Zařadit do VONN
KLUB - 231
O. Rambousek, L. Gruber
Zpráva dokumentační komise K 231
ZPRÁVA DOKUMENTAČNÍ KOMISE K 231
K vydání připravili Otakar Rambousek
a JUDr. Ladislav Gruber
VYDALI ČLENOVÉ DOKUMENTAČNÍ KOMISE K 231 V EXILU
PŘEDMLUVA EDITORŮ
Poslyšte tedy, co se mi přihodilo, abyste věděli, že
bych nikomu neustupoval proti právu ze strachu ze smrti a v té neústupnosti bych třeba
i zahynul... Naše fyla Antiochia právě úřadovala, když jste se vy usnesli hromadně
soudit těch devět vojevůdců... usnesení protizákonné, jak jste v pozdějším čase
vy všichni usnesli. Tehdy jsem se já jediný z prytanů vám postavil na odpor, aby se
nedělalo nic proti zákonům - a hlasoval jsem proti. A ačkoli byli řečníci hotovi
mě zažalovat a zatknout a ačkoli vy jste je k tomu pobízeli a křičeli, domníval
jsem se, že raději musím na straně zákona a práva podstoupiti všechna nebezpečí,
nežli ze strachu před vězením nebo smrtí se přidat k vám, když se usnášíte o
věcech nespravedlivých.
Platón, Obrana Sokratova
Říkám si, že v tom neustálém zápasu o lepší příští národa a
lidstva stál jsem na straně dobré. To vědomí stačí, aby život
člověka byl krásný, a jak se říká, šťastný.
T. G. Masaryk, Světová revoluce
Od věků do věků, jako od pilíře k pilíři, klene se skvělý oblouk myšlenek a
mravních zásad dvou filosofů. Jejich výroky jsme použili jako úvod k předmluvě
naší Zprávy. Záměrně. Protože exaktně vyjadřují názory a program lidí,
jejichž osudy byly i osudy našimi. Řadu z nich důvěrně známe a o jejich
pravdomluvnosti nepochybujeme.
Nyní, kdy sama existence nejednoho z nich je ohrožena lží, polopravdami a hrozbami
násilí, my, povzbuzeni citlivostí národa vůči pravdě, oceňujíce jeho nepoddajnost
a statečnost, předkládáme svědectví lidí, kteří ztratili nejlepší léta svého
života ve vězeních naší znásilněné vlasti, kteří byli uráženi a ponižováni,
lidí, kteří své vlasti zůstali věrni a z nichž tak mnozí bojovali na všech
frontách první i druhé světové války, aby pak za odměnu poznali
"spravedlnost" importovanou k nám z ciziny, aby byli přesvědčováni ne
slovy, ale hladem, zimou, temnicemi, ranami klacků a obušků.
Vedeni snahou zdůvodnit hlavní aspekty činnosti K 231 ode dne založení do jeho
zániku, předkládáme veřejnosti malou část dokumentů shromažďovaných naší
komisí. Jsou to vesměs svědectví o poměrech ve vyšetřovacích či soudních
vazbách a ve výkonu trestu v padesátých letech 20. století.
Nikdo neodhadne, kolik hodnot bylo zbytečně ztraceno, kolik uměleckých a vědeckých
děl nespatřilo světlo světa, kolik znamenitých lidí ztratilo svá
nejproduktivnější léta primitivní, neúčelnou dřinou.
Dnes je situace taková, že mnozí postižení z našich řad zemřeli a velká většina
bývalých vězňů, i za
předpokladu, že by rehabilitace byly někdy obnoveny, nebude žádat o nic, kromě
klidu.
Za své činnosti v r. 1968 odmítl K 231 uveřejnit materiály naší komise, aby v
napjaté době nepobuřovaly veřejnost a ve víře, že naše dobrá vůle a snaha po
všeobecném smíru bude oceněna. Bohužel, nestalo se tak. Všechno to, co jsme
usilovali a v co jsme věřili, je dnes na dlouhou dobu znovu ztraceno. V naší vlasti
opět autokraticky vládnou lidé, kteří okupaci vydávají za bratrskou pomoc, snaží
se otupovat svědomí, křivit páteř. Ale my nechceme a nesmíme přestat vidět věci
tak, jak jsou, přestat rozeznávat pravdu od lži, nechceme se hlásit k názorům,
které nezastáváme, a nikdy neuznáme za představitele státu a reprezentanty našich
národů ty, jimž nevěříme a kteří svou zradu prokázali.
Přesto - nebo právě proto - že současný svět, zdá se, ztrácí víru v některé
hodnoty, o něž jsme se opírali my, pokládáme za vhodné zveřejnit fakta, ozvat se.
Mlčet by mohlo znamenat, že se dobrovolně zříkáme práva žalovat zločiny, k nimž
došlo. Nelze považovat za bezúčelné rehabilitovat případy dvacet či více let
staré jen proto, že jsou trestně promlčeny. Morální otázka, již tyto staré
zločiny položily každému jednotlivci v moderním světě, je příliš závažná a
politicky stále živá.
Necháváme proto každému jednotlivci na uváženou, do jaké míry, nebo zda vůbec je
to, co bude číst, pravda. Více než stotisícové společenství bývalých
politických vězňů má v živé paměti
popravené, utlučené a zmrzačené, ale vy, kteří jste dosud nevěděli nebo
nevěřili, čtěte, zamyslete se, rozhodněte sami.
Aby se to už nikdy neopakovalo!
NĚKOLIK POZNÁMEK K DRUHÉMU VYDÁNÍ
Když jsme připravovali poprve k vydání "Zprávu
dokumentační komise K-231," vynechali jsme s ohledem na bezpečnost autorů
svědectví všechna jména, data, popisy míst, věznic a lágrů. Myslím si, že jde o
důležité dokumenty z doby "zákonností" padesátých let. Ani teď, po víc
než čtyřiceti letech nelze jednoduše přejít tyto zločiny s argumentem, že "je
to už tak dávno a stejně je už všechno promlčeno."
Jinak - mimo těchto poznámek, jsme ponechali "Zprávu" přesně podle prvního
vydání. Jen údaje jsme rozšifrovali. Stojí
za povšimnutí, kdo vydává tato svědectví. Kdo všechno patřil pod pojem
"třídní nepřítel." S jakou bestialitou jednali komunističtí
vyšetřovatelé, prokurátoři, soudci a bachaři. Všichni - až na několik nepatrných
výjimek - unikli spravedlnosti !!!
Připomeňme si zoufalství prostých lidí, volajících na pomoc Boha. Také ovšem
jejich hrdinství, neotřesitelné, neokázalé, zato opravdové vlastenectví. Snad za
všechny jeden citát:
"... Vše jsem odmítl, oddal jsem se do vůle boží
a
řekl jsem si, že za pravdu je nutno bojovat, se obětovat, i vlastní život dát,
co
bych to byl za člověka, který by hned pod knutou zločinců
podlehl..."
Všechno je na dalších stránkách: Násilí, podlost, lež, nenávist i
zbabělý sadismus. Naproti stojí desetitisíce občanů, oddaných ideálu svobody a
demokracie.
Jak jsme již řekli: Zločinci unikli. Opravdu? Nynější, skutečně opět náš režim
nám (zatím) upírá právo na charakter bojovníků za obnovení samostatnosti. Bylo
nás příliš málo? Bylo příliš málo přinesených obětí? Také proto dnes
předkládáme veřejnosti druhé vydání "Zprávy."
Editoři (1993)
ZAČÁTEK
DOKUMENTAČNÍ KOMISE
Oběžník dokumentační komise
VŠEM ČINOVNÍKŮM I ČLENŮM NA VĚDOMÍ. ČINOVNÍKŮM DOKUMENTAČNÍ KOMISE K
PROVEDENÍ
Dokumentační komise potřebuje urychleně shromáždit průkazný materiál od
svých členů o hrubém porušování základních lidských práv a zneužití moci v
době jejich věznění. Tento materiál musíme soustředit v ústředním
sekretariátě, abychom měli podklady proti jednotlivcům, kteří se takto provinili.
Tento dokumentační materiál použijeme:
1. Tam, kde bylo jednáno prokazatelně protizákonně (podle tehdy platných zákonů(!)
- pozn. NN), k podání podnětu k trestnímu stíhání
2. K veřejné publikaci (tisk, rozhlas, televize, veřejné vývěsky)
3. Žádáme Vás proto, abyste neprodleně vyzvali všechny členy našeho klubu ve svém
okrese, aby na ústř. sekretariát klubu dokumentační komise posílali písemné
vylíčení takových případů, které buď sami prožili, či při kterých byli
očitými svědky, nebo o kterých se jiným věrohodným způsobem dověděli. Tyto
zprávy musí
být co nejpřesnější, co nejspolehlivější a věcné.
Ve vylíčení uveďte:
a) Jméno pachatele, případně jeho popis a přezdívku
b) Jméno postiženého, příp. jeho popis nebo bližší údaj
c) Vylíčení činu
d) Místo a doba činu
K vylíčení případu je nutné uvést všechny bližší podrobnosti, případné
svědky a podepsat se plným jménem s adresou.
Dále nám sdělte veškeré skutečnosti, které by nás mohly přivést k zjištění a
osvětlení dalších případů, i když jste sami přímými svědky nebyli.
Tyto zprávy podávejte ve dvojím vyhotovení a čitelně.
(Oběžník Dokumentační komise)
Josef Důbrava
Případ Mírov
PŘÍPAD MÍROV
Znám Lauera jako poctivého pracovníka s velmi
lidským zacházením s odsouzenými.
Svědek pplk. J. Karvánek
Na základě provedených důkazů došel soud k závěru, že použití obušku
příslušníky SNV v Sýrovicích bylo oprávněné a průběžně kontrolováno
dohlížejícím prokurátorem i poslanci Národního shromáždění. Náčelník kpt.
Lauer jednal správně, upozorňoval příslušníky a důrazně dbal na správné
použití obušku.
JUDr. A. Srp
VEČERNÍ PRAHA, 27. DUBNA 1968
Zvědavá kamera dokázala v posledních týdnech, kdy měla dostatek prostoru, že je
vynikajícím televizním cyklem. Do seznamu jejích úspěchů přibyl nyní další.
Reportáž z věznice Mírov a beseda s představiteli ministerstva vnitra působila
mocněji, než může na téma porušování zákonnosti, rehabilitace a odsouzení
starých nesprávných metod tisk.
Setkání bývalých vězňů s bachařem, který patřil k nejobávanějším, mělo
větší dramatičnost, než může mít napsaná divadelní scéna. Za tímto
dramatickým konfliktem, který vytvořil život, však nezůstala ani beseda, v níž se
otevřeně hovořilo o otázkách ještě nedávno tabuizovaných, a právě v této
relaci odtajněných.
Vidnava, dne 10. 5. 1968
Vážení kamarádi:
Věc: Svědectví k televiznímu vysílání
"Mírov - kpt. Smrčka."
Prosím o předání mé připomínky do televize a k televiznímu vysílání z Mírova
ohledně soudruha kpt. Smrčky.
Soudruhu kpt. Smrčko: Vzpomeňte si na 15. prosinec 1951, kdy jste jen asistoval u
přebírání transportu muklů z Uh. Hradiště (kde v té době sloužil jako
vyšetřovatel StB soudruh Alois Grebeníček, otec předsedy polistopadové komunistické
strany druhé poloviny 90. let - pozn. NN), čeho jste se na těchto lidech dopustili.
Já, Josef Důbrava, mukl tuberák, byl jeden z nich. Vy jste samozřejmě nejednou na
nádvoří prohlásil, když jsem se jen dovolával lidskosti, že máte na vyléčení
tuberkulosy bunkr. Z toho autobusu, kde jsme byli namačkáni jak herinci, vystoupili jsme
pod bránu. Vy jste nás však vyhnal na dvůr, kde jsme plné čtyři hodiny stáli na
mrazu a čekali, až se uráčíte nás převlékat. Pohled to byl strašný. Když jsme s
náručím svršků ze skladu vyběhli každý, někdy i bosý do sněhu, neboť mezi
námi byli lidé i bez nohy, a těm to déle trvalo, než se oblékli. Soudruh
strážmistr Šmiraus nás tehdy převlékal. Vy jste pouze "jen asistoval", ale
všechny tyto nelidskosti mohou podle svého svědomí připsat na vaše konto. Přesto,
že soudruh strážmistr Šmiraus nebyl též tehdy svatý, ale jemu se to nechá již
prominout, neboť vy jste byl iniciátorem všech těchto nelidskostí.
Dále jen si vzpomeňte s. kpt. Smrčko na den 20. až 25. listopad v roce 1953 nebo 1954
(přesně je uvedeno v raportní knize), když jste mě ze sedmého oddělení v noci v 10
hodin vedl do korekce spolu s kamarádem Danišem Rajmundem do bunkru bez raportu o svém
vlastním rozhodnutí bez mé viny: Neboť, když jsem šel za tři dny z korekce k
raportu, byl jsem náčelníkem, který držel raport, osvobozen. Bylo tehdy přes 20
stupňů mrazu, já pod mokrou dekou jsem ležel na betoně v korekci, k tomu trpící
tuberkulosou, kterou jsem dostal ve vězení. Díky též Mírovu, že tento stav lse mi
zhoršil, neboť když jsem přišel z Uh. Hradiště na Mírov, jsem 5 měsíců chodil
na ošetřovnu při teplotě 38 stupňů již ráno, jsem musel chodit pracovat na kanál,
a v Kablu plné čtyři měsíce. (Je uvedeno v lékařské knize teploty). Tam tehdy
léčil št. strážm. Kadlčík, který měl rozhodující slovo, nikoliv lékař!
To jsem však odbočil "od toho čestného člověka s. kpt. Smrčky", i já
jsem použil těch čestných slov, kdy se tak nečestný člověk dovolává pravdy:
Stačily mi jen ty dny, co jsem byl v korekci, abych měl památku dodnes a stal se
mrzákem. Po tomto přechlazení propukla u mě tuberkulosa žláz a nadvarlat. Proto si
tak dobře já pamatuji soudruha kpt. Smrčku.
Co se dovolával kamarád Rambousek v televizi, jak Smrčka dokopal toho chodbaře na 8.
oddělení, jmenoval se Emil Kutil, který přišel od něho z oddělení ke mně do
dílny na Kablo, kde mně též všechno řekl o kpt. Smrčkovi. Možná, že s. kpt.
Smrčka zapomněl, neboť Karl H. Frank si též na nic nepamatoval: Toto svědectví
mohu s. kpt. Smrčkovi i přímo do očí říci.
Toto jsem sám na vlastní kůži prožil, a co jsem viděl a slyšel za těch 9 a půl
roku na Mírově, nebylo málo.
S pozdravem Josef Důbrava, býv. mukl
č. 3498. 592 a č. 105, bytem t.č. Vidnava, Fučíkova 1, okr. Šumperk
Klub 231 politických vězňů
Praha 4, ul. Vavřínova 1170
František Čížek
K reportáži z Mírova
K reportáži z Mírova.
Se zájmem sledoval jsem dne 28.4.1968 Vaši reportáž z trestnice na Mírově. Sám jsem
prožil delší dobu v této trestnici ve výkonu svého trestu pod číslem 3793 jako
nyní politický vězeň, tehdy sprostý zločinec od roku 1951 do r. 1953. Vzpomínám si
na tehdejšího dozorce Smrčku, který při reportáži několikrát dával čestné
slovo, že nikdy žádného potrestaného neuhodil. Já jsem byl tehdá nemocný a měl
jsem povolen od svých chudých rodičů balíček. Balíček došel do trestnice Mírov,
ale protože v balíčku byla rozemletá káva, čaj a salám, kteréžto věci z
nařízení správy ústavu se neměly posílati, já to však nevěděl a domů
neoznámil, nebyly mně tyto poživatiny vydány, právě strážmistrem Smrčkou. Na
chodbě strážmist Smrčka otevřel balíček, salám, čaj, mletou
kávu dal stranou, které si tam ponechal a zbytek pečiva mi vydal, bylo to v roce 1952 v
měsíci únoru podle zaslaného dopisu z Mírova domů, kdy byla v kriminále nouze a
mně bylo líto, že tyto věci, které moje rodiče jako proletáři těžko sehnali a
mně poslali, nebyly mně vydány. Proto v rozčilení a lítosti jsem řekl, že je to
zlodějna. Strážmistr Smrčka mě hned dal k raportu a potrestání, druhý den jsem
dostal trest 7 dní korekce. Smrčka
sám mě do korekce odvedl, která byla v bungru pod 7 oddělením.
Druhý den přišel se Smrčka na mě podívati s dozorcem Džbánkem, vyslechnuv mé
hlášení, tehdy obvyklé, zeptal se mně, zda vím, proč jsem v korekci, řekl jsem,
že vím, načež Smrčka řekl, ty syčáku, to más za tu zlodějnu. Tím myslel můj
výrok při nevydání části balíčku, ihned ke mně přistoupil a dal mně několik
facek, že jsem se svalil na zem. Stržm. Džbánek vyšel z korekce a přinesl vodu s
kbelíkem, který stál za dveřmi, a tou mi polil, načež oba odešli. Z těchto facek
se mi zatmělo v hlavě, a snad bylo poraněno ucho, neboť mi pak dlouho z ucha teklo,
ale léčen jsem byl až po vypršení trestu z korekce, ale vyléčen jsem nebyl a na to
zraněné ucho dále špatně slyším. Tuto okolnost mohu nepřímo dosvědčiti svými
zaslanými dopisy. Oznamuji Vám to jako
další důkaz pravdivosti tvrzení kpt. Smrčky, zejména z jeho čestného slova
několikrát opakovaného, že nikoho netloukl. Okolnost tuto jsem kdykoliv ochoten před
kýmkoliv potvrditi.
Nová Paka, dne 14. 5. 1968
S pozdravem František Čížek, Nová Paka č.p. 67, okres Jičín
DENÍK PRÁCE, 1. SRPNA 1969
UZAVŘENÍ PŘÍPADU "MÍROV"
V televizním vysílání publicistického pořadu
"Zvědavá kamera - Kontrola" dne 26.4.1968... i později v písemných
podáních občanů byly vzneseny stížnosti i kritické připomínky k nesprávnému
jednání některých příslušníků Sboru nápravné výchovy. Zvláštní inspekce ve
svém šetření potvrdila, že jakékoli nesprávné jednání
příslušníků, jež nebylo v souladu s platnými předpisy, bylo vždy řešeno
bezprostředně po zjištění nesprávného postupu a vyvozeny odpovídající závěry.
Zásadně je třeba odmítnout obvinění, že by jednání příslušníků byla
svévolná. K ojedinělému porušení pravidel (předpisů) docházelo při řešení
konflitních situací, které v té době vznikaly nekázní vězňů nebo objektivními
podmínkami v ústavu. Převážná většina kritizovaných příslušníků
byla již v uplynulých letech propuštěna ze služeb SNV. Pouze u dvou příslušníků,
jejichž nesprávné jednání nebylo známé, byla přijata kádrová opatření,
úměrná jejich provinění. Předmětem kritiky byl rovněž způsob výkonu
kázeňských trestů v tzv. "korekci". Místnosti, v nichž se kázeňské
tresty "korekce" vykonávaly, byly již v roce 1953 jako neodpovídající
zrušeny.
Šetření zvláštní inspekce náčelníka Sboru nápravné výchovy ČSR bylo značně
obtížné a náročné. V mnohých stížnostech byly popisovány události, které
stěžovatel sám neprožil, ani nebyl jejich svědkem, ale dověděl se o nich z
vyprávění druhých, nebo se domníval, že existovaly. Část stížností byla podána
naprosto záměrně a tendenčně. Mnoho stěžovatelů a svědků, mezi nimi i O.
Rambousek, opustili v uplynulém roce území republiky a nehodlají se vrátit. Přes
všechny tyto potíže se podařilo zvláštní inspekci získat dostatek důkazného
materiálu pro zaujetí konečných závěrů ke všem prověřovaným problémům.
VEČERNÍ PRAHA, 14. ŘÍJNA 1970
ZÁSLUŽNÝ ČIN ČESKOSLOVENSKÉ TELEVIZE
Včera večer vysílalo studio Československé
televize v Ostravě publicistický pořad o věznici na Mírově. Vysílalo jej proto, aby
uvedlo na správnou míru obvinění vznesená v jiném publicistickém televizním
pořadu o téže věznici. Vladimír Branislav natočil a v dubnu 1968 se v televizi
vysílal pořad o tomto nápravném
zařízení, který se lživě, hrubými pomluvami dotýkal cti i těžkých pracovních
podmínek příslušníků Sboru nápravné výchovy.
Pořad ukázal politické příčiny, souvislosti a i případné následky (kterých by
se bylo dosáhlo, kdyby se - podle přání K-231 - dostali na svobodu skuteční
zločinci). Bylo by to dopadlo - a to věděli již tehdy poctiví, čestní lidé v
naší zemi - přesně jako v roce 1956 za kontrarevoluce v Maďarsku. A o to tehdy šlo i
těm "publicistům" typu Branislav, Škutina a spol. Je to vynikající čin,
že ostravští televizní pracovníci klidnou, nepatetickou formou (která tak ostře
kontrastuje s oním hysterickým tónem již zmíněného pořadu z roku 1968) a
přesvědčivými obrazovými i mluvenými záběry dokázali vrátit čest těm, kteří
plní v uniformě svou povinnost v zájmu nás všech.
Jiřina Klimentová