Vůdce Sovětského svazu N. S. Chruščov na polemickém setkání s atomovými fyziky - tvůrci sovětských atomových zbraní, léto 1961: „Sacharov je dobrý vědec, ale MY JSME SPECIALISTÉ NA LSTI V ZAHRANIČNÍ POLITICE. EXISTUJE POUZE NAŠE SÍLA A DEZORIENTACE NEPŘÍTELE! NEMŮŽEME ŘÍCI NAHLAS, ŽE PROVÁDÍME POLITIKU Z POZICE SÍLY, ALE TAKTO TO MUSÍ BÝT!!! Byl bych nula, a ne předseda rady ministrů, kdybych poslouchal takové, jako je Sacharov...“

Motto:

POLITICI Z VLASTIZRADY ŽIJÍ,
NOVINÁŘI VLASTIZRADU KRYJÍ!

FOTOGRAFII BYCHOM VĚŘIT ROZHODNĚ MĚLI:

Na fotografii je významný agent ruského KGB, dědičný vlastizrádce, po desetiletí úhlavní zemský škůdce + nejoblíbenější politik, (NEvlastizrádce a pětinásobný politický vězeň ruské okupace Petr Cibulka je po desetiletí masmediálně nejméně oblíbený občan!) vůdce ODS - ministr financí - předseda vlády - předseda parlamentu - president - velitel armády Václav Klaus se svým dlouholetým ruským řídícim důstojníkem KGB Alexandrem Rebjonkem (druhý zleva). Fotografie - zveřejněná pouze 1x - je z 18.04.2003...

ODPOVĚZME SI NA OTÁZKU, KTERÁ ZNÍ: PROČ BY TO MĚLO BÝT NA NIŽŠÍCH ÚROVNÍCH JINAK??? PROČ!!!

Franz Kafka: "Existuje bod, po jehož dosažení není návratu.
Toho bodu je třeba dosáhnout!" Viz:

http://www.youtube.com/watch?v=eKWxb_ye49A

***

BYL "NÁŠ" PRESIDENT
EDVARD BENEŠ
SOVĚTSKÝM FÍZLEM?
VŠE TOMU NAPOVÍDÁ
A VŮBEC NIC TO NEZPOCHYBŇUJE!!!

Prof. Dr. Josef Kalvoda

Nedávno vyšel v USA anglický překlad knihy Pavla Sudoplatova SPECIALl TASKS. Napsal ji s pomocí svého syna Anatoliho bývalý náměstek výzvědné služby NKVD (později známé jako KGB). V americké veřejnosti vyvolala velký rozruch pro svědectví o J. Robertovi Oppenheimerovi, fyzikovi známému jako "otec atomové bomby." Oppenheimer byl jedním z těch, kteří předávali sovětům informace o americkém atomovém výzkumu, čímž jim pomohli uspíšit vyrobení jejich atomové bomby. Mezi dalšími sovětskými špiony byli fyzikové E. Fermi a Klaus Fuchs. Atomovým vyzvědačstvím byl v Sovětském svazu pověřen právě Sudoplatov. Přesto byl ale nejlépe znám jako organizátor popravných operací NKVD, včetně atentátu na největšího Stalinova komunistického oponenta Lva Trockého. Kromě dalších informací je v knize také několik zmínek o bývalém čs. prezidentovi Edvardu Benešovi a plukovníku československé rozvědky Františku Moravcovi. Mohl by však stejně klidně mluvit i o vůbec prvním československém presidentovi T.G.Masarykovi, otci zakladateli - ale čeho ve skutečnosti... Viz:

VŠICHNI "NAŠI" PRESIDENTI JAKO AGENTI CIZÍ NEPŘÁTELSKÉ VELMOCI, aneb ŽELEZNÁ TRADICE, NA KTERÉ UŽ NESMÍME DÁLE STAVĚT!!!
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2010122402

ČEŠTÍ PRESIDENTI KGB/GRU "NAŠEHO" RUSKO-ČESKÉHO (POST) KOMUNISTICKÉHO GUBERNIÁLNÍHO KRIMINÁLNÍHO STÁTU VČERA, DNES A ZÍTRA A JEJICH DODNES NEPOTRESTANÉ ZLOČINY, SPÁCHANÉ NA NEVINNÝCH!!!!
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2005060105

Podle Sudoplatova, major Petr Zubov byl mistrem sovětské špionáže, pod jehož vedením se on učil tomuto druhému nejstaršímu povolání. V r.1937 byl jeho starý přítel a učitel major Petr Zubov poslán, kryt diplomatickou imunitou, na sovětské vyslanectví v Praze, jako rezident NKVD. Seznámil se osobně s tehdejším československým prezidentem Edvardem Benešem, který měl úzké styky se sovětským vyslanectvím a který se sám zabýval špionáží už od první světové války během svého pobytu ve Francii. Benešův přátelský postoj vůči sovětskému režimu byl dobře znám. Uvedl sověty na konferenci v Janově r. 1923 a o deset později prvního sovětského delegáta, Maxima Litvinova, do Společnosti národů. Podle Sudoplatova - během svého pobytu v Praze byl Zubov "Benešovým řídícím orgánem a zachráncem v předvečer války." (s 234. When Zubov was our rezident in Praque, he had been Beneš s Control officer and savior on the eve of the war.")

Po československém mnichovském fiasku v r. 1938 Zubov dostal od Stalina instrukce, aby Benešovi předal prostřednictvím jeho sekretáře 10.000 amerických dolarů a aby mu umožnil útěk z Československa do Velké Británie s plnou asistencí NKVD. Stvrzenku za přijaté peníze podepsal Benešův sekretář. (Ve špionáži je zvykem předávat peníze prostřednictvím třetí osoby, čímž se "špinavé peníze" vyperou. Přijetí peněz od špionážní organizace je považováno za důkaz agentství.)

Po Benešově odjezdu do Anglie byl Zubov na rozkaz Stalinův z Prahy odvolán a po návratu do Moskvy zatčen. Důvodem k jeho zatčení byla skutečnost, že československý president Edvard Beneš prostřednictvím majora NKVD Petra Zubova navrhl Stalinovi, aby subvencoval puč proti jugoslávskému králi, aby se tak v Jugoslávii dostal k moci protiněmecký vojenský režim, čímž by se zmenšil německý tlak na Československo. President Beneš požádal Stalina o 200.000 US dolarů v bankovkách pro srbské důstojníky, kteří by provedli vojenský převrat. Zubov dostal požadované peníze z moskevské centrály a odejel do Jugoslávie zjistit, zda plán byl proveditelný. K svému nemilému překvapení došel k závěru, že situace nebyla zralá, že navržení důstojníci byli nespolehliví dobrodruzi a že by ztěží provedli plánovaný puč. Odmítl jim dát peníze předem a vrátil se s nimi do Prahy. Všechno hlásil do Moskvy. Na Zubově telegramu, v němž vysvětloval svůj postup, Stalin napsal vlastnoručně "Ihned zatknout". Následkem dlouholetého věznění a týrání, se Zubov stal invalidou. Kulhal a chodil s pomocí hole.

V lednu 1948 Molotov nařídil Sudoplatovovi, aby jel do Prahy a sešel se tajně s presidentem Benešem. Měl mu vyřídit, že musí předat moc ve státě komunistovi K.Gottwaldovi a sám z úřadu důstojně odejít. Sudoplatov měl udělat na Beneše nátlak s použitím stvrzenky o příjmu 10.000 US dolarů, podepsané jeho sekretářem v r. 1938 pro jeho bezpečnou cestu s pomocí NKVD do Anglie a připomenout mu jeho intimní styky s Kremlem. Jinak by sověti zveřejnili jejich finanční pomoc pro jeho útěk a Benešovu účast na politickém puči a atentátech v Jugoslávii v letech 1938 - 1940.

Molotov zdůraznil, že Sudoplatov nebyl autorizován diskutovat cokoliv o čs. politice, ale jen předat jasný příkaz Moskvy a ponechat Benešovi, jakým způsobem má být dosaženo Stalinových cílů. Sudoplatov navrhl Molotovovi, že by bylo lépe, kdyby s Benešem měl tento osobní a nesmírně důležitý rozhovor někdo, kdo se s Benešem znal osobně. Tím mužem byl Zubov, kterého Stalin dal zavřít, protože neprovedl v Jugoslávii československým presidentem Edvardem Benešem navržený vojenský puč. K tomu Molotov poznamenal, že mu záleží na výsledcích a ne na způsobu, jakým jich bude dosaženo.

Ač byl Zubov od r. 1946 penzistou a invalidou, Sudoplatov si ho vybral za svého společníka, když na příkaz Molotova jel v lednu 1948 do Prahy, aby s jeho pomocí a bez vědomí tamního sovětského velvyslanectví mohl předat Benešovi příkaz Moskvy. Díky Zubovovým kontaktům a schopnostem se Sudoplatovův starý přítel a mentor dostal na hradčanském paláci k Benešovi a během patnáctiminutového rozhovoru mu sdělil, že v Československu dojde ke "kardinální transformaci", a to a už s ním, či bez něho, a že musí předat moc ve státě Gottwaldovi. Rovněž řekl Benešovi, že má příkaz nečekat na jeho odpověï. Podle jeho názoru Beneš byl jediným kdo mohl zařídit, aby radikální změna byla provedena hladce a bez krveprolití. "Byla to poslední schůzka těchto dvou nemocných mužů v jejich životě", píše Sudopatov. (s. 234)

Sdělení Sudoplatova, že pplk. Ludvík Svoboda byl během války Benešovým tajným vojenským zástupcem, s nímž NKVD zahájilo diskuse o vytvoření čs. vojenské jednotky, není novinkou. Svobodův postoj vůči Sovětskému svazu a jeho role v únoru 1948 jsou dobře známé a není potřeba se tím zabývat. Více překvapující je Sudoplatovo tvrzení, že plukovník Moravec (v anglickém textu "Colonel Muravitz"), vedoucí Benešovy zpravodajské služby v Anglii za války, byl "full -time NKVD agent, recruited by our rezident in London, Chichayev" (s. 223). K osobě Moravce jeho předváleční spolupracovníci uvádí: "Za přelom v činnosti druhého oddělení je považován příchod pplk. gšt. Františka Moravce do funkce přednosty pátracího oddělení v září 1934. Jeho tehdejší spolupracovníci se shodovali, že ačkoliv byl "...sebevědomý, samolibý, intrikář a cynik s neurvalým chováním....", ... přivedl zpravodajskou službu na vysokou úroveň...." Teï zbývá odpovědět na otázku, v čím zájmu, když československá zpravodajská služba nedokázala od roku 1918 až do roku 1939 postavit před soud ani jednoho agenta Moskvy, jako by zde Moskva žádného agenta ani neměla...

Jak to bylo s jeho "agentstvím" NKVD bude zmínka později. Sudoplatov píše, že začátkem r. 1945 Moravec Sovětskému svazu hlásil, že Britové mají po válce zájem na zpracování uranové rudy z Jáchymovských dolů a jejím vývozu z Československa. Moravec měl přístup k záznamům o československo-britských diskusích o produkci urania (s.198 a 458).

Jaké jsou důkazy o Benešově spolupráci se sověty? V české i anglické verzi svých "pamětí" Moravec píše, že v létě r. 1936 jel do Sovětského svazu spolu s vybranými čs. experty na Německo z čs. špionážních a analytických skupin ke schůzce s příslušníky NKVD. Podle československo-sovětské smlouvy z roku 1935, uzavřené presidentem Edvardem Benešem, Československo mělo spolupracovat se Sovětským svazem v oboru vojenského zpravodajství a Moravcovým úkolem bylo navázat kontakty a koordinovat styky s Moskvou. Podle Moravce - během schůze se sovětskými zpravodajskými důstojníky Sověti si dělali poznámky ze všeho, co bylo sděleno z české strany a tato data pak byla diskutována a analyzována. Sami prakticky ničím nepřispěli. Měli především zájem na vytvoření zpravodajské základny v Československu. Nakonec bylo dohodnuto mít společnou zpravodajskou bázi v Praze, což vedlo k oprávněnému obvinění z polské strany, že Československo dovolilo sovětům operovat proti Polsku ze svého území. Moravec poznamenává, že jeho dojem z cesty do Moskvy byl takový, že z československé strany budou dodávány Moskvě špionážní informace a že od Sovětů čs. zpravodajská služba nedostane nic.

O své spolupráci se Sověty Beneš píše ve svých obsáhlých "pamětech", včetně své role v aféře maršálka Tuchačevského. O tomto případě bylo hodně psáno. Je příliš složitý, abychom se jím zde zabývali. Jen lze poznamenat, že po obdržení "informací" o spiknutí sovětských důstojníků proti Stalinovi ho Beneš ihned přímo informoval, čímž si sovětský diktátor ověřil jeho spolehlivost. Dále, jak píše Moravec, československý president Edvard Beneš informoval Stalina přímo a nikoliv prostřednictvím čs. zpravodajské služby. Tím lze vysvětlit, že ho Stalin považoval za svého spolehlivého agenta-informátora.

Pokud se týče Benešova "útěku" z Československa "tajnou cestou", jak o tom píše Sudoplatov, výraz "útěk" je trochu silné slovo. Nebylo tehdy žádným tajemstvím, že "Beneš měl plán a že z něho byl aeroplán". Na letiště se s Benešem přišel rozloučit také bývalý legionář a plukovník gen. štábu Emanuel Moravec, za protektorátu pak známý jako nacistický kolaborant, který ke konci války spáchal údajně sebevraždu. Jestliže Beneš dostal 10000 US dolarů a Sudopalatov měl v rukou stvrzenku, podepsanou jeho sekretářem, pak Sověti měli "důkaz", že byl jejich "agentem", protože ve zpravodajštině přijetí peněz za prokázané služby je považováno za důkaz agentství. (Mimochodem, jeden z nejvyšších exilových vůdců po roce 1948 JUDr. V. Chalupa podepsal v USA v letech padesátých několik stvrzenek o přijmutí peněz od StB, a to je jeden z důkazů o jeho agentství.)

Prosovětský postoj Benešův je dokumentován jeho vlastními slovy a činy. Už na začátku války v r. 1939, když sověti vrazili bránícím se Polákům dýku do zad, Beneš řekl sovětskému velvyslanci v Londýně Majskému, že Užhorod, tj. podkarpatská Rus, bude přináležet po válce Sovětskému svazu. V údobí Německo - sovětského spojeneckého paktu (1939 - 1941) měl Beneš svého tajného zástupce u NKVD, Ludvíka Svobodu a dával direktivy Moravcovi o nutnosti spolupráce s NKVD. Ač Sudoplatov píše, že Moravce získal pro spolupráci jako agenta NKVD sovětský rezident v Londýně Čičajev, Moravec tvrdí, že se sovětským rezidentem NKVD Čičajevem kolaboroval na příkaz Benešův, jemuž byl oddán.

Moravec po svém příchodu do Anglie spolupracoval s britskou tajnou zpravodajskou službou, od níž dostal "půjčku" na vydržování svého zpravodajského aparátu v březnu 1940. Britové měli veliký zájem na informacích, které Moravec dostával od svého agenta Pavla Thümela, krycí jméno René, německého zpravodajského důstojníka (tedy dablera). Měli na nich také zájem, jakožto i na jiných informacích, i Sověti, s nimi Beneš udržoval v Londýně stálý kontakt. O Moravcových jednáních s Čičajevem a NKVD se dočítáme v publikovaných dokumentech, především z útržkového deníku Jar. Smutného, Benešovi oddaného kancléře. Smutný píše, mj. následující. (Je nutné zdůraznit, že to bylo v době, kdy Anglie stála osamocená a byla v boji na život a na smrt s nacistickým Německem - tehdy spojencem Sovětského svazu - a Beneš používal jejího pohostinství.)

1. prosince 1940 Beneš dal šéfovi své zpravodajské služby, Moravcovi, direktivy pro jeho schůzku s rezidentem sovětské NKVD v Londýně, která se konala příštího dne. Za prvé, Moravec dostal příkaz prohlásit, že na schůzku jde s vědomím souhlasem československého politického vedení, především Beneše, "k němuž Rusové mají důvěru". (Poznámka: Beneš používal výrazu Rusové a Rusko, nikoli Sověti a Sovětský svaz.) Za druhé, "Spolupráce bude zpravodajská - prezident schválil Moravcův program." Za třetí, Moravec měl udělat výklad o poměru Beneše a jeho exilové vlády k Sovětům. Benešovi je známo, jaké mají stanovisko vůči Anglii. (Podle sovětské propagandy, Anglie vedla imperialistickou válku proti jejich spojenci - Německu.) Benešovo stanovisko ale bylo, že čs. exilová vláda je spolu s Anglií v boji proti Německu a že Anglie má program svobody malých národů, ČSR v to počítaje. V direktivách je nejdůležitější věta: "Řekněme jim (tj. Sovětům) vždy, které informace, jež jim dáme, mají též Angličané a domluvíme se, které informace z těch, jež oni nám dají, jim dáme." Navíc, Beneš nikdy nepůjde s Poláky proti Rusku.

Z výše uvedeného je jasné, že Beneš dal příkaz Moravcovi, aby NKVD informoval o čem se dozvěděl od anglické zpravodajské služby a z jiných zdrojů, a že Sověti budou moci prostřednictvím Beneše či Moravce přihrávat Angličanům určité informace, případně i dezinformace. V podstatě šlo o jednosměrnou spolupráci, jak to Sověti požadovali a jak to i Moravec zdůrazňoval ve svých "Pamětech". Ač především sledoval své vlastní zájmy, ze sovětského hlediska byl Beneš jejich agentem. Nejednalo se pouze o špionáž. Beneš se choval jako agent ofensivně zpravodajský, kteréhožto výrazu se používá ve zpravodajštině - špionáži.

Po vstupu Sovětského svazu do války Beneš ve svých veřejných projevech i soukromých rozhovorech se státníky, diplomaty a politickými činiteli vůbec, vychvaloval Stalina jako člověka rozumného a spolehlivého a obhajoval jeho politiku. Byl jeho náhončím. Tvrdil, že mu západní vlády mohou plně důvěřovat, že nebude sovětizovat středovýchodní Evropu, apod. Zatímco Winston Churchill a polská vláda byli pro otevření druhé fronty na Balkáně, aby tak západní vojska mohla proniknout "měkkým břichem Třetí říše" do střední Evropy, Beneš v souladu se Stalinem hlásal nutnost druhé fronty ve Francii. Chtěl, aby středovýchodní Evropa byla "osvobozena" sovětskou armádou. Zatímco sovětská propaganda byla přijímána v západních demokraciích skepticky, Benešova prosovětská propaganda sledující stejnou linii, byla mnohem účinnější, přestože jednotlivci znalí sovětských metod a cílů ji prohlédli. Tito lidé, mezi nimi byli i zkušení diplomaté, považovali Beneše za sovětského agenta, jak je možné se o tom dočíst v diplomatické korespondenci. (Dokumentaci jsem zveřejnil v knize Czechoslovakia's Role in Soviet Strategy, Washington, D. C. Universuity Press of America, 1978.)

Benešovi obdivovatelé nepochybně odmítnou, co o něm Sudoplatov napsal. Objektivní analýza Benešových akcí vysvětluje, proč ho Stalin považoval za "svého člověka". Vůči Stalinovi Beneš se choval vždy servilně a ten s ním jednal jako se svým kortešem (náhončím). Projevilo se to i během jednání o Marshalově plánu. Tehdy prý Jan Masaryk řekl: "Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil se jako Stalinův pacholek". V r. 1948 Sověti hodili Beneše přes palubu, právě tak jako před tím, v r. 1945, on hodil přes palubu Františka Moravce. Mouřenín vykonal službu, musel jít. Odpovídalo to Stalinově praxi. Vždy dal zlikvidovat i vysoké funkcionáře NKVD a komunistických stran. Ostatně, naši předkové říkali: "Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění".

Nedělní Hlasatel, Chicago, 7. srpna 1994, Vyšlo v knize "Z bojů o zítřek III", Výběr č.6

Sovětská infiltrace
prvorepublikového
Československa
a řádění SMĚRŠ!!!

Vlastizrádný dopis
kremelskému diktátorovi
Leonidu Iljiči Brežněvovi
od nejvyšších československých komunistů,
který nám připravil ruskou okupaci 1968...!!!

Text vlastizrádného prosebného dopisu sovětskému komunistickému diktátorovi Leonidu Iljiči Brežněvovi, obsahující žádost o mocenský zásah proti lidu Československa, nespokojeném s proruskou komunistickou diktaturou, od pětice nejvyšších československých komunistů - Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Bi¾ak - jenž předznamenal přímou sovětskou vojenskou okupaci Československa v roce 1968, která ve skryté formě přetrvává do dnešního dne a hodiny!!!

(Prosíme o další INTENZIVNÍ šíření!!!)

Vážený Leonide Iljiči

s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením. Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se vymykají postupně ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu.

Náš kolektiv - vedení strany - se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena. Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.

V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.

Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný. Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a prostředky byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc. Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás žádáme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu píšeme osobně přímo Vám v ruštině.

Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Bi¾ak

Poväčšine sa v Rusku stále držíme známej frázy grófa Benkendorffa (v polovici 19. storočia náčelník politickej polície cára Nikolaja I.), ktorý svojho času povedal: „Minulos Ruska bola obdivuhodná, súčasnos Ruska je viac ako ve¾kolepá a čo sa týka budúcnosti Ruska, tak tá bude prekonáva  všetko, čo si môže predstavi aj tá najsmelšia fantázia. Presne toto je tým jediným správnym zorným uhlom, v ktorom má by ruská história skúmaná a opisovaná“.

Bolo to práve Rusko, ktoré porodilo bo¾ševický totalitný režim a ktoré samo uznalo vládu tejto príšery. Problém Ruska súvisí s patologickými zmenami ruskej spoločnosti, ktoré, obrazne povedané, nastali na „genetickej úrovni“. V súčasnom Rusku žijú deti a vnuci tých, ktorí udávali, zatýkali, týrali a popravovali. Deti a vnuci týchto katov sú živé. Avšak deti a vnuci zatknutých, týraných a popravených živé nie sú. Oni sa jednoducho ani nemohli narodi. To je jeden z hlavných dôvodov, prečo vývoj, naštartovaný na konci 80. rokov, prebiehal v Rusku iným tempom a iným smerom, ako vývoj v stredovýchodnej Európe..." Viz:

Ruský historik Mark Solonin v knize 23.červen aneb Opravdový den M fakty prokázal: HITLER ZAÚTOČIL NA SSSR JEN O 1 DEN DŘÍVE, NEŽ STALIN NA EVROPU!!!

AUTENTICKÝ RUSKÝ VIDEODOKUMENT: A žije Rusko, země kultury, humanismu a pokroku...)))))) (Jen pro ty nejsilnější povahy nebo obdivovatele satanismu!)

CO NÁS ČEKÁ
Z MOSKVY:

RUSOVÉ TESTOVALI
ATOMOVOU BOMBU
NA NIC NETUŠÍCÍCH
RUSKÝCH MĚSTECH
A OBELHANÝCH
VOJENSKÝCH JEDNOTKÁCH...!!!

U jaderného testu
na živých lidech
byli i českoslovenští
komunističtí generálové!

19.04.2005 01:00 - Ruský Buzuluk si Češi pamatují jako místo, v němž se za druhé světové války zformovala československá jednotka, která vynikla v bojích u Sokolova či o Kyjev. Neznají však Buzuluk jako město, v jehož blízkosti byla sovětskými komunisty na živých lidech testována jaderná puma! (Petr Cibulka: Dnes je situace naprosto stejná. Dukazy najdeme v hluboke a velice podrobne super analýze jedne z nejlepsich evropskych analytiku sovětského a "post" sovětského Ruska, pracovnice francouzského ministerstva zahraničních věci, dr.Francoise THOM: „MRÁZ PŘICHÁZÍ Z KREMLU! Máme se bát Putina?“ Tato analyza je k disposici v NECENZUROVANYCH NOVINACH 01/2001 na http://www.cibulka.net/nnoviny/nn2001/nn01_2001/obsah/index.htm).

Rozloha činí zhruba 16.500 kilometrů čtverečních, populace čítá okolo 600.000 obyvatel. Hlavním městem je Groznyj.

Od roku 1999 je čečenské teritorium okupováno ruskými vojenskými jednotkami, které zde vedou - za hlubokého mlčení celého Západu, všech jeho politiků i novinářů - proti čečenskému lidu neomezenou vyhlazovací válku, podle vzoru Adolfa Hitlera. Posuïte sami...

Ruský Specnaz, OMON a GRU se vyhýbali přímým střetům s partyzány, ale zabíjeli civilisty. Neuběhl přitom den, abychom neviděli asi tucet příšerně zohavených mrtvol na krajnicích nebo hromadách s odpadky.

Imram Ežtejev, vedoucí organizace „Čečensko-ruské přátelství“

Masakr, spáchaný ruskými oddíly, byl přesně zdokumentován organizacemi Human Rights Watch a Memorial, včetně fotodokumentace. Politici a novináři Západu to všechno dodnes ignorují...

V červnu roku 2002 byla v obytné zóně ruského vojenského velitelství v Chankale objevena jáma, obsahující 50 zohavených těl, zbavených očí, uší, končetin a genitálií… Od února byly nacházeny masové hroby v okolí Grozného, Tsatsanjurty, Al-Chankaly, Argonu… Politici a novináři Západu to všechno dodnes ignorují...

Filtrační tábory, „polní“ internační jednotky ruského ministerstva vnitra v Čečensku, ve kterých je vždy zadržováno okolo 20 000 lidí. Během výslechu jsou zadržovaní mučeni a vražděni. Politici a novináři Západu to všechno dodnes ignorují...

Duševní mučení: Předstírané popravy, noční vysílání zvuků z mučení ve vězeňském rozhlase, nucené pozorování mučení kamarádů-vězňů, výsměch národnostnímu a náboženskému cítění a osobní důstojnosti. Politici a novináři Západu to všechno dodnes ignorují...

Fyzické mučení: Mučení při použití elektrického proudu aplikovaného na genitálie, uši, nos, zadní část hlavy a podpaždí; „doušek“, zavěšení vězně, jehož ruce a nohy jsou spoutány dohromady, donucení vězně, aby si nasadil plynovou masku a blokování přívodu vzduchu, dokud vězeň neztratí vědomí; trápení vězně hlady po několik dní, potom zranění jeho jazyka kovovými kleštěmi a donucení gumovými obušky, aby snědl horkou, přesolenou a extrémně pepřenou kaši; „vlčí tesák“  - mučení zubů, kdy je vězni, který se nemůže hýbat, násilím vecpána dřevěná tyč mezi zuby, které jsou pilovány, aby se odstranily, jak se žertovně říká, jeho tesáky; kulatý stůl: spoutaní vězni jsou usazeni kolem stolu a jejich jazyky jsou přibity k jeho vrchní straně; znásilňování žen a mužů. Politici a novináři Západu to všechno dodnes ignorují...

Nejlépe známé a dokonale zdokumentované filtrační kempy jsou: Centrální filtrační kemp v Chankale nedaleko Grozného, Černokozovo v Urus-Martanu a Gorogorsk. Politici a novináři Západu to všechno dodnes ignorují...

Během mého měsíčního pobytu v Čečensku a sousedním Ingušsku jsem hovořila s mnoha lidmi, kteří přežili takové kempy. Viděla jsem lidi bez prstů a uší. Viděla jsem jizvy po kleštích nabitých elektřinou… Byly to obtížné rozhovory. Nejenom proto, že na ponížení se neochotně vzpomíná, nejenom proto, že žádná čečenská žena ani muž nikdy nepřiznají, že byli znásilněni, ale protože bylo extrémně těžké je vůbec přimět, aby mluvili. Politici a novináři Západu to všechno dodnes ignorují...

Krystyna Kurczab-Redlich 

"Začistka" byl název „speciální operace“ prováděné v Čečensku ruskými federálními jednotkami, oddíly ministerstva vnitra, či speciálními jednotkami jako OMON, Specnaz a Alfa. V různé denní nebo noční době je vesnice obklíčena tanky, obrněnými vozidly a armádními nákladními auty s přenosnou mučící komorou známými jako „filtrační vozidlo“. Nejmírnější formou „čištění“ je rabování veškerého možného majetku" od aut, ledniček, televizních přijímačů, žehliček, po klenoty, povlečení, oděvy a kuchyňské nádobí. A samozřejmě se kradou peníze. Po každé „speciální operaci“ zmizí tucty lidí beze stopy. Politici a novináři Západu to všechno dodnes ignorují...

„(...) přijeli 23. srpna v pět hodin ráno,“ vypráví Zuhra  z Enikaloje. „Bylo tam okolo stovky bojových vozidel plných vojáků. Utíkali jsme na dvůr s našimi dokumenty. Bůh uchovej, kdyby jeden z „federálů“ ztratil trpělivost, protože vás mohli zbít, zastřelit na místě nebo ještě hůře odvléci. Asi dvacet vojáků v maskách a maskovaných bundách , ozbrojených po zuby, vtrhlo na dvůr a do domu. Jako vždy špinaví, neoholení, něčím opojení a páchnoucí vodkou. Strašně nám spílali a stříleli nám pod nohy.Vytrhli mi z ruky průkaz totožnosti a začali ho trhat. Podařilo se mi ho koupit za 500 rublů, vše co jsem měl. Potom přešli k sousedům Magomedovům. Slyšeli jsme výstřely a pronikavé ječení patnáctileté Animat, sestry  Achmeda a Aslanbeka. ‚Nechte ji na pokoji!‘ křičel jeden z bratrů. ‚Měli jste raději zabít nás!‘ Opět zazněly výstřely. Skrze okno jsme viděli částečně svlečeného velitele OMON ležícího na Animat… (…) Politici a novináři Západu to všechno dodnes ignorují...

Zpráva korespondentky Krystyny Kurczab-Redlich  v deníku „Rzeczpospolita“ 

(...)  V Černokozovu pláč týraných lidí nikdy neustal ani na minutu. Do cel byl vpouštěn slzný plyn. Vězni někdy museli stát se vztyčenými pažemi po celé dny. Po několik dnů v té době museli vězni stát se zdviženými pažemi. Podle Ruslana byly ženy a dokonce i děti uvězněny do tábora. „Byl tam desetiletý kluk a jeho dvanáctiletá sestra a také jedna čtrnáctiletá dívka,“ vzpomíná Ruslan. „Strážní je denně znásilňovali a hádali se o to, kdo půjde jako první. Znásilňovali ženy a dokonce i muže“. Arsen potvrzuje věrohodnost Ruslanovy informace. Několik dalších svědků, kteří prošli Černokozovem, říká to samé. Ruské úřady to oficiálně popírají. Tvrdí, že žádné vraždy a mučení zatčených Čečenců nebyly. „Pravda stejně vyjde najevo. Jen je nechte rozebrat jejich posty a nechte lidi cestovat svobodně,“ říká Arsen klidně. Čas je na jeho straně. Politici a novináři Západu to všechno dodnes ignorují...

Zpráva od korespondenta  Andrzeje Zauchy v týdeníku „Polityka“

Znásilnění není používáno pouze jako nástroj války; zadržené ženy jsou vystaveny této formě mučení i ze strany civilních strážců zákona.

Zpráva tajné vyšetřovací komise
pro presidenta Borise Jelcina:

JAK A KAM MIZELY
PŘEDPRIVATIZAČNÍ
KOMUNISTICKÉ
STAMILIARDY...!!!

Co o penězích ruských komunistů
zjistila Burbulisova komise!

Dnes již málokdo pochybuje o tom, že události roku 1989 v evropských zemích tzv. socialistického tábora byly řízeny a koordinovány z jednoho mocenského centra. S velkou rozhodností lze tvrdit, že šlo o – možná trochu obrazně, ale nanejvýš přesně – dobře připravené PŘEDÁNÍ MOCI Z LEVÉ RUKY DO PRAVÉ, PŘIČEMŽ OSOBA ZŮSTALA STEJNÁ. Nešlo ve skutečnosti o revoluci, ale transformaci absolutní politické moci dřívější uzavřené a proto v globálním měřítku nekonkurenceschopné komunistické politické, ekonomické a represivní elity, za rozhodující pomoci špinavých peněz tohoto státního organizovaného zločinu, v globální ekonomickou moc kapitalistickou a tím opět v mnohem nebezpečnější moc politickou! Kdo má dnes k disposici miliardy, jakéhokoliv původu, má i politickou moc…

Na takovýto mocenský transfer se však bylo třeba připravit a zajistit výhodný start v „nové době“. Oligarchie komunistických stran, část mocenského aparátu a vládní byrokracie sice disponovala možnostmi bez hranic, zejména pokud jde o vzájemné vazby a známosti, o kterých se řadovým komunistům, neřku-li nekomunistům, ani ve snu nezdálo, ale přesto bylo třeba zajistit co nejvýhodnější startovní pozici, kterou by nemohlo naprosto nic a za žádných okolností ohrozit. A o této neohrozitelné pozici v rozhodující míře rozhodovaly peníze, které byly k dispozici nebo které bylo možno získat od Západu.

Řada odborníků soudí, že tuto roli sehrály a stále sehrávají prostředky, které se ztratily z majetku komunistických stran sovětského bloku a z jejich státních rozpočtů. Již jsme psali o důležitém materiálu francouzského listu Paris Match, který zveřejnil drsná fakta o tom, jak mizely peníze z fondu Komunistické strany Sovětského svazu. Věnovat pozornost tomuto problému je dobré také vzhledem k tomu, že zkušenosti z SSSR mohou sloužit jako model přinejmenším pro úvahy o tom, kam se asi tak podělo nejméně půl miliardy z majetku Komunistické strany Československa, počítáno v cenách roku 1989/90, dnes tedy v částkách 10x až 15x vyšších, o jejichž zmizení se ovšem v České republice nikdo z odpovědných orgánů "nové demokratické státní moci" starých kádrů nikdy nezajímal, nezajímá a zajímat nebude...


KANÁLY TOKU KOMUNISTICKÝCH PENĚZ

Za dva měsíce, od května do června 1991, tedy těsně před uskutečněním neúspěšného státního převratu ultrakomunistických špiček, KGB, GRU a sovětské armády, bylo 140 miliard rublů směněno za dolary a vyvezeno na Západ. Podle cen na černém trhu to představovalo pět miliard dolarů. O něco později bylo vyvezeno sovětské zlato v hodnotě čtyři miliardy dolarů. Peníze přecházely hlavně do anglických bank, zejména BCCI a odtud na další místa. Za jeden rok(!!!) bylo za hranice Sovětského svazu TAJNĚ převedeno přibližně 280 miliard rublů, za které bylo získáno 12 miliard dolarů. Ekonomická situace sovětského státu se však tímto způsobem neupevnila – právě naopak.

Převod větších částí těchto peněz šel přes Gosudarstvennyj bank, jehož ředitelem byl Viktor Geraščenko. Ten byl poslušným vykonavatelem vůle vysokého představitele komunistické strany Nikolaje Kručina. Dodejme, že v tomto článku PŘIPOMÍNÁME JEN NEJVĚTŠÍ OPERACE, KTERÉ PŘEDSTAVUJÍ VRCHOLEK LEDOVCE…

Ihned po svém zvolení na místo prezidenta Ruské federace v červnu 1991 si Boris Jelcin vytkl úkol – zjistit, kam směřovaly peníze a zastavit krvácení ruské ekonomiky. V úplné tajnosti sestavil speciální komisi pod vedením „šedého kardinála“ Gennadije Burbulise.

Hned po neúspěšném státním převratu 25.srpna 1991 president Boris Jelcin podepsal dekret o znárodnění všeho movitého a nemovitého majetku Komunistické strany, nacházejícího se jak na území Ruska, jako i za jeho hranicemi.


TAJNÁ PAVOUČÍ S͍

Burbulisova komise se pustila do práce, nová vláda nutně potřebovala valuty. V souladu s výrokem Arkadije Volského, jednoho z nejbližších Gorbačovových lidí, prostředky KSSS měly tehdy hodnotu 4 miliardy rublů, nebo – podle oficiálního kurzu – 2,5 miliardy dolarů. Patřila sem vydavatelství a jejich zařízení, typografie, budovy, různé společnosti spojené s komunistickou stranou, které oficiálně fungovaly na území Ruské federace.

Burbulis velmi rychle začal chápat, že tato částka patří do oblasti fantazie. Na začátku října 1991 dostal Jelcin do rukou zprávu, která byla výsledkem tříměsíční kontroly finanční činnosti KSSS. Podrobně se v ní hovořilo o celém neviditelném hospodaření komunistické strany, které KSSS prováděla po mnoho let.

Bylo založeno 84 akciových společností, které byly tajně v majetku KSSS a působily v různých sférách, včetně bankovnictví, námořní dopravy, leasingu, exportních a importních podniků atd. Gigantická tajná sí se prokazatelně rozvinula nejméně do deseti zemí: Rakouska, Švédska, Německa, Francie, Velké Británie, Belgie, Japonska, Kanady, Filipín a USA.

Jen co se komise pod vedením Burbulise pokusila zjišovat stopy převodu peněz do zemí, nazývaných „úrokovým rájem“, narazila na pevnou zeï mlčení. Přesto se podařilo zjistit fakta o prodeji 280 miliard rublů za 12 miliard dolarů. Nešlo však jen o stopu po penězích, protože tyto dolary místo toho, aby podpořily valutové zásoby Gosbanky, byly převedeny za hranice. Ocitly se v bankách Švédska, Kanady, Francie, Německa nebo Velké Británie.

Pochopitelně to nebylo na účtech Sovětského svazu, ale na účtech společností, vytvořených v již zmíněné desítce zemí, kde se však stopy ztrácejí. Čím dále směřovalo vyšetřování, tím zjevnější byla v očích členů komise bezmocnost a obava z katastrof.

Nad dokumenty shromážděnými komisí začaly pracovat experti. Čísla, ke kterým dospěli, byla pro Jelcina šokující. V průběhu více než 40 let, ještě do zahájení etapy „urychlení“ v roce 1990, KOMUNISTIČTÍ VŮDCI NEČINILI ŽÁDNÝ ROZDÍL MEZI STÁTNÍM A STRANICKÝM ROZPOČTEM. Byly objeveny stopy mnoha zahraničních cest členů finanční komise komunistické strany, se kterými korespondovalo převzetí značných finančních částek ze sovětských bank.

Peníze jednoduše převáželi v kufrech důstojníci KGB, kteří na hranicích nemuseli procházet běžnými kontrolami, protože vždy disponovali diplomatickým pasem. Z 300 miliard rublů zůstalo Jelcinovi v říjnu 1991 pouze 6 miliard. Z toho 4 miliardy ve formě nemovitostí na území Ruska a 2 miliardy na účtu Komunistické strany v Gosbance.


A JAK ZMIZEL ZBYTEK?

Prvním, kdo by zřejmě mohl Jelcinovi odpovědět na tuto otázku, byl Michail Sergejevič Gorbačov. Ve funkci generálního tajemníka ÚV KSSS za dobu šesti let věděl o všem. Vyjádřil se však, že do finančních operací strany nebyl zasvěcen. Opak se úředně "nepodařilo prokázat", přestože důkazů existovalo víc než dost! Zřejmě nikdo nenašel odvahu zatknout a uvěznit Gorbačova...

Ještě jeden člověk byl schopný ukázat, kudy unikaly tyto peníze – bývalý ministr financí Sovětského svazu Valentin Pavlov. Ten však o celé věci odmítl hovořit se slovy, že to je všechno výmysl. Burbulisova komise skončila práci konstatováním, že v letech 1989 až 1991 převedla KSSS za hranice okolo 20 miliard dolarů. Tato částka byla rozmístěna asi na 7.000 účtů v bankách ve všech částech světa. V průběhu celého toho období Sovětský svaz nepřestal žádat ústy Michaila Gorbačova od Západu další a další valutové půjčky... Když se prezidentem stal Jelcin, státní dluh Ruska se již pohyboval v desítkách miliard dolarů, přičemž na jeho vlastních kontech nezbylo prakticky nic...

(nal-mih)

(Příště se budeme věnovat tomu, proč se o mnohých věcech z oblasti transferu majetku KSSS již zřejmě mnoho nedozvíme. Mrtví totiž již promluvit nemohou...) Viz:

PIERRE DE VILLEMAREST - Zpravodajské analýzy a informace
http://www.cibulka.net/nnoviny/nn1998/nn0198/obsah/1.htm

Deník Špígl, pátek 2.září 1994

NA VÝCHOD HLEĎ!
A OKAMŽITĚ UVIDÍME -
V MOSKEVSKÉM ZRCADLE
- NAŠI DNEŠNÍ (POST/PRE)
TOTALITNÍ CIVILIZACI...!!!

Grzegorz Górny,
šéfredaktor polského časopisu Fronda

Přestože Polsko, Česká republika, Slovensko a Maïarsko patří do NATO a do Evropské unie, mnoho pravidel jejich veřejného života připomíná spíše realitu Společenství nezávislých států než západních demokracií.

Po pádu berlínské zdi, rozpuštění RVHP a likvidaci Varšavské smlouvy začali Poláci (a Češi i mnozí jiní) na postsovětský východ zahlížet s pocitem nadřazenosti a začali naši zemi porovnávat se západními demokraciemi. Přitom se zdá, že aby člověk lépe porozuměl tomu, co se děje v Polsku a ve všech dalších (post) komunistických zemích střední a jižní Evropy, potřeboval by rozumět tomu, co se děje v Rusku nebo alespoň na Ukrajině.

Dominance postkomunistů, napříč všemi stranami!

Kdo má v těchto zemích ne optickou, ale reálnou moc? Ten, kdo má vliv v administrativě, obchodě, médiích, armádě a v tajných službách. V západních demokraciích jsou to většinou oblasti do velké míry odpolitizované. V Polsku a v bývalých republikách řízených Moskvou jsou přitom nejen velmi zpolitizované, ale také jsou ovládané pouze jednou stranou politické scény. Vliv bývalé antikomunistické opozice je v této oblasti spíše symbolický, pro okrasu, přičemž moc se hromadí v postkomunistickém táboře. Až teprve v rámci tohoto tábora dochází k různému dělení a drolení na jednotlivé poststranické nátlakové skupiny, které občas spolupracují a občas mezi sebou soupeří.

V Rusku a na Ukrajině jsou to různé klany a skupiny oligarchů, spjaté obyčejně s jednotlivými sektory hospodářství a s tajnými službami. Podobně to začíná probíhat v Polsku, (ale i všude jinde), kde – jak napsal Cezary Michalski – „SLD je dnes jedinou stranou schopnou vládnout, není tedy divu, že se reálný politický život začíná pomalu přenášet do jejího nitra a reálná polská politika se pomalu stává politikou jejích frakcí“.

Bývalí demokratičtí disidenti přestali mít na vlády postkomunistů vliv. Buï se nacházejí v hluboké opozici, nebo se připojili ke svým někdejším pronásledovatelům, aby zvěrohodnili jejich politiku. To je případ třeba Andrzeje Celiñského a Barbary Labudové v Polsku nebo části aktivistů ukrajinského Ruchu.

Takový obraz rozdělení politické scény, ve kterém původní protikomunistický opoziční tábor hraje nanejvýše roli druhořadých postav, se pomalu začíná usazovat také v médiích. Při příležitosti návrhu na novelizaci zákona o rozhlasovém a televizním vysílání jeden z vedoucích představitelů Agory Piotr Niemczycki na stránkách deníku Gazeta Wyborcza (6. 2. 2002–7. 2. 2002) řekl: „Ve sporu kolem tohoto zákona se střetly dvě vize polské demokracie a tržního hospodářství.“ Tato „dvě Polska“ jsou podle něj vize Leszka Millera s médii podřízenými moci a informacemi pod kontrolou vlády a vize Aleksandra Kwaœniewského s volným trhem, slušnou konkurencí a různorodostí nabídek.

Že by se volba nekomunistické cesty omezovala jen na tyto dvě alternativy?

Je zde ještě Andrzej Lepper. (V České republice Miroslav Sládek nebo tzv. Dělnická strana sociální spravedlnosti, Holešovská výzva s osvědčeným a dobře řízeným Jaroslavem Popelkou a mnozí další, včera, dnes a zítra, pozítří, dokud konečně nezmoudříme...)

„Umělá negativita“

Naši publicisté, zvyklí srovnávat se západními zeměmi, často stavějí Leppera (Miroslava Sládka, Dělnickou stranu sociální spravedlnosti, Holešovskou výzvu, atd.) do jedné roviny s Le Penem. Řidčeji se objevuje paralela s Vladimírem Žirinovským, a to je škoda, poněvadž porovnání s Ruskem se zdá mnohem trefnější.

Žirinovského "ultrapravicová" strana (LDPR) - jak uvedl bývalý primátor Petěrburgu Anatolij Sobčak, než ho stačili zavraždit - vznikla v roce 1990 na rozkaz Michaila Gorbačova a politbyra ÚV KSSS. Peníze na rozjezd seskupení (tři miliony rublů) přidělil ústřední výbor komunistické strany... Přestože LDPR byla až zatvrzele protivládní, při hlasováních, jež měla pro Kreml zásadní význam, vždy podpořila vládu. Byla křiklavě opoziční, ale její reálná činnost vždy působila ve prospěch vládnoucí garnitury. Sváděla tím rebelantské společenské nálady do předvídatelného a nejspolehlivějšími kádry vždy dokonale kontrolovaného koryta(!!!) a představovala znamenitého strašáka při vyjednávání se Západem – jako eventuální alternativa momentální mocenské struktury, pokud Západ nevyjde momentální mocenské garnituře maximálně vstříc a neustoupí jí ve všech jejich vyděračských požadavcích.

Žirinovskij dokázal veřejně ječet na jelcinovské ministry, polévat je před kamerou vodou nebo se na ně v parlamentním sále vrhat pěstmi. Lepper nadává vládním politikům do darebáků a zločinců, obviňuje je z obrovských defraudací a korupce. Ani jeden z nich však za to nebyl pohnán k odpovědnosti. Místo toho byli oba zvoleni do analogických funkcí – Žirinovskij se stal místopředsedou Dumy a Lepper místopředsedou Sejmu.

Sebeobrana se prezentuje jako tvrdý kritik vlád SLD, ale když jde o ty nejdůležitější otázky, například o lustrace nebo o volební systém, zaujímala vždy stejný postoj jako postkomunisté. Kromě toho provádí nové rozdělení politické scény, a to způsobem výhodným pro postkomunisty. Bude-li Lepperovi dále dovoleno destabilizovat stát, nastane zanedlouho nezbytnost sjednotit všechny demokratické a protržní síly v zemi na obranu před „lepperiádou“. A postavit se do čela „strany pořádku“, která se postaví proti „straně vzpoury“, k tomu v této chvíli nemá nikdo lepší dispozice než postkomunisté.

Obálka časopisu Wprost, na které je Andrzej Leper s knírkem a účesem á la Adolf Hitler s nápisem „Heil Lepper!“, nenechává nikoho na pochybách: nové rozdělení nebude definováno v kategoriích politického boje, ale války dobra se zlem. Jde-li o takový konflikt, nemá nikdo právo zůstat stranou, všichni se musejí sjednotit pod společnými prapory. Taková politika, která antikomunisty, demokraty i liberály přiměla hlasovat pro postkomunisty Jelcina a Kučmu, Zemana, Tošovského aj. se úspěšně prováděla napřed v Rusku i na Ukrajině.

Politický kapitalismus

Analogie mezi Polskem (Československem a všemi ostatními) a bývalými sovětskými republikami vyplývají z podobné geneze postkomunistického systému. Všude se odehrála „revoluce shora“, došlo k „obdarování komunistické nomenklatury“ a objevilo se „hybridní vlastnictví“ a „politický kapitalismus“. Jak píše Jadwiga Staniszkisová: „Dobře viditelný přelom sloužil k zakamuflování mocenské kontinuity.“

Někdejší komunistická nomenklatura, pevně svázaná s Moskvou a jejími tajnými službami, od samého začátku ovládala pravidla hry na pomezí ekonomiky a politiky a rozhodovala o možnostech jednotlivých subjektů na trhu. Ovládala i taková centra „strukturální moci“, jako jsou komerční banky či komercializované veřejné fondy. Z předchozího systému si přinesla osobní vazby, přístup k informacím i způsob, jak se dostat do nových institucí (již po transformaci). To všechno byla při tomto střetnutí tak veliká převaha, že přes formální pád komunismu - po kterém nenásledovala žádná debolševizace - rozhodla o tom, že politicko-hospodářský život podle plánů Moskvy zcela ovládli "bývalí" komunisté (nezapomeňme, že bývalý promoskevský komunista je naprosto totéž, co bývalý černoch!).

To rozhodlo rovněž o podobě celého státu i trhu... Ve své knize Postkomunismus píše již zmíněná Jadwiga Staniszkisová: „Trh se, podobně jako stát, skládá z neviditelných pavučin, upředených klientelismem, politickými a skrytými služebními vazbami. Právě takové jsou, mezi jinými, neviditelné společnosti, řízené tajnými službami, které disponují veřejnými fondy.“

Není tedy divu, že tisk čas od času informuje o podivných spojeních na hranicích politiky, byznysu, zločineckého světa a tajných služeb. Člověkem, který v sobě všechny tyto okruhy na nejvyšší míru spojuje, je třeba takový Alexandr Gawronik – je v jedné osobě senátor, byznysmen, gangster a agent SB (analogické české StB). Takových postav je více. Nedávno například bývalý šéf ministerstva vnitra uvedl v rozhovoru pro periodikum Gazeta Polska, že účetní pruškovského gangu má legitimaci SLD.

Spojení tohoto druhu, v západních demokraciích nemyslitelná, jsou v postkomunistických zemích na denním pořádku. Zlehčují u občanů víru v zákonnost státu. Ničí i tak křehký étos solidní a viditelné práce, nebo každý úspěch je v tomto kriminálním prostředí výsledkem nečistých úmluv, a nikoli vynaloženého úsilí a osobních schopností a kvalit. Dlouhodobě je to zdroj totální společenské demoralizace a příhodná půda pro nepoctivost a korupci bez hranic, které vidíme už desítky let v Rusku a na Ukrajině, kde se jejich občané, z naprosté bezmoci a bezvýchodnosti, raději upíjí k smrti...

Gangsterský mýtus

Patologičnost postkomunistického systému má vliv na všechny sféry veřejného i soukromého života. Není proto divu, že podle výzkumů profesora Tadeusze Hanuska z Jagellonské univerzity touží kolem půl milionu mladých Poláků vstoupit do světa zločinu. A tak jediné země v Evropě, ve kterých jsou gangsteři a mafiáni v masovém rozsahu osobními vzory mládeže, jsou postkomunistické země a tam hlavně Rusko a Ukrajina.

Filmů o mafiánech se jak v Rusku, tak v Polsku natáčí hodně. Ve všech těchto (post) komunistických zemích naopak chybějí jiné obrazy, rozšířené například ve Spojených státech. Jsou to filmy ukazující lidi, kteří se pouštějí do souboje se zkorumpovanými politiky nebo velkými koncerny, a navzdory všem protivenstvím dokáží záležitost dotáhnout do zamýšleného konce. Takové obrazy vracejí americké společnosti víru v zákonnost státu a v triumf spravedlnosti.

Vtip však spočívá v tom, že filmy, jako například Erin Brockovič (s Julií Robertsovou) nebo Informátor (s Al Pacinem), vznikly na základě autentických příběhů, které se v USA opravdu staly. V Polsku, Česke republice na Slovensku ani v Rusku nebo na Ukrajině naopak takové filmy nejsou, protože tam nejsou takové příběhy. A takové příběhy se tam neodehrávají, poněvadž nejsou splněny dvě základní podmínky, jimiž je existence veřejného mínění, které by bylo s to vyvíjet nátlak na vládnoucí kriminální politickou vrstvu, a existence správně fungujícího soudního systému, schopného odolat nátlaku vládnoucí kriminální politické vrstvy. Je příznačné, že jediný film tohoto druhu, jaký se v Polsku objevil, skončil porážkou hlavního hrdiny. Ve filmu Gry uliczne Krzysztofa Krauzeho se reportérovi, který se pokouší rozluštit tajemství smrti protikomunistického aktivisty Stanis³awa Pyjase (v České a Slovenské republice je nevyšetřených a nevyšetřovaných vražd z dob přímé ruské vojenské okupace celá řada - když uvedeme alespoň ty nejznámější - je to například dobře známá vražda Pavla Wonky přímo v komunistickém vězení, vražda tajně vysvěceného kněze Přemysla Coufala, viz Přemysl Coufal – Wikipedie, aktivisty Jazzové sekce Tomáše Petřivého, oba z Bratislavy, anebo tajemství smrti brněnského křesanského protikomunistického aktivisty Pavla Švandy /1959 - 1981/, viz Pavel Švanda (křesanský aktivista) – Wikipedie + Může za smrt Pavla Švandy na dně propasti Macocha komunistická StB? + Pavel Švanda - život + http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/410235100221001-prisne-tajne-vrazdy/ + http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/410235100221024-prisne-tajne-vrazdy/ + http://media.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/_audio/00422510.mp3), nepodaří rozmotat klubko, spojující bývalé estébáky a dnešní politiky s vraždou krakovského (brněnského) studenta. Tato naprostá občanská bezmocnost - tedy pravý opak demokracie - nejlepším způsobem odráží dnešní situaci Polska, České republiky, Slovenska, Ruska či Ukrajiny...

Skutečné vlastníky českých firem
kryje 14 nastrčených jednatelů
ruských tajných služeb KGB/GRU!
21.000 vlastníků světových firem
kryje pouze 28 osob (dvacet osm)
- bílých koní ruských KGB/GRU!!!

3. října 2013, 10:50 | Dnes

Eliška Bártová

Praha - Mezinárodní tým investigativních novinářů společně s britským deníkem The Guardian vytvořili po svém pátrání ve spleti offshorových firem seznam 28 lidí, které označily za „nastrčené jednatele" kryjící skutečné vlastníky více než 21 tisíc firem po celém světě. Je do nebe volající ostudou - která se už bohužel stala dávno železným pravidlem - že tohoto mimořádného úspěchu dosáhli západní novináři, ale ne západní tajné služby, které jsou za tuto práci z našich daní placeny.

Deník Insider nyní zjistil, že polovina ze jmen na seznamu figuruje či figurovala přímo nebo přes mateřské zahraniční společnosti v minimálně 30 českých firmách, jejichž skuteční vlastníci jsou díky tomu nedohledatelní, což ovšem naši BIS, policii či státní zastupitelství ani v nejmenším neznepokojuje...

Nikdy přitom nelze vyloučit - ba právě naopak, protože proč by to jinak dělali - že skrytým majitelem je někdo z významných politiků či důležitých úředníků z institucí, jež firmám dávají veřejné zakázky, anebo se za těmito nastrčenými lidmi skrývají protizápadní tajné služby nebo na ně napojené a jimi řízené teroristické skupiny. Popřípadě že může jít o kriminální praní špinavých peněz velkého rozsahu ruského státního nebo nestátního organizovaného zločinu či umožňování rozsáhlé politické, masmediální nebo úřední korupce.

Insider například dohledal, že ve společnosti Caldershot Finance Ltd., která sice sídlí v Londýně, ale v Česku vymáhá pohledávky zdejších dlužníků, se vystřídali dokonce tři „nastrčení jednatelé." Od letošního roku Caldershot Finance vlastní společnost IPB Real Investment.

Důsledně kryti

Služeb lidí ze seznamu investigativců využívají či využívali také developerská firma Crescon a minoritní vlastník energetických společností - KOR Business -, soukromý letecký přepravce ABS Jets nebo také známá poradenská firma Akont.

Všechny tyto společnosti, respektive jejich britské matky, pojí stejná skutečnost, že skuteční vlastníci jsou v britském obchodním rejstříku důsledně skryti za akciemi na doručitele - bearer.

V mnoha případech pojí tyto firmy také stejná londýnská krycí adresa, na které však nelze konkrétní názvy firem nalézt.

Někteří z nastrčených jednatelů figurují v českých firmách také přímo. Především jde o společnosti, které se zabývají poskytováním virtuálních kanceláří, registračních adres či zakládáním firem na klíč - například Office House, Společnosti Online, Sol Management Services nebo již zmíněný Akont.

Čtyři případy

Insider podrobně prozkoumal čtyři příklady. Tady jsou:

Případ Caldershot Finance Ltd. - ZDE

Případ Crescon (UK) Ltd - ZDE

Případ Akont - ZDE

Případ KOR Business - ZDE

(dostupné pro předplatitele deníku Insider, možno koupit jednorázově i jediné číslo)

http://www.denikinsider.cz/offshore-v-cesku-pripad-caldershot-finance-ltd/?eid=672

KONEČNĚ PROMLUVIL SÁM KGB: PŘEMĚNY VÝCHODNÍ EVROPY 1989 RUKAMA KGB


(Playboy, číslo 7/ červenec 1993, str. 48 - 51 a 120 - 125)


Ruský prezident přišel generálovi poblahopřát osobně. Odpoledne 20.října 1992 se Boris Jelcin nechal zavézt konvojem černých limuzín značky "Zil" z Kremlu na Lubjanku. Do neblaze proslulého hlavního sídla tajné služby. Dynamický jako vždy, v rozepnutém kabátě, se vřítil do pompézní budovy z šedočerné žuly. Stráž překvapeně zasalutovala, když prezident vstoupil do výtahu jedoucího do čtvrtého poschodí. Této stavbě se v Moskvě říká pouze "zóna". Je to nejsvětější centrum moci té největší a nejagresivnější tajné policie na Zemi. Odsud je řízeno 50.000 důstojníků, 90.000 techniků a správních odborníků, 60.000 specialistů na odposlech a šifry, minimálně 240.000 po zuby ozbrojených pohraničníků a zvláštních jednotek a také přibližně deset miliónů NS (neoficiálních spolupracovníků), tedy udavačů.  "Zóna" je považována za nejlépe hlídanou administrativní budovu v Rusku.

V největší z mnoha pracoven táflovaných dřevem sídlí generál milice Viktor Barannikov, důstojník - kariérista s masitým nosem a energickou bradou. Od té doby, co ho Jelcin 24.ledna 1992 překvapivě jmenoval šéfem Ministerstva bezpečnosti – MBR (Ministěrstvo Bezopasnosti Rossiji), chodí Barannikov často v civilu. I kancelář vypadala v den návštěvy prezidenta téměř mírumilovně. Na konferenčním stolku se vršily blahopřejné telegramy. Generál měl toho 20.října narozeniny, bylo mu 52 let.

Jelcin zůstal v Barannikově kanceláři jen pár minut. Sotva svého přítele objal, naléhali elitní vojáci skupiny Alfa, že je čas k odchodu. Nervózně pozorovali Jelcina pospíchajícího zpět po rudých běhounech, které pokrývají dlouhé, klikaté chodby. Tělesná stráž hlavy vlády nedůvěřovala důstojníkům střežícím Barannikovo hlavní sídlo. Právem: Jelcin sice zrušil název Komitět Gosudarstvěnnoj Bezopasnosti (KGB),  ale nikoli ducha a aparát této neblaze proslulé tajné policie. Bylo propuštěno pouze 56 (slovy padesát šest!!!) z 50 000 důstojníků KGB - a těch pár skutečných demokratů v Moskvě, stejně jako západní služby, už dávno varuje, že nové Ministerstvo bezpečnosti (MBR) pod vedením Barannikova, představuje největší reálné nebezpečí pro mladou a zranitelnou ruskou demokracii.

Svojí krátkou návštěvou v "zóně" chtěl Jelcin podle názoru pozorovatelů demonstrovat své dobré vztahy k šéfovi tajné služby a ukázat, že nezná strach. Marný podnik: Barannikov sice v současnosti stojí za Jelcinem, ale mezi většinou pracovníků MBR na vedoucí úrovni je prezident krajně neoblíben. Vysoce kvalifikovaní odborníci těchto služeb považují Borise Jelcina za blázna, který se svým rustikálním charismatem a heslem "demokracie" nebaží po ničem jiném než po absolutní moci.

Ale KGB Borise Jelcina nikdy nechtěla. Když se pak najednou dostal do čela vlády a naklonil si ruský lid, zvyklý trpět, akceptovali důstojníci novou situaci se skřípěním zubů. Od začátku 80. let přece jenom s něčím takovým počítali.

Přední analytici sovětských tajných služeb už na přelomu 60. a 70. let přišli na to, že komunistický systém nevyléčitelně trouchniví. Nejlepší mozky, pověřené předsedou KGB Jurijem Andropovem, který se později dostal až do čela Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) a tim k vládě nad celou zemí, začaly přísně tajně hledat strategii, jak zemi zachránit jako světovou mocnost. Byly připraveny obětovat zkostnatělou státní komunistickou stranu i její senilní vedení gigantickému programu změn.

Perestrojka a glasnos nebyly vymyšleny v Kremlu, nýbrž v myšlenkových továrnách KGB. Cílem ovšem nebyla demokratizace země, nýbrž udržení Sovětského svazu jako světové velmoci. Občanská práva, svoboda tisku, tržní hospodářství a prezidentská ústava, podobající se demokratické – s tím by se tajné služby smířily jako s nezbytným přívažkem.

"Koncepce dalekosáhlých reforem v Rusku vznikla tady", zdůrazňuje Andrej Černěnko, mluvčí MBR, nástupnické organizace KGB. "Naše reformní návrhy sahaly dokonce hlouběji než všechno to, co kdy dokázala politika." Tuto verzi potvrzují i různé západní prameny.

Muži z tajných  služeb, KGB a armádní GRU, pozorovali koncem osmdesátých let poněkud frustrovaně nejprve sebevražedný Gorbačův cik cak kurz, potom diletantský puč reakcionářů v srpnu 1991 a nakonec rozbití Sovětského svazu ješitným Borisem Jelcinem.

Žádná z mocenských složek, střežících v dobách sovětské minulosti pořádek, nepřestála tuto dobu dramatických změn a chybných rozhodnutí bez úhony. Komunistická strana je rozbitá. Ruská armáda, špatně placená a demoralizovaná po afgánském neúspěchu, se stáhla do svých zpustlých kasáren. Vojenskoprůmyslový komplex je před bankrotem. Milice ve své úplatnosti masově přeběhla k mafii. Dezorientovaný lid se při tehdejší míře inflace 2600% stará jen o to,  jak dostat máslo na chleba. A Jelcinova vláda se topí v chaosu neschopnosti. Jen staré struktury KGB jsou nedotčené.

"Naši lidé tady sedí a vědí, že to umějí líp než politici", stěžuje si ředitel MBR Andrej Černěnko. "Tam jsou diletanti, tady jsou profíci. V současnosti profíci se svými odbornými znalostmi často neprorazí. Ale to se změní."

Ministerstvo bezpečnosti je ještě zticha. Důstojníci si však v podhoubí ruské společnosti vytvořili tajné impérium, které může být mobilizováno během velmi krátké doby. Oni sami se nazývají "rudé krysy" – a podle odhadu krajně levicoveho prosovětského vlasteneckého politika, plukovníka Rudé armády Viktora Alksnise, je to jen otázka času, než z podzemí vylezou na světlo. "Čekají jenom na to" říká Alksnis, "až udeří jejich hodina. Pozorují, jak se hroutí celá země  a jejich vztek tiše vře".

V úvahu přicházejí dva scénáře. První: Chaos v Rusku se změní v čistou anarchii, kterou Ministerstvo bezpečnosti nejprve bude tolerovat. Důstojníci a agenti tajných služeb pečlivě sledují náladu mezi lidem. Jakmile se veřejné mínění obrátí jednoznačně proti Jelcinovi, "rudé krysy" udeří a provedou to, co nazývají "omezená chirurgická operace". Poteče krev, ale potom má zavládnout klid. Cílem operace není znovunastolení totalitního režimu marxisticko-leninského ražení – moc má převzít z pověření KGB/MBR autoritativní prezidentská demokracie (ovšem bez Jelcina!), která provede rozsáhlé ekonomické změny směrem k tržnímu hospodářství.

Druhá možnost: Jelcin se s pomocí své tělesné stráže pokusí vládnout sám. Propustí členy kabinetu, zatkne novináře, rozpustí Nejvyšší sovět a bude pronásledovat politické odpůrce. V tomto případě nasadí KGB/MBR v Moskvě své jednotky. Jelcin a jeho pomocníci budou odstraněni. Přes zemi se převalí vlna čistek,  za obě padnou stejně tak zkorumpovaní úředníci, jako producenti pornografie, podvodní politici, překupníci drog, obchodníci s lidmi a jiní zločinci. "Rudé krysy" mluví o "sociální očistě". Potom bude nastolena autoritativní vláda levého středu s účastí reakcionářského, antisemitského hnutí "Pamja" a vlastenecké  „Fronty národní spásy„  a pod dohledem KGB/MBR realizuje dalekosáhlý program hospodářské přestavby.

Ředitel MBR Andrej Černěnko nemůže přímo tyto plány potvrdit. Uvnitř bezpečnostních služeb podléhají maximálnímu utajení. Nepřímo ale připouští, že se jeho úřad připravuje na rozsáhlou celostátní čistku, které má padnout za obě také velká část Jelcinova kabinetu. Černěnko řekl Playboyi: "Vedeme proti několika tisícům úředníků, politiků a funkcionářů předběžné šetření pro podezření z korupce. Ne, není to pravda, že jsou všichni členové vlády zkorumpovaní. Znám jednoho, který je čistý".

Černěnko sedí ve své pracovně ve třetím poschodí Lubjanky, přímo pod Barannikovým únikovým východem. V tomto poschodí kdysi pán domu Viktor Abakumov vlastnoručně mlátil vězně. Přes pěkný koberec vždycky nejdříve natahovali ochrannou deku proti stříkancům krve.

Z Černěnkovy kanceláře mezitím zmizely koberce a Leninův portrét na zdi. Podlahu před psacím stolem ve vzdáleném zadním rohu tvoří holé parkety. Stůl je umístěn v rohu, protože je tam nejlépe chráněn před střelbou do okna. Psací stoly všech vedoucích důstojníků na Lubjance jsou v této poloze. Vpravo od Černěnka stojí pět telefonních aparátů, kterými může vést otevřené i zašifrované rozhovory s odděleními svého ministerstva a spřátelenými službami. Okna před ním vedou na bývalé náměstí Dzeržinského, které se už opět jmenuje podle podzemím protékající říčky Lubjanka. Pomník Felixe Edmundoviče Dzeržinského, který 20.prosince 1917 založil KGB pod názvem Čeka („Zvláštní komise pro boj proti kontrarevoluci a sabotáži„), byl, pravda, po nezdařeném puči v srpnu 1991 sundán z podstavce. Ale důstojníci z Lubjanky sami sebe ještě dnes hrdě nazývají „čekisty„. Na památku založení Čeky nedostávají plat začátkem měsíce, ale každého 20. v měsíci.

„Čekisté„ se považují za elitu ruské federace. „Homosexuálové, narkomani a osoby se špinavou psýchou u nás nemají šanci,„ říká Černěnko. "Orientujeme se na vysoký lidský standard".

Ředitel nezamlčuje, že tato orientace na "vysoký lidský standard" stála v průběhu historie komunistických tajných služeb život přes 20 milionů sovětských občanů. Nejdříve, počínaje rokem 1929, poštval Stalin tajnou policii proti těm rolníkům, kteří stáli v cestě programu kolchozů. Zahynulo 3,5 milionu lidí. V letech 1935 až 1941 padlo „velké čistce„ za obě 19 milionů lidí. A tato oficialní čísla nejsou zdaleka konečná.

Až donedávna dávala tajná služba přednost prostému, podomácku vyrobenému černobílému obrazu sovětské společnosti. Hodnotným členem společnosti byl pro KGB pouze ten, kdo neochvějně "věřil v marxismus-leninismus". Všichni ostatní byli disidenti a museli být odstraněni.  V nejlepším případě a to  velmi zřídka do Paříže (a to se ještě většinou jednalo o "odpůrce komunismu", kteří ve skutečnosti pracovali pro KGB), v nejhorším případě do likvidačních táborů na Sibiř, v případě pochybností do blázince. V posledním desetiletí prý ovšem přišli smutně proslulí vrazi z oddělení KGB pro „mokré záležitosti„,  jejichž služební činnost zpravidla končila krveproletím, ke slovu jenom zřídka.
Údajně poslední obětí zabijáků z KGB nebyl sovětský občan a útok přežil: Papež Jan Pavel II, jenž byl při atentátu před dvanácti lety v Římě těžce zraněn střelbou z pistole. Na veřejnost KGB samozřejmě dementuje jakoukoli odpovědnost za tento čin. "Neměli jsme s tím nic společného",   tvrdil Playboyi mluvčí. Na Lubjance  ale má mnoho důstojníků za to, že se oddělení 8 direkce "S", určené pro "specialní operace", na atentátu podílelo. Mnozí jenom litují, že se nepodařil.

Dnes je oficiálnímu KGB jeho krvavá minulost nepříjemná. Proto se Ministerstvo bezpečnosti v současné době pokouší prostřednictvím nákladné kampaně zachránit, co se zachránit dá. K tomu patří i vydání knihy jménem "Lidská bolest",  v níž jsou zveřejněna jména tisíců nevinných obětí státního teroru ve 30.letech, mezi nimi i Gorbačovova dědečka. Důležitější je ale složitý program údajné "dezintegrace",  který má z gigantického podzemního impéria KGB udělat řadu nevinně působících organizací.

DEZINTEGRACE KGB V PRAXI

Z pověření Michaila Gorbačova začal vážně s tímto programem v r.1991 reformní politik Vadim Bakatin, stavební inženýr, který v minulosti nebyl v tajných službách. Jako ředitel KGB prostě rozpustil pět divizí mohutně vyzbrojených zvláštních jednotek KGB, podřídil jednotky osobní ochrany z 9.oddělení, včetně neblaze proslulé jednotky hrdlořezů Alfa, přímo prezidentovi a předal pohraniční jednotky s téměř čtvrt milionem vysoce kvalifikovaných a motivovaných vojáků vrchnímu velení Rudé armády. Ale než mohl Bakatin účinně zbavit moci centrálu KGB, nechal ho Jelcin padnout...

"Všechno zůstalo při starém" řekl později Bakatin Playboyi, "neměl jsem šanci KGB odideologizovat. Výbor pro státní bezpečnost (KGB) byl založen a budován jako meč v rukou komunistické strany, řídící totalitní mocenský systém. My jsme vytáhli do boje, abychom vytvořili nový stát, demokratickou republiku. To samozřejmě vyžadoval zcela jinou bezpečnostní službu".

Skuteční odborníci, jako bývalý generál KGB Oleg Kalugin, navrhovali celou sovětskou tajnou službu rozpustit, tak, jako bylo rozpuštěno východoněmecké Ministerstvo státní bezpečnosti. Ale Jelcin, který před svým nástupem k moci stále hřímal proti tajnému impériu rudých agentů, o tom po svém přestěhování do Kremlu nechtěl už nic slyšet. Naopak: 19.prosince 1991 podepsal překvapivě prezidentský dekret, v němž přikazoval sloučit všechny tajné organizace Ruska do nového superministerstva bezpečnosti. Realizaci tohoto projektu zamezily až rezolutní domluvy parlamentu a ústavních soudců. Boris Jelcin se jen nerad podřídil výnosu Nejvyššího soudu a pak se rozhodl pro nové, tajné podzemní impérium čekistů.

Pozorovatelé teï hledají vysvětlení pro prezidentovu benevolenci vůči Lubjance. Nejpravděpodobnější je, že Jelcin vzhledem ke krizové situaci ve své zemi nemá v současné době jinou šanci než být s mocnou tajnou policií zadobře. "Jelcin si myslí, že má Lubjanku pod kontrolou ",  říká bývalý člen KGB Oleg Kalugin. "Ale to je nebezpečný klam. KGB nemůže nikdo kontrolovat!!!".

Jiní odborníci mají za to, že v archivech KGB je uložen kompromitující materiál o prezidentově alkoholismu, zneužívání léků,  sklonu ke korupci a možná ještě něco mnohem horšího. Plukovník Alksnis má dokonce důkazy, že kompromitující dokumenty o Jelcinovi byly uloženy ve švýcarském bankovním sejfu. Důvodem prezidentovy podivné taktiky je pravděpodobně obojí.

ŠPIONI Z KGB MĚNÍ VÝVĚSNÍ ŠTÍT / NÁSTUP PRIMAKOVA

Jelcin nechal nejprve vyčlenit ze systému bývalou 1. hlavní správu KGB (PGU). Sovětskou špionáž. Toto hlavní oddělení už i tak odjakživa pracovalo samostatně. Nová ruská špionážní služba (SVRR), vedená představitelem tvrdé linie Jevgenijem Primakovem, s 12.000 konspirativními KÁDROVÝMI pracovníky na celém světě, se  zabývá i dnes stejnými úkoly,  jako v dobách studené války. Měkký a proto bezcenný zákon č. 3245-1 o zahraniční špionáži, který Jelcin podepsal 8.července 1992, nic nezměnil – v nové SVRR pokračují v odposlouchávání, čmuchání a vydírání téměř všechna stará oddělení PGU.

Sekce R se zabývá operativním plánováním a analýzou. Sekce K kontrarozvědnou obranou proti špionáži. Smutně proslulé oddělení zabijáků V bylo sice oficiálně rozpuštěno, nicméně jeho úkoly převzala sekce S (speciální akce). Tato sekce pracuje i uvnitř přísně uzavřené SVRR za maximálního utajení. "Co dělá sekce S",  říká plukovník Jurij Kobaladze z hlavní správy SVRR, "to my tady nevíme. Nemůžu dokonce ani potvrdit, že tohle oddělení vůbec existuje".

Sekce T (technická) má na starosti průmyslovou špionáž a řídí z Moskvy své zahraniční zpravodajce, kteří jsou na místě sdruženi do tajuplné skupiny X. Jejich informace měly odnepaměti a zejmena v 80. letech, kdy se vědeckotechnické zaostávání Sovětského svazu stále zrychlovalo, velký význam pro ruský průmysl a armádu. Důstojníci ze sekce X dodávali a dodávají stavební plány pro sovětskou verzi létající radarové stanice NATO typu AWACS. Sehnali plány pro ruský bombardér „Blackjack„, kopii legendárního amerického B-1, a počítačové firmě Texas Instruments ukradli cenné integrované články. Kořist důstojníků ze sekce X obnáší ročně asi 5000 vzorků. Patří sem stavební plány, patentovací spisy, mikroplány a vzorky zboží.

Sekce I (informační) spravuje proslulou databanku SOUD („Systém sjednoceného získávání informací o protivníkovi„), která byla vybavena počítači z NDR a od 80. let byla nacpána statisíci osobních údajů ze všech bývalých zemí východního bloku (kromě Rumunska, Vietnamu a Mongolska). Jako horlivý dodavatel dat se ukázalo zejména východoberlínské Ministerstvo státní bezpečnosti. Až 90% osobních údajů z aktů německé Stasi bylo uloženo do systému SOUD a ještě dnes tam odpočívají jako časovaná bomba. „Samozřejmě máme tyhle údaje z bývalé NDR,„ potvrzuje Jurij Kobaladze, tiskový mluvčí SVRR, „s východoněmeckou státní bezpečností jsme přece úzce spolupracovali„. Miliony východních  Němců, ale také statisíce západních Němců, které Stasi sledovala a na něž založila svazek, je tedy stále ještě možno účinně vydírat. (Totéž je možno říct o občanech bývalé Československé socialistické republiky - pozn. NN)

Degradací ze správy na „službu„ bylo oddělení A (Aktivni dezinformační opatření) údajně zneškodněno. Přitom právě tato skupina odborníků pracovala velice úspěšně. Ještě koncem 80.let produkovalo oddělení A deset až patnáct perfektně falšovaných "úředních" amerických dokumentů ročně. Mnohé z nich byly tzv. tiché padělky, o nichž hovoří odpadlík od KGB Oleg Gordijevskij: "Pod pečetí mlčenlivosti se takové falzifikáty předkládají vlivným politikům třetího světa, aby byli varováni před údajnými nepřátelskými operacemi CIA nebo jiných amerických služeb".

Úspěšně proběhly také mnohé kampaně oddělení A ve sdělovacích prostředcích. Byla k tomu využívána zejména sovětská zpravodajská agentura TASS, deník PRAVDA a levicově zaměřené západní noviny, časopisy a publikace. Tak se dezinformátorům z Moskvy přechodně podařilo přesvědčit, že Američané mohou za celosvětovou epidemii AIDS. KGB rozšířila fámu, že smrtící virus vznikl při genetických experimentech ve vojensky střežené laboratoři Fort Detrick ve státě Maryland. Američané tuto legendu vyvrátili je s velkou námahou. Ve třetím světě se stále ještě houževnatě drží pověst rozšířená KGB, že Američané mají "etnobombu", která zabíjí jenom černé, ale bílé nezraní.

Centrála ruské zahraniční špionáže (dnes SVRR) se už od r.1985 nenachází na Lubjance, nýbrž na okraji Moskvy, v Jaseněvu. V moderním komplexu, vystavěném finskými architekty podle západního standardu, mají úředníci a agenti k dispozici moderní sportovní zařízení, bazény, různá kasina a také kanceláře a konferenční místnosti zajištěné proti odposlechu.

Šéfovská pracovna Jevgenije Primakova se nachází ve druhém patře pravého hlavního křídla. V knihovně stojí knihy oblíbeného autora Johna le Carrého – napínavé špionážní thrillery z dob studené války. Většinu osobních suvenýrů z této doby Primakov ovšem odklidil. Do současnosti se nehodí. Jevgenij Primakov byl Brežněvův odborník pro Blízký východ a mezinárodně platí za jednoho z nejledovějších studených válečníků. Až donedávna (podle všech náznaků s tím ale nikdy nepřestal - pozn. NN) udržoval styky s iráckým diktátorem Saddámem Husajnem, zásoboval OOP zbraněmi a podporoval naprosto ztrátovou invazi sovětských jednotek do Afganistánu. V Izraeli platí Primakov za tvrdého antisemitu. Generál Kalugin, který Primakova zná léta, ho považuje za vysoce inteligentního a extrémně přizpůsobivého kariéristu, který kráčí kupředu přes mrtvoly. Primakov mezitím poněkud ztloustl. Dvojitá brada mu visí až k uzlu na kravatě. Svým zevnějškem však pohodlí jen předstírá. Primakov totiž stále ledově a efektivně velí stu poboček KGB/SVRR na celém světě. A přestože po německém sjednocení musel být největší opěrný bod KGB v zahraničí v Karlshorstu u Berlína zavřen, je podle důvěrné zprávy Spolkového úřadu pro ochranu ústavy se sídlem v Kolíně, pocházející z minulého léta, v Německu stále činných minimálně 400, ale možná i 1500 ruských důstojníků tajných služeb. "Ještě stále řídí agenty", říká se ve studii, "nebo pod pláštíkem své oficiální funkce skrytě získávají informace od svých kontaktních partnerů." Sí agentů je budována stejně jako předtím v dobách studené války. Po omezeních, bombasticky oznámených Moskvou, nikde ani stopy.

Jak byrokraticky jednotlivá zastoupení pracují, popsal bývalý pracovník KGB Oleg Gordijevskij, který vedl ruskou filiálku tajných služeb v Londýně, než v r.1985 přeběhl na Západ. Každý pracovní den v kterékoliv pobočce na zeměkouli začíná 8.30 místního času tím, že všichni agenti vyndají své pracovní desky ze sejfu. Tyto desky jsou na zip a obsahují pracovní knihu, do níž důstojník zapisuje všechny operativní kontakty a nejdůležitější detaily ze své korespondence s centrálou. Každý důstojník má vlastní peče, kterou většinou nosí u sebe na svazku klíčů. Na konci každého pracovního dne zapne desky, přilepí na konec zipu kousek plastelíny a svou peče na něj otiskne.

Nejdůležitější je pro důstojníky SVRR pracující v cizině kontakt s naverbovanými agenty. To zabere velkou část pracovní doby, protože stále ještě platná pravidla KGB předepisují při osobních kontaktech zdlouhavou bezpečnostní proceduru. Aby se vyhnul sledování, opouští kontaktní důstojník úřad už tři hodiny před setkáním. Po přesně stanovené složité trase jede na nenápadné parkoviště, raději položené blízko velkého bloku domů. V žádném případě nezastaví auto před soukromým domem, kde by mohla být nápadná diplomatická značka, nebo na zákazu parkování, kde se dá počítat s policejní kontrolou.

Kontaktního důstojníka vystřídá druhý důstojník a naloží ho do svého auta. Jezdí s ním nejméně hodinu křížem krážem po okolí, dokud si oba nejsou jisti, že je nikdo nesleduje. Mezitím na příslušném ruském velvyslanectví odposlouchává skupina dálkového hlášení KR (kontrarozvědná obrana proti špionáži) radiový provoz bezpečnostních služeb druhé strany a hledá vodítka, podle nichž určí, zda jsou kontaktní osoba nebo agent sledováni. V případě, že ano, předá skupina KR dotyčnému důstojníkovi okamžitě šifrované varování, které uslyší přes své speciálně naladěné autorádio. Hodinu před schůzkou opouští kontaktní důstojník vozidlo svého kolegy a vydává se pěšky nebo veřejnou dopravou na místo schůzky.

Zahraniční pracovníci informace buï šifrují, ofotografovávají a posílají do Moskvy na nevyvolaných mikrofilmech 35mm, nebo je v naléhavých případech předávají kódované dál prostřednictvím datexu, telefonu a satelitních rozhlasových vedení. Za zpravodajskou techniku je odpovědné bývalé 16.hlavní oddělení KGB, které je dnes údajně jako agentura pro tajnou vládní komunikaci (FABSI) podřízeno přímo prezidentovi. Spolehlivé prameny v Moskvě však udávají, že bývalý generál KGB a dnešní šéf FABSI Alexandr Starovojtov zase odedávna podává zprávy Ministerstvu bezpečnosti. FABSI kontroluje dvě nejdůležitější dálkové zprostředkovací stanice Ruska, ATS 1 a ATS 2, počítačové základny v 60 zemích, vysoko- frekvenční spojení a mobilní "horký knoflík" , jímž může prezident uvést do chodu ruské atomové bomby. Technici FABSI museli instalovat nukleární pult také v indickém Novém Dillí, protože Jelcin chtěl být kdykoliv schopen jednat i při zahraničních cestách.

MINISTERSTVO BEZPEČNOSTI RUSKA /MBR/ A TI KDO MU VELÍ

Nejmocnějším mužem v celém Rusku je v současné době Viktor Barannikov, ministr bezpečnosti. Stále vládne největší a nejagresivnější tajné službě na světě. Vrátil díky svým pákám FABSI do sféry svého vlivu a pěstuje úzké neformální kontakty se zahraniční špionážní tajnou službou SVRR, podřízenou Primakovi. (Nebo to ve skutečnosti bylo právě naopak a za vším od počátku stála mocenská skupina kolem Jevgenije Primakova? - pozn. NN). Stará garda KGB se v rámci Barannikova nového MBR znovu postavila na nohy.

Před pučem byl Barannikov málo nápadný. Jeho ministerstvo o něm pouze sděluje, že pracoval v hodnosti generála milice v operativním boji proti kriminalitě. O politiku se prý nikdy nezajímal (!!!). Z jiných pramenů se ovšem skládá poněkud odlišný obrázek. Podle něho je generál Barannikov byvalý nomenklaturní komunista a starý přítel Jelcina. Stejně jako on pochází i Barannikov z provincie. Naposledy byl generál šéfem milice v Azerbajdžánu, království drog a organizované kriminality. Ten, kdo přežil takovou funkci, říká se v Moskvě, je zkorumpovaný na nejvyšší míru.

Na ruském Ministerstvu vnitra se poukazuje na to, že vysocí vůdci mafie mohou při kriminálních činech počítat s podporou Ministerstva bezpečnosti. "Tady teče hodně peněz", říká americkému Playboyi major policie Vasilij Čerikov z oddělení pro boj proti drogám, "moc peněz". Čerikov ovšem odmítá všechny fámy, že by se bývalí lidé KGB spolčili s 600 nejmocnějšími „zloději pod zákonem„ – předáky ruských zločineckých klanů. "Zloději pod zákonem", říká Čerikov, "nejsou napojeni na důstojníky KGB. Jsou ve spojení s mocnými na Ministerstvu bezpečnosti". Což jasně řečeno znamená: Kádry Ministerstva bezpečnosti KGB/MBR jsou čisté, ale jejich nové vedení pod Barannikovem je podezřelé z korupce.

Barannikových 50.000 důstojníků, 90.000 techniků a úředníků a nejméně 240.000 mužů vojska spolu s 10 miliony udavačů stačí na to, aby bylo možné udržet pod kontrolou obrovské území ruské federace a ponechat si informační monopol, v němž se všechna hlášení pouhých 35 bojovníků proti drogám a korupci z Ministerstva vnitra ztratí jako zrnko písku.

Všechna bývalá oddělení KGB i dnes setrvávají uvnitř Barannikova úřadu MBR, přestože mnohá musela z kosmetických důvodů změnit název.

SLAVNÝ NÁVRAT ČEKISTŮ
- KTEŘÍ VE SKUTEČNOSTI
OD NÁS NIKDY NEODEŠLI
- DO NEJVYŠŠÍCH POZIC!!!

Grzegorz Górny,
šéfredaktor polského časopisu Fronda

Podle mnoha sovětologů bývalý Sovětský svaz řídil „triumvirát“, který se skládal z komunistické strany, bezpečnosti a armády. Všechny ostatní instituce ve státě byly v podstatě podřízené některé z těchto tří sil. Žádná z nich neměla absolutní moc a každá musela počítat s pozicí ostatních dvou. Mezi KSSS, KGB a armádou se celou dobu vedla podzemní válka o vliv ve státě, i když žádná ze zúčastněných sil nemohla ostatní úplně vyřadit, protože by tím zničila celý politický systém, a tím odsoudila i samu sebe k záhubě. Strana potřebovala represivní aparát a ten zase neměl smysl bez ideologického odůvodnění strany. Naopak armáda, kterou kontrolovala jak strana, tak i bezpečnost, celý systém stabilizovala.

Roli jazýčku na vahách a hlavního vůdce hry ve státě však vždy plnil KGB. Když po Stalinově smrti došlo k posílení Berijova vlivu a vzniklo nebezpečí, že KGB ovládne celou mocenskou sféru, uzavřely strana a armáda spojenectví. Berija byl uvězněn a okamžitě zastřelen, zatímco na ministerstvu vnitra proběhla velká čistka, při které bylo mučení a masové popravy na denním pořádku.

O několik let později zase nebývale vzrostl význam armády a jméno maršála Žukova se začalo uvádět jako jméno potenciálního „ruského Bonaparta“. Když byli z armády odsunuti straničtí političtí komisaři i příslušníci zvláštních služeb, cítily se KSSS i KGB v ohrožení. A tak uzavřely spojenectví, které příliš samostatnou armádu rychle zpacifikovalo.

Konec triumvirátu

Tento stav věci – kolísavá rovnováha a rivalita mezi oněmi třemi centry – trval do roku 1991. Tehdy ovšem jeden z hlavních hráčů definitivně ze hry vypadl – nelítostný boj o moc mezi Jelcinem a Gorbačovem způsobil, že KSSS přestala existovat. Znovu se sice později obrodila jako Komunistická strana Ruska, ale bylo to již úplně jiné seskupení, jen nevýrazný stín někdejší moci.

Z dřívějších hráčů na hřišti zůstaly dvě síly – armáda a KGB. Pro armádu to nebylo dobré období. V roce 1989 se sovětská armáda musela stáhnout z Afghánistánu a uznat tak svou porážku. Krátce poté byly staženy ruské vojenské základny ze zemí střední Evropy, a dokonce i z některých postsovětských republik, například baltských států. První čečenská válka skončila úplnou kompromitací ruské armády. Konec druhého čečenského tažení je přes drtivou převahu moskevských sil v nedohlednu. Nedostatky ruské armády nakonec obnažila katastrofa atomové ponorky Kursk, která ukázala, že věčné ruské sny o vojenské supervelmoci patří zatím do starého železa a bude nutné v tomto směru odvést ještě hodně práce...

Pro KGB poslední desetiletí na rozdíl od armády vůbec nebylo nejhorší. Zatímco armáda své základny v jiných zemích likvidovala, obě ruské tajné služby, tedy KGB i vojenské GRU, si tam své agenty ponechaly i nadále. Informace polského Úřadu na ochranu státu z roku 1995, podle kterých v nejvyšším vedení současné polské parlamentní a vládní sociálnědemokratické strany působí tři agenti KGB s krycími jmény Minim, Olin a Kat, nebyly nikdy dementovány. Kromě aféry Olin však nikdy nebyly veřejně odhaleny údaje o totožnosti těchto klíčových lidí.

Zároveň jsou mnozí západní odborníci na tajné služby, například významná analytička Amy Knightová z univerzity ve Washingtonu, přesvědčeni, že moskevští špioni ani přes oficiálně ohlášené ukončení „studené války“ Moskvou se svojí protizápadní činností nikdy ani na vteřinu nepřestali, ale na některých úsecích ji dokonce ještě dále zintenzivnili. Příkladem může být třeba aktivita Aldriche Hazena Amese – dlouholetého šéfa protisovětského oddělení CIA, ve skutečnosti však „krtka“ KGB přímo v centrále CIA, odhaleného až po mnoha a mnoha letech teprvě v roce 1994...

Vytvoření oligarchů

Tajné služby si v (post) komunistické společnosti poradily mnohem lépe než armáda, mimo jiné také proto, že onen přechod od komunismu k novému systému samy připravovaly a provedly. Tento jev zevrubně popsal Vladimír Bukovskij (GRU?), vystupující na Západě jako antikomunistický disident, kterému Jelcin po neúspěšném janajevském puči prosovětských špiček dovolil nahlédnout do tajných kremelských archivů a některé předem vybrané dokumenty - poškozující konkurenční KGB a zejména kdysi všemocnou komunistickou stranu, když o GRU tam nenajdeme ani slovo - naskenovat a zveřejnit na Internetu.

Uvedené originální dokumenty a jejich anglické překlady jsou k disposici na V.Bukovsky/Soviet Archive webpage.

http://psi.ece.jhu.edu/~kaplan/IRUSS/BUK/GBARC/pdfs/sovter75/sovter75-e.html

Bukovskij viděl úřední materiály politbyra ÚV KSSS přikazující najít „prověřené soudruhy“, kteří by řídili průmyslová odvětví, a dokonce vyrazili na mezinárodní finanční trhy: „Vytipovali několik ,důvěryhodných soudruhů‘ z KGB a z mladých lídrů Komsomolu, uspořádali pro ně rychlé školení o finanční kázni a o fungování volného trhu, načež jim svěřili část podniků a finančních institucí – jakoby do vlastnictví. Když se podíváme blíže na takzvané byznysmeny, kteří se tehdy z ničeho nic náhle objevili jak v Rusku, tak i ve všech ostatních zemích sovětského vojenského bloku Varšavské smlouvy, pak snadno zjistíme, že všichni pocházeli buï z řad KGB, nebo z nejlepších a nejspolehlivějších kádrů Komsomolu nebo něčeho podobného.“ říká Bukovskij Viz:

ČESKÁ (POST) KOMUNISTICKÁ FINANČNÍ OLIGARCHIE A RUSKÉ TAJNÉ SLUŽBY: KDO JSOU A JAK VZNIKLI ČEŠTÍ MILIARDÁŘI
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2005101101

NOVÝM "DEMOKRATICKÝM" PRESIDENTEM UKRAJINY BYL PO SVRŽENÉM DLOUHOLETÉM AGENTOVI RUSKÉHO KGB JANUKOVIČOVI ZVOLEN SOVĚTSKÝ KOMUNISTA, VYSOKÝ FUNKCIONÁŘ KOMSOMOLU A SEDMÝ NEJVĚTŠÍ OLIGARCHA POROŠENKO, ZATÍM STÁLE JEŠTĚ NESVRŽENÝ DLOUHOLETÝ AGENT RUSKÉHO KGB...!!!

JEJICH POLITICI A NOVINÁŘI KGB/GRU NÁM ŘEKLI, ŽE PRIVATIZACE MÁ ZNAMENAT DEFINITIVNÍ PORÁŽKU KOMUNISMU, NE DEFINITIVNÍ VÍTĚZSTVÍ KOMUNISTŮ, DOBŘE ZAMASKOVANÝCH FÍZLŮ KGB/GRU! Viz:

A) http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2013030017

B) http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2011090024

C) http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2011031903

D) http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2005101101

E) http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2009111705

F) http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2012010032

G) http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2006040801

H) http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2005031102

I) http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2005031103

J) http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2005062501

K) http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2005022703

L) http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2009111704

M) http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2005091301

Tímto způsobem vznikla na ruské politické scéně i všude jinde v (post) komunistických zemích nová síla – rudí oligarchové. I když dostali darem v procesu podvodné privatizace do vlastnictví obrovský státní majetek, měli být nadále poslušní komunistické straně a spravovat ho pro ni. Když se však v Rusku i jinde komunistická strana rozpadla, zůstali s obrovským kapitálem sami. Rozhodli se tedy udělat se pro sebe a začít existovat jako reálný politický subjekt. Tato fáze vytváření "nových demokratických politických a ekonomických kapitalistických elit" rukama komunistické strany a KGB je zatím nejlépe zdokumentována na příkladu České a Slovenské republiky. Dále viz:

Grzegorz Górny, šéfredaktor polského časopisu Fronda: NA VÝCHOD HLEĎ!
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2005121701

Impérium KGB v protiútoku

     Nadvláda oligarchů však netrvala dlouho, protože se ke slovu dostaly - díky svým vybudovaným posicím, zkušeným a všehoschopným kádrům i svým nepředstavitelným finančním zdrojům - znovu tajné služby.

KGB nebyl nadarmo pokládán za nejmocnější tajnou službu na světě (před zhroucením SSSR zaměstnával kolem čtyř set dvaceti tisíc lidí). Na rozdíl od sovětského průmyslu, zemědělství či sektoru služeb, které neměly naději v konkurenci se svými západními protějšky, se KGB pro západní služby ukázal nejen jako konkurent náročný, ale až příliš často i naprosto nedostižný.

Jen zřídka bývá rozpor mezi veřejným míněním a názorem odpovědných politiků tak velký, jako je tomu u fenoménu Putin. Tento rozpor znamená, že veřejné mínění je citlivé na určité, zvláště otřesné aspekty činnosti nového ruského dirigenta, jako je násilí páchané každodenně v Čečensku. Odpovědní muži Západu se drží v diskusi zpátky: Clintonova - Goreho administrativa je spokojená, že byl znovu uveden do chodu proces odzbrojení, Evropané se nechávají přesvědčit o potřebě „bránit evropskou civilizaci“ proti „extremismu“ a „terorismu“. Zapomínají příliš rychle, že Putin je zkušený důstojník KGB a že jednou z taktik, kterou KGB vštěpuje svým důstojníkům, je umění projevovat před představiteli opačné strany názory, které rádi slyší. Putinova rétorika nevyjevuje o jeho osobnosti nic než obal. Ruského presidenta je třeba soudit podle jeho činů.

Podívejme se nejprve, jak se dostal na špici státu. Všechno má svůj počátek patrně v březnu 1999, kdy Jevgenij Primakov (viz. NECENZUROVANÉ NOVINY 02/2000 „KDO CHCE VLÁDNOUT SVĚTU“, strana 27-32, www.cibulka.cz) začal dávat najevo své presidentské ambice a vrhl na scénu prostřednictvím generálního prokurátora Skuratova halasné korupční aféry, které měly otřást jelcinovým kremelským klanem. Právě v tomto okamžiku jmenoval president Boris Jelcin Vladimíra Putina do čela Bezpečnostní rady. Válka v Kosovu mohla zdesateronásobit hrozbu, kterou v očích Kremlu představoval Primakov: něco takového skutečně mohlo podnítit vlasteneckou vlnu, která se v zemi začala zvedat. Navíc si Primakov snažil zajistit následnictví. V Kremlu vzklíčila myšlenka vytrhnout Primakovovi z rukou řízení země, využít tohoto momentu a zorganizovat následnictví konformnější se zájmy Rodiny. Tak se zrodila idea malé vítězné války v Čečensku. Primakov byl zbaven jugoslávského dossier a pak odstaven. Čečenský vpád do Dagestánu na začátku srpna 19991) byl zjevně výsledkem provokace: jak jinak lze vysvětlit, že ruské oddíly střežící hranici mezi Dagestánem a Čečenskem byly staženy a umožnily Čečencům volný průchod? A přece, tak jako často na Rusi, za jedním komplotem se skrýval druhý. Iniciátoři dagestánského scénáře - Berezovskij a ostatní členové Rodiny - stejně jako jejich čečenský protivník (a vědomý spoluhráč) Basajev zcela určitě nepředpokládali skutečnou válku. Aféra měla skončit dohodou a prosazením následníka přijatelného pro tento klan, např. generála Lebedě. Ale scénář se zvrtl ve prospěch nového centra moci, jež se tajně ustavilo během jara 1999 a zorganizovalo se kolem tvrdého jádra z lidí z kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu a vnějšímu nepříteli FSB, armádní rozvědky GRU2) a generálního štábu ruské armády. 9. srpna 1999 byl slabý předseda ruské vlády Sergej Stěpašin (viz. NN 02/2000 „KDO CHCE VLÁDNOUT SVĚTU“, strana 27-32), který krátce před tím vystřídal ve funkci Jevgenije Primakova, nahrazen Vladimírem Putinem, proti čemuž nemohl jelcinovský klan nic namítat, jelikož Putin účinně podporoval útoky na generálního prokurátora Skuratova, vyšetřujícího kremelskou mafii.3) Jenže Putin potřeboval skutečnou válku, ne jen simulovanou, jak se původně plánovalo. 9. a 13. září 1999, po zničení „vahábitských“ vesnic, otřásly několika ruskými městy smrtící exploze. Bez nejmenšího důkazu z nich Putin obvinil Čečence, přičemž sáhl k mluvě prokurátora Vyšinského: „Nelze je ani nazvat zvířaty, a pokud to jsou zvířata, jsou postižena vzteklinou.“ Už v tomto období se atentáty zdály podezřelé řadě pozorovatelů v Rusku i v cizině. Tím spíše, že 22. září chytila FSB za ruku pachatele, který instaloval výbušniny v budově v Rjazani.4) Putin ovšem tuto partii vyhrál: 23. září se Rusko vrhlo do nové války proti Čečensku, tentokrát s masivní podporou veřejného mínění rozžhaveného do běla. Díky své alianci s armádou byl Putin během války neodstranitelný, i pro samého Jelcina nedotknutelný, a už nepřestal surfovat na vlastenecké vlně. Primakovci nikdy nevyhráli bitvu o sdělovací prostředky; a teï, během několika týdnů, byl silný primakovsko - lužkovovský blok roztrhán na kusy útoky ORT, všemocného mediálního řetězce Berezovského: Lužkov byl vyhlášen za vraha a televize předvedla Primakova ochromeného houserem, zatímco Putin byl prezentován jako jakýsi Bruce Willis na ruský způsob. Provládní strana, kompletně sestavená teprve v září 1999, prudce stoupala v průzkumech veřejného mínění, i když neměla sebemenší program kromě vyhlazení Čečenců a odplaty vůči Západu. 18. prosince, během schůze bezpečnostních činitelů, si už Putin mohl potěšeně mnout ruce: „SKUPINA DŮSTOJNÍKŮ BEZPEČNOSTNÍ RADY BYLA TAJNĚ POVĚŘENA INFILTROVAT JISTOU ZLOČINECKOU ORGANISACI (TO ZNAMENÁ RUSKOU VLÁDU) A SPLNILA TUTO PRVNÍ MISI ÚSPĚŠNĚ“. O několik dnů později ho Jelcin učinil svým nástupcem… Operace byla provedena s ohromující rozhodností, brutalitou a bez skrupulí. Ti, kdo ji vykonali, prokázali mimořádný talent pro manipulaci veřejného mínění (podle druhu publika se Putin opakovaně dokázal „prodat“ jako neoandropovský čekista nebo jako nový Pinochet!) a zvláště - což je v postkomunistickém Rusku novinka - pro bezchybnou disciplínu. To je třeba mít na paměti, když se ptáme, co se dá od Putina očekávat.

Jakmile se Putin ocitl na vrcholu státní moci, neztrácel čas. Krok za krokem podnikl v zemi tažení - metodickým, by kamuflovaným způsobem. Prošpikoval Kreml petrohradskými čekisty, až poté, co odstranil jejího šéfa Borodina, dostal pod kontrolu i Hospodářskou správu; jde o instituci klíčového významu, nebo distribuuje prebendy poslancům a dalším vysokým státním funkcionářům a umožňuje ovládat státní aparát. Na konci ledna už Putin vyměnil větší část presidentových reprezentantů v guberniích. Ti neváhali a přispěchali s úkony loajality vůči novému pánovi v Kremlu. Guvernér regionu Tomsk šel tak daleko, že slíbil, že guvernéři „zařídí, aby byl zvolen v prvním kole“.5) A Rada federace to skutečně vykonala. Navíc aliance s komunisty z 18. ledna 2000 mu zajišuje kontrolu Dumy, o čemž se Jelcinovi nikdy nesnilo. A armáda? Putin je pro vojáky velmi dobře přijatelný; už obnovil vojensko-politickou výuku ve školách, povolal záložníky a zdvojnásobil rozpočet ministerstva obrany; nenaslouchá hlasům, aby tolik nepopouštěl uzdu armádě. Svědectvím je dekret ze 7. února 2000, který vrací funkce speciálním službám Federální bezpečnostní rady, pověřeným kontrašpionáží v armádě; od nynějška mají tyto služby „eliminovat negativní fenomény v armádě“. Tato formulace v komunistickém ptydepe znamená obnovu sovětského stylu armádního dohledu s jeho špiclovskými sítěmi a kvótami udání a zatčení.6)

Od června 1999 vytvořil Putin uvnitř speciálních služeb sekce pověřené dohledem nad tiskem. Ty mají zakládat materiály na novináře, identifikovat jejich zdroje, odhalovat jejich pseudonymy, nacházet jejich zdroje příjmů. Zvláštní pozornosti se těší Internet: ministerstvo vnitra neváhalo zorganizovat policejní šáru u majitele údajného rebelantského hnízda. Zjevně se jelcinovská glasnos stane pouhou vzpomínkou: 17. ledna 2000 podepsal Putin dekret, který opravňuje 40 ministrů a aparátčíků klasifikovat stupeň utajení informací podle vlastního uvážení. Funkcionáři odpovědní za úniky informací budou postihováni.7)

Inteligence se vyvíjí masivně pro - putinovským směrem, i když ne vždycky spontánně: režisér Mark Zacharov například obdržel z Kremlu telefonát s výzvou, aby přijal místo u Putina. Přijal je a na svou obranu uvádí, že chtěl zajistit přežití svému divadlu. Ale velmi mnoho představitelů „tvůrčí inteligence“ je spíše šastných, že se vracejí staré dobré sovětské zvyky: jak odolat, když je president ujišuje, že „jejich slova mají velký společenskopolitický význam“ a když naříká nad tím, že nejsou „integrováni do systému státních ocenění“ (ITAR-TASS 1. března 2000); a když to říká jim, kteří se cítili za Jelcinova režimu tak zanedbáváni? Profesoři petrohradské university se sami chopili pera, aby se dožadovali cenzury satirického televizního vysílání, které přirovnali k informačním Kašpárkům, pod záminkou, že zpochybňuje prestiž šéfa státu. To Putinovi umožnilo, aby se do věci vložil a zaujal pozici obhájce svobody projevu, tak jako kdysi Stalin paternalisticky mírnil své nejhorlivější lokaje.