VĚZNICE PLZEŇ - BORY

František Macků
Bory

Jsou to zločinci. Nejsou tam v žádných lázních. Byli zbaveni svobody výrokem soudu, tedy zcela legálně.
Vankovič, pomocný prokurátor města Moskvy

Soud je odsoudil k ztrátě svobody, nikoli ke ztrátě zdraví.
Krutost jejich trestu neodpovídá povaze jejich zločinů.
Vladimír Bukovský, sovětský politický vězeň

Střekov, 22. IV. 1968
Vážený pane obvodový prokurátore!
Na základě příspěvku Ladislava Procházky v Literárních listech a článku Exkurze na Bory v Práci ze dne 20. t.m. považuji za svou povinnost oznámit Vám toto:
Byl jsem spolu s větší skupinou profesorů a studentů odsouzen koncem září 1948 v Litoměřicích podle par. 50/23 a počátkem října jsem byli dopraveni na Bory. Přišli jsme tam tedy před dosazením Šafarčíka za velitele věznice. Byli jsme zaměstnáni ve "Waldesu" výrobou a našíváním patentek, knoflíků, zavíracích špendlíků a
podobně. Velitelem této dílny byl št. stržm., jehož jméno jsem zapomněl, snad mi zní Kraus. Měl přezdívku "Šedý vlk". V době mého věznění na Borech se k nám politickým choval téměř korektně.
U jednoho stolu s námi pracoval major gen. št. René Černý, od kterého jsme se učili anglicky. Pamatuji se velice přesně na den, kdy nastoupil Šafarčík. Když přišel do dílny, celé prostředí se mu zdálo příliš familierní
(mnohý z nás neměl na hlavě čepici, nebo si přes židli přehodil vězeňský kabát). Šafarčík na nás začal řvát. Nejprve jsme byli překvapeni, protože křičel naprosto bezdůvodně. Po chvíli major René Černý vstal a řval: "Nevím, kdo jste vy, protože jste se zapomněl představit. Já jsem major generálního štábu René Černý a
chtěl bych říci toto: většina z nás je odsouzena naprosto nespravedlivě a máme podáno odvolání, takže rozsudky nejsou právoplatné. Prosím, abyste se podle toho choval. Nehledě k tomu, že tradice v tomto státě a celém civilizovaném světě velí chovat se k politických vězňům poněkud jinak než ke kriminálním". Šafarčíka to viditelně zarazilo, ale velmi jedovatě řekl majoru Černému, že si to s ním ještě vyřídí. Potom musel každý z nás
říci výši trestu, ke kterému byl odsouzen. Povzbuzeni vystoupením majora Černého žádali jsme my, studenti, aby nám bylo povoleno obdržet odbornou literaturu a na celách po práci studovat. Šafarčík vyzval studenty, aby povstali. Bylo nás asi 30. "Šedý vlk" si musel poznamenat naše jména. Druhý nebo třetí den jsme putovali na samovazbu do péče výtečníků jako Trepka, Beneš apod. Tak se na Borech rozpoutala učiněná hrůzovláda.
Uvedené události byli přítomni: převor Zemek, převor Hartl z Brna, dále naše skupina v čele s ředitelem gymnázia Šmejkalem ze Znojma a další osoby, které zjistit v evidenci na Borech pro Vás jistě nebude problémem. Pronásledování majora Černého se stále stupňovalo. Konec už vím jen z doslechu, poněvadž jsem mezitím byl převezen do Libkovic a později do Jáchymova. Jsem hluboce přesvědčen, že poprava René Černého na Borech byla vyvrcholením osobní nenávisti Šafarčíka. Major Černý, už s oprátkou na krku, prý zvolal: "Umírám za svobodné Československo!" a Šafarčík prý mu za to dal ještě facku.
Žádám Vás proto, pane prokurátore, abyste uvážil, zda by nebylo spravedlivé posoudit podíl Šafarčíka na justiční vraždě majora generálního štábu René Černého a vyvodit z toho patřičné důsledky.
Josef Jelínek, Ústí nad Labem, Střekov II, Kojetická 25.

Spoluvězně prosím, aby vydali svědectví, a pomohli tak očistit památku majora Černého, který celou válku bojoval po boku spojenců, aby pak ztratil život v osvobozené vlasti.
Příslušníky Státní bezpečnosti a vězeňské strážce vyzývám, aby si udělali pořádek mezi sebou a sami vydali zločince ze svých řad soudu. Budou-li je nadále krýt, nemohou očekávat od široké veřejnosti nic jiného, než že je bude posuzovat všechny podle stejného měřítka. Vím, že jsou mezi nimi i slušní lidé, je mi jich líto, že nespravedlivě pociťují tíhu opovržení, zejména když je dávána najevo i členům jejich rodin. Tím spíše by měli
pochopit, že je hlavně v jejich zájmu, aby sami aktivně pomohli očistit své řady, a získat tak důvěru občanů. Zatím se mi nezdá, že by se něco takového dělo...

Macků František
tř. 5. května
České Budějovice, dne 7. 5. 1968.

Moje zpráva a případně i osobní svědectví na některé dozorce ve věznici Bory v Plzni.
Dne 24. 12. 1949 byl jsem odsouzen Státním soudem v Praze na Pankráci za zločin velezrady na 13 roků nucených prací a 40 000 pokuty. Skutková podstata: jedno dokonané převedení přes hranice.
Po odsouzení dne 2. ledna 1950 jsem byl spolu s dalšími vězni v autobusu odvezen do věznice Bory v Plzni. Eskortovaní jsme byli tak, že každý z nás měl ruce před sebou a na nich samozavírací
želízka, a mezi prsty držíc své osobní věci, což byla krabice od margarinu.
Po projetí hlavní brány na Borech byli jsme uvítáni skupinou dozorců v uniformě SVS, jako mně tehdy ještě neznámý Brabec, Kramer, Valm, Trepka a jiní, kteří nám rychle otevřeli dveře u autobusu a začali řvát, rychle poklusem z autobusu do hlavní chodby v budově. Zde nám byla pouta velitelem pankrácké eskorty odebrána a nastoupili jsme k zapsání do přijímací kanceláře, kde jsem měl možnost poznati dobře živeného a hloupě nadutého příslušníka SVS Kramra, který začal řvát na vedle mne stojícího Švéda jménem Hjölm ze Stockholmu, který mu posunkem cizince dal najevo, že nerozumí, na co se ho Kramer tázal a zachoval svůj severský klid a nenechal se tímto Kramrem vyprovokovat, což s tím tento zřejmě nepočítal. Když i v dalších minutách se nemohli
domluvit, přihlásil jsem se, zda mohu jeho nacionále tlumočit pomocí němčiny, kterou Hjölm dokonale ovládal, a pomocí tohoto jazyka jsem s ním vedl celý večer rozhovor ještě na Pankráci na eskortní společné světnici. Za zmínku stojí, že tohoto Švéda nutili v Praze u výslechu k přiznání průmysl. špionáže, která spočívala v tom, že Hjölm před odletem do Stockholmu zakoupil si po cestě po Praze nějaký vylepšený vařič a ještě nějaké drobnosti, které vložil do své aktovky a jel na letiště. Zde byl zatčen a odvezen k výslechu. Přestože Hjölma šlehali přes chodidla, nemohl se přiznat, a přesto jej stát. soud odsoudil na 3 roky. Mezitím se do této věci
vložil jeho švédský vyslanec a výsledek byl ten, že na návrh tehdejšího ministra A. Čepičky vláda Československé republiky pro dobré přátelské styky se Švédskem jeho trest amnestovala a Hjölma
vyhostila.
Když se vrátím zpět, musím říci, že po tomto zapsání si Brabec vybral nás pár vězňů k skládání pytlů se svršky a odnášet je hlavní chodbou. Zde jsem tuto prvou hodinu poznal Brabce, jak svým způsobem, zřejmě už dávno před námi několik let vyzkoušeným, se zeptal právě asi 50 letého vězně, který nesl právě jeden pytel, za co tam je, když odvětil tento, že je farář, uhodil jej Brabec vší silou přes obličej, až vězeň pytel pustil. Čekal jsem, že půjde i na mě s takovou primitivní záminkou pro svoji už tak pokročilou sadistickou nemoc, která v jeho očích přímo bujela a čekala každý den několik obětí. Uvažoval jsem, jak bych se v takovém případě měl zachovat. Seznal jsem, když provedu obranu, bude to kvalifikováno jako vzpoura, nedovolaje se nikde pomoci, mohl bych býti i utlučen. Brabce jsem se už nedočkal a pro tuto prvou hodinu byl už zřejmě nasycen, a tak na mě došlo až v hodině další.
Byli jsme odvedeni do sklepa, kde byly korekce a sklad vězeňských svršků. Zde jsme se museli vysvléci donaha a svoje dosavadní svršky civilní položit před sebe. Potom na rozkaz Brabce jsme udělali dva kroky vpřed a zde už zdejší chodbaři jménem Dvořák a Müller připravili svršky vězeňské. Při oblékání kalhot jsem
zjistil, že u nich nejsou šle a ani žádný jiný způsob připevnění na tělo, a tak mě napadlo zeptat se vedle stojícího chodbaře, zda bych mohl použít mé dosavadní šle civilní. Chodbař jménem Dvořák na toto nezareagoval a věděl dobře, co to bude pro mě znamenat. A skutečně, z druhé strany chodby Brabec zaslechl můj šepot a
přihnal se ke mně a povídá, co se mám co bavit s chodbařem a uhodil mě z každé strany přes obličej.
Po vystrojení jsme byli rozděleni. Já jsem přišel na odd. C., kde byl velitelem Trepka. Pod tímto velitelem sloužili ti nejhorší a nejkrutější příslušníci jako Raška, Kubát a jiní, jménem mi neznámí. Pracovní náplň byla výhradně draní peří, a to denní norma na 8 hod. 60 dkg sedraného peří, což bylo absolutně nemožné předvést. Ve skutečnosti to bylo tak, že se dralo od rána, od budíčku v 6 hod. až do večerky, a to bylo asi v 9 hod. večer, bez
rozdílu svátku nebo neděle. V případě, že by někdo nedosáhl 100 procent měsíčního průměru, byly pro tyto vězně vyhraženy zvlášť cely, takzvané hladovky, a byl zde vězeň tak dlouho, až dosáhl opět 100 % svého výkonu. Strava na těchto celách byla jen poloviční stravy vězeňské. Celý systém takzvané převýchovy člověka spočíval podle hesla "Kdo nepracuje, ať nejí". Toto bylo také po celé věznici plakátováním rozšiřováno a na člověka to dělalo dojem, jako když se v nedávné minulosti díval na nacistické koncentráky, kde bylo psáno "Arbeit macht frei", v podstatě jedno a totéž.
Strava byla zde jen minimální a jednostranná, spolu s rozkazem, že nesmíme otevřít okno na větrání, jelikož jsme byli po třech na celách, nestačila výměna vzduchu přes těsné vězeňské dveře, působila tato zhoubná atmosféra na náš zdravotní stav tak, že došlo k snižování tělesné váhy až o 45 % dřívější váhy. Kromě toho, v důsledku avitaminosy došlo u vězňů k různým kožním chorobám, a hlavně pak k poruchám nervovým. V mém případě jsem sešel ze 69 kg na 53 kg své tělesné váhy. Na vycházku jsme chodili každý den, a to na půl hodiny a měla pro nás skutečný význam. Až 29. dubna došlo k zákazu vycházeti, a ani k lékaři se nebralo. Později jsme se dozvěděli, že šlo o nějakou akci vypuštění věznice. O této události celkem nic nevím, až na to, že v souvislosti s tímto případem byl chodbař z našeho oddělení C. nevinně mučen tak, že jej přes nahé tělo tloukli v témže sklepení, jak jsem již vylíčil dříve. Jmenuje se Hnátko a je z Liberce, kde měl dříve železářský obchod.
Jinak jsme na vycházky nastoupili opět asi po 3 měsících. Po té došlo k vycházkám, které měly mít jiné poslání. Bylo nám nařízeno v prostoru mezi bloky na elipsovitém kruhu vypypaném škvárou, která už byla od minulých vycházek na prach rozmělněna, zde poklusem klus, klusat, načež po několika minutách došlo k takovému prášení, že už to nebylo možné dýchat, a tento poklus stále více zrychloval dozorce jménem Kubát, pocházející někde z vesnice u Berouna, jak jsem se později dozvěděl. Kromě toho docházelo u starších vězňů k srdeční a tělesné únavě a u vězňů se srdečním onemocněním docházelo k srdečním záchvatům. Jakmile tito vězni ztráceli toto tempo poklusu a bolest u srdce je nutila naklánět dopředu, držíc ruce na prsou, museli se nutně uchýlit ke
straně chodníku na travnatý porost, aby ostatní o ně nezakopávali. Jakmile toto Kubát zjistil, začal na tyto vězně
řvát a nutit je k poklusu. Když jsem toto divadlo viděl několikrát, a Kubát tyto vězně posílal na odd. Trepkovi, a ten je kvůli tomu fackoval, rozhodl jsem se nebýt lhostejný k tomuto bezpráví a zpříjemnit Kubátovi jeho přihlížení tou formu, že jsem nenápadně asi dvakrát v blízkosti jeho osoby během poklusu přibrzdil patama tak, aby se zvířilo více prachu a on jej musel dýchat. To se mi podařilo, ale Kubát to zpozoroval a za 2 kola klusání mě ještě s dvěma spoluvězni poslal k Trepkovi. Na otázku, proč nás vrací z vycházky, jsme řekli, že nevíme, načež Trepka naznačil, abychom počkali, až vycházka skončí. Mezitím Kubát venku honil vězně ještě rychleji, takže když tito se vraceli, nebyl jejich dech možno uklidnit.
Po příchodu Kubáta se jej Trepka ptá, co s námi má a ten říká, ten, a ten a ten prášili jako kobyly. Načež mu Trepka říká: Tak si je napiš. To mělo znamenat určení k raportu. Raport, pokud se pamatuji, konal každý pátek ráno. Raportu předsedal velitel věznice Šafarčík. K raportu bylo nás z celé věznice asi 30 vězňů. Dozor nad raportem měl Valm. Museli jsme stát v pozoru a nemluvit, a jakmile přišel vězeň na řadu k raportu, musel
napochodovat v pozoru, přitom řezat 2 zatáčky do pravého úhlu a zpět rovněž tak. Nějaká obhajoba u raportu neexistovala. O tom jsem se přesvědčil sám, když jsem tam napochodoval a podal hlášení příchodu. Šafarčík mi nevěnoval celkem ani pozornost a pročítal si asi hlášení přestupku. Pak četl: Tak kopal a prášil jako kobyla... Tak jestli nejste vyučen, tak my vás zde vyučíme... 7 dní samovazby, 3 půsty, 3 tvrdé lože... a tím zřejmě měl na mysli Brabcovo bicí komando, o kterém jsem byl už dávno předtím informován.
Téhož dne odpoledne se nastupoval tento trest v korekci, a to těsně před uzávěrkou, to bylo asi ve 4 hod. odpoledne, sešlo se nás asi 15-20 ods., a bylo nám Brabcem nařízeno svléct se donaha na hlavní chodbě ve sklepě, kde toho času proudil velmi chladný průvan. Po vysvlečení, asi za půl hodiny, přišel nenápadným
krokem jeden z Brabcova kumpánů a vešel do Brabcovy kanceláře, kde naň Brabec patrně už čekal. Poté za chvíli Brabec otevřel dveře a vyvolal jedno jméno, které si už nepamatuji, načež vedle mě po levé ruce dal se do pohybu asi 25-27 letý, dobře urostlý spoluvězeň, jak jsem později zjistil, jednalo se o zahraničního vojáka východní armády, původem Rusín, jako zvláštní znamení uvádím, že byl po celém těle snědý, o hlavu větší než já, výraz obličeje sympatický. Když tento vešel do Brabcovy kanceláře, zavřeli za ním dveře, přes které bylo nejprve slyšet několik slov otázek, a potom dunivé rány, jak tito Brabec a druhý pomocník Valm sázejí tomuto nebožákovi buď přes záda, anebo přes prsa tak dlouho a pravidelnými intervaly, až touto příšernou mučivou
bolestí začal pronikavě křičet, plakat a později zoufale prosit, aby ho nebili. Na toto tito dva čekali a bušili do něj ještě více, až tento náhle zmlk a upad do bezvědomí. Za chvíli Brabec otevřel, zavolal chodbaře, aby přinesl kýbl s vodou. Přišel chodbař Dvořák, na němž bylo vidět, jak těžce nervově snáší funkci sluhy těmto tyranům našeho národa, a oběť za zavřenými dveřmi polil. Po chvilce opět Dvořák vyšel a musel přinést košili, abychom my ostatní neviděli jeho podlité tělo.
Nyní byla druhá fáze Šafarčíkova učiliště, když Brabec vzal náš jmenovitý seznam a říká hlasem tichým, sotva v tichu slyšitelným, že jak nás bude číst, abychom se všemi věcmi poklusem utíkali tam, kde bude stát u cely korekce, a zde se postavili v pozoru pod okno. Než na mě došlo, asi jako na čtvrtého, slyšel jsem od prvého uvádění, jak Brabec říkal každému, aby se ohnul, a pak bylo slyšet opět rány pendrekem a u některých bolestivý nářek. Když jsem opět musel sdílet toto hrůzné podzemí, kde o nás nikdo z nadřízených úřadů a jiného dozorčího orgánu nevěděl, uvědomoval jsem si naši bezbrannost a snažil jsem se vnitřně uklidňovat natolik, že přežiju-li toto peklo zde, a možná i jinde, stanu se těmto vyvrhelům a jim podobným žalobcem nejen za sebe, ale hlavně za ty, kteří už mluvit nemohou. Pak jsem slyšel své jméno.
Zastavil jsem se pod oknem podle pokynu a zde jsem byl Brabcem vyzván, abych šel dopředu a ohnul se o dřevěnou pryčnu, že dostanu 25 ran a v případě, že kviknu, dalších 5 ran. Rozhodl jsem se, že mu tu radost neudělám a za cenu omdlení si nijak hlasem neulevím. Při posledních asi 5 ranách zrácel jsem oporu v pokrčených kolenech tak rychle, že jsem visel na loktech a v hlavě mi začínalo hučet.
Asi 4 tý den přišel za mnou na celu korekce pro změnu Valm, a když jsem stál podle předpisu pod oknem, procházkovým krokem plížil se ke mně, dívajíc se po zdi a říká, proč jsem škrábal po zdi. Když jsem řekl, že to tam bylo, popošel až přede mě a ptal se, zda mě náhodou zde někdo bil, a tak jsem volil odpověď, že ne. Valm říká, tak se ohni, a na ty samé podlitiny mě vší silou pendrekem tloukl. Výsledek byl ten, že jsem druhý den měl zadnici a stehna jednu tmavomodrou podlitinu a zatvrdlé. Samozřejmě, že jsem nemohl na této tvrdé pryčně ležet, a tak jsem únavou usnul a hned se zase bolestí vzbudil.
Kromě toho, co jsem vylíčil, došlo u mě i k neplnění normy sedraného peří, v důsledku špatného peří z Polska, které nebylo husí, nýbrž slepičí, a dosáhl jsem jen 95 % měsíčního průměru, a byl jsem 3 měsíce na hladovce a k tomu rovněž 3 měsíce zastavené výhody, to znamenalo zastavení dopisů a nákupu tehdejších 30 Kčs.
Na závěr mého svědectví žádám, aby byly přezkoumány všechny případy úmrtí na "srdeční mrtvici", "mozkovou mrtvici" a na "spáchal sebevraždu" apod. jinak podle borského archivu o evidenci vězňů.
Potud moje zpráva.
Macků

(PREISLER)
PRESLER (?) 01561
nar. 27.I. (V) 1929
OR. I/N. 1457/49, § 1, odst. 2, zák. 231 (...)
Popis stručné vlastní cesty ve věznicích.
Po náhlém zatčení v měsíci červenci v Děčíně jsem byl odvezen na StB v Ústí nad Labem. K výslechu jsem byl povolán jako jeden z posledních z naší skupiny, kde jen při jednom vyhrožování obuškem bylo se mnou poměrně jednáno slušně.
Po skončených výsleších jsme byli předáni do věznice v Litoměřicích, kde bylo s námi jednáno dobře.
Po různých prac. nasazeních jsme byli převezeni v listopadu na Pankrác. Tam po předvedené frašce (přelíčení) jsme byli převezeni na Bory.
Na tuto věznici nemohu nikdy v životě zapomenout, neb tam začalo to pravé. Nejenom "přivítání" vel. věznice Šafarčíkem (nevím, zda jméno jest pravé), který nás ani neuznal za hodna, aby na nás promluvil, ale již první pracovní nasazení ve 3 lidech v samovazbách na "peří" mi otevřelo oči dokonale. Donuceni pracovat od rána do večera při špatném jídle, to byla první vymoženost převýchovy. Také jsem jako nováček okusil oddělení trestních dávek pro neplnění normy, neb moje ruce na to nestačily. Já sám jsem jiné sankce neokusil, ale slyšel a viděl jsem i jiné výstřelky. Nejvíce nás drásal křik z korekce, kde úřadoval Brabec (zda to je pravé jméno, nevím), kde byli bratři týráni, ale i toto bylo tzv. veřejné tajemství. Konkrétně jsem však zažil jednání tzv. polit. komisaře věznice Simína (Strolína), zda jméno pravé, nevím, z Moravy přiděleného, který po 3 neděl. přerušení vycházek za údajnou vzpouru ve věznici donucoval vězně na
vycházce k běhu nebo k chůzi ranami, a když padali, tak i kopáním a jmény skutečně nedůstojnými. To nebylo osvěžování, ale galeje, chodit "na vzduch" po takové dlouhé době z malých cel. Odlehčení nastalo, když jsme byli na jaře 1954 převezeni na tábory v Jáchymově. Tam se opravdu dalo vydechnout. Vedle různých příhod, nejvíce byla odsouzeníhodná tzv. prohlídka (filcunk), kde bylo zacházeno až do krajnosti. (Bylo prováděno SNB zelení). Náš skromný majetek byl vědomě znehodnocován a na něm ukazovali vykonavatelé stupeň své inteligence. Sádlo, cukr, přikrývky, popel z kamen a ještě i jiné, vše dohromady naházené, rozdupané, to byla asi další cesta převýchovy. Toto se dělalo s pravidelností na všech táborech, kde jsem byl (Eliáš, Svatopluk, Vojna).
Toto všechno jest jenom málo ze všech příhod, ale pro 20 letého znamenalo opravdu tvrdou školu života!
Již nikdy nedopusťme, aby toto všechno se opakovalo.
Váš
PRESLER
(PREISLER?)

Jan Bureš
Bory

K-231 okresní výbor Litoměřice. Litoměřice, 10. 5. 1968
Ústřední sekretariát K - 231
Praha 2, Karlovo nám. 17

V létě r. 1952 byl jsem odkomandován z Borů, kde jsem prožil peklo po vzpouře vězňů do Horní Břízy u Plzně. Měl jsem oteklé a zkrvavené konce prstů od vázání provázků, které jsme dělali na kobce od rána do večera, abychom splnili normu, jinak nám hrozili sankcemi. Pouta na rukou při eskortě se mně zařezávala do masa.
Druhého dne po příjezdu se jelo do práce. Já byl přidělen na rampu vykládat vagony. Velmi těžká práce o hladu. V noci kousaly štěnice, ve dne šikanování k nevydržení. Nebyl jsem zvyklý těžké práci, bylo mně přes 50 let a byl jsem vyčerpán pobytem ve věznicích.
Jednou večer přivedli polomrtvého vězně na celu, u umyvadla se zhroutil na zem, vyvrhl z úst kus plic a zemřel. Byl to vězeň, který se hlásil nemocen u lékaře, lékař jej nemocným uznal, dal mu léky a nařídil ležet. Velitel Brabec si zavolal lékaře, dal mu korekci s vyváděním (tam byl skoro každou noc), protože uznává lidi nemocnými. Funkci lékaře tam zastával sám Brabec, každý nemocný u něj byl simulant. Mrtvého ráno naložili na nákladní auto a odvezli.
Za dva týdny na to jsem si při vykládání kamene rozseknul prst na levé ruce tak, že kost lezla ven a silně jsem krvácel. Ránu jsem si zavázal špinavým kapesníkem. Obvazy nebyly. Můj spoluvězeň, kaplan ze Sv. kopečku u Olomouce, musel za mě celý vagon vyložit, jinak bylo nebezpečí, že nás tam nechají do večera o hladu, až se
vagon vyloží. Hned po příchodu do lágru šel jsem k lékaři, jmenoval se tuším Vlček. Neměl, čím by mně zašil ránu, ale podařilo se mu to stáhnout a tak ovázat, že zastavil krvácení, a dal mě 10 dní ležet. Na to mě náčelník Brabec zavolal do kanceláře, vynadal mně simulantů, to prý zná, abych nemusel dělat, tak si napíchnu prstíček. "Ven, nechci nic slyšet, a zítra nastoupíš do práce a lékaře dám do korekce". 10 dní jsem pracoval s lopatou, rána krvácela, přes noc vždy se uzavřela, ale v práci opět krvácela. Denně mně to lékař převazoval, a byl by i nade mnou se slitoval, jak byl bezmocný. Za mě musel kaplan s mými kamarády denně moji kvotu práce ku
konci směny na parném slunci, hladoví a sedření, vykonat, a vagon vyložit. Po dvou měsících byl jsem odvezen opět v poutech do Jáchymovských dolů na "BRATRSTVÍ". Kalvarie koncentráků začala a
trvala 8 let.
Prošel jsem 11-ti věznicemi a po deseti a 1/4 letech jsem byl propuštěn.
Jan BUREŠ, Litoměřice, Michalská 6,
odsouzen státním soudem Praha č. OR I/VII IIO/50
z 22. 7. 1950 na 14 let, pro § 1, 5 zák. 231/48.

Otto Kufa
Bory

Okresní prokuratura Volyně, Strakonice. 27. dubna 1968
Václav VRBA ml., na Ostovci 92, Volyně, okr. Strakonice.

Věc: Stížnost na příslušníky Sboru nápravné výchovy Trepku, Šepíka a důstojníka Šafarčíka, Plzeň-Bory.
Podle pokynů generální prokuratury podávám okresní prokuratuře ve Strakonicích následující stížnost:
Byl jsem odsouzen 13. 10. 1950 k trestu vězení na doživotí, podle zákona 231/48 Sb. Dne 1. 12. 1950 jsem byl z Pankráce převezen na Bory. Do 5. 12. 1951, kdy jsem byl převezen do věznice v Leopoldově, jsem většinu času byl na oddělení C, jehož velitelem byl příslušník SNV Trepka.
Za několik dnů po svém příjezdu jsem byl odveden do kanceláře velitele oddělení Trepky. Tam jsem, za přítomnosti příslušníka SNV Šepíka, jím byl dokrvava zbit, přičemž mi byl vyražen zub, údajně za to, že jsem mluvil na vycházce. Jako svědky uvádím tehdejší spoluvězně z cely, V. KŮRKU a V. SYROVÁTKU, oba z Prahy,
kteří mě při návratu na celu viděli.
Příslušník SNV Šepík nám "zpříjemňoval" život tím, že byly dny, kdy nám dával 8-10 x za den nalít do cely kbelík vody a nutil nás mýt podlahu, čímž nám záměrně znemožňoval splnit denní pracovní normu - sedrat 66 dkg peří. Tím zaviňoval, že jsme měli trestní dávky, já jsem ji měl jeho vinou 2 měsíce. Jako příklad stravy trestní dávky uvádím jeden "oběd": 5 lžic polévky a 1 a půl bramboru. Na důstojníka SNV Šafarčíka, tehdy velitele věznice Bory, si stěžuji, že všechno toto trpěl, že jsme na cele samovazby spali 3, a žok polského peří, pytle s oderkami a peří. Na jeho rozkaz jsem dne 5. 12. 1951 spolu s jinými byl převezen do Leopoldova za mrazu, v nákladním autě, oblečen v košili, krátké spodky, boty na boso, halinové kalhoty do půl lýtek, blůzu a čepici. Byli jsme spoutáni na rukou, bez možnosti pohybu a konání tělesných potřeb. Celou cestu jsme proseděli na podlaze nákladního auta a celodenní strava se skládala z půl bochníčku vězeňské dávky chleba a čtvrtky margarinu, bez možnosti pití.
Jména dalších příslušníků, kteří tloukli na potkání, neznám a dnes bych je už ani nepoznal, vím jen nejznámější: Brabec, Kraml, Ladman.

PRAHA, dne 9. 4. 1968
Mezi vězni z věznice Bory v Plzni, v letech padesátých, stala se jména Brabec, Valm, Pečený, Šepík, Kramer a Trepka legendární v tom nejhorším slova smyslu. Na táborech či ve věznicích, kde jsem hovořil se spoluvězni, kteří byli v péči těchto dozorců, jsem se dovídal případy buď jejich vlastní, či z vyprávění druhých, přenesených, o těch nejhorších porušováních lidské důstojnosti. Bylo veřejným tajemstvím, že jmenovaní se vesměs podíleli na kratochvílích s vězni, kteří byli drženi ve sklepě v korekcích, mnozí z nich často mimo službu a většinou v opilství chodili ukájet svoje nízké pudy na bezbranných lidech. A to vše pod patronací smutně proslulého velitele věznice Šafarčíka, u něhož jako velitele věznice nikdo a nikdy nenalezl ochrany před různými nepřístojnostmi. Konkrétně, pokud se týká mé osoby, poznal jsem, jak chutná výprask od Pečeného, který mě bezdůvodně zmlátil na chodbě, kde jsem zůstal stát na výslovný rozkaz mého tehdejšího představeného, velitele oddělení knihárna.
Od neznámého dozorce, který měl službu při mém vstupu na oddělení peří, kde jsem byl pracovně po týdnu pobytu přidělen, jsem byl před vpuštěním do cely po osobní prohlídce spolíčkován a zkopán s tím, že jsem na Borech, a abych si uvědomil, že to není žádná sranda. Samotný pobyt na kobce, kde jsem dral peří po dobu pěti měsíců, byla ošklivá záležitost. Nepravidelné, nejvýše desetiminutové vycházky za ustavičného nadávání a štvaní, přičemž se specielně vyznamenával soustavně opilý Brabec a dále Šepík.
Normy na draní peří v nevětrané kobce, ve společnosti třiceti kilogramového žoku peří, kde bylo mimo jiných zdravotně závadných věcí (chcíplé, hnijící myši, kusy masa a podobně), byly nepochopitelně vysoké. Plnění vyžadovalo draní peří doslova od slunka do slunka. Vstávali jsme při rozednění a uléhali při setmění, při stálém draní, protože nesplnit normu znamenalo okamžitě po skončení měsíce odvedení na zvláštní oddělení, kde
byli shromažďováni tak zvaní neplniči, se kterými se zacházelo hrubě, trestáni byli poloviční dávkou jídla, což se rovnalo hladovění, neměl-li člověk to potěšení, že byl odveden do sklepa do korekce, kde byl vystaven shora uvedenému brutálnímu zacházení. Někteří chodbaři z řad vězňů nás okrádali při vážení sedraného peří, zřejmě na popud dozorců-velitelů oddělení (Šepík, Brabec), až mnohdy nevinně jsme se ocitli na shora uvedeném trestním oddělení. Já osobně jsem jednou protestoval u dozorce Šepíka proti nesprávnosti při vážení, kterého se osobně zúčastnil. Po chvíli si mě vyvolal z kobky a na cele, kde se vyklápěly "žanky" s fekáliemi, mě třískal klackem, že mě naučí plnit normy. Navíc jsem byl předveden k raportu, k veliteli Šafarčíkovi, který s milým úsměvem bez možnosti obhajoby mě odvelel na trestní oddělení. Měl jsem však to štěstí, že jsem přišel na Bory již v době, kdy režim byl mírnější, a proto mohu uvést pouze tyto nepatrné příhody, které jistě jsou ve srovnání s tím, co se tam dělo před tím, úplně směšné. Jedno však mohu s plným vědomím prohlásit, že shora jmenovaní dozorci (více jich dle jména neznám) hrubě porušovali zákon v jednání a zacházení s vězni.
Mnoho o tamějších poměrech by mohl uvésti bývalý retribuční vězeň Somr, který mnoho let působil na Borech ve funkci hlavního písaře, těšil se neomezené důvěře Borského velení a měl neomezený přístup po celé věznici.
Na závěr znovu opakuji, že věc vypovídám jen a jen v zájmu spravedlivého a objektivního posouzení poměrů.
Otto KUFA, Hutní odbytová základna, Praha 7, U pergamentky II.

František Skřápek
Bory

Hlinsko v Čechách, dne 17. května 1968
Prohlášení
Podepsaný František SKŘÁPEK, bytem Hlinsko, Komenského 407,
důchodce, prohlašuje na svou čest a svědomí toto:
V letech 1948 až 1951 odpykával jsem si trest na Borech v Plzni, kde jsem byl zaměstnán v prádelně, a pak z trestu přeložen na peří, které jsem dral 18 měsíců.
Velitelem na oddělení byl Trepka (hodnost jeho z té doby si již nepamatuji), na cele jsem byl s bývalým důstojníkem Václavem STREJČKEM a stavitelem Jar. DITRICHEM, který byl požádán vrchním pérákem o zhotovení plánku na stavbu rod. vilky, byl to kolaborant Fischer. Po několika rozhovorech byl J. Ditrich přeložen na jinou celu, a svorně se Strejčkem jsme se dohodli, že plánek bude dělat pro velitele TREPKU. Mě v té době začalo píchat v zádech, proto jsem požádal o předvedení k lékaři. Když jsem byl puštěn na pavlač, musel jsem se otočit čelem těsně ke zdi. Postupně jsme byli vyvoláváni Trepkou, který uznal, zda můžu k lékaři. Na vycházkách jsme museli dělat dřepy a kačení pochody do spadnutí a z vycházek nás, kdo se otočil v chodbě u schodiště, tloukl obuškem.
Asi po 5 nebo 6 měsících na peří jsem byl převeden k raportu, že jsem psal moták, za toto provinění jsem byl potrestán korekcí velitelem (náčelníkem) Šafarčíkem, na dobu trvání jednoho týdne, a veřejným tajemstvím bylo, komu červenou tužkou udělal parafu, že byl v korekci tlučen. Tuto parafu jsem dostal, a tentýž den při uzávěrce mě velitel korekce Brabec býkovcem ztloukl tak, že po propuštění po týdnu jsem stopy po ranách na cele ukazoval V. Strejčkovi, a byl tam také s námi J. JETELINA.
Že se provádělo na nás násilí jak fyzické, tak neúměrnými normami 66 a 3/4 dkg denně sedrat peří při té stravě, musel přece někdo z vedoucích vědět, nebo povalení na zem a kopání do člověka, bylo také humánní, Šafarčík při dopadení Juraje SINÁKA po jeho útěku.
Divím se, že tito lidé jsou dosud na vedoucích místech a drze říkají, že nikoho neuhodili (případ Rambousek, Mírov).
Doporučoval bych, zda by bylo možné v rozhlase nebo v televizi učinit dotazy nebo oznámení, aby se další svědkové přihlásili. Mnozí se o akci K-231 nedozvědí.
Toto prohlášení potvrzuji svým podpisem.
František SKŘÁPEK

František SKŘÁPEK
Hlinsko v Čechách
Komenského č. 407

Václav Chalupa
Bory

Václav CHALUPA, Plzeň
Blatenská 22 nebo 28

Plzeň, 17. 4. 1968

telefon: 419955
Nazdar Láďo!
Čtu pravidelně Literární listy, tak jsem četl i Tvůj článek o Borech. U mě zatím nikdo nebyl, ale jistě je načase, aby pravda vyšla ven o borském středověku z let padesátých.                                                                                     V Literárních listech bylo chybně uvedeno, že byl popraven doktor Petrlík. Byl to dozorce !                                   Na jména chodbařů v korekci si nemohu vzpomenout (podle zjištění jeden se jmenoval KOLÁŘ, škpt. VAŘEKA, mjr. HÁJEK, posl. lid. str. PLESL a peří roznášeli: BOČEK Zdeněk (syn generála Bočka).
Nejvíce zmláceného jsem viděl Jurku SYNÁKA. Táhli jej od Šafarčíka za nohy až do korekce, celou cestu jej řezali obušky. V korekci byl samá krev. Šafarčík mu nechal dát okovy. Měl je na
nohou asi 3/4 roku. Tloukli jej tam skoro každý den.                                                                                     Nezapomenu, jakou facku dal Kramr generálu Pelichovi za to, že nestál dobře v pozoru. Vzpomínáš na bachařské akce jako "spartakiáda, konopa a peří"? Kolik jen jich tenkrát zůstalo vysílením ležet na vězeňské
chodbě?                                                                                                                                                                              A co vězeň Jurenčák? Ten byl utýrán nebo dohnán k smrti za to, že chtěl při návštěvě předat moták se jmény bachařů, kteří tloukli. Moták zachytil bachař Nikolaj. Jurenčák zemřel na III C. na kobce asi 397. Bachař Šepík měl tehdy výčitky svědomí a bachař Strojín jej morálně podporoval u dveří půdy na III C. Doktor ŠEBEK mi tehdy řekl, že Jurenčák byl oběšen až dodatečně.
Poslance PLESLA nejvíce zmlátil na III C. u kanceláře bachař Potužník za to, že mu vyletělo peří z pytle.
Pak si můžeš vzpomenout na fackovací akce za úsměvy na fotografiích ve vězeňské kartotéce. Dále podpisová akce (rozuměj nápisy na stěnách cel), tzv. prach na kobkách atd. Fackování a mlácení nebralo konce a k tomu trestní dávky jídla.
Bachař Brabec, velitel korekce, měl stále plné ruce práce. To nebyl člověk, ale zvíře. Ani ti druzí nebyli o moc lepší. (Na druhé straně je třeba vyzdvihnout lidské chování jiných dozorců jako Tenka, Zacha, J. Boudu, J. Bumbu, Petrlíka a řady dalších). Ať to byl bachař Kramr, Ladman, Trepka, Strojín, Mašek, Potužník,
Valm, Račko a další.                                                                                                                                                Ovšem, na velitele bachařů škpt. Šafarčíka se nesmí zapomenout. Ty jeho kázeňské tresty za maličkost stály
přece za to. Od 3x3, až po 3x12, a železa (okovy) na nohy až na 1 rok.                                                              Abych nezapomněl, Brabec už bachaře nedělá. Je zaměstnán ve Škodovce jako jeřábník.
Ono se dnes i na to špatné těžko vzpomíná, když člověk sedí sám u stolu. Jistě se časem vybaví i jiné podrobnosti. Na ředitele VÁCLAVÍKA si nevzpomínám. Tak jsem si na Tvůj popud trochu zavzpomínal. Je to sice jen zlomek z toho špatného, ale i tak je toho dost. Budu-li Ti moci v něčem ještě být nápomocen - napiš!
Zdraví Václav
č. telefonu: 419955.

OBRANA LIDU, 16. KVĚTNA 1970: REHABILITACE SBORU NÁPRAVNÉ VÝCHOVY, PRAVDA O ŽIVOTĚ ZA MŘÍŽEMI.
V Literárních listech v článku "Kdo bude žalovat" ze dne 11. dubna 1968 píše jistý Ladislav Procházka o poměrech v trestnici Bory, kde se podle něho vraždili političtí vězni na potkání. Obviňuje několik příslušníků jako např. důstojníka vězeňské stráže Trepku, dozorce Václava Brabce a další, z uskutečněné vraždy na několika politických vězních. Případ Bory, popisovaný L. Procházkou, udával tón všeobecné kritice vězeňství. Příslušníci Sboru nápravné výchovy (SNV) byli veřejnosti ukazováni jako sadisté, vrahové apod. Jak se ale šetřením zvláštní komise náčelníka správy Sboru nápravné výchovy a Vojenské prokuratury v Plzni zjistilo, skutek, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, nenastal, a tudíž obvinění v článku L. Procházky se nezakládá na pravdě.
Ať chceme či nechceme, ať se to někomu líbí či ne, vězeňská zařízení budou existovat, pokud v naší společnosti budou lidé, kteří si odvykli jednat v souladu se zákony naší republiky. Vedení sboru nápravné výchovy střeží, aby výkon trestu odnětí svobody byl prováděn v souladu s právními normami, a dbají na to,
aby nikdy nedocházelo k jakémukoliv porušování socialistické zákonnosti.
Ladislav Chmel

RUDÉ PRÁVO, 2. ČERVENCE 1969: ZPRÁVA MINISTERSTVA SPRAVEDLNOSTI.
VYŠETŘOVÁNÍ NEZÁKONNOSTÍ V NÁPRAVNĚ VÝCHOVNÝCH ÚSTAVECH.
PRAHA, 1. července (ČTK) Ministerstvo spravedlnosti ČSR poskytlo ČTK zprávu o skončeném vyšetřování nezákonností z 50. let v bývalém trestním ústavu pro muže Plzeň-Bory a o skončeném vyšetřování v nápravném ústavu ve Všehrdech. V minulém roce byly v denním tisku, televizi a zejména v plzeňském vysílání Čs. rozhlasu publikovány zprávy o nelidském zacházení s vězni v 50. letech v trestnici na Borech. V článku "Kdo bude žalovat" uveřejněném 11. 4. 1968 v Literárních listech bylo několik příslušníků tehdejšího Sboru vězeňské stráže konkrétně obviněno, že v letech 1949-1950 spáchali závažné trestné činy proti životu vězňů...
Vyšetřovatel prokuratury v Plzni svým usnesením zastavil trestní stíhání ve věci objasňování příčin úmrtí deseti odsouzených, kterým v letech 1950-1951 měly být ve výkonu trestu odnětí svobody způsobeny takové újmy na zdraví, že měly za následek smrt. Bylo nepochybně zjištěno, že skutek, pro který bylo trestní stíhání vedeno,
nenastal, rovněž zastavil trestní stíhání ve věci porušení pravomoci veřejného činitele, které měli spáchat bývalí
příslušníci Sboru vězeňské stráže, protože tento trestný čin je již u všech promlčen.
Šetření zvláštní komise i vojenské obvodové prokuratury shodně potvrdila, že nepříznivá situace v trestním ústavu na Borech byla v letech 1949-1951 značně ovlivněna některými objektivními podmínkami, které, i když se staly předmětem kritiky a obvinění, nelze připisovat svévoli jednotlivců. Bory byly v roce 1949 jedním z prvních tzv. pevných ústavů, kam byli umísťováni vězni odsouzení podle retribučního dekretu a po odsouzení bývalým Státním soudem za nejzávažnější trestné činy podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky.
Nepříznivé podmínky na Borech způsoboval také neúměrně vysoký počet vězňů, který až dvojnásobně převyšoval kapacitu ústavu. Tato situace spolu s nedostatkem vhodné pracovní příležitosti pro vězně měla nepříznivý vliv na celkové podmínky výkonu trestu odnětí svobody. Negativně se tehdy odrážel i nedostatek dozorců.
V té době platné směrnice velitelství Sboru vězeňské stráže vyžadovaly od dozorců tvrdý a nekompromisní postoj vůči vězňům.
Značný podíl na nepříznivé sitauci v ústavu mělo samotné složení vězňů, z nichž část projevovala nepřátelství a značnou agresivitu, a tak docházelo k vyvolávání konfliktních situací.
Při řešení těchto konfliktů překročilo několik příslušníků Sboru vězeňské stráže rámec platných předpisů.
Vyšetřování vojenské obvodové prokuratury Plzeň i zvláštní komise náčelníka správy Sboru nápravné výchovy bylo vedeno vysoce objektivně, podle zákonných norem a se snahou vypořádat se čestně s deformacemi 50. let. Převážná většina bývalých dozorců, členů Sboru vězeňské stráže, u nichž v souvislosti s případem Bory bylo
šetření prováděno, byla již v průběhu uplynulých let propuštěna ze služby. U několika jednotlivců, kteří i nadále zůstali v činné službě, byla přijata odpovídající kádrová opatření.
V úvodu citované články splnily tedy své poslání, protože na jejich základě došlo k přešetření celé záležitosti ...