C V O K

Hnutí na ochranu práv duševně nemocných.

- příspěvek odborníků .......strana 18

Pacienti všech léčeben, spojte se !

  Vážení čtenáři

Dovoluje si Vás seznámit s výtahem ze šesti čísel občasníku CVOK, který vycházel předešlý rok na havlíčkobrodsku.

Jak poznáte, náš časopis byl laděn více kriticky, členové HOPDN (Hnutí na ochranu práv duševně nemocných) v této kritice působili zejména na odborníky a viděli v tom ten význam, že pokud mají nastat na našich psychiatriích vážné změny k lepší léčbě, je především na nich, jak se k problémům naší psychiatrie postaví. Jak se říká, není-li žalobce, není ani soudce, nebo, bez kritiky není vývoje. HOPDN věří, a jak se o tom přesvědčuje na havlíčkobrodsku, někteří z řad psychiatrů, psychologů, sociálních pracovnic a i zdravotních sester (neříkám všichni, ale někteří) se již “za ten nos” chytli a na některých změnách k lepšímu přístupu k pacientům již pracují. Konkrétně na havlíčkobrodsku zmizela letitá diskriminační cedulka ještě z dob komunismu na místním kiosku - personál má přednost před pacienty, vytahané tepláky se odstranily a nahradily slušivým úborem. Na popud HOPDN se zřídil v areálu psychiatrie nádherný kiosk s 50ti místy k sezení. Lékaři nám čestně slíbili, že kurtování a zavírání do klecí se děje pouze pod přísnou kontrolou a musí to být protokolováno. Docílili jsme toho, že se vedení léčebny včetně ředitele s námi pravidelně schází a komunikuje.

Nyní chceme, aby časopis CVOK vycházel celorepublikově a pravidelně každý měsíc. Mimo kritiky a kresleného humoru by se časopis rozšířil na pravidelné aktuální zprávy ze všech léčeben v ČR, které proběhnou každý předchozí měsíc. Rozšířila by se inzertní činnost a dali bychom prostor také odborníkům. Kreslenými vtipy bychom CVOKa ladili do humorné formy a dali bychom šanci také křížovkářům a hádankářům, kde by probíhala soutěž o ceny. Navíc by náš CVOK splňoval to nejpodstatnější, a sice, že by stál na straně duševně nemocného člověka a hájil jeho zájmy. Snad to za trochu řevu stojí, když se zlepší podmínky toho nejubožejšího, a tím je duševně nemocný.

Jaké další požadavky bude mít naše hnutí na odborníky, ukazuje následujících 16 bodu CVOKa.

Vyjádřeno v 16ti bodech:

1. V každé léčebně volbu lékaře
2. Právní ochranu nemocného
3. Malé byty pro postižené psychózou
4. Kontrolu hospodaření
5. Zapojit nemocného co nejdříve do normálního života
6. Kvalitní léky
7. Provádět pravidelně osvětu, více kultury, kluby, pobyty na táborech
8. V každém paviloně telefonní automat
9. Malé vzhledné pokoje
10. Více sezení s psychologem, více sportu a dodržování léčebného řádu
11. Více chráněných míst - zajistit placenými agenty
12. neodebírat důchody, když klient pracuje na chráněném místě
13. Šoky pouze výjimečně
14. Kázeňský přestupek pacienta (např. návrat z vycházky opilý) - okamžitě propustit a léčbu uhradit
15. Dodržovat léčebný řád
16. Vytvořit vypolštářované cely

 Co je Fokus a co je HOPDN?

Bylo by dobré tuto otázku trochu objasnit, abychom zamezili případnému nedorozumění.

Fokusy u nás začaly vznikat po revoluci v roce 1989, kdy byly dány podmínky pro změny k lepšímu. Této příležitosti využili někteří lékaři a psychologové a začali se pokoušet o vytvoření pozitiv na psychiatrických léčebnách. Nejvíce však o humanitu psychiatrie usiluje Fokus.

K činnosti Fokusu patří zřizování chráněných dílen, které pomáhají handicapovaným zapojit se znovu do normálního života a najít si podle svých schopností práci. Fokus dále pomáhá postiženým v sociální oblasti, např. bytová otázka nebo vyřizování na úřadech. Dále se stará o kulturní stránku - letní tábory, zájezdy i do zahraničí a především se terapeuti snaží o udržení příjemné atmosféry. To jsou všechno klady Fokusu. Toto vše se bohužel nedaří zvládat tak, jak si to zakladatelé představovali. Fokus musí neustále zápolit se zastaralým uvažováním lékařů, kteří z pochopitelných důvodů upřednostňují staré pořádky.

HOPDN vznikl z nespokojenosti bývalých pacientů, kteří se stále nemohou dočkat vytouženého vítězství nad nemocí. Rozdíl mezi HOPDN a Fokusem je ten, že v HOPDN jsou laici - bývalí nemocní a všichni, kdo měli v minulosti co dočinění s psychiatrií. Naše organizace neodborníků trvá proti Fokusu pouze krátkou dobu a systém ji dosud nestrávil. Jsme organizace svobodná a naši politiku dělají převážně vyléčení pacienti, kteří mají s léčebnou mnohdy větší zkušenosti než odborníci, jelikož poznali léčbu sami na sobě.

Dá se říci, že HOPDN má s Fokusem, co se týče humanity, mnoho společného, ale není to Fokus, jak se někdy mnozí domnívají.

HOPDN se liší tím, že je razantnější, bojuje proti všemu špatnému na našich psychiatrických léčebnách a více míří k problému věci.

HOPDN vznikl spontánně, co dobrého můžeme současně psychiatrii přinést je, že na nešvary budeme poukazovat a vyvíjet větší tlak než Fokus.

Redakce

Cvok chválí!

Zapátráme s některými pacienty trochu v minulosti. Ti vyzvedávají postavu primáře Libuse, který, pro ně bohužel, již není mezi námi. Na jeho osobě chtějí ukázat, že i v totalitním režimu nebylo na psychiatrii vše špatně. I v těchto nepříznivých dobách, kdy stát duševně nemocného vyloženě odepisoval, dokázal dle nich primář Libus vnést do psychiatrie trochu pozitivního světla. Měl na léčbu duševně nemocných moudré názory. MUDr. Libus se prý distancoval ode všeho negativního a měl s tím nemalé potíže.

Jeden pacient vzpomíná: “Dr. Libus mi na příjmu řekl, že na tom nejsem moc dobře, ale ať se nebojím, že mě má rád.”. Už tehdy dával najevo, co dělají sympatie a antipatie s člověkem. Věříme, že kdyby žil, možná by na výzvu HOPDN, které za každou cenu prosazuje volbu lékaře, i podpořil.

Jsou pacienti, kteří viděli, jak dokázal vynadat pacientovi, který simulovat nemoc, aby se vyhnul kriminálu. Dozvěděl se totiž o něm, že fyzicky napadl slabšího.

Proto si někteří pacienti myslí, že mnozí lékaři by si měli vzít z doktora Libuse příklad a stát na straně ubohého pacienta a někdy si kvůli němu připálit prsty. Doktor Libus to dokázal již tehdy. Na co nejvíce kladl důraz bylo, aby se léky používaly pouze tehdy, je-li to nezbytně nutné. O to víc prosazoval psychoterapii a měl časté problémy se sociálními pracovnicemi, když jim zdůrazňoval, jak je důležité pro duševně nemocného vytvořit sociální podmínky.

Škola doktora Libuse, tvrdí ti, které vyléčil.

Dalším lékařem minulého režimu je

MUDr. Fiala. O něm je známo, že se choval k pacientům drsně, ale co jsme o něm slyšeli od jiných, měl prý dobré výsledky. Pokud účel světí prostředky, myslíme, že i tento přístup je na místě.

Dalším lékařem, který lékařskou praxi ještě provozuje, je primář Byss. O něm dostáváme rozporuplné zprávy. Velká skupina pacientů si ho velmi chválí. Cituji výrok jedné pacientky: “Pohled na doktora Bysse mne uzdravuje.” Najdou se ale takoví, kterým se Dr. Byss nelíbí. Z toho usuzuje HOPDN, že Dr. Byss by měl být mezi prvními, kteří budou prosazovat volbu lékaře, jelikož on by tím možná získal a chodili by k němu pacienti, kteří ho mají rádi.

Dále chválíme Dr. Kašpara, na něhož nám dochází samá chvála.

CVOK ještě chválí FOKUS, zejména pana Dr. Libru, že se k pacientům chová normálně a nic nedramatizuje. Možná, že ti lékaři, kteří dělají někdy zbytečně z komára velblouda, by si z pana Dr. Libry měli vzít příklad.

Lékaři a sestry vytýkají HOPDN, že si vzal na mušku pana ředitele MUDr. Kořána. Personál si myslí, že je to neoprávněné. Na to HOPDN odpovídá, že pan ředitel je představitel léčebny a tudíž se musí smířit s tím, že se na jeho hlavu všechno sveze.

HOPDN je obviňováno, že je na pana ředitele zaměřeno až paranoicky. Na to odpovídáme, že ten, kdo toto říká, se mýlí. HOPDN není vůči panu řediteli zaujaté. Uvidíme-li sebemenší pozitivní změnou v léčebném režimu, půjdeme mu poděkovat. A poděkují mu ještě více všichni pacienti léčebny, až např. budou pohodlně sedět ve slušném kiosku, plném levného a žádaného zboží.

Redakce

aneb nebezpečí přichází odjinud

Naše zem - jako jiné státy v Evropě - je materialistická a hodnoty člověka se měří podle postavení ve společnosti. Dle jmění, v úspěších u opačného pohlaví, ve sportu či zaměstnání.

Takový je život, nějaký smysl se mu dát musí! Zřejmě to bez tohoto soutěžení asi nepůjde, namítne většina lidí a až na pár vzácných jedinců, kteří v sobě uhasili poslední zbytky ega a žití ostatních jim připadá smutně úsměvná, nedá se oproti nim argumentovat. Drtivá většina lidí se nepřiměje k tomu, aby hledala a zakládala na něčem skutečném a opravdovém. Kdyby tuto pravdu hledala, musela by uznat, že ten slabší má také své touhy a přání a také by chtěl poznat úspěch a lásku. Jako malé dítě to tak určitě nepociťoval, ale s přibývajícím věkem by chtěl své sny realizovat, najednou však prohrál. Když si položíme otázku proč? Snad proto, že neměl proti silnějším ve společnosti (uznávající člověka jen z materialistického hlediska) šanci.

Díky nenaplnění svých snů se v něm logicky usadila skepse a smutek na duši. Někdo tedy skončil takto a jiný se z toho - lidově řečeno zbláznil! Bláznům chybí to, co člověk ke šťastnému životu potřebuje nejvíce a tím je přirozenost. Chybí-li ona, chybí s ní i půvab a lékař, i když trochu pomůže, většinou neudělá pro nepůvabného, chronicky nemocného schizofrenika více než musí. Dívá se na něho soucitně, ale současně nechce tomuto soucitu propadnout a proto si dává uklidňující odpovědi typu - takový je život, k čemu pitvat se v něčem, kde nemůže nic udělat. Zřejmě jako lékař uvažuje i ostatní personál na psychiatrii. Ba i většina společnosti. Tyto utěšující odpovědi dávají alibi pro jejich “čisté svědomí, se kterým potom pasivně přihlížejí, jak chronický schizofrenik pomalu odchází.

Ptáme se. Je toto uvažování ze strany psychiatrů správné? HOPDN tvrdí kategoricky NE! Proč? Protože potom chybí snaha tohoto pacienta vyléčit. Navíc tento pesimismus lékařů se nakažlivě přenáší na pacienta. Kdyby se totiž k léčení nemocných přistupovalo s větší dávkou optimismu a zkoušelo se to s tím “posledním bláznem” znovu a znovu, mohla by tato materialistická společnost své těžiště hodnot přesunout jinam. Třeba k pocitu radosti nad zvednutím padlého jedince a možná, že by si ti vědátoři a lékaři, kteří již delší čas hledají “zázračný prášek” na léčbu psychicky nemocných, konečně uvědomili, že bez dávky optimismu bude i ten univerzální lék k ničemu a stejně k vyléčení “psychóz” nepovede.

Možná by si i “páni psychiatři” uměli uvědomit, že nebezpečí pro ně nepřichází ze strany HOPDN, na které nevraží, ale že nebezpečí, dalek horší, přichází odjinud.

Odvářka

 Proto i my budeme diskrétní a jména osob a konkrétních léčeben zveřejňovat nebudeme!

  Jiří Karlík

Bílé temno

Politický převrat v r. 1989 znamenal i odhalení dosavadního tabu o zneužívání psychiatrických léčeben minulým režimem. Vypořádání se s jeho protivníky, ať již organizovanými v Chartě 77 či jiných opozičních skupinách nebo i pro osamělé rebely, kteří ve své situaci mnohdy neměli na výběr, buď přijmout potupný kompromis nebo se vzepřít a nést tvrdé následky včetně rizika tzv. léčení na PL. STB a prokomunisticky orientovaná justice byla vykonavatelem těchto represí. Bohužel ale i někteří psychiatři aktivně s těmito složkami spolupracovali. Dnes je stále těžké odhadnout, kolik lidí bylo postiženo právě tzv. léčením na PL z nařízení soudů a STB, kolik lidí zahynulo za doby trvání bolševického režimu na následky tzv. léčby. Úřad pro dokumentaci zločinů komunismu bude mít ještě léta dost práce, aby dal většinu jmen dohromady a vyvodil případnou trestní odpovědnost za tyto podlé činy, jichž se dopustily lidé, jež skládali Hypokratovu přísahu.

Svoji první zkušenost s psychiatrií jsem měl v roce 1978, kdy mě v souvislosti s mým trestním stíháním nařídil vyšetřovatel SNB zkoumání duševního stavu na PL. Do města X ve východních Čechách mě dopravila policejní eskorta počtu čtyř příslušníků VB a s pouty na rukou, krátce poté, co mě zatkli v místě mého trvalého bydliště. Souběžně s vykonstruovaným obviněním z majetkového trestného činu jsem by vyšetřován STB. Pro své veřejné deklarování odporu, vyjádřené podpisem Charty 77 a další činnosti s tím spojené.

Po obvyklých procedurách, které vykonával a sepisoval primář S. jsem byl umístěn na pavilonu 13 na pozorování s lůžkovým režimem. A pozorování to bylo vskutku důkladné, jak jsem později vyčetl ze znaleckého posudku. Byli v něm zaznamenány jednotlivé pronesené věty, týkající se vybavení knihovny léčebny pacientů apod. Ve spodním podlaží budovy byly umístěny těžší případy, v každém pokoji dvě klece, které měly osazenstvo v podobě pološílených lidí, malátných vlivem léků a bez jakéhokoli oděvu, dělajících potřebu rovnou uvnitř. Dvě stejné klece byly umístěny i v horním patře, kde jsem měl tu čest pobývat. Na pokojích bylo ubytováno od šesti do deseti lidí, věkové složení pacientů bylo různé, od osmnácti až do osmdesáti let. Důležitou skupinou hlavně pro ošetřující personál bylo několik kriminálních živlů, kteří sem byly převezeni rovnou z věznic, předstírajíc duševní nebo sexuální poruchu, aby se vyhnuli zbytku trestu. Ošetřovatelky je využívaly hlavně k pacifikaci některých pacientů, kteří kladli odpor při podávání léků nebo se prostě vzbouřili z různých jiných příčin.

V paměti mi utkvěl jeden takový chudák, který zde byl už řadu let. Bylo mu tehdy asi 25 let. Údajně trpěl schizofrenií a míval občasné záchvaty zuřivost. Jak jsem však tehdy poznal, nebylo to s ním až tak složité, nebyl nijak agresivní, nicméně jednou odmítl uposlechnout sestru, aby si přišel na injekci. Ta požádala skupinku právě se nudících kriminálníků a ti se s gustem ujali svého úkolu. Nejen, že ho dopravili do sesterny na tzv. utišující injekci, ale stihli mu přitom rozbít hlavu o teď a dokopat ho na zemi málem do bezvědomí. Ubožák se z toho vzpamatovával několik dní. A reakce primáře S.? Vím jen tolik, že postiženému naordinoval ještě více léků než předtím a kriminálním se nic nestalo. Sestry prostě referovaly o incidentu, jako o svém napadení rozzuřeným pacientem s tím, že zásah byl nutný v zájmu jejich obrany.

Podobných situací jsem za těch několik týdnů zažil ještě několik. Téměř vždy se jednalo o pacienty, kteří pod vlivem léků a tvrdého prostředí trpěli a měli proto důvod se vzepřít.

Početnou skupinou lidí, nuceně zde pobývajících, byly staříci a babičky, o něž se rodina odmítla z různých důvodů postarat. Nebyli duševně nemocní, měli jen nějaké ty choroby v jejich věku běžné. Rozhodně nepatřili tam, kam byli odvezeni, aby dožili podzim života. Odsud pro ně již nebylo návratu.

Pan Š., asi šedesátník, bývalý stavitel od Náchoda, zde zažil skutečné peklo, a to jak ze stran ošetřujících, tak i kriminálních. Pobyt nesl velmi těžce. Trpěl dýchacími obtížemi a pohyboval se jen s oporou. Hůl mu však vzali a tak se šoural při zdech anebo ho někdo musel vždy podpírat. Nemohl v noci spát, často vycházel na chodbu, kde hlídkovaly sestry a ty ho vždy s řevem zahnaly do postele. Odmítal léky, které mu byly ordinovány, tvrdil, že mu je po nich ještě hůře, tak do něj byly cpány doslova násilím. Často přitom byl od sester fackován a jeho zdravotní stav se rapidně zhoršoval. Odmítal jídlo, poněvadž měl mít dietu a ta se nijak moc nelišila od té normální stravy, přestával chodit a tak byl převezen do spodního oddělení, kde byly těžší případy. Tam jsem ho za dva dny uviděl nahého v kleci, na podělaných lůžkovinách. Bohužel, už mě tehdy nepoznal. Zemřel asi dva měsíce poté, co jsem byl propuštěn.

Podobně i pan H. od Dobrušky, který, když jsem ho viděl poprvé, byl vcelku fit, normálně jedl a došel si, kam potřeboval. I on, ač mu nebylo ani sedmdesát, zde skončil jen pro nezájem jeho blízkých se o něj postarat. Když ho přivezli, rodinka mu slibovala, že je tu jen dočasně, pak, že si ho vezmou zpět a bude bydlet v nějakém penzionu, až se uvolní místo. Bylo však až neuvěřitelné, jak rychle chátral, začal polehávat i ve dne a během pár dnů už nevstal. Nemohl jíst, léky do něj cpané násilím neudržel, tak mu byly píchány injekce. Na pohozené krabičce, kterou tam zapomněla sestra, bylo napsáno Plegomazin. Vskutku originální léčba pro člověka, který patrně nejvíce ze všeho potřeboval rychlý převoz do pořádné nemocnice. Troufám si tvrdit, že to byla právě různá neuroleptika apod., která i v tomto případě vzala člověku život. Jedné noci jsme ho mrtvého přenesli do koupelny a ráno pro něj přijela sanitka z patologie. Její posádka, ožralá, že sotva stála na nohou, ho neurvale hodila do plechových necek, z nichž jim ovšem vypadl na zem. Nakonec se jim sice podařilo nebožtíka umístit zpátky, ale zpod víka mu koukala noha. Za pavilonem řízli zatáčku tak, že ho ztratili. A tak ho za sakrování a klení znovu naložili a pan H. se úspěšně dostal na “operační stůl” a odtud, poněvadž se k němu rodina nepřihlásila a neměla o něj zájem ani po smrti, putoval na místní hřbitov, kde je zahrabán v zemi někde pohromadě s ostatními nešťastníky, kteří dopadli podobně jako on.

Havrani měli v celém areálu psychiatrie práce víc než dost. Na jednom paviloně, kam jsem byl předveden sestrou na vyšetření EEG vytahovali hned tři mrtvoly najednou, samé staré lidi. A byli tam asi dost dlouho, o čemž svědčil příšerný zápach, který zaskočil i ty otrlé zřízence, z nichž jeden se podělil o obsah žaludku s nebožtíkem v plechových neckách tak, že byl chudák k nepoznání.

Psychiatrie v sedmdesátých letech a bohužel snad i dnes funguje především jako odkladiště nežádoucích a nepotřebných lidí, o něž se nemá kdo starat anebo nechce. Tehdy však to byl i nástroj režimu proti nepohodlným rebelům a opozičníkům. Prošlo tudy mnoho politických vězňů, kterým byla za pomoci primářů a soudních znalců přidělována diagnóza, aby jejich případné protirežimní projevy byly eliminovány jako výroky duševně nemocného. STB a justice sem dodávala lidi, kteří za spolupráce některých primářů a sester byli neustále sledováni a informace o jejich stycích a návštěvách se předávaly STB.

Tento aparát využíval všech možností, včetně nasazení svých lidí a informátorů přímo na PL ke sledování a vytěžování lidí, kteří zde byli nuceně hospitalizováni. Jeden takový byl přijat tehdy také na pavilon 13, na oddělení, kde jsem trávil část léta r. 1978. Představil se jako inženýr D. tvrdil o sobě, že je Polák a pašerák, který byl zadržen při přechodu hranic. Poněvadž prý měl syfilidu, byl eskortován do města X, na PL k doléčení a pak měl být souzen. Hned zpočátku se snažil o kontakt se mnou. Pomohla tomu i náhoda, poněvadž primář S. mu dělal údajně punkci míchy a celý jeden den se nemohl hnout a ležel. Psal desítky dopisů a požádal mě o pomoc, že prý potřebuje do Polska a jestli bych mu nějak neporadil, jak se dostat z republiky ven.

Se svým spolupracovníkem J. M., který mě občas na PL kontroloval spolu s matkou, jsme věc probrali a došli k závěru, že jde o podezřelé individuum, které má nevalné krytí už tím, že se syfilidou by ho měli spíše eskortovat na infekční oddělení a navíc bylo podivné, že zde není na znalecký posudek o duševním stavu, což by v této trestné věci bylo obvyklé.

Náš plán, jímž jsme chtěli zjistit jeho skutečnou identitu a zároveň otestovat vliv STB na PL, spočívala v naplánování jeho útěku. Na domluveném místě v nedalekém lesíku měl mít v určitý den připraveny doklady, auto s řidičem a oděv. Ztratit se měl při hlídané vycházce kolem pavilonu, které se konaly většinou odpoledne v určité hodiny.

Podotýkám, že tato fáze se už odehrávala v době, kdy jsem byl opět na svobodě. Pro přechod hranic jsme dohodli místo v prostoru Hronov, kde si jej měli vyzvednout lidé z polské strany. Ing. D. však v domluvený den venku nebyl a dle našeho informátora - dočasného pacienta na nedalekém paviloně, nebyl ani venku. Zato přilehlý lesík se hemžil nějakými lidmi v civilu, kteří se zde zdrželi údajně až do večera. Ing. D. tvrdil, že ho primář nepustil na vycházku. Navrhli jsme proto jiný způsob a očekávali ho o několik dní později nedaleko železniční zastávky města X.,ani sem se nedostavil. Při mé další návštěvě jsme domluvili tedy třetí termín a on se mi zmínil, že primář S. je mu nakloněný, a že bychom ho měli s plánem seznámit, údajně prý proto, aby mu pomohl dostat se ven z pavilonu. Z mé strany nebylo námitek. Ale čím dál tím víc nám bylo jasné, že STB nás potřebuje zatknout při činu. A také zasáhla! Když to nevyšlo napotřetí, poslal jsem místo sebe do jámy lvové na pavilon 13 po dohodě svého spolupracovníka J.M. Co se dělo pak, bylo jak vystřižené z akčního filmu: personál byl instruován napřed, a proto když J.M. ohlásil sestře, za kým jde, zamkla do v čekárně a za půl hodiny do místnosti vtrhlo komando čtyř goril v civilu a primář S. Všichni byli v domnění, že zatýkají mě, omyl poznal až primář S., který hned ve dveřích řekl. “Ale to není pan K.!” J.M. byl odvezen na expozituru Xské STB a čtyři hodiny tvrdě vyslýchán. Nemohli mu však dokázat pranic, a tak byl s četnými výhružkami propuštěn. Ze všeho zcela zřejmě vyplynulo, že ten, kdo volal estébáky, byl pouze někdo z personálu a tím byl informovaný primář S., který také asistoval při zatýkání pana M.. Chybu udělali jen v tom, že si neověřili od sestry, o koho se v té čekárně jedná. Ing. D. neměl přímo o J.M. ani ponětí, natož aby věděl, že v tom jede se mnou. Sám přitom volat nikam nemohl, poněvadž telefonovat z PL nebylo možné.

Za několik dní jsem navštívil pavilon 13 znovu a chtěl mluvit s Ing. D.. Měl nám podat vysvětlení o celé věci. Vrchní sestra mi však sdělila, že byl převezen do Polska.

O aktivní spolupráci primáře S. a znalce J.H. včetně některých sester, svědčí i způsob, jakým jsem byl na PL vyšetřován. Nějaké lékařské tajemství bylo jen frází, ze kterého si soudruzi doktoři dělali asi tak těžkou hlavu, jako nebožtík z manévrů Varšavské smlouvy u německých hranic. Závěrečný pohovor s oběma výtečníky jsem absolvoval na závěr mého pobytu. Nijak mě nepřekvapovalo, že jejich otázky směřují úplně jinam než na mé duševní zdraví. Jediné, co je zajímalo, byl důvod mého údajného trestného činu, důvod odporu proti režimu a podpis Charty 77. Stejně tak jako mé kontakty s dalšími lidmi podobného zaměření. Po skončení “výslechu” mi jeden kriminální řekl, že vedle v místnosti byli dva chlapi a právě nasedají do auta venku. Vypadli prý těsně přede mnou. Stihl jsem je z okna ještě zahlédnout. Pohled na značku embéčka mně dal odpověď, kdo to byl. Dokumentovali jsme totiž vždy čísla všech jejich služebních aut i značky, kterými jezdili. Vůz patřil Xské pobočce STB a jeden z pasažérů byl nadstrážmistr S.K., který mě často vyslýchal.

Takové tedy byly mé první zkušenosti s psychiatrickou tzv. léčebnou. Toto prostředí, protkané intrikami represivních aparátů režimu, kolaborantstvím s tehdejší mocí a soustavným porušováním lidských práv jsem měl poznat o rok později, koncem roku 1979, ještě jednou, na dva měsíce, ale to už nebyla “normální” psychiatrie, nýbrž vězeňská, konkrétně pavilon č. 17 v Praze-Bohnicích, který patřil věznici č. 1, Praha 4-Pankrác.

 To, co se tu píše, se skutečně stalo. Pochybujeme, že se nám to podaří prokázat, ale z vyprávění a stížností pacientů je zřejmé, že se podobné věci děly a dějí prý i dnes. Potvrzuje to také několik stížností, které má HOPDN na stole. Ptáme se inteligentních lékařů: “Vymýšlíme si snad?”

Jiří Karlík

  VÝZVA

Hledáme poškozené psychiatrií!

Kontakt: Občanská komise za lidská práva

poštovní schránka, Senovážné nám. 10, 110 00 Praha

tel. 02/20 15 29 01

Kontaktní adresa: viz zadní strana CVOKa

Stížnosti pacientů

Několik duševně nemocných si prostřednictvím našich novin chce stěžovat na lékaře od Chrudimska, který při stavbě své letní vily využíval levnou pracovní sílu invalidů.

Jeho sestra pod záminkou, že je svým autem vezme na víkend, kde se budou rekreovat, je místo toho autem přivezla ke svému bratru a ten je pak silou své osobnosti přinutil místo rekreování pracovat na své vile.

Nemáme nic proti tomu, když invalidi s duševní poruchou u někoho pracují, naopak to podporujeme, protože práce svým způsobem léčí, ale nemůžeme schvalovat, aby invalida u někoho pracoval - zadarmo - beze stravy a ještě byl zmíněným lékařem šikanován.

Nebudeme zveřejňovat jméno sestry tohoto lékaře ani jeho, ale upozorňujeme, že pokud bude tyto duševně nemocné zdarma využívat, příště jeho jméno a jméno jeho sestry zveřejníme.

Deset rozdílů mezi lékařem a psychiatrem

1. Lékař diagnózu určí na faktech, psychiatr na domněnkách.
2. Lékař většinou tvrdí, že nemoc se vyléčit dá, psychiatr tvrdí, že nemoc je nevyléčitelná.
3. Lékař tvrdí člověku, že je nemocný a chová se k němu jako k nemocnému, psychiatr také tvrdí, že je člověk nemocný, ale chová se k němu většinou jako k vyvrheli.
4. Lékař, když odmítnete léčbu, tak to respektuje, psychiatrovi, když odmítnete léčbu, tak to nerespektuje.
5. Udělá-li chybu lékař, je průstřelný a dá se odsoudit, udělá-li chybu psychiatr, je neprůstřelný a nedá se odsoudit.
6. Lékař si nemůže práci zjednodušit, psychiatr ano.
7. Za lékařem je vidět výsledek práce, za psychiatrem ne.
8. Lékař léčí tělo, psychiatr duši.
9. Lékař potřebuje k léčbě většinou jen svůj obor, psychiatr ještě psychologa a sociální pracovnice.
10. Lékaře společnost uznává, protože je zbavuje nemocí, psychiatrům se společnost většinou vyhýbá, protože by z nich nemocné udělali.

 Stížnosti pacientů

V číslech 3 a 4 jsme vás informovali o stížnosti pana Kroufka z Chotěboře. Jde o násilný převoz na PL do Havlíčkova Brodu. Nejde o samotný převoz, ale o to, že p. Kroufek byl odvezen, ale nikdo se již nepostaral o uzamčení či zapečetění jeho domku, ve kterém žije sám.

V době jeho nepřítomnosti došlo k opravě zdi, která sousedí s jeho domkem - garáží. Zeď patří katolické církvi, která si na opravu objednala firmu MAREK z Jeřišna. Tato činnost - oprava - proběhla v době nepřítomnosti p. Kroufka. Kde je písemné vyjádření souseda, povolení k opravě, dáno na vědomí atd.?

Pan Kroufek se v této době nacházel na PL pod silnými dávkami neuroleptik. Jsme toho názoru, že jednání firmy MAREK bylo protiprávní a došlo k poškození majetku p. Kroufka. Při opravě zdi došlo ke zbourání garáže, poškození auta a ke ztrátám na majetku, protože nemovitost nebyla zajištěna proti krádeži. V zadní části objektu se nacházela králíkárna, kde si pro vlastní potěšení a potřebu p. Kroufek choval větší množství králíků. Po delší době se zjistilo, že zvířata byla ponechána svému osudu a po návratu p. Kroufka už nebyla ani králíkárna ani králíci.

Svým dopisem se jménem p. Kroufka obracíme na Ligu na ochranu zvířat, zda je v její kompetenci se i tímto případem zabývat.

Chování p. Kroufka bylo poněkud odlišné, alespoň v očích několika sousedů. Žije samotářským životem a jeho jedinou radostí byla péče o králíky.

Klademe si otázku, kdo je za celou záležitost zodpovědný? Nebudou se podobné případy v budoucnu opakovat?

Zdeněk Šindelář, nar. 1950, z Čáslavi

Upozorňuji na protizákonné jednání MUDr. Fučíka z ambulantní psychiatrie v Čáslavi, kterého se dopustil při násilném převozu na uzavřené oddělení PL v úterý dne 27. 6. 1992.

V této době jsem pracoval v závodě SFINX ve Žlebě. Šel jsem na odpolední směnu, zastavil mě pan doktor a ptal se, zda se jmenuji Šindelář. Vyzval mě k pohovoru, který se odehrál v tel. ústředně závodu. Při pohovoru mě vyzval, abych šel s ním do připravené sanitky, že mi pomůže od bolesti. Toto jsem odmítl, načež MUDr. Fučík vyzval osádku sanitky, ta fyzicky zapracovala a chemicky utlumila. Poté jsem byl převezen na PL.

Za tímto si stojím.

Paní Chudějová: stížnost podána panu starostovi před dvěma roky

Dostali jsme odpověď jeho tajemníka, že celou věc vyšetří a bude nás informovat. Tím to skončilo, dva roky uplynuly a nic se nedělo.

Charakter stížnosti: násilný převoz na PL - převoz organizovaly sociální pracovnice. Paní byla hospitalizována pět měsíců, ač byla zcela zdravá. Když uvážíme že jeden den na PL stojí pětset až sedmset korun, přišel stát zbytečně o cca 100 tisíc korun.

Kdo má zájem o podrobností, dáme nahlédnout do kopie stížnosti.

Se stížností obeznámen: starosta p. Šrámek

ředitel PL p. Kořán

ředitel FOKUSU p. Libra

Tady nebudeme zveřejňovat úplné jméno postižené paní, jelikož jsme s ní neměli možnost více než dva měsíce mluvit.

Charakter stížnosti: opět násilný převoz na PL, až byla duševně zdravá, a proto kladla odpor. Propuštěna byla z PL až za 10 dní, když se do akce vložilo HOPDN.

Roman Odehnal: násilné zadržení v prosinci minulého roku na PL v Jihlavě.

Když se dostavil na předvolání ohledně znaleckého posudku, kde mu bylo sděleno, ač s tím nepočítal, že je přijat. Samozřejmě to odmítl, zvlášť, když se mu v té době narodila dcera. Protože kladl odpor, byl partou zřízenců fyzicky zpracován a chemicky utlumen. Celá záležitost se vyřešila, až když se do akce vložila tchýně a začala kolem celé věci dělat trochu dusno. Byl propuštěn a na rozloučenou mu byla dána ještě jedna injekce.

Všechny tyto stížnosti mají společného jmenovatele a tím je násilné zadržení!!!

HOPDN by rádo dostalo vysvětlení od viníků tohoto protiprávního postupu.

CVOK kritizuje!

CVOK vytýká, že téměř 9 let po revoluci si nedokázala psychiatrie poradit s tím, aby pacienti, kterým byla nařízena soudní léčba pro kriminální činy, byli oddělení od pacientů opravdu nemocných, ale jinak slušných. Je proto smutné, když se nemocní pacienti umístí společně s výše uvedenými kriminálníky. Díky vysokým dávkám léků jsou tito lidé úplně bezmocní proti útokům protřelých kriminálníků. Jejich blízcí si stěžují, že se s nimi nedělá žádná psychoterapie, používají se pouze “obvyklé” metody.

Dále máme několik stížností pacientů, kteří by rádi žili samostatně. Bohužel musí dlouhá léta setrvávat na léčebně, protože nemají byt a nikdo je nechce. Stěžují si především na sociální služby, že jim nejsou schopny zajistit ani ten malý byt se společným sociálním zařízením. Budeme-li trochu počítat, tento malý byt může vyjít asi na 100 000kč. Jeden rok v léčebně stojí 365 x 700Kč =255 500Kč. Tito pacienti jsou zde roky, ač by jinak mohli fungovat. Chce-li stát šetřit, může začít zde.

HOPDN dále kritizuje psychology na odděleních PL. A to proto, že je zajímají pouze atraktivní klienti a na těžké chroniky více či méně kašlou. Je sice pravda, že pohled na nemocné chroniky není nijak vábný a na skupinových sezeních by většinou spali a byli duchem nepřítomni, ale položte si páni lékaři ruku na srdce, zda vysoké dávky nekvalitních léků nejsou jednou z hlavních příčin. Jsme optimisté, a myslíme si, že když budou skupinové terapie vedeny alespoň 2 hodiny denně a využíván efektivně celý čas, úspěch se dostaví. Zde prosíme ředitele, aby na věc dohlédli a čas strávený fasováním nebyl vykazován pouze papírově.

Poslední stížnost je obdržení písemné i ústní zprávy o tom, že na léčebně asi před čtvrt rokem zbytečně zemřel mladý člověk. Na podkladě této stížnosti jsme zkoušeli zjistit, jak to s tím úmrtím skutečně bylo. Nikoho se neodvažujeme vinit, nicméně si myslíme, že něco tak závažného, jako úmrtí mladého člověka, by se mělo přinejmenším vyřešit.

Redakce

 Přelet nad kukaččím hnízdem

Mám rád herce Jacka Nicholsona, mám stejně tak rád tvorbu Miloše Formana, a proto jsem před časem nevynechal možnost shlédnout film “Přelet nad kukaččím hnízdem”.

Film začal a já se během několika málo minut ocitl ve světě, který už tak trošku - po 10 letech občasných návštěv psychiatrických léčeben, znám. Když film skončil, zůstal jsem na rozdíl od ostatních návštěvníků kina ještě chvilku sedět, protože zážitky z hereckého koncertu Jacka Nicholsona se mísily s velmi nepříjemnými pocity mrazení v zádech.

Příběh, který se před očima návštěvníků právě odehrál, mohl totiž býti zcela klidně natočen v některé z našich léčeben, protože ona natolik lidské důstojnosti vzdálená “péče o pacienty”,které jsem byl nejednou svědkem při návštěvách léčeben, je si v mnohém s tím, co natočil Miloš Forman v Americe, podobná jako vejce vejci. Pokud jsem postřehl přeci jenom nějaký ten rozdíl, prostory oné “filmové” léčebny působily podstatně důstojnějším dojmem, než ty, které občas navštěvuji.

Na filmovém plátně přede mnou defilovaly nejrůznější postavičky duševně nemocných a snad se můj odhad nemýlí, když napíši, že jsem mezi nemocnými neviděl řádné recidivisty, kteří by pacifikovali nemocné chudáky, tj. jak k tomu dochází v uzavřených odděleních psychiatrických léčeben u nás.

Ve filmu vysvobodil hlavního hrdinu spolupacient, obrovitý indián, který svého spolupacienta z obavy před dalším trápením v podobě systematického mučení pomoci osvědčeného repertoáru léčebných metod, udusil polštářem.

Prostředí našich psychiatrických léčeben mnoho pohodlí nenabízí, navíc o podobných moderních způsobech léčby, jakými jsou např. v jiných oborech operace očí laserem nebo drcení žlučových kamenů, si můžete v případě onemocnění nechat jenom zdát. Lidé, kteří měli možnost zažít pobyt v některé z psychiatrických léčeben se shodují na konstatování, že úroveň péče o duševně nemocné je na těchto léčebnách v porovnání s vyspělými metodami, např. v očním lékařství či chirurgii, na úrovni dvacátých let tohoto století.

Pokud se snad - ve snaze pomoci, pustíte coby laik, kterému se nepříjemné zážitky a dojmy z návštěvy léčebny nebo způsoby péče o “Vašeho” pacienta nelíbí, do diskuse s lékaři - psychiatry, máte na své straně celou řadu nevýhod. Takovou hlavní nevýhodou je smutná skutečnost, že se doposud nikomu na světě nepodařilo dopátrat příčin duševních poruch. Možná právě toto neradostné zjištění přispívá k tomu, že převážná část lékařů - psychiatrů tvoří monolit, jehož představa o možnostech léčby, kterou Vám nebo Vašim blízkým nohou nabídnout, je velmi ovlivněna již desítky let využíváním osvědčeného repertoáru léčebných metod, které je možno vyjmenovat v následujícím pořadí:

1. Prášky,
2. Silnější prášky
3. injekce
4. elektrické šoky
5. kurtování
6. izolace, doplněná v případě přílišného neklidu pacienta - opět kurtováním. Jediné, co vám snad nehrozí, je vkládání roubíku do úst, abyste nerušili okolí

Proti starým nepořádkům, a tak nepříjemným věcem, jako např. současnému stavu psychiatrického lékařství se nebojuje lehce. Vyžaduje to vytrvalost, houževnatost, trpělivost, potřebnou odbornou erudici a v neposlední řadě také finanční prostředky.

Neradostný stav psychiatrického lékařství by měli vzít v úvahu také iniciátoři požadavků na celoplošné zvyšování mezd lékařů, protože v tomto případě zdaleka není všechno zlato, co se třpytí a přístup některých z psychiatrů k pacientům je přinejmenším velmi rozpačitý... O to s větší úctou se skláním před psychiatry a psychology, kteří jako jedni z prvních pozvedli svůj prapor na pomoc duševně nemocných, když založili počátkem devadesátých let FOKUS, z důvodů nespokojenosti nad způsobem rehabilitace duševně nemocných spoluobčanů.

Výsledky jejich společného úsilí, podporovaného trpělivou prací terapeutů jsou obdivuhodné, protože dokazují, že duševně nemocným se dá účinně pomáhat i jinak, než zmíněnými “osvědčenými” metodami a zaslouží si obdiv i uznání.

Využívám proto možnosti, abych coby zástupce laické veřejnosti poděkoval Mudr. Přemkovi Suchomelovi, PhDr. Jiřímu Librovi, MUDr. Josefu Lukášovi, MUDr. Jaroslavu Pachtovi, MUDr. Marii Pachtové, terapeutům a všem dalším, kteří svým jedinečným přístupem k problémům duševně nemocných dokazují, že dobří lidé ještě žijí!

Jestliže nejrůznější ankety a průzkumy uvádějí v žebříčku životních hodnot stále častěji na prvním místě zdraví, měl by se nejeden z nás zamyslet nad tím, v jaké situaci se nemalé množství zdravotně handicapovaných spoluobčanů nahází, a jestli existuje možnost, jak pomoci. Chtěl bych také vyzvat pány doktory, kteří jsou denně svědky toho, co dokáže soužití duševně nemocných a recidivistů na jednom oddělení, aby se zamysleli nad tím, zda je možno s touto otřesnou skutečností něco udělat.

Zdaleka si nedělám o nápravě momentálního stavu v psychiatrickém lékařství velké iluze, ale jsem pevně přesvědčený o tom, že jak Hnutí na ochranu práv duševně nemocných, tak také CVOKu se přeci jenom onu neradostnou skutečnost podaří po čase změnit, aby to nakonec nezůstalo na krku onomu indiánovi z “kukaččího hnízda”. I když je obrovitý, sám na všechno nestačí a navíc je z Ameriky k nám do Čech hodně daleko a stejně tak je vzdálená naše cesta do vyspělé Evropy, pokud se jedná o úroveň psychiatrického lékařství u nás.

S přáním dobří lidé, spojme se!

HOPDN vyzývá p. ředitele všech psychiatrických léčeben v ČR k řádně provedené předvolební kampani.

Nedopusťte, aby volby probíhaly na lůžkových odděleních jako doposud a neprobíhala k tomu žádná předvolební kampaň. Aby se sestry záměrně vymlouvaly na to, že pacienti nechtějí, nemají zájem a nebo, aby jim v době voleb bylo naordinováno větší množství léků.

Dbejte na to, aby i ti pacienti, kteří budou v této době na zavřeném oddělení, jsou svéprávnými osobami, mohli volit i za cenu toho, že se za nimi přijde s urnou.

Neporušujte toto základní lidské právo. Za svého zástupce si zvolit toho, kdo je nám sympatický, kdo má naši důvěru.

Umožněte to i psychicky nemocným a dejte jim šanci zvolit si toho, kdo jim jejich úděl ulehčí, změní.

Havlíčkův Brod Členové HOPDN

Hnutí na Ochranu Práv Duševně Nemocných radí:

Nikdy neužívej ani na léčebně léky či injekce, o jejichž účinku Tě dopodrobna neinformoval Tvůj ošetřující lékař. Ptej se na každou tabletu, než ji spolkneš, co s Tebou udělá a sám se rozhodni, zda ji po náležitém vysvětlení spolkneš. Pokud je Ti po předepsaných lécích mizerně, a přesto ti je lékař dává dále, odmítni je!!! Nikdo Tě nesmí násilím nutit, aby jsi je bral!!! Když k tomu přesto dojde, informuj vedení léčebny a případně HOPDN. Každý takový případ bude zdokumentován a poskytnut na několik míst včetně organizací pro lidská práva, kteří se budou Tvou stížností zabývat.

 VÝZVA

Pacienti, pokud vám někdo ublíží nebo uvidíte, jak někdo ubližuje jinému - nebuďte lhostejní a nemějte obavy a strach říci pravdu. Možná, že právě strach je hlavní příčinou Vaší nemoci.

HOPDN chce, aby z psychiatrie vymizelo vše negativní. Nebojte se říci pravdu! Kontaktujte HOPDN.

Děkujeme!

CVOK chválí

Náš plátek je sice zaměřen téměř výlučně tvrdě kriticky k české psychiatrii, což je díky jejímu současnému stavu zcela na místě i vzhledem k tomu, co se v těchto ústavech děje, buďme však spravedliví, ony se ty bílé ovce naleznou i zde.

Proto na přání některých pacientů, chválíme způsob léčby a jednání s lidmi známého havlíčkobrodského psychiatra MUDr. Kašpara, který jim svým rozumným lidským přístupem k nemocným, často pomáhal překonat nelehké stresové stavy. Stejně tak patří poděkování některých pacientů i chotěbořské lékařce MUDr. Šťastné. Pacientky zase preferují pana primáře Suchomela z havlíčkobrodské léčebny a leckterá si ho nemohla vynachválit pro jeho snahu vcítit se do problémů a vyvést ji z temnoty jejich představ.

10 rad nemocnému od HOPDN

1. Požaduj pouze kvalitní léky!
2. Jsi-li alespoň trochu FIT, nezůstávej pasivní, raději pracuj!
3. Jsi-li nespokojený se svým stavem, oznam to ošetřujícímu lékaři, ať pro tebe udělá více!
4. Chtěj provádět individuální i skupinovou psychoterapii!
5. Nauč se uvolňovat a relaxovat. Každý lékař Ti poradí, jak se to provádí!
6. Nepouštěj si do hlavy myšlenky, které Tě bolí a tvoji situaci stejně neřeší. Polož si otázku - k čemu je mi dobré takto uvažovat. Pouštěj si do hlavy pouze to, co Tvou situaci řeší a ne to, co Tě ubíjí!
7. Snaž se za ušetřené peníze sehnat vlastní byt!
8. Snaž se oprostit od okolí, které Ti nefandí!
9. Dávej si pozor na to, co řekneš, snaž se jednat věcně a při svém jednání s lidmi buď uvolněný!
10. Buď optimista vždy a za každou cenu. Tento optimismus třeba i hraj, když skutečnost je jiná.

Závěrem: hlava je jako počítač - co tam uložíš, tak to z toho vyjde.

Buď zdráv.

Úvaha

Na úvod si dovolím ve zkrácené verzi jeden příběh...

V daleké Asii před dávnými léty, bojovaly proti sobě dvě znepřátelené strany. Po zdlouhavých vyčerpávajících bojích přistoupil před náčelníka jedné válčící strany muž s následujícím návrhem. “Jsem schopen vymyslet balón, který na nepřátele rozpráší něco jedovatého a tím je zničíme.” K jeho překvapení s tímto nápadem náčelník nesouhlasil, ale okamžitě jej dal vsadit do vězení. Rádcové se náčelníka ptali, proč tak učinil. Náčelník jim odpověděl. “Co by se změnilo, když by za krátkou dobu měl protivník také tuto zbraň a navíc by byli daleko větší oběti?” Tak zněl dávný příběh.

Čtenář CVOKa si položí otázku. Co chce pisatel tímto vlastně říci? Co to má společného se současnou psychiatrií? To, že příslušný vědecký pokrok, navíc není-li řádně zvážen, nemusí vést vždy ke spokojenosti jedinců a často slouží ku prospěchu pouze tomu, kdo vynález vymyslel.

Vrátíme-li se zpět k dávnému příběhu - čekal možná muž za vynález jedovatého rozprašovače tučnou odměnu. Bohužel nepočítal s moudrým náčelníkem, který uměl předvídat. Myslel více na blaho většiny a proto obětoval jedince.

Ptáme se: “předvídají i dnešní vědci?” Víme, že farmakoterapie udělala v druhé polovině století úžasný pokrok, zejména pak v psychiatrii. Je však otázka, zda se toho pokroku trochu nezneužívá na úkor dobré věci. Nemá nárok na kvalitní léky pouze některý jedinec? Neslouží léky pouze pro pohodlí lékařů? Nejsou tyto léky často jenom proto, aby byl pacient utlumen? Neslouží elektrické šoky jen ke zjednodušení problémů? Víme vůbec, že v minulých stoletích byla psychiatrie úplně beznadějná. Vždyť i po přečtení knihy “Jak žít s psychózou”, jejímž autorem je MUDr. Kalina, je zde uvedeno, že 40% lidí bylo schopno se po létech vrátit do normálního života a léky přitom nebyly. Nebylo toto číslo větší? Kdo nás o tom přesvědčí? Kdo nás přesvědčí o tom, že osud nemocných nebyl dříve přijatelnější. Otázek by bylo ještě mnoho, ale pochybujeme, že bychom dospěli k uspokojivé odpovědi. Lékaři pouze namítnou, takový je současný léčebný postup moderní doby. Na otázku, není možná jiná alternativa, odpoví pokrčením ramen. Budeme-li se ptát dále - co děláte proto, aby to šlo lépe, dají vám nálepku rebela a jestliže ležíte v nemocnici, pobyt vám za tyto otázky náležitě osladí. Současná věda nás zatím uspokojivě nepřesvědčila o tom, že je léčba psychóz úspěšnější než v minulém století? Přináší vědecký vývoj v oblasti psychiatrie “něco” pro dobro nemocných? Těžko říci.

Zůstává mnoho otazníků, a proto chce naše organizace HOPDN ve svém časopise CVOK přispět k jejich zodpovězení, objasnění a možná se nám i podaří tímto přimět tento alibistický systém ke změně.

Odvářka

VÝZVA

Lékaři, dávejte nemocným pouze kvalitní léky!

Nezjednodušujte si práci a nepodporujte lékárenský bussines na úkor pacienta!

BÁSEŇ

Točíš setrvačníkem

z mechanismu “tma”.

Je tak velký, jak

moc s ním točíš.

Pojednou uvědomíš si,

že nechceš tmu...

A tak přestáváš točit.

Mechanismus však funguje dál

Je tma.

A ty přestáváš věřit

ve světlo.

Roztáčíš setrvačník...

Zabil jsi světlo.

Roman Mikulič

zaručeně dostane kohokoli na PL

Okresní soud Havlíčkův Brod

V Chotěboři 16. 6. 1993

Věc: Stížnost na chování Jaroslava Kroufka, bytem Chotěboř č.p. 106

Žádáme tímto o jasné a zároveň konečné vyjádření k chování našeho souseda J. Kroufka, který žije v naší ulici ve svém rodinném domku sám. Je známo, že trpí nervovou chorobou a je řadu let střídavě hospitalizován na psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě. Po každém propuštění jsou s ním zde nemalé problémy, které se stále více prohlubují. Po ulici rozbijí lahve, rozhazuje hřebíky, vyhrnuje hlínu a kameny, které neoprávněně rozebírá z kostelního tarasu. Pro tento nepořádek dochází v ulici často k poškození pneumatik automobilů.

Stále má představy, že se mu někdo vloupává do domu a bere jeho věci. Na tuto skutečnost reaguje tím, že slovně napadá a vyhrožuje kolemjdoucím lidem. Jeho chování dostoupilo vrcholu dne 20. 3. 1993, když sekerou začal osekávat a hyzdit akáty v parčíku před svým domem. Větve rozhazoval okolo sebe, poté napadl tři sousedy sekerou s výhružkou, že je zabije a vyvraždí jejich rodiny, pokud nebudou používat jiné cesty. Po zásahu policie a jeho ošetřující lékařky Dr. Šťastné byl odvezen do psychiatrické léčebny. Věřili jsme, že pokud bude propuštěn z léčení, nebude nikterak ohrožena bezpečnost v našem okolí.

Bohužel pan Kroufek se vrátil po velmi krátké době, tj. po 2 měsících, zřejmě nedoléčen. Po příchodu opětovně napadl fyzicky svoji matku, demoloval nábytek a poté opustil její byt a vrátil se do svého domu.

V pátek 11. 6. 1993 se vše opakovalo stejně jako před minulými třemi měsíci. Velmi rozčilen procházel ulici za účelem pomsty. Ze strachu před jeho počínáním byla přivolána policie a lékařská pohotovostní služba, která dala příkaz k jeho odvezení zpět na psychiatrickou léčebnu.

Velmi se bojíme jeho propuštění, máme především strach o naše děti, jelikož je velmi nebezpečný a agresivní. Jeho matka ani bratr, který bydlí ve Žďáře nad Sázavou, nejsou v nejmenším zárukou jeho pobytu doma a naší bezpečnosti. Důkazem jeho chování jsme přesvědčeni, že jeho agresivní projevy se s přibývajícím věkem stupňují i přes dosavadní léčbu.

Pro nás z toho vyplývá to, že budeme mít dále strach, že se vrátí domů a jeho výhružky se promění v činy. Tímto vyjádřením chceme předejít případným tragickým následkům jeho chování. Jelikož není odpovědný za své činy, jsme toho názoru, že pro nás bude nanejvýš bezpečné, když bude J. Kroufek ponechán i nadále v léčebném zařízení.

Tuto žádost ztvrzujeme svými podpisy:

Redakce HOPDN na tuto petici: Pan KROUFEK jistě nějakou ostřejší nadávku utrousil, ale ruku na srdce, čtenáři CVOKu, jak se tyto stížnosti v afektu nafukují. Možná, kdyby chotěbořské sociální pracovnice s p. Kroufkem vlídně pohovořily, taktéž se sousedy, kterým je méně sympatický, mohla se situace vyvíjet jinak. Dané pracovnice uvádějí, že p. Kroufek je duchem nepřítomný a právě proto by měly mít pochopení a brát celou věc s nadhledem.

HOP nenechává bez kritiky ani lékaře, jelikož za tento incident ponechali p. Kroufka na množství nekvalitních léků typu PLEGOMAZIN, HALOPERIDON, bez jakékoliv psychoterapie, která by rozebrala problém, je vskutku úctyhodná léčba. Nehledě na to, že pobyt stojí na den 700,- Kč a při délce jednoho roku stál pobyt na PL p. Kroufka 250 000,- Kč.

Lékaři křičí “Nejsou peníze!”. Když konkrétně u tohoto případu tak plýtvají.

Proč je tak složité léčit duši?

Určitě se bude mnohem lépe léčit nemoc těla či úraz.Tam je vědecký postup téměř vždy oprávněný a dosahuje se také většinou optimálního výsledku. Neřekl bych ale, že je dobré, když naše vědecká medicína tento léčebný postup aplikuje i na nedefinovatelnou duši, což je zřejmě základní kámen úrazu. Tímto způsobem se totiž pak opravdově pomůže jen málo komu. Nemyslím si, že naši psychiatři neudělají vše, co v rámci léčebného postupu mají. Rozhodně nejsou hloupí a také dobře vědí, že jiný postup léčby by byl častokrát mnohem účinnější. Zároveň si ale dobře uvědomují, že ve velkých psychiatrických léčebnách lze optimální léčebný výsledek těžko docílit. Vědí, že by to žádalo, aby se ke každému nemocnému přistupovalo individuálním způsobem.

Musíme ale pak uznat, že není tak zcela pravdou, že za peníze si zdraví nekoupíš. Jste-li totiž bohatí a máte-li dobré zázemí, můžete si bez problémů dovolit pro sebe soukromé sanatorium, kde pro vás udělají více. Nikdo se nepozastaví nad tím, když si vyberete svého lékaře a nebude-li se vám zamlouvat, tak jej vyměníte za jiného. Jako boháč nebudete brát nekvalitní léky typu Plegomazin či Haloperidon, a protože si můžete dovolit léky kvalitní, které nemají takové vedlejší účinky, lépe zvládnete psychoterapii. Nic vám nebrání dovolit si kvalitní sociální zázemí (byt či pečovatelku) a můžete si bez problémů zajet, kam chcete.

Někdy ani toto bohatství nestačí, ale zřejmě je tu větší předpoklad pro úplné uzdravení. Navíc bude také větší zájem o vás, jako majetného. Ostatně stávky lékařů, které v poslední době u nás za zvýšení mezd jsou, mluví za vše a je vidět, že na prvním místě lékařů jsou jejich peníze, a potom zdraví nemocného. Musíme ale chápat, že i lékař je jen člověk a i on má své chyby jako každý.

Tímto Ti, chudý paciente, chci říci, aby jsi si nedal namluvit, že tvá nemoc je úplně beznadějná. Spíše si řekni, že v nemoci často zůstáváš proto, že nejsi pro lékaře dost atraktivní. Rozhodně většinou pro tebe lékař udělá, co může a dodrží i léčebný postup. Když to vše, co je potřeba, však na tobě nevykoná, omluví to buď slovy: nejsou peníze - nejsou odborníci - není čas - není prostředí.

Personálu toto i často vyhovuje, protože má dobré alibi pro svou pohodlnost. Po nekvalitních lécích jsi totiž unaven a chce se ti více spát. Tím, že jsi utlumen, je s tebou méně práce.

Co ještě hraje v tvůj neprospěch, paciente, je někdy i tvé blízké okolí. Nenech si namluvit, že má vždy zájem na tvém vyléčení. Někdy mu vyhovuje, že v nemoci zůstáváš a bereš nekvalitní léky, po kterých dost dobře nejde přemýšlet. Často totiž, kdyby jsi logicky zauvažoval, přišel by jsi na to, jak docílit, k neprospěchu svých blízkých, svého. Proto je také často tvé přemýšlení nežádoucí.

Nevěř tak úplně, že jsi beznadějný případ. Věř, že naděje umírá poslední.

Odvářka

pro dlouhodobě hospitalizované pacienty

Paciente, jsi-li dlouho na uzavřeném oddělení a vidíš jen ponuré a smutné tváře ostatních nemocných, bez špetky naděje a vedle nich lékaře a sestry plné energie, kteří odcházejí někam za zdi, do svého světa, je ti smutno. Tento svět ty neznáš a možná po něm velice toužíš, ale zároveň si v koutku duše nedovedeš představit, že by jsi v něm mohl žít. Takové myšlenky si připouštět je bolestivé, když dobře víš, že by Tě tento svět nepřijmul. A také víš, že tam venku je neznámo, které na jedné straně láká a na druhé straně nahání strach. Polož si otázku, zda je lepší se smířit se životem na uzavřeném oddělení nebo za každou cenu chtít dosáhnout kýžené svobody.

Polož si otázku, Ty, který jsi dlouhou dobu uzavřen v léčebně pod silnými dávkami nekvalitních léků a musíš si říci, že prakticky pro tebe žádná naděje není. Tak jako černý otrok se nemohl nikdy vrátit zpět do Afriky, tak se ani ty nemůžeš vrátit do normálního života a uplatnit se, obzvláště, když přístup některého personálu na léčebnách se od bílých otrokářů příliš neliší.

Je tedy nějaká naděje? Dá se říci, že začíná svítat. Za hluboké totality byla pro Tebe ještě naprostá tma. O skutečném uzdravení nemohlo být ani řeči. Totalita padla a stále je tma. Položíš si otázku, co mi přinesla demokracie? Přinesla rozhodně to, že dala podmínky k lepší léčbě. Těchto podmínek, když nevyužijí lékaři, využije HOPDN.

Chceš-li dosáhnout svého snu, ozvi se HOPDN a vsaď na něj. HOPDN je naděje!

HOPDN

Vysvětlení panu řediteli

V časopise CVOK č. 6 pan ředitel MUDr. Jiří Kořán kroutí nad obrázkem hlavou. Dodavatel nabízí lékaři za poplatek plegomazin. MUDr. Kořán říká, že zájem by byl prodat spíše drahý lék než nekvalitní a levný.

Pokusíme se to vysvětlit.

Každý zasvěcený člověk ví, jaká byla psychiatrie “za éry komunismu”. Pýcha tohoto režimu - naše zem má nejvíce lékařů na počet obyvatel a tím také samozřejmě i psychiatrů. Tento režim měl ale neměnná pravidla a jakákoli zvýšená humánnost se příčila vládnoucím vrstvám, a to tím, že se nad lidmi odstranil bič, okamžitě pochopí, že si bez problémů mohou více dovolit a tím by byla možnost svržení větší.

Toto platilo i o psychiatrii, která měla svá pravidla a jejich porušování, např. zvýšenou humanitou naráželo na odpor ze strany mocných. Záleželo jen na serióznosti psychiatrů a často virtuózním umění v tomto kličkovat a přitom neohrozit své pozice. Bylo to velice těžké. Přesto se tací našli. Jedním z nich byl pan primář Libus a jeho tým na pavilonu 7A. Zde, i za komunistů, byla léčba na slušné úrovni a s patřičnou psychoterapií a socioterapií. Bohužel, všichni lékaři nebyli jako pan primář. Šlo jim více o pohodlí, dobré místo a hlavně o to, nerozházet si to s výše postavenými.

Toto vše se pochopitelně projevovalo do úrovně léčby. Jelikož a tento systém pracoval plánovitě, byla to i jistá selekce. Nenechte si namluvit, že se nerozhodovalo, který pacient půjde “k ledu”, kterého “z toho dostaneme”. Opravdu záleželo na tom, aby byl někdo vyléčen, jen jestli prošel výběrovým systémem. Viděli jsme v parku pochodující trosky, na které se “při selekci” ukázalo prstem dolů. Dovoluji si tvrdit, že tento režim si pohrával s myšlenkou, že čím dříve nepotřebný člověk odejde, tím více se pro stát ušetří. Dále se ukazuje, že komunistický léčebný režim tak zlikvidoval i nepohodlné rebely a opozičníky.

Po roce 1989 začaly vznikat nové předpoklady pro léčbu. A místo řízené léčby se naše psychiatrie začala chovat tržně. O tom, jakým směrem se bude léčba ubírat, rozhoduje lékárenský průmysl. Uvažujeme-li zdravým selským rozumem, tak nás jistě nepřekvapí různá cena na krabičkách od léků. Jeden lék je levný a lék se stejným využitím nepoměrně dražší. A oba např. léčí psychózu. Tím, že se tyto léky uměle nadhodnocují, bohatne lékárenský průmysl. Dochází k tomu, že často nezáleží na lékaři, ale jaké léky nabízí lékárenský průmysl. Ten potřebuje svoje léky “udat” (jak ukazuje obrázek).

Možná, že má pan ředitel pravdu v tom, že PLEGOMAZIN toto přesně nevystihuje, ale jsem toho názoru, že kdyby všichni lékaři léky tohoto druhu odmítali, nemohli by je k tomu lékárny donutit. Zřejmě tato situace vyhovuje oběma stranám.

Redakce

Víra léčí - víra uzdravuje!

Zde bychom chtěli dát prostor těm, kterým víra pomohla dostat se z psychických nesnází.

Mně pomohla filozofie východu, kde mne zaujal Buddhismus. Moje psychické potíže spočívaly do jisté míry i v tom, že jsem příliš lpěl na světských věcech.

Dávám proto jeden příspěvek k zamyšlení.

Mladý Budha měl všechno. Bohatství, krásu, inteligenci a tím i pocit štěstí. Život mu krásně plynul, aniž by poznal nějaké starosti. Jednou vyšel nepozorovaně ze svého paláce a tu uviděl něco, co se mu po léta tajilo - smrt, utrpení, nemoc a bídu. Při pohledu na to zesmutněl. Ač sám byl doposud velmi šťastný a stále ještě mladý a bohatý, uvědomil si, že i on o vše přijde. Což není možné vyhnout se utrpení? Přes odpor své rodiny změnil způsob života. Opustil blahobyt a dal se cestou kajícníka, hledajícího odpověď na otázku, zda je možno vyhnout se utrpení a najít učení pro každého, jak z těchto útrap ven. Dlouhý čas hledal odpověď na tuto otázku, až konečně, když seděl pod stromem Bádhí, byl osvícen a dosáhl nejvyšší moudrosti.

Začali jej nazývat Vznešeným. Putoval krajem a radil lidem, jak se zbavit světských strastí. Jeho nauka spočívala v tom, že pokud člověk lpí na bohatství, mládí, kráse, lásce a všech radostech života, jednou přijde den, kdy všechno toto ztratí. Pokud ale člověk na světských věcech nelpí, tím je myšleno bytostně (nemusí se stát každý kajícníkem), nemá v sobě nic, co by utrpení způsobovalo a tím je šťasten. Budha tedy dosáhl odpoutáním se od světských věcí štěstí a vykoupení.

Budha neodešel. Je tu stále s námi, pouze jej těžko hledáme.

Pacienti, jste-li zoufalí v léčebnách, že vás nikdo nemá rád, uvědomte si, ž Budha je všude - i ve Vás. Zamyslete se na chvíli a najdete své pravé Já- svého Budhu.

Platí to i pro vás - páni lékaři.

Odvářka

VÝZVA

Lékaři, dávejte nám léky pouze kvalitní, nepodporujte bussines lékáren.

HOPDN oslovuje pana primáře Dr. Cimického

Vážený pane doktore,

členové naší organizace HOPDN (Hnutí na ochranu práv duševně nemocných) se zájmem sledují Vaše optimistické názory na různé problémy duše a jak vždy nacházíte určité východisko z nesnází. Vaše činnost je chvályhodná. Pomocí médií dáváte široké veřejnosti kladné podněty na šťastnější život a nepochybujeme, že lecos padne na úrodnou půdu a na Váš popud si někdo těžké živobytí i vylepšil.

Bohužel jas Vašeho optimismu se nedostane do ponurých psychiatrických léčeben a vidíme zde velkou duševní bídu postižených.

HOPDN usiluje o to, aby Váš hlas došel i k těmto lidem. Proto je třeba, aby lékaři podávali nemocným pouze kvalitní léky. Po těch nekvalitních jsou ošklivé vedlejší účinky a nemocný cokoli těžko vnímá a je uzavřen do sebe.

HOPDN Vás pane primáři prosí, abyste podpořil náš požadavek, a to podávání pouze kvalitních léků.

Za HOPDN: Jiří Karlík

Herrmannova 614

583 01 Chotěboř

Příspěvek odborníků

Česká společnost pro duševní zdraví

pobočka Mladá Boleslav

Vážený pan Bratinka

předseda vládního výboru pro zdravotně postižené

Nové předpisy pro udělování invalidních důchodů jsou pro řadu občanů se zdravotním postižením zdrojem velkých potíží. Cílem předloženého materiálu je upozornit na některé z těchto potíží z hlediska problematiky postižení v oblasti duševního zdraví. V okruhu naší působnosti jsme zaznamenali následující problémy:

1) Tabulky, dle nichž se určuje procento invalidity v závislosti na diagnóze, se vyznačují podhodnocením psychiatrických diagnóz. Důvodem pro přiznání plného invalidního důchodu není závažné onemocnění samo o sobě, ale výhradně jeho extrémně těžká forma. Například u schizofrenie je jednoznačným důvodem pouze chronický průběh s rozpadem osobnosti, u depresivní povahy jen těžká forma s psychotickými příznaky apod.

2) Tabulky vycházejí z okamžité diagnózy, nezohledňují širší sociální kontext pacienta a zejména opomíjejí často se vyskytující riziko opakování choroby (dané cyklickým průběhem choroby). Hrozba ztráty sociálních jistot odnětím či neudělením invalidního důchodu, respektive komplikovaná úřední jednání na toto téma, jsou destabilizujícím faktorem, který může průběh choroby v budoucnu zhoršit. Ve vyspělých zemích se u psychotických onemocnění počítá s trvalým potenciálním ohrožením pracovních schopností.

3) Sociální adaptabilita postižených může být různá při totožné diagnóze. Například při defektu intelektu - debilita není důvodem udělení plného invalidního důchodu, i přes rozdílnou sociální adaptabilitu takto postižených, která není tabulkami podchycena.

4) Odborní lékaři nemají příslušné tabulky k dispozici, aby mohli citlivou formulací diagnózy ovlivnit konečné rozhodnutí. V některých okresech se úřední orgány snaží problém řešit dodatečnou konzultací s odborníky, jinde se postupuje striktně úředně nebo dokonce jsou psychiatrické posudky přezírány (to je nešvar staršího data - autorům materiálu je znám flagrantní případ tohoto druhu již z roku 1994, který je řešen soudní cestou, zatím bez konečného rozhodnutí). Postižení pak mají tendenci uvádět vážnější příznaky svého onemocnění - nejde vždy o agravaci, často se jedná o reálné zhoršení zdravotního stavu v důsledku existenčních starostí.

5) Při souběhu psychiatrické diagnózy s jiným onemocněním se příslušná procenta invalidity nesčítají, pouze se bere do úvahy nejzávažnější choroba (můžeme dokumentovat případem, kdy psychiatrické pacientce trpící dále diabetem, vysokým krevním tlakem a alergií byl odebrán plný a posléze z důvodu překročení výdělku markantně snížen částečný invalidní důchod).

6) Nové předpisy nepočítají s potížemi při zaměstnávání částečně invalidních osob. Poptávka po jejich pracovní síle je obecně nízká a nedaří se ji stimulovat (zaměstnavatelé jednoznačně preferují zdravé uchazeče o místo, a to i v regionech, kde je nízká nezaměstnanost a vyšší průměrná mzda, jako je mladoboleslavsko). Zaměstnávání osob s poruchou duševního zdraví naráží na bariéry různých předsudků. Zvlášť obtížná je situace v případě kombinace částečné invalidity s dalším sociálním problémem (např. invalidní matka samoživitelka).

7) Mezi sociálním zabezpečením pacienta hospitalizovaného v psychiatrické léčebně a pacienta propuštěného z léčebny je výrazná disproporce, která vede k tomu, že hospitalizovaní chronicky nemocní nemají ani zájem spolupracovat na zlepšení svého stavu. Skutečnost, že v léčebnách bývají hospitalizovaní pohromadě pacienti bez diferenciace diagnóz, včetně beznadějně nevyléčitelných nebo neresocializovatelných případů, včetně deklasovaných živlů (psychiatrická léčebna bývá nazývána “čtvrtou nápravně výchovnu skupinou”), deprimuje a demoralizuje mnohé akutně nemocné.

8) Pro potřeby zdravotně postižených občanů - seniorů s psychiatrickou diagnózou je nezbytné vytvořit specializované domovy důchodců. Běžná zařízení pro seniory přijetí duševně nemocných odmítají a izolování seniorů s postižením v oblasti duševního zdraví na gerontopsychiatrických oddělení léčeben by v zájmu jak medicínském, tak ekonomickém a zejména humanitárním, mělo být omezeno jen na akutní stadium choroby.

předseda

Kopie: zástupci okresu Mladá Boleslav

v zákonodárných sborech

HOPDN by uvítalo bezplatné právní poradny pro nemocné pacienty. Prosíme právníky - pomozte i těmto lidem a věnujte jim trochu času, oni často nejsou schopni řešit své problémy.

Děkujeme.

V. K. - čeká pohlednou dívku při svíčce ve svém bytě. Heslo “Večer ve dvou.”

J. P. - v okrese HB by rád prostřednictvím CVOKa sehnal byt

Roman Mikulič, ČSDZ, Zvonařova 6, 130 00 Praha 3

Rád bych se prostřednictvím tohoto skvělého plátku seznámil s hodnou a důvěřivou dívkou či ženou z Prahy. Důvěřivou ne proto, abych tuto důvěru zklamal, ale naopak. Sám jsem důvěřivý a vedle osoby, která taková není se necítím dobře.

Jmenuji se Roman, je mi 25 let, nekouřím, nepiji. Nejsem ošklivý ani hloupý. Jsem lehce duševně nemocen, má nemoc však se lepší. V případě zájmu budu rád, když mi zavoláš na tel. č.: 02/627 21 40.

HOPDN, Žižkov II., č. 1205, Havl. Brod tel.:0603/ 308 221