LÉKAŘI, POSLANCI, KATI
Komunistická strana, to není nějaká "mariášová parta", to je
politické seskupení lidí vedených velkou myšlenkou, která
přetváří svět, a bude ho přetvářet víc a víc.
Dr. Gustav Husák
Antonín Váně
Lékaři, poslanci, kati
15. května 1968
Vážení přátelé,
Asi před půl druhým rokem nastoupila na středisku v naší čtvrti MUDr. Frouzová.
Dotyčná byla vězeňskou lékařkou v Ruzyni, její poslední pracoviště před
nástupem na OÚNZ Praha-východ byla poliklinika Ministerstva vnitra Praha 2, Krakovská
ul. Je to vysoká blondýna, nyní s tmavým mahagonovým přelivem. Svým
spoluzaměstnancům se svěřila, že dobře znala dr. Sommera, a prohlašovala při
prvních zprávách o něm, "že byl tak hodný člověk i tam, kde neměl
být".
Dr. Zdeňka Frouzová byla přijata jako osobní známá ředitele OÚNZ Praha-východ
MUDr. Vladislava Hory, který byl rovněž lékařem Ministerstva vnitra a nastoupil v
OÚNZ v r. 1965. Stejným způsobem byla přijata i dr. Honcová a zařazena na
chirurgickém oddělení téže polikliniky - Praha-východ. Rovněž byla zaměstnankyní
MV. Aby bylo možno tyto dvě síly zaměstnat, museli být na základě vyvolaného
řízení okamžitě propuštěni dlouholetí
zaměstnanci OÚNZ MUDr. Maryška, chirurg a MUDr. Dimitrov, internista. Po delimitaci v
r. 1967 nebyla dr. Frouzová delimitována na ÚNv Praha, ale zůstala za každou cenu na
dosavadním pracovišti a je proplácena v nadúvazku, ačkoliv OÚNZ překračuje mzdový
fond. Tato okolnost svědčí o mimořádné angažovanosti ředitele OÚNZ vůči jeho
bývalé spolupracovnici.
Před svými spolupracovníky se dr. Hora obhajoval, že byl vyhozen z MV, napřed
degradován z hodnosti plukovníka na vojína a z MV propuštěn. Už jako ředitel OÚNZ
byl pověřen MV doprovodem účastníků Pragokoncertu na půlroční pobyt do USA - Las
Vegas v době světové výstavy EXPO 67. Rovněž v r. 1966 byl pověřen náhlou akcí,
údajně jako vedoucí vlakové výpravy k přepravě "léků" do Švýcarska.
Celá akce byla tajná a spoluzaměstnanci nebyli o vlastním obsahu této akce zpraveni.
To jsou další důkazy toho, že důvěry MV požíval nadále.
Jelikož další podrobnosti nemůžeme na OÚNZ zjistit, zejména proto, že ředitel
OÚNZ má zájem z uvedených důvodů celou záležitost umlčet, poskytujeme vám proto
tyto informace a věříme, že celou záležitost prošetříte, třeba i konfrontací s
PhMr. Helenou Petránkovou, která o dr. Frouzové vypovídala, či s jinými
očitými svědky.
Jako zaměstnanci ve zdravotnictví, kteří věří v zásady humanismu a lékařské
etiky, nemůžeme souhlasit s tím, aby osoby, které se přímo provinily proti
Hippokratovu slibu, a podílely se na zločinech proti lidskosti, pracovaly v našem
zdravotnictví. Jejich lidský profil nedává žádnou záruku humánního přístupu k
člověku, což je prvním a základním předpokladem práce lékaře vůbec. Tyto osoby
nemají vlastně k výkonu lékařské činnosti v podstatě právo, protože se
zpronevěřily lékařskému slibu, a ztrácí tedy oprávnění užívat nadále diplomu
lékaře stejně jako ztrácí lékař, který zanedbáním povinné péče způsobí
nenahraditelné škody na zdraví člověka.
Lékař nikdy nesmí plnit příkaz, jehož smyslem by byl čin v přímém protikladu k
jeho poslání.
Zaměstnanci OÚNZ Praha-východ
16/6. Dokum. Praha, dne 6. června 1968
P.T.
Na Výzvu dokumentační komise OV. K-231 pro Prahu 6, jehož jsem členem, oznamuji k
mému případu (Bouček, Svoboda a spol.).
Po mém zatčení dne 19. 12. 1948 při výsleších na StB v Bartolomějské č. 10 byl
na mě činěn fyzický i duševní nátlak k přiznání věcí, které neodpovídaly
pravdě. Referentem (vyšetřovatel) byl vyšší, hubený, černovlasý muž, asi 25 až
28letý, zvaný mezi námi Petr. Při mém popírání viny jsem byl poté konfrontován s
hlavním komplicem Jiřím Svobodou (zemřel v r. 1966 na leukemii následkem dlouholeté
práce v uranových dolech).
Spatřil jsem ho při konfrontaci jako trosku, zbitého a zmučeného, který se
přiznával i k věcem, které nikdy neučinil. Tyto i jiné věci by mohli dokázat i
jiní obžalovaní a odsouzení v naší skupině, která byla dosti početná, jako
např. Jan Lísař, též člen K-231 v Praze 7, s nímž bylo zacházeno zrovna tak, ač
byl naprosto nevinný. (Dle rozhovoru, který jsem s ním měl ve společné cele před
zahájením soudního přelíčení na Pankráci dne
25. května 1949, kde jsme byli dne 21. V. 1949 odsouzeni.
P. S.
Toto se netýká mého případu, ale případu vězeňského lékaře dr. Sommera v
Ruzyni. V Literárních listech proběhla zpráva o vězeňské lékařce dr. Prouzové,
která byla horší než dr. Sommer. Nejmenuje se Prouzová, ale Frousová a je krajskou
internistkou na OÚNZ pro Prahu-východ, Praha 1, nábř. Kyjevské brigády.
S bratrským pozdravem
Antonín VÁNĚ, Farní 23, Praha 6-Smíchov
Jaroslav Choděra
Lékaři, poslanci, kati
Klub 231
ústřední výbor
Karlovo nám. 17, Praha 2
Břvany, 1. 5. 1968
V deníku "Práce" ze dne 24. dubna 1968 byl uveřejněn článek "Justice
před velkou zkouškou", který podepsal JUDr. Vítězslav Opěla, předseda
odvolacího senátu krajského soudu v Praze. Tohoto
Opělu znám!
V roce 1949 byl prokurátorem Státního soudu, odd. Brno, a když jsem byl souzen, byl
také mým žalobcem a choval se takovým způsobem, jak se sluší na věrného a
poslušného žáka tehdejší Státní bezpečnosti. Tenkrát jsem také byl neprávem
odsouzen, což se po 18 letech ukázalo také tím, že jsem byl rehabilitován.
Vyslovuji svůj podiv nad tím, že tento - tenkrát velmi pověstný a obávaný Opěla
zastává nyní takové místo! Odsuzoval tenkrát i tehdy, když věděl, že se jedná
vlastně o justiční omyl nebo podvod.
Bylo by dobře, kdyby bývalá činnost pana Opěly byla řádně přešetřena, a aby mu
bylo zabráněno zastávat takovou funkci, jakou zastává nyní. Lidé, kteří se tak v
minulosti provinili, nemohou přece dále setrvávat v tak důležitých funkcích.
S pozdravem Jaroslav CHODĚRA, zaměstnanec IGHP, v.p., p.
Lenešice, okr. Louny, t.č. Břvany
PS. Byl jsem žalován JUDr. Opělou v r. 1949 podle zákona na ochranu republiky č.
50/23 Sbírky, pro zločin přípravy úkladů o republiku.
Dagmar Palátová
Lékaři, poslanci, kati
K-231 30. dubna 1968
Praha, Karlovo náměstí 17
Mnohokrát již od roku 1963 jsem se pokoušela, aby jeden z těch, kteří nesporně
nesou velkou část viny na obludnostech uplynulých dvaceti let, byl alespoň odvolán z
dosti významné veřejné funkce poslance na národním výboru v Praze 6. Všechno ale
vyznělo naplano, přestože tato skutečnost přímo zneucťuje památku nevinně
odsouzených a popravených, zesměšňuje voliče a odporuje duchu i liteře platných
zákonů, a tak Vlastimil Volkán, nar. 1921, bytem v Praze 6, v Ruzyni čp. 408, bývalý
vyšetřovatel StB, propuštěný "na hodinu" pro nezákonné vyšetřovací
metody v listopadu 62, dál reprezentuje, zastupuje občany 38. volebního obvodu na
národním výboru v Praze 6, ačkoli by měl být nepochybně postaven před soud a
odsouzen k těžkým trestům. A tak se obracím k vám jako lidem bezprostředně
postiženým zločiny uplynulého dvacetiletí, se žádostí, abyste se vy sami, vahou
svého Klubu, pokusili zjednat spravedlnost v tomto případě. Vždyť někteří z vás
přímo na
vlastním těle i duši jste zažili sadistická týrání V. Volkána, tohoto prohnaného
nedoudka, mstivého hrubiána, amorálního podlézavce a šplhavce, v němž jakoby bylo
ztělesněno všechno zlo,
které postihlo naši společnost.
Ověřte si, prosím, a posuďte všechna fakta i důvodná podezření, která tu ve
zkratce vyslovuji:
V. Volkán byl ve službách ministerstva vnitra patrně hned od r. 1945, kdy se vrátil z
koncentračního tábora. Nebude asi pravda, že do koncentračního nacistického tábora
se dostal za ilegální komunistickou činnost, jak sám udával. Obtížně by se totiž
do listopadu 39, kdy byl zatčen, mohl osmnáctiletý mladík, obchodní příručí z
malého krámku svých rodičů, vřadit do hnutí odporu otřesené, zdecimované
komunistické strany - pravdivější bude asi výpověď usedlíků ruzyňských, že jen
náhodou se připletl ke studentským demonstracím, a spolu se studenty byl zatčen a
odvezen do Německa. Kde byl vězněn a s kým byl vězněn, nevím, jisté však je, že
- podle zmínky jednoho z pracovníků OV KSČ v Praze 6 v prosinci 66 - byly výpovědi
svědků o jeho chování v
koncentračním táboře "protichůdné". Domnívám se, že už morální
profil V. Volkána z doby jeho věznění v koncentračním táboře by zasloužil
podrobnější šetření, že ani do StB neměl být nikdy přijímán.
Ve velkých procesech 50. let zastával V. Volkán funkci vyšetřovatele. Byl to krutý,
sadistický vyšetřovatel, obzvlášť vynalézavý ve vyhledávání strašných
prostředků fyzického i psychického mučení vězňů. Je jisté, že od jeho výslechu
odtahovali vězně zakrvácené, v bezvědomí, s vážnými zraněními. Nelze vyloučit,
že některé vězně přímo ubil, nebo že zemřeli na zranění jím způsobená.
Patrně si tak odreagoval i oprávněné vlastní pocity méněcennosti. Za provádění
této hanebné činnosti byl V. Volkán také hmotně odměňován a měl z ní slušný
užitek. Dostal například dlouhodobou rekreaci v Tatrách a byl povyšován - při svém
minimálním vzdělání - až do hodnosti kapitána StB: v této hodnosti byl také
bezodkladně propuštěn v předvečer XII. sjezdu KSČ v prosinci 1962 spolu s několika
desítkami jiných příslušníků StB, nejprovinilejších zaměstnanců této
instituce. Za popírání nezákonností ve vyšetřovatelských praktikách byl
potrestán pouze stranicky, důtkou a výstrahou v roce 1964 pro
klamání strany.
Přímí svědkové jeho vyšetřovatelské působnosti, delší dobu jím vyslýcháni:
například dr. E. Goldstücker, profesor Karlovy univerzity, Richard Slánský, docent
Univerzity 17. listopadu.
Nepřímé svědectví mohou podat další osoby Volkánem vyšetřované. Může je
uvést dr. D. Boček, předseda Nejvyššího soudu, který jako obhájce v
rehabilitačních procesech v roce 1963 se s jménem V. Volkána seznámil.
Je možno dokázat písemnými materiály i svědeckými výpověďmi, že i ve funkci
poslance užíval mutatis mutandis podobných metod jako vyšetřovatel StB: podával
lživé posudky o občanech svého volebního obvodu s úmyslem je občansky i hmotně
poškodit, klamal svůj národní výbor i výbor občanský falešnými informacemi,
pěstoval přízemní protekcionářství, neprávem se z titulu své funkce hmotně
obohatil, šířil kolem sebe atmosféru strachu a nejistoty. Právem lze mít
podezření, že na národním výboru kradl listiny, k nimž měl jako poslanec
přístup, a že vyráběl falešné dokumenty, jak se mu to hodilo.
Nepochybná je i jeho vehementní účast na prosazení stavby nesmyslného
velikášského kulturního domu v Ruzyni, přímo naproti věznici. Prohospodařily se tu
miliony korun z veřejných prostředků (v hrubém zdivu stála tato zbytečná stavba
4,5 milionů korun, při brigádnické práci), nepočítaje v to zklamání brigádníků
nad zmařenou prací na stavbě, s níž si teď nikdo neví rady. Zvlášť bizardně
absurdně působilo tehdy Volkánovo
zdůvodnění této stavby namísto původně plánovaného pomníku na paměť studentů
zastřelených nacisty 17. listopadu v ruzyňských kasárnách - stavba totiž pohltila i
peníze z mezinárodních sbírek na pomník studentům.
Od roku 1963, kdy Volkán na schůzi KSČ v dubnu 63 v místě bydliště přiznal, že
byl vyšetřovatelem v procesech, žádám, aby V. Volkán byl alespoň odvolán z funkce
poslance: v červnu ústně a 19. srpna písemně jsem podala návrh na jeho odvolání z
ONV, a to na adresu ONV nebo OV KSČ v Praze 6. Když jednání vyznělo naplano na podzim
63 a V. Volkán měl znovu kandidovat ve volbách 64, znovu jsem dne 30. října poslala
petici na Generální prokuraturu, na OV KSČ a ONV v Praze 6, aby bylo zabráněno jeho
kandidatuře: nakonec jsem vystoupila i na veřejné schůzi voličů - ale vzali mi slovo
a všechno bylo marné, Volkán byl zvolen znovu a poslancuje dodnes. Mění se však
celý politický systém a s ním i lidé ve vedoucích funkcích - a tak jsem v dané
věci znovu napsala na právní komisi ÚV KSČ (15. 3. 68), na OV KSČ, znovu na ONV v
Praze 6, zatím, kromě potvrzení příjmu dopisu a příslibu prošetření věci ze
S.P.B. jsem nedostala odnikud odpověď.
Vím, že máte mnoho jiných důležitějších úkolů i plánů do budoucna, ale
myslím, že bez exemplárního vyšetření případu V. Volkána, v němž se obráží
v koncentrované podobě všechny zvrácenosti uplynulých dvaceti let, nelze jít vpřed.
On a jemu podobní jsou největší brzdou ve skutečné humanizaci a demokratizaci naší
společnosti.
PhDr. Dagmar PALÁTOVÁ, Praha 6, Ruzyně 404, Alej čs. exulantů II.
Pavel Hasterlík
Lékaři, poslanci, kati
Informace: Konfident a agent provokatér Dr.
Vojtěch Erban, bývalý poslanec NS a zástupce gen. tajemníka čs. soc. dem., nyní
šéfredaktor nakladatelství Academia.
V usnesení Nejvy. soudu ze 17. 6. 1966 se uvádí, že se někteří členové skupiny
Vladimír Görner a spol. dostali pod kontrolu Státní bezpečnosti, a že tu jde o prvky
provokace. Tato kontrola a provokace byla prováděna prostřednictvím výše uvedeného
dr. Vojtěcha Erbana. Z uvedené skupiny jeho činnosti byli postiženi:
Josef Munzar (mrtev), Šindelář, Hlaváč, dr. Karel Müller, dr. Zdeňka Müllerová,
František Hliněnský.
Dále jmenovaný zasáhl v případech:
dr. Jan Vyskočil (zemřel), svědectví vydá dr. Fr. Tržický,
Jaroslav Pavlán, Ostrava, red. Karel Pospíšil.
V posledních dnech jsou náznaky, že jmenovaný působil přímo v Ruzyni v době
výslechu Bohumila Laušmana a že jmenovaný různými přísliby přiměl Laušmana k
výpovědi provedené na tiskové konferenci, která pak v období voleb byla vysílána
rozhlasem.
Z jeho příslibu Laušmanovi bylo splněno propuštění Laušmanovy manželky a dcery.
Pavel HASTERLÍK, Ph. Z. (nečitelné)
Laušmanův zeť, major Nechanský, byl zatčen r. 1948 a po roce popraven. Laušman byl
varován, že se připravuje též jeho zatčení, proto se ženou a dcerou chtěl
uprchnout. Útěk se však podařil jen Laušmanovi, jeho žena a dcera byly uvězněny.
Laušman pak pracoval jako hospodářský znalec v Jugoslávii, odešel však do
Salzburgu, aby se pokusil pomoci své rodině. (Laušmanova žena byla již za války
šest let v nacistickém koncentráku). Rakouský občan vylákal 23. 12. 1953 Laušmana k
setkání s dvěma pracovníky čs.
bezpečnosti a Laušman byl unesen z rakouského Salzburgu do Prahy.
Své prohlášení v květnu 1954 učinil Laušman jedině vzhledem k slibu ministra
vnitra R. Baráka, že po Laušmanově prohlášení bude jeho žena a dcera i on sám
propuštěn z vězení.
Ve věznici v Ruzyni dostal Laušman od správy věznice 8. května 1963 cigarety, jež
byly dle výpovědi Laušmanova spoluvězně zřejmě preparovány. Laušman vypil čaj
přinesený z vězeňské ošetřovny, vykouřil několik cigaret, dostal křečovitý
záchvat, pak upadl do bezvědomí. Po celou noc mu nebyla poskytnuta žádná lékařská
pomoc. Když nakonec druhého dne, v pět hodin ráno 9. května 1963, na celu přišel
lékař, konstatoval jen smrt "v důsledku srdeční záduchy". Tyto a další
podezřelé okolnosti Laušmanovy smrti nebyly v ČSSR dosud prošetřeny.
Laušmanův případ zůstává i nadále jedním z nejotřesnějších z celého komplexu
politických procesů a vražd v Československu, zvláště přičteme-li též tragický
osud celé jeho rodiny.
Josef Novák
Lékaři, poslanci, kati
Z Á P I S
Dostavil se pan Josef NOVÁK, bytem Praha 2, Londýnská 25, za tím účelem, aby nám
sdělil, že:
Stanislav Bartoš, dříve prezident krajského soudu v Chrudimi, o kterém se
prohlašovalo, že se v r. 1951 zastřelil, objevil se nyní u městského soudu v Praze,
na Kar. nám., č. dv. 121, jako městský soudce. Dotyčný byl znám jako surový
člověk, který se při výsleších dopouštěl nejhrubšího násilí. S ním fungovali
při výsleších ještě Budkovský, Verich (zemřel), jeho žena (mrtva), Tomíška,
Horák, řed. nem. pojišťovny, strž. Vošmík, Teplý a bří
Valentové.
Tito všichni si vždy udělali takový mejdan, a když jejich extase dostoupila vrcholu
po požití alkoholu, volali si jednotlivé vyšetřované, které mezitím shromáždili
na chodbě, a týrali je až do bezvědomí.
Kdyby bylo třeba bližších informací, jsou k dispozici u soudu v Chrudimi -
vypovědět mohou m.j. p. Novák, učitelka Vlková aj.
Jak je možné, že takovíto lidé ještě slouží u soudů?
Praha, 13. 5. 1968
NOVÁK J.
Radim Rayman
Lékaři, poslanci, kati
Vážení přátelé!
Hlásím se do Vašich řad! Myslím, že Vám budu k něčemu dobrý. Byl jsem šest let
zástupce šéflékaře justiční služby dr. Oldřicha Navary. Asistoval jsem u řady
poprav a znám řadu justičních vražd. Pak jsem byl 5 let politickým vězněm. Byl na
mne poslán advokát, agent provokatér, JUDr. Antonín Hübsman, Praha 2, Štěpánská
ul. 29. Předstíral, že spisuje dějiny Pankráce, a já mu dovolil nahlédnout do mých
záznamů. Musil mne dostat do
kriminálu, aby to vše mohlo být zabaveno.
Seděl jsem také v Kartouzích na 3. oddělení s našimi předními politickými vězni.
Pošlete mně prosím přihlášku a složenku. Jsem dosud v aktivní službě. Ozdravit
naši justici bylo vždy mým cílem. Viděl jsem ji ze dvou perspektiv. Zeshora dolů
jako šéf, a zezdola nahoru jako politický vězeň.
Srdečně zdraví
MUDr. Radim RAYMAN, Liblín I., p. P. Kozojedy, okr. Rokycany
2. IV. 1968