PŘÍSLUŠNÍCI MINISTERSTVA VNITRA

Komunisté se za padesát let existence naší strany naučili
bojovat, dovedli k lidem citlivě přistupovat, získávat je jako
spolubojovníky, jako bratry, ale umějí také, je-li toho třeba,
udeřit nepřítele, aby zalezl, kam patří.
Dr. Gustav Husák

RUDÉ PRÁVO, 10. PROSINCE 1969
TAJEMSTVÍ ATÉNSKÉ ULICE BUBULINAS
Otřesná zpráva zvláštní komise o mučení politických vězňů v Řecku... Vzrušující svědectví o mučení, s nímž se režim vypořádává se svými politickými odpůrci, objevilo se v britském listu Sunday Times. Jde o zveřejnění části tajného dokumentu, který připravila pro Evropskou radu její zvláštní komise pro lidská práva. Na 1200 stránkách tohoto otřesného dokumentu zabývajícího se případy 213 řeckých politických vězňů střídají se důkazy, prohlášení, přiznání, svědectví o metodách, jimiž se pokouší aténská junta zbavit se všech, kdo nepovažuje její vojenský puč z dubna 1967 za "spásonosný čin"...
Athénská ulice Bubulinas s pověstnou serií věznic - soudě podle řady svědectví ze správy komise otištěných na celé straně listu Sunday Times - je zřejmě "aténskou pečkárnou", kde se fašistický režim vypořádává "železnou pěstí" se svými odpůrci. Život 213 vězňů, s nimiž se komisi podařilo vejít ve styk, je vyplněn otřesnými výslechy a mučením. Bití do chodidel gumovými pendreky a ocelovými pruty patří prý mezi nejoblíbenější
"přesvědčovací" metodu, které nejsou ušetřeny ani těhotné vězeňkyně.
Tělesným mučením vězňů se zabývají a podílejí se na něm i někteří významní činitelé aténské policejní mašinérie. Komise svědecky zjistila, že se ho s oblibou zúčastní například i řecký ministr bezpečnosti Joanis Laudas. "Pět lidí přišlo dosud o život ve věznicích aténské ulice Bubulinas", tvrdí se v závěru zprávy
komise.
Co k tomu dodat? Policejní metody fašismu, rasismu a k nim inklinujících režimů jsou na celém světě stejné. Proto nemohla být zjištění komise jiná, než právě taková, jaká jsou. Neodhalila v podstatě nic, co by už nebylo světu známo z análů nacistického gestapa, hitlerovských SS oddílů, francouzských paras v Alžíru, a
nyní amerických "zelených baretů" ve Vietnamu.
Fašistická a rasistická soldateska má všude stejnou tvář.

Vladimír Plodek
Příslušníci

Vladimír PLODEK, nar. 1. 5. 1895, bytem v Bojkovicích č. 421,
okr. Uh. Hradiště

Vladimír PLODEK podává toto svědectví o vyšetřovacích metodách StB v Brně, se sídlem na Orlí ulici.
Byl jsem zatčen dne 22. 12. 1949 v 18 hodin, a to tímto způsobem: Přijeli 3 neznámí muži osobním autem z Uh. Hradiště, vydávali se, že jsou od silniční správy, a požádali mne, abych je zavedl k zahradníkovi Jančářovi v Bojkovicích. Když jsme nasedli do auta, nasadili mi pouta a řekli mi, že mne zatýkají. Odvezli mne do Uh.
Hradiště. Ráno pak do Brna, na Příční ulici, kde se mnou sepsali zatykač a předali mě na Orlí. Byl jsem uvězněn v místnosti 3x2 m, se třemi postelemi a počet vězňů se pohyboval od 9 do 12 mužů. Pamatuji se z nich pouze na děkana fakulty v Brně, dr. prof. Josefa Gruňu a na Augustina Krejčiříka z Brna, narozeného v Bojkovicích. Byl jsem vyšetřován s řetízky na rukou na Příční, byl jsem bit po hlavě, a když jsem nechtěl mluvit, musel jsem si
svléknout kalhoty a zout boty, lehnout na zem, dát nohy na stoličku a byl jsem bit hadicemi přes zadek a další mě bil přes chodidla nohou, čtvrtý příslušník StB byl u psacího stroje. Tato místnost byla asi ve 3. poschodí, s okny do dvora, přičemž bylo velmi silně puštěno rádio, aby nebyl slyšet křik ven. Toto se opakovalo po 3 výslechy, takže jsem měl zadek úplně rozsekaný, chodidla též, a na hlavě samou bouli. Po návratu do cely mě
spoluvězňové ošetřovali. Někdy mně příslušníci StB zavázali oči ručníkem, vodili po chodbách a stavěli ke stěně obličejem a bili mě do hlavy tak, že na levé ucho nedoslýchám a sedací kosti mne bolí tak, že nemohu vydržet sedět.
Na Orlí jsme viděli hrozné scény. Obyčejně v noci přivezli v autě, a dokonce i v nočním prádle svázaného a na dvoře ho bili a měli z toho radost. Bití prováděli většinou hadicemi. Poznal jsem jednoho z příslušníků StB, kteří toto bití prováděli. Byl to Josef Valíček ze Záhorovic, okres Uh. Hradiště, dosud působí v Brně. Sestra zmíněného Valíčka při jedné příležitosti řekla mé manželce, že se nechci přiznat, ale že se přiznám.
26. 4. 1968
Vladimír PLODEK

Alois Hnilica
Příslušníci

Dokumentační
HNILICA Alois, nar. 19. 12. 1911 v Uh. Brodě, okr. Uh. Hradiště,
dělník, bytem v Uh. Brodě, tř. Rudé armády 1180, uvádí:
"Pocházím z dělnické rodiny, bylo nás 9 dětí, otec byl dělník, válečný invalida, matka dělnice. V roce 1935 jsem se oženil s dělnicí s vrozenou tělesnou vadou. Pracoval jsem nahodile u vícero stavebních podniků. V roce 1949 jsem nastoupil jako domovník na sokolovně v Uh. Brodě a jako takový jsem současně pracoval jako zřízenec stát. kina "OKO". A zde jsem byl také zatčen, údajně pro protistátní činnost.
V kině "OKO" byl toho času zaměstnán jako biletář Jiří Stojan, studující v Uh. Brodě, který si takovým způsobem vydělával na studie. V roce 1951 dostudoval, složil maturitu, chtěje studovat vysokou školu, ale nebyl připuštěn. Na moji otázku, proč nebyl připuštěn k dalšímu studiu, ozmámil mi, že proto, že prý řekl
studentům, aby nechodili do kina, že tam hrají ruskou volovinu.
Dne 24. 6. 1951 přišel za mnou soudruh Řehoř Navrátil a pravil, že jej pověřila strana (KSČ), která ode mne požaduje, abych dosvědčil na Jiřího Stojana, že řekl studentům, aby nechodili do kina, že hrají ruskou volovinu. Když jsem pak soudruhovi odpověděl, že něco podobného nemohu dokazovat, že jsem to od Stojana neslyšel, a že nic blíže mi o tom není známo, a poukázal Navrátilovi na ty studenty, kterým to Stojan údajně měl říci, že
jistě ještě žijí, tu s. Navrátil opět zdůraznil, že ho strana KSČ pověřila, aby mi vyřídil, že chci-li žít v klidu se svou rodinou na sokolovně, že musím udělat to, co ode mne strana žádá, t.j. usvědčení Stojana, dále co budu vidět nebo slyšet na sokolovně, že toto musím ihned hlásit na sekretariátě KSČ v Uh. Brodě. Navrátilovi jsem odpověděl, že gestapáka nikomu dělat nebudu, že mne k tomu nikdo nedonutí. Na to soudruh Navrátil odpověděl, že mi už strana pomůže. Krátce nato se stalo toto:
Dne 31. července 1951 v noci, ve 3 hod. k ránu, přišlo do mého bytu 5 příslušníků StB se samopaly v rukách, tázali se mne, kde jsou uschovány zbraně a letáky. Když jsem - jsa velice překvapen - jim odpověděl, že o ničem nevím, že žádných zbraní a letáků nemám, a ani jsem neměl, byla jimi provedena v mém bytě důkladná
prohlídka, při níž se samozřejmě nic nenašlo. Byl jsem však zatčen a ihned odveden. Třetího dne po mém zatčení jsem byl vzat k výslechu na StB v Uh. Hradišti (tam v té době sloužil jako vyšerřovatel StB Alois Grebeníček, otec polistopadového předsedy komunistické strany druhé poloviny 90. let - pozn. NN). Vyšetřujícím byl příslušník StB Miloš Holub, který mi kladl otázku, jak prý to bylo s tím gestapákem, a jak jsem to myslel, když jsem tak odpověděl, s. Holub mi řekl, že když nebudu mluvit pravdu, kde jsme jako straníci českých socialistů ukryli zbraně, že ze mne toho gestapáka vytluče. Když jak jsem mu odpověděl podle pravdy, že o
žádných zbraních nevím, Holub zavolal čtyři příslušníky v civilu, kteří mne pak na jeho pokyn začali hrozně mlátit, trefovali se do mne jeden přes druhého a já, jsa hrozně zbit, jsem padal na zem. Polévali mne pak vodou, a když jsem se vzpamatoval, tak mne položili na lavici břichem dolů, jeden z příslušníků StB si mně sedl na záda, druhý mi zul papuče a na holá chodidla mě tloukl tak dlouho, až jsem opět omdlel bolestí. Když jsem se
vzpamatoval, byl jsem již na cele, vedle mne pak stál Holub, kopl do mne a nařídil mi, abych povstal. Bolestí jsem na nohách státi nemohl. Holub mne chytil pod krk, přimáčkl mne ke zdi a křičel na mne: "Ty svině, teď budeš tak dlouho chodit, ve dne v noci, až si vzpomeneš na zbraně a všechno doznáš!" Tak jsem chodil 3 dny a 2 noci, o hladu a bez vody. Na třetí noc mne opět vzali k výslechu, byli tam přítomni 3 příslušníci, a zase mne začali bít. Po chvíli přišel Holub, zarazil bití a poslal ty, kteří mne mlátili, pryč a domlouval mi, nač je mně to, že se nechám tak bít. Raději abych povolil a udělal to, co po mně chtějí, a že když to udělám, že budu ihned propuštěn. Žádal po mně, abych pomohl usvědčit členy strany Českých socialistů z toho, že jim letadlo shodilo zbraně a že oni (čeští socialisté) tyto zbraně odváželi a uschovávali, a že jak usvědčím a pomohu odstranit tu brodskou inteligenci, ihned budu propuštěn, že jako dělník a člověk pocházející z devíti dětí jsem zavázán jim pomáhat, že už jsem se v životě nadřel dost, a teď bych měl příležitost se míti dobře a s nimi lehce žít.
Odpověděl jsem, že takovou věc nikdy dělat nebudu, a pokud budu mít ty dvě zdravé ruce, že se uživím i bez toho tzv. lehkého života. Ale tím jsem prohrál: Holub zavolal ty tři příslušníky StB nazpět (tytéž, kteří mě bili) a pravil, že mi dával poslední příležitost, že jsem ji však nepřijal a že nyní dokáží, že si nebudu zakládat na svých zdravých rukách. Výslovně pak uvedl: "a tu pomoc si už na vás vytlučem, protože vám už nic jiného nezbývá, než s námi spolupracovat, nebo zdechnout v kriminále, protože toho o nás již mnoho víte!" Když jsem pak přes tuto
pohrůžku nepovolil, začli mne opět bíti a týrat a vyhrožovat, že mi dají provaz, a nyní jsem již nebyl dělník, ani člověk, nyní mne již jen nazývali žebrákem a jedním z devíti zkurvenců, který měl stejně zdechlé socialistické rodiče, kteří prý mě tak vychovali. Když pak se bitím tak unavili, a já nebyl schopen se již pohybovat, odtáhli mě ztýraného a krví zalitého na celu. Tam mi dali umyvadlo s vodou, s rozkazem, abych se umyl. Nebyl jsem toho schopen, neboť jsem měl od nich tak dobité ruce a tak je měl oteklé, že jsem do nich nic nemohl vzít. Byl proto zavolán "chodbař" a ten mě umyl. Dva dny jsem nemohl do rukou nic vzít, ani se najíst, ani napít. Měl jsem horečku, trpěl žízní, voda byla v umyvadle na zemi. Klekl jsem si tedy na kolena, pak jsem si lehl na břicho, a tak jsem se napil vody z toho umyvadla. Když jsem tak pil, okénkem ve dveřích se na mne díval soudruh Holub,
příslušník StB, smál se a volal na službu konajícího příslušníka, aby se šel podívat, jak pes chláme vodu, že mne už naučil po psovsky pít a žrát, a nepovolím-li, že mne ještě naučí po psovsky zem lízat před komunisty. V onu noc příslušník konající službu před mou celou dovedl ke mně lékaře, že se již na to nemůže dívat, jak se trápím, aby mi lékař ošetřil rány a dal mi tabletky proti horečce, což se stalo. Také mi lékař nařídil, že musím ležet.
Ráno přišel na celu opět soudruh Holub, chytil mne pod krk, postavil mne na nohy, třepal se mnou a vyhrožoval: "Ty žebráku, buď povolíš, a půjdeš do nemocnice, nebo tady zdechneš." Vzal mne opět k výslechu a znovu nutil, abych usvědčoval druhé. Řekl jsem mu na to, aby mi řekl, z čeho jsem obviňován, že mu to již podepíši, ale druhé usvědčovat nebudu. Tehdy mně to již bylo zcela jedno, jaké přiznání o sobě podepíši, neboť jsem byl hrozně ztýrán, a pamatuji se, že jsem Holubovi řekl, že je mně to již jedno, i když proto dostanu provaz, ale druhé přesto usvědčovat nebudu, poněvadž jsem skutečně o žádných trestných činech nevěděl. To Holuba opět rozběsnilo tak, že vzal ze stolu provaz, hodil mi ho na krk a začal mnou smýkat po místnosti. Pak mne posadil na lavici, pravil, že mně posílá listinu k podpisu rozvodu, a když jsem tuto listinu nepodepsal, tu Holub řekl: "Vy
kurvy, vy si věříte, a ty, žebráku, víš, že ta tvoje kurva se s Tebou nedá rozvést, ona chce jenom vrátit muže, však my jí vrátíme, zdechne hlady venku, a ty v kriminále!" Když se mnou ničeho nepořídil, tak mne dokopal, a nechal mne vléci za nohy chodbou na celu, to mne tehdy vlekl příslušník StB Jakub Beňa (dnes bytem v Popovicích, okr. Uh. Hradiště, zaměstnán v podniku "LET" Kunovice). Bili a týrali mne tito příslušníci StB:
František Martiňák, bytem v Nivnici, okr. Uh. Hradiště, zaměstnán ve Slováckých strojírnách v Uh. Brodě, Václav Vrága, původem z Havřic u Uh. Brodu, bytem v Brně, příslušník StB Hanke.
Zmíněný vyšetřovatel StB Miloš Holub dnes je údajně kapitánem StB a v posledních létech sloužil údajně v Brně, v Ostravě, v Gottwaldově.
Alois HNILICA

(Dodatek k předchozímu dokumentu)
Dne 12. května 1968
Ústřednímu výboru K-231
Praha 2, Karlovo nám. 17
Dokumentační komisi

Bratři,
na základě Vašich dispozic, které jsme dnes obdrželi, a které se týkají odesílání příslušných dokladů ve dvou kopiích, odesíláme Vám tímto chybějící duplikáty k č.j.: V 3/68, 8/68 A, HM/68.
Mezitím se nám podařilo zjistit následující údaje o příslušnících StB, kteří figurují v přiložených dokumentech:
Josef Valíček, Brno, Merhautova 18
Václav Vrága, kpt. Mv., Brno-Bohunice, Sbor nápravné výchovy
Karel Hanke, Uherský Brod, okres Uherské Hradiště
S pozdravem
Prozatímní okresní výbor K-231
v Uh. Hradišti

Josef Jurák
Příslušníci

Josef JURÁK, nar. 22. 6. 1901
bytem v Havřicích č. 274
okres Uh. Hradiště

Josef JURÁK podává toto svědectví o vyšetřovacích metodách StB v Uherském Hradišti.
Byl jsem zatčen v červenci roku 1951. Vyšetřoval mě tenkrát příslušník StB Miloš Holub. Nejprve mě nechal asi hodinu pod studenou sprchou a na to mě odvedl na celu, kde byly tři slamníky na sobě. Když jsem na jeho dotazy odpovídal, že nic nevím, zavolal dva další příslušníky, povalili mě na slamníky tak, že jsem byl obličejem dolů, a svázali mně ruce za zády. Na to uvedení pomocníci odešli a Holub mě začal bít po bosých chodidlech káblem o průměru asi 3 cm. Po chvilce bití jsem se převrátil na bok, protože jsem již od bolesti nemohl vydržet, a řekl jsem mu, jestli se nestydí bít člověka v letech jeho táty. Bylo mi tenkrát padesát let. Holub zastavil bití, prohlásil, že dělá v zájmu dělnické třídy. Zavedl mě pak na celu, v níž jsem musel po rozbolavělých chodidlech chodit celou noc.
Sepsáno dne 8. 5. 1968.
JURÁK Josef

Vladislav Dítko
Příslušníci

Vladislav DÍTKO, Dolní Němčí č. 44, okr. Uh. Hradiště
Vladimír DÍTKO - vypovídá o poměrech ve věznici StB v Uh. Hradišti toto:                        Byl jsem vězněn v Uh. Hradišti od 9. 3. 1956 do září 1956. Na samotce jsem onemocněl a žádal příslušníka o
lékařské ošetření.                                                                                                                                                         Místo lékaře přišel příslušník StB Machálek z Hluku, okr. Uh. Hradiště, a když jsem jej požádal o lékaře, obořil se na mě slovy: Zdechni, máme tu máry, však tě vytáhneme !
Když jsem to později říkal mezi vězni, vyprávěli mi, že stejným způsobem odmítl léčit jistého Poláška Josefa z Blatničky, okres Hodonín, který po 3 dnech ve velkých bolestech zemřel.
Sám jsem byl svědkem případu, kdy jistému sedlákovi z Hulína byla odmítnuta lékařská péče, třebaže byl ve značně zbědovaném stavu a nechali ho trápit, až zemřel. Kolik těchto životů měl na svědomí Machálek, který rozhodoval o lékařském ošetření místo lékaře?                                                                  2. 5. 1968.
Vladislav DÍTKO

Otakar Jelínek
Příslušníci

JELÍNEK Otakar, nar. 20. 6. 1912, Šumperk, Langrova 39
JELÍNEK Otakar (podává následující svědectví o surovém zacházení vyšetřovatele StB Vyšénky, který údajně pochází z Babic-Huštěnovic):
Do vyšetřovací vazby jsem byl vzat 21. 9. 1949 do Uh. Hradiště. U výslechu na mě napřáhl ruku a já jsem mu v tom chtěl zabránit. Tu mě zezadu uchopili za ruce 2 uniformovaní příslušníci StB, stáhli mi je za záda a vyšetřovatel Vyšénka mě udeřil svazkem klíčů do tváře. Touto ranou mi vyrazil 6 zubů a zásahem do levého ucha poškodil mi sluchové ústrojí tak, že dodnes na toto ucho neslyším.
Na cele na samotkách jsem byl v té době s Františkem Jordánkem z Čejkovic.
(Svědek dále uvádí o poměrech na oddělení StB v Uh. Hradišti toto:
Jednoho dne při mytí podlahy vstoupil na celu příslušník StB, který měl světlé vlasy. Uviděl, že mám na ruce zlaté hodinky se stopkami, a ihned mi je zabavil. Později jsem se dozvěděl, že mi byl stejným způsobem zabaven motocykl Jawa 250 pérák.
Před zatčením jsem vážil 93 kg a po odchodu z vyšetřovací vazby v Uh. Hradišti jsem vážil 57 kg.
Tento doklad byl pořízen z dopisu Otakara Jelínka ze dne 22. 4. 1968 adresovaného Klubu 231 v Uh. Hradišti.
Prozatímní výbor K-231 v Uh. Hradišti
za Jiří KŘIVÁNEK, tajemník.

Vysvětlivka: Machálek Antonín, bývalý příslušník StB v Uh. Hradišti, dnes zaměstnanec Pily v Hluku, bytem Hluk, okres Uh. Hradiště (pozn. editorů).

RUDÉ PRÁVO, 24. ČERVENCE 1969
NÁPRAVA KŘIVD MINULOSTI POKRAČUJE
... Z různých pohovorů - řekl ministr spravedlnosti ČSR dr. V. Hrabal - se dá usuzovat, že někteří odsouzení nevěří v možnost změny původního rozhodnutí, jiní se nechtějí znovu vracet k událostem, které pro ně znamenaly hluboké narušení jejich životního rytmu, a značná část uznává oprávněnost původního
odsouzení.
V diskusi členové komise předsednictva FS a zástupci soudních orgánů a prokuratury poukázali na některé obtíže při soudních rehabilitacích. Jedná se převážně o zdlouhavé a pracné kompletování trestních spisů, o soustředění potřebné dokumentace, došetřování případů vyžadování mnohdy složitých znaleckých posudků a provádění doplňujících výslechů svědků a odsouzených vyšetřovacích, zejména operativně pátracích Svazků osob. Nadále trvají i některé obtíže při obstarávání vyšetřovacích, zejména operativně pátracích Svazků ministerstva vnitra. Rehabilitační senáty se setkávají s obtížemi při vyžadování materiálů od složek
ministerstva vnitra, zejména v Severomoravském a Středočeském kraji, Praze a na východním Slovensku.
Ve zprávě generálního prokurátora se uvádí mj., že se při soudních rehabilitacích vyskytují i potíže při výsleších
vyšetřovatelů Státní bezpečnosti, zejména těch, kteří jsou dosud ve funkcích. Jsou i případy, že příslušníci StB odmítli vypovídat.

Josef Kmínek
Příslušníci

Šternberk, 31. 5. 1968

KMÍNEK Josef, nar. 19. 3. 1907 v Týnečku u Olomouce, jako syn sladovnického dělníka.
Bylo nás dvanáct dětí, dva zemřeli a deset dalších nás žilo donedávna. V roce 1915 nám otec padl ve světové válce, matka pracovala u rolníka, aby nás uživila, od útlého mládí jsme všechny děti byli nuceny pracovat, pomáhat matce při malém hospodářství a učit se samostatnosti na každém kroku. Po obecné škole jsem navštěvoval dvě třídy reálky a pro nedostatek prostředků jsem studie opustil a šel se učit řemeslu řezník a
uzenář. Jako tovaryš jsem pracoval v Ostravě, Brně, v Praze, v Olomouci. V r. 1927 jsem odbýval vojenskou službu u 6. jezd. pluku v Brně. Po vojenské povinnosti jsem se osamostatnil z vlastních ušetřených prostředků. Ovládal jsem řemeslo vždy s úspěchem. Po osamostatnění jsem se oženil s mojí manželkou Boženou a narodila se nám dcera v roce 1938 - Eva. Po celou dobu protektorátu jsem pracoval ilegálně v KSČ straně. Po osvobození jsem pracoval samostatně jako nájemce nádražní restaurace ve Valšově. Přestože akční výbor ČSD mi dal ten nejlepší posudek, musel jsem tuto živnost opustit v dubnu 1948 a nastěhovat se do našeho domu ve Šternberku u Olomouce. Tam jsem byl zaměstnán až do doby zatčení, tj. r. 1950. A zvolen ze 120 zaměstnanců předsedou závodního výboru ROH. Jen sedm zaměstnanců mě nevolilo.
Dne 19. srpna 1950 v 8 hodin ráno jsem byl zatčen StB pro domnělou vojenskou špionáž v Olomouci a jeden rok v Praze na Pankráci. V této době v Olomouci jsem byl podroben 34 krutým výslechům, při nichž jsem jen dvakrát nebyl týrán. Bylo na mně doslova vytloukáno jakékoliv doznání z nějakého protistátního činu, například, kde mám tu vysílačku, která prý se u mě našla (nic se nenašlo), a hlavně kde mám schované peníze a zlato. Vmalé místnosti ve sklepě nás bylo někdy i třicet, nemohli jsme ani ležet, ani stát, velký zápach, chodilo se tam na stranu a během krátké doby se jen vrhlo místo jídla. Asi třetí den po mém zatčení jsem byl vyveden ze sklepa, kde jsem byl vězněn, oči mně zavázali hadrem a byl jsem převeden před vyšetřujícího StB.
Kázal, abych se postavil před dvě skříně červeně natřené, odvázal mi oči, sedl si za stůl a ptal se mě, jakého jsem náboženského vyznání, odpověděl jsem, že římský katolík, to jsem však nedořekl, zezadu jsem dostal takové rány, že jsem lítal z jedné strany na druhou, a zdálo se mi, že se nedotýkám země a že létám v povětří, to trvalo dosti dlouhou dobu, pak to přestalo, stálo okolo mě asi šest StB, řvali na mě, doznej se, ty kurvo kostelní,
jak se nedoznáš, tak tě zde stejně umlátíme a stejně zdechneš, mlátili mě ze všech stran, kopali, dusili, škrtili, hlavou mě tloukli o zeď a stále jsem nevěděl, co se to se mnou děje, a probral jsem se z bezvědomí s hlavou ve studené vodě. Podotýkám, že před tím jsem vůbec vyslýchán nebyl, a ani jsem nevěděl, proč vlastně jsem zatčen, a oni chtěli, abych se doznal, k čemu ? Nejstrašnější mučení mi bylo připraveno rok po mém zatčení. 8.
srpna 1951 přišel si pro mne právě před dvanáctou hodinou do cely vyšetřující Drapina (Franta). Hladem a neustálými surovými výslechy v době předchozí jsem se sotva držel na nohou a jen s velkou námahou jsem se mohl pohybovat. Drapina mě žďoucháním pobízel k rychlejší chůzi, na StB mě žádal, abych udělal sto dřepů, postavil mě do kouta hlavou obrácenou ke zdi a žádal, abych zvedl ruce nahoru. Potil jsem se slabostí a vyčerpáním, ruce nahoru jsem zvednout nemohl a dřepy jsem též odmítl dělati. Dva StB mi zvedli ruce nahoru, a jak mi padaly dolů, tak mi do nich tloukli, až kůže na rukou zčervenala a maso, pokud tam
nějaké bylo, zvodnatělo a z rukou kapala voda. Drapina nato, abych se přiznal, tloukl pěstí na stůl a řekl, že od jeho stolu ještě nikdo neodešel, co by i vraždu na sebe nepodepsal. Drapina vytáhl spisy ze stolu, řekl, že jsem se ke všemu doznal, a že dneska to jen podepíši, a tím budu mít pokoj. Já jsem řekl Drapinovi, že mu nic nepodepíši, že jsem se ničeho nedopustil, ani jsem se neměl z čeho doznat, ať na to vezme jed, že já to
nepodepíši. Přišel k tomu i náčelník Housírek a řekl: Už to ta kurva podepsala ? A obutými boty mně skákal na nahé prsty u nohou a několikrát mě uhodil do tváře a řekl, dnes, ty kurvo, podepíšeš i vraždu na sebe, což nikdy neučinils, ale podepíšeš, a znova mně skákal po nohou a zase mě několikrát uhodil do tváře. Drapina
Housírkovi řekl, že se mnou nemůže nic spravit a že se diví, jak jsou ti králikáři tvrdí, že na ně nic neplatí. Tento mučitelský výslech trval do 22 hodiny. Tehdy Drapina výslech přerušil, všichni odešli, ostal tam jen jeden StB a stále mě přemlouval, abych to podepsal, "že těch dvacet let si odsedím hladko, a když ne, tak o takovém pekle, co na mě čeká, se nezdálo ani čertům v pekle". Zároveň mi řekl, že se u mě našla vysílačka, abych řekl, od koho ji mám (nic se nenašlo). Jak to nepodepíšeš, stejně z tebe bude žebrák a stejně zde zůstaneš, tak to podepiš. Vše jsem odmítil, odevzdal jsem se do vůle boží a řekl jsem si, že za pravdu je nutno bojovat, se obětovat, i vlastní život dát, co bych to byl za člověka, který by hned pod knutou zločinců podlehl, jsem přece člověk, mám svobodnou vůli, jak bych vypadal před bohem, a před vlastním děckem se zachoval jako ramenáč a zbabělec, vím, že takových je mnoho, avšak já jsem mezi takové nikdy nepatřil, i národ musí mít muže s čistým a jasným čelem, a já to mám vždy na zřeteli, a vidím proto vše jasně i do budoucna.
Věřím od svého zrození, že zlo nemá žádného života, to je jen zdánlivé a zaniká vlastním zlem, je to jasné, co svět světem stojí. Jen láska je budoucnost všeho lidstva a dorozumění, jak není vzdálené. Jen tomu věřím, nezáleží přece, jak se která vláda jmenuje, záleží, jak se ke svému národu zachová.
Za chvíli přišel Drapina, za ním náčelník Housírek a další čtyři StB. Housírek mi začal skákat po nohou, ostatní mě tloukli po hlavě a celém těle, až jsem upadl do bezvědomí, probral jsem se, Drapina žádal po mně, abych se napil vody, kterou nařídil donést, voda to nebyla, neboť hodně perlila a já jsem odmítl se napíti, a proto chtěl mně tekutinu násilím nalíti do hrdla, já ji však převrátil a řekl, že vůbec nemám žízeň, ukázal jim jazyk, že mám
dost slin. Housírek poručil, aby mě svlékli donaha, zástupce náčelníka donesl brejle, nacpal do nich papír (byly to brejle na svařování kovů) a za stálých nadávek mi je nasadil na oči. Housírek strašně řval a nadával mně kurev kostelních, a tloukl pěstí na stůl. Postavili mě na koberec, ten ze všech stran ohnuli, a když na jejich pokřik, abych se doznal, jsem stále mlčel. Vše mě bolelo, hlava byla na prasknutí, nemohl jsem si uvědomit, co se se mnou děje, zdálo se mi, že lítám v povětří, a že se vůbec nedotýkám země. Tloukli mě znova, polévali vodou, dva šlehali důtkami a druzí dva mě tloukli řemeny přes ledviny. Prožíval jsem strašné bolesti žaludku, mozku a hlavy, jako když mi někdo propichuje žaludek velkými jehlami a trhá mozek, oči jakoby vypichoval tupým předmětem a vytahoval přes ucho ven. Opět vyzván, abych podepsal protokol, t.j. co jsem nikdy neučinil, jsem stále odvolával. Vytáhli na mě pětistovku žárovku, polévali mě vodou a přímo mě oslňovali hlavu a čelo, byla to strašná a děsivá bolest, já jsem věřil, že již přichází konec mého života, a tím moje vysvobození, jak pohybovali s ní sem a tam, tak jsem měl dojem, že mám hlavu rozseknutou na čtyři kusy a že se mi zavírají a otvírají tyto rozseknuté části. Podotýkám, že veškeré zmrzačení provedl na mně Housírek osobně. Měl jsem dojem, že mi jsou vypichovány oči tupým předmětem a že mám rozseknutou hlavu na čtyři kusy, a jak pohyboval tou žárovkou sem a tam, tak se mi zdálo, že se mně ty čtyři kusy zcelují, hrůza to byla strašná.
Dva chystali mně zapíchnout do již ušlapaných nehtů sadu špendlíků, to však Drapina již nedovolil. Za to mě znovu tloukli po hlavě a celém těle, až jsem spadl znova do bezvědomí, přitom na mě lehli a po promočených šlapkách mě dřevěnými holemi tloukli, až jsem je měl do nemožnosti zduřelé (oduté), přičemž mě strašně bolela hlava, mozek a v uších. Ležel jsem v bezvědomí ve vodě na zemi, dva, a sice zástupci náčelníka a jeden malý, který se vydával za dělníka, mě popadli za vlasy, třásli se mnou a druzí dva mi trhali vousy a vlasy (nebyl jsem několik měsíců stříhán a holen), což byla příprava na to zvěrstvo, co zde uvádím. Na hlavě mi zůstal semtam vlas, kůži jsem měl úplně odutou, obličej celá opuchlina a podlitina, celé tělo strašně
dobité. Housírkův zástupce mi vrazil palce do mandlí, tím jsem se vzpamatoval, jen na nohou držen. Drapina uhodil pěstí na stůl a řekl: Takovou kurvu jsme tu ještě neměli, ty klerikáři mají tuhou povahu, já nevím, co jim dává takovou sílu, že pro ně nic neplatí, ze stosedmdesáti tisíci takovou kurvu jsme tu ještě neměli, chlape jeden, mluv, a mlácení začalo nanovo, ze všech stran. Jak jsem ležel na zemi, Housírek mi znovu začal skákat po prstech na nohou i na rukou, vše jsem měl úplně stržené. Vyzvedli mě z mokrého koberce, Housírek odešel, avšak se ihned vrátil, a začal mě fackovat se slovy, podepiš to a přiznej se, já tě zabiju, a úhozem do tváře mi vyrazil dva zuby. Drapina skočil od stolu, kde seděl, a řídil celou operaci, zařval na mě, tak ty dacane to nepodepíšeš, dal mně asi dvanáct facek a vyrazil mně jeden zub. Potom všichni, až na Drapinu a Housírka, odešli a Drapina mně od stolu, kde seděl, hodil spodní kalhoty, abych se oblékl. S velkou námahou se mně podařilo postavit aspoň na koleno a obléci svoje spodní kalhoty, Housírek mě kopl zezadu tak prudce, že jsem se motal po místnosti. Drapina zuřivého Housírka vystrčil za dveře a pomáhal mně posbírat vlasy, které mně byly vytrhány, posbíral jsem je a dal jsem si je do kapsy u kalhot. Housírek mi je vytrhl z ruky, takže padly na zem, přičemž mi Housírek nadával do kurev, sviní a že chci ukázat spluvězňům, jak mně oškubali hlavu a tvář, znovu mě kopl, začal po mně skákat, kopal do mě dál, přičemž mě kopl tak prudce do lopatky a páteře, celé tělo jakoby ochrnulo, vykřikl jsem a padl do mdlob, skákal po mně, kopal do celého těla, a Drapina jej znova musel odvléci, volal na mě, co je vám, co se vám stalo, v domnění, že umírám, odvlekl mě do koupelny, kde na mě pustil studenou vodu a já jsem se probral k vědomí, píchlo mě však u srdce a znova se skácel a padl k zemi. Na to mě Drapina znova vlekl do místnosti, kde jsem byl vyslýchán a po dohodě s Housírkem mě odvedl do věznice, napřed však se ozbrojil revolverem a naplnil si celý zásobník. V kobce však uklidili, nechali tam jen židli, na kterou mě posadili, a při celonočním svitu mě hlídal jeden StB, abych si nemohl lehnout, a tak vnitřně vykrvácet. Ráno službu konající StB se mě tak polekal, že práskl dveřmi, a trvalo dost dlouho, než se vrátil a ptal se mě, jestli jsem to já, ač mě dobře znal, vypadal jsem hrozně, ani stínem jsem se nepodobal člověku. Po tom všem jsem se hlásil k lékaři, tam jsem však nebyl puštěn několik měsíců, až asi za 4 měsíce, a to na zákrok velitele věznice. Po celou dobu mě však bolelo, hlava mě bolela k šílenství, svalstvo a celé tělo, neviděl jsem na oči, a sotva trochu slyšel, močil jsem neustále materii a krev, a ještě déle jak jeden rok byl jsem stále v horečce. Když jsem se bolestí nemohl již ovládati a žádal kategoricky připuštění k lékaři, StB, co měl službu, zavolal Housírka, který přišel i se svým zástupcem, mně řekl, Tak ty kurvo, ty toho máš, jak vidím, ještě málo, do korekce s ním. Odvlékli mě do sklepa, staré a uzavřené kobky, svlékli mě donaha, na každém rohu, jak mě vedli, jsem dostal, nedali mi ani vodu, a tak jsem tam byl 48 hodin bez jídla, vody, dýchat se tam ani nedalo, ležel jsem pod prahem dveří, kde byla malá skulinka a čekal, kdy skončí můj život, a tím vše, za tu dobu jsem měl osm strašných záchvatů. Teprve až asi po 4 měsících jsem byl puštěn k lékaři, ten však mě neošetřil, když jsem mu vyložil, jak a co se mi stalo, a řekl, abych přišel na druhý den, to jsem byl ještě samá podlitina, a vypadal jsem hůře jak hastrman, t.j. celý zelený, kůže na hlavě odutá a celá hlava krvavá, oči jak rak červené. Asi druhý nebo třetí den jsem zas byl přemístěn na kobku, kde byli dva vězni, a to Ludvík Hrnčíř, Jindřich Lehký z
Lanškrouna, a prvý z Prostějova, oba též dobití, po čtyřech měsících mě viděli a neznali mě, Karel Předešlý, prokurista fy MORAGRO Brno a Cyril Křížek, fotograf D. Lipová. Ten ve vazbě zahynul, a byli oba strašně domláceni.
Výsledek mlácení byl:
Měl jsem polámanou klíční kost, ramenní kost, vykopnutý obratel páteře, poškozené levé koleno, oba nárty u nohou polámané, odkopnuté maso na (nečitelné) dodnes nezhojené, několik těžkých otřesů mozku, nedoslýchám, několik vyražených zubů. Všechny nehty u nohou a rukou utržené, roztrhanou kůži na šlapkách, a když jsem byl zatčen, tak jsem vážil 90 kg, v roce 1950, a když jsem se vrátil v roce 1953, jsem vážil pouhých 48 kilo, celý hrbatý a pokřivený, následkem této strašné vazby na StB. Po tomto výslechu mě navštívil prokurátor a ptal se mě, mám-li jaké přání, znal jsem, co znamená mít přání, a proto jsem mu řekl, že nemám, on však mi řekl, že mi nese radostnou zprávu, že mě propouští z vazby, protože je prokázané, že jsem nevinen. Řekl jsem mu, že to znamená, že jdu ihned domů, on mi řekl, že u něj ano, záleží však na StB, avšak že věří, že i tam budu propuštěn, to jsem byl ve vazbě asi 18 měsíců v Olomouci.
Po této 18 měsíční vazbě přišel za mnou vyšetřovatel Drapina a žádal po mě, abych mu podepsal, že bylo se mnou ve vazbě slušně zacházeno, že na mě nebylo pácháno žádné násilí, že jsem se ke všemu doznal dobrovolně, a že svého činu lituji. To jsem odepřel a ničeho jsem nepodepsal, protože bylo vše pravý opak, co po mně požadoval.
Po návštěvě prokurátora přišel Housírek, přemístili mě do jiné cely, zavolali mě k výslechu a znova mě tam strašně dobili, tak, že jsem se již na nohy nepostavil. Jedné noci nás plný autobus odvezli do Prahy na Pankrác, a tam jsem byl znovu souzen státním soudem, a zase OSVOBOZEN. Prokurátor však vstal, a žádal, abych
byl ponechán ve vazbě, že důvody sdělí, a tak utekl zase pomalu rok a se mnou se nic nestalo. V Praze nás nikdo nemlátil, zato tam byl strašný hlad a zvířečtí StB. Vodu jsme pili ze záchodové mušle a bylo třeba velké odvahy, než si na to člověk ve dvacátém století navykl, byl hlad, neustále horečka, a tak se pila voda.
Jídlo v Praze bylo strašné, smradlavé kyselé konzervy, že již daleko bylo cítit tento ošklivý zápach, a vzpomenu-li si na to, tak to cítím dodnes. Hladem lidé brečeli a kousali si prsty a cucali svou vlastní krev, hlavně mladí lidé. Poslední dobu jsem několikrát denně omdlel hladem, slunce a ani oblohu jsem neviděl několik měsíců, zima se mnou třásla a noví přírůstkové vypravovali o vedrech, jaká jsou venku, zuby se mně drkotaly,
kdykoliv jsem je mohl vytáhnout bez bolesti, žil jsem úplně podvýživou.
Protože Nejvyšší soud stále nepřicházel, tak jsem se hlásil k prokurátorovi. StB mně však nedovolil se s ním sejíti, a tak jsem zahájil hladovku, a konečně jsem byl k němu puštěn. Ptal jsem se p. prokurátora, proč mě zde drží, když jsem byl již dvakrát osvobozen, byl to starší pán a slíbil mně, že se pokusí, aby soud byl co nejdřív, a že věří, že budu propuštěn. Vše, co zde píši, jak předsedovi soudu, tak prokurátorovi, jsem vše řekl, ti zjistili, zdali jsem nepodepsal prohlášení, t.j. jak jsem naznačil, že se mnou bylo slušně a. t. d., a ujistili mě, že nemohu být odsouzen.
Nejvyšší soud mě však neprávem odsoudil, ne již za velezradu a špionáž, pouze za to, že jsem z dělnické rodiny, že jsem se vyučil, osamostatnil, a tím prý jsem se stal nepřítelem tohoto režimu, a také proto, že jsem věděl, že učitel Pejčoch provozuje ilegální činnost, a já jej neudal. Že jsem nic nevěděl, to potvrdil sám Pejčoch u Nejvyššího soudu a slyšelo to nejméně sto svědků, kteří v soudní síni byli, odvolat jsem se již nemohl, a tak do dnešního dne jsem se domáhal práva a věřím, že v rámci zákona, spravedlnosti, demokracie a lidskosti budu rehabilitován.
Celý můj případ byl již několikrát projednáván a samo ministerstvo vnitra zjistilo, že moje nevina je 100 % prokázána, a samo navrhuje úplnou rehabilitaci, což je dostatečný důkaz na moji pravdu a očistu.
KMÍNEK Josef

PROHLÁŠENÍ O VYŠETŘOVACÍCH METODÁCH StB V JIHLAVĚ
9/5/68 (Datum psáno rukou)
Po svém zatčení v r. 1952 jsem byl převezen do vazby StB v Jihlavě. V okamžiku, kdy mě vedli do věznice, jsem bil zbit, fackován a kopán za doprovodu nejsprostších nadávek. Neviděl jsem, kdo mě bil, protože jsem měl zavázané oči, jak se u StB praktikovalo, pokud vím, všude. Po několika dnech jsem byl předveden k vyšetřujícímu referentovi, který dříve, než mě oslovil, dal mi takovou ránu, až jsem udeřil hlavou o zeď. Polil
mě vodou, a za nějakou chvíli začal s výslechem, lépe řečeno nadávkami jako: ty kurvo, svině, kanále, mrzáku, dobytku, paskundo atp. Když jsem odmítl vypovídat, zbil mě znovu, a někdy si zavolal na pomoc další osoby. Jednoho dne mě tak zbili, že jsem nabyl vědomí až v cele, která byla velmi studená a mokrá. Neviděl jsem nic, protože jsem měl přes hlavu natažený jakýsi pytlík ze silného plátna, který byl u krku stažen ocelovým lankem
s malým zámkem, takže jej nebylo možno stáhnout. Každou chvíli se otevřely dveře a slyšel jsem: "Koukej chodit, lotře". Takto jsem musel chodit tři dny a dvě noci, až jsem opět ztratil vědomí. Potom mě z této cely odvedli, a pamatuji si jen, že mě vedli po nějakých dřevěných schodech nahoru. Po několika dnech mě opět k
výslechu předvedli. Při výslechu mi vyšetřující svítil do očí velmi silným světlem nějaké zvláštní lampy, a přitom na mě řval, že z mé snoubenky udělají kurvu StB. Vyskočil jsem ze sedátka, ale zapomněl jsem, že jsem k němu připoután. Skočil po mně a kopal mě tak, až jsem zvracel. Teprve po několika dnech mě odvedli k lékaři (nevím, byl-li to vězeň), ale tento lékař mě nazval simulantem. Když mě od něho odvedli, "můj" vyšetřující mě
zbil znovu.
Potom jsem dostal nového vyšetřujícího, o kterém musím říct, že se mě nikdy ani nedotkl, ale všechno se odehrávalo na oné cele, o které jsem se už zmínil. První dny jsem byl u tohoto referenta překvapen velkou slušností a zdvořilostí, ale brzy jsem poznal, že je to jeho manévr, daleko podlejšího charakteru, než bývalého
vyšetřujícího, protože za tohoto to dělali druzí. To mi bylo jasné zvláště tehdy, když po jednom takovém bití mě nutil, abych mu napsal nějaký dopis o pistoli. Pak mě znovu odvedli po dřevěných schodech, znovu jsem dostal pytlík na hlavu a opět se všechno opakovalo. V naprosto vyčerpaném stavu jsem byl převeden k výslechu, a zde mi tímto vyšetřovatelem bylo zakázáno mluvit o Jaroslavu Kloudovi a mladším Průšovi, a to ani před soudem. Byl jsem v takovém stavu, který nelze vylíčit. Potom se odehrála velmi zajímavá věc, - znovu jsem byl několikrát
zbit a jednoho rána mě někam odvezli. Jeli jsme asi tři hodiny, snad i déle. Podle ruchu a tramvají jsem poznal, že to je velké město. Zastavili a mě zavedli na nějakou celu. Teprve za nějakou chvíli jsem poznal zvonky Lorety. Uvědomil jsem si, kde jsem a co mě čeká. Odpoledne mě přivedli k výslechu. Kladli mi nepochopitelné otázky, ptali se mě, zda-li vím, kde jsem, a když jsem odpověděl, že v Praze, podívali se na sebe a něco si šeptali. Zaslechl jsem jen "tak do toho a žádný sr..." Jeden z nich začal se mnou mluvit velmi pěkně, ale v tom smyslu, že je mě škoda v kriminále, že se mohu mít na svobodě pěkně, ba dokonce výborně, když budu chtít. (Podotýkám, že na tuto cestu mě převlékli do civilu). Potom mi ukazoval fotografie nějakých lidí, ale na nic se mě neptal. Fotografie schoval a položil přede mě desky, a přivedl toho, kdo mě poprvé vyslýchal. Oba začali
opakovat, že je škoda, abych seděl, že se mohu dostat domů. I když jsem věděl, co bude ode mě požadováno, zeptal jsem se, co ode mě chtějí ... Můj bývalý referent na pokyn druhé osoby vytáhl z desek list a vyzval mě, abych to podepsal. Byla to spolupráce s StB. Když jsem papír roztrhal, zbili mě hrozným způsobem, takže
jsem ztratil vědomí. Procitl jsem až v nemocničním malém pokoji.
Zažil jsem též věznění ve sklepení na Státní bezpečnosti v Jihlavě, pod zemí, kde se celý den i noc svítilo. V rohu cely byla otevřená díra, kde kdysi byla záchodová mísa a kudy tam šel nesnesitelný zápach z kanálů, a kam nám lezly též krysy. Byl jsem tam ve společnosti prof. dr. T. Suchomela, Václava Rakušana z České Bělé a Václava Průši z Pustého Lhotska, osada Budíkovice u Humpolce, který, jak je mně známo, byl v r. 1955 zákeřně zastřelen v Leopoldově. Na vykonávání denních potřeb byl tam plechový hrnec. Jednou, aby nám tam nelezly krysy a nešel ten zápach, dal jsem tento hrnec na rouru a trochu přitlačil. Zrezavělý spodek nádoby se provalil i s fekáliemi a močovina se rozlila po podlaze, do které ihned začala vsakovat, neboť podlaha byla jakási udusaná hlína. Prosil jsem bachaře, aby mně dal kus hadru. Po dlouhém zvonění a žádosti bylo nám milostivě vyhověno. I sebral jsem veškeré fekálie do hadru a dával to přímo do té roury, a pak jsem dvě hodiny s rukama od močoviny žádal znovu o povolení, abych si směl umýti ruce, které nesnesitelně pálily. Následek toho byl, že jsem dostal silný zánět očí, které mně natekly, až z nich tekl hnis. Taktéž obočí a řasy vypadávaly již při pouhém dotyku. Prof. dr. Suchomel dostal vředy na ruce - byly to karbunkly a Rakušan, to byla doslova již jen kostra potažená kůží, na které již nebyl ani lot masa. Denně jsme se hlásili k lékaři a konečně po dlouhých dnech nesnesitelných útrap byli jsme k němu odvedeni. Ten nejprve ošetřil dr. Suchomela a bachař odváděl ho zase zpět. Potom jsem přišel na řadu já a úřední lékař se přímo zhrozil, jak vypadám. I řekl jsem mu, aby v zájmu lidskosti přišel se podívat, v jakém peklu tam jsme, a jestli tam zůstaneme ještě déle, že odtud již nejvyjdem. Ošetřil mě tedy řádně, vypláchl oči a dal mně s sebou mast Tetraform. Slíbil, že se přijde podívat. Když jsem byl odvedený znovu na celu, řekl jsem jim o mojí rozmluvě s lékařem. Čekali jsme hodně dlouho, a
už byly pochybnosti, jestli vůbec přijde. Konečně byly slyšet dvojí kroky a doktor vstrčil hlavu do dveří místnosti, ve které jsme byli. Ihned však praštil dveřmi a utekl, neboť tam byl nesnesitelný zápach. Druhý den pak v 10 hod. jsme byli odtud vyvedeni a převezeni na krajskou věznici. (To byl jediný světlý bod a myslím, že nám tím onen úřední lékař zachránil život). Bylo by toho ještě mnoho co říci. Jak nás doslova preparovali a připravovali na přelíčení, a říkat jenom to, co oni chtějí a co nařídí. U soudu pak to byla úplná komedie. O nějakém hájení nemohla býti ani řeč. Bylo mně odňato slovo a právníci, přidělení ex offo, nemohli tenkráte na obhajobu obžalovaného nic říci, jen to, co jim přikázala Státní bezpečnost. Podotýkám, že se používaly takové metody, že nakonec podepsal každý to, co oni chtěli, chtěl-li si zachránit život.
Za to, co jsem zde napsal, plně zodpovídám, neboť je to jen a jen pravda, a to je jen malý výsek z toho, co jsem prodělal jen na Státní bezpečnosti v Jihlavě.
Toto byly nejsmutnější chvíle v mém životě. Když toto nám dělali za okupace Němci, byli to naši nepřátelé. Když toto dělá Čech Čechu, je to velmi smutné. Netoužím po odvetě ve smyslu oko za oko, zub za zub, ale nikdy nezapomenu na to, jak těmito lidmi byla pošlapána nejzákladnější lidská práva a snižována důstojnost člověka.
Podpis nečitelný

... Zatčený člověk byl v podstatě automaticky pokládán za vinného a bylo již jen záležitostí vyšetřovatelů, aby z něho "udělali" případ a ten dovedli až k odsouzení. Cílem vyšetřování bylo za každou cenu zlomit vyšetřovaného, dosáhnout od něho přiznání, ať už se něčeho dopustil nebo ne. K dosažení takového výsledku byly přípustné jakékoli metody psychického a fyzického nátlaku, násilí a zvůle. Nejčastěji bylo používáno dlouhodobých výslechů na směny při minimálním oddechu vyšetřovaného v kombinaci s bitím, trýzněním hladem a žízní, zavíráním do temnice, vyvoláváním strachu o osud rodinných příslušníků, rafinovaně režírovanými konfrontacemi s jinými osobami, nasazováním agentů-spoluvězňů, odposlechy cel atd. ...
Zpráva ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949-68

24. 4. 68
Vážení přátelé,
chci Vám ušetřiti s hledáním známého dozorce z Jáchymova, soudruha BINKO. Nyní se nachází v Nových Hradech u Vysokého Mýta a pracuje tu jako tajemník MNV. Z Jáchymova utekl před hněvem vězňů, kteří ho chtěli zlikvidovat.
Pozdravuji Vás srdečně.
Karlík (?) Josef

V Luži, 20. 4. 1968
Vážený bratře, v Zemědělských novinách 20. 4. četl jsem výzvu, aby se přihlásili a odeslali své adresy býv. vězňové pol. z tábora "1", nevím, nejedná-li se o tábor "L". Já jsem byl na táboře "Rovnost 1" a posílám níže svoji adresu.
Byl jsem na "Rovnosti 1" od 20. července 1950 do 27. října 1955, tedy po celou působnost sadisty a vraha náčelníka "Palečka" (správně Dvořák), za tu dobu zastřelil a postřelil několik vězňů a jeho oblíbený způsob udeřit vězně do hlavy koženým váčkem, který měl na lanku, údajně to měly být klíče, z vlastní zkušenosti bych řekl, že to bylo železo. Při nástupu k sčítání mě udeřil na levou stranu pod spánek, narazil lícní kost, a dle zjištění vězně, bývalého primáře z Bratislavy, stačily 3 cm výše, a dnes bych už nemohl Vám psáti dopis.
Bratři, prosím, máte-li vědomost, kde se nachází, byl bych velmi rád, kdybyste mně sdělili, kde se nachází.
Po odchodu z Rovnosti 1 byl v pankrácké věznici jako eskortní.
S přátelským pozdravem
Frant. STEJSKAL

Bonifác Martiňák
Příslušníci

Titl.
Dokumentační komise Klubu K-231 - br. Rambousek, Praha
Lágr Vojna, Příbram

Specialitou tohoto lágru byl podzemní bunkr, ve kterém na prostoře přibližně 3x3 m bylo namačkáno až 10 vězňů. Tito byli trestáni pro neplnění normy, kterou nebylo možno často vůbec splnit - nebylo to v lidských silách - anebo pro celkem nepatrná provinění. Dávky jídla byly sníženy na minimum. Místnost nebyla vůbec větrána. Dveře byly ocelové, stěny a podlaha betonová. Na výkaly jedno vědro, nestačilo pojmout nejnutnější výměšky
lidského těla, které pak tekly po podlaze. Větrání nebylo téměř žádné.
Po jednom až dvou měsících vycházely z tohoto bunkru mátohy, které byly ihned zase zařazovány do práce, do uranových dolů.
Velitel tohoto lágru byl Vojík. V roce 1956 byl bunkr zasypán a na jeho místo postaven pomník horníka.
Podpis nečitelný

VĚC: SVĚDECTVÍ O NELIDSKÉM ZACHÁZENÍ DOZORCŮ MAŠKA A ŠINDLERA
Skokem z jedoucího auta mezi táborem Oslavany a Zbýšov jsem provedl sólový útěk. Dne 5. 7. 1951. V Levešicích(?) u Kyjova mě na udání Jaroslava ........ zadržela milice. Po vyšetření jsem byl vrácen na Cejl. Ještě téhož dne jsem byl odveden do nějaké odlehlé kanceláře, kde mně dozorce Mašek přikázal vyzout a lehnout si břichem na psací stůl tak, aby nárty nohou byly na hraně stolu. Stůl byl z obou stran své délky přístupný. Mašek z
jedné a Šindler z druhé strany mě bili pendreky, přičemž započali od nohou, postupovali až k hlavě a zpátky, tak dlouho, až jsem se nemohl bez pomoci zvednout ze stolu a samozřejmě ani jít. Když toto Mašek zjistil, vzal mě do náručí a odnesl mě na takzvanou kobku smrti. Cestou se mě Mašek ptal, co jsem vypověděl do protokolu. Sdělil jsem mu, že konal svoji povinnost, a několikrát po mně vystřelil. Touto, z mé strany vědomou lží, jsem jej kryl proto, aby neubližoval politickým vězňům. Zdálo se mi, že je mou odpovědí dojat, a tím jsem byl přesvědčen o správnosti mé výpovědi. Na kobce smrti bylo jediným příslušenstvím lavice přišroubovaná k podlaze. Na kobce jsem strávil 6 dnů, aniž si mě kdo všiml. Tudíž bez jídla, pití, jakékoliv postele, přikrývek, a samozřejmě bez možnosti jít na stranu. Kobka byla známa tím, že v ní byli soustřeďováni lidé, kteří měli být popraveni, její číslo však neznám. Sedmý den se otevřely dveře a nějaký dozorce předstíral, že je velitelem tohoto oddělení, že měl dovolenou a že na mě bylo asi zapomenuto. Projevil předstíraný podiv, že jsem tam tak dlouho a bez ničeho. Nechal tam donést vodu "Žanka", postel a nakonec v kameninové nádobě černou kávu. Předtím, než
jsem se mohl napít, se mne ptal, proč tam jsem. Když jsem mu odpověděl, uhodil mě do kameninové nádoby, vyrazil ji z rukou a káva se rozbitím nádoby rozlila po zemi. Nechal opět všechno vynést, takže tam zůstala jen přišroubovaná lavice a já. Jméno toho dozorce neznám, ale jistě se dá vyšetřit. Tento sedmý den jsem byl předveden k nějakému veliteli, který mi udělil 30 dní temnice s tím, že dostanu každý třetí den chléb a vodu, a ostatní dny půst. Opět jsem byl vrácen na jmenovanou kobku. Pozdě večer téhož dne přišel dozorce Šindler se dvěma statnýma vlčákama bez náhubku, s jejich pomocí mě převedl po chodbách v Cejlu do řádné temnice. Desátý den v pořadí, třetí den v temnici, jsem dostal džbán vody a asi 25 dkg chleba. Několik dní po sobě do temnice vnikla skupina dozorců, sadisticky mě bili a přitom způsobovali jiné útrapy, jako povinné dřepy, kterých jsem jednou musel udělat víc jak 1000. Pro úkon vykonávání dřepů si v této kobce rozsvítili světlo a pozorovali nahlédacím okénkem. Kdybych tohoto pokynu zaklepáním na dveře neuposlechl, hrozilo další bití. Asi po 30 dnech mě naložili s ostatními vězni do autobusu a jelo se do Jáchymova. Při opuštění autobusu jsem na táboře ROVNOST poznal velitele ostrahy Václava Ryšavého, se kterým jsem sloužil v prezenční službě, a nechal jsem jej ze dvou let služby téměř pět měsíců ležet na ošetřovně za to, že nám dělal pořádek. Slyšel jsem, že byl krutým a bezohledným velitelem. Moje přítomnost na ROVNOSTI Ryšavému vadila, proto mě za tři dny poslal antonem, doprovázeným obrněným vozem, do věznice Bory, samozřejmě přímo do korekce, a pak na draní peří. Za tento útěk jsem byl odsouzen na 6 měsíců a z toho se domnívám, že předešlé tresty byly zločinem
proti lidskosti při několikanásobném ublížení na těle a vážném ohrožení života.
Bonifác MARTIŇÁK
Sádky 19
Prostějov

Ladislav Ondráček
Příslušníci

Ladislav ONDRÁČEK
Lipanská 12
Praha 3

V lednu 1951 jsem dostal bezdůvodně od příslušníka facku, kterou jsem mu vrátil. Za to jsem byl odveden druhý den do kláštera na Mariánskou, po příchodu mě tam pověsili na katr, večer vzali k výslechu, kde mě ztloukli, po dvouhodinovém výslechu mě znova pověsili na katr, kde jsem visel do druhého dne do rána, vzali mě znovu k výslechu, a po tomto výslechu odvedli na celu mezi ostatní vězně. Začátkem února mě z ničehonic vzali k výslechu, zřejmě šlo o provokaci, kde se snažili ze mě vytlouct, že jsem chtěl z Mariánské utéci. Tohoto prvního výslechu se zúčastnil tehdejší poručík Ryšavý, nyní podplukovník, ještě se třemi estébáky. Na příkaz, abych se zul a kleknul si, mě tři drželi a Ryšavý mě řezal býkovcem přes chodidla. Po výslechu mě pověsili na katr, kde jsem byl do druhého dne. Vzali mě znovu k výslechu, pověsili znovu na katr a třetí den po dalším výslechu mě dali do temnice, která byla čerstvě vybetonována, bez dek a bez jídla. V temnici jsem byl od neděle do pátku. Během této doby jsem měl pět výslechů, kterých se zúčastnili, které jménem neznám, jen o jednom vím, že se mu říkalo Kudrna. Těchto výslechů a bití se zúčastnil také velitel tamějšího StB, kterého jménem neznám. Po těchto pěti dnech jsem se nakonec "přiznal", že jsem chtěl utéci. Potom mě dali do vedlejší cely, to tzv. "studené cely", kde to bylo totéž jako v temnici, rozdíl byl jen v tom, že tam bylo okno a dostal jsem jednu deku. Tam jsem byl měsíc a omrzly mi tam po kolena nohy. Po měsíci mě odvezli na ústřední tábor do korekce,
kde na moje dotazy, proč jsem v korekci bez raportu, a jak dlouho tam mám být, mně odpověděli, že mám korekci až do odvolání.
V roce 1959, když jsem měl útěk z Valdic, a po útěku, když mě přivezli zpátky do Valdic, dali nás všechny do korekce, ale ještě předtím nás vedli spoutané na velitelství, kde do nás po cestě
kopal podporučík Vojtěch, asi pět kroků ode mne šel náčelník Král. Na toho jsem se obrátil a žádal jsem ho, aby jako náčelník věznice nepřipustil tyto nehoráznosti. On mi odpověděl: "Drž hubu, ty svině, nebo dostaneš do držky ještě ode mě!"
Když jsem byl v korekci, tak jsem pět dní a pět nocí si nesedl, nelehl, stále jsem musel chodit bos po betoně. A bez jídla. Po pěti dnech jsem dostal poprvé jíst. Za tu dobu mi tam otekly nohy, což se také stalo mému komplici Kmentovi, se kterým po žádostech o odvedení k lékaři nás odvedli k lékaři. Jako následek toho mám, že mi pravá noha stále otéká.
Zodpovědného za toto činím náčelníka Krále.
Mezi touto dobou, kdy nás vodili k výslechu a od výslechu, do mě několikrát kopal strážný na samovazbě, údajně jménem Vysuček.
Bylo by potřebné prošetřiti několik vražd v Leopoldově. Za prvé justiční vraždu Adolfa Petrovského, který byl za útěk z Leopoldova odsouzen k trestu smrti a popraven. Bylo to v květnu 1959.
Dále účastníka (jde o Josefa Vaníčka, který byl při popsaném "útěku" zastřelen asi v 11.30 v neděli 28. září - pozn. editorů). tohoto útěku s Adolfem Petrovským, který po útěku, když byli v izolaci a chodili na vycházku, tak zřejmě ze zoufalství se ve dne pokoušel o útěk "na vostrovku" přes dráty, kde byl na šancích zastřelen, což považuji také za vraždu, jelikož každý normálně myslící člověk usoudí, že v dané situaci nemohl nikam utéci.
Někdy v roce 1963 nebo 1964 při útěku přes dráty vězeň, na jehož jméno si nemohu vzpomenout, se kterým jsem byl ale na samovazbě na cele, a který byl duševně chorý. Už se dalo usuzovat, že je duševně chorý, protože na vycházce trhal trávu a jedl a nosil si ji na celu k jídlu - o tom, že je duševně chorý, věděli i příslušníci. Jednoho dne v uvedených letech, v pravé poledne se pokoušel přes dráty o útěk, kde byl zastřelen, a jako obvykle zase zbytečně, protože z těch šancí v pravé poledne nemohl nikam utéct.
V září 1955 byl zastřelen vězeň Průša při práci. Několik vězňů nosilo klády kolem ostřelovacího pásma, kde byl s nimi jeden příslušník, takže strážný "Partyzán" na věži si jich vůbec nemusel všímat, poněvadž měli u sebe dozor, a přesto, když se s jednou kládou točili, tak Průšu zastřelil.
Bylo by dobré zjistit pravou příčinu smrti Rybára, který údajně zemřel na zápal plic, ale nejdříve tomuto všemu předcházelo, že ho mlátili v korekci, potom ho strčili na samovazbě do "pivnice" nahého, kde ležel zmlácen a nahý, a zřejmě následkem tohoto všeho dostal zápal plic a zemřel.
Ladislav ONDRÁČEK

Václav Smrž
Příslušníci

Titl.
Ústřednímu výboru sdružení K-231
Dokumentační komisi
Karlovo nám. 17
P R A H A 1

Na ustavující členské schůzi obvodního výboru K-231 Praha 9 byli jsme vyzváni předsedou dokumentační komise, br. Rambouskem Oto, abychom poslali případná svědectví o porušení zákonů a lidských práv v době výkonu trestu. Na základě toho uvádím:
V únoru 1950 po vyšetření StB v Praze byl jsem eskortován k StB v Karlových Varech. Odtud po vyšetření byl jsem eskortován k StB do Jáchymova (pověstná skupina Jeřáb). Po vyšetření eskortován do věznice Žlutý Kříž v Karlových Varech. V té době byli u Žlutého Kříže příslušníci Tokár a Matějka. Tokár je nyní podle mých
informací jako velitel věznice ve Valdicích v Jičíně.
V té době byla v tamní věznici řada podvodníků, zlodějů a jiných delikventů. Mezi těmito bylo cca 30 politických vězňů, kteří se připravovali k eskortě ke Státnímu soudu v Praze. Vězni státního soudu nosili na rukávě bílý pásek, aby příslušníci stráže měli lepší přehled. Vězňové státního soudu byli při příchodu do věznice surově zbiti a ztýráni. Jmenovitě si vzpomínám na br. Prokůpka Stanislava z Chomutova a Mašatu Rudolfa z Prahy, kteří
byli surově ztýráni. Jako jejich útrapy uvádím: kopání, bití pendreky. Bití těchto dvou vězňů prováděli osobně příslušníci Tokár a Matějka. Protože se tam ztratila řada našich osobních předmětů, kupř. mé zlaté švýcarské náramkové hodinky, byla nařízena osobní prohlídka. K tomu účelu byli vždy před kancelář Tokára a Matějky předváděni vězni po malých skupinkách. Byl jsem předveden ve skupince, v níž byl také Prokůpek a Mašata.
Postupně volali jednoho po druhém do kanceláře, kde mu vysypali ze sáčku jeho věci, a vězeň musel podepsat, co mu schází, neb zda je vše v pořádku. Z kanceláře vyšel dozorce Tokár a volal dalšího. Ten předstoupil před Tokára a okamžitě byl surově ztýrán, že v okamžiku byl samá krev. Vyběhl též Matějka a vězně tam před námi ztloukl, že za několik minut nebyl pro otoky v obličeji k poznání. Ztloukli ho proto, že při zavolání nevytáhl ruku z kapsy.
Když jsem mu utíral z obličeje krev, zjistil jsem, že vězeň nemá ruku, protože ji měl za předloktím amputovánu a v kapse měl pouze prázdný rukáv.
15. 5. 1968 Praha 9 SMRŽ Václav, Klánovická 951, Praha-Hloubětín

Václav Rott
Příslušníci

ROTT Václav - dokumentace v době věznění
Byl jsem vězněn od 26. 10. 1949 do 26. 4. 1956.
Vyšetřovatelé StB: Áda Bejvančický a Ota Kosejk. Z nich prvý byl ten dobrý, a Kosejk ten zlý. Nafackováno jsem dostal od Kosejka. Na StB jsem byl od zatčení do poloviny srpna, a to ve Varech a Chebu. Soud se konal v Praze dne 16. 9. 1950. Sestavení senátu státního soudu: předseda dr. Kremlička, soudci mjr. dr. Havlíček a dr. Řehák, - soudci z lidu: Ant. Kareč a Mir. Vích. Prokurátora si nepamatuji, ale myslím, že jím byl dr. Cígler. Všichni věděli, že proces je fraškou. Obhájcem byla dr. Turková.
Po odsouzení jsem byl asi měsíc na Pankráci v garážích, a od října 6 týdnů jsem byl v korekci, údajně za schvalování "korejské války". V polovině prosince 1950 jsem byl asi s 15 jinými vězni převezen do trestného lágru Mořina, kde jsem vydržel do listopadu 1953. Z Mořiny jsem byl převezen na Mariánskou u Jáchymova. Tam jsem dosloužil a byl propuštěn na podmínku.
Připomínky k soudu: Při uvedení do soudní síně jsem byl zařazen asi na 12. místě. Při zahájení dostal předseda senátu zvláštním poslem dopis a ihned přerušil jednání, které pak bylo obnoveno asi o hodinu později, a přitom jsem byl zařazen na místo čtvrté. Trest 10 roků jsem nepřijal, necítil jsem se vinen, a žádal jsem odvolání, které se však nikdy neuskutečnilo.
Po rozsudku řekl referent StB Bejvančický mé manželce, kterou potkal na ulici, že rozhodnutí o potrestání bylo dohodnuto na sekretariátu KSČ ve Varech.
6 týdnů v korekci na Pankráci jsem prý byl proto, že jsem schvaloval korejskou válku. Byl to však výmysl, protože v té době probíhala na Pankráci výměna velitelů a ti noví chtěli ukázat pevnou ruku. Z korekce na Mořinu bylo jen pokračování této zvůle. Tam v trestném táboře pod komandem velitele Pudila byla nejméně
obden korekce při nejtěžší práci, bez ochranných prostředků, téměř bez jídla. Na světnici byl suverén, bývalý vrah Franta Pytlík, který mohl kohokoliv zmlátit, a také mlátil bez omezení. Pudil je bachař bez svědomí, a také několik dalších z jeho komanda byli bachaři schopní všeho.
Na Mariánské zůtal v mé mysli hlavně velitel lágru Vašíček - vulgo Fešák. Sadista, který nechával s oblibou stát celý lágr na sčítání, a iniciátor takzvaných "buzerantských pochodů", kdy cestou ze šachty a na šachtu jednotlivec musel držet za pás toho, který šel před ním. Tento despota vyprovokoval na lágru v roce 1955 vzpouru a jen díky vojákům nedošlo k masakru. Represe však na lágru byly strašné.
ROTT Václav
Sládkova 23
K. Vary

R. Taušová
Příslušníci

DOKUMENTACE O PRŮBĚHU VYŠETŘOVÁNÍ A VĚZNĚNÍ
R. TAUŠOVÁ
Palackého nám. 4
Karlovy Vary

Byla jsem zatčena dne 20. října 1949, přibližně v 9 hod. dopoledne. Zatýkali mě 4 příslušníci StB Bejvančický, Kosejk, Švarc, čtvrtého si nepamatuji. Současně vykonali v mém bytě prohlídku, zabavili některé obrázkové časopisy z revolučních květnových dnů, o nichž prohlásili, že už je nedostanu. Byla jsem několikráte vyslýchána, ale neměla jsem co říci, neboť jsem lidi, na něž se mi ptali, skutečně neznala. Na cele, kam jsem byla dána, byla konfidentka, údajně Markéta Bukovská. Současně tam také byla zemřelá pí. Dulovičová z Karlových Varů. Ta mě hned, jak jmenovaná M. B. odešla k obědu, správně na výslech, upozornila, s kým máme tu čest. Říkala, že M. B. chodí každý den před obědem k výslechu a po něm se zase vrací, aby jídlo, které dostala jako ostatní, hodila s komentářem "to by ani prase nežralo" do záchodu.
Asi po 14 dnech mého pobytu na StB přišel v 11 hodin večer příslušník StB Šnajdr pro mě k výslechu. V ruce držel ručník, a jakmile jsem stála za dveřmi, ihned mi zavázal oči a nějak podivně mě vodil hned nahoru, hned dolů, až do nějaké místnosti, v níž jsem slyšela směsici hlasů, mezi nimi jeden ženský.
Poněvadž jsem se neměla k čemu doznat, poručili mi kleknout na zem, přes hlavu mi dali deku a nejdříve mě tloukli přes chodidla, potom nějakým předmětem do hlavy, až jsem omdlela. Zřejmě mě polili vodou, protože jsem měla celý kabát a prádlo mokré, z nosu mi tekla krev, kterou jsem měla i na kabátě, a jen jsem cítila,
jak mi kdosi hadrem kabát utírá. Ve 3/4 na 5 ráno mě odvedli na celu, kdo, to nevím. Po ztlučení mi dali něco podepsat, co, to nevím, nenechali mi to přečíst, a ani bych to asi nebyla vnímala. Druhý den ve stejnou dobu přišel Šnajdr znovu, s ručníkem, ale už mě netloukli. Modřiny pod očima a na spáncích jsem měla ještě za
14 dnů, když nás eskortovali do Chebu.
Po dobu vězení jsem více něco podobného nezažila. Je však třeba ještě se zmínit o tom, že 28. 10. 1950 nás na Pankráci ostříhali, zatloukli nám okna hřebíky, abychom je nemohli otevřít, a skla natřeli bílou emailovou barvou, odbourali schody do vycházkového dvora, a tak až do 23. listopadu, kdy nás eskortovali do Liberce,
jsme nesměli ven, na světlo a vzduch.
Další kalvárie pak nastala po návratu domů. Nastoupila jsem v karlovarských pekárnách jako fakturistka. Za rok jsem z finančních důvodů odešla na KSSD. Tam jsem byla hodnocena jako vzorná pracovnice. Přesto, při kádrových prověrkách a přes veškeré protesty svého představeného, jsem v r. 1958 dostala výpověď s tím, že smím pracovat pouze manuelně. Nastoupila jsem jako dělnice do skladu potravin v Rybářích. Po roce potřebovali ve velkoobchodě prodejní úřednici, a to takovou, kterou by nemuseli nijak zapracovávat, a tak přišli za mnou. Přijala jsem, ale vydržela jsem pouze rok. Přišly nové kádrové prověrky, a já jsem musela zase do skladu do Rosnice jako expedientka. Tam jsem posud.
TAUŠOVÁ R.

Ústřední sekretariát
Klubu 231
Karlovo nám. 17, Praha 2

Na základě Vašeho článku v Lidové demokracii ze dne 3. t.m. pokládáme za povinnost oznámit Vám adresy některých dozorců, kteří jsou nyní v našem okolí, a možná, že po nich marně pátráte.

JAROSLAV FALTÝNEK, pravděpodobně velitel tábora Valdice. Přišel do vedl. vesnice asi před 7 lety. Je nyní vedoucí sklářského podniku Železnobrodské sklo, Zásada, jako vedoucího ho přivedl Pála Vladimír, ŽBS.

JOSEF DLASK, asi 55 let, dozorce z Valdic, kde byl v 50. letech. Nyní zaměstnán v nár. podniku KAVALIER jako temperář. Bytem Vlastiboř. (Chlubil prý se v podnapilém stavu, že rozbil jednomu muklovi hlavu lopatou. Není potvrzeno).

JAROSLAV JERIJE, dozorce v letech 50tých v Jáchymově (45 let), nyní zaměstnán v n.p. Železnobrodské sklo, Zásada.

KRUPKA, zaměstnán u StB - pravděpodobně v Liberci, v 50tých letech velmi nebezpečný chlap - postrach okolí - nyní zaměstnán v Železnobrodském skle Těpeře, snad jako vedoucí (bydlí Huť u Jablonce n/N).

BOHUMIL TRDLA, člen StB z let 50tých - činný na Mělnicku (snad zatýkal posl. Horákovou, asi 45 let), nyní zaměstnán u n. p. Kavalier, Držkov (bytem Vlastiboř), přiznával, že byl vedený pod číslem.

JOSEF ? ULRYCH, člen StB od r. 1948 - působiště nezmámé, snad Liberec, též byl viděn v r. 1949 na Pankráci - snad je nadále členem StB (43 let), pochází ze Zásady, kam občas dojíždí.

Prosíme za prominutí, že se nepodepisujeme, ale jsme obyčejní lidé z venkova a těchto mocipánů se stále bojíme. Nemáme nic osobního proti nim, ale tito lidé nemají čisté svědomí.

POZNÁMKA RUKOU : ANONYM - PROVĚŘIT

GUSTAV HUSÁK

PŘÍSLUŠNÍCI

SVĚDECTVÍ SOBĚ SI NEJROVNĚJŠÍHO ZE SOBĚ SI ROVNÝCH

... v komunistickém prostředí i otázka svědomí vypadá jinak než v kapitalistickém, což jistě nelze popírat, protože kapitalistický svět vůbec nezná žádné svědomí... Nemysleme, že se obžalovaní přiznávali takto ihned. Tak jednoduché to jistě nebylo. Ale zrovna tak nemysleme, že k tomu byli přinuceni bytím nebo jiným násilím. To dělá kapitalistická policie, kde vrchol moudrosti, jak něco dostat z obviněného, je dát ho zmlátit policajtem. Komunista jako ve všem, tak i zde, ve vypátrání pravdy, jde na to docela jinak, a výsledek ukazuje, jak i v tom dvojí ten svět se liší. Ne bití, ale drtivé důkazy, věcnost, to je metoda dělnické třídy i zde, jako i ve všem jiném. Proto také i výsledek je jiný, ne chvilkový, ale trvalý. Prof. dr. Zdeněk Nejedlý K procesu s protistátním spikleneckým centrem (Praha 1953)

U mňa na začiatku táto hranica bola 72 hodin nepretržitého brutálneho výsluchu a týrania. Tri dni a tri noci neustále stáť na nohách, raz v mraze, raz v horúčave, pod fantastickým nátlakom troch sviežich ľudí, pri minimálnej strave, bez sekundy odpočinku - tak mi vyčerpalo celý organizmus, že mi prestávali fungovať zmysly, nohy som mal opuchnuté, omrzlé, srdce vynechávalo, záchvaty mdloby. Vynechával mi zrak i sluch. Po prvý raz v živote som videl, ako vzorce koberca ožili a fantasticky sa pohybovali. Červené myšky liezli po stene. Jazykom som nevedel ohýbať, sotva som vykoktal nejaké slovo. Prestal fungovať rozum, vôľa sa strácala. Naraz tá jediná živočišná túžba: na chvíľu zavrieť oči, na chviľu si ľahnúť (...).
Tri týždne som strávil v tom zámku hrôzy. Chorého, ubitého, s omrzlinami ma previezli späť do Ruzyne. Nohy opuchnuté a čierne od omrzlín. Z tváre a rúk mi zliezala omrznutá koža. Dostával som srdcové záchvaty. Musel ma liečiť lekár. Začiatkom marca 1951 po prečítaní protokolu zo zámku, ihneď som celú "výpoveď odvolal. To
jest svoj podpis ako vynútenú lož. Začalo sa druhé kolo trápenia tými istými metódami. "Psychologická" metóda spočívala v tom - vynútene priznanie potom za každú cenu udržať, upevniť, nedovoliť väzňovi od toho utiecť. Štyri týždne denných a nočných výsluchov so všetkými brutalitami dosiahlo zase svôj cieľ: úplnú fyzickú
vyčerpanosť, apatiu a v tomto nenormálnom stave napísané "doznanie" podľa vôle a formulácie vyšetrujúcich orgánov. Zas trochu oddychu a zase som všetky lži, nepravdy odvolal.
Tretie kolo násilností trvalo tri mesiace, august, september, október 1951. Zase to isté týranie, dni a noci bez spánku a všetky surovosti k tomu. Doubek osobne ma viac ráz vyšetroval a týral. Pri jednom výsluchu v septembri 1951 ma tak krvavo stýral, že museli ma dať ošetriť lekárom.
Zase totálna vyčerpanosť, ochorenie, otupenie a zas podpísaný nepravdivý protokol zo začiatku novembra 1951. Ubili ma, zlomili a donútili k podpísaniu neprávd a lží (...).
Spočiatku som bol presvedčený, že ide v mojom prípade o tragický omyl, ktorý sa vysvetlí, o nedorozumenie, o pomluvu apod. Vysvetľoval som stovky hodín fakty do najmenších podrobností, uvádzal dôkazy, ľudí, doklady, ktoré mohli moju výpoveď potvrdiť, aby som takto umožnil vyšetriť skutočný stav vecí, pravdy. Po ťažkých skúsenostiach som však prišiel k jasnému poznaniu, že týmto ľuďom, týmto orgánom nejde o zistenie materiálnej pravdy, o objasnenie faktov. Ide im výlučne o donútenie k priznaniu, bez ohľadu na skutočnosť, na pravdu. Ide výlučne o politické a fyzické odkrágľovanie človeka. Ako mi tisícrazy opakovali: "Odsud vede pro vás jediná cesta k soudu a do vezení. Anebo, nebudete-li rozumný - na šibenici!" Keď sa nepriznáš, šibenica, keď sa priznáš, väzenie. Ale život si zachrániš. Táto logika - neustále zdôrazňovanie, že je to príkazom strany, že strana o všetkom vie a schvaľuje, že priznať sa aspoň takto znamená ukázať dôveru strane, to viedlo - pri známych metódach vyšetrovania - k zlomeniu a priznaniu mnohých nevinných ľudí.
Zaistený som bol ako člen ÚV KSČ, vedúci oddelenia sekretariátu ÚV KSS a poslanec národného shromaždenia (...).
Po 24 hodinách ma priviezli do nejakého zámku neďaleko Prahy. Putá a zaviazané oči patrili po celé roky k obvyklej výstroji. Hore v pánskom sídle boli úradovne bezpečnosti, dolu pod zemou v dávnych pivniciach na zemiaky boli improvizované väzeňské cely bez kúrenia. Bol studený február. Taká zima, že stráže pred celami boli v kožušinových topánkoch, v kožušinových čiapkach a ešte mrzli. Ja v ľahkom oblečení.
Vo vyšetrujúcich miestnostiach bolo tak prekúrené, že vyšetrujúci sedeli v košeliach, ja som stovky hodín musel tam stáť v zimníku. Pot sa lial po celom tele. Z horúčavy hore do mrazu dole. A tak stále dokola vo dne v noci. Traja referenti sa striedali vo vyšetrovaní deň a noc, v urážaní, v ponižovaní, v bití, vo vyhrážaní a v celom premyslenom systéme mučenia. Strana ťa sem dala, strana o tebe už rozhodla, priznať ! priznať ! Chyba,
nedostatok, úchylka, velezrada a sabotáž ! Taký je príkaz strany. Za každú cenu priznať a podpísať ! (...)
Každý človek, každý organizmus, každý nervový systém má istú hranicu únosnosti zaťaženia, keď sa táto prekročí, nervový systém povolí, zlomí sa, poddá sa. A o to išlo. Tak sa docieľovali "priznania".
Dr. Gustav Husák (z odvolacího spisu)

ČASOPIS NOVINÁŘ Č. 7-8, ČERVENEC - SRPEN 1971
VĚZEŇSTVÍ A SDĚLOVACÍ PROSTŘEDKY
Věznice, kriminály, kolik toho bylo v neblahém roce 1968 na toto téma napsáno, kolik křivd a nepravd na jednotlivé pracovníky Sboru nápravné výchovy (SNV) naneseno ústy a pery redaktorů tisku, rozhlasu a televize.
Abychom přispěli ke konzolidaci vztahů příslušníků Sboru k pracovníkům sdělovacích prostředků, pozvali jsme si do redakce tiskového tajemníka Sboru nápravné výchovy pplk. Jiřího Karlíčka, kterému jsme položili několik otázek.
PPLK. KARLÍČEK: ... Jasné je, že záměru byly podřízeny všechny otázky spojené s publikováním o činnosti Sboru nápravné výchovy. To znamená, že zde byla uskutečněna úplná kampaň proti Sboru. Podkladem k tomu byly zkreslené případy, plánovitě dodávané do jednotlivých redakcí bývalými odsouzenými - převážně členy K-231. V těchto případech byla naše zařízení líčena horší než nacistické koncentrační tábory, naše ústavy jako středověké mučírny a na vymyšlených příkladech chtěli různí autoři dokazovat, že jsme na tom hůže, než tomu bylo například v dobách fašistické okupace.
Zcela jasné je, že současně s tím byli zejména někteří funkcionáři Sboru a i někteří příslušníci líčeni jako sadisté,
tyrané, a byla proti nim vyvolána taková averze, která v mnoha případech končila nechutným napadáním slovem, a dokonce i jinými násilnostmi.
Základem celé kampaně vyvolané proti Sboru nápravné výchovy, jenž byla podle našeho názoru řízena členy K-231, byla články uveřejněnými ve Svobodném slovu 10. března a 24. března (K-231 byl ustaven v Praze na Žofíně 31. března 1968 - pozn. editorů), které takříkajíc ukázaly možnost využít lidské důvěřivosti a vést proti nám štvavou kampaň. Byly to články o bývalých podplukovnících Moravcovi a Rohlenovi od redaktorů Toningera
a Krásy, na které potom navazovaly další.
Literárních listech 11. dubna 1968 pod názvem "Kdo bude žalovat", v němž obviňuje příslušníky tehdejšího ústavu na Borech z vraždy několika odsouzených. Tohoto případu se ujalo také plzeňské vysílání Čsl. rozhlasu a redaktor Taláb z toho vytvořil celý štvavý seriál. Nemalou úlohu sehrála i televize. Zejména známým pořadem Vladimíra Branislava "Kontrola".
REDAKCE: Já vím, že uvádíš fakta pro mnohé dosti nepříjemná, ale pravdivá. Dnes však nejde o to, kolik toho kdo napsal, ale v prvé řadě, jaký dopad měla celá štvavá kampaň na myšlení naší veřejnosti.
PPLK. KARLÍČEK: Ano, máme vyhodnoceno, kdo a co proti nám napsal. V té době byla celá řada redaktorů, kteří psali vylhaně, třeba na základě získaných informací od bývalých odsouzených.
REDAKCE: V roce 1968 se psalo o vězeňství a Sboru nápravné výchovy tendenčně, štvavě, jak se to zrovna hodilo takříkajíc do krámu...
PPLK. KARLÍČEK: Kdybych měl konkrétně říct co psát, myslím si, že v prvé řadě by se měla smýt špína, která na Sbor, na jeho příslušníky a celkově na vězeňství byla nanesena v takzvaném obrodném procesu. Znamená to zcela otevřeně a čestně se s tímto vypořádat, a měly by se s tím vypořádat všechny sdělovací prostředky, které se tenkrát na celé kampani podílely ...
REDAKCE: Co by sis přál ty, jako tiskový tajemník Sboru nápravné výchovy, aby se v příštím období zlepšilo ve sdělovacích prostředcích?
PPLK. KARLÍČEK: V prvé řadě bych si přál, aby naše spolupráce byla plodná. To znamená, aby náš cíl byl společnými silami splněn. Dále, aby se o nás psalo vždy objektivně. Tak jak to ve skutečnosti vypadá, a jak si to otázka vězeňství zasluhuje ...