Lotyšsko

Lotyšská republika Latvijas Republika
vlajka znak
Hymna Dievs, svētī Latviju
Geografie
Poloha Lotyšska
Hlavní město	Riga
Rozloha	64 589 km² (122. na světě) z toho 1,55 % vodní plochy
Nejvyšší bod	Gaiziņkalns (312 m n. m.)
Časové pásmo	+2
Poloha	57° s. š., 25° v. d.
Geodata (OSM)	OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	1 934 218 (150. na světě, 2018)
Hustota zalidnění	31 ob. / km² (159. na světě)
HDI	▬ 0,769 (vysoký) (48. na světě, 2010)
Jazyk	lotyština (úřední), ruština, livonština
Náboženství	luteránství, římskokatolické, pravoslaví
Státní útvar
Státní zřízení	parlamentní republika
Vznik	18. listopad 1918 (vyhlášení nezávislosti na Německu)
Prezident	Egils Levits
Předseda vlády	Arturs Krišjānis Kariņš
Měna	euro (EUR)
HDP/obyv. (PPP)	24 257 USD (50. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1	428 LVA LV
MPZ	LV
Telefonní předvolba	+371
Národní TLD	.lv

Lotyšsko (lotyšsky: Latvija, livonsky: Leţmō), oficiálně Lotyšská republika (Latvijas Republika, Leţmō Vabāmō), je prostřední ze tří pobaltských zemí na jihovýchodním pobřeží Baltského moře a jeho Rižského zálivu. Na jihu sousedí s Litvou, na jihovýchodě s Běloruskem, na východě s Ruskem a na severu s Estonskem. Žije zde okolo 2 milionů obyvatel a hlavním městem je Riga. Další významná města v Lotyšsku jsou Daugavpils, Liepāja, Jelgava a Jūrmala.

Lotyši jsou baltským národem a tvoří 62 % obyvatel země. Oficiálním jazykem je lotyština, spolu s litevštinou jediný přeživší baltský jazyk. Přesto, že se musel od 13. do 20. století lotyšský národ podrobit cizí nadvládě, zachoval si svou identitu po celé generace prostřednictvím jazyka a kultury, zvláště hudebních tradic. V důsledku staletí ruské nadvlády (1710–1918) a pozdější sovětské okupace však tvoří 26,9% obyvatel Lotyšska Rusové, z nichž někteří (10,7% lotyšských obyvatel) nezískali dosud občanství. Do druhé světové války mělo Lotyšsko také významné menšiny baltských Němců a Židů. Lotyšsko je historicky převážně protestantskou (luteránskou) zemí, s výjimkou Latgalska na jihovýchodě, které je římskokatolické. Rozptýlená ruská populace je převážně pravoslavná.

Lotyšsko je rozvinutá země s vyspělou ekonomikou. Je 39. na světě v indexu lidského rozvoje. Od 1. ledna 2014 začalo užívat měnu euro, která tak nahradila lotyšský lat. Velmi vysoko je ceněno v indexech občanských svobod, svobody tisku, svobody internetu, demokratické správy, životní úrovně a bezpečnosti.

Lotyšsko je bývalá sovětská svazová republika, obnovila svou nezávislost 21. srpna 1991. Od té doby je demokratickým státem a parlamentní republikou. Je unitárním státem rozděleným do 119 správních oddílů - 110 obcí a devíti měst. Je členem Evropské unie, NATO, Rady Evropy či Schengenského prostoru. Vyvíjí velmi úzkou spolupráci s ostatními baltskými zeměmi a severskými státy, v organizacích regionální spolupráce jako jsou Rada států Baltského moře či Seversko-baltská osmička.

Název

Jméno Latvija vzniklo z názvu starobylého baltského (indoevropského) kmene Latgalů (lotyšsky Latgali), z něhož vzniklo etnické jádro lotyšského národa.

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Lotyšska.

Dějiny Lotyšska započaly v době osídlení území, na kterém se dnes Lotyšsko rozkládá, po konci poslední doby ledové kolem roku 9000 př. n. l. Během 2. tisíciletí př. n. l. se v oblasti objevili Baltové, kteří do konce 1. tisíciletí vytvořili v Lotyšsku čtyři kmenové celky. Hlavní lotyšská řeka Daugava představovala významnou spojnici na cestě přes Rusko do jižní Evropy a na Střední východ, čehož využívali Vikingové a později i kupci ze severských států a Německa.

V době raného středověku se zdejší obyvatelé postavili christianizaci a stali se cílem severních křížových výprav. Dnešní lotyšské hlavní město Riga, které bylo založeno roku 1201 německými kolonisty v ústí řeky Daugavy, se stalo strategickou základnou při dobývání okolního území Livonským řádem. Postupně z ní vyrostlo první velké město v jižním Baltu a po roce 1282 i důležité obchodní centrum Hanzy. Od 16. století se německou dominanci v oblasti snažily narušit okolní velmoci.

Důsledkem strategické pozice a prosperujícího města se lotyšská území stala ohniskem častých konfliktů mezi několika velmocemi – Pruskem (později Německem), Polskem, Švédskem a Ruskem. Nejdelší období nadvlády cizí mocnosti začalo po Velké severní válce, kdy se Švédsko vzdalo svých baltských území ve prospěch Ruska. Za ruského panování bylo Lotyšsko v popředí industrializace a odbourávání nevolnických rysů společnosti, takže ke konci 19. století představovalo jednu z nejvíce rozvinutých částí Ruského impéria. Rostoucí sociální problémy a vzrůstající nespokojenost se odrazily během revoluce roku 1905, kdy Riga hrála mezi dalšími ruskými oblastmi čelní roli.

První světová válka ovšem zasadila Lotyšsku tvrdé rány. 500 000 Lotyšů kvůli německé ofenzivě uprchlo na východ. Velká část potravin a domů byla armádou zničena, aby nepadly do německých rukou. Někteří uprchlíci se usadili ve Vidzeme (Livonsku), ale většina pokračovala do Ruska, kde se museli usadit v primitivních podmínkách. Trpěli hladem a nemocemi. (Mnoho z těchto uprchlíků se vrátilo do Lotyšska po roce 1920, část však v Rusku zůstala. V novém bolševickém státě řada z nich dosáhla vysokých armádních a stranických postů, avšak Lotyši se posléze stali jedním z hlavních terčů Stalinových čistek v letech 1937–1938 a většina byla popravena.) Bilance války byla děsivá. Počet obyvatel klesl z 2,55 milionu na 1,59 milionu. Lotyšsko nedosáhlo počtu obyvatel z roku 1914 už nikdy (v současnosti na jeho území žijí necelé 2 miliony lidí). Bylo zničeno 87 700 budov a 27 % orné půdy. Průmysl byl v troskách. Brestlitevský mír mezi bolševickým Ruskem a Německem z 3. března 1918 předával Lotyšsko Němcům. Němci rychle zavedli okupační režim, který trval do 11. listopadu 1918. Během této doby se neúspěšně snažili vytvořit Spojené baltské vévodství, které by podléhalo pruskému trůnu. Tento projekt (stejně jako podobné Litevské království) se však zhroutil spolu s pádem Německá říše 9. listopadu a příměřím, jež podepsalo 11. listopadu.

Mapa Lotyšska

Lotyšsko se ocitlo v unikátní historické situaci: Rusko se ho oficiálně zřeklo a Německo se právě zhroutilo. Nadšení pro samostatný stát se rozšířilo do všech skupin obyvatel a přimělo je se konečně sjednotit. 17. listopadu 1918 tak vznikla jednotná Lidová rada (Tautas padome), která sjednotila sociální demokraty, Demokratický blok a Národní radu. Předsedou se stal pozdější první prezident Lotyšska Jānis Čakste. Lidová rada druhý den, 18. listopadu 1918, vyhlásila Lotyšskou republiku a zformovala prozatímní vládu. Prvním premiérem byl Kārlis Ulmanis. 26. listopadu 1918 ji uznalo Německo, byť místní Němci vytvořili se zbývajícími jednotkami německého císařství Zeměbranu (Baltische Landeswehr), která se postavila proti nově vzniklému státu. Bolševické Rusko neuznalo nový stát vůbec. Několik dní po vyhlášení nezávislosti zahájilo vojenskou intervenci do Pobaltí s cílem toto území připojit k sovětskému Rusku. V Lotyšsku se mohlo opřít o Iskolat (levicové sociální demokraty), který 19. listopadu 1918 vyhlásil, že Lotyšsko se stává součástí Ruské sovětské federace. Do čela bolševické lotyšské vlády se postavil právník Pēteris Stučka. Tím začala Lotyšská osvobozenecká válka. Zeměbranu Lotyši porazili v bitvě o Cēsis. S bojem proti Rusům pomohli Poláci. Spojené vojsko Poláků a Lotyšů se postavilo bolševické armádě v bitvě u Daugavpilsu, kde dosáhli drtivého vítězství. Rusko bylo nuceno požádat o klid zbraní a stáhlo se z území Lotyšska. V červnu byl podepsán mír s Německem a 11. srpna 1920 oficiálně válka skončila i s Ruskem Rižským mírem. V jeho 11. části se Rusko dokonce zavazovalo platit lotyšskému státu válečné reparace, což ilustruje, jak drtivá ruská prohra byla.

Karlis Ulmanis roku 1934 přebírá úplnou moc

Nový stát uzavřel konkordát s Vatikánem (díky němu některé pravoslavné kostely byly předány katolíkům) a přijal pozemkovou reformu, jejímž cílem bylo rozdělit půdu německých šlechticů mezi drobné lotyšské zemědělce. A tak zatímco v roce 1897 bylo 61,2 % venkovského obyvatelstva bez půdy, v roce 1936 to bylo již jen 18 %. Němečtí šlechtici si mohli ponechat jen 50 hektarů na osobu. Mnoho z nich odešlo s trpkostí do Německa. Noví vlastníci půdy (tzv. Jaunsaimnieki) se stali poté stabilní voličskou oporou Ulmanisových agrárníků, kteří byli klíčovou silou první éry republiky. Vztah sociálních demokratů, kteří měli po válce velkou podporu, k novému státu byl rozporuplný, neužívali na svých akcích státní vlajku, nezpívali státní hymnu, nechtěli do vlády, i když mohli. To vedlo k jejich rozštěpení a marginalizaci. Jejich politika ovšem také vedla k tvorbě nestabilních koaličních vlád. Krize politická vygradovala s velkou hospodářskou krizí. Roku 1934 Ulmanis provedl státní převrat a zavedl autoritářský režim. Jedním ze zdůvodnění převratu bylo, že je třeba zabránit nástupu fašistického hnutí Pērkonkrusts a provokacím baltských Němců, kteří stále více sympatizovali s německým nacismem. Hlavní obětí represí byli ovšem sociální demokraté. V koncentračním táboře v Liepāje bylo internováno 95 členů Pērkonkrusts a vedle toho 369 sociálních demokratů. Následovalo též masivní zestátňování, které mělo však význam spíše nacionalistický než socialistický – pod heslem „Lotyšsko Lotyšům“ Ulmanis vyvlastňoval především podniky etnických menšin – Němců, Rusů, Židů a Litevců. Tento proces ovšem neprovázely násilné excesy. V mnoha odvětvích vznikly státní monopoly.

Po vypuknutí druhé světové války bylo Lotyšsko 17. června 1940 okupováno a posléze anektováno Sovětským svazem. Během jednoho roku sovětské vlády před německou invazí byly desítky tisíc Lotyšů odvlečeny do sibiřských gulagů nebo povražděny. Němečtí vojáci byli proto na začátku války poměrně značnou částí obyvatelstva vítáni jako osvoboditelé, avšak v průběhu války se obyvatelstvo z důvodu zvěrstev páchaných německou armádou postavilo proti Němcům. Nacisté a místní kolaboranti povraždili přes 60 000 lotyšských Židů, mnoho z nich při masakrech v Rumbule a v Liepāji. Počáteční podporu Němců později zneužívala sovětská propaganda. Součástí Sovětského svazu jako Lotyšská sovětská socialistická republika zůstalo Lotyšsko až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.

Lotyšsko, které bylo mezi světovými válkami zemědělskou velmocí vyvážející potraviny do mnoha zemí Evropy, bylo během sovětské okupace přeorientováno na průmyslovou výrobu a jeho ekonomická samostatnost byla vnímána jako přežitek – země začala být integrována do celého sovětského státu. Nové průmyslové podniky, či modernizované staré (například závod RVR na výrobu lokomotiv), získaly odbytiště v celém Sovětském svazu. Podobně docházelo také k výměně obyvatelstva i kulturních vlivů. Do Lotyšska se začaly stěhovat tisíce lidí z celého Sovětského svazu, hlavně pak Rusů. Naopak Lotyši se začali objevovat v ostatních čtrnácti republikách, tisíce kilometrů od své domoviny. Proto se velmi často také hovoří o rusifikaci Pobaltí. Přestože lotyština zůstala oficiálním jazykem, byla doplněna ruštinou, která měla na úrovni svazu dominantní význam. Po Stalinově smrti roku 1953 se skupina tzv. národních komunistů vedená Eduardsem Berklavsem pokusila nové vedení SSSR přimět k získání vyššího stupně autonomie pro Lotyšsko a ochraně lotyšského jazyka, jehož pozice se rychle zhoršovala. Nebyli úspěšní. V roce 1959 po Chruščovově návštěvě Lotyšska byli tzv. národní komunisté zbaveni svých funkcí a Berklavs musel Lotyšsko opustit. Rusifikace naopak ještě zesílila. Jen v roce 1959 přišlo zhruba 400 000 osob a poměr lotyšského etnika v Lotyšsku klesl na 62% (předválečný podíl byl asi 77 procent). V roce 1989 tvořili etničtí Lotyši v Lotyšsku již jen asi 52% populace.

Baltský řetěz

Po roce 1985 došlo v rámci perestrojky k řadě reforem, jejichž součástí bylo také zajištění ekonomické soběstačnosti jednotlivých republik. Ještě v časech perestrojky bylo založeno několik organizací, které se staly zárodkem politických stran - Lidová fronta Lotyšska (Tautas Fronte), Lotyšské hnutí za národní nezávislost (Latvijas Nacionālās Neatkarības Kustība) a Občanský kongres (Pilsoņu kongress). Tyto skupiny začaly pozvolna mluvit o obnovení národní nezávislosti. K 50. výročí paktu Molotov-Ribbentrop (23. srpna 1989) uspořádaly tyto organizace (spolu s podobnými v Litvě a Estonsku) slavnou akci – lidský řetěz, který se táhl 600 kilometrů, od Tallinnu, přes Rigu až do Vilniusu. Nenásilná akce zvaná Baltský řetěz měla obrovský náboj. Lotyši dobře chápali, co taková akce znamená právě v takový den. Sérii podobných akcí, k nimž často docházelo na hudebních festivalech v celém Pobaltí, se někdy říká Zpívající revoluce. Kroky k zisku plné nezávislosti byly zahájeny 4. května 1990. Lotyšská nejvyšší rada SSR, zvolená v prvních demokratických volbách od 30. let, přijala prohlášení o obnovení nezávislosti, byť počítalo s přechodným obdobím. V lednu 1991 se konzervativní komunistické síly pokusily obnovit sovětskou moc s použitím násilí. Lotyšským demonstrantům se však podařilo zabránit sovětským armádním jednotkám v opětovném obsazení strategických pozic. Sovětská moc byla zcela zdiskreditována a v rozkladu. 21. srpna 1991 (do jisté míry v reakci na neúspěšný pokus o převrat v Moskvě) parlament odhlasoval ukončení přechodného období, čímž obnovil lotyšskou předválečnou nezávislost. 6. září 1991 byla lotyšská nezávislost uznána Sovětským svazem.

Začal hospodářský růst a integrace s evropskými státy, hlavně pak EU. Do této organizace vstoupila země 1. května 2004, ve stejném roce se také stala členem NATO. Odbourání celních bariér a připojení k jednotnému hospodářskému prostoru se sice ukázalo pro lotyšské hospodářství jako velmi pozitivní krok, země měla po řadu let nejvyšší hospodářský růst v EU, dopadla na ni ale velmi těžce hospodářská krize z přelomu let 2008/2009, kdy se země dostala do velkých potíží a mluvilo se i o státním bankrotu.

Geografie

Povrch

Mapa Lotyšska, 1920-1940

Povrch je většinou rovinatý, nížinný, místy s pahorkatinami. Hlavním a nejvyšším pohořím jsou Vidzemské vrchy. Území Lotyšska bylo modelováno pleistocénním ledovcem. Zůstaly po něm morény a nánosy, které tvoří na západě Kuronskou a na východě Livonskou vrchovinu. Lotyšsko hraničí s Litvou (588 km) na jihu, s Běloruskem (161 km) na jihovýchodě, s Ruskem (246 km) na východě a s Estonskem (343 km) na severu.

Celé území státu leží na pevnině, Lotyšsku nepatří v Baltském moři žádný ostrov. Podél mořského pobřeží leží pásmo písečných dun.

V Lotyšsku je hustá říční síť, řek je v zemi 12 500. Největšími jsou Daugava, Venta a Gauja. Celková délka řek v Lotyšsku je 38 000 kilometrů. Je zde také mnoho jezer, celkem 2 256. Mají celkovou rozlohu 1 000 kilometrů čtverečních. Velkými jezery jsou Lubanas či Rāznas. V zemi je též mnoho bažin, které tvoří 10 % rozlohy státu. 42% z těchto bažin jsou rašeliniště, 49% slatiny a 9% jsou přechodná rašeliniště. 70% procent bažin je civilizací nedotčeno a jsou útočištěm pro mnoho vzácných druhů rostlin a zvířat. Zemědělské plochy zabírají 1 815 900 hektarů, což je 29% celkové rozlohy.

Podnebí

Podnebím Lotyšska patří do chladnějšího mírného pásu, na východě s kontinentálním vlivem. Se zvětšující se vzdáleností od moře se zvyšují i teplotní rozdíly. Průměrná lednová teplota je -5 °C a červencová 17 °C. Průměrný roční úhrn srážek činí 630 mm, v Livonské vrchovině až 800 mm.

Fauna a flóra

Jantar, fosilizovaná pryskyřice třetihorních jehličnanů, je velkým lotyšským symbolem

V Lotyšsku je evidováno přibližně 30 000 druhů rostlin a zvířat. Mezi běžné druhy volně žijících živočichů v Lotyšsku patří jelen, divočák, los, medvěd, liška. Mezi druhy, které jsou v jiných evropských zemích ohroženy, ale v Lotyšsku jsou běžné, patří čáp černý (Ciconia nigra), chřástal polní (Crex crex), orel mořský (Aquila pomarina), strakapoud bělohřbetý (Picoides leucotos), jeřáb popelavý (Grus grus), bobr evropský (Castor fiber), vydra říční (Lutra lutra), vlk obecný (Canis lupus) nebo rys ostrovid (Felis lynx). V přírodní rezervaci Pape, kam byli znovu vysazeni bizoni a divocí koně, je nyní téměř kompletní holocénová megafauna. Několik druhů flóry a fauny je považováno za národní symboly. Národními stromy jsou dub a lípa, národní květinou sedmikráska, konipas bílý je považován za národního ptáka. Velkým symbolem Lotyšska je také jantar. Byl to právě jantar, který skrze jantarovou stezku již ve starověku spojil Pobaltí se středomořskou antickou civilizací. Dodnes patří jantar k nejoblíbenějším turistickým suvenýrům.

Lotyšsko má čtyři národní parky. Národní park Gaujas v povodí stejnojmenné řeky je největší v Pobaltí a je nejstarším lotyšským národním parkem, založeným roku 1973. Po zisku samostatnosti vznikly ještě tři národní parky - Národní park Ķemeri (vyhlášen 1997), Národní park Slītere (1999) a Národní park Rāzna (2007). Všechna nějak chráněná území mají rozlohu 2,790 kilometrů čtverečních, což představuje 20 procent rozlohy Lotyšska. Lotyšsko má 5. nejvyšší pokrytí územím lesy v Evropské unii, po Švédsku, Finsku, Estonsku a Slovinsku. Lesy zabírají 3 497 000 hektarů neboli 56% celkové rozlohy země.

Politika

Předseda vlády Valdis Dombrovskis v roce 2010

Lotyšsko má jednokomorový parlament (Saeima), do nějž se každé čtyři roky volí 100 zastupitelů. Parlament na čtyřleté období volí prezidenta republiky, na 4 roky s možností jednoho znovuzvolení. Prezident jmenuje premiéra a jeho vláda se uchází o důvěru parlamentu. Zákonodárná iniciativa náleží vládě, prezidentovi, parlamentní komisi, pěti poslancům či jedné desetině oprávněných voličů. Parlament vyslovuje důvěru vládě, kterou sestavuje premiér navržený prezidentem, parlament může vyjádřit nedůvěru předsedovi vlády (vládě jako celku) nebo jednotlivým ministrům.

Prezidentem je Raimonds Vējonis, zvolený v roce 2015, který se úřadu ujal v létě téhož roku.

Prvním postsovětským prezidentem byl Guntis Ulmanis (1993–1999), po něm zastávala tento úřad po dvě období Vaira Vīķe-Freiberga (1999–2007) a následoval Valdis Zatlers (2007–2011). V roce 2011 byl prezidentem zvolen Andris Bērziņš.

Premiérem je od roku 2016 středový politik a bývalý starosta Valmiery Māris Kučinskis, v posledních letech člen malé regionální strany Liepājas partija (Liepājská strana). Každé zasedání vlády je od roku 2013 živě vysíláno na internetu.

Starostou hlavního města Rigy, ve kterém tvoří Rusové téměř polovinu obyvatel, je etnický Rus Nils Ušakovs, který je také šéfem nejsilnější ruské politické strany v Lotyšsku Centrum harmonie. V roce 2016 byl Ušakovs pokutován lotyšským Centrem státního jazyka za používání ruského jazyka na oficiální facebookové stránce města Rigy, protože ruština, která je rodnou řečí etnických Rusů, je v Lotyšsku považována za cizí jazyk.

16. března slaví váleční veteráni této země lotyšský den legionářů, nejedná se ale o oficiální státní svátek. Jeho součástí je i tradiční pochod na oslavu lotyšských veteránů z jednotek Waffen-SS, včetně lotyšské divize SS. Lotyšsko je tedy jeden z mála států, které, ač členy EU a NATO, mají otevřeně takovéto, minimálně kontroverzní, tradice. V roce 2014 skončil v lotyšské vládě ministr životního prostředí a místního rozvoje Einars Cilinskis, protože trval na své účasti v tomto pochodu. V řadách jednotek SS bojovalo za války okolo 140 000 Lotyšů. Přibližně stejný počet Lotyšů bojoval proti nacistům v řadách Rudé armády.

Ekonomika

Související informace naleznete také v článku Ekonomika Lotyšska.

Hlavní město Riga

Lotyšsko je průmyslový a zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví: strojírenství, elektrotechnika, radioelektronika, papírenský, chemický, potravinářský, textilní, dřevozpracující průmysl a průmysl stavebních hmot. Důležitá průmyslová střediska jsou Riga, Daugavpils, Liepāja a Jūrmala. Kromě těžby rašeliny nemá Lotyšsko zdroje nerostných surovin. Spotřeba elektrické energie je z části zajišťována její produkcí v tepelných a vodních elektrárnách a z části jejím dovozem ze zahraničí. Velký přínos financí do státního rozpočtu zaznamenává tranzitní přeprava ruského zboží územím Lotyšska a přes přístavy dále do světa. Město Ventspils je významným přístavem a překladištěm zboží na pobřeží Baltského moře. V zemědělství převládá živočišná produkce. Chov skotu a prasat. Pěstuje se zde ječmen, žito, brambory, cukrová řepa a zelenina. Loví se zde zejména sledi a šproty. Produkce masa, mléčných výrobků a rybích výrobků jako jsou sardinky nebo rybí moučka. Téměř polovinu území státu pokrývají lesy (46 %), orná půda tvoří 27 %, pastviny 13 % a ostatní 14 %. Kvůli velkému počtu lesů a stromů se zde vyskytuje jantar.

Před rokem 2008 se země stala příkladem negativních důsledků přehřátí ekonomiky. Rychlý růst HDP a příjmů obyvatelstva vedl k výraznému zvýšení spotřebitelské poptávky, následné inflaci a současně k růstu schodku běžného účtu a zahraničního dluhu. Ekonomika se tak dostala na sestupnou fázi již před globální ekonomickou krizí. Hospodářství stačilo snížit svůj rozpočtový deficit, ale zahraniční dluh zůstal nad sedmdesáti procenty HDP a zmenšil tak prostor pro překonání krize.

Od vstupu země do EU v roce 2004 byl lotyšský lat pevně navázána na euro. 1. ledna 2014 Lotyšsko přistoupilo jako 18. člen do eurozóny a přijalo společnou evropskou měnu.

Obyvatelstvo

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Lotyšska.

Lotyšské děti slaví Den Lāčplēsis

Podle výsledku sčítání obyvatelstva v roce 2011 je počet obyvatel 2 067 887. Asi 62,1 procent obyvatel Lotyšska jsou etničtí Lotyši. Významná je menšina tvořená Rusy (cca 26,9 %), zhruba polovina z nich však nemá lotyšské občanství, nemůže volit a je pod značným tlakem ze strany úřadů, aby Lotyšsko opustila. Mají status tzv. neobčanů a jsou potomci Rusů, kteří se do Lotyšska přistěhovali po 2. světové válce. Většina z nich to však odmítá a Rusko se k této možnosti také staví odmítavě. Návrh na přiznání statusu oficiálního jazyka pro ruštinu zamítli v únoru 2012 lotyšští občané v referendu. Ruština začala být omezována ve školství a od roku 2020 by se mělo podle plánu lotyšské vlády na všech středních školách v Lotyšsku vyučovat pouze v lotyšštině.

Další národnostní menšiny představují Bělorusové, Ukrajinci, Poláci a Litevci. Ve městech žije zhruba 70 % populace, na venkově 30 %. Příznačná je velmi nízká porodnost (1,17 dítěte na matku v roce 2010) a z toho vyplývající rychlý úbytek obyvatelstva. Mezi lety 1989 a 2011 se počet obyvatel snížil o alarmujících 600 tisíc (22,5 %). Na tomto poklesu obyvatelstva se výrazně projevuje také emigrace, přičemž mezi její nejvýznamnější cíle patří Irsko (48 031 Lotyšů k roku 2011) a Velká Británie (39 000 Lotyšů k roku 2011).

V zemi neexistuje žádné výrazně dominantní náboženství. Největší zastoupení (čísla se vztahují k roku 2003) mají luteráni (cca 556 000), následují římští katolíci (430 000) a pravoslavní (350 000).

Podle sčítání lidu v carském Rusku z roku 1897 na území dnešního Lotyšska žilo 68.3% Lotyšů, 12% Rusů, 7.4% Židů, 6.2% baltských Němců a 3.4% Poláků.

Kultura

Spisovatel Rainis

Zakladatelem moderní lotyšské literatury je Rainis. Aleksandrs Čaks je vnímán jako první „městský“ lotyšský básník. Krišjānis Barons sesbíral stovky lidových písní. Nejvýznamnějším prozaikem je Rūdolfs Blaumanis. Nejpřekládanějším lotyšským autorem všech dob je Vilis Lācis. Nejslavnější spisovatelkou Aspazija.

Mezi výtvarnými umělci vynikli sochař Kārlis Zāle, malíř Vilhelms Purvītis a fotograf Philippe Halsman, emigrant do USA. Tam se prosadil i významný představitel abstraktního expresionismu Mark Rothko. Jedním z nejslavnějších baletních tanečníků všech dob se stal rodák z Rigy Michail Baryšnikov. Také legendární filmový režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn se narodil v lotyšském hlavním městě.

Klasiky lotyšské hudby jsou Jāzeps Vītols, Alfrēds Kalniņš, Kārlis Baumanis a Emīls Dārziņš. Významnými hudebními skladateli současnosti jsou Raimonds Pauls a Pēteris Vasks. Slavným houslistou a dirigentem byl Gidon Kremer. Jako dirigent získal věhlas rovněž Mariss Jansons. Jako operní pěvkyně se prosadila Elīna Garanča. Elektronický hudebník DJ Lethal (Leors Dimants) proslul svou spoluprací se skupinou Limp Bizkit.

Věda

V Rize se narodil nositel Nobelovy ceny za chemii Wilhelm Ostwald, stejně jako průkopník raketové techniky a kosmonautiky Friedrich Zander. Tzv. Waldenův zvrat objevil chemik Paul Walden. Prestižní Turingovu cenu získal informatik Juris Hartmanis. V sociálních a humanitních vědách vynikl rižský rodák a politický filozof Isaiah Berlin a také sociolingvista Max Weinreich.

Nejstarší a největší vysokou školou v Lotyšsku je Latvijas Universitāte. K roku 2019 měla tato veřejná vysoká škola třináct fakult a studovalo na ní okolo 28 000 studentů. Je jedinou lotyšskou vysokou školou zařazenou do žebříčku nejkvalitnějších škol QS World University Rankings (k roku 2021), a to na 801.-1000. místo na světě.

Sport

Cyklista Māris Štrombergs

První olympijské zlato pro samostatné Lotyšsko vybojoval gymnasta Igors Vihrovs na olympijských hrách v Sydney roku 2000. Cyklista BMX Māris Štrombergs vybojoval dokonce dvě zlaté olympijské medaile (2008, 2012). Čtvrté zlato do sbírky moderního Lotyšska přidal čtyřbob na olympiádě v Soči roku 2014. I meziválečné Lotyšsko se zúčastňovalo olympijských her. Vůbec první medaili, stříbrnou, přivezl chodec Jānis Daliņš z her v Los Angeles roku 1932. Lotyšská chodecká škola měla dobrý zvuk i později (Adalberts Bubenko, Aigars Fadejevs).

Lotyšští sportovci ovšem sbírali medaile i v dresu Sovětského svazu, vyhlášená byla zvláště lotyšská oštěpařská škola – zlato brali oštěpaři Inese Jaunzeme (1956), Elvīra Ozoliņa (1960), Jānis Lūsis (1968) a Dainis Kūla (1980). (V nové éře oštěpařskou pochodeň převzali například Vadims Vasiļevskis, stříbrný z Athén 2004, či Ainārs Kovals, stříbrný z Pekingu 2008). V ostatních disciplínách triumfovali jako reprezentanti SSSR sáňkařka Věra Zozuljová (1980), jachtař Aleksandrs Muzičenko (1980), bobista Jānis Ķipurs (1988), střelec Afanasijs Kuzmins (1988) či kanoista (a později politik) Ivans Klementjevs (1988). Řada Lotyšů se podílela i na sovětských úspěších v kolektivních sportech, například volejbalista Ivans Bugajenkovs má hned dvě zlata (1964, 1968), stejně jako basketbalistka Uljana Semjonovová (1976, 1980).

Basketbal má v Lotyšsku velkou tradici; již v roce 1935 lotyšská reprezentace vyhrála mistrovství Evropy, roku 1939 pak získala stříbro. Trojnásobným mistrem Evropy se stal v sovětském dresu Jānis Krūmiņš či Valdis Muižnieks, mistrem světa Valdis Valters. V NBA se prosadil Andris Biedriņš. Klub ASK Rīga třikrát vyhrál euroligu (1958, 1959, 1960). Anete Jēkabsone-Žogotaová byla v roce 2007 vyhlášena nejlepší basketbalistkou Evropy. Mezi nejlepší kluby v Lotyšsku patří BK Ventspils a VEF Rīga.

Stejně populární je lední hokej. Dvojnásobným mistrem světa z časů SSSR je hokejový brankář Artūrs Irbe, dokonce trojnásobným pak Helmuts Balderis. Sandis Ozoliņš je vítězem Stanleyova poháru s Colorado Avalanche (1996). Dvanáct sezón v NHL strávil Kārlis Skrastiņš, který 7. září 2011 zahynul při letecké nehodě v Jaroslavli spolu s dalšími 37 týmovými kolegy při letu k prvnímu zápasu sezóny 2011/2012 KHL. Nově se v NHL prosazuje Zemgus Girgensons. Jeden lotyšský klub, Dinamo Riga, hraje KHL.

Fotbalová reprezentace dosáhla největšího úspěchu v roce 2004, když se poprvé ve své historii probojovala na závěrečný turnaj mistrovství Evropy.

Mairis Briedis je profesionálním mistrem světa v boxu. Lotyšsko se může spoléhat na kvalitní ženský tenis, ve světovém žebříčku WTA je zastupováno dvěma ženami v první desítce: Anastasia Sevastovová je světová devítka, Jelena Ostapenková v roce 2017 vyhrála French Open a její nejlepší umístění v žebříčku WTA je 5. místo. Šachistovi Michailu Talovi se přezdívalo Čaroděj z Rigy. V Rize se narodil i představitel šachové moderny Aaron Nimcovič či šachista Alexej Širov.

Odkazy

Literatura

• DEJMEK, Jindřich. Lotyšsko. Praha: Libri, 2010. ISBN 978-80-7277-481-4. 
• ŠVEC, Luboš. Dějiny Pobaltských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-154-9. 

Související články

• Lotyšská osvobozenecká válka (1918-1920)
• Státní symboly Lotyšska
• Politický systém Lotyšska

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lotyšsko ve Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Lotyšsko ve Wikislovníku

• Lotyšsko na OpenStreetMap
• Česko-lotyšský spolek
• Lotyšsko - Cestopis, fotografie, mapy a informace
• Informace o Lotyšsku na serveru Evropské komise
• Latvia (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Latvia Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-20. (anglicky) 
• Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Latvia [online]. U.S. Department of State, 2011-02-08 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• CIA. The World Factbook - Latvia [online]. Rev. 2011-08-16 [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
• Zastupitelský úřad ČR v Rize. Souhrnná teritoriální informace: Lotyšsko [online]. Businessinfo.cz, 2010-06-15 [cit. 2011-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky) 
• BATER, James H, a kol. Latvia [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 

Portály: Lotyšsko

Autoritní data: AUT: ge128512 | GND: 4074187-4 | ISNI: 0000 0001 2151 8114 | LCCN: n80150219 | VIAF: 125422131 | WorldcatID: lccn-n80150219