Esperantské hnutí v Česku
 Esperanto | |
| Jazyk | |
|---|---|
| Organizace | |
| Dějiny | |
| Kultura | |
| Literatura | |
| Úhly pohledu | |
Esperantské hnutí v českých zemích je tvořeno kluby esperantistů po celé České republice. Kluby vydávají časopisy, pořádají kongresy, letní tábory a mnohé další akce.
Nejstarší historie[editovat | editovat zdroj]
První učebnici esperanta nazvanou Esperanto por Bohemoj vydal již v roce 1890 (tři roky po zveřejnění esperanta L. L. Zamenhofem) František Vladimír Lorenc. První esperantský klub byl založen v roce 1901 v Brně. Mezi zakladateli byl dělnický poslanec Josef Hybeš a redaktor Dělnických listů Karel Pelant. V Praze byl první klub založen v roce 1902, spoluzakladatelem byl Stanislav Kostka Neumann. V roce 1902 byly v Praze dva svazy, Bohema Unio Esperantista přijímal pouze kluby a spolky, a Bohema Asocio Esperantista byl svaz pro jednotlivce. Oba svazy měly svůj časopis.
Po první světové válce[editovat | editovat zdroj]
Po první světové válce se oba konkurenční svazy spojily a byl založen svaz Ĉeĥoslovaka Asocio Esperantista. V roce 1936 změnil tento svaz své jméno na Esperanto-Asocio en ČSR. Tehdy vycházely časopisy jako La Progreso, později vycházel časopis Ligilo. V roce 1940 byl svaz likvidován gestapem a po druhé světové válce v roce 1945 opět obnoven. Oficiálním orgánem byl časopis Esperantista a na Slovensku Esperantisto Slovaka.
Pravidelné letní koleje byly pořádány po řadu roků v Doksech a semináře v Karlových Varech, Rožnově pod Radhoštěm, Herborticích, v Dudincích, Svitu, Opátce u Košic a Popradu. Před druhou světovou válkou, v letech 1931–1938, byly vedeny z Brna tři rozhlasové kurzy esperanta. Z Brna byly kromě přednášek vysílány také umělecky hodnotné pořady činoherní, operní, operetní, kabarety aj., ve kterých účinkovali Karel Höger, František Kožík, Zdeňka Švabíková, Vladimír Leraus aj., za nezapomenutelného tehdejšího ředitele rozhlasu Ing. Antonína Slavíka. Po válce vysílala esperantem Praha třikrát denně, a také Ostrava a Bratislava.
Za komunistické diktatury[editovat | editovat zdroj]
Ve vyhlazovacích táborech zahynulo v době druhé světové války množství esperantistů, především židovského původu, mezi nimiž byl i Petr Ginz – syn česko-židovského páru esperantistů později proslavený knihou Deník mého bratra.[1] Německy mluvící esperantisté byli zase odsunuti do Německa.
Následkem politických změn byl opětovný rozvoj esperantského hnutí přerušen v roce 1952, kdy esperantské časopisy přestaly vycházet, esperantské kluby mohly už dále existovat pouze u osvětových besed nebo při Parcích kultury a oddechu a jejich činnost řídil Celostátní poradní esperantský výbor, později Československý esperantský výbor u Osvětového ústavu v Praze. Do roku 1950 bylo uspořádáno osm Celostátních československých esperantských sjezdů, z toho tři v Brně.
V březnu 1969 byl v Brně uspořádán konstituční sjezd a byl založen Český esperantský svaz (ČES, Ĉeĥa Esperanto-Asocio) a o několik měsíců později Svaz slovenských esperantistů SSR. Orgánem ČES je Starto s literární ročenkou Panoramo, dále svaz vydával časopis Medicinistaj Informoj, nyní Sano. Prvním předsedou ČES byl Josef Vítek.
Současnost[editovat | editovat zdroj]
V dnešní době jsou hlavními reprezentanty esperanta v Česku Český esperantský svaz[2], který čítá necelých 900 zaregistrovaných členů,[3] a Česká esperantská mládež, která od svého znovuobnovení jako občanské sdružení v roce 2005 sdružuje mladé esperantisty do věku 30 let.[4] Český esperantský svaz hostil roku 1996 v Praze 81. Světový kongres esperanta, Česká esperantská mládež pořádala v červenci 2009 ve spolupráci s organizacemi z Německa a Polska v Liberci 65. Mezinárodní kongres esperantské mládeže. Další činnost probíhá v klubech esperantistů ve větších městech po celé České republice. Kluby vydávají časopisy, pořádají kongresy, letní tábory a mnohé další akce. Kromě toho existují v Česku také další mluvčí esperanta, jejichž počet není možné určit, protože nejsou zapojeni do činnosti žádné organizace a vykonávají činnost „na vlastní pěst“ či sporadicky, a nebo jsou pouze pasivními uživateli tohoto jazyka. Mezi známé uživatele esperanta v Česku patří např. psychiatr Max Kašparů,[5][6] Miloslav kardinál Vlk,[7] ilustrátor Pavel Rak[8] či nakladatel Ivo Železný.[9][10]
Klubová a odborná činnost[editovat | editovat zdroj]
Vysokou uměleckou úroveň mělo pět Kulturních esperantských festivalů v Opavě za vedení Vlastimila Kočvary. Evropskou pověst mají Letní esperantské tábory v Lančově, kde se ve třech etapách vystřídá až 400 účastníků, celé skupiny i jednotlivci z cizích zemí (zakladatelé tradice táborů jsou Pavel Sittauer a Jaroslav Habeš). Řada klubů je v plné činnosti a je známa velkými uměleckými pořady k různým kulturním výročím. Velmi významné jsou semináře o užití esperanta ve vědě a technice.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Chava Pressburger. Deník mého bratra: Zápisky Petra Ginze z let 1941-1942. Praha: Trigon, 2005. ISBN 80-86159-54-X.
- ↑ Český esperantský svaz [online]. esperanto.cz [cit. 2007-09-16]. Dostupné online.
- ↑ Historie [online]. Poděbrady: Český esperantský svaz [cit. 2007-11-01]. Dostupné online.
- ↑ Česká esperantská mládež [online]. Světlá nad Sázavou: Česká esperantská mládež [cit. 2007-09-16]. Dostupné online.
- ↑ Jak to vidí ... - 12.10.: Jaroslav Maxmilián Kašparů (čas 24:17-25:21)
- ↑ Český rozhlas 6: Člověk a obec - Max Kašparů - esperantistická katolická společnost (05.04.2010)
- ↑ Kardinál Vlk bude sloužit mši v esperantu (Arcibiskupství pražské)
- ↑ Výstava kresleného humoru v Muzeu esperanta (Esperanto.cz)
- ↑ Ivo Železný (Databáze knih)
- ↑ Baudis, Rudolf: Esperanto In Naše Rodina 18/2001
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Esperantské hnutí v Česku ve Wikimedia Commons - (anglicky) Český rozhlas: A look at the Czech Esperanto movement
- Časopis českých esperantistů z let 1907-1914, digitalizovaný rakouskou národní knihovnou