KONEC
Ve státě, kde je kdokoliv nespravedlivě
ve vězení, je pro
spravedlivého člověka jediným přijatelným místem vězení.
Henry David Thoreau
Předsedovi
přípravného výboru
K 231 Ústřední přípravný výbor
K 231, Praha
Vážený příteli,
jak víš z denního zpravodajství, bylo nám 5. září oznámeno, že ministerstvo
vnitra neschvaluje předložený návrh stanov pro K 231, protože úkoly, jež jsme
vytýčili jako poslání klubu, budou do důsledku plněny státními orgány za
součinnosti rehabilitačních komisí zřízených při Svazu protifašistických
bojovníků a orgánů Národní fronty. (Výměr č. j. MV III/3, 1101/68).
V důsledku toho ztrácí oprávnění k další činnosti Ústřední přípravný výbor
i přípravné výbory v krajích, okresech a místech.
Na základě této skutečnosti Tě žádáme, abys zastavil jakoukoliv činnost klubu v
místě své působnosti a postaral se do 19. září tohoto roku o likvidaci
eventuelních závazků vyplývajících z minulé činnosti. Zároveň považujeme za
vhodné, abys o likvidaci klubu informoval zástupce lidové správy.
V duchu dřívějších jednání a v souladu s citovaným výměrem vyzýváme všechny,
na něž se vztahuje rehabilitační zákon, aby se napříště obraceli na
rehabilitační poradny SPB, které mají k této činnosti plnou podporu státních
orgánů a porady i právní zastoupení budou poskytovat bezplatně.
Děkujeme Tobě a všem ostatním za iniciativu i práci pro lidi v minulosti tak těžce
postižené a s přátelským pozdravem Ti posíláme přání všeho dobrého dnes i v
budoucnosti.
Radovan PROCHÁZKA v. r.
organizační referent
ústředního přípravného výboru
K 231 Karel Nigrín v. r.
předseda
V Praze dne 6. září 1968
ZNOVU V PODEZŘENÍ
... K-231 je ovšem pouze část společnosti a
nezávisí na něm, kolik prostoru k působení bude mít. Může být ignorován úřady
i tiskem, může být potlačován a může být také likvidován.
Potom však zmizí víc než jenom jedna z organizací, vzniklých během národního jara
68. Osud K-231 se stal osudem československé demokracie.
LITERÁRNÍ LISTY Č. 18, 27. 6. 1968
O. Rambousek, L. Gruber
Místo poznámek a vysvětlivek
MÍSTO POZNÁMEK A VYSVĚTLIVEK
"Zpráva" je vlastně část archivu dokumentační komise ÚV K-231, jak
narůstal, byl podchycen a registrován. Snažili jsme se o co nejvěrnější podobnost s
originály, většinou psanými na stroji. Úprava dokumentů, jejich sloh, případné
chyby byly ponechány. V zájmu snadnějšího čtení byla tam, kde jsme to pokládali za
nutné, upravena interpunkce. Všechny texty, které nejsou původními dokumenty
zaslanými Dokumentační komisi K-231, jsou v knize vysázeny kurzívou.
Musíme zdůraznit, že původní dokumenty jeden každý ze svědků poslal naší komisi
s plným vědomím, že budou předloženy rehabilitačním soudům nebo vyšetřovacím
komisím ministerstva vnitra nebo spravedlnosti.
Původně jsme chtěli Zprávu doprovodit vysvětlivkami nebo odborným rozborem. Pak jsme
došli k názoru, že bude lépe, budeme-li se svědky prostě konfrontovat pachatele a
jejich přisluhovače v komentářích, článcích, kritikách a stranických nebo
vládních dokumentech, jak se objevily v tisku doma v posledních třech letech. Jejich
snaha po rehabilitaci Sboru, nepodložená pražádným veřejnosti přístupným
šetřením, dokumenty nebo konfrontacemi, jeví se ve světle výpovědí této knihy
ještě vypukleji.
Ti, kteří listují knihou, aby nalezli svědectví nějakého Slováka nebo Slovenky,
budou zklamáni. Není to způsobeno tím, že by snad Slováci týráni a mučeni nebyli,
ale prostým faktem, že na jaře 1968 byla na Slovensku ustavena "Spoločnosť pre
ľudské práva", která sdružovala politické vězně na Slovensku a měla svou
vlastní organizační strukturu a vlastní archiv, který nemáme k dispozici. Proto jsme
mohli uveřejnit svědectví jen o činnosti StB a SNV v Čechách a na Moravě.
Aby tento dokument mohl být vůbec otištěn, bylo zapotřebí mnoho odvahy, úsilí,
času i prostředků mnoha lidí oddaných naší myšlence. Někteří z nich ani naší
řeči nemluví, jsou příslušníky jiných států. Prostě jen s námi sympatizují. O
to větší jim patří dík.
Upřímně děkujeme všem, kteří stovky dokumentů proměnili v útlé roličky
filmového materiálu, kteří malou krabičku s tak závažným obsahem ukrývali,
přenášeli přes hranice států i kontinentů, kteří po více než třech letech
negativy znovu proměnili v čitelnou dokumentaci (uznání zasluhuje fotomateriál firmy
AGFA, který bez jakékoliv znatelné změny snesl skladování naexponovaných, ale z
bezpečnostních důvodů nevyvolaných
dokumentů, déle než tři léta po prošlé garanční lhůtě).
Dík patří těm, kteří texty redigovali, dali této knížce konečnou podobu a
připravili ji tak na cestu, na níž by mohla plnit své poslání: vydat svědectví.
A co říct vám, kteří jste nám nejblíž? Smutné čtení, že? Dali jsme promluvit
některým z nás, aby řekli pravdu za všechny. Jistě i ty se sejdeš, jako my, s
hlupáky, kteří ti řeknou: "Bylo vám to zapotřebí? Proč jste se pletli do
politiky! Já za to nemůžu, že jste půl života odseděli". Nepři se s nimi. Jim
vůbec nedošlo, že my toho nelitujeme, že kriminál nám dal přátele na celý zbytek
života, že v těch nejhorších chvílích, i když sám, potmě, bez jídla a vody jsi
cítil, že my jsme s tebou, že na tebe myslíme, že až se vrátíš, rozdělíme se s
tebou o poslední krajíc chleba, ošetříme tě, dáme ti tu trošku tabáku, dáme ti
NADĚJI.
Nakonec vás prosíme: neslevte nic z toho, v co jsme tehdy věřili. Zůstaňte
takovými, jako jste byli TAM. Příliš mrtvých, zmrzačených, slabých, starých a
nemocných nás zavazuje.
Ať se můžeme kdykoliv a komukoliv podívat do očí a bez pocitu hanby či viny říct:
Ano, JÁ jsem taky mukl!
Za všechny ostatní:
Otakar Rambousek JUDr. Ladislav Gruber
Josef Škvorecký
PŘIPOMÍNKA LEVICOVÉHO INTELEKTUÁLA
Revoluce jsou krásná věc. Opravdu. Nějakou tu chvíli.
Pak se zvrhnou.
Ernest Hemingway
Žádný člověk jen trochu znalý historie a vládnoucí alespoň selským rozumem
nebude pochybovat, že v životě společnosti existují situace, z nichž se nelze dostat
jinak než násilím: vzpourou nebo represí, revolucí nebo kontrarevolucí.
Kterou z těchto, popřípadě jiných, nálepek taková násilná společenská
akce dostane, závisí na tom, jak je úspěšná. Nálepky lepí vítězové.
Ambrose Bierce řekl: Vzpoura je neúspěšná
revoluce, a to platí dnes, v éře
světových revolucí-vzpour, víc, než když si sanfranciský sarkastik na konci
devatenáctého století tento wisecrack vymyslel.
Ale nám nejde o nálepky: jde o to uznat, že situace těhotné násilím v životě
společnosti existují. Uznává je a násilné řešení po vyčerpání všech
ostatních prostředků doporučuje i onen nejdemokratičtější ze všech politických
dokumentů, americké Prohlášení nezávislosti, na němž je založena nejstarší
existující politická demokracie současného světa: Jestliže dlouhotrvající
zlořády a uzurpace moci, sledující stále týž cíl, svědčí o plánu porobit lid
absolutní Krutovládě, potom má lid právo, potom má lid povinnost svrhnout takovou
Vládu a ustanovit nové Strážce svého budoucího bezpečí.
Kdo by pochyboval, že slovo "svrhnout" nepochází z holubičího slovníku.
Jsou tu ovšem vždycky dvě okolnosti, které je dobré neignorovat. Jednak otázka,
je-li situace skutečně taková, že ji nelze vyřešit jinak než jedním z oněch
různě onálepkovaných způsobů. Tuhle otázku klade opět americké Prohlášení
nezávislosti: Prozíravost vskutku nabádá, aby se Vlády dlouhou existencí upevněné
neměnily
z nezávažných nebo pomíjivých důvodů. Druhá okolnost je fakt, potvrzený
historickou zkušeností, že totiž násilné řešení je nebezpečné. V téhle
souvislosti stalinisté rádi používají podobenství o nutnosti chirurgického zákroku
v jistých případech: nikdy k tomu ovšem nepoznamenají, že v chirurgii jsou také
případy, kdy pacient při operaci zemře, a případy, kdy se pacient, jenž operaci
odmítl, uzdraví: vyrobte si z těchto podobenství vlastní závěry. Dobrým
příkladem pro tuto druhou možnost je národní umělec Jan Werich. Pro tu první onen
maršál vytvořený dle Frunzeho v Pilňakově novele Příběh o nezhašeném měsíci,
i když ten snad není nejtypičtější.
Do polemiky, zda společenská situace v Československu v roce 1948 nešla řešit jinak
než násilím, se zde pouštět nebudeme. Ti z nás, kterým je aspoň čtyřicet let, se
na tu situaci pamatují, a mohou si proto odpovědět sami podle své zkušenosti, podle
svého filozofického naturelu a podle svého svědomí (těm, kdož po všech
zkušenostech mají filozofický naturel takový, že i dnes hájí nezbytnost totálního
zničení politické opozice v Československu, nutnost oněch asi dvou set politických
poprav a oné statisícové armády politických vězňů, nutnost pokusu (dnes
opakovaného) o vyhubení české a slovenské kultury a nespočitatelných aktů
politického šikanování, bych chtěl pouze připomenout, že sám Lenin výslovně
uznal možnost nepoužít takových prostředků při socialistické přeměně
společnosti. Ne že bych já na Lenina přísahal, ale přísahají na něj majitelé
takového svědomí. Tedy ať z něho nic nevynechávají. Ve známém spise
Proletářská revoluce a renegát Kautsky Lenin píše: Byl by to však omyl tvrdit
předem, že nadcházející proletářské revoluce v Evropě budou všechny, nebo
většina z nich, nutně provázeny omezením volebního práva pro buržoazii. Je to
možné. Po válce a po zkušenostech Ruské revoluce to tak asi bude, ale pro
vykonávání diktatury to není absolutně nutné, není to nepostradatelná
charakteristika logického pojmu "diktatura", nevstupuje to jako
nepostradatelná podmínka do
historického a třídního pojetí "diktatury". Namítne-li k tomu nějaký
obhájce nepostradatelnosti násilí, že v Československu zůstaly i po Únoru 1948 asi
čtyři "buržoazní" strany, nechť vezme na vědomí, že my jsme tam žili).
Stalinisté opět přirozeně řeknou, že v Únoru 1948 nedošlo k žádnému násilí,
protože padly jenom dva tři výstřely proti demonstrujícím studentům, a ty nikoho
nezabily. Kniha, kterou máte v ruce, "marxistům" takto
uvažujícím snad připomene, že Lenin na mnoha místech mluví o revoluci ne jako o
jednorázové záležitosti, ale jako o dlouhodobém historickém procesu. Do
"únorových událostí" je samozřejmě třeba započítat všechno, co se
dálo a děje ještě málem čtvrt století po nich. O lecčem z toho je tahle kniha.
Vypráví o násilí, ne onom abstraktním, vyhlížejícím téměř humanisticky v
konverzacích teoretických revolucionářů, vyznačujících se, jako
Hemingwayovi polní četníci, onou krásnou nezaujatostí a oddaností přísné
spravedlnosti, jakou se honosí lidé, kteří zacházejí se smrtí a sami nejsou v
nebezpečí smrti. Vypráví o násilí zbaveném abstrakce, zkonkretizovaném do
pendreků používaných k baštonádě, orientálnímu, v Československu snad nikdy
nevídanému mučení. O násilí, jež vyvolala v život "lidová demokracie",
která podle oficiální definice je "formou diktatury proletariátu".
-o-
Spíše než "forma" je to, řekl bych, stalinský orwellianismus pro něco, co
staří marxisté a po nich staří bolševici pojmenovávali správným jménem. Engels o
této "demokracii" hovoří s brutální otevřeností muže, který jednak
píše o brutální situaci proletariátu z poloviny devatenáctého století, jednak
hovoří o násilí, sám nejsa v nebezpečí násilí, ale naopak v bezpečí svého
anglického sídla: ... vítězná strana musí udržet svou vládu hrůzou, již v
myslích reakcionářů vyvolávají její zbraně. Lenin takovou charakteristiku
diktatury proletariátu otevřeně podepisuje. Stalin a jeho následovníci, kteří
hrůzu plynoucí ze zabijáckých zbraní rozšířili do všech vrstev a zákoutí
společnosti, oděli brutální skutečnosti do demokraticky znějících paragrafů
stalinské Sovětské ústavy a jejích pozdějších odvozenin v satelitních státech.
Lenin ovšem neustále zdůrazňoval, že v třídní společnosti není možná
absolutní, "čistá" demokracie, že v takové společnosti platí demokracie
jen pro vládnoucí třídu, kdežto třída ovládaná je nutně pod knutou diktatury.
Lenin rád mluvil v hrubých obrysech a velkorysých analogiích. Aby například
vysvětlil, co míní diktaturou vládnoucí třídy, použil - pro situaci ze začátku
dvacátého století na Západě - analogie s otrokářským Římem: Každý například
ví ..., že rebelie, a dokonce i silné nepokoje mezi otroky v klasickém starověku,
okamžitě odhalily fakt, že starověký stát byl v podstatě diktaturou otrokářů.
Zrušila snad tato diktatura demokracii mezi otrokáři a pro ně? Každý ví, že
nezrušila. To je jistě pravda. Analogie má však slabinu: kdo je a kdo není otrok,
bylo v klasickém starověku stejně jasné, jako kdo je a kdo není žid v nacionálně
socialistickém Německu. Vymezení pojmu "buržoust" je, jak víme z praxe,
neskonale nepřesnější. Mussolini povolil svou demokracii (jistě to přece byla
demokracie pro buržoazii, která přece ve fašistických státech vládne) několika
málo "čestným židům". Instituce "čestných proletářů" je v
lidových demokraciích mnohem početnější. Ale zkrátka a dobře: dle Lenina je tedy
diktatura proletariátu vládou proletariátu, a tedy demokracií mezi proletariátem a
pro něj, a diktaturou pro
třídu ovládanou, to jest pro buržoazii.
Jenomže tady Lenin příliš jasně neříká, jakou to demokracii myslí. Jak známo,
pozdější marxisté (možná i Lenin - v každém případě to naznačuje a nejsem v
něm natolik sčetlý, abych to mohl vyloučit) i nemarxisté rozlišují demokracii
"hospodářskou" a "politickou", což koresponduje s Rooseveltovými
hospodářskými (Svoboda od hladu) a politickými (Svoboda projevu, Svoboda vyznání a
Svoboda od strachu) svobodami. Zdá se mi nepochybné, že v polemice s Kautským, která
je důležitým zdrojem jeho názorů o revolučním násilí, zahrnuje Lenin do pojmu
demokracie i - a především - svobodu politickou. Tam, kde je neustále řeč o
"vládě" a "diktatuře", sotva může být politika vyloučena.
To by tedy znamenalo, že v lidové demokracii těší se vládnoucí proletariát
politické svobodě aspoň takové, jaké se v buržoazní demokracii těší buržoazie.
O tom, je-li tomu tak, nebudeme opět polemizovat. Ti z nás, kterým je aspoň osmnáct
let, se na to pamatují, a mohou si proto odpovědět sami podle své zkušenosti, podle
svého filozofického naturelu a podle svého svědomí. Ostatně když dnešní
oficiální představitelé v Československu kritizují dubčekovský pokus, výslovně
říkají, že politická demokracie není dosud v lidových demokraciích možná, neboť
ji vylučuje existence zbytků vykořisťovatelských tříd a existence států dosud
ovládaných buržoazií (bylo by zajímavé, jak tihle apologeti zdůvodňují absenci
politické demokracie v SSSR. Tam je - pětapadesát let po revoluci - posledním zbytkům
buržoazie kolem sedmdesátky, a že by se sovětský vojenský kolos musel obávat
existence buržoazní Evropy, o tom jest oprávněně pochybovati). Jsou tedy aspoň
konečně upřímní, stejně jako byl Lenin, když, poněkud v rozporu se svými
předchozími výklady o diktatuře znamenající demokracii, napsal: Kautsky ... nemluví
o hlavní věci, totiž o skutečnosti, že proletariát nemůže dobýt vítězství,
aniž zlomí odpor buržoazie, aniž násilím potlačí své protivníky, a že, kde
existuje "násilně potlačení", neexistuje samozřejmě
žádná demokracie. Ale ve všech svatých písmech jsou větší nebo menší
nesrovnalosti. A ve všech jsou také mystické pasáže: Defakto, demokracie vylučuje
svobodu... Dialektika vývoje je: od absolutismu k buržoazní demokracii, od buržoazní
demokracie k proletářské, od proletářské k vůbec žádné. Lenin to určitě tak
nemyslel, když psal tyto poznámky k Marxově Kritice gothajského programu, ale vývoj
politické demokracie v SSSR jeho vizi značně odmysticizoval.
K jejich dnešní upřímnosti, pokud jde o politickou demokracii lidové demokracie,
donutila ovšem naše dnešní stalinisty fakta, jež světu odhalili nejdříve ti z
nich, kteří se vymanili z orwelliánství.
-o-
Myslím tedy, že ani dnešní stalinisté mi nebudou odporovat, jestliže si dovolím
tvrdit, že politicky je lidová demokracie diktaturou pro všechny, nejen pro dávno
poraženou buržoazii. Rozdíl je snad v tom, že buržoust (pokud není čestným
proletářem) je znevýhodňován, i když se neozývá, kdežto proletář jedině,
nedrží-li se osvědčené téže o Maul halten ud weiter dienen. Snad. Neboť diktatura,
dle Leninovy vlastní definice, je vláda
spočívající bezprostředně na síle a neomezená žádnými zákony. Tedy po selsku
řečeno absolutní moc. Je zde snad třeba připomínat známý výrok onoho anglického
lorda, že Moc korumpuje. Absolutní moc korumpuje absolutně?
-o-
Spisovatelé se obyčejně vyznačují zvýšenou citlivostí k bezpráví a utrpení,
intenzívnější snahou orientovat se v džungli skutečnosti, větší odvahou nemyslet
v tradičních a konvenčních kategoriích. A také, zajisté, tendencí k idealizaci. Ve
známém románu Grahama Greena Moc a sláva stojí proti sobě dva antagonisté: kněz
prchající před "diktaturou proletariátu", která pro něho znamená smrt
před popravčí četou, a poručík policie, představitel, stoupenec a vykonavatel této
diktatury. Nakonec poručík kněze dopadne a vrchol románu tvoří dlouhá ideologická
disputace těch dvou. Morálně jsou kněz i policista na stejné - a vysoké - úrovni.
Oba jednají z pohnutek ušlechtilých a nezištných, oba pevně věří ve svou pravdu.
Oba jednají podle prastarého gentlemanského kódu (neboť Greene je Brit): kněz se
nechová jako náboženský fanatik a poručík se nechová jako gestapák. Kněze se ani
rukou nedotkne, před popravou mu opatří alkohol v té zemi revoluce zakázaný, a
dokonce se mu snaží sehnat zpovědníka, ačkoliv jeho diktatura už všechny kněze
buď zastřelila, nebo proměnila v nedobrovolné pátery Plojhary. Vy představujete
nebezpečí, říká knězi. Proto vás zabíjím. Rozumějte, jako proti člověku nemám
proti vám nic. A kněz, který rovněž chápe, proč je poručík - po zkušenosti
absolutní bídy v mládí - takový, jaký je, mu říká: Vy jste dobrý člověk. Vy se
nemusíte ničeho bát.
To je románová situace, vysněná spisovatelem, který je příliš opravdový
křesťan, aby se nesnažil rozumět, aby apriorně a totálně zatracoval. Ale je to
románová situace.
V knize, kterou máte v ruce, je kromě mnoha jiných také jedna situace, kde dochází k
"ideologické" konverzaci. Je nevysněná, a když, tak pochází z noční
můry: ... mě začal bít po bosých chodidlech káblem ... Po chvilce bití jsem se
převrátil na bok, protože jsem již od bolesti nemohl vydržet, a řekl jsem mu, jestli
se nestydí bít člověka v letech jeho táty. Bylo mi tenkrát padesát ... Zastavil
bití a prohlásil, že to dělá v zájmu dělnické třídy.
A když, podle vzpomínek svědků, Milada Horáková žádala před popravou kněze,
vysmáli se jí.
To je podivný, zarážející rozdíl. Zde mezi literaturou a skutečností, ale podobný
rozdíl je i mezi revolucí, jež byla
vzorem všem pozdějším, Velkou francouzskou revolucí, a tím, čemu se říkalo
revoluce v Československu po roce 1948. Ve Francouzské revoluci posílal revoluční
tribunál šlechtice bez milosti pod gilotinu, ale nikde jsem nečetl (možná, že nejsem
dost sčetlý) o rafinovaném mučení a vynucených přiznáních, o těžce
stravitelném
sebeobviňování.
Co se to stalo? Co se to stalo s revolučním násilím? Odkud se do něho vplížil
patologický sadismus?
Co se stalo?
Marxisté, ti dnešní českoslovenští, při výběru zdrojů pro vhodné citáty leccos
vynechávají. Například také marxistu, jako byl Dashiell Hammett. Napsal zajímavý
román Rudá žeň a Louis Aragon o něm prohlásil, že je to nejdokonalejší analýza
vzniku fašismu.
Majitel dolů v tomhle románě pozve si do hornického města Personvillu tři
gangsterské tlupy, aby mu za peněžitou odměnu pomohly potlačit stávkující
horníky. Gangsteři odvedou prvotřídní práci a dělníci za chvíli ani neceknou a
přičinlivě makají za podmínek stanovených kapitalistou. Jenomže se stane divná
věc. Když gangsteři dostanou zaplaceno a mají odejít, neodejdou. Ovládli totiž
město. Zalíbilo se jim tam. Kapitalista je proti nim bezbranný. Vládu nad Personvillem
převzali gangsteři.
Téměř přesně tak se to ve skutečnosti stalo v nacistickém Německu. To není
analogie, ale historický fakt jakoby provedený podle Hammettova scénáře. Dosadíme-li
však za kapitalistu stranu vládnoucí takovou monopolní mocí, že se nakonec
soustředila v rukou několika málo lidí, nebo dokonce jediného člověka, a za
gangstery tajnou policii, máme analogii možná přesnější než různé analogie
Vladimíra Iljiče.
Kde se však vzali gangsteři v hnutí, vyvolaném v život továrníkem a učencem,
kteří místo aby na všechno kašlali a užívali si radovánek snadno přístupných
jejich třídě, věnovali se boji o spravedlnost pro chudé?
-o-
Vyznačovali se onou krásnou nezaujatostí a oddaností přísné spravedlnosti, jakou se
honosí lidé, kteří zacházejí se smrtí a sami nejsou v nebezpečí smrti. Slyšel
jsem, před Únorem 1948 i po něm, mluvit o revolučním násilí kultivované
univerzitní profesory, ušlechtilé spisovatelky a idealistické nadšence v modrých
košilích, mezi nimiž byly i dívky ze "zlaté mládeže", které se staly
čestnými proletářkami, ale nepřestaly se bát myší. Nikdo z nich ovšem později to
násilí osobně neprováděl. Toho nebyli schopni. Na násilí tedy bylo nutno sjednat si
násilníky.
Lidi, jimž nedělalo potíže užívat obušku, ani poslušně sehrát roli justičního
vraha podle dodaného scénáře. Nikoli Hammettova. Avšak: neuplatnil se i v
Československu, a zejména v jeho "nápravných zařízeních", do značné
míry scénář nazvaný Rudá žeň?
Snad na tom část viny nese i jednostranná lektýra těch kultivovaných profesorů a
ušlechtilých spisovatelek, těch
mládenců a panen ve svazáckých uniformách. Sotva kdo z nich se asi zamyslel nad
románem onoho reakčního liberála a polského šovinisty Josepha Conrada Na očích
Západu, už z roku 1911, kde by si byli mohli, už před rokem 1948, přečíst
například: ... ve skutečné revoluci nedostanou se do popředí nejlepší lidé.
Násilná revoluce nejprve padne do rukou úzkoprsých fanatiků a pokryteckých tyranů.
Potom je vystřídají okázalí intelektuální
ztroskotanci doby. To jsou velitelé a vůdci. Všimli jste si jistě, že prosté lumpy
jsem vynechal. Svědomité a spravedlivé, ušlechtilé, humánní a oddané povahy.
Nesobečtí a inteligentní lidé možná uvedou hnutí v život - ale pak se jim vymkne z
ruky. Oni nejsou vůdci revoluce. Oni jsou její oběti: oběti znechucení a
rozčarovaní - často výčitek svědomí. Naděje groteskně zrazené, ideály
zkarikované - to je definice revolučního úspěchu. V každé
revoluci byla srdce zlomená takovými úspěchy.
-o-
Ale stalo se. V Československu byla v roce 1948 provedena násilná revoluce přesně
podle vzoru vyzkoušeného ve zcela jiné společnosti, se zcela jinou intelektuální a
politickou tradicí, ve zcela jiné situaci, při zcela jiném stupni sociální bídy.
Nejtragičtějším následkem této velmi často velmi bezhlavé imitace byly věci
zčásti popsané v této knize. Kromě jiného naznačují tyto dokumenty výmluvně, kdo
nejčastěji je vlastně ta "buržoazie" nejhůře postižená diktaturou
"proletariátu" ve vyspělé zemi, jako bylo Československo. Konkrétně
ilustrují například suchá fakta statistik, podle nichž třeba v roce 1952 - tedy
když vrcholil "třídní" boj - bylo pro politické delikty zatčeno 5962
dělníků, 3162 zaměstnanců, 1080 rolníků, 554 kulaků a 32 velkostatkářů a
šlechticů: dohromady 10790 lidí. Přes polovinu z nich jsou tedy dělníci (a to
ještě před "zburžoazněním" dělnické třídy nucenou proletarizací
buržoazie, jíž dnešní pražští ideologové vysvětlují masovou podporou Dubčeka),
a i ty, jež statistika označuje za "zaměstnance" a "rolníky" a
odděluje je od "kulaků" a
"velkostatkářů", sotva také lze připočíst k
"vykořisťovatelům". Tak se dokumenty naší knihy velmi konkrétně a v
pojmech krve, slz a zničených životů odhaluje tragický následek oné pochybné
Leninovy analogie s klasickým starověkem. "Čestné proletáře" přitom
žádná statistika nezachycuje.
"Třídní" spravedlnost se tu přivalila na drobné, nechápající a čestné
lidi, kteří právě vyvázli životem z "novoevropské" spravedlnosti. Kdo od
nich, probůh, mohl žádat, aby se vzdělali v marxleninismu natolik, že by byli schopni
rozeznávat sofistické nuance různých bití a kopanců? Dokument za dokumentem
odkrývá tento úžas spravedlivých, děs nevinných a nevědomých, tuto zatrpklost
oklamaných, neboť tak mnozí z nich byli idealisté ve všech významech toho pojmu:
mezi nejpostiženějšími byli příslušníci domácího i zahraničního odboje, a
dokonce i dobrovolníci Interbrigád. Jako by neustále žasli: co se to děje s národem,
se společností, již ještě nedávno řídil kultivovaný univerzitní profesor?
Jiní kultivovaní univerzitní profesoři, místo aby si mezi svými čestnými zájmy
našli taky čas na zajištění něčeho na způsob skutečné převýchovy pro oběti
třídní justice ve smyslu svých ideálů, věnovali se spíše osobním kariérám (v
teoretických diskusích kolem Února 1948 se v jejich kruzích mluvilo o represi za
využití moderní penologie, jež vysvětluje a vychovává, nikoli trestá. Později se
o tom mluvit přestalo. Pak, začátkem
šedesátých let, se zase začalo, a jeden prokurátor mi velmi nadšeně vykládal, jak
v našich věznicích nyní vězni dostávají dovolenou domů, jak se zřizují
"manželské" cely pro návštěvy manželek atd. Později jsem zjistil, že
tento prokurátor kdysi fungoval v procesu s Miladou Horákovou. Ještě později
zešílel a pokusil se zavraždit vlastní manželku. Dovolené a manželské cely se
zatím, pokud vím, uskutečnily v penologických institucích ve
Skandinávii a semtam ve Spojených státech) Ve státě, který za prvních dvacet let
své existence popravil pouze pět loupežných vrahů, dostoupil za pouhých pět let po
převzetí moci stalinisty počet popravených třímístné číslice. Kolik mezi nimi
bylo loupežných vrahů, nevím, ale myslím, že velmi velmi málo. Jestli vůbec
nějací. Neboť vizte tuto knihu, abyste věděli, kam na stupínku společenských
hodnot zařazoval ten režim vrahy.
Jistě, strana, která zavinila tohle a jiné, méně
krvavé, ale také nepěkné věci, udělala také lecos dobrého. Čistě ekonomicky
vzato vznikl v Československu jakýsi socialismus. A to byl základ, z něhož bylo
možno vyjít. Společnost zaň zaplatila strašlivou, podle mého názoru zcela
neúměrnou cenu, ale cena byla zaplacena a lidé, pokud jsem je znal a pokud mohu
odhadnout z reakce veřejnosti na rok 1968, se nehodlali zříct toho, za co tak draze
zaplatili: "I kdybych mohla věřit všemu, co jste mi říkal," odpovídá
idealistická slečna Haldinová v Conradově románu hned poté, co Razumov pronesl
citovanou filipiku proti revoluci, "stejně bych nemyslela na sebe... Skutečný
pokrok musí přijít až potom. A pro ten se najdou vhodní lidé. Jsou už mezi námi.
Člověk na ně přijde mezi nenápadnými, jsou
neznámí, připravují se ..."
Tahle pasáž mi vždycky velmi připomínala stanovisko K-231 k politice dubčekovců a k
situaci československé společnosti.
-o-
Lenin mezi svými četnými dary měl také dar jedovatého jazyka. Víc než jiní
ovládal umění zesměšnit protivníka tak, že v homérském smíchu leninovců se
mnohým lidem ztrácí fakt, že leckdy ti Leninem zesměšnění protivníci měli také
pravdu.
Karel Kautsky je dnes po většinu lidí, kteří si říkají revolucionáři, vyřízen.
Na tom vyřízení má Lenin víc než lví
podíl. Ale v Kautského knize Diktatura proletariátu je taky tahle pasáž: Režim,
který je tak hluboce zakořeněn v lidu (jako socialismus), nemá nejmenší důvod
omezovat demokracii. Neobejde se vždycky bez násilí v těch případech, kde je užito
násilí, aby byla potlačena demokracie. Na násilí lze odpovědět pouze násilím. Ale
režim, který ví, že jej lid podporuje, použije násilí, jenom aby demokracii
ochránil, ne aby ji zničil. Byla by prostě sebevražda, kdyby se takový režim pokusil
zlikvidovat svou nejspolehlivější základnu - všeobecné hlasovací právo, ten
hluboký zdroj vysoce morální autority.
Lenin si právě z této pasáže, po svém zvyku, dělá chytrou legraci. Ale v situaci
Československa z roku 1948, a ještě víc Československa z roku 1968, nezní Kautského
slova tak hloupě. Kautsky argumentoval, že pojem diktatury proletariátu je
neudržitelný, protože třída nemůže vládnout. Vládnou jen "organizace",
jen "strany". Lenin mu na to řekl, že je to "nesmysl". Kautsky
viděl v Leninově koncepci diktatury proletariátu jenom novou formu ruského
absolutismu. Lenin mu řekl, že je pitomec. Leninovi ruští dědici, kteří
zformulovali "doktrínu o omezené svrchovanosti socialistických států",
tenhle Kautského odhad pokládají dodnes za největší urážku.
A zase: nebudeme polemizovat, kdo měl v tomto případě pravdu, zda Lenin nebo Kautsky.
Ti z nás, kterým je aspoň deset, se pamatují na "bratrskou pomoc", a mohou
proto věc posoudit podle své zkušenosti, podle svého filozofického naturelu a podle
svého svědomí.
-o-
Pokus o socialistickou demokracii, jíž dubčekovci dali netaktickou nálepku
"socialismus s lidskou tváří", ideově (a idealisticky) vyvrcholil návrhem
na Zákon o všeobecném smíru, který předložil K-231. Jím se vlastně ti, kteří za
československý ekonomický socialismus zaplatili nejvyšší cenu, zřekli práva na
pomstu a nesobecky se přihlásili ne k ničení, ale k budování na základech, jež
stmelila doslova jejich krev a pot. Jakoby z ducha tohoto navrhovaného zákona znovu
promlouvala slečna Haldinová: Věřím, že budoucnost bude milosrdná k nám všem.
Revolucionář a reakcionář, oběť a kat, zrádce a zrazený, všem se dostane
stejného slitování, až konečně z černého nebe vytryskne světlo. Dostane se jim
slitování a budou zapomenuti: protože bez toho nemůže být svornosti ani lásky.
-o-
Jenomže slečna Haldinová je vysněná bytost velkého spisovatele a společenský
vývoj, jak znovu a znovu opakovali klasikové marxleninismu, je nerovnoměrný. Tak bylo
patrně nejvelkorysejší společenské gesto v dějinách moderního socialismu sraženo
pásy tanků, které do země Komenského, z jehož úst pochází heslo K-231, vyslala
země, jež dle slov ruského básníka Josifa Brodského pokládá své občany buď za
otroky, nebo za nepřátele, a kde dnes "zítra" znamená tolik, co v
Československu "včera". Snad si můžeme dovolit tuto ironickou parafrázi,
která však - jestliže se nad ní zamyslíme - vyjadřuje také určitou naději.
-o-
Jenže zatím se do Československa vrátil předvčerejšek, zachycený v dokumentech
této knihy: možná sofistikovanější, poněkud poučený, ale v podstatě stejný. V
kriminálech se už tolik nemlátí (jenže trochu se tam mlátí pořád, jak
vypovídají očití svědci), ale krvaví soudci jsou znovu na starých místech, krvaví
vyšetřovatelé se uplatňují u filmu a jinde, soudní systém je i nadále
orwelliánská fraška. Šibenice (zatím) zahálejí. Jaký duch to však asi promlouvá
z veršů stranického básníka Karla Bouška, otištěných 20. června 1972 v Rudém
právu, a doporučujících vhodný trest pro únosce čs. letadla, v němž byl při
potyčce zabit pilot:
Potupná katovská smrt
Smrt v opovržení
temná smrt zabijáků
Smrt do zešílení ...
Jménem života ...
Takovéhle verše mohl sotva napsat někdo jiný než člověk, jemuž vidina katovy
oprátky (na cizím krku) způsobuje rozkoš přímo hmatatelnou. Člověk, jenž v
životě neslyšel o Camusovi a jeho otřesných argumentech. Člověk, jenž by se jistě
chodil dívat na práci gilotiny do první řady, a asi by neváhal přihlásit se
dobrovolně do funkce, do níž se hlásil příslušník Kocourek na str. 50 Pankrác-dr.
Provazník této knihy. V době, kdy mlčí
Seifertové, hovoří básníci takovýchto ód. A óda lepkavě končí:
V plynutí červnových dnů
pak klidně rozemnu
na lukách opět trochu šťasten
květ kopretiny ...
Kdo by si nad takovými verši nevzpomněl na nesmrtelnou Chaplinovu metaforu diktátora
rozněžňujícího se nad Beethovenem bezprostředně po tom, co zastřelil pošetilého
vynálezce? Kdo z těch, kteří za svůj krátký život zažili už dvakrát
"žádnými zákony neomezenou" absolutní vládu "potupné katovské
smrti", by si nevzpomenul na ony květiny mnoucí otce rodin, zaměstnané
ředitelováním v Auschwitzu a v Buchenwaldu? Lze se potom divit,
že kdežto největší kapitalistický stát současnosti trest smrti ruší, zachránila
v roce 1971 několik nešťastných leningradských židů jen ta historická ironie, že
současně s nimi odsoudil na šibenici několik nešťastných španělských dělníků
fašistický diktátor Franco, a tak se leningradská smrt do zešílení jménem života
nekonala, protože by Francovu a Brežněvovu spravedlnost uvedla do příliš
nepříjemné analogie, patrně přesnější, než jsou
někdy ty leninské.
-o-
Druhý československý experiment v moderním humanismu byl zničen druhou cizí
intervencí, a my nevíme, kam se řítí současný svět. Věřím, že kdo si přečte
tuto knihu s otevřenou myslí, pozná, že není namířena proti socialismu,
nemyslíme-li jím současnou československou karikaturu, stejně jako proti němu nebyl
zaměřen
program K-231. Spíše naznačuje, že neoddělitelnou součástí každého systému
sociální spravedlnosti jsou čtyři Rooseveltovy svobody a že v Československu z roku
1948 bylo tragickým omylem - a v konečných důsledcích i zločinem - je tak brutálně
omezovat.
Tato kniha není argument poskytnutý reakcionářům světa, ale pramen, který by měli
studovat a využívat ti, jimž jde o co možná nejspravedlivější řád lidských
věcí.
Josef Škvorecký
O B S A H
Předmluva editorů .............................. 5
Začátek ........................................ 9
Případ Mírov ................................... 11
Bory ........................................... 19
Pražské věznice ................................ 45
Ženské věznice ................................. 53
Armáda ......................................... 79
Židovská anekdota .............................. 90
Příslušníci .................................... 95
Svědectví sobě si nejrovnějšího ze sobě si
rovných ........................................ 131
Lékaři, poslanci, kati ......................... 137
Vraždy ......................................... 149
Různé druhy důchodců ........................... 159
Konec .......................................... 165
Místo poznámek a vysvětlivek ................... 169
Připomínka ..................................... 173
ZPRÁVA DOKUMENTAČNÍ KOMISE K-231
Uspořádali Otakar Rambousek a JUDr. Ladislav Gruber
Vydali členové Dokumentační komise v exilu
c by Otakar Rambousek and JUDr. Ladislav Gruber 173. (1. vyd.)
c Otakar Rambousek a JUDr. Ladislav Gruber 1991. (2. vyd.)
Obálku navrhl Josef Borůvka
1. vydání: Printed in Belgium Rossels Printing Co. Vaartstraat 70
B 3 000 Louvain.
2. vydání