Toto neustále napětí, kdy byl vlastně celý národ neustále ve stresu, protože nikdo nemohl mít jistotu, jestli není sledovám či jestli na něj StB neudeří, protože se třeba znelíbil kolegovi, to jsme se snažili překonávat třeba humorem, a charakteristický je pro tohle téma následující vtip, populární asi kolem 80. let, nebo že by to byla pravdivá příhoda?  Odehrávalo se to v tehdejším Sovětském svazu, a otázkou bylo, co je pro sovětského občana štěstí?  Štěstí bylo pro něj to,  když mu ve tři ráno zabušili na dveře pánové v dlouhých kabátech a zeptali se ho, jestli je Ivan Ivanovič, a on jim s úlevou mohl odpovědět: Ne nejsem, Ivan Ivanovič bydlí o poschodí výš!

 Protože zmíněný svazek StB zachycuje období zhruba od roku 1986 až téměř do pádu totality,  budeme se nyní věnovat Státní bezpečnosti hlavně během tohoto období. Je jasné,  že koncem 80. let už nebylo možné udávat spoluobčany nebo kolegy kvůli poslechu cizího rozhlasu, jako za Hitlera či Gottwalda. Ale protože tato skupina působila v mezinárodním interhotelu, mohla skvěle inovovat tím, že obviňovala z nezákonné směny valut. Nakonec Bony a klid viděl jistě každý. Takže to byla  ještě větší tutovka, než nahlásit za války souseda, že schvaloval atentát na Heidricha. Sledování nezákonných směn valut bylo i středem zájmu profesionálních estébáků, jak dokládají následující zprávy z brněnských hotelů  Continental a International.

 vekslaciconti_res.jpg

 

intervekslaci.jpg

V předchozích přílohách bylo možné si přečíst, že StB dobře věděla, že v odbytových střediscích jak Continentalu tak Internationalu se veksluje, když v samotném Internationalu zcela jistě i za účasti či pod ochranou kriminálky a tedy i StB, jak je i doloženo. A teï tedy první ukázka z již dávno proslulého svazku StB č. 24292, komentář připojím pod něj:
 

navrhspispo_res.jpg

V prvním odstavci je zmíněno, že jsem byl "dosud veden jako důvěrník Jeník", k tomu jsem se již podrobně vyjádřil na blogu ZDE. Jen bych na tomto místě uvedl, že jsem nikdy nepodepsal žádnou spolupráci ani jsem nebyl v životě na nějaké schůzce s orgánem StB. Pochopitelně, že jsem je vždy na recepci pozdravil i s nimi konverzoval, včetně toho, že jsem jim při některých dotazech na VC - tedy na vízové cizince, vždy s úsměvem zmínil, že pokud by do Continentalu přijel nějaký agent či špion, tak by se rozhodně nechoval tak, aby svou činost prováděl před zraky třeba recepčních. A pak jsem je ještě uklidnil s tím, že SSSR a USA mají přece dávno rozděleny své sféry vlivu, a tak nehrozí, že by u nás někdo něco připravoval. Taky že nepřipravoval, protože ani jednou se během totality nestalo, že by pracovníci StB v nějakém československém hotelu odhalili nějakou špionážní sí či něco podobného. Chodili tam jen nahlížet do knih ubytovaných hostů, které jsem jim pochopitelně vždy předal. Takže potom, co vízový cizinec dal všechny své údaje naší ambasádě ve své zemi při žádosti o vízum, potom rovněž odevzdal vše v kopii víza při přechodu naší hranice, tak pak si ještě do třetice vše zaevidovala StB při jeho každém ubytováni v hotelu.

 V tom tedy spočívala hlavní činnost pracovníků StB, kteří byli přiděleni ke sledování mezinárodních hotelů, vedle třeba hlídání zabezpečení cyklostylů či později i kopírek, aby někdo na nich třeba nešířil štvavé letáky, a kromě toho museli plnit i plán náboru agentů a důvěrníků StB. Je třeba vědět, že hodně pracovníků StB bylo dělnického původu, pak si dálkově udělali  třeba kurs nahrazující střední školu, a tím se už navždy vyhnuli práci ve fabrice. Pak už pracovali jen očima, když pátrali po diverzantech. Což bývalo taky úmorné, ale přece jen příjemnější než dřina ve fabrice. Pamatuji si jak jednou v době veletrhu čekali hned tři příslušníci StB v hotelové hale / na tyto akce měli posily/ když jsem přišel na odpolední. Kolegyně z vrátnice mi řekla, že jednoho Američana hledal nějaká dívka, a nechala mu u klíče vzkaz, že se za ním ještě staví.  Večer vskutku znovu přišla, a protože Američana stále nebylo, nechala mu v jeho přihrádce obálku, nezalepenou. V ní pak naši estébáci včetně jistě elitní posily z Prahy našli permanentky na veletrh.

Pochopitelně, že si při celoodpoledním čekání mapovali situaci v hale i přilehlém snack baru, kde vedle slečen hostesek i jen přítelkyň vystavovatelů bylo plno i tzv. veksláků, kteří buï čekali na své známé, nebo se pokoušeli nenápadně o vytváření známostí nových.  V této souvislosti vynikne absurdita konstatování v posledním odstavci, kde je že "Bylo zjištěno, že své funkce využívá k černé směně valut."  Recepční totiž byl oficiálním směnárníkem, který musel výměnu valut potvrdit hostovi do víza a vydat mu navíc doklad. Takže jen šílenec by si na recepeci dovolil vekslovat, protože by stačila jediná zmínka zahraničního hosta třeba při výjezdu z republiky, že peníze vyměnil načerno na recepci, a už by recepční letěl. Zvláště pokud by jeho identifikace byla tak snadná jako u mě, nebo jsem byl na úseku recepce a vrátnice jediným mužem. /Případ vyšetřované černé směny hotelových zaměstnanců si můžeme ukázat jindy./ Toto absurdní vymyšlené obvinění z veksláctví však bylo Státní bezpečností plně akceptováno. To potvrzuje vliv Pavlíny a Floriana na pracovníky StB z Continentalu, stejně jako to, že jako důvěrník  jsem byl opravdu jen dopsán, aby mohli vykázat činost v jejich náboru. O skutečného důvěrníka, navíc se znalostí několika jazyků, by se totiž v mezinárodním hotelu StB jistě starala mnohem lépe, a nenechala by se o něj připravit kvůli ambicím dvou zatím milenců.

Zvláště když vůbec nemohlo "být zjištěno, že své funkce využívám k černé směně valut" natož pak aby to bylo potvrzeno, či dokonce vyšetřováno. To jen moje nadřízená, vedoucí recepce agentka Pavlína, spolu se svým milým a nastávajícím manželem, jinak ředitelem hotelu Continental agentem Florianem aka Hugo, přišla na to, že jejich záměru zbavit se mě a z hotelu mě vystrnadit by mohlo takové obvinění z černých výměn hodně pomoci. Nepohodlným jsem se stal totiž proto, že jsem končil dálkové studium cestovního ruchu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Shodou okolností to bylo v době, kdy  se blížilo jmenování agenta Floriana do funkce ředitele hotelu Continental v Brně.

Moji přímou nadřízenou byla tehdy vedoucí recepce agentka Pavlína,  pozdější milá a pak i manželka agenta Floriana a tedy pana ředitele. Agentka Pavlína už byla v té době dlouholetou spolupracovnicí StB, registrována byla už v roce 1973, a zřejmě začala mít spolu se svým nastávajícím manželem obavy, že bych po  získání vysokoškolského vzdělání mohl vzhledem ke svým mnohem větším jazykovým i dalším znalostem ohrozit ve funkci buïto pana ředitele,  který ovládá z cizích jazyků pouze němčinu a ruštinu, nebo ve funkci vedoucí recepce ji samotnou, která sice několik jazyků ovládala, ale zase jí chybělo vyšší ekonomické vzdělání. Spíš šlo ale jen o její funkci, pana ředitele jsem jako nestraník pochopitelně ohrozit nemohl. Ovšem třeba náměstkem jsem se možná stát mohl, už to bylo za Gorbačova, kdy se začaly opět zohledňovat znalosti a schopnosti. Ale asi měli obavy z toho, že bych mohl jako odborník na cestovní ruch s větší znalostí jazyků možná pana ředitele agenta Floriana při obchodních jednáních poněkud odsouvat do pozadí, protože on byl jako doktor veterinárního lékařství odborníkem hlavně na hygienu potravin, což byla jeho studijní specializace.

Pravé důvody tedy zatím znají pouze Pavlína s Floriánem, v každém případě se kvůli nim začali v roce 1986 svorně zaměřovat na to, aby mě u svých řídících orgánů StB opakovaně  obviňovali,  i ze smyšlených  trestných činů, a dosáhli tak mého vyhození z hotelu Continental. S plným vědomím toho, že to znamená moji nejen profesní ale i osobní likvidaci, což jím muselo být jasné, nebo se sami v represivním totalitním režimu dobře orientovali.  Vždy i agent Florian musel pykat za své zakolísání v roce 1968, když na pět měsíců emigroval do západního Německa. Zavčas  se ale vrátil, když si tam uvědomil velké výhody beztřídní socialistické společnosti. Sice to trošku odnesl, když v kampani hřímal Husák "Nech ostane len to, co je pevné" když kvůli emigraci přišel o členství v KSČ,  zásluhou některých prozíravých soudruhů však byla tato emigraci později zlegalizována jako zahraniční praxe,  a tak se pozdější agent Florian mohl opět vrátit do hotelu Continental.  

Tam ho potkalo další štěstí, v podobě tchána, který byl  v hotelu Continental předsedou celozávodní organizace KSČ. Když  ten pak své soudruhy přesvědčil o čistotě a síle komunistického přesvědčení svého zetě, byl Florián v roce 1983 opět přijat za kandidáta,  a o dva roky později se tak stal po patnácti letech  znovu členem KSČ, právě včas, aby mohl nastoupit na místo ředitele Continentalu již s kompletní politickou i další výbavou. Plnou důvěru ovšem dostal od soudruhů již v roce 1982, kdy ho jmenovali ředitelem hotelu Mánes ve Svratce, kde tak získal své první ředitelské zkušenosti,  a mohl dohnat léta ztracená vinou toho, že mu bylo v roce 1970 zrušeno první členství v KSČ.

Ve shora uvedeném dokumentu,  Návrhu na zavedení spisu PO - prověřované osoby, je rovněž zajímavá zmínka o mých stycích s Karlem Srpem z Jazzové sekce. S Karlem Srpem jsem se seznámil přes svého dlouholetého kamaráda, dnes již žel zesnulého Michala Bukoviče, který byl mj. naším skvělým textařem /autor např. textu Paráda pro Karla Zicha,  Prodavač Michala Tučného, Řidič ten tvrdej chleba má Ladislava Vodičky a mnoha dalších/. S Michalem jsem se tehdy stýkal už přes dvacet let, prožili jsme spolu i rok 1968, takže mezi námi byla absolutní důvěra, která se přenesla i do mého vztahu s Karlem Srpem.  Takže jsem se pak podílel na další distribuci titulů Jazzové sekce v Brně, o které měli pochopitelně zájem i mnozí z mých kolegů v hotelu Continental, kterým jsem  zprostředkoval méně "závadné" tituly vydané v Jazzové sekci, např. od Bohumila Hrabala či o Johnu Lennonovi. Anglického krále jsem věnoval dokonce i tehdejšímu řediteli, JUDr. Miroslavu Posoldovi k jeho 65. narozeninám, který mi po přečtení přišel ještě jednou vřele poděkovat.

Bylo by dobré podotknout, že v hotelu Continental nevládla i díky velkorysému řediteli JUDr. Posoldovi žádná totalitní atmosféra, což bylo dáno i tím, že zásluhou styku se zahraničními hosty měla většina  hotelového personálu možnost utvářet si objektivní názor na rozlišná společenská zřízení.  Všichni zaměstnanci se totiž každý den setkávali s kapitalisty, a mohli tak na vlastní oči vidět, že nejen že nemají pařáty a vyceněné zuby, jak je zpodobňoval satirický Dikobraz, ale často jsou i dokonce sympatičtější, než třeba  představitelé strany a vlády. K naší informovanosti přispívaly i zdánlivé drobnosti, jako pravidelný přísun zahraničního tisku. Pokojské mi nosily noviny a časopisy, které zůstaly na pokojích po odjezdu hostů, "výměnou" jsem jim zase třeba překládal různé návody, nebo tehdy ještě český překlad u všech výrobků a přípravků nebýval. To kdyby tak tušili soudruzi z tiskového dohledu Poštovní novinové služby, když občas místo předplaceného západního komunistické tisku do hotelové haly poslali jen formulář, že tomu a tomu číslu bylo odňato právo rozšiřování.

Takže až do začátku roku 1986 probíhalo v hotelu Continental vše v relativním poklidu. Pracovníci StB si chodili každý den pro kopie údajů ze zapsaných pasů, při tom nahlédli do knihy objednávek, jestli se nechce ubytovat případný diverzant, často byli pozváni vedením na šálek kávy, a pak se vydali opět o hotel dál. To se však zásadně změnilo dle dostupných záznamů StB dne 15. května 1986, jak jsem již na blogu dokumentoval dříve. Tehdy využila vedoucí recepce agentka Pavlína skutečnosti, že jsem neměl službu na recepci v době, kdy si objednával ubytování můj přítel Karel Srp, jinak předseda Jazzové sekce. Protože už tehdy zřejmě plál naplno oheň lásky mezi ní a budoucím ředitelem agentem Florianem, pocítili potřebu chránit si své štěstí před každým, kdo by jim jej mohl nějak narušit. Tím nebezpečím jsem byl jak popsáno výše sám, protože jsem měl na podzim dokončit vysokoškolské studium.

Agentka Pavlína tedy učinila první krok, vedoucí k mému odstranění z hotelu, když  se  rozhodla informovat StB o tom, že si u mě chtěl objednat ubytování předseda Jazzové sekce Karel Srp. Pochopitelně, že každý recepční měl stovky ne-li tisíce známých hostů, kteří si u něj objednávali ubytování, a z toho pohledu Státní bezpečnost vůbec nezajímalo, která osoba ubytování zajišovala či zapisovala.  Iniciativa agentky Pavlíny se ovšem u StB setkala s příznivou odezvou, a tak byla pověřena sledováním a vytěžováním informací od Karla Srpa, což už bylo tady na blogu rovněž publikováno.

Další stěžejní krok k udržení sebe resp. svého budoucího manžela ve funkcích učinila agentka Pavlína zřejmě dne 5.12.1986,  jak dokládá Záznam o schůzkách s tajným spolupracovníkem "Pavlína". Dle toho záznamu byla "ochotná" když přijala úkol zaměřit se na Šestáka. Tento úkol /který zřejmě sama iniciovala jak vyplývá z předchozích faktů/ splnila v předstihu natolik dobře, že již 19.12.1986 mohl její řídící orgán Stb učinit Návrh na zavedení spisu PO /prověřované osoby/ což je zde shora uvedený dokument.

V něm je rovněž zmíněno, že " nyní je důvodné podezření, že by Šesták mohl být osobou, jež informovala vízové cizince v návaznosti na příslušníky NDR, že je o ně ze strany bezpečnosti zájem"

K tomu si dovolím poznamenat, že tehdy byla vedoucí recepce tedy agentkopu Pavlínou neustále zdůrazňována povinnost označovat pokoje hostů z NDR, v případě že se  ubytovávali spolu se svými příbuznými či  přáteli - většinou ze SRN - stejnými značkami v recepčních listech, aby tak bylo umožněno Státní bezpečnosti tyto  skupiny vyhodnocovat a předávat Stasi do NDR. Pochopitelně, že kdykoliv to bylo jen trochu možné,  tak jsem tyto pokoje nijak neznačil. Vždy když agentka Pavlína byla mimo, která sama v této činosti byla až hyperaktivní. Naštěstí se mi vždy dařilo před ní omlouvat tato "pochybení" s tím, že jsem buï zapomněl nebo netušil, že patří spolu. Naopak jsem tyto hosty upozorňoval, a se po hotelu nepohybují společně a hlavně a neplatí dohromady hotelové účty, či neodevzdávají společně klíče atd. Přiznám se, že mě k tomu nevedly žádné vznešené cíle, ale  jen mi přišlo nepřijatelné, že bych měl udávat StB a následně Stasi třeba příbuzné či známé kvůli tomu, že se někdy po mnoha letech setkají v brněnském hotelu. Zvláště když pod dojmem radosti ze vzájemného setkání, a k tomu v cizí zemi, mohli pozapomenout na to, že jsou pořád v totalitním státě.  Výhodou bylo to, že i kdyby celkem oprávněně měli na mysli, že téměř každý pracovník ubytovacího úseku je spolupracovník StB, podobně jako u nich Stasi, a mohli tak mít podezření z toho, že se může jednat o provokaci, nešli do žádného rizika. Jednoduše proto, že to, že prováděli nějaké hotelové úkony odděleně, pochopitelně nijak postižitelné být nemohlo.

 Až nedávno,  kdy tato fakta o udávání v Hotelu Continental vyšla najevo, jsem si v plné míře uvědomil, jak riskantní to bylo nejen pro mě, ale zejména pro mnoho skvělých kolegyň z úseku recepce či vrátnice /s výjimkou tří, u kterých bylo podezření na důvěrnější styky s StB, nebo měly manžela aktivního komunistu/, které se často docházely ke mně informovat, jestli ty a ty pokoje patří k sobě a mají-li doplnit značení, a vždy vyhověly mé žádosti a to nechají "plavat", a uspokojily se s vysvětlením, že hosté "asi" k sobě nepatří. Naštěstí žádná z informovaných kolegyň se nikdy ani třeba nepodřekla na svém pracovišti při  obvyklých dotazech orgánů StB, které tyto údaje v hotelu vyhodnocovaly.

K upřesnění situace je třeba podotknout, že tohle krytí hotelových hostů z NDR, a tedy neoznačování jejich vztahu k vízovým  cizincům, jsem praktikoval za pomoci spřízněných kolegyň po celou dobu svého působení v hotelu Continental. Po celou tu dobu byly jediným postihem výtky agentky Pavlíny, když se jí podařilo chybějící značky zjistit a doplnit - alespoň se nedochovaly či zatím neobjevily záznamy, že by o svých podezřeních informovala své řídící orgány StB dříve, než v roce 1986, tedy v době již popsaného přiravovaného  nástupu svého budoucího manžela do funkce ředitele.

Až kuriózní jsou obvinění, vykonstruovaná agentkou Pavlínou, která jsou vypsána ve čtvrtém odstavci zde předloženého Návrhu PO. Agentka Pavlína se zde totiž spolu se svým řídícím orgánem StB uchýlila k udavačskému slovníku, zřejmě z dob prokurátora Urválka z padesátých let, aby tak byla dána větší váha a údernost jejím lživým a mnohdy až směšným argumentům. Jak jinak nazvat obsah sdělení, že " V poslední době je zjištěno, že Šesták si žije nad poměry, koupil si nové vozidlo, denně je používá, nechal si zavést telefon do bytu, v bytě má hudební vybavení z TUZEXU... "

Tyto údaje jen dokládají, že agentka Pavlína už ztrácela soudnost, či spíše, byla rozhodnuta udělat vše proto, abych případně nemohl nějak bránit jí a jejímu budoucímu manželovi v cestě za ovládnutím hotelu, a že ke stejnému postupu přiměla zřejmě  úplatkem i svůj řídící orgán StB.

V roce 1986 se totiž již opravdu nepovažovalo vlastnictví telefonní linky za znak života "nad poměry", protože pořízení telefonu, zvláště v centru velkoměsta,  už v  tehdejší ÆSSR problémem nebylo. Navíc když jsem ve své žádosti dle pravdy uvedl, že telefon potřebuji zejména z důvodu kontaktu na svou matku, jejíž zdravotní stav se horšil, zejména v důsledku jejího dlouholetého vězení za odbojovou činnost v nacistických koncentrácích. Což agentka Pavlína  moc dobře věděla, nebo - i když zřejmě neupřímně, jak vychází nyní najevo - tak přece jen dávala mojí matce najevo svůj respekt, kvůli jejím válečným útrapám. Nehledě na to, že sama jako vedoucí recepce často ocenila možnost zavolat mi domů, v případě náhlé potřeby z důvodu změny služeb, či třeba posílení směny z provozních důvodů.

Stejně tak absurdní je udání, že jsem si "koupil nové vozidlo a denně je používám". Denní používání bylo opravdu smyšlené, protože např. vzdálenost do práce v hotelu Continental z místa mého bydliště na Kopečné ulici, byla sotva něco málo přes jeden kilometr, či jednu zastávku tramvají. Auto jsem si koupil ovšem hlavně proto, abych mohl operativně navštěvovat svou matku,  a vozit ji např. k lékaři. Navíc se jednalo o nejlevnější model 105 firmy Škoda, za cenu cca 57 tisíc Kčs, na který jsem si musel ještě část půjčit. V této souvislosti je zajímavá ta skutečnost, že budoucí manžel agentky Pavlíny si pořídil auto značky Daewoo v ceně 200 tisíc Kčs, což ale sami zřejmě za výraz života "nad poměry" vůbec nepovažovali.

Udáváni mé osoby kvůli vlastnictví auta má ale další zajímavou souvislost. V roce 1979 totiž informovala agentka Pavlína StB  v rámci sledování bývalého zaměstnance hotelu Continental pana Procházky o tom, že si "přes TUZEX Praha zakoupil téměř nový automobil zn. Mercedes". To jen potvrzuje, jak agentka Pavlína obratně manipulovala s údaji, které předávala StB. Pochopitelně, že kdybych si pořídil automobil Mercedes, tak by to dodalo jejím argumentům větší váhu, než v případě pouhé škodovky. Takže značku raději nezmínila a zkusila záležitost zveličit aspoň tím, že označila vozidlo za "nové". Dále si neodpustila zmínku, že mám v bytě hudební vybavení z Tuzexu, i když se jednalo sice o dovozové zboží, ale zakoupené buï v normálním obchodě nebo na inzerát. Zmínka o Tuzexu ovšem byla v souladu s její strategií obviňovat mě z nezákonné směny valut,  jak už bylo zméněno.

Je třeba také zdůraznit jak se agentka Pavlína  k některým informacím dostala. V květnu roku 1986 mě totiž u příležitosti mých narozenin navšívila v mnou užívaném bytě, spolu s další kolegyní z hotelu,  paní Andělou. Na návštěvu se tehdy pozvala v podstatě sama neustálými poznámkami, že by chtěla konečně vidět jak bydlím. Moc dobře tedy věděla, že bydlím ve vlhkém bytě IV. kategorie, kde jedna zeï byla postižena neodstranitelnou plísní, a např. toaleta se nacházela mimo byt na chodbě. Tuto skutečnost ovšem ve svých hlášeních pro StB taktně zamlčela.

Podobně agentka Pavlína  neváhala pro uskutečnění svých záměrů poskytnout StB naprosto lživé hodnocení mých pracovních výsledků, aby vyznělo maximálně negativně: "po pracovní stránce není příliš dobře hodnocen, pracovní povinnosti jej příliš nezajímají" což je ovšem vyvráceno dále "...avšak zajímá se o vše co se v hotelu děje a o průběh všeho co se udá v recepci". Dalo by se to brát jako roztomilý nedostatek logiky - pracovní povinnosti jej příliš nezajímají, ale kousek dál už - zajímá se o vše, co se udá v recepci -  o co jiného by se asi tak měl recepční zajímat než o to, co se děje na jeho pracovišti? Kdyby se ovšem nejednalo o další chladnokrevný krok v úsilí odstranit schopnějšího kolegu. A jen to dokresluje skutečnost, že v té době už musela agentka Pavlína spolu s agnetem Florianem ovládat své řídící orgány StB /zřejmě tím, že je korumpovala/, a být si tak vědoma své beztrestnosti v případě toho, že by  např. tyto pomluvy vyšly náhodou najevo. Takže se vůbec nezatěžovala ani vymýšlením nějaké věrohodnější formulace svých pomluv. To všechno si taotiý agentka Pavlína dovolila s vědomím toho, že za více než 15 let působení v hotelu Continental byly mé kvality známy v rámci celého podniku Interhotel Brno, včetně skutečnosti, že aktivně ovládám 6 cizích jazyků,  protože to zase nebyla úplně běžná záležitost v rámci podniku Interhotel Brno.

Ze seznamu schůzek agentky Pavlíny s jejím řídícím orgánem za zvláštní zmínku stojí dvě poslední schůzky, protože 28. 9. 1987 jsem vykonal státní zkoušky na Vysoké škole ekonomické v Praze, a bylo tedy nutné z jejího pohledu realizovat moje odsunutí z hotelu Continental co nejrychleji. Nic nepomohlo moje přání setrvat i nadále aspoň na úseku recepce, protože o navrhované místo na podnikovém ředitelství jsem z mnoha důvodů neměl zájem. Jednak proto, že se již hovořilo o možném zrušení Podnikového ředitelství Interhotelu Brno, protože i vládnoucí komunistická totalitní struktura začínala omezovat přebujelou administrativu, a dalším důvodem bylo i to, že jsem měl nastoupit na nově vytvořené místo referenta na úseku obchodní politiky, který byl veden pracovníkem se středoškolským vzděláním.

Jako vysokoškolák s 15 lety praxe a s další kvalifikací jsem se tak měl stát podřízeným odborně i jazykově méně vybaveného pracovníka, a na v podstatě zbytečném místě, v podniku před zrušením. Moje žádost o setrvání v hotelu Continental byla ale opakovaně odmítnuta, a protože jsem věděl, že jako nečlen KSČ nemám žádnou možnost svou pozici nějak ovlivnit, nezbylo mi než zejména z existenčních důvodů dnem 1.12.1987  nastoupit na nové místo  na podnikové ředitelství. Tehdejšími nomenklaturními kádry /a jak nyní vyšlo najevo často i agenty StB/ mi bylo totiž vše zdůvodňováno tím, že je to pro mě po dokončení vysokoškolského vzdělání přirozený postup na lepší pozici. Jak jsem záhy zjistil ale se značnou finanční ztrátou, protože mírně zvýšený platový základ nemohl kompenzovat ztrátu jazykových příplatků, včetně odměn za noční a víkendové služby při práci na ubytovacím úseku hotelu Continental.

Takže záměr agentce Pavlíně i jejímu milému Florianovi - odsunout mě z hotelu Continental pryč jim  vyšel, a navíc mohli   s uspokojením konstatovat, jak dokonale ovládají své řídící orgány StB.

Dokládá to zřetelně následující Návrh na uložení mého Svazku prověřované osoby:

sestakulozenispo_res.jpg

Celý Návrh je jednou velkou kuriozitou, když je v něm mj. uvedeno: "bylo zjištěno, že jmenovaný /Šesták/ udržuje nehlášené styky s vízovými cizinci na svém pracovišti - recepce CONTI v Brně. ... za účelem nedovolené směny valut." Dále potom, že "Činnost Šestáka byla projednána s vedením hotelu /což byl v prvé řadě ředitel Continentalu agent Florian aka Hugo a má přímá nadřízená, vedoucí recepce agentka Pavlína/ a bylo rozhodnuto, že Šesták bude vzhledem k dosaženému vzdělání přeřazen na jiné pracoviště /podnikové ředitelství/ a tím mu bude znemožněn přímý styk s vízovými cizinci a nedovolené směny valut. Konkretní valutová tr. činnost jmenovaému  nebyla prokázána."

Z toho vyplývá, že přes naivitu obviňující konstrukce, tak  s ní agentka Pavlína spolu s Florianem slavili naprostý úspěch. Křivě mě obvinili z trestné činnosti, na tomto základě pak udělali rodinnou  poradu spolu se Státní bezpečností  /vedení hotelu = ředitel plus vedoucí recepce, jako má přímá nadřízená, a k tomu řídící orgány StB, které měly hotel Continental přidělen/ aby projednali moje přeřazení kvůli něčemu, čehož jsem se vůbec nedopouštěl, jak StB konstatuje dál, když uvádí: "Konkrétní valutová tr. činnost jmenovanému nebyla prokázána." - protože ani nemohla, nebo jsem se z mnoha důvodů takové činnosti ze zásady vyhýbal, mj. i proto, že jsem jednak nechtěl poškodit svou rodinu, a hlavně jsem nechtěl ohrozit svou činnost, spočívající v šíření zejména nezávislé hudby a literatury. Vlastně si ani nedovedu představit, že by nějaký vízový cizinec měnil valuty načerno s někým z recepce, když byl všeobecně rozšířený názor, že tito zaměstnanci jsou většinou agenti StB, což např. u agentka Pavlíny a jejího Floriana  platilo na sto procent.

Tím došlo k neuvěřitelné situaci, která snad opravdu  nemá v historii totalitních režimů obdoby.  Vůbec si není možné představit, že by agentka Pavlína spolu s Florianem mohli uspět s takovou formou udávání za nacistů, a asi těžko  by mohli podobně ovlivňovat Státní bezpečnost v padesátých letech. Ale koncem osmdesátých let, kdy zřejmě brali úplatky také pracovníci Státní bezpečnosti, jim to dokonale vyšlo. Je to v ostrém protikladu s lidmi, od kterých musela StB informace získávat pod různými vyhrůžkami. Tady si naopak agentka Pavlína s Florianem prosadili u StB nejen své udavačské výmysly, ale co je horší, i jejich aplikaci, takže  StB doslovala tancovala, jak oni pískali.

Jistě, dalo by se říct, že mně oba agenti, patřící do estébácké kliky, která  plně ovládá hotel Continental  už od ledna roku 1987 až do dnešních dnů, svými trestnými činy zase tolik neublížili. Nebyl jsem zavřen dlouhá léta v koncentrácích jako moji rodiče, ani jsem tam jako můj děda nezemřel. Také jsem nemusel v jáchymovských věznicích dobývat uran jako můj kmocháček František Šesták a nebyl donucen emigrovat jako strýc Josef Šesták, za války bojující proti fašismu, ale žel pro něj. jako major francouzské armády, což se po únoru 1948 jaksi nehodilo.

Došlo "jen" k tomu, že jsem poté, co si mi přes všechny problémy podařilo přece jen dostat se  na vysokou školu a zdárně ji vystudovat, že jsem pilně studoval cizí jazyky, i tak jsem nakonec zůstal v roce 1989 ještě na socialistické dlažbě. Vůbec jsem netušil, proč mě na předem domluvené místo nakonec žádný podnik nepřijme, protože jsem pochopitelně neměl ponětí o tom, že vedle normálních pracovních posudků si odělení zvláštních úkolů či účelů vždy vyžádá i posudky Státní bezpečnosti. Ty jsou sice z dnešního pohledu až roztomile hloupě nelogické, tehdy ovšem znamenaly pouze jízdenku do pekla. Což naštěstí pro mě těsně před jeho branami zastavil listopad 1989.

Listopad na druhé straně patřičně vyděsil agenty Pavlínu i Floriana a další členy vedení Continentalu, zvláště když za nimi přišli zástupci Občanského fóra, jak mi zrovna dnes připomenul kolega Zdeněk, kterého jsem náhodně potkal na zastávce. Ale brzy se otřepali, Continental zprivatizovali, a teï jsou z nich ctihodní hoteliéři. Jen se již nestýkají se mnou, by mi Florian před časem při telefonním rozhovoru schůzku přislíbil. Ti co mě přímo neudávali mi vytkli, že vytahuji ze skříně kostlivce, a styky se mnou přerušili. Proč se se mnou nechtějí setkat ani Pavlína s Florianem ovšem nevím, nesdělili mi nic. Svým způsobem je ale velice obdivuji. Sám bych na takové udávání a dirigování Státní bezpečnosti rozhodně odvahu nenašel. Vždycky bych měl strach, že to jednou může prasknout. Ale Pavlína s Florianem si možná opravdu mysleli, že totalita je tady na věčné časy, a že se jim tak nikdy nic stát nemůže. Možná to bylo úplně jinak, když byli do sebe prostě jen šíleně zamilovaní, a budovali si jen co nejhezčí hnízdečko lásky, a já jsem jim v tom prostě překážel, spolu ještě s dalšími dvěma  jejich obětmi, kterých se také zbavili, jak jinak, než obviněním z nezákonné výměny valut. To že se jednalo asi o opravdu velkou lásku dokresluje skutečnost, že nyní jsou spolu Pavlína s Florianem již déle než čtvrt století. Asi opravdu platí, že to co spojila Státní bezpečnost, tu už nic nerozdělí. Takže jsme nakonec třeba významně pomohl k naplnění velkého  štěstí jedné zamilované dvojice. Což by vlastně mohl být skvělý pocit, že ano. Ale stejně by mě mohli pozvat aspoň na panáka, takoví spořílci snad zase nejsou. Uvidíme, třeba bude další téma na blog.