New Page

Pierre Faillant de Villemarest
Tři Internacionály proti našim svobodám
Akta Evropského informačního střediska, série 1993-1994

Úvodem
Nejsme ve službách žádné strany, žádné vlivové skupiny, žádného dílčího zájmu, což však nevylučuje vlastní přesvědčení. Naším posláním je informovat, za jakoukoli cenu. Čelit manipulaci, dezinformaci, černobílému výkladu dějin, tlachům vysbíraným z odpadkových košů, zamlžování zleva i zprava, za situace, kdy jsou lidmi nebo společnostmi víceméně temnými živeny cílené kampaně, jejichž cílem je prosadit jejich vidění přítomnosti a jejich modely budoucnosti.

Je řada společností, klubů a organizací, jejichž jména se v našich analýzách neustále vracejí, protože právě spoza nebo kolem vlád průmyslově rozvinutých zemí se rozvrhují, splétají a rozplétají intriky, manipulace, místní nebo mezinárodní zkušenosti, jejichž je naše obyvatelstvo stále častěji obětí. Je zřejmé, že další desítky kroužků nebo klubů provádějí tato rozhodnutí zmíněných globalistických organizací, zde i jinde. Analyzovat situaci ve Spojených státech a ve světě bez toho, že bychom věděli, co to jsou CFR, Bilderberg, Trilaterální komise, Aspen, Irex atd. by vedlo k chybám, jichž se dopustili analytici sovětologové, když ignorovali skrývané rysy moskevského komunismu a jeho filiálek po světě.
Následující text se zabývá třemi internacionálami, které jsou dlouhodobě ve středu našeho zájmu, kterými jsou
- Komunistická internacionála, obnovovaná krok za krokem od roku 1989. Vysvětlíme, proč a jak
- Internacionála velkých peněz, která v průběhu tohoto století nepřestávala být podle okolností buď komplicem, nebo partnerem oné první
- Internacionála mafií, která se pomalu prosazuje od roku 1989 na sutinách a rozkladu společností Východu i Západu, začasté ve spolčení s kruhy z obou předchozích internacionál.
Rozebereme to.

Výchozí úvaha 1
Socialismus a fabiánské společnosti

Jsme téměř jediní, kdo připomíná existenci a podstatnou roli fabiánského socialismu v současném vývoji a dramatech od začátku století. Stručný nástin má odpovědět na otázky, které jsou nám často kladeny.
Název údajně pochází (podle jedné interpretace, pozn. překl.) od římského vojevůdce Fabia Cunctatora (Fabius Váhavec, cca 280-203 př.n.l.), který dával přednost vyčkávací taktice a metodě pomalé a postupné akce, místo přímého útoku. (Tak se mu zdařilo izolovat Hannibala v Itálii a umožnit Římu útok na Kartágo. Byl pětkrát konzulem a v letech 221-217 diktátorem. - Pozn.překl.)

Nástin historie
Tento typ socialistického myšlení se zrodil v průsečíku marxistických ideových proudů, jako výsledek setkání a konferencí akademiků a intelektuálů v letech 1883 až 1889. Harry W. Laidler, jeden z mála jeho vlastních historiků, napsal ve svých Dějinách socialismu (New York 1968) , že první fabiánská buňka či jádro bylo oficiálně ustaveno dne 4. ledna 1884 v Anglii. George Bernard Shaw publikoval od roku 1889 první z řady knih, vzešlých z oněch konferencí, pod názvem Fabiánské úvahy o socialismu. Kolem něho se soustřeďovali již tehdy Sidney a Beatrice Webbovi (budoucí oslavovatelé SSSR v roce 1936), Annie Besantová, Eleanor Marxová (jedna z dcer) - ta brzy vycestovala do Spojených tátů, aby založila shodná ohniska-buňky - ad. Eduard Bernstein se v roce 1890 ve svém londýnském exilu stal hlavním propagátorem fabiánských buněk uvnitř německé sociální demokracie. Jiní je rozsévali po Vídni, Mnichově, Hamburku, Římě a Paříži.
Jejich poloutajovaná práce nevzešla dříve, než v období 1912 až 1922, aniž by kdy veřejně užívala termínu „fabiánská“. Tak Richard Coudenhove-Kalergi, zakladatel Panevropského hnutí ve Vídni, různé studijní skupiny v Paříži jako Crise-X a výbory studií ekonomických, humanistických, diplomatických apod. šířily fabiánské ideály a cíle. Většina globalisticky a socialisticky orientovaných hnutí, která se zrodila v letech třicátých, především však po roce 1945, buď vznikla v jejich brázdě, nebo byla fabiány zcela proniknuta a ovlivněna. Fabiánská společnost měla v roce 1946 celkem 5089 členů. Výhradně a zcela fabiánskými dětmi byli či jsou předválečná francouzská skupina vojenského inženýra Coutrota či americká Liga pro průmyslovou demokracii, z poválečných pak Bilderbergská a Pugwashská konference, Aspenův institut, Římský klub, Světové federalistické hnutí, především však to jsou dvojčata, zrozená v letech 1919 - 1920: Královský ústav mezinárodních vztahů (RIIA) v Londýně a Rada pro zahraniční vztahy (CFR) v New Yorku.

Principy a cíle
Co píše fabián Laidler: „Fabiánský socialismus soudí, že přechod od kapitalismu k socialismu, který je nevyhnutelný, se musí uskutečnit postupně. Předpokládá zespolečenštění průmyslu prostřednictvím pevně vedených politických a ekonomických poboček. Střední třídy jsou nejvhodnějším nositelem zavedení a rozvoje technologie správy pro nový sociální řád..."
Sám anglický profesor G.D.H. Cole, který se stal v roce 1941 předsedou Fabiánské společnosti, zdůraznil, že je třeba podporovat a využívat všechny formy socialismu pro globální cíle, „jak sociálnědemokratické a labouristické strany v Evropě či Americe, tak komunismus v Rusku, nebo různé menšinové skupiny jinde, protože se neliší objektivními cíli, pouze metodami“.
Síla fabiánů spočívá v pomalém a trpělivém rozvoji. Od svých prvních schůzek objevili, že když svět vstoupil do industriální éry, je třeba vkládat a rozmnožovat buňky mezi budoucími kádry států, mezi budoucími kádry správy věcí veřejných i soukromých, továren a podniků. Tak připravovat dohled nad stranami, vládami, mezinárodními organizacemi atd.
Tak byl také historik Laidler získáván od roku 1903 v koleji v Kansasu, později vytvořil spolu se spisovatelem Uptonem Sinclairem, Jackem Londonem aj. další buňky a ohniska, která vychovala kádry Rooseveltovy správy a poté i následujících amerických vlád.
Labouristická strana Velké Británie (stejně jako od ní odštěpená Sociálnědemokratická strana Shirley Williamsové) je také fabiánským výtvorem. Jak „fašista“ Oswald Mosley, tak řada čelných labouristů jsou fabiáni. (Současný britský ministr zahraničí Robin Cook /ochránce českého ministra zahraničních věcí Jana Kavana, podezíraného ze spolupráce s několika tajnými službami/ byl v listopadu 1996 zvolen místopředsedou Fabiánské společnosti! -Pozn. překl.) Londýnská ekonomická škola je fabiánský výtvor...
Od let čtyřicátých tak bylo formováno 70 % vedoucích kádrů Socialistické internacionály, polovina týmu Francoise Mitterranda, americký ekonom J.K.Galbraith, většina imagologů ze současných ústavů nebo studijních středisek zahraniční politiky v Evropě, severní i jižní Americe a v zemích britského společenství. To se rozumí, že většina „myslitelů“ kolem Davida Rockefellera v Třístrannné komisi (Trilaterále), stejně jako dříve vedoucí představitelé Monnetova výboru, jsou fabiáni. Evropské informační středisko (CEI) to tvrdí. Má k dispozici dokumentaci, čerpanou přímo z archivů Fabiánské společnosti, ze škol a universit, na nichž jsou fabiánští profesoři pověřeni náborem stoupenců.
CEI 1972

Výchozí úvaha 2
Co to je Trilaterála?

Tisk se o ní občas zmiňuje, aniž by upřesnil, co je tato mezinárodní komise, odkud pochází, čemu slouží, zda jde jen o jeden klub či akademickou společnost z řady dalších, zda má vliv či ne, atd. Proto vznikla tato krátká studie.
V předvečer západní schůzky na nejvyšší úrovni, která se měla konat v květnu 1983 ve Williamsburgu a o níž politické a novinářské kruhy tvrdily, že bude mít závažné následky pro naši dobu, International Herald Tribune náhle zveřejnil (ve své příloze ze 16/17. dubna) šest stran věnovaných Trilaterální komisi, sestavených řadou jejích členů.
Mezi nimi Američan Henry D. Owen z Brookingského Institutu, pochopitelně člen Rady pro zahraniční vztahy (CFR), bývalý ředitel plánování na ministerstvu zahraničí, který s hrdostí zdůraznil: „Vytvoření Trilaterální komise v roce 1973 nepochybně umožnilo úspěch schůzky na nejvyšší úrovni v Rambouilletu. Také současné shromáždění komise v Římě by mohlo vést k úspěchu chystané schůzky na nejvyšší úrovni ve Williamsburgu.“

Trilaterála v pozadí západních schůzek na nejvyšší úrovni
Ve vedlejším sloupci Zbigniew Brzezinski, poradce presidenta Cartera, sděloval, že Trilaterální komise se zrodila v červenci 1973 z konzultací, vedených již rok mezi ním, Davidem Rockefellerem a Henrym D. Owenem. Rockefeller byl ochoten financovat její spuštění, ale původně ji chtěl zvát Komisí pro mír a spolupráci. Na základě tří ekonomicko-průmyslových pólů současného světa - severní Ameriky, západní Evropy a Japonska - měla se zorganizovat tak, aby harmonizovala jejich vztahy jako vztahy hospodářských entit, s cílem jednak rozvíjet vzájemnou závislost Západu a Východu, jednak společně s Východem se podívat na problémy Jihu. Tedy pomáhat rozvojovým zemím stát se oblastmi pokroku, ve směru světa konečně mírového a jednotného.

Aspekt vztahů se SSSR a s jeho satelity byl ihned svévolně retušován pod záminkou, že třeba nejdříve naladit vztahy mezi členy Klubu. Až do roku 1978 nebo 1979 žádný velký časopis nikde nikdy nemluvil o Trilaterále ani o jejích aktivitách. Jen americká vládní revue Informations and Documents (listopad-prosinec 1977) se o ní zmínila, když tvrdila, že její tvůrce David Rockefeller se tak snaží „posílit vazby mezi zeměmi Atlantické aliance, rozvinout spolupráci s Třetím světem, urychlit a podnítit růst“. A dodala, že její činnost se zaměřuje na „zřízení světového systému, který by se rozšířil rovněž na tu část planety, kde moc mají komunistické vlády...“ /Za komunistických podmínek, samozřejmě - pozn. NN/
Značně jednostranné informace nebo přímo dezinformace také následovaly v článcích a knihách, vyšlých v letech 1979 a 1980. Cokoli se týkalo shody se SSSR, s cílem budovat Nový řád, z analýz vymizelo. Okupace Afghanistánu a vyvražďování jeho obyvatelstva sovětskou armádou překážela propagandě ve prospěch spolupráce se SSSR. A ten se ostýchal připustit plnou a celou pravdu o spolupráci se „superkapitalismem“, celkově odsuzovaným jako americký nebo západní „imperialismus“, který bojuje proti lidskému pokroku a svobodám.
Naše bilance členů Trilaterály z konce roku 1977 přinesla zajímavé poznatky o náboru, jak o něm rozhodl David Rockefeller a jeho společníci ze CFR, jejímž pouhým ryzím výronem koneckonců americká větev Trilaterály je: 75 % amerických členů Trilaterály, která čítala tehdy asi 215 členů (v roce 1983 již přes 300), ve skutečnosti patřilo k CFR. Dvě další větve, evropská a japonská, měly každá svého předsedu a sekretariát, jako ta americká. Nad nimi zasedal výkonný výbor, který pravidelně projednával zprávy, vypracované pracovními skupinami, v nichž byly reprezentativně zastoupeny všechny tři póly či větve komise.

Velmi zvláštní elitismus
Více než polovina tehdejších členů (tedy 120 zástupců) pocházela přímo z dvou set předních světových nadnárodních společností, ať už bankovních, průmyslových, obchodních, používajících rozmanité technologie, dokonce z pojišťovnických seskupení a mezinárodních tiskových skupin.
Tím nemá být řečeno, že všechny nadnárodní společnosti byly přizvány. K tomu musely mít kmotrovství, udělované jen po diskrétním prozkoumání dle kritérií: Vedení je globalistické, nebo proti? Je nakloněno dohodě se SSSR, nebo ne? Je výslovně proti nějakému druhu liberálního socialismu, nebo naopak je pro nějakou syntézu Východ-Západ? Atd.
Dezinformace v této oblasti umožnila sovětsko-marxistickému táboru a jeho šikům zahájit kampaně, podle nichž Trilaterála a kapitalismus jedno jsou. Že jde o obludné spiknutí Mocných proti Chudým, bohatého světa proti Třetímu světu, atd. Jistě, šlo o konspiraci, ale takovou, jejíž hlavní cíl byl zatemňován: Reorganizovat svět ruku v ruce se sovětským totalitárním impériem, a to cestou pečlivě prokombinované ekonomické hry Východ-Západ a Sever-Jih, bez ohledu na konkrétní běh „událostí“.
Konspirace nebyla tajná v tom smyslu, že Trilaterála měla své vývěsní štíty do ulic v mnoha hlavních městech. Ale přístup měli jen zasvěcení. Nebyla tajná, protože si bylo možno obstarat některé z jejích studií (během prvních deseti let celkem dvacet čtyři), ale ne všechny, ani vnitřní pokyny, ani programy jejich diskrétních schůzek s různými sovětsko-marxistickými partnery. Nebyla tajná, protože bylo možno získat seznam jejích členů. Ale nebylo možno zjistit, podle jakých kritérií byl vybrán šéf Dunlopu a ne šéf Michelinu, nebo tři či čtyři nejdůležitější američtí bankéři z celkem patnácti-dvaceti největších bank, proč spíš tito, než tamti, atd.
Naše studium členů Trilaterály neukazuje pouze to, co jsme již řekli o velmi zvláštním zastoupení průmyslového, bankovního a obchodního světa v ní. Její další členové pocházejí z ústavů zahraničních vztahů a politických studií, nebo z rozličných tiskových skupin, časopisů, rozhlasových a televizních sítí, reklamních agentur, pojišťoven. Když se pokusíme všimnout si jejich minulosti, shrnout jejich prohlášení, jejich komentáře k soudobému dění, stejně jako výroky politiků sedících vedle nich (bývalých i nynějších ministrů, poslanců aj.), tak vždycky byli:
- nakloněni socialismu,
- nakloněni vizi světa uspořádaného nebo reorganizovaného podle kritérií čistě ekonomických,
- nakloněni náboženstvím, ale jen pokud se stala nosičem globalismu,
- proti konceptům vlastenectví a občanskonárodního státu,
- proti jakékoli akci nebo propagandě, která by chtěla neutralizovat a poté porazit komunistický svět.

„Architekt“ Trilaterály Z.Brzezinski kolem roku 1970 psal: „ Marxismus je vítězstvím Rozumu nad Vírou..., životadárnou a tvořivou etapou dozrávání internacionalistické vize člověka.“ (Between two ages.) V roce 1975: „Musíme vyhledávat spolupráci s komunistickými zeměmi s cílem především světonázorového přizpůsobení.“ V téže době ředitel americké větve G.S.Smith prohlásil: „Trilaterála v žádném případě nesmí být antikomunistická.“

Zkrátka, pozadí Trilaterály, to je filosofie zrozená na začátku století mezi těmi, kdož financovali Ruskou revoluci a při každé pro Kreml obtížné krizi přiběhli na pomoc: v roce 1921, v roce 1941, pak od konce let šedesátých. Jako náhodou dva tucty největších firem z Trilaterály, ať už americké, evropské (skupina Amerongenova , Schlumbergerova, Agnelliho atd.) či asijské, pomáhaly Leninovi, pak Stalinovi, poté Chruščovovi, Brežněvovi a Andropovovi.
Jako náhodou se trilateralisté ve Francii vyskytují v blízkém okolí bývalé Giscardovy vlády (s Raymondem Barrem a tuctem politiků), v okolí Mitterrrandovy vlády (s Jacquesem Attalim aj.). Trilateralisté (kteří ve vládách obvykle osobně nezasedají, i když jsou u moci) byli například proti bojkotu olympijských her v Moskvě v roce 1980 jako odvetě nekomunistického světa za okupaci Afganistánu sovětskou armádou v roce 1979, proti technologickým sankcím požadovaným Ronaldem Reaganem v letech 1981-1982, zkrátka proti všemu, co by hrozilo SSSR ekonomickým - tedy i politickým - zhroucením.
Dokonce většina amerických trilateralistů společně s Andrew Youngem, tehdejším Carterovým velvyslancem u OSN, považovala kubánskou přítomnost v Africe za „stabilizační faktor“.
Vskutku, trilateralistická hra je jen hrou fabiánskou, přizpůsobenou naší době. Dovoluje komunismu ničit válkou nebo podvratnou činností vlády, které překážejí - nebo by mohly překážet - její globalistické akci. Spoléhá na ideu, že komunismus je ekonomicky neefektivní, bez dostatečných technologií a finančních zdrojů, proto dříve či později samy socialistické vlády budou muset žádat o pomoc a o financování vytváření jistého druhu kapitalismu. K tomu už dnes dochází (psáno 1984 - pozn.překl.) v Angole, Vietnamu, Nikaragui, Mosambiku a v různých latinskoamerických zemích.
Morální záminka ke skoncování s hroznou „vojenskou diktaturou“ v jižní Americe nebyla nikdy uplatněna v případě Polska nebo Afghánistánu. Tleská se, když se nějaký vědec nebo spisovatel pod mezinárodním nátlakem může vystěhovat ze SSSR. Ale nikdy se nepřipomínají práva člověka nebo národů rozhodovat sám o sobě, ať už jde o Sovětským svazem anektované země po roce 1945, nebo indočínské státy okupované komunistickým Vietnamem.

Honba za Novým světovým řádem
Shrnuto, o co jde? Jde o soupeření mezi dvěma materialistickými vizemi, ale takového druhu, aby se toto soupeření udrželo v „rozumných“ mezích. Války mezi zeměmi postavenými proti sobě jsou krvavým výsledkem této honby za Novým světovým řádem. Jeden komplic pokukuje po druhém, když se mu zdá, že se události mohou převalit nad těmi, kteří měli kontrolovat jejich viditelné projevy.
Nicméně je třeba dodat, že kromě jak cynického, tak nemorálního aspektu této „filosofie“, pouze sovětský expansionismus zaznamenal úspěchy ve světě, a to nejen po roce 1945, ale i od roku 1973, kdy Trilaterála se ucházela o to lidumilně harmonizovat Západ a podnítit Východ k nějaké liberalizaci. Neuspěla však, přes snahu svých finančních expertů, přes své pravidelné schůzky, práci svých poboček, když usilovala o to, sladit vztahy mezi velmocemi Západu, a mezi Západem a Japonskem.
Naopak se snažila podkopat a zničit mravní důvody opozice vůči sovětsko-marxistickému totalitarismu, když šířila ve veřejném mínění mýty a analýzy, které se všechny snažily představit SSSR jako přirozeného dědice carů, a jeho přehmaty - policejní doma, represivní ve východní Evropě, teroristické po světě - jako projevy tamtěch špatných komunistů, ve srovnání s těmito, kteři by byli přijatelní (jak prohlásil veřejně George Bush ještě jako vicepresident v Maďarsku v létě 1983).
V roce 1934, po nástupu nacismu, Říšský pakt spoluvlády (Synarchický pakt Říše), projekt tajného hnutí už tehdy proniknutého globalistickými principy fabiánských společností, navrhoval rozdělení světa na pět federací: „panamerickou, panbritskou, paneurasijskou, paneurafrickou, panasiatskou“.
V roce 1951 v deníku Figaro jeden z bratří skupiny Schlumbergerů doslova zopakoval tento projekt, pod záminkou, jak znovu nastolit mír, zatímco korejská válka strašila Západ.
V roce 1977 Henry Kissinger (CFR, Trilaterála) navrhoval trilateralistům „co nejrychleji skoncovat s konfrontací Východ-Západ, a to reorganizací světa na skupinu zemí průmyslově vyspělých (včetně totalitního sovětského impéria), a skupinu zemí chudých, o něž by pečovala skupina první, a to v rámci globální a permanentní spolupráce“.
Trilaterála není stejnorodá. Má svou levici (většinu), ale také „pravici“. Její levice sní sen o světovém socialismu. Její pravice sní o sestavě liberálně-socialistické, nebo sociálně-liberální, jak je libo. Ale jak její levice, tak její pravice sestavují své operace se SSSR, nad hlavami vlád. Dvě nomenklatury zajišťují jejich přežití, ať se stane cokoli vespod nebo kolem nich. Lidé, národy, přirozené pospolitosti, tradice a kultura, z nichž vznikla civilizace, zaplatí účet.
CEI 1984

Glosář

Glosář, našim čtenářům k zapamatování

Krátký glosář na několika řádcích vykládá, co jsou jednotlivé společnosti, kluby nebo organizace, jejichž jména se stále opakují v našich analýzách. Je to právě v nich, v pozadí či v okolí vlád průmyslově vyspělých národů, kde se načrtávají, zauzlují a rozplétají intriky, manipulace, místní i mezinárodní zkušenosti, jichž je obyvatelstvo začasté obětí:

CFR, Council on Foreign Relations, Rada pro zahraniční vztahy, http://www.foreignrelations.org/ je elitářská organizace, založená v letech 1919-1922 z podnětu Edwarda Mendella House, šedé eminence presidenta Woodrowa Wilsona. Východiska jsou inspirována anglo-americkým fabiánským socialismem, zaměřeným na globalismus, který by „tichou“ (sametovou? - pozn.překl.) revolucí, nikoli revolucí ulice, uskutečnil velkou syntézu mezi kapitalismem a socialismem.
CFR jako neviditelná vláda Spojených států čítá kolem 2700 členů, jejichž pracovní skupiny trvale zkoumají všechny aktuální problémy. Účinkuje tak již od let třicátých a daří se jí, že od té doby žádný ministr zahraničí, obrany, financí, žádný úředník na klíčových místech těchto ministerstev, na hlavních velvyslanectvích, ve vedení CIA, nebyl vybrán z lidí mimo okruh své skupiny.
Od roku 1933 každé presidentské volby probíhaly pod kontrolou CFR, jejíž základní principy lze dnes shrnout takto:
a) Obchod a hospodářská pomoc zemím nejméně rozvinutým, byť i revolucionářským.
b) Nadnárodní instituce (v očekávání „světové vlády“) musí pečovat o vyhledávání, těžbu a rozdělování energetických zdrojů a surovin. Racionalizovat velký obchod, hledat řešení konfliktů zavázáním stran k dialogu, aby nikdy nebyli vítězové a poražení.
c) Komunismus není nepřítelem, pouze jeho přehmaty a vybočení.
d) Národní suverenity musí pomalu zmizet ve velkých ekonomických a geopolitických celcích.

RIIA, Royal Institute of International Affaires, Královský ústav mezinárodních vztahů, dvojče CFR v Londýně, vznikl v roce 1919. Má své odbočky asi v šedesáti zemích.

IREX, závislý na CFR, skrývá v sobě utajovanou stálou sovětsko-americkou skupinu, studující od let šedesátých až dodnes každou oblast světa.

Bilderberg je stálá elitářská konference, založená v roce 1954 k udržení „mostu“ mezi americkými a evropskými členy NATO, k organizování západních trhů, k vytvoření základny pro nadnárodní jednání se sovětským impériem. Její členové jsou kooptováni a setkávají se každoročně na neveřejných zasedáních. Z diskusí vyplývá společná linie.

Trilaterála, jinak též Nadnárodní světová komise, http://www.trilateral.org/ byla založena v roce 1973 Davidem Rockefellerem (předsedou CFR), Zbigniewem Brzezinským, Henry Kissingerem ad. Euro-americkou skupinu doplňuje japonské průmyslové seskupení. Řídící výbor má deset členů, výkonná komise dvacet osm osob. Trilaterála získala a nastolila Cartera jako presidenta USA, rozmístila kolem něho sedmnáct svých zakládajících členů, desítku kolem Reagana a Bushe. Bill Clinton a jeho dvanáct státních tajemníků (ministrů) a ředitelů vládních agentur (včetně CIA) jsou členy CFR. Polovina z nich a Clinton sám jsou členy Trilaterály. Všichni ředitelé na ministerstvu zahraničí a jejich zástupci jsou členy CFR, stejně tak na ministerstvu financí.

Jejich cíle, upřesňované CFR, směřují k syntéze kapitalismu a socialismu (všech odstínů), seskupují velké ekonomické celky téhož řádu kolem pólů panamerického, panevropského a panasijského, tím současně likvidují občanskonárodní státy, to vše ve jménu Nového světového řádu.