ŽENSKÉ  VĚZNICE

Lichačev a Makarov od počátku svého působení v ČSR kriticky
poukazovali na to, že práce čs. bezpečnosti je příliš měkká a
nerozhodná, že se bezpečnost nechává odstrkovat, neprosazuje dost
energicky svoje názory a požadavky, a že s třídním nepřítelem se
jedná příliš v rukavičkách.
Zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949-68

Dagmar Šimková
Ženské věznice

23. 5. 1968
V Pardubicích byly soustředěny od roku 1952 velkou většinou ženy od státního soudu, hlavně vyšší, mnohaleté tresty. Mezi nimi byly ovšem i retribuce, jako dozorkyně Wernerová z Rawensbrücku a jiné, a dále i kriminální případy, hlavně vraždy. Stav uvězněných žen se pohyboval mezi 800-900. Pracovalo se na různých dílnách,
za různých pracovních, zdravotních a existenčních podmínek. Mezi námi bylo mnoho žen starých, nemocných i mladších neschopných práce i pohybu následkem vyšetřovací vazby a metod vyšetřovacích. Dozorčí orgány vládly podle toho, jak se zostřovala politika vnitřní i zahraniční. Poměry se postupně zhoršovaly. V roce 1954
bylo v táboře zřízeno "zvláštní uzavřené oddělení", čili "vězení ve vězení". Tam bylo soustředěno 50 žen státního soudu s vysokými tresty. Většinou to byly představené klášterů, členky národního shromáždění, ZNV a vysokoškolačky, které měly přísný zákaz styku s ostatním táborem a bylo jim řečeno opětovaně, že jediná cesta
pro ně odtamtud je nohana napřed. Postrádaly nejprimitivnějších hygienických potřeb, neměly styk s domovem, nepracovaly, a tím neměly možnost nákupu vedlejších požitků. V zoufalství nad neudržitelnými poměry vstoupily do hladovky, kterou přijeli zlikvidovat dva vysocí důstojníci min. vnitra. Poté se zhoršovaly poměry v celém táboře tak, že v září vstoupilo 520 žen tábora do hladovky. Požádaly velmi slušnou formou velitelství tábora, aby
byla zavolána komise MV a aby byly ženy vyslechnuty o stávajích potížích a důvodech hladovky. V té době totiž hrozil jeden ze dvou zděných bloků sesutím. Bylo v něm ubytováno na 400 žen. Proto bylo celé množství nastěhováno do nouzové budovy skladiště, kde na 80 žen byl jeden nesplachovací kloset. Byly tam myši. Spaly jsme na zemi, na tenkých slamnících, žena vedle ženy těsně namačkané, z různých pracovišť a z různých směn, denních, odpoledních do 23 hodin. Jedna druhou rušily a nevyspalé, unavené nastupovaly k hodinovým nástupům na "apelplatz" a do práce. Na švadlárnách, kde na jediné bylo 60 elektrických strojů, bylo zakázáno otevírat okna, vzduch byl nedýchatelný dusnem, potem a prachem z látek. V této době byla neomezenou velitelkou 20ti letá příslušnice StB, která si právem vysloužila přezdívku Ilse Koch. Měla přímo sadistickou nenávist k nám "státním". Podporovala donašečství, fízlování, a stupňovala tak nervovou zátěž již tak dost zmučených žen. Posledním právem protestu vězňů je po celém světě hladovka a naše noviny se rozplývaly v dojatém líčení hrdinství jedince, který zahájil v Alžíru hladovku, z důvodů daleko méně tragických, než byly naše. Tato hladovka byla zlikvidována hrozbami a nátlakem, a zůstalo v ní pouze 22 žen, které byly zavřeny do onoho bloku, který hrozil zřícením. K odstrašení celého tábora nechali nás nastoupit před celým nastoupeným táborem ke zdi bloku, vždy dvě a dvě a 2 příslušníci se samopaly s námi. Vypadalo to jako chůze na popravu, ale
morálku lágru to podivuhodně zdvihlo. Pak jsme byly převezeny k výslechům, dostaly jsme trestem 10 dnů korekce a zaražené výhody na 3 měsíce - t.j. žádný styk s rodinou. To vše bylo za pana ministra Baráka. A dalo by se psáti ještě dále, celé smutné romány.
V červenci 1956 opovážilo se 12 žen ze zvláštního oddělení napsat dopis přes MV a velitelství, gen. taj. OSN Hammerskjöldovi s upozorněním na nesrovnalosti v jejich výsleších i obviněních a nezákonně dlouhotrvající tresty. Byly přísně vyslýchány, opět na samotkách v Pardubicích, pak odvezeny na Pankrác na samotky na 2
roky (ovšem bez verdiktu), kde těžce pykaly za svou odvahu.

(Dodatkem uvádí bývalá kožní lékařka MUDr. Dagmar KOČOVÁ:
V zimě 1952 jsem pracovala na švadlárně na onucích. Venku bylo 16 stupňů mrazu a v čelní stěně švadlárny byl otvor ve zdi pro plánované topení v rozměru 1 x 1 m. Ženám u strojů přimrzly ruce a trpěly omrzlinami III. stupně s otevřenými ranami. Jednoho večera jsem byla odvedena velitelkou Blaženou na velitelství, kde bylo několik důstojníků bezpečnosti a žádali na mně, abych potvrdila, že mají pardubické "dámy" omrzliny z lyží. Odmítla
jsem a popravdě jsem vypověděla o trýznění na pracovišti.
Dagmar ŠIMKOVÁ
Volyně, 27. dubna 1968

Alena Vrbová
Ženské věznice

Generální prokuratura
Praha
Alena VRBOVÁ, Na Ostrovci 92, Volyně, okr. Strakonice
Věc:                                                                                                                                     Stížnost na prokurátora Dr. Barbaše, soudce Dr. Rudého a důstojníka SVS Klose
Začátkem srpna 1950 byla jsem odvezena od mých rodičů z Chrasti u Chrudimě příslušníky StB v Pardubicích k okr. soudu v Chrudimi. Tam mě vyslýchal prokurátor Dr. Barbaš. Křičel na mne, urážel mne a vynucoval na mně přiznání, že jsem věděla něco o "činnosti" mého manžela. Když začal vyhrožovat, že dá mého manžela oběsit,
jestliže se nepřiznám, řekla jsem ve strachu o manžela, a abych už měla pokoj, že se přiznávám. Byla jsem propuštěna s tím, že musím opustit bydliště.
Dne 19. 9. 1950 o půlnoci, jak tehdy bylo zvykem, jsem byla na základě prokurátorského příkazu zatčena, odvezena do vazby v Chrudimi a 20. 9. 1950 přivezena se svou "skupinou", z níž jsem většinu lidí neznala, na Pankrác. Dne 13. 10. 1950 jsem byla senátem státního soudu za předsednictví Dr. Rudého ( JUDr. Rudý soudil ještě v druhé polovině 80. let odpůrce komunismu v Praze - pozn. NN) odsouzena
podle zák. 231/48 Sb., par. 35, odst. 2, k trestu jednoho roku odnětí svobody. Byl předložen lékařský doklad, že mám nemocnou páteř, který Dr. Rudý odložil s poznámkou "Stejně tomu nerozumím". Celé líčení proběhlo za deprimující nervozity strachu, křiku a vyhrožování Dr. Rudého a prokurátora Dr. Barbaše, kteří, cokoliv jsem chtěla říci, nepřipustili, přičemž ostatní soudcové - v procesu, při kterém byly navrženy tresty smrti - se zřejmě nudili. Pokud vím, ve většině států manželka se může vzdát svědectví proti svému manželovi a nikdo nemusí svědčit a vypovídat proti sobě. Já jsem k tomu byla hrozbou přinucena a sama odsouzena jen na základě vynuceného vlastního "přiznání", neboť soud "došel k přesvědčení". Ve výkonu trestu jsem pracovala
v cihelně, bez ohledu na moji nemoc, která se značně zhoršila a následky nesu dodnes. Po soudu, asi 7. 2. 1950 na naše ženské oddělení na Pankráci vtrhl důstojník SVS se skupinou LM. Všichni, ale hlavně důstojník, řvali, že nám není zle, když neškrábem a nežerem omítku ze zdi. Pak jsme byly vyhnány na chodbu, vysvlečeny donaha, sebráno nám všechno osobní prádlo, byly jsme ostříhány takřka dohola. Při návratu na cely jsme zjistily, že byl proveden "filcunk", všechno převráceno, byla nám sebrána večeře, dopisy připravené k odeslání a kavalce. Okna byla zabílena, a musely jsme spát jen na podlaze. Spoluvězeňkyně, pocházející z mého nynějšího bydliště, mi řekla, že důstojník je Dr. Karel Klos, který byl za války ve Volyni okr. soudcem.
Později jsem tohoto důstojníka ještě viděla s tehdejším ministrem Št. Raisem, jemuž jsme uklízely jako trestanecké komando vilu.
Toto není žádost o rehabilitaci, ale stížnost na uvedené funkcionáře, neboť nechci, aby se cokoliv z toho, co jsem prožila, opakovalo, třeba na mém dítěti nebo vnucích. A jsem přesvědčena, že dokud kterýkoliv z těchto funkcionářů vykonává svůj úřad, toto nebezpečí je reálné.

Markéta Tryčlová
Ženské věznice

DOPORUČENĚ
Markéta TRYLČOVÁ, roz. ČEČOVÁ, Karlovy Vary-Dvory, ul. K. Kučery č. 4

Zatčení - vyšetřování
Zatčena dne 10. června 1948 (týden před svým sňatkem) přísl. OBZ hl. štábu. Výslech trval asi 10 - 12 hodin, jenž byl také mým jediným výslechem. U výslechu jsem dostala facku, která zasáhla levé ucho, pak jsem přestala slyšet. Tato porucha trvá dodnes.
Můj pobyt v cele hl. štábu MNO trval dva dny, pak jsem byla převezena do Bartolomějské. Zatykač napsal tzv. Dr. Pech, známý svou arogancí. Do noci jsme slyšely výkřiky vyslýchaných vězňů.
Jednou jsem byla svědkem, když do místnosti otisků prstů přivedli člověka, který byl v obličeji jedna krvavá podlitina a na otázku uniformovaného příslušníka, konajícího službu, co dělal, že je tak zřízený, odpověděl: "Zeptejte se tam těch nahoře!"
Asi 17. června 1948 převezena na Pankrác. V prosinci 1948 pokus o útěk, který se nepovedl, znovu vyslýchána příslušníkem StB Peškem, nařízena korekce, spojená s hladovkou, temnicí a spaním na holé podlaze, svlečena donaha. Šaty mi byly vráceny až za několik hodin poté. V korekci jsem setrvala asi 14 dnů, kdy jsem pak byla eskortou dopravena do Bratislavy, kde se pak konal soud dne 14. června 1949.

Věznění.
Planá - červen 1949 - podzim 1950. Těžká práce v pekárně, pracovní doba 14-16 hodin denně. Plicní nález - přeložena do Liberce, odtud na podzim v r. 1950 přidělena k prac. komandu pro rekonvalescenty do Warnsdorfu.
Pardubice. V roce 1952 asi v březnu - soustředění vězeňkyň s vyššími tresty z celé republiky v Pardubicích. Podmínky velmi špatné. Hlad a zima. Po práci v dílnách následovaly brigády, které trvaly až do pozdních večerních hodin. Na cele byla zima, netopilo se, zimou jsme nemohly usnout. Někdy na podzim v r. 1952
musely jsme nastoupit na dvoře, všechny věci svázat do prostěradla a v pozoru stát asi od 10 hod. dopoledne až do pozdních nočních hodin. Důvod neznámý. Děvčata z krejčovské dílny měla hnisající omrzliny na rukou. Za každou maličkost se platilo korekci bez oken, větrání a světla. V roce 1952 asi v listopadu musely jsme zachraňovat řepu. Padal sníh s deštěm, oděvy nebylo možné vysušit a ráno mokré šatstvo jsme oblékly a znovu na brigádu.
V březnu 1953 podmíněně propuštěna s podlomeným zdravím (těžký zánět ženských orgánů, později rakovina těchto orgánů - operace, onemocnění žlučových cest - operace). Po mém propuštění hned třetí den mě v bytě vyhledal příslušník StB z Liberce (bydlela jsem u své matky v Jablonci nad Nisou). Nařídil, že se musím
každý druhý den u něj hlásit v Liberci na StB. Chtěl, abych mu nosila zprávy o poměrech na stát. statku, kam jsem byla pracovně přidělena jako dělnice. Pokaždé vyhrožoval, že mě nechá znovu zavřít, že odmítám spolupráci atd. Byla jsem nervově úplně vyčerpaná a jednou jsem chtěla již skoncovat se životem. Tento
tlak a pronásledování skončilo, když jsem se v říjnu 1953 provdala.
O "živoření" již na svobodě psát nebudu, každý to zná ze svých zkušeností. T.č. pracuji jako dělnice s částečným invalidním důchodem, který mi byl přiznán v roce 1963.
TRYLČOVÁ Markéta

Anna Kvášová
Ženské věznice

V Libochovicích dne 28. března 1968

P.T.
Státní prokuratura Ústí nad Labem

Týká se: Rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 22. února 1954
č.j. I.T. 38/53-40

Žádost o rehabilitaci
Tuto žádost podávám z důvodu, že jsem byla neprávem odsouzena pro čin, který jsem nespáchala, a sice pro velezradu.
Není pravdou, že jsem byla členkou protistátní organizace "KOTVA", která prý, podle obžaloby měla připravovat rozvrat státu.
Není pravdou, že jsem připravovala úkryt pro cizího agenta a vešla s ním ve styk. Jest to bídná lež. Byla jsem vyslýchána a trýzněna, abych se přiznala, a to referentem StB, a sice způsobem nejhorším, jaký může být. Tloukl mi hlavou o zeď, praštil se mnou na zem tak dlouho, až jsem začla krvácet. Strčil mne do temnice, a to poprvé na 4 1/2 hodiny a pak na 14 hodin, kde jsem musela chodit do kola, nesměle jsem se zastavit, jinak mi vyhrožovali, že mne hodí do vany naplněné studenou vodou. Opírala jsem se o zeď a v důsledku toho jsem měla prsty rozedřené. Když jsem padla, teprve pak mne odnesli na celu.
Jednou při výslechu mi napsali lístek na 48 hodin do temnice.
Mezi výslechem tam přišel p. náčelník, který se mne ptal, jsem-li Moravanka, řekla jsem, že jsem Češkou, a když spatřil lístek na stole napsaný do temnice, roztrhal jej a řekl referentovi, že jest to naposledy, co mne tam poslal.
Surové zacházení referenta mělo za následek, že jsem chodila od výslechů se zakrvácenými bačkorami a prádlem. Svědkem tohoto mého tvrzení byla paní BROŽOVÁ, kterou mi dali na celu. Poručila, abych se svlékla, hodila zakrvácené prádlo okénkem na chodbu a poručila přinésti mi prádlo čisté. Chodila jsem též k lékaři,
který mi dal nějaké užívání, které málo pomohlo. Po nějakém čase mne odvezli do civilní nemocnice na prohlídku k panu MUDr. HARTMANOVI, který se mého vzhledu lekl. Vážila jsem totiž pouze 37 kg. Prohlédl mne a nařídil, aby mne dali do vězeňské nemocnice. Oni to však neudělali, naopak, půl roku jsem musela
vzdor krvácení chodit na výslechy.
Teprve po odsouzení mne odvezli do Prahy na Pankrác, kde mne operoval pan MUDr. RUSŇÁK (též vězeň). Tři měsíce jsem byla po operaci na Pankráci, a pak u Svatého Jana Pod skalou.
Jednoho dne přijeli za mnou dva páni z ministerstva spravedlnosti, legitimovali se a ptali se, jak bylo se mnou
zacházeno při výslechu v Litoměřicích. Řekla jsem jim, že jsem už na 4 roky odsouzena a že jsem si žádnému nesměla stěžovat. Oni mi odpověděli, že je jim známo, jak se mnou bylo zacházeno, avšak chtějí to slyšet přímo ode mne. Pověděla jsem, jak surově jsem byla týrána a ranami k výpovědi donucena, a to k údajům, které se
nezakládaly na pravdě. Při výslechu jsem měla obyčejně zavázány oči.
Když jsem byla na Slovensku, přijeli za mnou z Ústí nad Labem s dotazem, zda bych poznala referenta, který mě vyšetřoval, a který byl na mne tak zlý. Řekla jsem, že ještě za 20 let bych ho poznala, že to nebyl člověk, ale satan. Ukázali mi 3 fotografie, a na té třetí jsem ho poznala. Slíbili, že mne pustí domů, poněvadž mi chybí do uplynutí trestu pouze 1/2 roku. Protože jsem se však vyjádřila o referentu shora uvedeným způsobem, nebyla
jsem propuštěna.
Při vyšetřování v Litoměřicích vypověděl p. KALÍK z Hospodářského družstva v Libochovicích, že byl surovým způsobem přinucen, aby vypovídal, že přede mnou mluvil proti státu a KSČ. Největší utrpení jsem prožila při výslechu, kde mne chtěli přinutit, abych vypovídala, že byl u nás mladý člověk, kterého jsem vůbec neznala. Tenkráte mne vodili v poutech jako nějakého vraha.
Znala jsem pouze starého ŠEBKA, který byl v roce 1947 u nás se žádostí, aby mu manžel dojel na Moravu pro nějaký stroj na řezání železa. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem toho jmenovaného pána
viděla.
Když se konal v Ústí n/Labem soud, odvezli mne a nařídili, že až budu stát před soudem, nesmím se nikam dívat, a pouze odpovídat na jeho otázky. V Ústí n/L. jsem však nebyla souzena, až později v Litoměřicích. Pravděpodobně se báli, že vlastně nic nevím, a snad chtěli, abych proti někomu svědčila.
Veškeré údaje, pro které jsem byla v roce 1954 v Litoměřicích na 4 roky odsouzena, byly uměle vykonstruovány, zkresleny a nepravdivé. Vše, co uvádím, se zakládá na čisté pravdě, a je možno v této době vše řádně vyšetřit a ověřit. Prohlašuji, že jsem byla odsouzena nevinně.
Žádám proto, aby mi byla vrácena čest a majetek, zdraví mi však nikdo vrátit nemůže.
Když jsem se vrátila z vězení, byla jsem v Litoměřicích po nějakém čase přešetřována a měla mně být vrácena polovina zkonfiskovaného domu. Prokurátor DUNAJ z Ústí n/L. to však zamítl s poznámkou, že jsem byla členkou nějaké "KOTVY", což se nezakládalo na pravdě. Tudíž mi nic nevrátili.
Na základě všech mých pravdivých údajů žádám zdvořile, aby se mi dostalo v brzké době zadostiučinění za všechny křivdy a bolesti tělesné i duševní.
Doufám v příznivé vyřízení mé žádosti.
Podpis: KVÁŠOVÁ Anna
KVÁŠOVÁ Anna
Libochovice, Husova č.p. 395

Dagmar Šimková
Ženské věznice

Dagmar Šimková
Chelčického 55
Písek
Písek, 14. 5. 1968

SVĚDECTVÍ O USMRCENÍ DVOU ŽEN V NPT PARDUBICE                                                                                A O NELIDSKÉM ZACHÁZENÍ V TOMTO ÚTVARU

Přes vánoční svátky v r. 1959 jsem byla v NPT Pardubice pro odmítnutí nedělní práce v korekci ještě s několika
spoluodsouzenými. Vzpomínám si, že to byly Anna SCHWARZOVÁ, Jana ŠRŮTOVÁ, Helena KUČEROVÁ, Jitka MALÍKOVÁ, Libuše BULÍNOVÁ, a ještě někdo další, na jména si již nevzpomínám, ale dají se
snadno zjistit, protože jsme byly potrestány hromadně za stejný přestupek. 31. 12. 1959 nebo 1. 1. 1960, v den, kdy náš trest měl končit, stala jsem se svědkem následující události.
Korekce byly ve sklepě pod budovou A, oddělené katrem od tzv. izolovaného odd., kde byly uvězněny psychopatky nebo osoby zhlediska vedení útvaru neúnosné. Byly tam buď pro výtržnosti, které způsobovaly svou abnormalitou, nebo (a to byl častější důvod) pro neplnění předepsaných norem. Zpravidla byly pro toto
oddělení vybírány příslušníkem, který měl funkci výrobního a zajišťoval plnění plánu na různých dílnách. Tyto ženy, mezi nimi i jedna politická, Libuše ALBRECHTOVÁ, byly pak na neurčitou dobu v tomto oddělení, kde ve většině případů prožily 2-3 roky. V izolaci dostávaly snížené dávky jídla, jídlo většinou už studené, trpěly strašlivou zimou, stálým vlhkem, tmou a nečistotou. Prakticky se nemohly nikoho dovolat, nikdo s nimi nechtěl mluvit a pro své duševní vychýlení, tímto utrpením ještě vystupňované, nebyly schopné řešit svoji situaci formou psané stížnosti. Bylo s nimi nakládáno surově, téměř každou noc se z izolace ozýval strašný nářek a volání o pomoc. I mezi sebou se praly a několikrát tam došlo k těžkým ublížením na těle. Ty, které byly slabší, se nemohly ubránit přesile. Žádný z příslušníků se nesnažil tomu zabránit, většinou se tomu smáli. Mnohokrát jsme se snažily upozornit ty příslušníky, kteří o tom rozhodovat mohli, aby tyto ubožačky bly dány do ústavní péče psychiatrů, univ. prof. Dr. R. VACKOVÁ o tom mnohokrát mluvila a za ně prosila, já sama jsem také při každé příležitosti o tom mluvila, jednou i s komisí z Nár. shromáždění, ale vše bylo marné. V této izolaci
byla zabita Olgou Turkovou mladá žena, jejíž jméno neznám.
Olga Turková byla zuřivý šílenec (zešílela ve vězení) a izolována byla proto, že spolu s jinými trestankami zákeřně a surově zabila nemocnou a bezbrannou Josefíkovou. Zabily ji tak, že na bloku B ji přepadly, odtáhly do umývárny a tam jí roztříštily hlavu o betonové koryto, až jí vyhřezl mozek. Zároveň jí polámaly žebra.
Turková té mladé ženě v izolaci vrazila do ženských orgánů násadu od koštěte a žena začala silně krvácet a hrozně křičet bolestí. Právě mělo izolační odd. nástup do koupelny. Ostatní trestanky, za účasti velitelky "Sulivanky", tuto ženu táhly s sebou. V koupelně upadla na dlaždice a ony na ni pustily sprchu. Za malou
chvíli pak zemřela. Po celou dobu u toho byla velitelka. Její smrt může podrobně vylíčit pí. Litty LEDEREROVÁ-VÁŇOVÁ, která byla "lázeňská" a která tuto událost si dobře pamatuje.
V odpoledních hodinách zmíněného dne, kdy jsme byly v korekci, měla izolace vycházku. Při ní se Turková "pokusila o útěk". Ten byl nemožný, vycházkový dvorek byl ohraničen ostřelovacím pásmem, věžemi s ostrahou, dále byl plot z ostnatého drátu, asi 5 m vysoká zeď a za ní zase dvory, hradby, střílny. Přesto byla vycházka hned ukončena, ženy zamčené na cely a Turková dovlečena do kanceláře proti korekci, ve které jsem byla. Kancelář byla celá zasklená, osvětlená, okénko na podávání jídla mé cely nedopatřením otevřené, takže jsem všechno viděla a slyšela. V kanceláři byli tito příslušníci: zástupce náčelníka, "Pepíček", "Honza ze zahrady" a velitelka "Kobra", která byla těhotná. Přesto však to s velkým zájmem sledovala. Oba příslušníci začli Turkovou mlátit a sprostě jí nadávat. Některý z nich ji povalil na zem, někdo ji kopal a ona plakala a prosila, ať ji už nechají, že všechno udělá, co budou chtít. Přitom jim vyčítala, že vždy poslechla a šla bít ženy, na které ji poslali. Přesně se pamatuji na tento její výrok: "Všechno jsem udělala, jak jste chtěli. I proti té Zenáhlíkové a Herzánové, a dali jste mi sklenici sádla a já jsem všechno řekla, jak jste chtěli." Tento výrok je důležitý z následujícího důvodu: Marie Zenáhlíková a Amálie Herzánová byly v Pardubicích nečekaně obviněny z toho, že chtěly zneužít Turkovou k založení illeg. skupiny venku. Byly vyslýchány příslušníkem "Výkonu trestu" a při výslechu konfrontovány s
Turkovou, která je "uvědčovala", že jí daly civilní oblek pro útěk a adresu nějakého Ing. S ním měla navázat spojení. Oblek byl jako předmět doličný v kanceláři. Byl to divadelní kostým pro Viktorku, z divadel. kroužku, kde se "Viktorka" hrála. Ani jedna z uvedených žen neměla do divadelního kroužku přístup. Byl tedy dodán některým z příslušníků. Dále : Ani Zenáhlíková, ani Herzánová se s Turkovou nestýkala. Turková byla už delší dobu v
izolaci. Rovněž adresu toho Ing. žádná z nich neznala, a tedy ani nemohla napsat. Šlo tedy o výmysl přísl. "Výkonu trestu", kteří z nějakého důvodu chtěli proti nevinným ženám zavést nové soudní řízení na základě výpovědi šílence. Obě tyto ženy byly pak aspoň pro par. 6 vyloučeny z amnestie. V případě M. Zenáhlíkové další
věznění způsobilo těžkou nemoc.
Protože scéna v kanceláři byla hlučná, uvědomili si asi příslušníci, že by to některá z nás mohla slyšet, a pustili nás na blok, ačkoliv náš trest měl končit asi o 2-3 hod. později.
Turková byla pak používána k tomu, aby mlátila ženy v korekcích, pouštěli ji do některé cely, a ona tu ženu povalila na zem, tloukla ji a dupala po ní v botách. Jednou takto ztloukla právě Herzánovou, slyšely jsme z korekce její volání o pomoc, ale nevěděly jsme, co se děje. Herzánová mi pak na bloku ukázala modřiny a podlitiny. Turková pak po čase zemřela v nemocnici na TBC, která se jí trvalým pobytem v izolaci zhoršila. Před smrtí prý mluvila o tom, jak byla zneužívána proti odsouzeným. Podrobnosti by jistě věděla některá z žen, které byly na nemocnici zaměstnány.
Dagmar Šimková

Dagmar Šimková
Chelčického 55
Písek
Písek, 22. 5. 1968
DODATEK K VÝPOVĚDI O NELIDSKÉM ZACHÁZENÍ V NPT ŽELEZOVCE.                          V NPT Železovce jsem byla v r. 1955. Během svého pobytu jsem byla mnohokrát svědkem nelidského zacházení s vězni. Protože nebylo možné dovolat se nápravy (každá stížnost byla hozena do koše, ústní stížnost neměla smysl), rozhodla jsem se pro útěk, abych tímto způsobem poukázala na nesnesitelné poměry v táboře. Po zadržení jsem byla vyšetřována u StB v Nitře, kde jsem udala důvod svého útěku, zahájila protestní hladovku, abych přiměla Kraj. správu ke kontrole útvaru a velmi přesně jsem písemně zpracovala svoje zážitky v táboře. Tyto protokoly, jakož i soudní protokoly Okresního soudu v Železovcích, kde jsem byla za útěk souzena, i různé pozdější stížnosti, adresované MV, jistě existují, a věřím, že by mohly jako dokument o poměrech v útvaru
posloužit ještě lépe než moje nynější výpovědi. Byly sepsány a úředně potvrzeny v době, kdy se o těchto věcech ještě mluvit nesmělo, jsou přesné a jsou v nich uváděna jména.
U mého soudu bylo tehdy přítomno asi 20 příslušníků z tábora a asi 15 členů lid. milice. Během přelíčení jsem je několikrát adresně vyzvala (zejména tam, kde se mluví o smrti pol. věz. Věry Kasíkové), aby se ohradili, jestliže se jim má výpověď zdá být nepravdivá. Žádný z nich se však neohradil, čímž tedy potvrdili pravdivost mých obvinění. Jistě o tom existuje prot. záznam u soudu v Železovcích.
Po mém odchodu z Železovců tam ještě řadu let panoval tvrdý režim, prakticky skončil až odchodem politických na amnestii v r. 1960. Od věrohodných žen vím, že tam jedna žena byla dána do korekce ve svěrací kazajce, svázána do kozelce, za několik hodin byla nalezena udušená. Docházelo k různým sadistickým výlevům
různých příslušníků. Např. cikánka Růžena Bandová, psychopat a člověk neschopný podrobit se jakékoliv kázni, byla za mrazu a sněhu oblečená jen do košile a plátěné spodničky, bosa, přivázána na několik hodin ke kůlu na dvoře. V případě, že by nebylo možno získat zmíněné protokoly, prosím, abyste mi to oznámil a já se pokusím o rekonstrukci.
Dagmar Šimková

Dagmar Šimková
Chelčického 55
Písek
Písek, 15. 5. 1968
Od 11. 10. 1952 jsem byla ve vyšetřovací vazbě v Praze, Bartolomějská ulice. Ve věznici byl v té době veliký hlad. Jídla jsme dostávaly tak malá a tak špatné, že nám často bylo zle hlady. Např.: Ráno trochu melty a kus chleba, v poledne ovesná polévka, t.j. pár vloček ve slané vodě, půl šálku krup, nemaštěných, jen uvařených ve vodě. Večer melta, ovesná kaše z vody, politá lžičkou marmelády, zředěné vodou, druhý den totéž, v opačném pořadí. Ani já, ani jiné z žen, s nimiž jsem později přišla do styku, neměla povolený nákup na přilepšení. Vycházky neexistovaly vůbec. Chování dozorců bylo všeobecně hrubé. Skoro každý den vtrhl někdo na naši celu, zavázali nám oči, musely jsme se svléknout donaha, dozorkyně prováděla prohlídku našeho těla, v otevřených dveřích naší cely dozorci - muži prohlíželi naše šaty a prádlo. Při prohlídce těla prohlížela dozorkyně i spodní část našeho těla, a to i tehdy, měla-li některá z žen menstruaci. Utřela si jen ruku a šla prohlížet další. Nikdy nebylo možno použít klosetu, aniž by se některý z dozorců díval. Když nás viděl málo, kopal do dveří, až jsme vstaly. Toto ostatně se dělalo ve všech vyšetř. vazbách. V noci jsme musely ležet na zádech, nebo obličejem ke dveřím, ruce na pokrývce, kdo se ve spánku obrátil, byl probuzen kopáním do dveří a nadáváním. To vzbudilo celou celu a celé oddělení. Kdo byl vyčerpán, že se nedokázal kontrolovat a vícekrát za noc byl v poloze proti předpisu, musel za trest chodit, třeba i několik hodin. Noční klid byl rušen záměrně i silným světlem, a hlavně hlučným chováním stráží, které na chodbě hrávaly nějakou hru podobnou kuželkám, při níž tropili velký rámus a řvali smíchy. Někdy jsme nespaly celou noc. Při výsleších jsem velmi často musela stát, někdy se zavázanýma očima, nebo čelem ke zdi. Referent, menší tmavovlasý Slovák, mi často nadával, že jsem kurva. On i ostatní mne stále strašili, že moje matka spáchala sebevraždu. Věděli totiž, že můj otec sebevraždu spáchal a že mám o matku strach.
V prosinci téhož roku jsem byla převezena do Č. Budějovic. Tam bylo jídlo lepší, ale ani zde jsem neměla povolený nákup. Na první vycházku jsem šla za 14 měsíců po zatčení. 10 měsíců ani řádku z domova, moje dopisy rovněž nebyly odeslány. Zima v r. 1952 byla mimořádně tuhá, byly jsme na cele, kde vůbec nefungovalo topení. Byla jsem oblečena do plátěných trestaneckých šatů, pantofle bez punčoch. Nemohla jsem tu hroznou zimu vydržet, na zdích byla jinovatka. Žádala jsem referenta o teplé prádlo, nebo aspoň o povolení pokrývky, do které bych se směla zabalit přes den. Vysmál se mi a řekl, že to dostanu, až se přiznám. Následkem hrozných mrazů jsem tak prochladla, že jsem dostala zánět vaječníků a začala jsem hrozně krvácet. Vojenský lékař Dr.
FRÁNĚ (?) mi napsal povolení na zakoupení tepláků. Referent se tomu zase smál a nákup nepovolil. Asi po 1/2 roce nepřetržitého krvácení jsem byla tak zesláblá, že jsem se jen potácela. Měla jsem také nesnesitelné křeče, ležet jsem ale nesměla. Jednou, když jsem se bolestmi svíjela, mi to lékař povolil, ale dozorce, který tam byl ve funkci zdravotníka, kopal do dveří, musela jsem vstát a chodit. Jednou jsem se u lékaře setkala s věz. lékařem,
prof. Dr. RYCHLÍKEM, který tam byl ve výkonu trestu. Znal mě od dětství. Slyšela jsem, jak tiše říkal lékaři, že nutně musím být vyšetřena a léčena, že jsem úplně vykrvácená. Sám byl věhlasný gynekolog, nesměl mě však prohlédnout. Léky, které jsem dostávala, dával mi lékař bez faktické znalosti nálezu. Dr. Fráně napsal mi návrh na vyšetření v civilní nemocnici, referent to ale zase zakázal. Bylo mi tehdy 23 let a referent musel vědět, že
zůstanou doživotní následky. Můj ref. byl vyšší, silné postavy, asi 38 letý, ke mně se násilně nechoval, využíval však vědomě mé tělesné sešlosti a užíval psychic. nátlaku. Např.: na Štědrý den si mě zvlášť zavolal proto, aby mi oznámil smrt mé matky. Nebo stylizoval různé nesmyslné přísahy a prohlášení, nutil mě je podepsat s tím, že jinak dá moji matku zatknout. Ta už však v té době zatčena byla. Také někdo z StB v Budějovicích napsal mým
jménem velmi věrohodný moták a poslali ho po přísl. StB, která se vydávala za moji přítelkyni, por. Z. HLOŽKOVI, který byl můj kamarád, nic však o mé činnosti nevěděl. V motáku ho naváděli, aby navázal ilegální spojení s mojí sestrou v zahraničí. Por. Hložek byl pak proto, že mě znal, degradován, zproštěn voj. služby, celá
léta pronásledován. Moták schoval a dal mi ho po mém propuštění. Z Budějovic jsem byla dána do věznice v Písku (jaro 1954). Zde byl také velký hlad. K večeři jsme např. dostaly vločkovou polévku plnou červů. Za 5 týdnů jsme se jen jedenkrát koupaly, a to v prádelně v neckách, celá cela v jedněch neckách najednou, v
jedné špíně.
Pak jsem byla dána na Pankrác. Zde také byl velký hlad. Měly jsme i málo vody, pily jsme vodu ze záchodu. Často jsme dostávaly poloshnilé brambory, ty nám sypali do umývadel, v nichž jsme se myly. Na celách jsme byly s prostitutkami a cikánkami, málokdy dali politické spolu. Koupání se provádělo tak, že jsme se na
cele svlékly a nahé, 3-4 cely najednou, jsme běžely přes celou chodbu do koupelny. Na chodbě bývala mužská stráž. Hrozně jsme se styděly, byl to ale vžitý způsob, nemohly jsme se nikoho dovolat, raporty pro nás neexistovaly.
Vzpomínám si, že jsem byla jeden čas na cele s pí. Emilií VACKOVOU. Přišla od odvolacího řízení, kde jejímu synovi byl potvrzen trest smrti. Bylo mu asi 19-20 let, byl její jediné dítě. Sedla si beze slova ke stolku a jen si držela hlavu v dlaních. Vtom vtrhla do cely dozorkyně Holešovská a začala na ni řvát: "Jen tady nedělejte žádný tyátr, já vám to přeju, aby vám toho vašeho vraha pověsili, nic jiného si nezasloužíte, když jste vychovala vraha!" Syn pí. Vackové byl souzen za protistát. činnost, a nikoho nezabil. Nebyla jí s ním povolena návštěva před
popravou, a už ho nikdy neviděla.                                                                                                                        Velitelka odd. Eliška mě jeden čas, když zjistila, že jsem politická, dala na celu, kde byly dvě prostitutky-luetičky. Dr. PROVAZNÍK mě pak varoval před nebezpečím nákazy, umývadla a ručníky jsme měly společné. Po odsouzení v r. 1954 jsem přišla do Pardubic. Zde byl nejhorší a nejrozšířenější systém udavačství,
jaký jsem za 14 let věznění poznala. Pro spolupráci získával kpt. Koblížek vražednice, prostitutky, ale i třeba docela negramotné cikánky nebo psychopatky. Věřilo se zásadně každému výmyslu. Na základě častých udání, po mém návratu do Pardubic po útěku ze Železovců, stala jsem se spolu s mnoha jinými obětí štvanic. Celá
řada dozorců mě bez příčiny sekýrovala, každou chvíli jsem se dostala do vyprovokovaných konfliktů, když se mnou někdo promluvil, už měl špatný posudek, selka ŠIMEČKOVÁ neprošla u komise jen proto, že se mnou mluví (bydlely jsme na jedné cele). Začala jsem se vyhýbat lidem, abych někomu neškodila, stýkala jsem se jen z úzkým okruhem těch, kdo měly stejnou pověst jako já. To byl pak důvod pro par. 6 v amnestii, abych nebyla
propuštěna pro "styk s nepřátelskými živly".
Před amnestií v r. 1960 mě veřejně napadl nám. min. vnitra Kotál, který na mne za přítomnosti asi 20 žen křičel, že z kriminálu v životě nevylezu, a až do mého propuštění se mi mstil. Před amnestií v r. 1962 mi řekly 2 prostitutky (jména si už nepamatuji), že je kpt. Koblížek přemlouval, aby na mne podaly hlášení, že šířím
nábož. myšlenky. Chtěl 2 svědectví, abych prý mohla být dána před nový soud.
V r. 1963 jsem byla dána se zbytkem politických do III. difer. skupiny do Opavy. Ačkoliv jsme byly nemocné a každá vězněna více než 10 let, daly nás do pevné věznice, na celách-samotkách jsme bydlely 4, s psychopaty, vražednicemi a nejtěžšími zločinci. Nákup omezen na minimum, ovoce, máslo vyloučeny úplně, hygiena
strašná, strava zcela nedostatečná. Ze starých politických případů jsme zůstaly nakonec jen 3, z toho ještě Helena KUČEROVÁ a Anna KUBELKOVÁ zemřely. Já sama jsem se v těch hrozných život. podmínkách nervově zhroutila. Helena Kučerová zemřela v Brně na rakovinu. Měla už řadu měsíců hrozné bolesti, ale stále musela chodit do práce. Věčně jsme musely pracovat přesčas, protože normy byly přehnaně vysoké. Stále nikdo nebral vážně, že je nemocná.
Voj. lékař Dr. BLAŽEK, který k nám byl velmi hodný a snažil se nám pomoci jako nikdo předtím, v útvaru delší dobu nebyl. Kvapně byla odvezena do nemocnice v Brně, kde za pár dní zemřela. Hrozně trpěla, teprve pár dní před smrtí dostala léky a dietu, před tím se svíjela v bolestech, nemohla ani spát, ale musela plnit normu.
Její smrt zavinila lhostejnost přísl. MV v Opavě. V jistém smyslu se snažili chovat k nám slušně, ale neměli na nás politické nikdy čas a vždy se na nás kladly takové požadavky jako na zdravé ženy, které byly ve vězení pár měsíců. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by někdo pochopil, že po více než 10 letech podvýživy a nervového vypětí člověk nemůže dokázat to, co jiný, kdo je dobře živen, proti nám všemožně zvýhodňován a vězněn pár měsíců.
Ještě se chci zmínit o eskortách. Ty byly vždy hrozné. Hodiny sedět bez pohybu a bez jídla. Při jedné eskortě ze Slovenska v r. 1955 jsem cestovala se ženou, která asi po 4 hodinách jízdy potřebovala jít na velkou stranu. Autobus však nezastavil, musela za jízdy užít kýbl, před očima všech dozorců, i ostatních eskortovaných vězňů, z nichž skoro všichni byli muži. Pamatuji se, že muži mívali při eskortách tak utažená pouta, že měli modré
a zmrtvělé ruce. A to i v zimě, kdy jim určitě špatně prokrvené ruce omrzly.
Dagmar Šimková

Anežka Drašnarová
Ženské věznice

DRAŠNAROVÁ Anežka
Leninovo nám. 26
Písek Písek, 16. 5. 1968

Zatčena jsem byla StB 29. 12. 1951 ráno v Písku a převezena do Plzně na StB, na Nábřeží.
Zacházeno bylo se mnou velmi brutálně. Jména referentů neznám, ale toho prvého bych poznala určitě. Při výslechu mě tloukl kotníky zavřené ruky do čela a hrubě nadával. Např. že jsem kurva a že bych se položila každému, kdo by přišel. Při jednom výslechu se dostavil představený, který se mě ptal, proč pláču, tekly mně
totiž z očí slzy, jak mě referent tloukl do čela. Odpověděla jsem mu, že mě pan referent tluče do hlavy, což nakonec sám na mně viděl. Při dalším výslechu mi referenta vyměnili, nebyl však o nic lepší. Domluvil se s prvním referentem, neb byli stále spolu v telefonickém spojení. Tak mě zfackoval a ztloukl klíčema, až jsem byla celá pomočená a bez síly. Byla jsem totiž již předtím v temnici, a to dvakráte. Tam rozsvítili pouze na 5 minut, když mě přivedli a pak nařídili chodit. Snažila jsem se chodit, ale byla tam úplná tma a každou chvíli jsem narazila na zeď. Sedělo se zde pouze na holé zemi a nesměla jsem se ani opřít o zeď. Když jsme byly dvě, opřely jsme se jedna druhé o záda. Jak jsem byla dlouho v temnici podruhé, nevím, protože mně tam bylo velmi špatně, a probudila jsem se až na cele. Hlásila jsem se k lékaři, protože mě bolelo celé tělo, a hlavně levá lopatka. Lékař mi však řekl, že jsem se uhodila a že mám tak strašnou podlitinu. Odpověděla jsem mu, že jsem se sama neuhodila. Později se pamatuji, že jsem nějaký čas ležela na samotce. Bylo to strašné. Celé noci tam
hučela pila na řezání, nebo tam mňoukaly kočky. Muselo to být nahrané na magnetofonu.
Za celou dobu na StB jsem byla venku pouze jednou, asi na nějaké střeše. Bylo to na jaře 1952. Z příslušníků pamatuji pouze jednoho, který mně hodil do temnice kus deky, když se mi udělalo nevolno. Jinak nepamatuji ani jediného příslušníka, který by pro mě něco udělal. Pokud jsem si požádala o vodu k napití, bylo mně doporučeno, abych se napila ze záchodu, tam prý je studenější.
Potom jsem byla u Krajského soudu v Plzni, kam za mnou StB ještě jezdila. Až v roce 1953 na pozdim mě převezli do Č. Budějovic. Na očích jsem měla ručník tak pevně utažený, že jsem omdlévala. Dali mě na samotku. Asi po 14ti dnech jsem žádala o nějakou práci, a aby mě již nenechávali samotnou. Řekli mně, že nikoho nemají. Až asi za měsíc, když jsem žádala k prokurátorovi a prosila, abych mohla být léčena, neb mě lékař nechtěl léčit a tvrdil, že mně nic není, přestože mně bylo velice špatně, dali ke mně na celu ženu, a to vražedkyni. Bylo to strašné. Měla jsem veliké bolesti v kříži a nemohla jsem již ani stát na nohou. Pak přišly další
ženy, ale již se dále nepamatuji, protože jsem byla ve velkých horečkách. Další Vám může sděliti Dáša Šimková.
9. ledna 1954, velmi nemocná, byla jsem převezena do Prahy na Pankrác. Tam mě přijímal vězeňský lékař Dr. RUSŇÁK. Byla zjištěna TBC kostí, a sice několikanásobný nález. Hlavně pak křižokyčelní a levá lopatka, kde jsem měla později přes rok otevřený píštěl. Jak sestry, tak i vězeňští lékaři se snažili mě zachránit, ovšem
na ženské oddělení přišli jen ojediněle, a tak mě viděli pouze na roentgenech. Pamatuji se, že tam byl Dr. RUSŇÁK, PRŮŠA, ADÁMEK, KOCHAN a jiní.
Až skoro po roce mně darovala jedna pacientka cizí lék, prostřednictvím Dr. PRŮŠI, který u mě konečně zabral, a začínala jsem se zotavovat. Bylo to ovšem přísně tajné, aby se to nikdo nedověděl. Ta žena, která mně léky darovala, žije v Praze a může to dosvědčit.
Bylo to ale velmi zdlouhavé. Soud jsem měla v Praze 15. října, odsouzena na B, ... roků, na nosítkách. Na nemocnici jsem byla plných 22 měsíců. Pak jsem byla na oddělení na Pankráci skoro celý rok. První návštěvu jsem měla za dva roky, a to samozřejmě na nosítkách. Přenesli mě do nějaké kanceláře. Na podlaze okolo
nosítek byl namalován křídou kruh. Synek a dcerka u mě klečeli a matka seděla na židli. Samozřejmě se mě nesměli ani dotknout. Chlapec měl pomeranč, a ani ten mně nesměl dát. Hrozně to na mě působilo.
V roce 1959 jsem se dostala do Pardubic. Byla jsem jako znovu narozená, neb jsem byla plných 5 roků stále ve věznici. V Pardubicích mě celkem nijak neléčili. Měla jsem dietu, potom již jen přídavky a pak již jen obyčejnou stravu, neb pí Dr. HOLUBOVÁ všechno zrušila. Zde jsem také již pracovala.
V roce 1960 jsem byla propuštěna na amnestii a vrátila jsem se domů.
Anežka DRAŠNAROVÁ

Zdenka Bílá
Ženské věznice

Klub K 231
Jsem též jedna trpící občanka.
Manžela mi zavřeli pro protistátní činnost r. 1953 na 7 let a já jsem zůstala s osmiletým a šestnáctiletým synem bez prostředků na hospodářství o 26 ha ve Žboníně, okres Písek, před velkými, ba nemožnými úkoly sama. Nikdo nám nesměl jít pomoci, poněvadž nás označovali jako špionskou rodinu. Já jsem byla nemocná, chodila
jsem obden na injekce. Po roce hrozné práce a dřiny nebylo mně ponecháno ani zrno k setí, ani brambor k sázení, ani k obživě a na nic mně nebylo vyplaceno, ani haléř, přestože moje polovina statku nebyla zabavena. Nechtěla jsem se však vzdát a žádala jsem o úvěr na ONV v Písku, chtěla jsem koupit obilí k setí a brambory
k sadbě, ale úvěr mi nebyl povolen, a tak jsem byla na pokraji zoufalství, bezmocná. Za nějaký čas ke mně přišel nějaký pán, dodnes nevím, kdo to byl, prý z Budějovic, a žádal, abych hospodářství předala MNV, a tak nemocná a vyčerpaná jsem se musela vzdát.
Začala jsem pracovat na státním statku PROTIVÍN, farma ŽBONÍN. Za krátký čas slyšela jsem od sousedky VLNOVÉ, že v sousední obci KRSICÍCH zakládali JZD, že lidé nechtěli vstoupit a že tam byla zavolána posila. Mluvila jsem o tom v práci a tehdejší vedoucí farmy SUFČÁK mě udal. Přijeli dva tajní a četník SAMEC, zavolali
mne a Vlnovou na MNV, ale ta vše zapřela. Pak mě do kanceláře zamkli, postavili obličejem ke zdi a se zbraní v ruce na mne řvali: Mluv nebo tě odbouchnem - a vyptávali se, kde mají sousedé schované různé věci, nic jsem neřekla. Po dlouhém trýznění mi řekli, že mají právo mě i děti odstřelit, ale že to neudělají, když jim podepíši nějaký papír. Když jsem si vzpomněla na děti, že by měly být zastřeleny, tak jsem papír podepsala, ale dodnes
nevím, co v něm bylo. Za dva měsíce byla jsem volaná k soudu do Písku, a odsouzena na tři měsíce, poněvadž Vlnová a Sufčák vše svedli na mne a odpřisáhli to. Prokurátor LITVAN pak žádal, abych byla vystěhována, což se stalo. Nebýt dobrého advokáta Dr. BERINGRA, bych byla dostala 1-2 roky.
Před třemi roky vymáhali na mně z ONZ zaplatit 17 000 Kčs dlužných daní za rok 1955, kdy už jsem samostatně nehospodařila. Poněvadž nebylo žádné dovolání a hrozili mně zavřením, podepsala
jsem, že se na úhradu tohoto "dluhu" vzdávám své poloviny.
Ráda bych věděla, zda ti lidé, co páchali proti mně, bezbranné ženě, zlo, budou se muset z toho zodpovídat.
Zdenka BÍLÁ
Bor u Protivína, okres Písek
Bor, 14. května 1968

Jitka Hartigová
Ženské věznice

Jitka HARTIGOVÁ
Radčice 40
okres Jablonec nad Nisou

Ústřední výbor K - 231
k rukám Oty Rambouska
Praha, Karlovo nám.
Radčice, dne 22. 5. 1968

Vážený bratře,
promiňte, že i já Vás obtěžuji svou záležitostí, ale nemíním mlčet. Jedná se o žalobu na referenta StB v Liberci ve vyšetřující vazbě na Pastýřské ulici.
Narodila jsem se 20. 10. 1922, zatčena 10. 10. 1952, odsouzena 28. 3. 1953 za trestné činy velezrady podle par. 78, odst. 1 c, k 18ti letům, propuštěna 10. 5. 1960 na amnestii.
Mým vyšetřujícím referentem na StB v Liberci, Pastýřská ul., byl nějaký s. Ladislav VÁVRA, nyní bytem Malé Vrkoslavice, u Jablonce nad Nisou, zaměstnán u Sdružení jablonecké bižuterie, Gottwaldova ul., Jablonec nad Nisou.
Chtěla bych Vám alespoň částečně vypsat utrpení, které jsem prožila způsobem vyšetřování tímto příslušníkem StB. Kolikrát jsem byla u výslechu, nepamatuji. Ani jsem nebyla schopna logicky uvažovat, a tyto výslechy počítat. Jenom to s čistým svědomím mohu říct, že i když mě nebil (nepočítám to, že mě během vyšetřovací vazby 2 x tloukl protokolem o hlavu), připravil mně peklo. Moje Achilova pata byl 5 a půlletý synek a moje matka,
důchodkyně, které jsem nechala doma, a toho on tak hrůzným způsobem využíval a zneužíval, že jsem jeden čas neměla daleko k sebevraždě, i když hodný chlapec, který trpí zločinností své matky, podruhé to byl parchant, který je tam, kam patří, moje matka byla svině, mrcha, atd., a je tam, kam patří, za mou výchovu a mou vinu. To jsou všechno jeho slova, a ještě mnohem více, z čehož mám ještě teď, po tolika létech, pocit strachu a bezmoci. Ale že to vše mohu "napravit", budu-li "rozumná" a budu-li vypovídat "pravdu" tak, jak on ji zná.
Výslechů bylo mnoho a dlouhé a vyčerpávající a hnusné. Pamatuji se, že jednou mě odvedli z cely k němu ráno a v noci nato mě dali na jeho rozkaz do korekce, kde jsem byla ve tmě, a pouze o vodě 3 dny a noci (protože sledování času bylo značně ztíženo) a na nemožně oteklých nohách (protože jsem musela stále chodit)
odvedena opět k Vávrovi na nový výslech. Dal mě "změknout", jak říkal. Před ním jsem nikdy nestála jako člověk proti člověku, ale jako nežádoucí, hnusný plaz před nadčlověkem. Také se velmi rád vyžíval v sexuelních otázkách a dedukcích s nejvulgárnějšími výrazy, jako bych ani nebyla člověk. Toto morální ubíjení bylo horší nežli facky. Tu jsem dostala jen jednu, ale nevím, od koho, protože jsem byla vyslýchána se zavázanýma očima, a byly tam mimo Vávrova hlasu ještě 3. Po této ráně asi za týden po nesmírných bolestech jsem musela být odvezena do liberecké nemocnice, odd. ušní, nosní a krční, kde jsem byla operována na ucho. Od té doby
na něj méně slyším.
V Pastýřské ulici byl jako ošetřující lékař Dr. KALOUS, a jednou jsem u něho byla, protože jsem měla velké obtíže ze zimy na cele. On mi řekl: "Potřebujete teplé prádlo? To Vám já nemohu zařídit, až jak se budete chovat u výslechu." A Vávra nepovolil. Pamatuji se na chvíle, kdy jsem byla morálně úplně na dně, bezmocná, bez pomoci a celý svět proti mně poštván jako proti zločinci a Vávra hromadil lež na lež. Byly to hrozné chvíle, které nemohu zapomenout. A přitom Vávra ve mně vzbuzoval stále a stále hrůzu a strach. To podlomené zdraví jako já, má z nás každý, že?
Zprvu jsem se bránila, přesvědčovala ho, že to není pravda, co on tvrdí, a on mě znovu a znovu "usvědčoval" ze lži.
K soudu si mě připravil také, jak chtěl on. Pod výhrůžkami, co všechno by se se mnou, mým synem a matkou mohlo stát, kdybych snad u soudu "selhala".
To nebyl člověk, a já žádám, aby byl za toto nelidské zacházení Vávra potrestán.
Děkuji Vám a jsem s pozdravem
Hartigová

Milena Krejčová
Ženské věznice

K-231 - Okresní výbor Litoměřice
Ústřední sekretariát K - 231
Praha 2, Karlovo nám. 17

V měsíci květnu r. 1949 byla jsem zatčena StB v Litoměřicích, od dvou malých dětí, třebaže jsem byla vdova po revolučním padlém. Ve vězení v Litoměřicích jsem prošla hroznými duševními i tělesnými útrapami a ráda bych uvedla jména těch, kteří se mnou tak nelidsky jednali, ovšem jména jejich nikdy přede mnou vyslovena nebyla, takže znám jen jméno ŠTĚRBA, kterému jsem odmítla podepsání protokolu.
Za to jsem musela až k soudu, než jsme byli převezeni v želízkách jako těžcí zločinci, na Pankrác, na samotce, a jak při výslechu, tak i potom jsem to jméno ve svém životě neslyšela.
V říjnu 1949 jsem byla odsouzena Státním soudem v Praze pro velezradu a 231/48 na 12 let vězení, 10 roků ztráty občanských práv a konfiskaci veškerého majetku.
Po odsouzení čekaly útrapy další. Těžká práce v cihelnách, tam jsem onemocněla těžkou TBC, ale protože jsem byla jen číslo, nebral se zřetel. Bylo mně několikrát řečeno, že vrah má pro ně větší cenu, ten že zabíjí jednoho člověka, a já i ostatní jsme chtěli vyvraždit celý národ. Proč by se mně tedy pomáhalo?
Nechci mou zpovědí unavovat, to z nás stejně prožil v tom pekle každý, kdo patří čestně ke K - 231, ale žádám, aby každý z těch, kteří tak poctivě v té době vyslýchali v Litoměřicích, došli své odplaty. Věřím, že dojdou, věřím pevně v dnešní naši spravedlivost.

Litoměřice, 7. 5. 1968 KREJČOVÁ Milena
Koněvova 37
Litoměřice