Miroslav Horníček

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Miroslav Horníček
Miroslav Horníček jako král Majálesu 1966
Miroslav Horníček jako král Majálesu 1966
Narození 10. listopadu 1918
Plzeň, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 15. února 2003 (84 let)
Liberec, ČeskoČesko Česko
Místo pohřbení Kytlice
Děti Jan Horníček
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Autogram Miroslava Horníčka (1993)

Zasloužilý umělec Miroslav Horníček (10. listopadu 1918 Plzeň – 15. února 2003 Liberec) byl český herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, glosátor a divadelní teoretik.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Začátky[editovat | editovat zdroj]

K divadlu se dostal na plzeňské reálce, kde chodil do ochotnického spolku a se spolužáky založil Studentský avantgardní kolektiv. Po vystudování byl krátce zaměstnán jako úředník v plzeňské nemocnici. V roce 1941 přijal angažmá v Městském divadle v Plzni, brzy po válce odešel do Prahy. Nejprve hrál v Divadle Větrník, o rok později nastoupil k bratrům Oldřichu a Lubomíru Lipským do Divadla satiry. Poté hrál šest let na scéně Národního divadla. V roce 1955 se stal partnerem Jana Wericha v Divadle ABC (Jiří Voskovec po 2. světové válce emigroval do Spojených států amerických). S Werichem hrál šest let, například ve hrách Těžká Barbora nebo Husaři.

Po Werichově odchodu roku 1961 vytvořil podobnou dvojici s Milošem Kopeckým. Nehráli však spolu dlouho. Už v roce 1962 se stal na dva roky členem Hudebního divadla v Karlíně a záhy i Divadla Semafor, kde účinkoval například ve hře Člověk z půdy. Působil i v Městských divadlech pražských, velmi známé a značně populární byly jeho Hovory přes rampu, kde přímo z divadelní rampy odpovídal na živé dotazy diváků kladené z hlediště a tak neformálně besedoval s publikem.

Hrál také ve filmech. Ztvárnil hlavní role ve filmech Táto, sežeň štěně! a Kam čert nemůže a v televizním seriálu Byli jednou dva písaři, dále několik vedlejších rolí v mnoha dalších filmech, z nichž nejznámější je role Krásného prince ve filmové pohádce Byl jednou jeden král. V roce 1965 si zahrál v komediálním snímku z produkce východoněmecké Defy Bez pasu v cizích postelích. Známé je také jeho působení v roli moderátora filmového zpravodajství z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.

V roce 1966 byl zvolen králem Pražského a Plzeňského Majálesu. V roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem.

Montreal a Kinoautomat[editovat | editovat zdroj]

V roce 1967 se účastnil avantgardního projektu Kinoautomat autorů Radúze Činčery, scenáristy Pavla Juráčka a režisérů Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka na světové výstavě v Montrealu. Horníček působil v roli průvodce filmovým představením, které se v určitých dramatických momentech větvilo. Samo publikum rozhodovalo, jak bude děj pokračovat. Zajímavostí je, že on sám neuměl vůbec anglicky. Text měl foneticky odposlouchaný a naučený. Tehdejší novinka vzbudila značný ohlas a po celou dobu výstavy byla představení beznadějně vyprodaná, jednalo se o první případ tzv. interaktivního filmu na světě.

Z tohoto pobytu vytěžil knihu fejetonů Javorové listy, uveřejňovaných původně v Literárních novinách.

Hovory H[editovat | editovat zdroj]

Po návratu z Montrealu se společně s režisérem Vladimírem Svitáčkem pustili do televizního projektu, který mu přinesl obrovskou popularitu. Scéna byla jednoduchá. Uprostřed publika byl stolek, u kterého seděl nad lahví červeného vína Horníček se svým hostem. Promlouval s takovými osobnostmi, jako byli mj. Jan Werich, Jan Pivec, Jiří Sovák, Július Satinský a Milan Lasica. Do svých rozhovorů vkládal inteligentní humor, který oslovuje mnohé diváky i dnes. V roce 2004 vyšla v reedici kniha Hovory H. Pořad se vysílal v letech 1969–1971, celkem bylo natočeno 28 dílů, ale televize odvysílala pouze 25, s nástupem normalizace byl však zrušen. Dochovaly se z něj vzácné televizní záznamy, pořad vyšel i na gramofonových deskách firmy Supraphon, později i na CD. Roku 1990 bylo natočeno ještě sedmnáct dílů pořadu, ale s pozměněným názvem Hovory H ještě po dvaceti letech.[1]

Byli jednou dva písaři[editovat | editovat zdroj]

Jeho dalším velkým televizním projektem byl desetidílný seriál Byli jednou dva písaři, dokončený v roce 1972. Na jeho tvorbě se sešla tehdejší umělecká elita. Režisér Divadla Semafor Ján Roháč, scenárista Jaroslav Dietl a herci v čele s dvojicí Sovák, Horníček. Dílem prostupuje jemný humor, nadhled a pohoda. [2]

Seriál měl však pro něj tragický dopad. V půli natáčení, přímo v jeho dějišti, tragicky zemřel jeho jediný syn, kterého si pozval na natáčení. Seriál byl přesto dokončen a na výsledku díla to nebylo znát.[3]

Horníček jako spisovatel[editovat | editovat zdroj]

Jako prvotina mu vyšla kniha Dobře utajené housle, potom již zmíněné Javorové listy. V sedmdesátých letech vyšly jeho knihy Hovory, Listy z Provence (vyjadřuje lásku k Francii), Jablko je vinno a Chvála pohybu. V dalších letech i Julius a Albert, Klaunovy rozpravy, Hovory s Janem Werichem, Chvalozpěvy, Saze na hrušce a povídky Pětatřicet skvělých průvanů nebo S paní ve spaní. Některé z těchto knih vyšly i ve zvukové formě, jednalo se o autorská čtení či autorské dramatizace zaznamenané na gramofonových deskách firmy Supraphon.

Napsal také řadu divadelních her, například: Tvrďák aneb Albert, Julius a tma, Rozhodně nesprávné okno, Dva muži v šachu, Tři Alberti a slečna Matylda, Můj strýček kauboj aneb Rodeo, Slaměný klobouk, Setkání s Veronikou, Muž jménem Juan.

Výtvarník a duchovní otec[editovat | editovat zdroj]

Stal se autorem mnoha surrealistických koláží. Poslední výstava za života byla Dobře utajené koláže v Praze roku 2002.

Byl také duchovním otcem mnoha kulturních událostí a počinů. Spolupracoval s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem (které dokonce seznámil) i v „předsemaforské“ době (například představení Člověk z půdy). Další partneři: Miloš Kopecký (Tvrďák – spoluautoři i protagonisté), Tomáš Sláma, Igor Šebo, Pavel Bobek, Pavel Dostál (napsali spolu divadelní hru Dva na smetišti). Spolupracoval též s folkovou skupinou Český skiffle pana Jiřího Traxlera, objevil se i na LP desce firmy Supraphon Staropražské hrací strojky. Supraphon vydával také jeho interpretace textů jiných autorů – např. Jerome Klapka Jerome Tři muži ve člunu nebo Ota Pavel Smrt krásných srnců.

Deska na hrobu, hřbitov v Kytlicích

Zemřel v Liberci a je pochován v Kytlicích.[4]

Horníček a západní Čechy[editovat | editovat zdroj]

V Plzni v budově kulturního domu Inwest (původně Dům kultury ROH) bylo na jeho počest od roku 2000 pojmenováno Horníčkovo divadlo. Byla zde 10. listopadu 2003 odhalena pamětní deska. Kulturní dům Inwest byl i s divadlem v roce 2012 zbourán.

Jezdil také do Mariánských Lázní za svými přáteli a pobýval zde v hotelu Svoboda. Napsal také Vyznání Mariánským Lázním v červnu a červnu v Mariánských Lázních a v roce 1986 při příležitosti slavnostního otevření Zpívající fontány vytvořil podobný dopis pro ni.

Knihy[editovat | editovat zdroj]

soupis viz katalog NKC Národní knihovny ČR [5]

  • A co ženy, pane dvorní rado?: Rozhovor J. P. Eckermanna s J. W. Goethem mimo pozemský čas o ženách času pozemského (divadelní hra)Praha, Dilia, 1987
  • Dobrý den, socho! Praha, Orbis, 1977
  • Dobře utajené housle Praha, Motto, 1965, další vydání až do - 2003
  • Dva muži v šachu: Odehrává se někde v Itálii, někdy v osmnáctém století (divadelní hra) Praha, Dilia, 1974
  • Hovory: (1968-1969) Praha, Motto, 1998
  • Hovory s Janem Werichem Praha, Panorama, 1991
  • Humor a koláže Žďár nad Sázavou, Impreso Plus, 1995
  • Chvála pohybu Praha, Motto, 2003
  • Chvalozpěvy Praha, Brána Euromedia Group - Knižní klub, 2001
  • Chvilky s Itálií (společně s Pavlem Koppem) Praha, Panorama, 1988, 2002
  • Jablko je vinno Praha, Motto, 1979, 1997
  • Jak hledat slunce Praha, Panorama, 1980
  • Javorové listy Praha, Olympia, 1968
  • Jeden den pouhý jen Praha, Spolek českých bibliofilů, 2000
  • Julius a Albert Praha, Československý spisovatel, 1989
  • Klaunovy rozpravy : úvahy, fejetony, rozhovory, ankety z let 1956-1986 Praha, Odeon, 1989
  • Koláže a hry Praha, Uměleckoprůmyslové muzeum, 1990
  • Letostroj pana Maxmiliána Praha, Albatros, 1972
  • Listy z Provence Praha, Československý spisovatel, 1971, 2000
  • Louka pro dva Praha, Dilia, 1984
  • Malá noční inventura (divadelní hra)Praha, Dilia, 1977
  • Miloslav Stibor Ostrava, Profil, 1990
  • Můj strýček kauboj aneb Rodeo (divadelní hra)Praha, Dilia, 1977
  • Muž jménem Juan (divadelní hra)Praha, Dilia, 1993
  • Neberme se příliš vážně Žďár nad Sázavou, Impreso Plus, 2002
  • Pětatřicet skvělých průvanů: (povídky) Praha, Akropolis, 1998, 2001
  • Pohlednice z Benátek Praha, Olympia, 1971
  • Poznámky o divadle Praha, Melantrich, 1990
  • Rozhodně nesprávné okno (divadelní hra)Praha, Dilia, 1970
  • S paní ve spaní: (povídky) Praha, Akropolis, 1999
  • Saze na hrušce: vzpomínky nejen na dětství Plzeň, Nava, 1996
  • Setkání s Veronikou: Komedie (divadelní hra)Praha, Dilia, 1980
  • Slaměný klobouk: volně zprac. na motivy komedie Eugéna Labiche (divadelní hra)Praha, Dilia, 1979
  • Strašidla Praha, Albatros, 1971
  • Trojhlas / Miroslav Horníček, Ilja Hurník, Vladimír Preclík Praha, Melantrich, 1986
  • Vyznání: Mariánským lázním v červnu a červnu v Mariánských lázních Praha, Československý spisovatel, 1975
  • Zpověď na konci cesty Praha, Formát, 2000

Diskografie – výběr[editovat | editovat zdroj]

Gramofonové desky[editovat | editovat zdroj]

s Janem Werichem[editovat | editovat zdroj]

  • LP předscény Werich & Horníček - (2 LP) - Supraphon 1990

se skupinou Český skiffle[editovat | editovat zdroj]

ostatní[editovat | editovat zdroj]

Rozhlasové nahrávky[editovat | editovat zdroj]

Český rozhlas připravil řadu nahrávek z Horníčkovy tvorby a u příležitosti 100. výročí jeho narození mu plzeňské regionální studio věnovalo cyklus Čtení na léto 2018.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Vladimír Svitáček (1921–2002). Inventář. [s.l.]: Národní filmový archiv, 2016. S. VI. 
  2. ↑ Archivovaná kopie. www.csfd.cz [online]. [cit. 2006-11-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-08-28. 
  3. ↑ Do "Horníčkových" Kytlic[nedostupný zdroj]
  4. ↑ http://www.reflex.cz/Clanek20431.html
  5. ↑ http://aleph.nkp.cz/F/?func=file&file_name=find-b&local_base=nkck
  6. ↑ Dominik Mačas: Čtení na léto 2018, Český rozhlas Plzeň, 5. července 2018

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 1, 2, 23, 77, 138, 177, 208, 266, 276, 306, 353, 418, 425, 427, 517, 520, 536.
  • FIKEJZ, Miloš. Český film : herci a herečky. I. díl : A–K. 1. vydání (dotisk). Praha : Libri, 2009. 750 s. ISBN 978-80-7277-332-9. S. 426–427.
  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 1, A–M. Praha: Kdo je kdo, 1991. 636 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 301. 
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 238–239. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 501–502. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Autoritní data: AUT: jk01042235 | GND: 119416182 | ISNI: 0000 0001 0885 8296 | LCCN: n80164639 | VIAF: 32806042 | WorldcatID: lccn-n80164639
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Miroslav_Horníček&oldid=18784670“