"HNĚDÁ KNIHA"
O PROCESECH S ČESKÝM UNDERGROUNDEM 1976
1977
1980
OBSAH:
Část I. - Umělecká činnost
Poznámka vydavatele
Zpráva o třetím českém hudebním obrození
Texty: Egon Bondy
Texty: Pavel Zajíček
Texty: Karel Soukup
Texty: Svatopluk Karásek
Kázání S. Karáska v České Lípě dne 30. 3. 1975
Recenze
O hudbě, jakou hrají PP a DG 307
Dopis J. Seiferta dr. Motejlovi
J. Patočka: K záležitostem PP a DG 307
Část II. - Represe a solidarita
Poznámky vydavatele
Usnesení o zahájení trestního stíhání
Dopis pro AMNESTY INTERNATIONAL
Zpráva
Dopis V. Jirousové
Informace oficiálního tisku
Část III. - Přeštický případ
Obžaloba
Průběh hlavního líčení
Rozsudek okresního soudu
Odvolací řízení
Rozsudek krajského soudu
Dovětek - poznámka vydavatele
Část IV. - Obžaloba a solidarita
Obžaloba ze dne 9. července 1976
Prohlášení
Dopis Heinrichu Böllovi
Dopis H. Bölla J. Seifertovi
Dopis předsedkyni senátu
Veřejná výzva k solidaritě a protest
Usnesení ze dne 3. září 1976
Otevřený dopis Z. Mlynáře
Dovětek - poznámka vydavatele
Část V. - Proces
Poznámka vydavatele
Obžaloba
Průběh hlavního líčení ve dnech 21. - 23. 9. 1976
Obhajoba Svatopluka Karáska
Rozsudek
V. Havel: Proces
Otevřený dopis ústavním orgánům ČSSR
Část VI. - Kampaň a obrana
Poznámka vydavatele
Dopis dr. J. Zelenkovi
Odpověď čs. televize
Kampaň Rudého práva a odpověď
Článek Svobody a odpověď
Článek Mladé fronty a odpověď
Mladý svět: Případ Magor
Odpovědi Mladému světu
Dopis V. Brabence čs. rozhlasu
Dopis Z. Mlynářovi
Dopis P. Uhlovi
Část VII. - Odvolání
Usnesení
Průběh odvolacího řízení
Usnesení krajského odvolacího soudu
Závěrečná poznámka vydavatele
Část VIII. - Dodatky
Víkend na Děčínsku
Zpráva
Represe proti Chartě 77 a PP pokračuje
Žádost čs. televizi o opravu
Úryvek ze situační zprávy
Solidarita polských občanů
Dopis Petra Uhla
Svobodu pro politické vězně
Dopis prezidentu republiky
Honza Princ bude 9. října svoboden
Trestní řízení s Janem Princem

ČÁST I.
Umělecká činnost
Poznámka vydavatele:
Zařazení přednášky Ivana Jirouse Zpráva o třetím českém hudebním obrození z r. 1975 považujeme za nezbytné už proto, že byla publikována a vstoupila do obecného povědomí. Byla také jedním z prvků obžaloby. I když je tento text jistě diskusní, nelze mu nepřiznat zasvěcenost a novost pohledu na oblast kultury, o níž existuje jen málo informací. Druhým důvodem zařazení je skutečnost, že jeho publikace v německé mutaci ruského časopisu Kontiněnt v březnu 1976 se stala patrně bezprostředním (přestože veřejně nepřiznaným) důvodem pro zahájení trestního stíhání Ivana Jirouse a jeho přátel. Pokud je nám známo, je toto již nejméně páté české vydání přednášky.
Texty Egona Bondyho, Pavla Zajíčka, Karla Soukupa a Svatopluka Karáska jsou uvedeny v přesném znění, v jakém byly zpívány a hrány. Texty Egona Bondyho jsou z repertoáru skupiny The Plastic People of the Universe, jejíž členové je také zhudebnili. Zajíčkovy texty byly zhudebněny a zpívány výhradně skupinou DG 307. Karel Soukup a Svatopluk Karásek své písně zpívali sami. Žádný z textů není vynechán, neboť právě tyto texty tvořily pro svoji údajnou "hrubou vulgárnost s protisocialistickým a protispolečenským působením většinou exponujícím nihilismus, dekadenci a klerikalismus" úhelný kámen obžaloby, mimosoudní perzekuce a hlasité kampaně domácích sdělovacích prostředků. Je také třeba říci, že zhudebněné texty jsou neoddělitelně spjaty se svým hudebním výrazem, a to, že publikování touto formou, omezující se na slovesnou stránku, je ochuzuje a zbavuje celkového napětí a výrazu.
Kázání Svatopluka Karáska bylo do sborníku zařazeno proto, aby se čtenář lépe seznámil s duchovním východiskem jeho umělecké tvorby; toto kázání však nebylo předmětem trestního stíhání.
Recenze na texty a na hudbu vznikly později, koncem léta 1976. Vypracovali je přední literární a hudební kritici pro potřeby obhajoby. Z důvodů, které jsou nasnadě, si autoři přáli zůstat v anonymitě, pokud obhajoba neuzná za vhodné jejich jména zveřejnit. Protože se tak nestalo, zachováváme i my jména autorů v tajnosti.
První část uzavírá dopis Jaroslava Seiferta obhájci Svatopluka Karáska JUDr. Otto Motejlovi a esej prof. Jana Patočky. Oba texty vznikly na podzim 1976, tematicky se však přiřazují k dokumentům této části sborníku.
Zpráva o třetím českém hudebním obrození
Ivan Jirous
1975
Ve velkých kulturních revolucích
je jedinou metodou pro lidi, aby
se osvobodili sami a nesmí být
užito žádné metody, která dělá
věci za ně.
Věřte lidem, spoléhejte na ně a
respektujte jejich iniciativu.
Odhoďte strach. Nebojte se zmetků.
Ať se lidé vychovávají sami v tom
velkém revolučním hnutí.
Mao Ce-tung
I.
Na sklonku roku 1974, den před Silvestrem, jsme jeli vlakem na koncert do Líšnice, malé vesnice západně od Prahy. Vystoupili jsme na nejbližší železniční zastávce a pěšky šli asi čtyři zbývající kilometry. Bylo to na kraji soumraku, šli jsme přes polozmrzlá bažinatá luka nejkratší cestou k vesnici. Bylo nás čtyřicet pět. Věděli jsme, že z druhé strany, od autobusové zastávky, se k Líšnici blíží jiní naši přátelé, a mnozí další přijedou vozy. Měli jsme radostně vzrušenou náladu. Byl konec roku a před námi nesmírně hmatatelná naděje, že ho oslavíme hudbou; šli jsme na první koncert skupiny Umělá hmota, a hrát měli ještě Plastikové, DG 307 a další. Jak jsme se přesouvali pustou krajinou, plno z nás zakoušelo intenzívně pocit, který někdo formuloval slovně. Připomínalo nám to chození na hory prvních husitů. Když to bylo řečeno, žertovali jsme na toto téma a rozvíjeli je. Jak přijdeme do Líšnice, a tam již budou čekat panští - dnes establishmenťáci - a rozeženou nás.
Tak se i stalo. Přesto, že se jednalo o předsilvestrovské setkání přátel - hudebníků a venkovského hasičského sboru, s nimiž tito hudebníci hrají fotbalové utkání, v sále veřejné restaurace - přesto, že místní národní výbor předběžně schválil toto setkání, byli shromáždění na místě vyzváni, aby se rozešli, jinak že proti nim bude použito násilí. Rozešli jsme se. Přestože lidé, kteří dnes chodí poslouchat hudbu, kterou mají rádi, tak jako kdysi chodili jiní poslouchat na hory slovo, které chtěli slyšet, nemají prozatím jinou možnost, než násilí ustoupit. Ve stejné době, kdy museli vyklidit sál restaurace v Líšnici, odbývala se v lokále téže restaurace oslava myslivců, s dechovkou, jejíž decibely se vyrovnají decibelům rockové hudby, a s rozsvíceným stromečkem, tím laskavým symbolem vánoc. Účastníkem této oslavy byl i muž, který zakázal druhým bavit se způsobem, který jim vyhovuje, arogantně odmítl mluvit s jejich zástupci a zavolal na ně policii. Byl to zástupce tajemníka MNV v Líšnici.
Kdysi bychom mu říkali sluha Antikristův, dnes je to zástupce establishmentu. Nezaslouží si pozornosti, která je mu zde věnována. Je jedním z mnoha bezejmenných byrokratů, kteří od počátku sedmdesátých let znemožnili, zakázali nebo rozehnali řady jiných hudebních setkání. Je příznačným atributem doby, která obrací svoji zášť a podezíravost proti lidem, kteří nechtějí nic víc než vytvářet takové umění, jaké vytvářet musí, kteří tvrdohlavě odmítají přistoupit na to, že by umění mohlo sloužit ještě něčemu jinému než oslovování lidí, kteří si spolu s ním přejí žít v pravdě.
II.
Ani ne tak o tom, co tito lidé dělají, protože hudbu je třeba především slyšet - jako o tom, jak to dělají a proč to dělají, se pokusím mluvit v této zprávě. Týká se třetího českého hudebního obrození - doby, která začíná v první polovině sedmdesátých let, nejspíš tak v roce 1973. Kdy vlastně bylo první české hudební obrození (bylo-li vůbec někdy), není v této souvislosti důležité. Náš termín vznikl vzpomínkou na někdejší výrok Karla Vojáka z okruhu skupiny The Primitives Group: označil totiž za druhé české hudební obrození sklonek šedesátých let, dobu, kdy došlo k netušené eskalaci rockových (nebo big beatových, jak se tehdy říkalo) skupin především v Praze, ale i kdekoliv v Čechách.
Jenom v samotné Praze jich bylo několik set. Z nich jen málo dosáhlo veřejného uznání nebo dokonce slávy. Důležité bylo, že u nás dostali příležitost dělat umění lidé, kteří se k tomu nikdy nemohli dostat přes filtry dané handicapy původu, nevědomosti o tom, co je to vlastně vzdělání, neochoty podstoupit vzdělání v případě, že měli představu o tom, jak obtížné a nepříjemné je dostat s k němu za současného systému školství. Nejpodstatnější je právě množství rockových kapel v té době. Ať byly jakkoli kvalitní, vytvářeli podhoubí pro přirozený výběr. Kapely hrály a rozpadaly se a sdružovaly se v nové. Jak jinak se o sobě mohou dozvědět lidé spřízněných názorů a povah, než tím, že si navzájem na relativně veřejném fóru předvedou to, co dovedou?
Za jeden z největších zločinů současného establishmentu považuji informační blokádu, kterou obklopuje mladé lidi v tom nejdůležitějším věku 16 - 19 let, kdy se člověk formuje pro celý budoucí život. Bere mne čert, když slyším názory, že ten, kdo je k něčemu určen, se k tomu dostane, že si to najde. Kde si to má najít, když je obklopen zdí neprostupného mlčení a nevědomosti? Josef Janíček, nynější kapelník Plastiků, působil tři roky v kapele The Swimmers, než se stal v 19 letech členem skupiny The Primitives Group. Milan Hlavsa, když založil v 19 letech The Plastic People of the Universe, měl za sebou činnost ve skupině The Undertakers a dvě vlastní kapely s jepičím životem. Jak mají zakládat nové životaschopné skupiny mladí lidé dneska, když nemají potřebné spontánně vznikající hudební zázemí, v němž by mohli srovnávat, setkávat se a rozcházet se podle své svobodné vnitřní vůle, vedení pouze svým svobodným cítěním a především vzájemnou náklonností? Ať je tomu jakkoliv, ty doby jsou nenávratně pryč; toto krátké ohlédnutí do historie české rockové hudby je uváděno koneckonců jenom pro srovnání se současným stavem, jak o něm budu mluvit za chvíli. Záměrně jsem nejmenoval žádnou z kdysi slavných českých rockových skupin, spíše mi šlo o to, upozornit na obrovskou šíři rockové hudby v té době. Ale existovala v Praze kapela, kterou si nelze nepřipomenout: The Primitives Group.
III.
Když se mění modus hudby,
když se modus hudby změnil,
když se mění modus hudby
třesou se hradby města.
The Fugs
S odstupem let můžeme již bez nadsázky říci, že se vznikem skupiny The Primitives Group se v Praze objevuje v hudbě fenomén undergroundu - i když zatím nikoli vědomě, ale v rovině pocitové. To je také důvod, proč jsme nezmiňovali jiné kapely "slavné" éry českého beatu. Žalostně promrhaly svoje možnosti i svoji povinnost. Bylo s úžasem pozorovat, jak rychle zástupci nejmladšího odvětví umění předstihli v komercionalizaci a zkonzumění staré zavedené pokleslé žánry, jak se úběžníkem jejich úsilí stala kariéra na půdě tzv. divadel malých forem, jak dbali o zakademičtění svého projevu, aby jim nic nemohli vytknout duchovně nemohoucí kritikové, kteří posuzují oblast rockové hudby odumírajícími kritérii, která se již nehodí na nic, ani na ty oblasti umění, z nichž byly kdysi převzaty.
V tomto komerčním moři duchovní bídy, do něhož se jedna za druhou nořily oficiálně přijímané kapely, nebylo možno The Primitives Group přehlédnout. Byla to drsná a syrová skupina nahony vzdálená jakékoli uhlazenosti, spíše podvědomě usilující o pravý opak. Neměla svůj původní repertoár, ale osvědčila dokonalé cítění pro hodnoty. Hrajíc skladby Jimmy Hendrixe, Erica Burdona, The Grateful Dead, The Pretty Things, The Doors, The Mothers of Invention, The Fugs. Na sklonku šedesátých let bylo uvádění anglosaských skupin na českou scénu naprosto nezbytné, měla-li se příští rocková hudba u nás pozvednout na světovou úroveň. Trh tenkrát nebyl zdaleka tak nasycen zahraničními gramodeskami jako dnes. Když Primitivové hráli prvně Franka Zappu, znala ho v Praze hrstka zasvěcenců.
Ale to by ještě z The Primitives Group neudělalo kapelu, od níž lze legitimně sledovat underground jako hnutí, které vytváří stranou zavedené společnosti vlastní svébytný svět s jiným vnitřním nábojem, jinou estetikou a v důsledku toho i jinou etikou. Byla to především orientace na jeden směr současné hudby, tzv. psychedelic sound. Tady již byli Primitivové zcela tvůrčí. Již proto, že v době, kdy se na tuto hudbu orientují, nevědí o ní moc víc, než co si pod těmito slovy představují. Vyložili si je ovšem naprosto správně. Usilují svojí hudbou způsobit u posluchačů zvláštní stav mysli, který člověka alespoň na chvíli osvobozuje a obnažuje mu primární základy jeho bytosti. Kromě hudby k tomu slouží řady jiných prostředků, používání bezprostředního působení živlů - vody (FISH FEAST), vzduchu (BIRD FEAST) a především ohně, postupy převzaté z výtvarného umění nebo související s hnutím happeningu. Podrobně to bylo popsáno na jiných místech, a hlavně to žije v legendách. Ke skupině The Primitives Group již jen stručně: když tento enfant terrible české rockové scény začínali brát oficiální kritici rockové hudby na vědomí, skupina z vlastní vůle přestala existovat. Neznamená to přerušení vývoje psychedelické hudby v Praze. Primitivové se rozešli v květnu 1969; tehdy již pět měsíců účinků The Plastic People of the Universe.
IV.
Krásný je svět,
ale plastičtí lidé to nevidí,
krásné jsou květiny,
ale plastičtí lidé to nevidí,
krásný je západ slunce,
ale plastičtí lidé to nevidí.
Jen jedna věc je pro jejich oči
jen jedna věc je pro ně hezká
plastičtí lidé v podzemí.
Vesmírná symfonie
The Plastic People of the Universe se hlásili k undergroundu vědomě, ale obdobně jako vytvořili The Primitives Group z neznalosti a neinformovanosti svéráznou verzi psychedelické hudby, byl pojem underground chápán Plastiky ryze pocitově, jako v podstatě doslovný výklad slova podzemí. Nesmírně významným přínosem pro další vývoj rockové hudby v Praze byla skutečnost, že se zakladatel Plastiků Milan Hlavsa ukázal být vynikajícím komponistou. Původní hudební tvorba s sebou nesla i původní texty, z nichž byl v průběhu prvního - říkejme mu mytologického - období Plastiků podán jakýsi nárys kosmologie podzemí. Underground je v něm chápán mytologicky jako svět odlišné mentality, lišící se od mentality lidí, žijících v establishmentu. Texty Michala Jerneka a Věry Jirousové, rezonující s kabalou Cornelia Agrippy a Metteheimu (jehož symboliku využívali již Primitives Group ve svých svátcích živlů), představují lid undergroundu v polohách, které plně opravňují přídomek "of the Universe" - "vesmíru" v názvu skupiny. V charakteristické skladbě tohoto období The Sun, Plastici zpívali: "Všechny hloupé mozky jsou na slunci, náš mocný národ žije v sametovém podzemí". Ve skladbě "The Universe Symphony and Melody about Plastic Doctor" oslavili jednotlivé planety sluneční soustavy, část věnovaná Zemi je nazvána Plastic People Underground. V Písni dvou novozemských světů o mýtickém ptáku Fafejtovi jsou narážky mytologické - především na mytologii keltskou a Agrippovu Kabalu - pak na svět rockové hudby (Lennona a Yoko Ono), který je opět prezentován skrze mytologický výklad. Pokud Plastici v té době obracejí svůj zájem ke konkrétnímu světu, jak by se to mohlo jevit ve skladbě Kulový blesk, oslavující oblíbenou postavu skupiny, podivínského vynálezce Prokopa Diviše, jsou reálie příběhu také změněny (Diviš sedí v chýši v kanadském pralese s přáteli, mezi nimiž je např. Roy Estrada, basový kytarista skupiny The Mothers of Invention), že nenechávají nikoho na pochybách, že jde opět o mýtické vidění skutečnosti.
Působení skladeb je umocňováno vizuálními prostředky, skrze něž Plastic People vědomě navazují na činnost skupiny the Primitives Group. Na scéně hoří ohně obsluhované kostýmovanými ohňostrůjci, členové kapely hrají pomalováni v obličejích, ve skladbě Kulový blesk vystupuje plivač ohně. Na premiéře Vesmírné symfonie v Klubu výtvarných umělců, v Mánesu, obětují Plastici bohu Marsu slepici; při vystoupení konaném týž večer, kdy na Měsíci přistáli první lidé, zapálili létající talíře, od té doby neodmyslitelnou součást jejich scény.
Kromě původní tvorby navazují The Plastic People of The Universe na The Primitives Group i v "osvětové" činnosti. Uvádějí na pražskou scénu sklady nezapomenutelné Warholovy skupiny The Velvet Underground a seznamují publikum s valnou většinou Sandersových a Kupferbergových The Fugs. Samozřejmě že hrají i novější skladby Franka Zappy.
Takhle nějak to vypadalo v dobách, kdy přídomek "of the universe" nosila skupina plným právem. Plastici se jmenují stále stejně i dnes, z věrnosti jménu, které si kdysi dali. Ale mezitím se staly věci, které je přiměly zakotvit pevně na zemi. Z undergroundu mytologického se stal underground ve smyslu kulturně sociologickém, tak jak byl zamýšlen a proklamován na počátku šedesátých let Sandersem, Ginsbergem, Wuttalem, Learym a mnoha jinými pionýry tohoto hnutí. Dokonce se odvažuji říci, že se teprve v podmínkách našeho establishmentu stal undergroundem v pravém smyslu toho slova.
V.
Opět pojal ho ďábel na horu,
vysokou velmi a ukázal mu
všecko království světa i slávu
jejich, a řekl mu: "Toto všecko
tobě dám, jestliže padne
budeš se mi klaněti."
Evangelium sv. Matouše
Na počátku sedmdesátých let dochází v Praze k drastickým opatřením, jimiž establishment prakticky likviduje rockovou hudbu jako hnutí. Je zakazován anglicky zpívaný repertoár, jsou měněny anglické názvy skupin, řada předních rockových hudebníků se stává politováníhodnými doprovodnými hráči komerčních hvězd pop music. The Plastic People of the Universe nehodlají učinit a také neučiní žádné změny, ani v názvu, ani v repertoáru, ani ve svém vzhledu, které by jim byly vnuceny cizí vůlí, které by nevyplynuly z charakteru a vnitřní potřeby hudebníků samých. Skupina ztrácí profesionální statut; slabší povahy ji opouštějí a jádro příštích Plastiků - soustředěné kolem Hlavsy a Janíčka - začíná prakticky z ničeho - bez aparatury, bez nástrojů, bez viditelného zázemí, ale s naprosto jasnou koncepcí: že je povinností hudebníka hrát takovou hudbu, jakou mu velí hrát jeho svědomí a jaká mu přináší radost, jedině tak může svoji radost a tvoření předat publiku.
Když se po delší přestávce, v níž se formovali Plastic People v novém složení - doplnil je především virtuózní houslista Jiří Kabeš a po nějaký čas s nimi zpíval Paul Wilson - představili v zimě roku 1971 na taneční zábavě v Ledči nad Sázavou, bylo již lidem jasné, že je to jediná významná rocková skupina, která dokázala, že není třeba v ničem slevit z uměleckých nároků ani z atributů, které rockovou hudbu provázejí. Do Ledče přijely desítky lidí z Prahy, z Karlových Varů i z jiných měst. Začala se tvořit atmosféra toho, co nám později připomínalo "chození na hory", jak se o něm zmiňuji v úvodu této zprávy. Když v Ledči nad Sázavou viděl Milan Hlavsa tyto desítky přespolních, kteří vlaky, auty i stopem dorazili na koncert Plastiků, pronesl památný výrok: "My se na to nemůžeme vykašlat, i kdybychom chtěli. Jakou by tady pak ještě měli ty lidi zábavu?"
Kapela Plastic People se ocitla ve výjimečném postavení jediné podzemní rockové skupiny v Čechách. Celou svojí existencí dokazovala, že underground není efektní nálepka, kterou se označuje nějaký nový hudební směr, že je to především životní a duchovní postoj. Vždycky jsem měl za zlé ostatním poměrně slušným pražským rockovým skupinám, že na počátku sedmdesátých let začaly vyklízet pozice, ustoupily establishmentu a za cenu toho, že budou moci veřejně hrát hudbu, jakoukoliv hudbu, odvrhly možnost, že by mohly dělat umění.
Proč to ti hudebníci dělali? Myslím, že jim chybělo a doposud chybí vědomí toho, co je to umění, jaká je jeho funkce ve světě, a co je povinností těch, kterým se dostalo daru vytvářet. Kdo v tomhle nemá jasno, snadno se dostane na scestí. Plastici si zachovali svoji tvář ne proto, že jsou dobří hudebníci; v ostatních rockových skupinách té doby se možná našli hudebníci ještě lepší. Ale i v nejtěžších dobách, kdy jim chyběla aparatura, kdy neměli zázemí, o něž by se mohli opřít, jim bylo jasné jedno: Je lepší nehrát vůbec, než hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova vlastního přesvědčení. Je lepší nehrát vůbec, než hrát to, co si přeje establishment. Ale i takhle je to řečeno přespříliš mírně. Není to lepší, je to nutné. Toto vzdání se všeho, na něž musí být v dnešní situaci kdykoliv připraven každý, kdo chce být umělcem, je základní podmínkou, předcházející veškeré veřejné konání ve sféře ducha. A to ne teprve tehdy, když jsou věci již zjevné. Jakmile je totiž učiněn první ústupek, ať pod pokryteckou omluvou nebo poctivým dojmem, že na tom nezáleží, je ztraceno vše. Jakmile položí ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) první podmínku - přistřihněte si vlasy, jenom tak trochu, a budete moci hrát - je třeba říci ne. Jakmile ďábel (který dnes mluví ústy establishmentu) řekne - změňte název a budete moci hrát dál, to co hrajete, je třeba říci - ne, nebudeme tedy hrát.
A přitom - vždyť to ani takto nestojí. Není v moci establishmentu zabránit hrát těm, kdo se zřekli všech výhod, které plynou z pozice profesionálního hudebníka. Establishment může přiskřípnout jenom toho, kdo se chce mít líp než druzí. Na toho, kdo chce líp žít, ne ve smyslu hmotného zabezpečení, ale ve smyslu sledování pravdy, má establishment malé drápky. Jenom ti umělci, kteří pochopí, že dar umění jim byl seslán proto, aby skrze něj oslovovali svoje bližní, a ne proto, aby se měli lépe než oni, ponesou příště toto jméno. "Velký umělec zítřka půjde do undergroundu," napsal na sklonku svého života Marcel Ducheup. Nemyslel tím underground jako nálepku označující nějaký nový umělecký směr. Myslel tím underground jako nový duchovní postoj čestného umělce, reagujícího na odlidštění a zkurvení hodnot ve světě konzumní společnosti.
VI.
Jestliže jsme řekli, že Plastic People se stali jedinou skutečnou podzemní rockovou skupinou u nás, neznamená to, že byli jedinou podzemní skupinou vůbec. Existovala kromě nich po krátký čas ještě skupina Aktual. Rámcově byla sice vřaditelná do oblasti rockové hudby, ale nad tímto základem u ní převládaly postupy aleatorické hudby a seriálních kompozic, jimiž se jejich leader Milan Knížák v podstatě hlásil k proudu nové hudby, jak ji představoval především John Cage. Knížák, který byl v prvé řadě tvůrcem happeningů, envizon entůs eventa, založením této kapely o něco "předběhl" dobu. Na rozdíl od Plastiků neměl vytvořeno široké zázemí v publiku, které by tuto hudbu přijímalo (v tom smyslu se osvědčila pomalá cesta, kterou bylo od dob The Primitives Group publikum soustavně vzděláváno a postupně přiváděno k novým hudebním formám). Došlo k paradoxní situaci: na společném koncertě Aktuálu a Plastic People v Suché v říjnu 1971 několik set posluchačů uvítalo hudbu Plastiků (hráli tehdy téměř výhradně skladby The Velvet Underground, doplněné několika vlastními kompozicemi) a Aktual u nich zcela propadl. Jediní, komu se Knížákova hudba líbila, byli právě Plastikové a jejich bezprostřední spolupracovníci.
Neuchvátila je jenom hybnost, živost a variabilita vystoupení, kde byly použity nezvyklé nástroje - sudy od asfaltu, startující motocykl - či na dalším společném koncertě obou skupin v pražském F-klubu elektrická vrtačka, štípání dříví na pódiu a házení polínek a hrstí rýže do obecenstva atd. Byly to především Knížákovy české texty, bezprostředně sdělující provokující myšlenky publiku, zvyklému do té doby u dobré rockové hudby (pomíjím pseudotvorbu kapel úrovně Olympicu apod.) především na angličtinu jako závazný jazyk tohoto uměleckého odvětví. Pravda, Plastic People používali již od svých začátků ve skladbách části českých textů, ale byly to výhradně jakési recitativy, které svojí neobvyklostí spíše zvyšovaly bizarní a manýristický ráz vystoupení, než aby sloužily k bezprostřednímu oslovování lidí. Knížák byl naproti tomu vždy důsledně přesvědčen o tom, (v dobách, kdy to zdaleka nebylo populární), že současná hudba vznikající v tomto teritoriu má lidi oslovovat jazykem, kterému rozumějí.
Právě proto, že vysoce oceňuji Knížákův vliv na další rozvoj vlastní tvorby Plastic People - ne vliv přímý, ale vliv ve smyslu impulsu a provokativního srovnání, nelze se mi nezmínit i o úskalí, které jsem u Knížákova Aktuálu viděl, a které zřejmě později vedlo i k jeho rozpadu. Souvisí s rozporuplností Knížákovy osobnosti vůbec. Ačkoliv vždy proklamoval téměř anonymitu uměleckého tvoření, skrývající se v případě jeho a jeho spolupracovníků pod názvem Aktual, ve skutečnosti vždy zůstal individualistickou, vůdčí, byť i fascinující osobností, vysoce přečnívající své okolí. S výjimkou bubeníka a flétnisty Jana Marii Macha vlastně Knížák používal ostatní členy skupiny jako hudební nástroje, na které hrál on sám silou svého ducha a své vůle, kterou dokázal nesporně obdivuhodným způsobem přenášet na své společníky. Je to jistě funkční co do konkrétního či uměleckého účinku. Ale nestačí to v situaci, kdy je nutno v zájmu přežití stavět kapelu jako společenství rovnocenných individualit, z jejichž vzájemných interakcí vzniká jednolité dílo. Odpovídalo by to tak ostatně tomu, co Knížák sám proklamuje. Již podruhé se ve vztahu Aktualu a Plastiků musím zmínit o paradoxu: zdá se mi nesporné, že Aktual nepřímo ovlivnil další hudební vývoj Plastiků, ale aby se kruh uzavřel - myslím, že nejširší společenství, které dnes existuje kolem kapely The Plastic People of the Universe, uskutečnilo v praxi to, čím Aktual, v důsledku vzato, se zabýval jenom symbolicky (Bude město Aktuálů).
VII.
Jistým bodem počínaje není už
návratu. Toho bodu je třeba
dosáhnouti.
Franz Kafka
I v době, kdy se už Plastic People stali undergroundem v pravém smyslu co do kulturně sociálního působení, přežívala u nich v repertoáru jakási lyrická nota. Zhudebňovali básně Wiliama Blakea, text Faery Queen od Edmunda Spencera, který staletí před nimi použil Henry Purcell, texty Jiřího Koláře z jeho poválečného romantického období. Nebylo to pro kapelu ani pro publikum bezvýznamné. Obdobně jako The Fugs si skrze tyto vybrané náklonnosti uvědomovali, že ani současná rocková hudba není jev spadlý z nebe, odtržený od celé šíře kulturního dědictví západní civilizace, jejíž jsme součástí. Ovšem jádro repertoáru (s výjimkou Kolářových textů) bylo zpíváno anglicky - to kapela, především její spiritus agens Milan Hlavsa - začínala pociťovat jako handicap.
Poslední kapkou, kterou Plastici potřebovali, aby se staly truváry, u nichž označení underground již nepřipouští nejmenší pochybnost, bylo setkání s tvorbou pražského básníka Egona Bondyho, kterou od té doby téměř výlučně zhudebňují. Bondy je totiž básník, který se zabývá těmi nejpodstatnějšími a nejhlubinnějšími záležitostmi člověka, od jeho rozměru společenského až po jeho zraňované a nedokonalé biologické bytí. Ve své poezii bezděky splňuje jeden z bodů programu, který formulovali představitelé undergroundu v roce 1964: "Vykořenit naprosto a navždy systopavelskou lež, mlčky předpokládající v křesťanské konvenci, že lidé neserou, nechčijí a nešoustají." Neexistuje snad tabu, které by v Bondyho poezii nebylo porušeno, ale nikdy to není samoúčel nebo záměrná provokace, je to pouhé vyslovování pravdy o životě a pozici člověka ve světě. Tím, že Plastici začali zhudebňovat texty básníka, jemuž establishment nikdy neumožnil zveřejnění ani jediné básně, dali jasně najevo, že jim tisíckrát víc než o zaujmutí místa v oficiální struktuře kultury jde o to, aby vytvářeli a zprostředkovávali svým posluchačům to, co oni sami za kulturu považují.
Jádro skupiny je tehdy již natolik silné, že si to mohou dovolit. Vzácně se v něm shodují a doplňují neklidný duch Milana Hlavsy, který má nezkrotnou tendenci hnát hudební vývoj ustavičně kupředu; Josef Janíček, mnohostranný hudebník s úžasnou vnitřní kázní, který tvoří v kapele jakýsi protipól klidu; Jiří Kabeš, který byl u počátku české rockové hudby a pak po léta nehrál až do doby, kdy ho Plastici vyzvali ke spolupráci; ostrý zvuk jeho elektrické violy dodává Hlavsovým skladbám poněkud nadpozemský charakter; s sebou přinesl spontánnost a především humor, který se právě při zhudebňování Bondyho textů tolik osvědčuje.
Jak je tomu v tradici české psychedelické hudby, ani nyní, kdy Plastic People zhudebňují texty, které zřetelně oslovují jejich posluchače, neopomíjejí scénickou stránku vystoupení, která se někdy zčásti mění v hudební happening. V závěru vystoupení, v Klukovicích u Prahy v červnu 1973, při skladbě s klímovským názvem Jak bude po smrti, aleatorické-elektronické kompozici využívají podivuhodný nástroj theremin, byl před podiem rozvinut obrovský transparent s nápisem Aj obešel já polí pět, který zcela zakryt podium s hudebníky. Vystoupení zakončil básník Pavel Zajíček, který stál na stole v pozadí scény s rozsvícenou žárovkou před ústy, kouleje přitom očima, střemhlavým skokem skrz transparent skočil mezi shromážděné diváky sedící na zemi před podiem.
Nejucelenější scénický útvar předvedli Plastikové na koncertě ve Veleni u Prahy v prosinci 1973. V naprostém rozporu s obvyklou atmosférou rockových hudebních událostí byl udán ráz ve stylu venkovských tancovaček s dechovkou! do lesíčka na čekanou. Na scéně byl vytvořen environment z obrovského množství habrových větví, byly tam pařezy, na nichž hudebníci nenuceně svačili jako dřevorubci, popíjeli pivo a bavili se, jako by publikum neexistovalo. Na kraji podia stál v azbestovém stříbřitém skafandru Zajíček a říkal do mikrofonu sen, který se mu zdál uplynulé noci: Prvního prosince. Plastic People of the Universe concertino. Šestadvacátého prosince každý pytlík fazolí a do hor. Anti. Vystrč hlavu z polštáře - zbav se konečně tíhy - jdi, -pij, -blij-žij-pij-pyj. Běžím z hovnem proti plátnu - do plátna to hovno zatnu." Tak přešel k monotónním výkřikům Anti...Anti.., které opakoval několik minut v nezměněném zpomaleném rytmu, přerušovaném občas výkřiky: DG 307 zdraví Pražice - Teta Hendrix obecní cestář z Ostrohu - Seeberg." Zjevná kontradičnost jeho schizoidního projevu vůči tomu, co se odehrávalo za ním na scéně (kde hudebníci naprosto neteční k jeho vystoupení nerušeně svačili, a posléze zazpívali píseň Do lesíčka na čekanou, falešně a způsobem, jaký se ozývá v hospodách těsně před uzavírací hodinou) je obdobou způsobu, jaký používají Plastici v zacházení se zhudebněnými texty. Nejlíbeznější melodie jsou vyhrazeny slovům typu "Včera v neděli / hrozně mě svrbělo v prdeli" apod. Dráždivé napětí, které vzniká v rozporu s drsností textu a krásným tělem, do něhož je oděn, je jedním z nejúčinnějších prostředků psychadelické hudby. Když konečně začali Plastici hrát, neuslyšelo konsternované publikum rockové skladby, na jaké bylo připraveno, ale sérii elektronických skladeb s happeningovými prvky - např. Kohoutkova kometa, kdy Ivo Pospíšil z kapely DG 307 chodil v hvězdném hábitu po jevišti s kometou vyrobenou dětmi na tyči, zatímco Hlavsa kokrhal. Po několika skladbách pro Plastiky tradičního typu se pak v závěru ozvala skladba Do lesíčka na čekanou, kde základní dechovková melodie, sledovaná saxofonem a violou, byla rušena v opačném rytmu hudbou obvyklé rockové struktury.
Přes všechny prvky elektronické hudby, které byly Plastikům zprostředkovány jak zasvěceným poslechem současné rockové tvorby (Zappa, Captain Beef-heart), tak poučením u Edgara Varése, přes některé aleatorické postupy, přes jazzové názvuky, které jsou Brabencovým přínosem k výslednému hudebnímu profilu skupiny, zůstává základem skladeb Plastiků živý a důrazný rockový rytmus, z něhož dnes vyrůstá hudba kultivovaná, místy až manýristická, ale nikdy ne akademická. Podstatným rysem hudby Plastiků je, že se nikdy nezřekli užívání hlasu jako nástroje k oslovování lidí. Není asi náhodou, že hudebně relativně zajímavé současné české či slovenské skupiny mají převahu své tvorby ryze instrumentálního charakteru. Hlas je oslovující a tudíž nebezpečný; kapely, které nechtějí zpívat pokleslé lyrické nesmysly a neodváží se, nebo je ani nenapadne zpívat texty, které by skutečně lidem něco sdělovaly, řeší tento problém absencí hlasu vůbec. Kapela The Plastic People of the Universe se právě důrazem na hlas a oslovení, přes veškeré bohatství a komplikovanost svého hudebního projevu, řadí ke kapelám The Fugs anebo David Peel, mnohem spíše než třeba k současné podobě The Mothers of Invention.

VIII.
Proč vlastně označujeme za počátek třetího českého hudebního obrození právě rok 1973? V tomto roce jednak vznikly dvě nové kapely - Sen noci svatojánské band a především DG 307 - jednak začínající společné akce, na nichž se podílejí kapely různé hudební orientace, mizí někdejší nesnášenlivost mezi rockovou hudbou a jinými hudebními formami. Lidé se začínají spíše starat o to, co je spojuje v odporu vůči kulturní politice establishmentu, než co je rozděluje v jejich náklonnostech či averzích týkajících se způsobu uměleckého projevu.
Na jaře 1973 byl v Praze na návštěvě člen Křižovnické školy z jedné západní země, který jezdil do Prahy před tím po několik let každé léto. A mluvil o tom, jak je překvapen tím, jak všichni zvážněli. Znal jako divokou spontánní společnost a najednou našel skupinky lidí, kteří jakoby - aspoň on to tak vyjádřil - zintelektuálněli. Bylo třeba toho pohledu zvenčí, abychom si uvědomili, jak jsme se všichni unavili za tu dobu od devětašedesátého roku. Bylo to období, kdy nám všem začalo docházet, že to, v čem žijeme, není provizorium, že je to na dlouhou dobu, nejspíš navždycky. Byla to poměrně mrtvá sezóna, rozhodně pokud jde o kolektivní činnost, doba útlumu a kocoviny z oficiální kulturní situace, jak se vybarvila na počátku sedmdesátých let. Mám pocit, že právě rok 1973 byl rozhodující pro překonání této krize. Bylo třeba, aby se lidé přestali spoléhat na to, že se stane něco, co znovu umožní hudebníkům hrát veřejně, co umožní básníkům publikovat a malířům vystavovat. Spoléhání na zázraky ochromuje tvůrčí práci a hlavně kolektivní činnost: nic nestojí za to dělat, dokud to nebude možné. Ale jakmile jednou člověk uvědoměle pochopí nebo podvědomě pocítí, že je něco navždy, musí ho nutně zaplavit pocit osvobození. Jestliže svět už nikdy nebude vypadat jinak, není třeba se rozptylovat čekáním na záchranu. Musíme se zabydlit v existujícím světě tak, abychom v něm žili vesele a důstojně.
IX.
Sen noci svatojánské band vznikl jako kapela Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu; založili ho tři výtvarníci - Karel Nepraš, Míla Hájek a Milan Čech, inženýr Petr Lampl a všestranný hudebník Vráťa Brabenec (týž, který hraje s Plastiky). Přítomnost Neprašovy osoby v kapele není náhodná a je do jisté míry určující pro kontinuitu i směr, kterým se Sen noci svatojánské band ubírá. Obdobně jako Karel Nepraš navazuje svou činností v Křižovnické škole na to, co dělal v neodadaistické skupině Šmidrové, obnovuje autentickým způsobem ve Snu noci svatojánské bandu pozici, kterou kdysi v pražském kulturním kontextu zaujímala kapela Šmidří dechové těleso, složené výhradně z malířů a sochařů, kteří ve své většině byli součástí výtvarné avantgardy. Pro Neprašovo vnitřní ustrojení je příznačná skutečnost, že zatímco jeho někdejší druhové ze skupiny Šmidrové pořádají tzv. milionářské večírky za přítomnosti Helenky Vondráčkové a jiných představitelů pop music. Nepraš je jedním z iniciátorů skupiny, v níž žije skutečný duch šmidrovství. Nechme stranou úvahy o tom, jak snobové, které dnes oslovují ostatní Šmidrové, oceňují jejich aktivitu. Spíš nás zajímá, jakého se dostalo přijetí Snu noci svatojánské bandu v prostředí, které ještě nedávno odmítalo jakoukoliv jinou hudbu než rockovou. Na SOUKUPřS MARRIAGE - hudebním parníku, realizovaném okruhem kapely Plastic People v červnu roku 1973, byl Sen noci právě tímto publikem přijat se spontánním nadšením.
Kapela Sen noci svatojánské band totiž naplňuje jednu z bytostných potřeb svobodně myslícího člověka - smysl pro humor. V dokonalé perzifláži a s naprostou vážností - mírněnou pouze zakalkulovanými hudebními nedostatky - předvádí slavné skladby vážné hudby a slavné kýče pop music, v osobité úpravě, někdy dokonce integrující oba žánry dohromady. Kmenové skladby Snu noci - Mozartova Malá noční hudba a Krásné je žít - slova k filmu Doktor Živago na hudbu Johanna Strausse, zlidověli v této úpravě mezi publikem, které přijalo Sen noci svatojánské band mezi své favorizované kapely, protože dovede citlivě rozeznat autentičnost tohoto monstrózního hudebního útvaru, který by nikdy nemohl najít milost u jakéhokoliv soudného hudebního kritika.
Nejslavnějšími akcemi Snu noci svatojánské bandu se staly dva výlety - happeningy, které s nimi uspořádal Olaf Nanel. Druhého jarního dne roku 1973 to byl výlet na Blaník, kde na pódiu, jímž je vrchol tohoto legendárního kopce ozdoben, hrál Sen noci do ouška blanickým rytířům. O rok později, kdy byl celým kulturním světem slaven Rok české hudby (ale Křižovnická škola u příležitosti založení Snu noci již před tím vyhlásila, že nastává Křižovnické hudební jaro, které dosud nebyla zrušeno), jel Sen noci se svými přáteli v najatém autobusu z Prahy k pramenům Vltavy a hrál na odpovídajících místech jednotlivé motivy ze symfonické básně Bedřicha Smetany Vltava.
Sen noci svatojánské band je nesporně vřaditelný do širokého okruhu a proudu dadaistických reminiscencí, jak se objevují v moderním umění v posledních třech desetiletích. Ale tady je patrný významný posun proti dobám, kdy se podobným záležitostem věnovala jenom úzká vrstva intelektuální elity. Tato zdánlivě výlučná či spíše polosoukromá záležitost našla dnes široké forum u lidí, kteří vycítili, že duchovní spřízněnost není zprostředkována hudebním stylem nebo zastávaným uměleckým směrem, ale postojem lidí, kteří tyto hodnoty vytvářejí, k establishmentu a v upřímnosti jejich vztahů k sobě navzájem.
Při všem potěšení, které nám způsobuje poslouchání a pozorování Snu noci svatojánské bandu, je třeba si uvědomit jeho místo v současném hudebním kontextu i jeho omezení. Není to kapela, která by proměňovala vědomí lidí a zasahovala jejich myšlení. Je v podstatě privatisimem. To není výtka lidem, kteří ji dělají. Těžiště jejich práce, jak vidíme na příkladu kapelníka Karla Nepraše, je někde jinde. Nepraš je konec konců především sochař a kreslíř, a v této oblasti se jeho humor, uplatněný ve Snu noci svatojánské bandu ve své laskavé podobě, stává důrazným momentem, upozorňujícím nás na deformace a skryté hrůzy lidských vztahů. Sen noci svatojánské band poskytuje svým posluchačům prostor radosti, v němž se odehrává nevázaná a nezávazná hra. Jak vzácné a potřebné je to ve strnulém světě, kde musíme žít. Ale k hudbě, která nás oslovuje důrazněji a zběsileji, se musíme obrátit jinam: ke skupině DG 307.
X.
DG 307 se narodili někdy v polovině roku 1973 jako výsledek těsné duchovní symbiózy dvou přátel - Hlavsy a Zajíčka. Nevznikli z intelektuálního záměru, spíše z nezbedné zpostancity. Je s podivem, jakou hudební schizofrenii v ní Hlavsa projevil. Kompozice, které vytvořil pro Zajíčkovy texty, se nikterak nepodobají hudbě Plastiků, v níž jakoby byl vázán vlastním hudebním vývojem, kultivovaným dnes až do manýristických poloh, avšak neztrácejících původní ostrost a živost. Jestliže se dnes Plastici místy až nebezpečně blíží vážné hudbě, jsou DG 307 mladší, daleko víc osvobozeni od rockových a jakýchkoliv hudebních konvencí. Je to zdůrazněno i vizuálně používáním řady netradičních nástrojů - hraje se na železný řetěz, tyč od vysavače, psací stroj atd. Značný prostor je ponechán i náhodě. Je to dáno již proměnlivostí hudebníků, kteří doplňují základní dvojici. Ve zpracování textů se Hlavsa pohybuje od zřetelnosti a snahy o sdělnost, jak to vyhovuje jejich někdy až apelativnímu charakteru (Očišťování), až k úplné derealizaci textu bez znalosti jeho písemné předlohy (Utopenec).
Podivuhodný rozkmit mají i Zajíčkovy texty - od temného humoru, zasvěceně komentujícího bytí vyvržence ve společnosti a alkoholika (Když tě čapne ranní svěrák - myslíš, že osvobodil by tě smrťák - kterej tě sekne do tejla - To známe dobře voba dva - Já i Mejla - Já i Pavel), až po deskriptivně přesný popis pozice lidí undergroundu ve světě konzumní společnosti, kde navenek hrají roli více či méně neškodných bláznů nebo šašků, ve skutečnosti pak pro ni plní funkci špatného svědomí. Ostatně humor se z posledních textů DG 307 spíše vytrácí. Zajíček jakoby za necelé dva roky existence skupiny zestárnul víc, než je biologicky možné. Stal se z něho chiliastický kazatel, apelující jazykem, u něhož je přes všechen slang, neologismy a úzkostlivou Zajíčkovu snahu mluvit tak, jak mu zobák narost, cítit poučení z četby Nového zákona - na nás všechny, kdo jsme rozhodli žít v undergroundu, abychom neztratili odvahu a lidskost.
Název DG 307 si skupina původně zvolila v domnění, že se jedná o diagnózu schizofrénie. Ale definice diagnózy přechodných situačních poruch, která patří pod číslo 307, daleko přesněji vyjadřuje pozici kapely a okruhu jejich posluchačů ve světě.
Zní takto:
"Patří sem - situační poruchy přechodné u osob bez zjištěné předchozí duševní poruchy, např.
- velká stressová reakce (panická reakce)
- bojová únava
- poruchy adaptační schopnosti v dospívání a ve stáří
- afektivní poruchy jednání
- psychopatická reakce u normální osobnosti na silnou stressovou situaci."
Kapela DG 307 je výkřikem zoufalství normálních osobností, neschopných přizpůsobit se té tváři světa, jakou nám nastavuje současná konzumní společnost. Jejich skladby by se možná daly srovnávat s časnou produkcí The Fugs, ale za jejich divokou podobou se skrývá hluboká vážnost, kterou jsme zdědili z tradic středoevropské kultury. Jestliže DG křičí - "symbol degenerace, to jsme my" - není to jenom černý humor: je to i svědectví o sebereflexi generace, jejímž výrazem je tato hudba. Nepochybně je to hudba dekadentní v nejlepším smyslu toho slova. Ale jaká jiná progresivní hudba - považujeme-li za rys progresivnosti adekvátní odpověď na to, čím nás svět oslovuje - může vzniknout v prostředí, ve kterém je nám dáno žít?
Oproti Plastikům, kteří vytvořili a vytvářejí konkrétní prostor pro setkání lidí dobré vůle (i vznik DG 307 byl jejich existencí podmíněn), je v alegorickém charakteru DG 307 obsažena i možnost jejich neexistence. Ale i kdyby DG 307 přestali hrát - načas či navždycky - vepsali do hnutí Pražské podzemní hudby nezapomenutelnou kapitolu. I kdyby to byl jen výkřik, ještě dlouho budeme slyšet jeho ozvěnu.
XI.
Umění budou jednou dělat všichni.
Comte de Lautréamont
Když jsem před lety prvně četl slavný Lautréamontův výrok, příliš jsem s ním nesouhlasil. Nejvíc asi z podvědomého pocitu elitářství, které je často chorobou intelektuálů, a z něho vyplývající nedůvěry v to, že by v každém člověku mohla být obsažena schopnost vyjádřit se neopakovatelným individuálním tvůrčím činem. Dnes je mi jasné, jak to bylo míněno: nezbytným předpokladem k uvolnění skrytých tvůrčích vlastností kteréhokoliv jedince je prostor svobody, v němž žije, který mu neklade žádná omezení a zákazy. Není-li tomu tak dnes v Praze v hudebním světě obecně, vyznačuje se naproti tomu společenství, jehož mluvčími jsou skupiny Plastic People a DG 307, otevřeností, s níž je přijat bez podezíravosti i takový tvůrčí výraz, který by byl jistě zcela odsouzen těmi, kteří místo autentičnosti a poctivosti projevu oceňují technickou dokonalost a míní tím přizpůsobivost tvůrce tomu, co je za umění dosud považováno nebo vydáváno.
Mluvím o skupině Umělá hmota. Její hudba není vybroušeným uměleckým tvarem jako je tomu u Plastiků ani agresívní výzvou, jak ji na nás křičí DG 307. Nejspíš bychom ji mohli označit za folklór undergroundu. Dotvrzuje, jak skutečné lidové umění vždy znovu vzniká v prostředí, kde je dostatečně podněcující tvůrčí atmosféra zprostředkovaná tzv. vyššími uměleckými formami. Nejsou důležité až nehorázně technické nedostatky této začínající skupiny, která je ostatně s bezděčnou rafinovaností vysvětluje slovy svého kapelníka: "Ladění považuji za zbytečnost buržoazní hudby." Důležité je, že nevstoupila na podzemní scénu jako chladná mrtvola, jak se stává řadě skupin oficiálního hudebního dění, ale jako horké tělo, schopné života a výrazu a především jako tělo s ústy, která mají lidem, kteří je pozorně poslouchají, co říci.
Jistě by se totiž hudbě Umělé hmoty, kdyby o to šlo, dalo toho vytknout až příliš, vyznačují se její texty však pozoruhodnými kvalitami. Je v nich dokonale obsaženo to, čemu kdysi Jiří Kolář říkával městský folklór - např. v textu o umělé ženě Barbaře, nebo ve skladbě Nejhezčí děvče z podzemí, v níž jsou pozornýma očima viděny realie Prahy, města, ve kterém se narodili členové kapely jako prostí dělníci, kterým se nedostalo než základního školního vzdělání. Ale dimenze skladeb jako Konec světa nebo Nejistoty, v nichž jsou zřetelné ozvuky lidového českého baroka, o kterém tvůrce těchto textů v životě neslyšel, nás zavádějí již někam zcela jinam: k chiliastické atmosféře pražské podzemní hudby, o níž budeme mluvit za malou chvíli.
XII.
Na podzemní hudební scéně se nepohybují jenom kapely. Na Hannibalřs Wedding, I. hudebním festivalu druhé kultury v září 1974, se vedle nich objevují i zpěváci Sváťa Karásek a Charlie Soukup.
Charlie Soukup zpívá o jídle, televizi, fotbalu, rádiu, nenechává na pokoji jedinou posvátnou hodnotu konzumní civilizace. Ale jeho písně nemají obvyklý trapný charakter tzv. protestsongů. Soukup neprotestuje, ale s jemným jazykovým citem ironizuje. Není to křikloun, ale skrytý komentátor tuposti těch, kdo nahradili stádními požitky možnost být svobodnými, pestrými a rozmanitými, a především pak možnost být lidskými. Pro ty, kdo označují účastníky koncertu Plastic People slovy luza a chátra (tak to říkal okresní soudce v Českých Budějovicích), nebo o nich dokonce tvrdí, že to nejsou lidi (jak to bylo řečeno příslušníky VB po koncertě v ZK ČKD Polovodiče Krč v Praze), by bylo možná překvapením, s jakou pozorností toto publikum vyslechlo a s jakým nadšením přijalo písně Sváti Karáska. Až na jednu vyjímku jsou to písně náboženské. Karásek vychází obvykle z úvodní sloky anglicky zpívaného spirituálu; podle zvukových asociací začíná český text - např. "stone awey" - "stounavej", který pak rozvíjí zcela nezávisle na obsahu předchozího výchozího textu. Tam, kde se obě textové složky - anglická a česká - významově doplňují, dosahuje Karásek maximálního účinku, jako je tomu v písni Řekni ďáblovi ne ("Say no to the devil, say no" - "Sejmou ti podobu, sejmou").
Že si vybírá religiózní témata evangelický duchovní Svatopluk Karásek, je spíš přirozené než divné. Ale i ironik Soukup má ve svém repertoáru písně Věřím v Boha všemohoucího nebo Na obzoru hvězda vychází. Umělá hmota zpívá v Nejistotách: "Na vrcholu hory - sedí poutníci - tiše hovoří - o životě a smrti..." Mluvili jsme již o Zajíčkovi z DG 307 jako o chiliastickém kazateli. Říká: "Každý ráno bychom se měli očisťovat, každou noc bychom se měli milovat. Každou vteřinu bychom měli být připravený na konec." (Očišťování) - "Prožíváme hodně radostí - uprostřed marností - bídu sme si uvědomili - abychom žití naplnili - tento pozemskej azyl - není konečnej cíl" (Naši známí) - "Sme nosiči strachu - sme předzvěstí prachu." (Co sme) a Plastic People zpívají v jedné z posledních skladeb: "My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Duch sám."
Chápu, že z toho má establishment malou radost. Ale i my máme malou radost z establishmentu. Připomněli jsme již, že způsob, jakým se schází publikum na koncerty zmiňovaných hudebních skupin, připomíná husitské chození na hory se všemi důsledky. Nemá smysl vypočítávat všechny zakázané, znemožněné či rozehnané koncerty. Stačí snad vzpomenout událostí kolem koncertu v Rudolfově u Českých Budějovic z 30. března 1974, kdy pohotovostní oddíly policejní zmasakrovaly několik set jeho účastníků z celé republiky. Chiliastické nálady nutně vznikají v dobách, kdy duchovní útlak ze strany světské moci začínají lidi pociťovat jako neúnosný. Samozřejmě jenom někteří lidé, nemluvíme o konzumentech. Mluvíme o lidech, žijících spolu v duchovním ghetu, které není obehnáno zdí, ale roztroušeno v cizím a nepřátelském světě.
Toto společenství, založené na duchovní spřízněnosti, vzájemném respektu individualit a toleranci, je v neustálém pohybu a zrodu. Filosofické aspekty takto existující vrstvy lidí, nebo subkultury, jak se jí říká cizím slovem, do důsledku domyslel a svrchovanou básnickou formou sdělil Egon Bondy v utopickém románě Invalidní sourozenci. Pasáže, které popisují vzájemné chování "invalidních sourozenců" - vyvrženců z konzumní společnosti - by se daly beze změny vztáhnout např. na I. hudební festival druhé kultury, pořádaný v malé vesničce Postupicích na Benešovsku.
Nikdy by nevzniklo tak pevně semknuté a přitom neorganizované společenství, kdyby tlak establishmentu nebyl tolik nesnesitelný. Je to společenství vzájemné ochrany lidí, kteří chtějí žít jinak, v jejich hodnotovém žebříčku stojí výše touha po ukojení duchovních potřeb než snaha o dosažení hmotného zabezpečení, jak jim ho nabízí establishment za cenu zřeknutí se všeho, co činí z člověka neopakovatelnou individuální svobodnou bytost.
XIII.
Musíme si rozumně počínat
v tomto světě zla, v prostředí,
do něhož nás Bůh neodvolatelně
umístil.
John Milton
Častokrát tady padlo slovo underground a dvakrát termín druhá kultura. Na závěr bychom si měli ujasnit, co to je. Underground není vázán na určitý umělecký směr nebo styl, přestože např. v hudbě se projevuje převážně rockovou formou. Underground není vázán na určitý směr. Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí. Je to vyhlášení boje establishmentu, zavedenému řízení. Je to hnutí, které pracuje převážně s uměleckými prostředky, ale jehož představitelé si uvědomují, že umění není a nemá být konečným cílem snažení umělců. Underground vytvářejí lidé, kteří pochopili, že uvnitř legality se nedá nic změnit, a kteří ani neusilují do legality vstoupit. Ed Sanders z newyorských Fugs to formuloval jasně, když ohlásil "totální útok na kulturu". Tento útok mohou uskutečnit pouze lidé, kteří stojí mimo ni. Stručně řečeno, underground je aktivita umělců a intelektuálů, jejichž dílo je nepřijatelné pro establishment, a kteří v této nepřijatelnosti nejsou trpní a pasivní, ale snaží se svým dílem a svým postojem o destrukci establishmentu. Nezbytnými vlastnostmi těch, kdo si zvolili underground za svůj duchovní prostor, je zběsilost a pokora. Komu tyto vlastnosti scházejí, nevydrží v undergroundu žít.
Je smutným a častým jevem na Západě, kde byl underground na počátku šedesátých let formulován a ustanoven jako hnutí, že někteří umělci, když dosáhli skrze působení v něm ocenění a slávy, vstoupili do kontaktů s oficiální kulturou (budeme jí pro naše potřeby říkat první kultura), která je s jásotem přijala a pohltila jako přijme a pohltí nové karosérie automobilů, novou módu či cokoliv jiného. U nás se věci mají podstatně jinak, daleko lépe než na Západě, protože žijeme v ovzduší naprosté shody: první kultura nás nechce a my nechceme mít s první kulturou nic společného. Odpadá tedy pokušení, které je pro každého, i toho nejsilnějšího umělce, semenem zhouby: touha po uznání, úspěchu, získání cen a titulů a v neposlední řadě i po hmotném blahobytu, který z toho všeho vyplývá. Zatímco na Západě žije ve zmatku řada lidí, kteří by pro svoji mentalitu tady možná patřili mezi naše přátele, u nás byly věci vymezeny jednou provždy naprosto přesně. Nic z toho, co děláme, se nositelům oficiální kultury nemůže líbit, protože to je nepoužitelné k vytváření dojmu, že věci jsou v pořádku. Věci totiž nejsou v pořádku. Neexistuje v lidských dějinách období, které by bylo beze zbytku obdobím šťastným, a skuteční umělci byli vždycky ti, kdo upozorňovali na to, že věci v pořádku nejsou. Proto je jedním z výsostných znaků umění vytváření neklidu. Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude naprosto nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože se mu tím sama vehnala do náruče. Ale která zbaví ty, kdo se k ní budou chtít připojit, skepse, že se nic nedá dělat a ukáže jim, že se toho dá udělat mnoho, když ti, kdo to dělají, chtějí málo pro sebe a víc pro ty druhé. Jedině tak se dají důstojně přežít zbývající léta života, která čekají nás a všechny, kdo souhlasí se slovy táborského chiliasty Martina Húsky: "Člověk věrný jest cennější než jakákoliv svátost".

Texty: Egon Bondy
Okolo okna
hvězdy jdou
a měsíc stojí nade mnou
a tvoje oči pitomé
je vidět tmou
vzduchem lítaj jepice
v tom kalném svitu měsíce
mě bolí břicho po víně
i palice
Podivuhodný mandarin
Po celý život budeš roztahovat klín
aby v něj vešel Podivuhodný mandarin
Budeš svůj šat šít z marností a vin
toužíc aby v něj vešel Podivuhodný mandarin
A v hlavě hukot krve a v očích noční stín
budeš hledat kde je Podivuhodný mandarin
Mnohokrát si budeš chtít pustit plyn
že zas to nebyl Podivuhodný mandarin
Až vyčerpáš se v čtyřicítce a budeš celá hin
poznáš že život je jen boží mlýn
Ranní ptáče
dál doskáče
nakopnu ho
až zapláče
Trávím neděle a svátky
na hrobě své drahé matky
Magické noci počal čas
Kocha snad z toho vezme ďas
Magické noci počal čas
My žijeme v Praze to je tam
kde se jednou zjeví Duch sám
Když je dnes člověku dvacet
chce se mu hnusem zvracet
ale těm co je čtyřicet
je toho vyblít ještě více
jen ten komu je šedesát
může jít se sklerózou klidně spát
Jsem obětí vázanosti toxikomanické
mohlo by to býti k zlosti
ale je to komické
Piju pivo žeru prášky
stejně sotva usnout smím
Ráno prodám prázdné flašky
Julie mi helfne s tím
Jó jó to se ti to spí
když já zmítanej třasavkou
po dvou hodinách práškovýho spaní
zas vzhůru pro svý ožralství
Jó jó to se ti to spí
když nemáš ani zdání
že opitej pivem a kořalkou
se jako skvost vesmíru skvím
Jako dva klasy na jediném stvolu
teď už až na nebesa půjdem spolu
Neví člověk kdy jde nahoru a kdy dolů
a ani to nehraje roli - když jsme spolu
Ach jak mě souží a trýzní
zácpa svou hroznou přízní
Střeva hnijou mi mám dojem
nebo se spekou tím hnojem
Plyny vycházej mi ústy
někdy taky roztok hustý
Ach jak mě souží a trýzní
zácpa svou hroznou přízní
Nikdo nikdo nikdo
nikdy nikde nikam
Se nedostal
Snad já?
Takový vůl
přecejen nejsem
Prší prší prší
víc nežli se sluší
ďábel mi sedí na duši
Mlha si sedla za okna
po celém městě je tma
je konec nebo se mi to jen zdá
Slunce mrtvé stojí
strašidla se rojí
všichni se bojí
Po nebi jde hrozný tvor
je to lepra nebo mor?
Vlci jdou z hor
I elektřina přestala svítit
ani plyn nechce od sirky chytit
a vrány se rozkřičely smíchy
Koupil jsem si francovku
dal jsem za ni třicet korun
teď ji vokusím
jestli je lepší než rum
Půl procenta mentolu
krkám nahoru dolu
Sedmdesát procent lihu
skládá na mne svoji tíhu
Koupil jsem si francovku
je lacinější než rum
už mi tím pitím
měkne rozum
Veřejné oznámení
Státy nehanobím
vůbec žádné nikdy
Bondy
Ach to státu hanobení
nad to není
Příslušník se na nás kření
že má frčku k povýšení
DG 307
Texty: Pavel Zajíček
dg. 307 - přechodné situační poruchy - patří sem:
- situační přechodné poruchy u osob bez zjištěné předchozí duševní poruchy jako:
- velká stresová reakce (panická reakce)
- bojová únava
- poruchy adaptační schopnosti
- afektivní poruchy jednání
- zkratkové jednání
- psychopatická reakce u normální osobnosti na silnou stressovou situaci
Divný hosti
provádíme transfúzi
zhovadilosti
způsobujem rozpady
osobnosti
pořádáme demolici
netečnosti
rozžhavujem zmrzlý
radosti
sme divný hosti
Neživý a živý
milovat
neživý a živý
nevidět ve všem
jenom chyby
přijímat co tě
voslovuje
voslovit
co tě vobklopuje
plně prožít
nepatrnou chvíli
míříme k
stejnýmu cíli
přistupovat k věcem
z trochu jiný strany
neřvat zběsile
a prázdně
že všechno je posraný
Degenerace
degenerace náhle se vzbouzící
degenerace do vočí bušící
degenerace pronikající každou vteřinou
degenerace pravd co stanou se mršinou
degenerace našich vztahů
degenerace šílenejch stavů
degenerace jednoduchosti života
degenerace pojmu nicota
degenerace blití i sraní
degenerace milování i spaní
degenerace veškerý krásy
degenerace celýho člověka
degenerace nezbejvá žádná útěcha
degenerace sami jsme zdegenerovaný
degenerace myšlení máme po svým zformovaný
degenerace symbol degenerace to jsme my
degenerace uskutečňujem svoje sny bláznivý
Noví bojovníci
vstávaj noví bojovníci
je to světlo neválčící
vstávaj noví bojovníci
žádný kurvy žádající
procházíme po skleněný zemi
nepropadnem
sme nadhlehčeni
neprodáme se
do otroctví
vodřízli sme
kotvy děsný
Vstávaj noví bojovníci
v naději se radující
vstávaj noví bojovníci
žádný kurvy žádající
vstávaj noví bojovníci
nadšený a chápající
Až
až z mrakodrapů
zbyde
hromada rumů
až ze všech koutů
polezou
tučný červi
až na tvůj
mozek
navlečou prcgumu
až z těla
ti zdrhnou
všechny nervy
až nebude kam jít
až nebude kde snít
až nebude kde hnít
proč TEĎ kompromisy
proč TEĎ tahat minulosti
proč TEĎ připomínat kdysi
proč TEĎ bejt svině
proč TEĎ zaprodávat
se zlu
tý chuchvalcový lavině
Návraty
návrat času
bez omezení
návrat prostoru
bez vlastnění
návrat kamene
do skály
ref:
vše jako na počátku
tvoření
vše se do prvotního
promění
návrat divoký
přírody
do vyhlazenejch měst
návrat železa
do zemský hmoty
návrat dávno
spadlejch hvězd
ref:
vše jako na počátku
tvoření
vše se do prvotního
promění
návrat nahoty
bez studu
návrat společnosti
bez moci
návrat doteku
bez perverze
návrat tvorstva
bez věznění
ref:
vše jako na počátku
tvoření
vše se do prvotního
promění
Sv.
svatej Pavel
celej život stíhán
svatej Štěpán
ukamenován
Jan Křtitel
sťat
Ježíš
ukřižován
seká tobě
někdo do hlavy
seš snad hříčkou
popravy
máš nedostatek
potravy
vobavy vo svý
zdraví
bořej se ti
kostí základy
připravujou proti tobě
úklady
mlátí ti někdo
šutrem do brady?
čeho se tedy bojíš?
však ty víš!
seš zakrnělej
zbabělej živočich
hlavně že seš
prasácky dobře veleživ!
sv. Pavel
celej život stíhán
sv. Štěpán ukamenován
Jan Křtitel sťat
Ježíš ukřižován
Očisťování
každý ráno bychom se měli očisťovat
každou noc bychom se měli milovat
každou vteřinu bychom měli bejt
připravený na konec
pouhá otázka dalšího
pouhá záhada skrytýho
pouhej nával předsudků
pouhý břemeno zármutků
pouhá mlha
kterou se bojíš vodkopnout
pouhá nedůvěra ke všemu
čím se můžeš prodchnout
pouhý barvy
který nesmyslně zčerňuješ
pouhý slova
kterejma jen běduješ
pouhá nenávist
kterou v sobě utváříš
pouhá závist
která tě přibíjí na jedno místo
pouhej chlad
kterej tě vystavuje zmrazenýho
pouhej strach
kdy se bojíš
všechno jen trochu jinýho
pouhej sen
kterej nechceš snít
pouhý nadšení
který se snažíš skrýt
pouhej život
kterej se neodvážíš žít
každý ráno bychom se měli očišťovat
každou noc bychom se měli milovat
každou vteřinu bychom měli bejt
připravený na konec
Co sme?
sme dětma
který nestačili zestárnout
nebo šílenci
který nemůžou padnout?
proč se tak často
nenávidíme?
proč na ješitnosti
pevnosti z hoven
stavíme?
proč se nepropojíme?
čeho se bojíme?
co je na nás vokázalýho?
co je na nás zajímavýho?
sme nosiči strachu
sme předzvěstí prachu
co chceme?
kam deme?
co až se vocitneme nikde
z čeho se tam posereme?
Sme dětma
který nestačili zestárnout
nebo šílenci
který nemůžou padnout?
Kdyby
kdyby se člověk
moh slisovat
do milimetrovejch krychlí
stali by se z nás
nepolapitelný individua
kdyby se naše vlasy
měly spojovat
povrch bychom potáhli
mohutným kobercem
kdyby se všechny touhy
daly zhmotňovat
kouli bychom přikryli
krásnejma nesmyslama
kdyby se všeho
snadno dalo dosahovat
prázdnem bychom se
zadusili
v každym okamžiku
musíme bojovat
každej za poslední
považovat
neschopnejm neschopnost
znechucovat
konzumní stádo
svojí přítomností
šokovat
Operace
vylámem všechny stromy
vytrháme trávu
do skal vytesáme zvony
po kraji rozlejem
žhavou lávu
všechno ovoce
bude kvasit
alkoholickej plamen
začne živý strašit
skutečnost je pouhým klamem
musíme se všemu smát
co se eště může stát
ref.:
ať chcípnou všichni mudrcové
voslavený budou blbci
zasadíme železnou květinu
vo kterou spolu
budem pečovat
v noci se rumem
vožerem
pak na ní budem
chodit chcát
tendle železnej květ
nade vše budem milovat
ref.:
ať chcípnou všichni mudrcové
voslavený budou blbci
až z květiny spadne
první rez
přepadne tě asi děs
mol napadne tvůj šat
budeš se chtít kát
nemáš zdání
že tvý polopokání
je zbytečný
todle násilný vobnažení
není žádný znamení
až v rezu a prachu
po krk vězet budeš
řekneš si pak:
KAM SE PODĚL
TVŮJ MOUDREJ SVĚT?
ref.:
ať chcípnou všichni mudrcové
voslavený budou blbci
jen ať se slastně kroutěj
vševědoucí volové
víc uviděj slepí krtci
Papírový absolutno
chtěl bych mít
světy z papíru
a taky papírový lidi
trochu benzínu
a nastrouhaný slídy
škrtátko a sirku
nekonečnou žilku
papírový stromy
papírový domy
papírový vládce
který vládnou krátce
protože mám
škrtátko a sirku
nekonečnou žilku
vysoký plameny
hořící
papírový kameny
NEJDŘÍV BYCH SE PODPÁLIL!
papírový továrny
papírový pekárny
papírový pakárny
papírovou historii
DEPRESIVNÍ KOLONII
papírový zákony
papírový záclony
papírový bludy
papírový huby
papírový revoluce
papírový filosofy
papírový evoluce
papírový cokoliv!
pejpr - pejpr - pejpr
pejpr - pejpr - pejpr
pejpr - pejpr - pejpr
Krkavec
krk-krk-krk krkavec
krk-krk-krk krkavec
sem jen ubohej
bílej savec
trpící dravec
krk-krk-krk krkavec
krk-krk-krk krkavec
co neutrhnu nemám
co mám
nedám
sem jen ubohej
bílej savec
sem krkavčí samec
krk-krk-krk krkavec
krk-krk-krk krkavec
doluju bohatství
z kráteru
ach to se přežeru
vraždím svědomí
i city pitomý
sem jen ubohej
bílej savec
sem krkavčí samec
krk-krk-krk krkavec
krk-krk-krk krkavec
Sme hudebníci z konzervy
sme hudebníci z konzervy
útočíme psychu na nervy
sme potomci dušologa
nevzali jsme všichni roha
ref.:
hipí..ánhepy..hypy
hipí..ánhepy..hypy
poletíme do usa
chcem tři papíry za kusa
zahrabaný v koši
pošlem ši tu troši
ref.:
(hipí..ánhepy..hypy:)
utloukli sme lásky stoh
miliony žabích noh
projdeme se po mexiku
nasbíráme do pytlíku
ref.:
(hipí..ánhepy..hypy:)
kopolace na kaktusu
pejot vládce vkusu
pejot vládce vkusu
pejot vládce vkusu
pejot vládce vkusu
uřežeme krásný hlavy
nasytíme padlý davy
ref.:
hipí..ánhepy..hypy
hipí..ánhepy..hypy
Utopenec
topim se ve sračkách
svýho přemejšlení
topim se vob den
nic se nemění
chci s někým mluvit
každej je z gumy
nebudu je rušit
mastěj vlastní struny
Banán prorok
když tě čapne
ranní svěrák
myslíš že
vysvobodil by tě
smrťák
kerej tě sekne
do tejla
todle známe dobře
voba dva
já i mejla
já i pavel
je-li však
další zrození
dostanem nohy
k chození
mozky k myšlení
prdele k sezení
voči k vidění
ptáky k plození
ruce k hlazení
ne!
staneme se pivní kvasinkou
pivní kvasinkou
pivní kvasinkou...
sežral sem všechnu moudrost
v podobě hovna
nemám velkou radost
z toho hovna zrovna
holky se svlíkaj
je právě jaro
ptáci zpívaj
něco se stalo
topim se ve sračkách
svýho přemejšlení
topim se vob den
nic se nemění
peníz se ztratil v pivu
penis se válí v klidu
dlouho sem nečet knihu
zbožňuju pohled klínu
noha se lepší v klihu
netěším se na zimu
je mi 23
a mám špatný sny
sem slepec
žádnej světec
třesu se
když se vzbudim
sem tam chodim
piju 10 piv
je mi špatně z nich
vim co je to nuda
nevim co je to filosofie
vim co je to onanie
vim že život není zrůda
topim se ve sračkách
svýho přemejšlení
topim se vob den
nic se nemění
Kanál zvanej fetišismus
svět je
velkej kanál zvanej fetišismus
člověk propad
modle svět je
velkej kanál zvanej fetišismus
dav zlatý
plody chce
svět je velkej kanál
zvanej fetišismus
ať diamantový pyj
nebo něčí bysta
svět je
velkej kanál zvanej fetišismus
evoluce stříká
svý poluce
na nenažraný ruce
svět je
velkej kanál zvanej fetišismus
ať umělej mozek
nebo bezhlavý stádo
svět je
velkej kanál zvanej fetišismus
ať trůn
moc
nebo babylónská věž
svět je
velkej kanál zvanej fetišismus
Podoba
čemu se podobáš
ve svý velikosti
seš dotek
hvězda
nebo zbytek kostí
čemu se podobáš
ve svý velikosti
seš spasitel
zvláštnost
nebo plamen
čemu se podobáš
ve svý velikosti
seš pravda
bůh
nebo tuna ješitností
čemu se podobáš
ve svý velikosti
hovnu hovnu hovnu hovnu
hovnu hovnu hovnu hovnu
Nářek Dosud Nenarozenejch Dětí
jak dopadne
na život tažení
spatříme jasný záření
nebo zatmění?
budou kraje
eště zelený
nebo černý kameny?
ref.:
koupem se
v plodový vodě
čekáme
záchranný lodě
vodsouzený
zavěšený
na pupeční šňůře
kdo nám pomůže?
až vypadnem ven?
kdo nám rozdupe
narozenej sen?
ref.:
koupem se
v plodový vodě
čekáme
záchranný lodě
v krvi narozeni
chaosem zděšeni
změníme se
ve stín na dlažbě?
postavěj nám
stroje na hlavě?
ucpou s náma
díry do země?
napadne nás
duševní mor
nebo jinej tvor?
ref.:
koupem se
v plodový vodě
čekáme
záchranný lodě
Exploze myšlení
exploze přemejšlení
rozpaluje vzduch
výbuchy soucítění
pronikavej zvuk
ref.:
jak krásný je
todle ničení
jak krásnej je
společnej duch
armády skutečnosti
nechápou ten jev
i při svý
bojeschopnosti
musej nečinně
přihlížet
ref.:
jak krásný je
todle ničení
jak krásnej je
společnej duch
exploze přemejšlení
rozpaluje vzduch
výbuchy soucítění
pronikavej zvuk
ref.:
jak krásný je
todle ničení
jak krásnej je
společnej duch
mozky který nevydržely
ten šílenej tlak
musej se vysušit
a skutečnost vzdát
ref.:
jak krásný je
todle ničení
jak krásnej je
společnej duch
Chameleon
chameleon
vkročil na zem
chameleon
dostal darem
chameleon
barev množství
chameleon
chtěný božství
chameleon
je připraven
modrá maska
zelený péro
zlatej jazyk
strakatý čelo
stříbrný slova
bronzová noha
chameleone
máš mozek rosolovej
chameleone
měl bys ho mít kovovej
chameleone
nestačil ses přemaskovat
chameleone
zásadně převorientovat
chameleone
jinej stav se k tobě dere
chameleone
sám si tebe rozemele

Texty: Karel Soukup
Ach synku, synku
Ach synku, synku doma-li jsi:/
tatíček se ptá oral-li jsi:/
Otče což nechápeš je jiná doba:/
kolečka chatařům jsem dávno prodal:/
Když jsi je prodal jak zaoráš:/
nebo snad docela práci hledáš:/
Traktorem to táto trvá chvíli:/
to vy jste s matičkou nezažili:/
Ach synku, synku je jiná doba:/
většina národa zhovadila:/
Betlém
Hvězda nad Betlémem vychází
Ježíšek se asi narodí
Přicházejí králové
nesou ňáký darové
Hvězda nad Betlémem vychází
Někdy se mi zdá že jsme si spletli
zrození se vzkříšením
nevím, co je na tom k smíchu
ale po pravdě řečeno
co se dalo to jsme zkurvili
Hvězda nad Betlémem vychází
Ježíšek se právě narodil
přicházejí králové
nesou ňáký darové
Hvězda nad Betlémem vychází
Gud džouk
Gud džouk maj fadr
Gud džouk maj madr
Gud džouk maj femili
Gud džouk maj bradr
Gud džouk maj sistr
Gud džouk maj femili
Kolikrát sem se tu pohádal
že sem se na to už nevysral
že sem se chtěl narodit, chtěl narodit
chtěl existovat
Gud džouk maj vajf
Gud džouk maj bejbi
Gud džouk maj fejvorit
Gud džouk maj najs
Gud džouk maj priti
Gud džouk maj fejvorit
Pak sem si mašli uvázal
abych se na ní pohoupal
že sem ji nedotáhnul, nedotáhnul
asi sem se bál
Gud džouk maj gudlak
Gud džouk maj dríms
Gud džouk d lajf of majn
Gud džouk maj gudvil
Gud džouk maj džop
Gud džouk d lajf of majn
Televize
Televize Eurovize Intervize krasobruslení
Televize Eurovize Intervize olympijské hry
Televize Eurovize Intervize večerní zprávy
Televize Eurovize Intervize my jsme umělci
Televize Eurovize Intervize hovor s mládeží
Televize Eurovize Intervize pořad o práci
a sme v prdeli
Vstávej lásko má
není tma
můžem spolu jít
posnídat
Den nám chutná
slunce chutná
hlava tvá se na něj usmívá
Lidi choděj
Domy stojej
ruka tvá je ná ná nádherná
Svět do lahve
zalepíš
vínem nikdy ne
urazíš
Dáme dojmu
spoustu filmů
ze všech pojmů jen láska vyhrává
Budem spolu
hlavou dolů
v alkoholu krajina umírá
Den sám chodí spát
když je tma
noc se s námi chce
milovat
lá lá lá
Věřím
Věřím v Boha všemohoucího
stvořitele nebe i země
Jezu Krista Pána našeho
ref.:
/: hosana na výsostech
Aleluja :/
Bože stvořiteli všech lidí
chceš by všichni byli spaseni
v nebi a tě navždy hleděli
/: Hosana na výsostech
Aleluja :/
Růženec vineme přeslavný
s miláčky se Pán již rozloučil
požehná a stoupá v nebes výš
/: Hosana na výsostech
Aleluja :/
smrdíš o Duše přesvatý
Aleluja
Vojna
Vojna vojna
to bude věc, bude nás moc, to máme pech
Vojna vojna
bere nám dech, děvčata jsou jak na trnech
Hájíme mír
solidaritét
Ukážem vám
že nejsme kriplové
Vojna vojna
armáda šik, jak jeden muž, jak bolševik
Vojna vojna
vypněme hruď, přísahy slib do smrti drž
Za vyšší cíl
ideologie
Nepřítel náš
kdo nebojuje
Vojna vojna
dělostřelci, průzkumníci, hraničníci
vojna vojna
armádní sbor, hudebníci, zahrajte v boj
Zeleně žít
uniformité
je falešník
kdo modrou knížku chce
Vojna vojna
to bude věc, bude nás moc, to máme pech
Vojna vojna
bere nám dech, děvčata jsou jak na trnech
Šílenství
Áááááááááááá
Áááááááááááá
Šílenství
Zoufalství
Propadlí
Ďábelství
Už jsme jednou nohou v hrobě
nedáme to znát na sobě
co by tomu řekli lidi
že se za nás trochu stydí
Áááááááááááá
Áááááááááááá
Rána morová
Přál bych vám prožít ránu morovou
pak míň pevně už byste stáli nad vodou
snad pátý z vás by živý zůstal náhodou
by rozklad těl svých známých zíral pod nohou
ref.:
Tak to chodí, tak to bejvá
né že nás furt prej přibejvá
Tak užívej, vždyť život věčně netrvá
tvůj milý se za volantem usmívá
co se děje, každý řidič nadává
to urvaná tvá hlava provoz zbrzdila
ref.:
V neděli na dáče dáme lehátka
proč od komára celé tělo otéká
jé bráško, tobě padá maso ze trička
to začala nám válka biologička
ref.:
V Ženevě je konference mírová
nebojíme se už dneska strašidla
smrt už u nás svoji práci ztratila
to ti řekne všude každá mrtvola
Sádlo
Vepře knedlo zélo sádlo večeře
ref.: Nažerem se přežerem se poserem se
Máma na stůl nosí
sádlo večeře
Nažerem se přežerem se poserem se
Po večeři táta leží
sádlo večeře
Nažerem se přežerem se poserem se
Všichni spí a prdí
sádlo večeře
Nažerem se přežerem se poserem se
Vepřo knedlo zélo
sádlo
Pivo
Vypijeme hodně piv
propijem rozum dyť to neni div
Dobráci chtěj nám říci
všichni prej budeme neurotici
ref.:
IQ je jabko červavé
Pivo je vskutku záslužné
Pivo je oběť dnešního dne
Pivo je láska ku pravdě
IQ je jabko červavé
S vážností upijem strachu
dyť jsme se upsali krví rarachu
Pití nám chutná více
všichni se sejdeme na klinice
ref.:
IQ je jabko červavé
Pivo je vskutku záslužné
Pivo je oběť dnešního dne
Pivo je láska ku pravdě
IQ je jabko červavé
Dobráci chtěj nám říci
Všichni prej budeme neurotici
Půjčka
Svoboda je přítel lidí
kupte si ji staří mladí
dobrovolný pojištění hej zátylek tučnej
Lacino na půjčku dává
O práci nás neokrádá
je i půjčka nenávratná hej zátylek tučnej
Rozvážnost se stala cílem
obalený nervy sádlem
jen né žádný vzrušování hej nerve sádelnej
Morálka se spletla s kázní
od státu je pobyt v lázních
zajištěný stravování hej nerve sádelnej
Kultura vám dá co chcete
kam na léto pojedete
volný poukaz je tu ještě hej rozkrok veselej
Divadla koncerty kina
ruka ruku pevně svírá
láska kvete v každém věku hej rozkrok veselej, hej
Amerika
První vládní klika
první politika
žida první ruka
To je Amerika
Má největší prsa
kus asijskýho lesa
dolar ten neklesá
nebojí se Rusa
Junejtid stejts Emerikn
ref.:
Emerikn Emerikn, Jú es ej Emerikn
van tu srí for fajf :/
Máme nový plíce
a umělý srdce
samý nový práce
automatizace
Když máš ňáký chtíče
program počítače
bordel u dálnice
perem to do měsíce
Junejtid stejts Emerikn
Kristus Krišna Ráma
žijou tady s náma
Jóga bodhi satva
a Mohamed Alah
Nový společenství
super člověčenství
nový náboženství
žijem v mnohoženství
Junejtid stejts Emerikn
Leningrad
Když bledý soumrak padne nad Něvu
hmmm ......
A mládí ohlédne se za milou
hmmm ......
V čajovně tršou rockenrol
Da každý málčik děvu má
pevně ji v náručí svírá
hraje nám hudba prokletá
jó kéž bys byla nahatá
V čajovně tršou rockenrol
svět s námi tančí a zpívá
vodka to není alkohol
ať žije Sovět union
Tak pochopení mějme soudruzi
vždyť mládí to chce prožít své
Snad jsme dnes unaveni po práci
však každý si rád vzpomene
že každý mladý tančit chce
Kdo nechtěl by naši zemi milovat
zde nikomu nic neschází
U nás má každý právo pracovat
a je prost všech zlých nesnází
mládí je věčně v extázi
Indie
Nakupujeme v samoobsluze
zejména
Nakupujeme za peníze
ze práce
ref.:
Naše děti budou ze všech nejtlustší
Kalorie posiluje
Kalorie osvěžuje
Kalorie uzdravuje
Kalorie fekálie
Deset kilo masa vepřovýho
vepřovýho masa
Pochodujeme po krámě
do kola
pochodujeme za účelem
oběda
ref.:
Naše děti budou ze všech nejtlustší
Kalorie posiluje
Kalorie osvěžuje
Kalorie uzdravuje
Kalorie fekálie
Pracovní tábor
Zní píseň nad pracovním táborem
s ní tíseň nám dala sbohem
/: Písní zní tábor pracovní :/
Zem duní čím to asi je
neboj se, to národ pracuje
/: Rozkvétá v zemi er ó há :/
Květ v práci, dívka se usměje
oslavena nejenom Marie
/: Em dé žet svátek je všech žen :/
Dech máje láskou vše naplnil
jde průvod všech pracujících sil
/: První máj dnes vzdáme práci zdar :/
Zář slunce přichází z východu
zvěstujme západu svobodu
/: každý má nárok den volna :/
Radio
Když přijdu domu z práce
a mám po práci
mně kultury se zachce
nejen chlebem jsem živ
sednu si na židli
zatočím knoflíkem
to já miluju
ref.: Na rádijů, dobře hrajů, na rádijů :/
když se ráno vzbudím, vstávat se nechce
k přijímači se stulim, půjdu do práce
se stanicí Praha, dáme rozcvičku
noční chmura padá, na rtech písničku
V práci vo přestávce, když máme přestávku
ať mistr chce či nechce, já běžím k dráťáku
bez kouzelnýho proutku, zázrak už je tu
plná dílna tónů, a nám je do skoku
Když se v noci vzbudím, spát se mi nechce
vůbec se nenudím, rozhlas je přece
v noci se nemá rušit, já neruším
mám sluchátka na uši, v nich všechno slyším
Když du domů z práce
a mám po práci
všichni někam chvátaj
vzdělaný i dělníci
jenom já se loudám
nikam nespěchám
přenosné rádijko
totiž v kapse mám
ref.: Na rádijů, dobře hrajů, na rádijů
Spartakiáda
Kutálí se míč běž radši pryč
nebo tě snad nohy nebolí
Víš co je míč víš snad i víc
máš to asi v hlavě skórový
Fotbalový kluci zdravý
sloužej vlasti to je hotový
Obětavý nohy mladý
takovýhle syny chceme mít
Komu se to nelíbí ať na hřiště nechodí
Na žíněnce kokotrmelce
krásný pocit býti sportovec
Sportem ku zdraví to je to pravý
to ví skoro každý pitomec
V kouzle pohybu spocenejch davů
najde každý vlastní zálibu
Hned se chce žít do práce jít
svižně vstávat jen tak po ránu
Komu se to nelíbí ať neničí nářadí
Spartakiáda to je estráda
je nás tady jako kobylek
Tři tisíce žen nechoď čerte sem
tohle bys už dneska neunes
Spartakiáda to já mám ráda
zmocní se mi divná nálada
v jednom nadšení všichni tleskají
celý národ strana i vláda
komu se to nelíbí ať tu s námi nesedí
Texty: Svatopluk Karásek
Byl boj na nebi s drakem rval se Michael
byl boj na nebi s drakem zlým lstivým
drak na zem s nebe je svržen
teď boj na zemi trvá dál
Michal spolu s anděli byl boj na zemi
ďábla s nebe shodili byl boj na zemi
nezahynul sviňák ten byl boj na zemi
ale pad na naši zem byl boj na zemi
Mezi dobrem mezi zlem je boj na zemi
den co den se všichni rvem je boj na zemi
v srdcích mužů v srdcích žen je boj na zemi
ten drak musí být přemožen je boj na zemi
Drak to prohrál s Michalem byl boj na nebi
prohraje i v srdci tvém byl boj na zemi
věz, když tě síly opouští byl boj na zemi
s Kristem prohrál na poušti byl boj na zemi
Často musím uznat sám je boj na zemi
že ten svůj boj prohrávám je boj na zemi
vždyť to zvíře pitomý je boj na zemi
ztupilo mi svědomí je boj na zemi
Když Ježíš na tvý straně je je boj na zemi
boj s tebou drak prohraje je boj na zemi
pak připadnou ti legrační je boj na zemi
i jeho svody finanční je boj na zemi
Kázání o zkáze Sodomy a Gomory
Vynes Bůh soud - vyhladím město hříchu
tu Sodomu - Sodomu i Gomoru
Nemohu déle zvrácenost lidí snášet
zničím ohněm to město i lidi v něm
Bože tvůj meč v tom městě všechny sejme
ty zlosyny i ty co jsou bez viny
Co když v tom městě je padesát lidí moudrých
Bože ty chceš těch padesát zničit též
Najdu-li tam padesát spravedlivých
pro ně ti dím to město nevyhladím
Co když můj pane pět lidí chybět bude
soud vezmu zpět když najdu jich čtyřicet pět
A co když třicet nebo dvacet věrných najdeš
já život tam i pro deset zachovám
Hrstka bláznů nakazí celé město
pár statečných spasí město v dobách zlých
Nenašel Bůh těch potřebných deset
města se vzdal život z něj odvolal
I v našem městě hledá Bůh aspoň těch deset
nenajde-li pak je všechno v prdeli
Say no to the Devil say no
Say no to the Devil say no
the Devil is a dissever
he wont treat nobody right
say no to the Devil say no
Sejmou ti podobu sejmou
tvář tvou zmažou ti hlínou
chtěj mít jen masku posmrtnou
sejmou ti podobu sejmou
Sejmou tvou bustu sejmou
čas už hází proti skále
ty tvý hlavy sádrový
sejmou tvou bustu sejmou
Ze zdi tvý obrazy sejmou
sejmou tvý obrazy sejmou
svezou je na velkou louku
shořej v moři ohnivým
sejmou tvý obrazy sejmou
Pak se pod zdí prázdnou sejdou
koho teď tak karty sejmou
teď padlo jim žaludský eso
tak ho hned do rámu daj
sejmou nám karty sejmou
Sejmou ti otisky sejmou
pak teprv poznáš ďábla
v hlavě se ti rozsvítí
sejmou ti otisky sejmou
The angel roll the stone away
angel roll the stone away
early on that Easter sunday morning
the angel roll the stone away
Já jsem ňákej stounavej
já jsem ňákej stounavej
že v mým žití všude chybí láska
z toho já jsem stounavej
A tak jsem šel za farářem
říkám, máš-li lék mi dej
Ty o lásce stále jenom mluvíš
já nejsem moc hloubavej
Mám se večer učit řeči
neb číst román klasickej
raději si zas prohlížím porno
pak jsem z toho stounavej
V práci se chci zastat pravdy
pak si řeknu bacha dej
zase držím hubu na špagátě
pak jsem z toho stounavej
Půl roku loď v lahvi stavím
lepím špejle je mi hej
včera večer švih jsem lahví o zem
holt jsem ňákej stounavej
Při přeskoku švédské bedny
jsem nezvlád můstek pérovej
strh jsem madla bradla kolovadla
po dopadu jsem stounavej
Abych se zavděčil ženě
používám intim spray
pomády, mejdla co žerou kůži
z toho já jsem stounavej
Do zrcadla když se dívám
brr ten ksicht a typickej
takhle už nemůžu mezi lidi
to chce zákrok plastickej
Planty good rooms 3x
in my fathers kingdom refrén
V nebi je trůn v nebi je trůn
v nebi je trůn pravdy hlavní sídlo
v nebi je trůn v nebi je trůn
v nebi je trůn všem vladařům připomínej
Člověče chceš být vládcem
chceš vrýt svůj obraz dnům
jen seď na zemi ty blázne
nesedej na ten trůn
Neumí člověk vládnout
zpije se mocí svou
má pravdu pevně v ruce
radši než nad sebou
Vládče co k davům mluvíš
co kdybys tak jednou ztich
co kdybys tak jednou poklek
hlavu svou ve dlaních
Ani král ani rada moudrých
ani kněží ani lid
jen ten beránek zbitý
je hoden tu moc vzít
Já pak k jeho nohám
on za ruku mě zdvih
řek: já jsem služebník tvůj
a tvých bratří bezmocných
Kdo jsou ti krásní lidé
v šat bílý odění
lidé co k trůnu přišli
z velkého soužení
Vy silní ve víře
v Písmu kovaný
když začnou bít pastýře
kde jste schovaný
Tam k místu lebek
sám nese svůj kříž
a ty se zas krčíš v davu
zas jen přihlížíš
Vždyť už fakt nemůže
jak to můžeš snést
Šimone ty z Cyrény
jdi a pomož nést
I tam ten, páni kněží
tak často s ním byl
"co blázníš, já toho chlapa
nikdy nespatřil"
Kohout už jen chroptí
už ztratil svůj hlas
protože Krista zrazuje
každý každý z nás
Refrén této písně je použit z překladu amerického spirituálu z roku 1934
Je lepší na skále svůj život mít pamatuj
je lepší na skále život svůj mít pamatuj
Noemu duhou zjevil Bůh že už ne voda
příště vzplane vzduch
Je lepší na skále život svůj mít pamatuj
Boháč co vyhnal Lazara ven
ten neměl život svůj na skále postaven
ten na skále neměl život svůj pamatuj
Je lepší na skále život svůj mít pamatuj
Pilát co soudil tak jak dav řve
a pak si umyl ruce své
ten neměl na skále život svůj pamatuj
Je lepší na skále život svůj mít pamatuj
Kněz ten co si dál na mši svou šel
z příkopu sten jakoby neslyšel
ten na skále neměl život svůj pamatuj
Je lepší na skále život svůj mít pamatuj
Chlap ten co si to v svým auťáku sral
stopaře všechny přezíral
ten na skále neměl život svůj pamatuj
Je lepší na skále život svůj mít
Do srdce vyrytý srdce rukou tvou
nejde smejt vodou mejdlovou
Je lepší na skále život svůj mít pamatuj
Podle I. knihy Mojžíšovy, kapitola 49, verš 11 - upravil Vratislav Brabenec -
Proroctví o příchodu Mesiáše
Uváže oslátko
ke kmeni vinnému
k révoví dobrému
oslátko své
Práti bude pak
ve víně roucho své
ve víně rudém
knížecí šat
Ta barva vína
v očích mu zůstane
nad mléko bělejší
zuby jeho
Kázání o svatbě v Káni galilejské
Když Ježíš šel přes tu Judskou zem
druhům svým věrným řek: pojďte jdem
dnes v káni je svatba
bude tam i máti má
dnes je v Káni svatba tak tam jdem
Svatby té veselý ruch a rej
nocí zní přes celou Galilej
máti volá na syna
zůstali jsme bez vína
a to by byl svatby konec zlej
V Káni maj šest štoudví kamenejch
Ježíš dal do každý vodu vlejt
voda v kádích zapění
ve víno se promění
vína dost hej správče nalít dej
Proč dal víc než hosti vypít chtěj
proč dal víc než třeb znát mi dej
dyť já čet u Kalvína
že pět set litrů vína
šest štoudví má - Bůh jim požehnej
Podstatný je pití vína sled
nejlepší víno se dává hned
a jak času přibejvá
to horší se nalejvá
V Káni maj nejlepší naposled
V žitím tvém přibejvá dalších let
nečekej nejhorší naposled
Bůh na sklonku tvého dne
dá ti víno výborné
výborné víno naposled
V žitím tvém dnes každá radost tvá
radost tu úplnou předjímá
v svý smrti jen přejdeš most
Bůh zavolá: další host
novej host k nám vešel na slavnost
Víno tvé výborné pít mi dej
Víno tvé výborné pít mi dej
říká Bůh jen už dnes ochutnej
hle kalich můj oplývá
v něm čas se ti otvírá
kalich můj oplývá přijímej
Kázání Svatopluka Karáska na Velikonoční neděli v České Lípě 30. 3. 1975
Pozdrav:
Milost Vám a pokoj od toho, kterýž byl, kterýž jest a kterýž přijíti má.
Biblický text, nad kterým se nyní společně zamyslíme, je zapsán v Janově evangeliu v 16. kapitole ve verši 33. a zní takto: Na světě soužení míti budete, ale věřte, že jsem přemohl svět.
Scházíme se jako lid boží. Jako lid boží - spolu se všemi, kteří v tomto čase kdekoli na zemi vyznávají: Naším jediným pánem je Bůh života a pouze jemu se klaníme - i spolu se všemi, kteří v tomto čase a kdekoli na světě vyznávají: Naším jediným pánem je Bůh života, ale my se mu neklaníme, odcházíme do stran, splýváme v rozbředlém poli světa a nejsme schopni se zmátořit, vnitřně povstát. Scházíme se jako lid boží spolu se všemi, kteří v tomto čase a kdekoli na zemi vyznávají: Bůh je pánem života a reptají proti němu, vyčítají mu nespravedlnosti, rouhají se mu, řvou na něj, zápasí s ním. Spolu se všemi, kteří neobětovali duši svou molochu této doby a neprohlašují bez boje, bez zájmu, v uvolněné póze po dobrém jídle, že Bůh je přelud, hastroš zašlých dob a že nyní je člověk pánem života a smrti.
Spoluvytváříme společenství lidu božího v tomto čase. Spoluvytváříme lid boží - dávný Izrael - skrze Krista, který dal možnost všemu lidu účastnit se slávy a ponížení lidu božího. Prožíváme velikonoce - budem slavit večeři páně, připomeňme si, jak se na tomto světě ustavil lid boží, a porovnejme tento základ a naši dnešní situaci. Na počátku vztahu mezi Bohem a lidem této země je, dle svědectví Bible, jednající Bůh, vystupující ze skrytu. Praotcové si vytvářejí Boha, ale v hrůze se s ním setkávají tam, kde netuší. "Jasně vidím trápení mého lidu, který je v Egyptě, chci jej vysvobodit - vyvedu jej z poroby do země dobré a prostranné. Ty, Mojžíši, vyvedeš můj lid - neboj se, budu s tebou. Takto díš synům Izraelským - Jsem - poslal mne k Vám." Mojžíš přichází k lidu se zvěstí: "Bůh potkal se s námi - proto jděme přes poušť do země, kterou nám dá."
"A uvěřil lid, když uslyšel, že navštívil Bůh syny Izraelské. A skloniv se, poklonu učinil."
Zde začíná všechno, zde začíná lid boží - Izrael - církev. Nepoznatelný Bůh - Jsem - jedná a vyzývá, a lid v Něm vírou rozpoznává skutečnou sílu pro svůj skutečný život. Toto společenství - jen a jen víry - činí něco děsného. Vychází ze zajištěné nesvobody do neznáma - z Egypta na poušť. Zde se ustavuje lid boží, kde Jsem život zaslibuje, a lidé věří a odvažují se k činu vyjíti. Bez důkazů, bez jistoty, bez zásob - skrz neznámou poušť do neznámé země. Z hlediska normálního života - z hlediska reálného života - je to šílenství. Tisíce lidí - bez vody, bez jídla, bez organizace má jít neznámo kudy, neznámo kam - to má charakter masové sebevraždy. Neznámý Bůh zaslíbil - lid uvěřil a vychází na poušť - vše je na ostří meče: buď Bůh skutečně mluvil a skutečně je - pak lid dojde - anebo jde o fikci, o sebeklam zotročených, kteří již nemohou snášet porobu - pak zahynou. Zatím co jedni neuvěřili a zůstali v Egyptě, jiní uvěřili a šli. Izrael není národ, rasa - je to lid víry, lid který se odvážil vyjít na poušť za příslibem Boha, kterému uvěřil. A tak je předobrazem všech duchovních společenství.
Lid boží vychází na svou věčnou pouť, pochod šílené víry? - nebo pochod smrti? - nikdo předem neví, ale mnozí věří, že Jsem, že Bůh života jedná a nenechá zahynout. "Souženi jsou Izraelští, sevřela je poušť, báli se velmi a volali k Hospodinu." Tváří k poušti spatřovali slávu Boha - tváří k poušti nacházeli vše. Tak se ustavil lid víry a my, dnešní lid víry, máme být potomci tohoto lidu. Žijeme v době reálných předpokladů a odhadů a i uprostřed lidu božího je zoufalá nouze o činy a víry - a činy, které se dovedou spolehnout na toho, ve kterého opravdu věříme.
S tímto světem reálných předpokladů splývá i dnešní lid boží. Kdo se dnes odváží činu, který je motivován pouze vírou, že Bůh je pánem a své sliby nezruší, které z církví a kdo z nás osobně vyjde z domu služby do nezajištěné pouště dnešního života? Vedení naší církve i jiných dnešních církví za každou cenu drží podpěry - za každou cenu, pravím - drží jistoty, právě ze strachu a nezajištěnosti, ze strachu, že by se dnešní lid víry rozplynul v moři tohoto světa a zanikl by nebýt kostelů, nebýt farářů, nebýt organizace, státních příspěvků, kanceláří - zkrátka instituce. Strach z pouště, strach ze slabé víry věřících, to dává vítězit reálným předpokladům. Dnešní lid víry věřících, to dává vítězit reálným předpokladům. Dnešní lid víry žije v porobě a bojí se vyjít, bojí se plně spolehnout na živého Boha, na Krista - nedůvěřuje. I každý z nás, i my jednotlivci se bojíme a jsme svázáni pouty tohoto světa, i my jednotlivci žijeme v porobě, neodvažujeme lišit se, vyjít na poušť, abychom právě tváří k poušti spatřili slávu Hospodina. Ježíš řekl: "Na světě soužení míti budete, ale věřte, já jsem přemohl svět." A my, kristovci, se vyhýbáme soužení právě jako čert kříži. Zatím se ani nejedná o pravé soužení, jde jen o drobná souženíčka - horší postavení - rozlít si to u těch, kdo rozhodují. Bojíme se nejen pouště - nejen velkých soužení - položit život, být vězněn, ale bojíme se horšího zaměstnání - horšího bytu - nižšího příjmu. Na tomto místě bych vám rád přečetl text písně od Pavla Zajíčka:
Sv.
svatej Pavel
celej život stíhán
svatej štěpán
ukamenován
jan křitel
sťat
ježíš ukřižován
seká tobě
někdo do hlavy
seš snad hříčkou
popravy
máš nedostatek
potravy
vobavy vo svý zdraví
bořej se ti
kostí základy
připravujou proti tobě
úklady
mlátí ti někdo
šutrem do brady?
čeho se tedy bojíš?
však ty víš!
seš zakrnělej
zbabělej živočich
hlavně že seš
prasácky dobře veleživ!
sv. pavel
celej život stíhán
sv. štěpán ukamenován
jan křtitel
sťat
ježíš
ukřižován
Mizerní jsme vyznavači Ukřižovaného - nedůsledně se vyhýbáme i těm nejmenším obtížím.
Jistě víte, že mně nejde o to tepat, kritizovat - ubližovat. Vše co říkám, beru na sebe, na svou rodinu, na své přátele. Mám za to, že žijeme v době, kdy už nepůjde žít na dvě strany. Být slušný občan, nemít potíže, mlčet a kývat i proti svému svědomí, a na druhé straně být slušný křesťan, jít si v novém zimníku poslechnout kázání a po neděli se nezávazně ztratit v proudu. Dle mého názoru přichází doba tříbení, doba rozhodnutí a vyjití. Izrael znal takové chvíle: Jozua říká lidu "Rozhodněte se nyní, komu dále chcete sloužit, zda Bohu, který nás až doposud vedl, anebo bohům této nové země." I Ježíš se ptá učedníků, když přichází do tuhého: "Chcete také odejít?" Kdo z nás v této době řekne Kristu své ano, musí se vnitřně připravit, že bude mít soužení - bez toho to asi nepůjde.
Ještě je tu jeden rys původního lidu božího, který je pro nás významný. Bůh se zjevuje svému lidu, jako ten, který zachraňuje, který vyvádí. A lid mu slouží tím, že mu věří, že se rozhoduje, že jej následuje. Tak vzniká smlouva. Ale lid hned po uzavření smlouvy smlouvu porušuje. Izrael na poušti reptá proti Bohu, staví si zlaté tele a klaní se mu - lid boží nedodržuje slib, že bude věrný Bohu, který ho zachránil. Naše duchovní dějiny popisují, jak stále lidé porušují smlouvu s Bohem a jak Bůh stále obnovuje smlouvu. Duchovní dějiny nevěrného lidu, který spolu žije s věrným Bohem milosti. Je tu budoucnost pro ty, kterým se nedaří býti věrnými.
Příchod Krista - jako nová smlouva v jeho krvi, jako znovu podávaná ruka Boží. Říkáme si lid nové smlouvy a jsme jím, i když selháváme, ale až tam, kde si uvědomujeme své selhání, mobilizujeme v sobě síly k nápravě, když nezlhostejníme k nabízené milosti.
Lid nové smlouvy není ohraničený ničím vnějším. Je ohraničený pouze vnitřním zaujetím - vírou, nasazením, následováním.
Ježíš ve svém podobenství o svatbě ukazuje na naše nebezpečí. Na nebezpečí pozvaných, kteří zklamali. Bůh chce mít na této zemi a v tomto čase svůj lid. Lid, který nežije z daností, zvykům, ale odvažuje se třeba zdánlivě reálných, bláznivých činů víry. Jestliže pozvaní zklamou, pak služebník Pána má vyjít do ulic, na rynky, mezi ploty a pozvat chudé a chromé a kulhavé. Místo urozených méně urozené. Lid nové smlouvy bude žít na této zemi. Bude mít na světě soužení a bude mít moc přemáhat tento svět. Jde jen o to, kdo z nás přijme pozvání, kdo z nás vydrží, kdo přijme toto soužení a kdo odpadne a splyne s tímto světem, odumře Bohu i jeho milosti. Kéž nám Bůh dává sílu - nám jednotlivcům i celému společenství lidu božího této doby - k velkým činům víry.
Amen.
Recenze
K textům písniček E. Bondyho, P. Zajíčka, S. Karáska a K. Soukupa
Posuzované práce jsou texty písniček, které jsem neslyšel a jejichž hudební složka mi není známa. Přesto lze danou literární část (která z hlediska uměleckého bývá u písniček částí méně významnou) posuzovat samostatně. Životní pocit, který je tu ztělesněn, lze dokonce vřadit do určité tradice vytvořené tzv. vysokou poezií. Mám na mysli tradici, započatou a zároveň nejvýrazněji představovanou generací na počátku století, k níž patřili mimo jiné básník František Gellner a prozaik Jaroslav Hašek. Až do začátku století byl spisovatel navzdory často nutnému hmotnému postavení chtěným mluvčím národa; Hašek, Gellner a řada jiných literárních druhů se však ocitli mimo společnost a v ostrém odporu k jejím uznávaným hodnotám. Navenek žili život hospodských povalečů a jejich tvorba nebyla zpočátku vážnou kritikou vůbec pokládána za umění. Pro nás je tu zajímavá především poezie Gellnerova. Jednak tím, že se za jejím okázalým cynismem skrývá hluboce zraněný cit, a zároveň tím, že Gellner často své básně psal na intonaci šansonů a kupletů a že naopak z některých jeho básní se staly pijácké písně.
Nechci srovnávat uměleckou hodnotu Gellnerovy poezie s posuzovanými texty, ale nejprve pouze označit, že také tyto texty mohou a musí být posuzovány především jako umělecké dílo. O uměleckém záměru těchto textů svědčí především to, že místo aby byly pouze praktickým sdělením, chtějí (s různým zdarem ovšem) vyjádřit celkový životní postoj a že navození tohoto postoje se podřizuje celá jejich výstavba. Ačkoliv je textům vytýkána nemorálnost, jejich hlavní jednotící pouto tvoří výrazný etický, mravní postoj. Některé texty zabíhají až do moralizování. Mravní zaměření textů má kritický ráz. Ve výtce, že tyto texty vyjadřují neúctu ke společnosti, by slovo "společnost" mohlo být chápáno trojím způsobem. Nejprve jako společenské zřízení. V tomto smyslu se proti společnosti nestaví ani jeden z předložených textů. Nebo slovem "společnost" může být míněn daný stav společnosti, způsob, jakým lidé žijí a mentalita, kterou se přitom řídí. V takovém smyslu posuzované texty skutečně útočí na životní stereotypy, lhostejnost, sobecké opatrnictví atd., tedy na mentalitu, která bývá nejčastěji shrnována pod široký pojem maloměšťáctví. Tato mentalita nejenže není projevem společenského zařízení, ve kterém žijeme, ale zůstává naopak s postuláty socialismu v nejpříkřejším rozporu. Proto také v našich sdělovacích prostředcích je často kritizována. Lze posuzovat různě to, jaké projevy maloměšťáctví a jakým způsobem je posuzované texty napadají. Nelze však nevidět, že tímto směrem míří jejich kritický patos. Konečně, za třetí, může výtka o neúctě ke společnosti a pohrdání jejími morálními zásadami mít na mysli morálku společnosti v užším slova smyslu: to, co se v slušné společnosti smí dělat a říkat a co nikoliv. Tak je výtka zřejmě míněna, jak vyplývá z upřesnění v soustavném opakování a zdůrazňování vulgárních výrazů.
Zde je třeba se vrátit znovu ke Gellnerovi a Haškovi. To, s čím se rozešli výrazněji než někteří jejich předchůdci a současníci, nebyl jen daný stav společnosti a jeho morální zásady, ale metafyzický základ evropské civilizace a jeho idealismem. Výrazněji než pro jejich předchůdce pro ně člověk nebyl duší jakoby náhodně přebývající v těle, ale bytostí tělesnou. Ve svém demaskování pokrytectví přiváděli ke slovu lidskou tělesnost i v jejích bezprostředních zájmech, potřebách, radostech a svízelích. Realizuje se tu samozřejmě jen jedna z možností umělecké literatury, která i u Haška a Gellnera představuje pouze jeden moment celého jejich díla. Překračování běžných mravních norem není samo o sobě žádným argumentem pro umění, není však argumentem ani proti němu. Co po půl století vývoje moderní literatury a oslabení některých tabu křesťanské morálky už dnes nepobuřuje, to pobuřovalo mnohé současníky na Haškovi a Gellnerovi. Vezměme však z našich textů ty, u nichž jako autor je označen Egon Bondy. Mají mezi ostatními texty do určité míry výjimečné postavení. Jsou nejucelenější, více méně prosty oné etické polemičnosti a přitom ony nejspíše by se mohly nelibě dotknout nejen úzkoprsého maloměšťáka, ale také běžného čtenáře, který není dobře obeznámen s moderní poezií a je veden školskými etickými měřítky. Zároveň tyto texty ukazují, že nezáleží především na jednotlivých slovech. Nejodvážnější je tu text nazvaný Zácpa, jmenovaný též obžalobou, a přesto zde v něm není ani jeden vulgární výraz, pouze popsán určitý fyziologický stav. Je to text opravdu drastický, avšak zvláště konfrontace s ostatními autorovými texty odhaluje, že nejde o drastičnost samoúčelovou a rozhodně ne o lascivnost, která naopak většinou vystupuje v líbivé podobě. Bondyho texty dávají nahlédnout do banální intimity lidského života v té rovině, v níž od sebe nelze odloučit např. na veřejnosti sice obvykle nepřiznávané a přesto tíživě reálné potíže stárnoucího těla a např. na veřejnosti sice obvykle nepřiznávané, neokázalé a přece hluboce prožívané citové pouto s celoživotní družkou. Estetický účinek tu bývá založen především na kontrastní jednotě pádně jednoduchých formulacích hovorového jazyka s bohatým, výrazným rýmem. Zácpa ovšem nepatří k Bondyho pracím nejzdařilejším. Nepatří k nim ani Podivuhodný mandarín, též uvedený obžalobou, neboť tento text je odlikou poezie Vítězslava Nezvala. Jestliže si lze představit, že např. Haškovy "Osudy dobrého vojáka Švejka" by se mohly i se svými vulgarismy stát školní četbou, rozhodně to nelze říci o řadě Nezvalových básní, jejichž erotismus představuje jeden z projevů oné protimetafyzické orientace moderní poezie.
V textech Svatopluka Karáska a Karla Soukupa nalézáme vulgarismy zcela výjimečně, relativně nejvíce je jich v textech Pavla Zajíčka. Chceme-li však tato jednotlivá slova hodnotit v tom, co znamenají, musíme je chápat v jejich kontextu. V daném případě vytváří významový kontext ono mravní rozjitření, a jemuž slouží - lépe či hůře - i vulgarismy. Nebo např. v textu Utopenec, zmíněném obžalobou, jsou vulgarismy výrazem bezohledně upřímné zpovědi ve chvílích bezradnosti. Tento text je přes některá hluchá místa esteticky účinnější, než pouze řečnický patos několika jiných autorových textů bez vulgarismů. Samozřejmě, je v tom kus melodického gesta a místy i siláctví, které výraz raději předimenzuje, než aby ho nedotáhlo. Těžko však předpokládat, že by posluchače, pozvané k poslechu písní, demoralizovalo několik slov, kterých oni sami používají a která právě proto se do textů dostala. Je možno přít se o to, zda tato slova patří do básnických textů: vedle básníků, kteří se jich nebáli, jsou jiní, kteří by jich rozhodně ve svých dílech neužili. To však právě je otázka, která nutně respektuje, že text uměleckého díla (třebas jakkoliv nedokonalého, a třeba by to byl pouhý pokus o něj) je posuzován z hlediska toho, čím chce být. Je to tedy otázka, která patří na jiné forum než je toto.
Texty Svatopluka Karáska a Pavla Zajíčka nejsou ani prvním ani posledním případem překročení "hranic literatury". Připomeňme si třeba Baudelaria nebo Rimbauda, dva z největších básníků 19. století, kteří se také nevešli do rámce "obecně uznávané" literární konvence. Nebo umělecké avantgardy 20. století, nebo dokonce i realismus, pro který rozbil Coubert svůj stan za branou oficiálního výtvarného salonu, kam neměl přístup.
Všechna tato "překročení hranic" byla tehdy pociťována jako provokativní. A nejen buržoa, nejen reakcionář, ale často i obyčejný člověk z ulice cítili se jimi uraženi. Podezření, že jsou tu zneuctívány nejen umění, ale základní hodnoty vůbec, bylo téměř obecné. Teprve čas, teprve historie rozpoznaly v těchto případech podstatu, jíž byl pravý opak znesvěcení. Že tu šlo vlastně o zživotnění hodnot, o jejich vysvobození z konvenčních kontextů, o jejich očištění od znesvěcujícího a proto tak brutálně ironizované fráze, je dnes už všeobecně známo.
Nejde však o srovnání S. Karáska, ani P. Zajíčka s Baudelairem či Rimbaudem. Historická reminiscence nám může jen pomoci vymezit typ jejich "provokativního" literárního projevu.
Oba překračují literární konvenci (onu specifickou a nutnou konvenci, v níž literatura stabilizuje fáze svého neustálého pohybu) především svým jazykem, v němž sestoupili až k "pokleslému" slangu putyk a polosvěta (Múza v hospodě - zní charakteristický termín R. Ponchona, kterého tak rád překládal František Hrubín). Zkušený čtenář či posluchač však v tomto "pokleslém jazyku" snadno rozpozná nikoli autentickou řeč polosvěta, ale zřetelnou literární stylizaci intelektuála.
I to je příznačné. Jen intelektuál rozráží krunýř svého úzce vymezeného světa tak radikálně. "IQ je jabko červavé, pivo je láska ku pravdě..." zaznamenává tento akt metafora v textu Charlieho Soukupa, dalšího ze spřízněných písničkářů.
Začněme tedy odtud. S pokusem o charakteristiku sebestylizace Pavla Zajíčka, jak nám ji odhalují jazyk, poetika, metaforická gesta jeho textů (i textů jeho přátel).
"Pivo je láska ku pravdě" zní tady jedno z typických gest, a je třeba podtrhnout právě tento termín. Je to poetické gesto se vším všudy. Jen naivní pozorovatel by si mohl myslet, že zpěvák nalézá smysl svého života v excitaci nápojem, o němž jeho přítel, Pavel Zajíček zcela prozaicky vypovídá: "piju deset piv, je mně špatně z nich..." (Utopenec). Pivo jako metafora a pití piva jako gesto poetické sebestylizace - to je však něco jiného. Znamená, že já intelektuál sestupuji do hospody, protože se tu setkávám se světem, který neintelektualizuje, který je prostý a jednoznačný ve svých postojích, zatímco já "topím se ve sračkách svýho přemejšlení..." (Utopenec). I ty vulgarismy a vulgární slova jsou součástí radikálního gesta, které má oddělit intelektuála od vlastní intelektuálské bezmoci, ale i od všeho, co je mu protivné a čím nechce žít. Sprosté slovo v literárním kontextu může být někdo jenom schválnost, laciný efekt, v oněch případech, kdy spisovné slovo je už neúčinné, je to nezbytnost. U Pavla Zajíčka sprostá slova vlastně jen zesilují autorovu opravdovou a nestylizovanou zlobu na "kanál fetišismu", kde se zaměňuje podstata za modlu peněz, majetku atd., na "chameleony", kteří odhodili svůj charakter; na způsob, jímž žijí ti, kteří "hlavně, že jsou prasácky veleživi" a na ničem jiném už nezáleží.
Jsou to už téměř "tradiční" cíle hněvu všech kritiků měšťáctví od Bérangéra až po Majakovského. Ani čeští klasikové nemluvili o podobných žumpách vybraněji, i když za časů Karla Havlíčka Borovského se řízná slova nahrazovala tečkami.
Pavel Zajíček však stejně krutým posměchem ironizuje i sám sebe, především bezmocnost svého intelektualismu, jejž bičuje v jedné z příznačných litanií metaforou "papírový absolutno". Úporná ironie a sebeironie mohla by snadno vyústit v cynický nihilismus a v sebeodsouzení, sice radikální, ale nakonec malodušné. V "Degeneraci" je už mu Zajíček velmi nablízku. Naštěstí se však zavčas vykupuje patosem veliké a úpěnlivé touhy po autentickém, prostě žitém lidství, které počíná v prostém poznání "vím, že život není zrůda". Sloučit se s tímto životem nelze však snadno, je to možné jen "explozí přemejšlení", "výbuchy soucítění", tedy maximálně aktivním způsobem. A tady se okruh uzavírá: "výbuchy soucítění" jsou i východiska a zároveň také synonyma hudby a zpěvu, v nichž Pavel Zajíček a jeho přátelé nalézají pro sebe možnost autentického nezkomoleného života. "Exploze přemejšlení, výbuchy soucítění" jsou však také superpatetická gesta, která nám mohou dokreslit důvody, proč pro své texty volil způsob tak expresivní, poetiku mimo konvenční literární jazyk, mimiku, která zachází za "slušné způsoby".
Jsou-li nám tyto "slušné způsoby" nade vše, pak se nám Zajíček bude jevit jako obyčejný hulvát, dokážeme-li však vnímat jemné procesy pod povrchem slov, pak v něm snadno rozpoznáme citlivku s duší až hystericky ženskou. Básníka, který nás v textech jako jsou "Živý a neživý" nebo "Noví bojovníci" (jen zlovůle by tuto parafrázi dělnické písně mohla posuzovat jako banální karikaturu) vyzývá dokonce ke zbratření. Stylizace a sebestylizace, jejíž zdroje leží "za hranicemi" literatury, má tedy u Pavla Zajíčka zcela logické důvody. V jeho textech vznikl sice kuriózní, ale životný literární tvar, jemuž nelze upřít právo na existenci jen proto, že se vymyká konvenčním kritériím.
Karáskovy parafráze spirituálů jsou vedle veršů P. Zajíčka relativně konvenčnější. Text černošského spirituálu je už dávno součástí "vážné" literatury. Dávno už ho nepociťujeme jako "pokleslý" žánr, jako "vulgární" litanii. Zvláště v českém prostředí, kde doposud existuje jen v podobě "způsobného" literárního překladu.
Aby vznikla skutečně adekvátní parafráze původního spirituálu, bylo nutno sestoupit znovu dolů k původním zdrojům, zživotnit jako v "černém zpěvu" biblické motivy konkrétní skutečnosti a literární jazyk slangem ulice. Tyto podmínky splnil Svatopluk Karásek ve svých českých spirituálech až překvapivě snadno. Podařilo se mu dokonce na základě eufonické podoby vyladit některé refrény v souzvuku s originálem. A zní to velmi účinně: "The angel rolled the stone away..." "Já jsem ňákej stounavej..."
Karásek je věřící křesťan, dokonce kněz. Proto i jeho spirituály mají naléhavost vyznání víry, která nízké povyšuje, mocné ponižuje a vše srovnává před tváří nejvyšší spravedlnosti Boží. Karáskova zpěvná kázání připomínají sv. Františka z Assissi, heretiky, a samosebou a především kazatele z dřevěných kostelů amerického jihu, tedy všechny ty, kteří sestupovali až dolů k nejchudším, nejponíženějším, nejmenším z nejmenších. Takový "sestup" byl vždycky provázen i "sestupem" jazykovým, k "vulgární" italštině, k "vulgární" američtině. Není tedy divu, že i Karásek pronáší svá kázání jazykem šupáků.
A je podivuhodné, jak právě díky tomuto jazyku znějí i prastaré biblické fráze neuvěřitelně živě, prastaré příběhy a podobenství reálně. Nejpodivuhodnější však je, že Karáskův slang vlastně znění spirituálu povyšuje, dodává mu nečekaný patos, naléhavost, opravdovost.
Vulgární slova (např. ono "v prdeli" v pointě zpěvu o hledání spravedlivých) neznějí už v kontextu sprostě. Jsou jednoduše nezbytná a jedině účinná právě na nejvypjatějších místech, kde by spisovné slovo znělo slabě a falešně. I Karáskovy spirituály jsou vlastně "výbuchy soucítění" a při maximálním soucítění přejímá básník slovních těch, ke kterým mluví. Nechce-li je zapřít, nechce-li se od nich oddělit hradbou, a jazyk dokáže být často tou nejtvrdší zdí, musí být důsledný až do té "prdele". Kdyby to byla jenom schválnost, kdyby to byla jenom hrubost, zničilo by toto jediné slovo naráz vše, co chtěl básník svým posluchačům říci. Proměnil by se v pouhého přihlouplého mima, který se podbízí. Karásek však i toto slovo dokázal proměnit v naléhavý výkřik, a byl tedy práv ho použít. Je to příklad jazykové logiky a důslednosti, jaké nalézáme v každém slovesném díle, které má řád. A Karáskovy spirituály takový řád mají.
Písňové texty zhudebňované skupinami Plastic People a DG 307 a texty sólových zpěváků a hudebních interpretů Svatopluka Karáska a Karla Soukupa vyvolávají jistě právem řadu otázek o literárních souvislostech, především:
- o jaký typ tvorby jde, jak je zařaditelná v kontextu literárního vývoje a historie písňových textů,
- jakých tzv. poetických prostředků používá.
Při odděleném posuzování textu vokálních skladeb je třeba především vědět, že (s výjimkou textů zhudebňovaných skupinou Plastic People, které jsou od začátku 50. let v českém literárním povědomí všeobecně známou součástí české poezie) jde o texty přímo určené k zhudebnění a samotný literární pohled je tím nutně jen dílčí.
Texty zhudebňované skupinou Plastic People navazují na dobrou tradici české poezie 20. století především tím, že přehodnocují poetický vývoj v období jeho zbytnělosti, vrací se od metaforického k přímému vyjadřování, zesměšňují prázdné literární tvary. Ozdravují tím stav, kdy se vnitřní pohyb jedné - převládající - linie poetického vývoje dostal do situace, kdy vytváří jen prázdné variace v rámci neformulované dohodnuté hry, bez vztahu k okolnímu světu. Kromě přímého apelujícího výrazu je pro tyto texty Plastic People příznačné nové využití zpěvných forem lidové poezie, především městského folklóru, říkadel, žertů, záměrných diskrepancí mezi vnějším tvarem a "neopetickým" materiálem (např. v básni Zácpa - nářková monumentální forma, neočekávaně příslušná k análnímu obsahu, přičemž účinek je potencován tím, že vlastně nejde ani v tom, co už bylo neopaticky otevřeno, o žádné velké neštěstí).
S texty zhudebněnými skupinou Plastic People jsou texty skupiny DG 307 spojeny především snahou o přímé vyjádření, potlačení metaforičnosti, dranější odpoetizovaný výraz. Jiná už je morfologie textů - je na nich zjevné, že jsou tvarově koncipovány pro vokální produkci, a to notabene pro specifický druh produkce, kdy jsou texty výrazně napolo odříkávány tak, aby vynikla jejich apelativní úloha. Apelativní záměr je základem tvorby DG 307. Je namířen proti stejným úkazům jako výrazově mírněji plynoucí písničky Karla Soukupa (ostatně oba autoři se liší jen poetickou dispexicí - autor DG 307 je zásadní, patetický, Karel Soukup zpívá své protesty s lehkou, veselou ironickou distancí - ze zásadního hlediska je možno o nich pojednat úhrnem), proti jevům, které můžeme globálně shrnout pod označení konzumní společnost, a jejími atributy lhostejnosti, cynismu, absence duchovního života.
Před více než půl staletím oslavil František Gellner svůj rodný kraj verši:
Můj rodný kraj! Chci v duši vtěsnat
požitek turisty a dost.
Vzpomínat hnusno Dobře je snad,
že k srdci mému nepřirost.
Láskou jej nezdravím, leč smíchem.
Nač vstříc po žluté silnici
jde měšťák s naduřelým břichem
se svojí tlustou samicí.
Dost možná: Zde se narodili
a žili v tupém štěstí svém.
Několik bytů zalidnili
života schopným potomstvem.
A až když naplní svá léta
pak spát zde budou v pokoji
a .... ten kout světa
svou vlastní ......
(František Gellner: pozdrav rodnému kraji, citováno z publikace Z díla Františka Gellnera, ČS, Praha .....).
Vlastností objektu této básně se dost shodují s předměty apelů DG 307 a písní Soukupových. Jaký je vlastně předmět tohoto mimořádného poetického zájmu? Je to člověk bez vlastností, tedy bez vlastností lidských, takové je upřímné dobrozdání autorů. Jaké vlastnosti pak mohou zbýt tomuto "muži bez vlastností"? (Známe ho ostatně v optickém náhledu trochu blíže i z některých Formanových filmů.) Jsou to atributy biologické, funkce biologicky reprodukční, celý komplex eroticko-anální motivace životního pohybu. Takto lze
I z hlediska vlastního .... vývoje literárních forem najdeme tu určitě historické analogie. Roman Jakobsen ve studii Co je poezie (sborník ... literatury, vyd. Trnava 1941) píše v souvislosti s poetickými hříčkami Vítězslava Nezvala: "Tyto dětinské hračky jsou jedním z ... velké jednotné fronty, namířené proti fetišismu slova. Druhá polovina 15. století byla dobou prudké inflace jazykových znaků. Nebylo by těžké odůvodnit tuto fázi socilogicky. Nejtypičtější kulturní projevy této doby nese snaha zastřít stůj co stůj tuto inflaci a všemi prostředky zvýšit důvěru k papírovému slovu." (cit. dílo, str. 178).
Bezděčná poetická činnost Gellnerova, Macharova a posléze i Novova znamenala - defakto, možná zpočátku bez přímé
x)
Mějme přitom stále na mysli, že tento Gellnerův člověk postavil města, nádraží, silnice, byl subjektem technické revoluce, tvůrcem materiálního světa 15. stol., který nás dodnes obklopuje a docela bezporuchově funguje.
reflexe autorů - něco velmi podstatného v první etapě rozbití fetišismu slova, zformovaného a zbytnělého parnasistním veršem. Je v tom příznačná historická analogie s texty, které jsou předmětem našeho momentálního zájmu.
Znovu zde připomínáme, že literární pohled nutně pomíjí celkovější souvislosti písňových textů s kulturou 20. století, ať již jde v českém kontextu o Proletkult, E. F. Burian apod. z domácí tradice, nebo afro-americký jazzový projev, beat-rock či protestsongovou tvorbu v kontextu nadnárodním. Tím spíš je třeba zdůraznit, že i tento parciální literární pohled tu může zjistit daleko hlubší souvislosti než se běžně laicky zdá, stejně jako u každého nového výrazového jevu.
Písňové texty Svatopluka Karáska se podstatně vymykají tomu typu tvorby, který představují tři předchozí autoři.Typ Karáskova autorství se ovšem v dobrém slova smyslu vymyká i české poezii posledních desetiletí. Jde o šťastný případ spontánního talentu dobré míry, dobrého poměru milých a nutkavě zapamatovatelných poetických nápadů ve službě naléhavě oslovující morální výzvy. Spojení spontánní poetické dispozice s dobrým kladným osobním životním zázemím je zde natolik významné, že inspiruje podstatnější otázky o smyslu a původu autorské tvorby v tzv. moderním světě, kde se daleko častěji setkáváme s tvorbou, za kterou je placena daň ve formě nesouladu, ztráty a přitom stále přítomného hledání shody s celkovějším životním konceptem. Je spíše tušenou někdejší identitou tvorby a pozitivního životního plánu.
Zůstává otázka tzv. neslušných výrazů, vulgarismů, jejich funkce a frekvence. Jde o výrazy z oblasti anální a erotické. Všeobecně se s nimi v literatuře setkáváme v dvojím použití - jako charakterizační prostředek v realisticko-naturalistickém písemnictví nebo jako hodnotící stylizační prostředek, především, a to je vesměs případ přítomných textů, jako zesílení v případě, kde nestačí běžný gramatický zápor. M. M. Bachtin v citovaném díle formuluje a dokazuje původ těchto výrazů v lidové smíchové kultuře středověkého světa a formuluje i jejich transcendenci se současností tak, že existují ve "familiární mluvě" u všech národů. Doznívá v nich ovšem ještě velmi vzdálený zvuk jejich dávného světonázorového smyslu, slabý pocit někdejší pouliční volnosti, vždyť právě tím je možno objasnit jejich úpornou životnost a jejich rozšíření." (cit. dílo, str. 121).
Otázka, co se smí a co ne v literárním díle, jaká slova z běžné slovní zásoby národního jazyka do psaného či jinak rozšířeného textu patří či ne, není nová. Jejím základem je nechuť k výraznému, prudce oslavujícímu, obvykle v dosavadním kontextu novému literárnímu tvaru, estetický odpor vyjádřený obvykle soudem mravním, který se vždy zdá vnějškově průkaznější, ne-li dokonce nějakým ještě dalším soudem.
"Mne oslní zahrada uprostřed věty
anebo latrina nezáleží na tom
již nerozeznám jevy podle půvabu nebo ošklivosti,
kterou jste jim přiřkli",
je stanovisko národního umělce Vítězslava Nezvala. Je to jeden z nepřehledného množství dokladů způsobů, jakým si zhruba od postparnasistního období umělecká tvorba v míře větší než kdy předtím reklamuje právo na neohraničenost námětové a výrazové oblasti, na odbourání jakýchkoli tabu.
Vyvozovat z vkusu praktické konvence je vždy velmi ošidné. Sám národní jazyk dává k užití výrazivo různých stupňů a různého zabarvení a těžko bychom hledali klíč, který některá slova slovní zásoby doporučuje a jiná ne, některá určuje jako "lepší" a jiná jako "horší", těžko bychom hledali takový klíč na základě nějaké konsekventní teorie. Je to, jakoby z lexikálního a sémantického hlediska byly oddělené existující dva jazykové systémy - jeden takový, který dává celou svou potencionalitu k dispozici a druhý takový, který ji omezuje na základě nějakých nevyřčených a nezformulovatelných požadavků.
Jak užívají těchto jakoby "horších" jazykových prvků naše texty? DG 307 především ve významu zesíleného, potencovaného záporu. Předmětem odsudku je tu jev, jaký by stěží získal oficiální či neoficiální sympatie či alespoň placet kohokoli - je to soudobá modifikace toho Gellnerova "měšťáka s naduřelým břichem". Prokázat, je-li jeho rozpoznání v současném světě správné, je věcí sociologů a příbuzných specialistů, pokud chceme stůj co stůj najít průkaznější náhražku estetického soudu. Neslušná slova tu tedy slouží k charakterizování jevů krajně negativních: prázdnoty, namyšlenosti, lpění na povrchní konzumní stránce jevů, cynismu, lhostejnosti. Jsou to slova, která jsou tu instrumenty apelu, příliš silná nebo jsou akorát? Kdo si troufá to hned říci?
Karel Soukup užívá lidových výrazů z oblasti anální a erotické v podobném významu, jen s menším patosem a navíc s veselou ironií. Co udělá hrdina bakchické písně Sádlo, když vzdá hold svému životnímu ideálu? Ne, ne, udělá to právě tak, jak zpívá Soukup. Připomeňme si scénu ze vzpomínkové knihy národního umělce Františka Hrubína U stolu. - V jisté etapě je jako venkovský chlapec poučen, že nemá říkat to, co byl zvyklý vždy říkat jako přesné pojmenování výkalu, ale že má říkat cosi jiného. Má upřímný pocit, že v životě neslyšel nic sprostšího. Což znovu jen dokládá to, že obscénita, "neslušnost", je vždy věcí špatného, nemravného záměru i posouzení, prázdnoty, nikdy nevstupuje do popředí tam, kde celkový úmysl není negativní.
O hudbě jakou hrají Plastic People of Universe a DG 307
Z jara 1973 se na kvalifikačních přehrávkách umělců, soustředěných pod agenturou Pražského kulturního střediska, objevila mj. i skupina Plastic People of Universe. V odborné komisi seděli Milivoj Uzelac, šéfdirigent Hudebního divadla v Karlíně, Petr Janda, skladatel, kytarista a vedoucí skupiny Olympic, dr. Jiří Tichota, pedagog na AMU a vedoucí Spirituál kvintetu, Milan Dvořák, klavírista a rozhlasový dramaturg aj. Přehrávky se konaly v Janáčkově síni na Malé Straně.
Názory členů komise na ohodnocení vyslechnuté skupiny se pohybovaly mezi I. a II. kvalifikační třídou, tj. mezi dvěma až čtyřmi sty korunami za koncert. Podstatnější je, že o technické úrovni skupiny nikdo nevyslovil pochybnosti. Milivoj Uzelac ocenil zejména experimentální charakter vlastních skladeb, v nichž se pracovalo i s atonalitou. Petr Janda konstatoval, že to byla jediná skupina, během jejíhož vystoupení se komise mezi sebou nebavila, ale bedlivě poslouchala. Ředitel PKS vznesl (Jan Zvolský) námitky proti pesimistickému vyznění skladeb a údajně morbidnímu účinku (mimochodem: rázně zamítnuté M. Uzelacem), ale ani on, ani nikdo jiný tam nezpochybňoval skladatelské a hráčské schopnosti členů skupiny.
Odborník v oblasti populární hudby totiž bez váhání přistoupí na mnohé hudební prvky, které v laikovi, anebo i v hudebníkovi obeznalém jen hudby řekněme předfoersterovské, a to zvláště v příslušníkovi starší generace, mohou vzbudit rozpaky nebo dokonce odpor.
Tak hned sám tón, ať už instrumentální nebo vokální, a jeho kvalita. V tradičních evropských hudebních kulturách hráč nebo zpěvák rozechvívá tón zvolna, jemně ho nasazuje i končí, a samozřejmě udržuje po celou dobu trvání na stejné výšce. Zcela odlišný je estetický ideál zvukové krásy, jak se vyvinul z afrických kořenů, po přenesení černými otroky na půdu obou Amerik. Tón nebývá nasazován ani ukončován ve stejné výšce, je rozrytý, kolísá, klouže. Pověstný chraplák Luise Armstronga by byl v hlavním proudu evropské taneční hudby jistě pociťován jako neumění téměř klinického charakteru; v jazzu a v jazzem ovlivněné populární hudbě naopak patří k estetickému ideálu. Tento estetický ideál zdomácněl od počátku 60. let i mezi slovanskými interprety, z nichž nejtypičtější je polský zpěvák a instrumentalista Czeslaw Niemen.
Takové pojetí tónu se objevuje i ve zpěvu, případně recitaci skupin Plastic People a DG 307.
Podobně je v moderní populární hudbě a jazzu deformován i zvuk nástrojů. Jenomže k čemu stačila před půlstoletím desítka trubek a trombónů, na to dnes už hudebníci mají složitou a tedy tvárnější elektrickou aparaturu. To má význam zvláště u skupiny Plastic People; většina jejích skladeb přechází totiž po úvodním textu do dlouhých instrumentálních pasáží. Třeba elektricky zesílená viola pramálo připomíná onen dvořákovský nástroj, spíš se podobá svým zvukem houslím černošského bluesmana Sugarsanea Harrise. Ale právě v této podobě vyhovuje náladovým změnám daných skladeb.
Z hlediska harmonické pestrosti, jednoznačně užívaného ještě pro swingovou hudbu 40. a 50. let, musí se mnohé kompozice jevit jako primitivní. V hudbě obou skupin však autoři o množství akordů neusilují. Žádaných účinků dosahují - nemluvě o vysoké technické zdatnosti saxofonisty, violisty, kytaristy aj. - jinak. Ve skladbě Magické noci například jakoby úmorným opakováním tématu v basové kytaře. Takové stupňování napětí dlouhým opakováním je známé samozřejmě v africké hudbě, ale užívá je třeba i Maurice Ravel ve svém Boleru.
Melodická linka nad rytmickým základem bývá - ať už ji obstarává viola, kytara nebo saxofon - velmi uvolněná, ať drásavá. Tady je patrný vliv moderního jazzu, především skrze známého jazz-rockového skladatele a nejzarytějšího kritika americké konzumní společnosti, Franka Zappu. Jeho nahrávky připomíná i používání tzv. konkrétních zvuků, tedy vyluzovaných nehudebními nástroji. Tato tradice, stará už od černošských valch na prádlo a uražených hrdel od pivních lahví, je ve shodě s jistým ozvláštněním, místy dokonce poetizací nejvšednějších situací v textech těchto skladeb.
Zpěváci obou skupin jsou bezpochyby také poučení na černošské pěvecké technice tzv. povídaného blues (talking blues), což je vlastně polomluva v hrubých melodických obrysech.
Vedle afro-amerických prvků se ozývají - zejména u skupiny DG 307, s jejím větším důrazem na zpěv - i vlivy evropské. Nejnápadnější jsou ohlasy předválečné levicové avantgardy, hudební a divadelní, s jejímiž protiměšťáckými, protikonvenčními, protikonzumními, mnohdy anarchisticky popuzenými náladami má tvorba a interpretace DG 307 (ale i Plastic People), vůbec leccos společného. Z odkazu národního umělce E. F. Buriana a jeho divadla D 34 tu zaznívá metoda voice-bandu, rytmizované sborové recitace. Skladba Degenerace, s ranami jako bucharem, a s téměř obřadním zpěvem, vzbuzuje představy lidových, syrových pouťových divadel. Vcelku se u DG 307 osvědčují obě burianovské pravdy: o údernosti kolektivní recitace a o zvukovém bohatství lidské řeči, která má mnohem víc tónů než se vejde do klavírní oktávy.
Jiné skladby připomínají songy z her Bertolda Brechta. Pozoruhodného účinku je dosaženo tam, kde se podobné tradice přirozeně spojují s konkrétními zvuky, stejně laděným textem a přiměřeně deformovanými hlasy, jako je tomu třeba v Utopenci.
Občasné používání sólového hlasu a sborové nápovědi, jakož i přerušování sboru křičenými nebo zpívanými poznámkami jeho členů patří dnes už mezi běžné prostředky tzv. soulové hudby, tedy k žánru vysloveně tanečnímu. Interpretace DG 307 se však vrací k původním afro-americkým zdrojům v podobě spirituálů a gospelů, tedy duchovních skladeb.
Po interpretační stránce - a tu právě odborná komise hodnotí - jsou obě skupiny nejsilnější svou agogikou: citem a schopností odchýlit se od přesného pohybu skladeb tak, jak to vyžaduje charakter skladby. Aneb tím, co se do notového zápisu nezaznamenává, ale co musí reprodukční umělec, zvláště je-li sám zároveň autorem, vycítit.
Skladby a interpretace skupin Plastic People of Universe a DG 307 a jejich sólistů jsou velice osobitým, menšinovým žánrem moderní, jazzem ovlivněné populární hudby. Tento žánr je vysloveně experimentální, z muzikologického hlediska zabírá prostor od atonality až po nejjednodušší rytmické vyjádření téměř kmenového charakteru. Navazuje na tradice meziválečné hudební avantgardy a na nové tradice tzv. undergroundu, tj. té části anglosaské populární hudby, které vědomě stojí v protikladu k oficiální produkci tzv. hitů a jakýchkoli televizních, rozhlasových, divadelních a jiných programů pro spokojenou část kapitalistické konzumní společnosti.
V Praze dne 28. října 1976
Vážený pane doktore,
požádal jste mě, abych si přečetl ukázky písní, které píše pan Svatopluk Karásek. Udělal jsem to a tu je několik vět, které mě při četbě napadly.
Jde většinou o ohlasy černošských písní, tzv. spirituálů. Jako autoři těchto spirituálů také pan Karásek používá lidové řeči. Aby vystupňoval lidový charakter a přesvědčivost svých písní, aby zdůraznil jejich hlas, dostala se mu tam zcela logicky i tzv. sprostá slova. Jsou použita naprosto funkčně a vynutila si je naléhavost ostatního textu. Považuji tyto písně za seriózní pokus básníka, který usiluje o nový tvar. Ukázky svědčí o talentu nábožensky zaujatého autora, vnitřně hluboce přesvědčeného o svém kněžském poslání.
Ty, které snad šokují některá slova lidového tónu, upozorňuji na publikaci vydanou Státním nakladatelstvím Odeon. Jde o knihu rozmarné písničky Jana Janíka z Bratřic, kde se neslušnými slovy přímo hýří, jsou používána v daleko bohatším výběru a jsou mnohem šťavnatější. Kniha je uvedena seriózní literární studií. Jen namátkou upozorňuji na čísla 8, 21, 22, 25, 26, 30, 31, 50, 89, 99 atd.
Nakonec ještě upozorňuji na báseň "Kázání na svatbě v Káni Galilejské". Je myšlenkově i formálně velmi zajímavá.
Jaroslav Seifert
K záležitostem Plastic People of the Universe a DG 307
F. M. Dostojevskij napsal kdysi povídku o tom, jak jediný člověk z našeho hříšného světa, ze země bolestí, úzkostí a zápasů, přenesen na analogickou družici hvězdy Alfa Centauri, kde žijí lidé bezhříšní a blažení, nakazí celou planetu a přivede ji k tomu stavu, který vládl na Zemi v době, kdy ji opustil.
Snad by se dala však napsat povídka opačného obsahu: podobným, utopisticky, futurologicky zázračným způsobem na jinou planetu (třeba v jiné galaxii) přenesená malá skupinka lidí se octne tváří v tvář obyvatelstvu velkého kosmického tělesa, kde právě zuří boj o výlučnou vládu nad ním. Společnost, která tu více méně převažovala nad ostatními, nebyla nikdy příliš zdravá a už vůbec ne bez hříchu; proti ní povstala druhá, která ji ve zlobě hluboce překonala; a dala příležitost třetí, která dosud jen trpěla a neměla k hříchu příležitost, aby se postavila proti oběma, využila jejich zlého svědomí a ve jménu budoucího štěstí všech napáchala tolik zlého ve svých i cizích řadách, že to zůstalo pro svou neuvěřitelnost dlouho skryto; a aby to skryto zůstalo, přejmenovala dobré na zlé a zlé na dobré, svobodu na otroctví a zotročenost na svobodu a provedla tisíce podobných změn v jazyce, aby se nikdo nevyznal v tom, co je, klam aby vsával takřka s tím obecným mateřským mlékem, kterým je jazyk. Lidé pak s nejlepším, horším a docela špatným svědomím přinášejí za oběť sebe i druhé jakémusi Bonum (malum?) futurum, a ne po jednotlivcích či po tisících, nýbrž po miliónech, po desítkách miliónů. A nejsou to vždy oběti pro oko krvavé, kde se děj stal rutinou, krev pro oko již třeba neteče, ale lidem bylo vzato jako úplata za malichernosti, které jsou jim povoleny, všechny, proč žít, a podvádějí se tak o život, aniž to kdo ví.
Uprostřed této vřavy, tohoto zmatku, tohoto podvádění druhých i sebe přistane skupina takových kosmonautů, kteří o těchto poměrech nemají tušení, kteří nedostali ze žádné strany ještě instruktáž, kteří mají své dvě zdravé ruce, správně fungující srdce a plíce a vládnou též dobrou dávkou té věci, o které veleduch jednou řekl, že je mezi lidmi nejlépe rozdělena. Discours de la Méthode: Le bon sens eat la chose du monde la mieux partagée. A snad proto, snad i z jiného hlubšího důvodu nejsou to prosťáčci, žádní Candidové, kteří si nechají namluvit, že jsou občany nejlepšího z možných světů, zato dovedou slyšet to, co mluví v člověku beze slov.
Jak se budou tito lidé chovat v situaci, kdy celý okolní svět ve své konfuzi se bude snažit hrozbami, sliby, nutností pracovat za svůj chléb, za svou budoucnost a možná i na své milé a jiné, získat je na svou stranu? Jsou to zatím lidé bez viny - krom té všelidské viny konečnosti, nutnosti zaujmout pozici a ručit za ni. Obrácená situace vůči povídce Dostojevského - skupinka nevinných, kterou se celý svět, celá planeta snaží zatáhnout do své zlobné, ba často zločinné konfuze. Co udělají? Domníváme se, budou se snažit neupadnout do tohoto zmatku, nebudou se sami snažit ani v myšlenkách hrát spolu tutéž hru, hru o planetu, o kosmické těleso: budou se starat o svůj vlastní život, za který, za jehož obsah, za jehož "vedení" má každý nezadatelnou zodpovědnost, kterou cítí tím víc, čím ostřeji se na něj doléhá zvenčí. Svou duši, objevenou v tomto kontrastu, vyplní každý tím, co v prostotě ducha mu udělá radost, nepůsobíc jiným újmu či bolest; že ti lidé přitom budou hlasití, aby k nim nedoléhal vnější zmatek, je nutný doprovod té věci, žádné naparování: ačkoli pocházím z jiné krajiny univerza, povědí, jsem bytost lidská, až příliš lidská, a připomínám to rád sobě i těm z těch druhých, kteří nás lákají zdánlivou čočovicí uvařenou z hlizen zbylých po ideálech.
Jak to dopadne? Námět zase pro Dostojevského - já sám se přiznám, že nevím. Jen tolik je jisté, že okolní svět má mezi svými prostředky jako jedno z nejsilnějších zdání, pomluvu, výrobu obrazů; má možnost ukázat je pravým opakem toho, čím jsou; pokryje je nánosem špíny, aby se jevili, jak si to sám přeje: budou mu šiřiteli mravních nákaz, stanou se morbidními zjevy. A s takovými pak pryč před soud, do vazby a vězení, a pak jim narazit na hlavu Hádův čepec neviditelnosti, obklopit je mlčením, ignorovat jejich existenci, zakázat uvádět i jejich jména.
Že by výsledek byl přesto opačný výsledku Dostojevského povídky? Jakým kouzlem by k tomu muselo dojít? Ale na takové kouzlo je možná lidská bytost někde v hloubce přec zaměřena, přece v ně nepřestává věřit. Neboť jediná skutečná pomoc a péče o druhého je předstoupit a provést to, co musím, ať je to vskrytu či vnějšně, ať o tom kdo ví či ne, sobě probuzené svědomí snad nechat probouzet i svědomí jiných.
Co jiného je však mládež vůbec než host, který přichází z neznáma začít život znovu? Historie našich kosmonautů se může odehrát kdykoliv kdekoliv - nechceme vzbudit dojem, že by byli výjimkou. Začít znova znamená na prvním místě odmítat, odmítat zčásti nebo skoro úplně; (naprosto to snad nikdo nedokáže). Jaký je opravdový postoj k této milosti, nám nevím odkud dané, že totiž život začíná vždy znovu? Že my, starší, zabředlí do svých rutin a do svých perspektiv již použitých a obnošených, máme možnost, ba nutnost revidovat se, přezkušovat se, prostě obnovovat se též - ne otrockou nepodobou, ne nadbíháním, ale dohovorem s něčím, co sami neprodukujeme. A co je větší radost než uvidět, že vždy znovu je na řadě boj proti ulehčování, proti pohodlí, nivelizace, neupřímnosti k sobě i druhým, proti vemlouvání se do nepravdy a konfuze?
Nechceme mladým kosmonautům vzdávat samou chválu, chceme je rovněž varovat - ne před světem a druhými, ale před samým sebou. Jejich síla i jejich slabost je jedině v nich. Sami napíší, sami dopíší anti-povídku k povídce Dostojevského. Kéž byla důstojná povídky!
Jan Patočka