KOMUNISTÉ O KOMUNISTECH KDO TEDY NESE ODPOVĚDNOST ?

"... O nezákonných vyšetřovacích metodách v Ruzyni psal presidentu republiky i bývalý krajský tajemník J. Stavinoha. A. Zápotocký sice poslal jeho dopis 4. 1. 1954 všem členům politického sekretariátu, ale v průvodním dopise vyslovil pochybnosti o kvalitách J. Stavinohy a jeho tvrzení. Podobně informoval předsednictvo ÚV v roce 1954 o vyšetřovacích metodách i G. Husák, J. Smrkovský, J. Taussigová aj. A. Zápotockému vypsala své otřesné zkušenosti i M. Švermová v září 1954 a v lednu 1955. L. Hofman po svém podmíněném propuštění osobně informoval v prosinci 1954 A. Novotného o nezákonných vyšetřovacích metodách. Stejně i E. Outrata informoval A. Zápotockého.
Tato stručná fakta z let 1953-1954 dokazují, že zejména během roku 1954 znalo již jak vedení strany, tak i příslušné stranické a státní orgány takové okolnosti, které je měly burcovat k zjištění pravdy. Pisatelé stížností však žádné odpovědi nedostali. Rozjetý mechanismus naopak vytvářel stejnými metodami další postižené."
Zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949-68

...O tom, že vysocí funkcionáři bezpečnosti věděli o používání fyzického násilí, svědčí mimo jiné záznam z porady u náměstka ministra národní bezpečnosti (12. 5. 1952): "Soudruh náměstek zdůraznil, že dnes vyšetřovací orgány podléhající Min. nár. bezpečn. postupují zcela jiným způsobem než dříve, kdy až do poloviny minulého roku bylo běžným zjevem, že vyšetřující orgány používaly při výslechu nátlaku a fyzického násilí. Z toho vyvodil s. Baudyš, že by nebylo na místě trestně stíhat ty orgány, jejichž násilné vyšetřovací metody - pokud jich používaly do shora uvedené doby - vyjdou najevo, protože takový postup byl trpěn i vyššími veliteli, kteří o používání těchto metod dobře věděli. V současné době používají orgány MNB násilí při výslechu pouze ve výjimečných a odůvodněných případech, a to pouze po předchozím schválení."
(VHA - HSS - taj. - 10. 6. 1952)

"....Nejvyšší stupeň odpovědnosti na úseku bezpečnosti nese v prvé řadě ministr vnitra, později národní bezpečnosti: míra této odpovědnosti vyplývá nejen z jejich ústavní funkce, ale také z toho, že o nezákonnostech věděli, někteří se na nich přímo podíleli a neučinili nic pro odstranění nezákonností, naopak postavili se na stranu vykonavatelů nezákonností a nikoliv na stranu neprávem postižených. Všichni ministři vnitra a národní bezpečnosti, kteří byli ve funkcích do ledna 1968, nepřispěli k zákonnému vyvození důsledků proti těm pracovníkům bezpečnosti, kteří se dopouštěli takových nezákonností, které končily smrtí zatčených, naopak zabraňovali justičním pracovníkům v jejich řešení."
Zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949-68

RUDÉ PRÁVO, 28. SRPNA 1969: ZÁVAŽNÉ ODHALENÍ O ČINNOSTI BÝVALÉHO MINISTRA J. PAVLA
"...Pane ministře Pavle, když jste vystupoval v televizi (v roce 1968 - pozn. NN), zřejmě jste předpokládal, že nikdo nezjistí pravdu o těchto věcech, není-li to tak? Nebo si už snad nic nepamatujete? Protokol zasedání komise Státní bezpečnosti ze 6. 4. 1950 odhaluje váš charakter. V onom dnu jste spolu s ostatními rozhodl o rozsudku smrti - opakuji - osmi lidí:
Jak vyplývá ze zápisu, vzal jste na vědomí a souhlasil s návrhem trestu smrti i odsouzením ostatních na doživotí. A toto vaše rozhodnutí bylo příkazem pro soud, aby byl povinen odsoudit k trestu smrti Šatanu, Havlíčka, Rejšku, Matuše, Linharta, Jánošíka, Sobotku, Zajíčka. Možná, že to bylo správné. Možná, že zasloužili smrt. To všechno ukáže budoucnost. V každém případě však naprosto bylo nezákonné, že byli odsouzeni k smrti ještě před soudním konáním.
Téhož dne jste se kromě toho podílel na rozhodnutí, aby případ zatčeného Křižíka byl spojen s procesem skupiny 556 a s Direktoriem. V onen tak strašný den jste rovněž vzal na vědomí zprávu "o inspekci v táborech nucených prací". Pane ministře, jak vyplývá z vašich slov, pronesených v poslední době, vybudování
těchto táborů bylo křiklavou nezákonností!
Mnozí českoslovenští občané mají smutné vzpomínky na Mírov, Jáchymov a Příbram. Ale vždyť, pane ministře, tyto tábory jste vytvořil vy, sám, osobně! Vcelku jste vybudoval 26 táborů pro 13 350 osob.
Z protokolů, které se ze zasedání komise zachovaly, a jejíž práce se Pavel pravidelně účastnil, a také dostával kopie těchto protokolů, vyplývá, že členové komise - zcela pravidelně - bez pečlivého rozboru, souhlasili s návrhy "pětek". V řadě případů byli zatčení odsouzeni k smrti. Například na svém zasedání dne 6.
dubna 1950 komise odsoudila k smrti 8 lidí a 4 k doživotnímu žaláři.
Například 13. prosince 1948 Pavel, který tehdy dočasně vykonával funkci ministra vnitra, v jednom z dokumentů psal, že na území republiky bylo vytvořeno 19 komisí, zodpovědných za odesílání lidí do táborů nucených prací. 31. prosince 1948 Josef Pavel vydal příkaz ministra vnitra k zákonu o nucených pracích. V těchto příkazech se také praví:
Referenti Bezpečnosti sami musejí určovat, jsou-li dostatečné podklady pro posouzení věci ... Kromě toho se oznamovalo, že "fakta obecně známá, jakož i fakta známá služebnám z jejich vlastní služební praxe, nejsou pro důkazy potřebná".
KDO TEDY NESE ODPOVĚDNOST za činnost orgánů Bezpečnosti v Mírově? - kapitán Smrčka, anebo ten, kdo vydával příkazy?
Ve funkci ministra vnitra se Pavel obklopil sobě oddanými spolupracovníky a jmenoval je na klíčová místa v ministerstvu vnitra s tím, aby uskutečňovali politiku takzvaného "humánního socialismu". Je zajímavé, že to byli vesměs lidé, kteří v padesátých letech hrubě porušovali zákonnost. Pavel například jmenoval náčelníkem svého štábu Oldřicha Hromádko (později mezi bývalými komunisty přední signatář Charty 77 a potom i odborník Občanského fóra - pozn. NN), který byl v padesátých letech velitelem tábora v Jáchymově.
Jak to, že Pavel, který žádal, aby všichni měli "čisté ruce", nepřikázal prověřit a vyjasnit příčiny a okolnosti smrti mnohých vězňů, kteří zahynuli v tomto táboře, kterému velel Hromádko?

PRAŽSKÉ VĚZNICE

Dále nezapomeňme i na okolí, v němž se vyšetřování i potom soud
odehrává. To není kapitalisticky prolhané, ale komunisticky
pravdivé prostředí. A tu proto i nejotrlejší člověk, a byť by se
ho byl i jen dotkl styk s tímto lepším světem, docela jinak ocení
důsledky toho, co dělal, než člověk zvyklý na lhaní a zrazování
sebe i jiných ...
Prof. dr. Zdeněk Nejedlý

Provazník
Bartolomějská 1948 a Pankrác 1948-1960

Vzpomínky nebudou vždy přesné, uplynulo příliš mnoho let, desetitisíce vězňů přešlo před mýma očima, desetitisíce osudů, řeka bolesti, křivdy a bezpráví. Nebylo možno pomoci paměti poznámkami, naopak bylo nutno, aby člověk neklesl pod břemenem vlastního osudu a osudu cizích, uvést se do jakéhosi zimního
spánku, do stavu otupení. Po neúplném probuzení v r. 1960 se vzpomínky jen zdráhavě osvěžují, teprve nyní.

BARTOLOMĚJSKÁ 1948. Zatýkání a uvádění do cel, většinou v noci. Přivítací výslech, při němž byl šťasten ten, kdo vyvázl jen několika fackami. Jiní byli na tom hůře. Slavoj Šádek si u soudního přelíčení stěžoval, že musel klečet, že byl kopán do podbřišku každým z referentů, který i jen šel mimo, a nucen k "přiznání". Že mu bylo vyhrožováno "kozou" (nevím přesně, o jakou rafinovanost běželo), z níž měl takovou hrůzu, že podle vlastního doznání pak jmenoval jako "spoluviníky" každého, na koho si vzpomněl, i lidi mimopražské, s nimiž nemohl prokázaně v inkriminované době přijít do styku. Choc při výslechu přišel o několik zubů, jen pokud vím. Že byl krutě týrán, bylo známo mezi vězni*. Barák, asi dvaadvacetiletý chlapec, který byl získán provokatéry z naší kontrarozvědky, aby navázal illegální spojení asi se stopadesáti vybranými čsl. občany, jejichž adresy dostal, a aby se pokusil o atentát na gen. Svobodu, přicházel na celu po výsleších, mnoho hodin trvajících, zmučen a ztýrán, stěžoval si i na bití obuškem do podbřišku a přes genitál, za který byl, jak říkal, dokonce přivázán, aby se nemohl uhýbat ranám. Byl pak převezen k výslechu (snad na min. nár. obrany), kde podle
šeptandy mezi vězni vyskočil oknem a zabil se.

------------------------------------------------------------
* "Choce jsme nikdy nemučili, ani facku nikdy nedostal. Při výslechu se choval velmi dobře."
Bývalý důstojník Bezpečnosti Jaroslav Bouda v knize Claire
Sterlingové: Případ Masaryk (The Masaryk Case, Harper a Row,
1969), poznámka editorů.
-----------------------------------------------------------------

Cely v Bartolomějské byly tehdy špinavé, zahmyzené, pomalované šibenicemi, nápisy, po léta nebíleny. K ležení jen špinavá prkenná palanda, špinavá pokrývka. Strava takřka nepoživatelná. Staré, zčernalé, nahnilé brambory byly hlavní její součástí. Dozorci se v Bartolomějské aspoň v počátku nechovali právě špatně, ale charakter jejich vztahu k vězni byl dán tím, že měli, zdá se, do té doby zkušenosti s opilci, výtržníky a povětrnými
dívkami jako osazenstvem kobek. Referenty si jménem nepamatuji, jen jakéhosi Chalupu nebo podobného jména, velkého, statného, vyšetřovanci obávaného surovce. V padesátých letech byl pak spolu asi s osmnácti dalšími zatčen a objevil se v jejich společnosti také, nemýlím-li se, na Pankráci. Další surovec mi utkvěl v paměti: malé postavy, drobný, popuzeného vzhledu, který se vždy odkudsi objevil, dal ránu pěstí, kopanec, uštědřil několik surových nadávek a zmizel v sousední kanceláři. A pak major Pokorný, který se nedávno oběsil. Přišel ve slamáčku, šeptem promluvil několik slov s vyšetřujícím a nahlas suverénně rozhodl:
"Tak jenom pořádnou nakládačku!"

PŘELOŽENÍ NA PANKRÁC znamenalo aspoň zbavení strachu před týráním a nekonečnými výslechy.
UBYTOVÁNÍ: Samovazba má tři křídla ve tvaru T, oddělení A, B a C, suterén, přízemí a dvě patra. V suterénu korekce, přechodně ve dvou křídlech C a B vyšetřovací vazba StB. V přízemí a patrech celkem asi 90-100 cel k dispozici pro obviněné (po odečtení kobek používaných jako skladiště apod.). Kobky velikosti cca 2.5x4 m,
počítané původně pro 1-2 vězně, ale obsazené až osmi vyšetřovanci. Jen v r. 1949 prošlo vyšetřovací vazbou (tzv. samovazbou) na Pankráci na 48 tisíc obviněných, z nichž jen část je počítána dvojmo, pokud běželo o vězně odsunuté ze samovazby po soudu a vrátivší s k odvolacímu řízení nebo novému soudu.
HYGIENICKÉ PODMÍNKY: Kobka osvětlována a větrána jednoduchým oknem, velikosti cca 70 x 100 cm, u stropu umístěným, které se často nesmělo vůbec otevřít k větrání, zvláště v době vycházek. V době řádění velitele SVS Klose byla okenní skla zamalována modrobílou barvou, aby vyšetřovanci neměli možnost se tajně dívat na vyšetřovance jiných oddělení při vycházkách na dvoře. Topení nedostatečné, asi 4 - 5 žebry ústředního topení, umístěnými nevhodně u dveří. Voda k umývání, mytí šálku i k pití v zašlém kbelíku, obyčejně jediném pro všechny vyšetřovance na cele, s vodou zteplalou, v nedostatečném množství. Teprve v druhé polovině padesátých let zařízeny na cely vodovodní přípojky. Až do té doby byli vyšetřovanci velmi zhusta nuceni umývat šálky, jídelní příbory, mýt se a pít s použitím vody z WC. Denní hodinové vycházky se často vynechávaly, nebo zkracovaly na 10 až 20 minut. Spaní i v zimě s chatrnými přikrývkami s odhaleným obličejem a rukama na přikrývce, z obav před sebevražednými pokusy vězňů.
LÉKAŘSKÉ OŠETŘENÍ: Často hlásícím se vyšetřovancům odepřeno, nebo povoleno po urgencích. Léčebné možnosti zprvu ubohé, léčiva typu aspirin - živočišné uhlí, později léčiv všech druhů dostatek. Těhotné ženy řadu let až do slehnutí na kobkách, opakovaně na kobce i rodily, v druhé polovině padesátých let se již dbalo na to, aby byly přemístěny před porodem do vězeňské nemocnice.
ZACHÁZENÍ S VĚZNI: K fyzickému týrání vyšetřovanců na samovazbě celkem nedocházelo, ale nelidský postoj, morální deptání nebylo řídké. Vedlo to k častým sebevraždám a sebevražedným pokusům vězňů. Nejčastěji oběšením, podřezáním na zápěstích, jednou podle mé paměti protětím stehenní tepny (případ MUDr. VAVRUŠKY) nebo podobného jména na odd. III B. Sebevražedný pokus spáchala na odd. III A i TAUSSIGOVÁ-POTŮČKOVÁ (přeškrábáním zápěstních žil špendlíkem). Časté pokusy sebevražedné různými, tajně naschráněnými prášky. Sebevražedné pokusy hlášeny a zapisovány v knize zvláštních příhod na ošetřovně samovazby, kterou by bylo poučné znovu projít, ale v době náčelníka samovazby Komárka byly sebevražedné pokusy jím samým zatajovány a hlášeny jako "sebepoškozování". Úmyslná sebepoškození byla celkem vzácná u politických vězňů, častá u kriminálních případů (inkoustová tuha do oka, vrážení hřebíků a drátů do těla, do žil, pořezání, i pokus o harakiri, polykání cizích předmětů, i v obrovském množství, lžic, drátů, zavádění zvazku zápalek do močové trubice a mnohými jinými způsoby). Počet dokonaných sebevražd možno odhadnout za cca 10 let na několik desítek, pokusů několikrát více.
HLADOVKY byly velmi časté, ale vždy se minuly, pokud je mi známo, účelem, i když trvaly, pokud se pamatuji u vězně BLAUA 90, nebo snad dokonce 190 dní. K umělé výživě se přirozeně vždy po 1-3 dnech přikročilo, ale tím zmizel jakýkoliv další zájem o hladovějícího. Vážně nemocní nebyli propuštěni, s odvoláním na to, že v nemocnici je jim ve vězení zaručena péče téže kvality, jaké by bylo ošetřování na svobodě. Přírůstky přicházející od StB nebo z jiných věznic procházely vstupní "prohlídkou", lépe řečeno představením šéflékaři, úředně
ustanovenému, který však zpravidla přezíral i očividné stopy týrání (krevní podlitiny po celých zádech, hýždích a na stehnech i břiše, zanícená, oteklá chodidla po baštonádě, tržná zranění s podlitinami hýždí po bití olověným kabelem atp.), a do záznamu o prohlídce zapisováno, že je vyšetřovanec zdráv, nebo byly zapsány jen některé chorobné stavy z období před zatčením (oční vady, žaludeční vředy, vyrážky apod.). Smutně velkorysým přezíráním zranění týráním způsobených proslul dr. Sommer za svého působení na Pankráci. Dr. Straka pak byl vždy ochotný ordinovat některým neklidným vězňům nebo psychopatům značně bolestivé a nikoliv neškodné alkoholové injekce do svalstva hýždí, místo nichž lékař samovazby (vězeň) tajně aplikoval neškodný fyziologický roztok. Ve funkci šéflékaře se postupně vystřídali dr. Saska, dr. Grünberger, dr. Prokšan, dr. Straka. Mimo dva výše uvedené, není snad možno ostatním jmenovaným nic podstatného vytknout.
Z původních členů SVS nelze celkem snad nikomu nic vážnějšího v jejich zacházení s vězni vytýkat - až na vládce korekce Svobodu, který se snad kochal tím, měl-li pod svou mocí vězně v rětězech zakované a s těžkou koulí připoutanou k nohám a s oblibou se rozptyloval ukládáním dřepů, hlášením skrze zavřené dveře, několikrát denně zaťukáním na špehýrku apod. Velitel samovazby Kvasnička spíš křičel než ublížil, stejně Horáček, který naopak s útrpností sledoval svého bývalého představeného (snad radu Čulíka nebo Wünsche nebo Wienera), který byl od StB zatčen a těžce ztýrán, při jeho procházkách (vycházkách) po vězeňském dvoře bloku B - C.
Lidskost k vězňům a soucit s nimi odpykal dozorce Horáček (jmenovec shora uvedeného) smrtí na šibenici. Z původních zaměstnanců zmizel brzy ředitel Bohdalecký, Wiener, Čulík, Wünsch, Jankovský, Beneš. Obávaný byl Kocourek, o němž mezi vězni kolovaly pověsti, že se dobrovolně hlásil ke službě kata, Pavlousek, Kobrle, Krátký, Čerňák (pro svou neochotu a odmítavost k prosbám vězňů), někteří z nově naverbovaných dozorců z řad
milic (?), z nichž jeden mladík, nazrzlý, jak se domnívám, s oblibou v noci vzbouzel k smrti odsouzené s tím, aby se již připravili, a po hodině jejich duševních muk jim řekl, aby si opět lehli, že je poprava odsunuta. Jméno nevím. Na IV. C odd. ve vazbě StB byl obáván sadistický Vinický, poznamenaný ohněm ve tváři. Z vyšších velitelů byl postrachem vězňů i dozorců velitel SVS plk. Klos a despotický velitel věznice Komárek. Velitel Kramer byl neoblíben i mezi dozorci, zvlátě po podivné smrti svítiplynem dvou dcerušek ve věku 3 a 5 let ve vánočním období, po níž byl přeložen, tuším na Bory. Velitelé Skála a Tvrz konali, pokud je mi známo, svoje povinnosti lidsky. Tvrdá a neoblíbená byla usměvavá Holešovská.
V době věznění na odd. StB na IV. C zemřel na vnitřní poúrazové krvácení a zranění vězeň na poslední kobce vpravo, který snad byl kdysi naším vojenským atašé v Kanadě. Zranění utrpěl v době vyšetřovací policejní vazby. Na následky podobného traumatu skonal pravděpodobně i vyšetřovanec Václav Vrba, již po předání do vyšetřovací vazby soudní, na III. B. (snad 103 býv. přísl. SNB. Zemřel po převozu do vězeňské nemocnice dne 11. ?. 1950).
Bližší informace o uvedených a dalších případech možno získat na podkladě knih lékařských prohlídek, vedených vězeňským lékařem na samovazbě, dále tamtéž vedenou knihou o hlášení zvláštních událostí a záznamy jsou, doufám, zachovány a dosažitelné.
Dr. PROVAZNÍK, vězeňský lékař

Antonín Novotný
Svědectví proti býv. veliteli StB V. Peškovi

Titl.
K 231
Karlovo nám.
Praha Praha, 25. 5. 1968

Věc: Svědectví proti býv. veliteli StB V. Peškovi:
Antonín NOVOTNÝ, vyšetřovanec státního soudu na Pankráci, I C, cela č. 236, vězeň č. 165!, vzbuzen dne 4. 8. 1949, asi kolem 22 a 23 hod. (mimo jiné spoluvězeň L. TESAŘ) nářkem ubíjené ženy. Podařilo se vyhlédnout z okna přes dvůr, do osvětleného okna vyšetřovací místnosti StB. Zahlédnuti dva vyšetřující, a sice Pešek a Vinický, obnaženi po pás (pouze v kalhotech). Z místnosti se ozýval nářek ubíjené ženy a cinkot rozbíjeného skla.
Z vedlejší cely (myslím, že č. 235, jak druhý den ráno ostatní spoluvězni (kteří lépe viděli do vyšetřovací místnosti, měli celu naproti) sdělovali, např. vězeň KRONUS, že Pešek s Vinickým rozbíjeli svázané ženě na zemi o holenní kosti láhve, občas ji zvedli a znovu s ní uhodili na zem.
Žena, když se probrala z bezvědomí, naříkala, což oba vyšetřující, zřejmě v podnapilém stavu, posměšně (a kupodivu dost hlučně) napodobovali.
Podobný nářek - pravděpodobně rovněž ubíjené ženy - se opakoval dne 12. 9. 1949.
Ant. NOVOTNÝ
Praha 9, Fučíkova 213