Pierre Faillant de Villemarest
Důvody, proč by Francie neměla plně integrovat do NATO

Protože jsem po čtyři roky pracoval v jedné z komisí Atlantické aliance - dokonce jsem byl v lednu 1979, tři roky po Helsinkách, zpravodajem jednoho úkolu - dostatečně jsem si prožil postupné ovládnutí Aliance a její vojenské složky nikoli Spojenými státy, ale jistou americkou globalistickou klikou, abych mohl varovat ty, kdož nechtějí žít se zavřenýma očima a zacpanýma ušima.

NATO bylo nezbytnou a účinnou institucí po roce 1948 až do poloviny let šedesátých. Ochraňovalo západoevropské svobody, i když ohavně zavíralo oči před přepuštěním pobaltských států a střední a jižní Evropy Moskvě. Poté, ve jménu „uvolnění“, „civilové“ krok za krokem získávali v Atlantické alianci vrch a do vojenského aparátu přivedli americké a britské důstojníky, kteří všichni patřili k diskrétním společenstvím, jejichž zasvěcenci vzešli z globalistických líhní.

Tento vývoj může být ve stručnosti a nezpochybnitelně vyložen takto
1) V roce 1959 Rada pro zahraniční vztahy CFR publikuje Studii č.7. Ta zdůrazňuje nezbytnost „budovat Nový mezinárodní řád“, neboť SSSR za Chruščova se vyvíjel směrem k větší demokracii /správně řečeno, teror se poněkud zeslabil, alespoň proti členům vládnoucí komunistické strany - pozn. NN/. Tehdejších 1500 členů CFR bylo nadšených z této perspektivy. Náhle však v roce 1960 jeden z autorů Studie č.7 Elmo Roper pronesl řeč, ve které upřesnil, že „cílem je světová vláda“ a že vojenská složka NATO musí být využita v zájmu této vize budoucnosti. Řeč byla poté interně publikována CFR.
2) Peripetie politiky Východ-Západ prodloužily plán, ale v roce 1974 ve Foreign Affairs, revui CFR, Richard N.Gardner (člen CFR, Bilderbergu a Trilaterály) zveřejnil studii, která doporučuje, aby v očekávání vhodné doby pro světovou vládu, OSN dočasně dominovala různým hnutím a organizacím a aby bylo využíváno všech prostředků k tomu, aby „po kouscích erodovaly národní suverenity, protože překážejí postupu globalizace“. Typicky fabiánským jazykem žádá jednat nikoli čelně, ale „rozptýleně, pragmaticky, krok za krokem, a volit přitom dobře herce tohoto vývoje“/ V Československu koncem 80. let byl pro tuto roli vybrán se souhlasem KGB dramatik Václav Havel a jeho tým - pozn. NN/. V roce 1992, od zvolení Clintona presidentem USA, se Richard N.Gardner stal jedním z jeho neoficiálních rádců, který je trvale v kancelářích Bílého domu...
3) V roce 1993 v pátém čísle Foreign Affairs (září-říjen) požadují tři význačné osobnosti CFR, spjaté s Rand Corporation, využít nějakého „rozšíření NATO“ , aby se Nový světový řád hnul dopředu. Doba se změnila, omezovat NATO na jeho roli v západní Evropě nevede k ničemu. „NATO musí buď vyjít z dosavadních hranic oblasti své činnosti, nebo zmizet.“
Jasný důkaz toho, že pro zasvěcence není NATO již od let sedmdesátých nástrojem vojenským, určeným k případnému střetnutí se SSSR, ale vojenskou pákou určenou výhradně k politickém tlaku, aby byl SSSR donucen účastnit se globalistického dohadování. Koncem osmdesátých let Washington vydal ze svých složek proslulou Tajnou direktivu z roku 1948, která byla ochotna jít až k podpoře komunismu, a to od okamžiku, kdy bude „národní“. Odtud pramenila podpora Titovi v roce 1948 a Gorbačovovi od roku 1987.

Ruští guruové, jako Primakov /šéf ruské zahraniční rozvědky, pak ministr zahraničních věcí a dnes předseda vlády Ruské federace - pozn. NN/, tohle vědí lépe než kdo jiný, vždyť od roku 1971 se Primakov, Arbatov, Žurkin, Petrovskij a další zúčastnili všech tajných sovětsko-amerických schůzek, zvaných „konference v Dartmouthu“. Jejich hra spočívá v mávání „hrozbou NATO“ nebo „aktem agrese, kterým by bylo rozšíření NATO“, aby ospravedlnili jednak výzkum a výrobu ruského vojensko-průmyslového komplexu a rozšíření role tajné policie v Rusku, jednak své schůzky mezi čtyřma očima s Američany, aby tak získali výměnou za své „ústupky“ nastolení čistě rusko-amerického kondominia nad světem. Už je to v běhu, za stálé účasti ruských generálů na předběžném dohadování, organizovaném každý měsíc generálním tajemníkem NATO Solanou... bývalým atentátníkem španělské marxistické levice.

Ze své strany Paříž nadarmo poníženě už dva roky požaduje, aby jí Američané poskytli sedačku v nejvyšším velení NATO. Washington odmítá, například pokud jde o velení jižnímu křídlu. Elysejský palác se chce vyhnout americkému vetu návrhem posílit roli Západoevropské unie ZEU a učinit z ní „evropský pilíř“ NATO, který by se rozšířil z dosavadních deseti evropských členů NATO na patnáct i víc. Robert Hunter (CFR), americký velvyslanec u NATO, ihned čelil svým vetem a ironicky mluvil o instituci, která je dosud k ničemu. Tahal za provázky, ze kterých se stala lana, která ukázala na to, že řada vlád na evropském kontinentu je v tomto bodě podřízena „Američanům“ z CFR, takže jsou ihned proti francouzským návrhům na posílení evropských posic: čtyři státy z deseti a Velká Británie, která si zachovává vůči Americe privilegované postavení.
Buď nebezpečí existuje - přijde případně od Ruska nebo Číny nebo od mezinárodního terorismu nebo od rusko-čínského spojenectví (srovnatelného s německo-sovětským paktem z 23. srpna 1939) - pak aliance se Spojenými státy může být vybudována, aniž by však byla podřízena klice vládnoucí kolem Clintona; nebo přestaňme vyvolávat přízraky. Konfederace evropských států /na národním principu - pozn. NN/ a Evropská obrana rozčilují globalisty jen proto, že by vedly ke konci stávající sestavy zasvěcenců a zájmů, která založila svou strategii na maastrichtských dohodách a učinila z NATO svůj vojenský nástroj.

(La Lettre ďInformation du Centre Européen ďInformation, 1997, č.4)                 Přel. cei.cz