NECENZUROVANÉ NOVINY
Občasník pro kontrolu moci zdola a shora
Číslo 1/1997

Naše zásada:
MINIMUM SLOV, MAXIMUM INFORMACÍ a MYŠLENEK...

SURSUM CORDA!

      Škoda, že letošní velikonoční svátky vyšly pomlázkovým pondělím na poslední březnový den. Svátečně totiž byla přeložena i polední Debata na ČT 1 s tématikou odpovídající křesťanskému svátku zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
      Oč příhodnější by bylo toto sváteční posezení o jeden den později, to jest, kdyby toto téma při obsazení hlavních aktérů - pana premiéra Klause a pana kardinála Vlka, bylo konáno na 1. dubna, aprílový den.
      Jak už to bývá, jak si poznenáhlu zvykáme, i témata horká se v ústech nejpovolanějších mění v plkání "kam plave hůl", tak s i morálka v ústech pana kardinála zkoncentrovala na vyčítavý povzdech na ministerského předsedu, že v transformačních změnách bylo opomenuto na transformaci srdce. Proklamovaný pragmatik Klaus, zcela pragmaticky, ba účetně "má dáti-dal", odrazil srdeční pinkání v mači tím, že přece prevence byla maximálně zajištěna Václavem Havlem jako hlavou státu.
      Vracení majetku církvi samozřejmě bylo jinotajně obsazeno v opomenuté srdeční transformaci a pro laickou veřejnost sotva postřehnutelné.

      Genetické deformační změny
      Nelze upřít, že sebevětší lumpárnu lze upravit kaskádou vzletných slov, jako šerednost nevěsty skrýt za hustý závoj. Již dávno se tady vžilo vyhýbat se tomu, nazvat věci pravými jmény. Naopak citovému kázání o ničem se dostane ocenění a před pravdou se utíká jako před morem, jako nežidem na zadku skrytém pod kalhotou. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by třeba obhájců oproti žalobci, nebylo by různých rozsudků za stejný trestný čin. Není to tak od věci, není to nepatřičným připodobněním - vždy nad námi někdo vyřkne soudní rozhodnutí více či méně spravedlivé. Demokracie nedemokracie, i to zůstane pouze slovním termínem, vychází-li z nepotrestání zla a stane-li se nejužívanějším slovíčkem schopných grázlíků.
      Choroba, vzletně nazvaná panem kardinálem "opomenutou transformací srdce" (a nechme na hlavě pane kardinále, nevyhla se ani těm v kněžských rouchách) je psychickou deformací každého z nás více či méně, znetvořením, za které jsme se již dávno přestali stydět. Naopak, čím okázalejší drzost, tím větší úspěch v předvádění svého vlastního morálního hrbu.
      Traduje se přísloví, že český národ přežije každou zlou dobu, neboť je jako ta jeho pšenka - před vichrem se stéblo ohne a sluníčku zas pozvedne svůj klas. Hezké, že? Takhle vzletně, ovšem. Jinými slovy, těmi do terče zvané pravda však to znamená přizpůsobivost, podlézavost, bezpáteřnictví, bezcharakternost atd. atd. A působí to celá staletí s čím dál větším úspěchem. Nemusíme se vracet k popravě Českých pánů, stačí plně si uvědomit, co se tu ve skutečnosti dělo od roku 1938, kolik těch ohnutých stébel šlo tak daleko, že nacistům práskalo, věšelo v květnu 1945 Němce na kandelábr, zachraňovalo pohraničí kopáním sudeťáků a rabováním jejich domů, tleskalo Klémovi na Staroměstském náměstí a dal-li jim Bůh kardinála Vlka zdraví, buď fandí nejsilnější ODSce, či narudlému Zemanovi. Záleží na hloubce jejich peněženky. Každopádně jdou s dobou.
      Velice krátké období od roku 1945 do roku 1948 ani žádnou očistu neumožnilo. Zažité příkoří od fašistických metod tehdejšího Německa nás svedlo k pseudovlastenectví a pocitu sounáležitosti ke všemu, co nebylo germánské a mělo široké slovanské lícní kosti.
      Nutno dodat k poválečné situaci, že byla dobou velice podobnou té, kterou prožíváme nyní. V mnohém ohledu stejně schizoidní jako je doba současná. Stejně nadšené a uměle udržované povstání, lidé umírající na barikádách, protože ve velké hře režie chystala osvobození slavnou Rudou armádou a ta si dávala načas. Široké slovanské líce rudých bratrů. K tomu se nehodila armáda americká, zastavená u Plzně. V schizoidní době schizoidní činy a tak návštěvy vojsk u Plzně se zúčastnil s prezidentem Benešem generál Svoboda, budoucí prezident komunismu s lidskou tváří a prof. soudruh Zdeněk Nejedlý, komunistický likvidátor kultury.
      A my jsme takoví, že zvedneme se na okamžik vyburcováni z letargie a naši vlastní špinavost a zbabělost překryjeme hrdinstvím. A protože jsme zbabělí, ve chvílích hrdinství nám tečou slzy dojetí a jsme ovladatelní jako psík na vodítku.
      Zotročeni, spoutáni a ochromeni ohnem hřbety v pravém úhlu a mnohdy učedník horší mistra. Již Prorok ve Starém zákoně přišel k názoru, že marnost nad marnost a vše je marnost a pod sluncem nic nového. Říkal dokonce, že případnost hovad a případnost lidská jest případnost jednostejná, neboť obé z jednoho pochází.
      Sledujeme-li současnou politickou atmosféru a zaposloucháme-li se dobře do výroků předsedy poslanecké sněmovny, Miloše Zemana, nemůžeme nepřirovnávat různé výroky kdysi komunistického poslance Klementa Gottwalda. Co na tom, že zmíněný předseda poslanecké sněmovny byl zvolen za ČSSD a ta byla nejsilnější opoziční silou. Tak, jako kdysi jsme měli (a někteří dosud mají) averzi k Německu a Němec byl (někdy i je stále) totéž co fašista, tak mnoho méně přemýšlivých lidí z pohodlí a lenosti bude tleskat ryze komunistickým idejím, budou-li nazývány jinak. Opakovanost dějin nelze přehlédnout ani ve stejné notě komunistů soudruha Grebeníčka a soc. demokratů Miloše Zemana - jako kdysi v počátku našich komunistických dějin a nedisharmonuje v této vzpomínce ani lidovecké diplomatické přešlapování. Jenom hlupákovi nedojde, že koalice komunisticko-socdemácká by měla Josefa Luxe premiérem.
      Je jistě pozoruhodné, že nám více vadí padesát let staré zločiny fašistů z Německa, než vlastní fašistické výroky v parlamentu. Fašismus nemusí být zrovna německý - omyl. Nacionalismus je vždy stejně zrůdný a všechny průpovídky o vlastenectví jen obalem zvrácených a úchylných mozků.
      Koneckonců ti z nás, kteří jsou na světě déle než 50 let, prožili již tři komunistické puče různých klik a křídel, komunismu, stejně zvráceného a úchylného jako fašismus. Ovšem, nám, stéblům ohnutým, stačí, že u vesel bude jejich odnož, která umožní o malinko se postavit. Raději však zůstaneme přiohnuti, když nás někdo bude zalévat, než abychom se o zavlažovací systém byli nuceni starat sami.
      Proč, pozastaví se asi mnozí, tři komunistické puče? Ten první, z února 1948, jsme si probrali, ke druhému, zvanému "Pražské jaro" z roku 1968, není třeba mnoho dodávat, byl probrán vítězi nad pučem pomocí tanků v "Poučení z krizových let", i po roce 1989. Snad jen jako dokumentaci paranoidnímu dění stále provázejícímu naše životní podmínky za posledních padesát let. Socialismus, ke kterému se dále hlásila odbojná klika jako k nejvyspělejšímu a nejspravedlivějšímu společenskému řádu, nazvala ve své odchylce "socialismem s lidskou tváří". Ve skutečnosti šlo o pokus dát jakýsi smysl absurdnosti beztřídní společnosti, když dospěla generace dítek, socialistických polovzdělanců a převzala žezla od negramotné lůzy padesátých let. Puč třetí další dospělé generace si zaslouží samostatnou kapitolu.

      Jak nám láska zvítězila nad pravdou
      Ve skutečnosti nechceme skutečnou pravdu. Chceme příjemnou lež, která by pravdivě vypadala. Aby pravdivě vypadala, musí ji vyslovit autorita. Takoví jsme. A protože jsme takoví, skutečná pravda ani příjemná být nemůže.
      Proto jsme ochotni přijmout sebevětší nesmysl, jen když bude příjemný, to jest, bude-li nám slibovat lepší budoucnost, pokud možno dosaženou s co nejmenším úsilím a obětmi. A když oběti, tak těch druhých - nikdy ne naše. To je ovšem klasicky levicový přístup. Snad je to dáno naší geografickou polohou, naší vasalskou povahou a přístupem k silnějším sousedům, či jinými faktory, je těžko soudit. Jednou s tímto oříškem budou mít historikové a politologové práci.
      Protože jsme takoví, jací jsme, vždy tíhneme tam, kde je slibována mnohem hlubší jídelní mísa, než je kastrol, v němž se vaří. Na otázku, kde na to vzít, je pro nás přijatelnější, že někomu něco sebereme, než že si na to musíme vydělat.
      Nenašel by se lepší, příhodnější a solidnější garant hladkého průběhu třetího komunistického puče, to jest té druhé části, která již dosáhla vzdělání a rozhledu a došla k závěru o utopii společenského zlořádu svých otců a dědů, než nepraktický snílek, lyrik a poeta Václav Havel. Václav Havel, který uměl trpět za pravdu, ale neumí vítězit bez zásadních úprav v neprospěch pravdy. Jaký dokonalý psycholog objevil, snad dokonalým studiem jeho spisů na StB i jeho literární tvorby, že je vlastně tvárným objektem za určitých politických postupů? Zvláště že je neomylný, spravedlivý jako Bůh. Že je skorobůh. Jsou skutečným kázáním jeho proslovy, dokáže neomylně udeřit na nejemociálnější místa, uchvátí prosťáčky i světové veličiny. Vyloudí v nás sebemrskačské odhodlání a v uznávaných veličinách světa obdiv takového formátu, že je nazván světovým mentorem morálky.
      Václav Havel, který usedl na trůn "osvobozeného národa revolucí od komunismu" - po jedné ruce komunistického Dr. Čalfu, po druhé ruce komunistického generála Vacka. Ani světu, ani nám to nic nesděluje. Ježíš Kristus měl podobnou společnost při svém obětování za lidstvo, Václav Havel není ukřižován a lidstvo v této společnosti obětoval. S jeho převzatým heslem, o lásce, která vítězí nad zlem a nenávistí, jsme přistoupili na kontinuitu komunistického zákonodárství a naroubování legislativy porevoluční tak, aby majetek, vzdělání i postavení nejprogresivnější kliky komunistů byl nejen zachován, ale mohl být rozmnožován, vzdělání uplatněno na nejpřednějších státních funkcích. Jednoduše řečeno, aby komunismus sám se stal kapitalismem. Jen z toho důvodu, jen proto, nikoliv z důvodů demokracie v této zemi stále existuje komunistická strana a její hlasatelé mohou nejen na pódiích, ale i na parlamentní půdě hlásat ideologii, která má na svědomí genocidu tohoto národa. Jen proto, neboť je nemyslitelné, aby najednou žádného komunisty nebylo. Z toho důvodu se i nepatrná větička o trestnosti šíření fašismu a komunismu z našich zákonů ztratila. To je největší hřích a provinění Václava Havla, na této zemi i vůči sobě. To, že v bohorovném gestu pustil vrahy na nevinné, že v podnapilosti smí beztrestně přejet chodce jen reprezentant ve sportu, že udeřit otce s následkem smrti smí jen syn přítelkyně atd., jsou jen maličkosti (ačkoliv životní tragedií pro postižené) proti tomuto zásadnímu hříchu. Pod záminkou, že by veškeré zákony komunismu jejich zrušením vedly k chaosu, příkladně, že by veškeré sňatky byly neplatné a tudíž všichni narození po roce 1948 byli nemanželští, jsme se stali opět vasaly. Jedněch a těch samých. Před zraky uznale tleskajícího světa nad naší "sametovou" v čele s mentorem morálky světového kalibru, jsme ze zotročení psychického teroru komunismu se stali bezprávnými otroky kapitálu. Kapitálu v rukou lidí, kteří nemají čest, nemají morálku, kteří, byli-li schopni podvést tento národ tak, jak jej podvedli, jsou schopni všeho.
      Václav Havel pro ně je a ještě asi dlouho bude nenahraditelný. S glorifikací, kterou jen my umíme, si mohou být jisti, že přijmeme toto jho bez námitek, či že svůj hněv obrátíme tam, kam si budou přát.
      Nikdo si nedovolí se ptát, zda k hlasateli morálky patří profil člověka, který prodá svůj majetek firmě v čele s StBáckými předáky a s vlastní rodinou se soudí o přednostní rodinná práva odkupu, k prvnímu výročí úmrtí manželky jde po boku s manželkou novou, ke hrobu manželky, po jejímž boku seděl v komunistických kriminálech, z nichž jí psal své "Dopisy Olze".
      Prosťáčkovi, který by si takto počínal, by společnost vyčetla, že nečekal ani až nebožka vychladne. A co je nejabsurdnější, církev pana kardinála Vlka, který vyčítá opomenutou transformaci srdce, právě toto jako neetické a nemorální svou vírou hlásá. Přesto, nebo právě proto, u nás ty nejabsurdnější věci, jsou zcela normální. Příkladně takový Dr. Husák. Komunista, komunismem odsouzený do kriminálu, přední aktér "Pražského jara", posléze hlava brežněvovského typu státu po druhém osvobození Rudou armádou v roce 1968, kdy na nás po druhé mířily německé zbraně, ovšem zbraně hájící vymoženosti socialismu proti kontrarevolucionářům, Němců násilně rozdělených a jen tam, kde možno počítat, že pokorně bude přijato schizoidní vidění světa, Němců dělících se na hodné a imperialistické dle demarkační čáry.
      Jak nám má potom vadit, že do "pravicové" ODS se vejde odpadlý socdemácký poslanec Teplík a za rezignujícího Kalvodu, který se nechal oslovovat doktorem a nebyl jím (ve skutečnosti viz jeho projev na celostátní konferenci ODA už neměl žaludek být představitelem spravedlnosti v jeho dnešní podobě), kandiduje jako šestý do čela pravicové strany ministr, který má odpovídající titul - leč i odpovídající minulost kapitalistického komunisty - soudruh Vladimír Dlouhý.
      Téměř půl století fungující pokusná laboratoř na výměnu druhů, nese ovoce. Když soudruzi ruku v ruce se socdemáky a lidovci nastoupivší genocidou českého národa po roce 1948 popravili ty nejnebezpečnější, zavřeli mnoho dalších, všem vše ukradli a zničili staletá práva a kulturní odkaz, důsledně se laboratorně vědecky věnovali i výměně inteligence národa. Ze 27 procent těch, kteří jsou schopni vystudovat vysoké školy, se nedostal přirozeným výběrem ani jeden. Tak také vypadala první generace inteligence komunismu ČSSR. V generaci druhé, kdy již bylo nesmyslné, aby přijímací zkouškou na vysokoškolská studia byl dělnický původ, neboť z negramotných pravověrních byli dávno "dělničtí" generální ředitelé a "tajemníci" tajemných institucí, bylo kritériem přijetí "poměr k socialismu". Jinými slovy dítka tajemníků, dítka známých tajemníků, zaplacené všimné do kapes tajemníků od těch, kteří sice tajemníky neznali, ale někde krást se dalo i za tuhého socialismu. Vlastně krást lépe než v normální vyspělé společnosti. Na otázku, kolik je procent přirozeným výběrem druhů z těch 27 procent určených schopných studia vlastní mozkovou kapacitou v tomto státě za posledních půl století, nechť si každý odpoví sám. Každopádně jsou to dnešní představitelé nového demokratického státu, jsou to budovatelé kapitalistického pořádku, zákonodárství, spravedlnosti, etiky, kultury, vědy, školství atd.
      Obětí tohoto pokusu nebude Václav Havel, bude jím Václav Klaus - ne, že by byl bez viny, ale nikoliv také proto, že by byl vinen tím, co mu vyčítá socialisticko-komunisticko-fašistická levice.
      Stane se obětí svého vlastního omylu, toho, co se nazývá pragmatismem. Václav Klaus totiž ve svém pragmatismu postavil vše na představě, že nejlépe je udělat kozla zahradníkem. A to je ten hluboký, hluboký omyl.
      Náš laboratorně vypěstovaný vykrmený a vzdělaný kozel sám přišel na to, že vyžírat zestátněné zahrady není to pravé ořechové, že nejlépe je být jejich vlastníkem.
      Nakonec je, jak vidno, vyžere stejně do kořínků, protože, co platno, kozel zůstane kozlem, byť se zlatým rohem a pižmo, jímž páchne, nepřekryje nejdražší cizí parfém.
Iva Sedlářová

* * * * *


Zpět na OBSAH 1/1997

Zpět na stránku NECENZUROVANÝCH NOVIN nebo HLAVNÍ STRÁNKU
inzerat
HTML design Connected by