VRAŽDY

Co by se bylo mohlo stát Slánskému nebo Clementisovi nebo jiným,
kdyby se byli vzepřeli a před soudem vypovídali ne podle
vnuceného prý jim diktátu, ale jinak, podle svého?
Prof. dr. Zdeněk Nejedlý

Stanislav Libich
Vraždy

Stanislav LIBICH
Lhotky 11, p. Březno u Mladé Boleslavi

Titl.
Ústředí Klubu 231
P r a h a
Přimlouval bych se za to, aby do Klubu 231 byli také přijímáni zemědělci odsouzení dle zákona č. 55. Vždyť jejich vina byla mnohdy ještě menší.
V říjnu 1951 byl jsem jako vězeň s těžkým zápalem plic, zánětem pohrudnice a exudátem a TBC na vězeňském oddělení nemocnice v Karlových Varech. Možná, že jste alespoň částečně informováni o pokusu o útěk vězňů z jáchymovského tábora 12 u Horního Slavkova.
Jednoho z nich přinesli úplně ochrnutého, přitom mladého chlapce, nedělního odpoledne koncem října 1951, na vězeňské oddělení nemocnice. V případě potřeby bych mohl uvést, jak dovedli "zřídit" mladého člověka. Ležel na posteli vedle mě.
Jinak se těším na Vaši činnost a přeji Vám mnoho úspěchů.
Lhotky, 19. května 1968
Stanislav LIBICH

Jaroslav Lukeš
Vraždy

Jaroslav LUKEŠ
Ostrov n/Orl., okr. Žďár n/Sáz. 6. května 1968
Píše se rok 1951. Jsem na jednom z nejmenších, ale nejhorším táboře Vitmanov "L". Střízlivě řečeno, tábor likvidační. Nebyl jsem z těch, kteří by se nechali smířit s tím, bych na tomto táboře pomalu, ale jistě umíral. Ještě s jedním kamarádem Karlem Morkusem jsme udělali pokus pro mnoho lidí, kterým se to zdálo být přímo zoufalá snaha hnát život do náručí smrti. Vidina života, ve kterém by byl člověk aspoň člověkem, a zbavil se potupného otroctví, násilí a strachu.
21. prosince v 7 hodin večer, za doprovodu výstřelů ze samopalů a pistolí jsme opouštěli námi nenáviděný lágr "L". Už za ostnatými dráty, už na poli, když jsme běželi polem, jsem dostal kulku do zad, která mi prostřelila hrudník a částečně zasáhla srdce. Přesto setrvačností jsem běžel ještě asi 100 metrů, načež ztrátou krve jsem upadl obličejem na zem. Přesto jsem ani na okamžik neztratil vědomí, takže přesně vím, co se dále sběhlo. Asi tak za 10 vteřin po mém pádu ke mně přiběhl jeden z pronásledovatelů. To už jsem ale věděl, co se bude dít. A také se to stalo. Ještě jsem se, co mi poslední síly stačily, podepřel o loket, abych se zblízka podíval do úst pistole, která mi z necelého půl metru mířila na hlavu. Nebyl jsem zbabělý, abych prosil o život, který mi už z těla stejně vyprchal. S naprostým klidem jsem se naň díval a čekal ránu do hlavy. Záblesk a krutá bolest, která mi
projela hlavou, se stala skutečností. Ještě než jsem na malou chvíli ztratil vědomí, jsem mu ještě stačil říct, "že tohle dělat neměl". Dnes se za tato slova stydím, poněvadž jsem mu měl poprávu říct "Ty vrahu!" Když jsem nabyl znovu vědomí, už jsem jenom cítil a slyšel, že kolem mě v kruhu jich bylo víc. Znovu jsem se na zemi pohnul, poněvadž jsem se dusil v krvi, když slyším, jak zřejmě ten, co mě střelil do hlavy, říká ostatním, že
se ještě hýbu, že mě dorazí ještě jednou kulkou do hlavy. Podotýkám, že jsem byl při plném vědomí a slyšel vše.
Jeden z těch, co byli kolem mě, říká slovo: "Ne", načež ten horlivý ochránce zákona už neměl možnost dokonat druhý pokus sprosté vraždy. Když mě na nosítkách přenesli na vedlejší lágr na ordinaci lékaře, zakazovali lékařům mě ošetřit. Dík lékařům Svobodovi a Uhlířovi, kteří se nedali, a přesto mě ošetřili, byl jsem konečně vyslán sanitkou příslušníků MV do nemocnice v Karlových Varech. Ačkoliv můj stav byl tak vážný, že lékaři v 11
hod. večer na pokoji prohlásili, že do rána nevydržím, oni si mysleli, že jsem už v předsmrtné agonii, ale já se zase cítil dobře. Tak jsem tedy v duchu přemýšlel o smrti, o dětství, o domově. Přesto moje tělo se nedalo a já to nakonec vydržel. Když jsem se druhý den probudil, také jsem zjistil, že jsem za nohu řetězem přivázán k posteli. To asi proto, abych nespadnul z postele, dík našim ochráncům. Jsem nesmírně zavázán vděčností
lékařům nemocnice, primáři, a zejména lékaři dr. Šaškovi, a na vězeňském oddělení velmi děkuji Standovi Vaisovi. Je to tedy kratičký úsek z mého života, ve kterém jsem žil pomalu 11 let. Přesto po takovýchto zkušenostech jsem se nenaučil nenávidět a razit heslo "Kdo po Tobě kamenem, ty po něm dva".
Dnes po letech v civilním životě si na to člověk vzpomíná ne s nenávistí, ale s vědomím, že takovíto lidé, kteří ztrpčovali život lidem a páchali násilí, by neměli zastávat místa, kde mohou škodit dál.
Jaroslav LUKEŠ

Vladimír Rajnoch
Vraždy

RAJNOCH Vladimír
strážmistr SNB
nar. 8. 3. 1925, Rajnochovice 117
Ústřední výbor K-231
Karlovo nám. 17
P R A H A

Věc: Žaloba na orgány st. a nejvyššího soudu, jakož i orgány StB
Narodil jsem se 8. 3. 1925 v Rajnochovicích jako syn rolníka, jeden z devíti dětí. Už od dětských let byl můj život jen práce. V horách, na poli, a v hospodářství. Za okupace našeho státu nacistickými nadlidmi jsem považoval za svou povinnost postavit se proti bezpráví a zločinnosti, kterou páchaly nacistické hordy. Konec války mě zastihl jako člena partyzánské jednotky Jana Žižky. Později jsem nastoupil do školy pro SNB. Jako příslušník
bezpečnosti jsem považoval za svou povinnost dbát o skutečnou bezpečnost svých spoluobčanů, bojovat proti bezpráví a násilí, tolikrát páchaným pod rouškou spravedlnosti na našem národu. Kde zůstala spravedlnost, když zločin byl povýšen na zákon? Kam se podělo plnění Košického vládního programu, který zaručoval
ústavou právo na svobodu politického a náboženského přesvědčení? Kde zůstala rovnost všech před zákonem? Kdo tedy porušil slib daný českému národu, že se bude moci svobodně rozvíjet?
Já jsem porušil zákon, když jsem nemohl přihlížet, jak probíhá násilí a drancování za všeobecného potlesku těch, kteří vždy a v každé éře byli jen karabáčníky a příživníky lidské společnosti.
Ano, právem jsem se postavil proti těm, kteří porušovali svobodu a čest pracujícího člověka. Za to jsem byl odsouzen k trestu smrti a pro výstrahu popraven. Proto jsem musel ve svých 27 letech zemřít, aby dále mohli řádit pololidé, kteří zločin povýšili na zákon. Já jsem musel zemřít s mnoha dalšími, kteří stáli v cestě darmošlapům, kteří slovo socialismus a národ zaměnili za slovo já.
Neprosím o vrácení cti. Já jsem svou čest neztratil. Jen žaluji. Ztratil jsem život, a ten mi nikdo nevrátí. Komu prospěla moje oběť? Bylo v jejich silách nás se zbavit jako nepohodlných. Nezbaví se však svého svědomí. A zrovna jak pevná zůstala víra v každém slušném a poctivém člověku v Masarykovo heslo "Pravda vítězí", tak nezlomná je i moje víra, že i mé jméno se všemi dalšími oběťmi bude vyslovováno s patřičnou úctou a pro příští
generace výstrahou. Aby se to již nikdy neopakovalo.
Žádáme zveřejnění v rozhlase a tisku. Za popraveného Vladimíra Rajnocha: sourozenci Antonín, Marie, Josef, Jaroslav, František Rajnochovi.
V Rajnochovicích, 5. 5. 1968

... Rovněž byl značně velký počet vykonaných trestů smrti: od října 1948 do konce roku 1952 uložil státní soud 233 trestů smrti, z nichž bylo vykonáno 178.
Počet ukládaných rozsudků smrti byl tak vysoký, že počátkem roku 1951 zdůvodňovalo ministerstvo spravedlnosti odklady v procesech takto: "Dříve není odsouzení všech těchto případů možné, protože
by se nám tresty smrti příliš hromadily v krátkém časovém úseku."
(Archiv ministerstva spravedlnosti - bezpečnostní komise č.j. T 4474/56, svazek III).

O všech rozsudcích trestu smrti rozhodovaly příslušné stranické orgány, bezpečnostní komise Ústředního výboru KSČ, později politický sekretariát ÚV KSČ. V roce 1951-1954 schválil politický sekretariát 148 trestů smrti.
Zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949-68

František Hynek
Vraždy

František HYNEK, Vůsí 22, p. KUČEŘ, okres Písek
Klubu 231
Ve Vůsí, 12. května 1968
Praha 2, Karlovo náměstí č. 17

Vážení bratři,
přihlásil jsem se za člena Klubu 231 do Písku, mého politického okresu. Dne 18. března 1968 jsem podal na Nejvyšší soud do Prahy žádost o provedení revize případu, jejíž opis Vám současně zasílám a prosím, kdybyste se časem po ní poohlédli. Poněvadž je v případu ještě několik neobjasněných skutečností, prosil bych Vás, zda by nebylo možno je dát vyšetřit. Jsou to zejména:
1. Proč bylo do lidí na hranicích stříleno, když hajný Bambas, který nás převáděl, byl, jak se všeobecně tvrdí, ve službách Státní bezpečnosti a měl pokyn, aby nás převáděl?
2. Za jakých podmínek se asi vedly vyšetřovací metody pro Josefa Chylíka, nar. 15. XI. 1922, Králova Lhota, bytem v Chrástu č. 3, mého příbuzného, který zprostředkoval přechod přes hranice, zatčeného Státní bezpečností z Českých Budějovic, kdy byl zatčen naprosto fyzicky a duševně zdráv a manželka jmenovaného na její dotaz u krajského velitelství Stát. bezpečnosti v Českých Budějovicích, co je s jejím manželem, dostala zprávu, že se nalézá vyšetřovanec Josef CHYLÍK v ústavu v Bohnicích v Praze, ONV Praha 3, odkud jí bylo později oznámeno, že dne 30. srpna 1951 spáchal sebevraždu oběšením. Úmrtní list pod poř. číslem
1299, 5. ročník 1951, strana 2 (Bohnice-ústav).
Prádlo po jmenovaném obdržela manželka Vlasta Chylíková celé rozervané a samá krev. Tvrdí se, že při vyšetřování Josefa Chylíka na Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích bylo slyšet hrozný křik.
To jsou věci, které jsou pro mě ještě neobjasněné, a byl bych rád, kdyby byly vyšetřené, a popřípadě potrestané. Poněvadž nevím, kam bych se měl obrátit, prosil bych Vás, abyste se ujmuli této věci a případné zařídili.
Domnívám se také, že by vdova Vlasta Chylíková měla dostat nějaké odškodnění, anebo podporu.
Srdečně Vás zdraví a předem za Vaši práci děkuje
Váš Fr. HYNEK

František Kolava
Vraždy

František KOLAVA, Nádražní 19, Přerov
V Přerově, 31. ledna 1968

Vážený soudruhu první tajemníku KSČ v Praze
V těchto dnech probíhají tiskem zprávy o tzv. "Krčmaňské aféře", jež vzrušovala veřejnost před více jak 20ti léty. V r. 1948 promluvil v plénu sněmovny na toto téma ministr vnitra V. Nosek, který řekl: "Konečně bych se rád zmínil o likvidaci tzv. Krčmaňského případu... Celá konstrukce se zhroutila v tom okamžiku, kdy korunní svědek v krčmaňském případu Ladislav Loveček se doznal, že celý případ si vymyslel. V tzv. Krčmaňské aféře se podává trestní oznámení celkem na 13 osob. K procesu dojde v dohledné době. Jedním z hlavních obžalovaných je býv. ministr Dr. Prokop Drtina."
Byl jsem v uvedené souvislosti dne 24. února 1948 zatčen, uvržen do vězení a jednáno se mnou v soudní vyšetřovací vazbě tak nelidsky, že jsem zmrzačen na doživotí. Ačkoliv - jak uvedeno - již v roce 1948 bylo veřejně známo, že případ byl likvidován, byl jsem po celou dobu soudní vazby od r. 1948 až do r. 1954
neuvěřitelně týrán a mučen, a tak donucován přiznat, co se vůbec nestalo, zejména účast komunistů. Přes varovné upozorňování vězeňskými lékaři od r. 1948, že nejsem vůbec vazby schopen, byl jsem za neuvěřitelných okolností, protizákonně, téměř v bezvědomí a udržován při vědomí pouze injekcemi přinesen na nosítkách dne 25. 2. 1953 k soudnímu přelíčení u kr. soudu v Praze, a aniž bych věděl, proč, byl jsem souzen a odsouzen na 6 a půl roku. Rozsudek o tom podepsal předseda senátu JUDr. Jiří Hübner.
Po celkových nesnázích podal jsem při své bezmocnosti 28. 10. 1967 podnět ke stížnosti pro porušení zákona předsedovi Nejvyššího soudu. Podle vyrozumění sekretariátu N. soudu ze dne 1. 2. 1967 byly vyžádány spisy. Současně jsem podal druhopis tohoto podání ministru spravedlnosti Dr. A. Neumanovi a dostal jsem odpověď ze dne 5. 2. 1967 s tím, že min. spravedlnosti zaslalo tuto "stížnost" k přímému vyřízení předsedovi Nejvyššího
soudu.
Na třetí vyhotovení podání, adresované ÚV KSČ (Ústřední kontrolní komisi) jsem obdržel toto vyřízení:
ÚV KSČ, administr. odd.: "Potvrzujeme příjem Vašeho dopisu a sdělujeme, že jsme jej vzhledem k obsahu postoupili k přímému vyřízení Nejvyššímu soudu. O výsledku budete informován přímo tímto orgánem."
Ježto se jedná o zcela mimořádný případ politický, svým obsahem, rozsahem i provedením, jde u mě o úplné rozbití kyčelních kloubů a ochromení celého organismu včetně úplné ztráty řeči (zjištění provedl t. r. OÚNZ v Přerově, a revize procesu podle dosavadního způsobu trvá léta, obracím se na Vás z důvodu lidskosti, soudruhu první tajemníku ÚV KSČ, aby konečně po vyčerpání všech možností byly vyšetřeny ony tak útrpné vyšetřovací metody do r. 1953, jakož i provedeno vyšetření nelidského způsobu provedení tzv. Krčmaňského případu krajským soudem v Praze 25. 2. 1953.
Obracím se na Vás v důvěře, že jde o pravdu, právo i spravedlnost také v tomto mém případě.
S pozdravem
František KOLAVA - v. r.