V Praze dne 16. srpna 1996  

V současné době je vyšetřovatelem Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) obviněno 19 osob ze zneužití pravomoci veřejného činitele dle § 158 trestního zákona. Jedná se o bývalé vysoce postavené funkcionáře SNB od úrovně náčelníka II. odboru správy StB v jednotlivých krajích.

Tyto osoby jsou obviněny v souvislosti s akcí s krycím názvem ASANACE, která začala koncem roku 1978 jako reakce na Chartu 77 a probíhala až do konce osmdesátých let. Jejím cílem bylo vyvíjet aktivitu směřující k vystěhování československých občanů mimo území ČSSR a dosáhnout zejména u vytypovaných organizátorů z řad signatářů Charty 77 opuštění ČSSR. Do této akce bylo zařazeno nejméně 50 osob a nejméně u dvaceti z nich došlo k nucenému vystěhování. K dosažení účelu akce ASANACE byl používán nezákonný fyzický a psychický nátlak jako opakované zadržování v celách předběžného zadržení, pohrůžek ztráty zaměstnání, vyhrožování fyzickou likvidací, zastrašování osob příbuzných a blízkých, v jednotlivých případech též bitím či škrcením při výsleších. Takto tyranizované osoby byly následně donuceny samy podat žádost o vystěhování ( nikoli vycestování ) do ciziny.

V Praze dne 2. července 1997  

Vyšetřovatel ÚDV zahájil trestní stíhání Jaroslava D., nar. 1922, který působil v roce 1951 ve funkci velitele vězeňského tábora VOJNA v okrese Příbram. Ten nařídil postavit betonový bunkr, který sloužil jako korekce, do které byly, na jeho příkaz, zavírány za tzv.přestupky vězněné osoby. Bunkr měl vnitřní plochu 11.5 m2 a v některých případech v něm bylo uvězněno až 30 lidí. Tento prostor navíc postrádal osvětlení, hygienické zařízení, postel nebo pryčnu a byl bez přívodu vody. Tímto krutým a nelidským zacházením došlo, mimo psychických útrap, u některých uvězněných k poškození zdraví.

Vzhledem k výše uvedené činnosti je Jaroslav D. stíhán pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele, ublížení na zdraví a zbavení osobní svobody.

Bunkr, který byl mimo jiné použit v Bočanově filmu Bumerang, dodnes stojí a je možné si jej zblízka prohlédnout, nachází se ovšem ve vojenském objektu a je proto nutné spojit se s pobočkou Konfederace politických vězňů v Příbrami, která vyjedná potřebné povolení.

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu prošetřuje v současné době osudy dětí narozených ženám ve výkonu trestu ve věznici Praha - Pankrác. Jedná se o děti narozené převážně ve vězeňské nemocnici a ve výjimečných případech v pražských porodnicích.

Podle zjištění ÚDV se jedná nejméně o 525 dětí, z nichž 19 zemřelo a 167 bylo dáno k osvojení. V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že většina dětí byla přemístěna do dětského domova v Kolíně, menší část do dětských domovů Kraslice a Svitavy.

František Hynek se stal poslancem Národního shromáždění ve volbách v roce 1946, ve kterých kandidoval za lidovou stranu. Po únorovém puči v roce 1948 byl postupně komunisty zbaven všech svých veřejných funkcí. To však komunistům nestačilo, a proto se František Hynek ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti. V roce 1950 začal být nucen StB ke spolupráci, respektive k provokování lidí k "protistátním výrokům", které následně měl hlásit orgánům StB. Byl totiž zatčen pro údajný atentát na sekretariát KSČ v Milevsku s tím, že pokud nepřistoupí na spolupráci s StB bude za tento atentát odsouzen (trest za takový čin byl tehdy jednoznačný - trest smrti).

Po několika dnech strávených v cele a u výslechu a za neustálého vyhrožování jemu a jeho rodině (měl v té době dva nezletilé syny) nakonec souhlasil se spoluprací s StB, ovšem pouze proto, aby se dostal konečně na svobodu. Tímto okamžikem František Hynek věděl, že pro něj zbývá pouze jedna možnost, a to útěk za hranice. Po svém návratu začal shánět u svých známých informace o možnostech, jak se za hranice dostat. První pokus o získání informací pro svůj útěk proběhl 28. května 1950 u bývalého kolegy poslance za lidovou stranu Aloise Soukupa, který mu však po Hynkově sdělení, že slíbil StB spolupráci pravděpodobně přestal důvěřovat a konkrétní radu mu neposkytl.

V červnu téhož roku se uskutečnila schůzka Františka Hynka s jeho řídícím orgánem Tomášem Černým (zřejmě krycí jméno), který požadoval od Hynka vysvětlení, proč nepodal dosud žádnou zprávu o reakcionářích v jeho okolí. Hynek odpověděl, že o žádných reakcionářích neví, protože má mnoho práce na svém hospodářství, což však Černého rozlobilo a prohlásil, že Hynek musí více chodit mezi lidi a podávat zprávy, jinak bude muset StB vyvodit z jeho jednání vážné důsledky. Na závěr schůzky stanovil Černý další termín na konec měsíce srpna 1950. Hynka se zmocnilo zoufalství a zároveň se rozhodl, že do termínu příštího setkání se svým řídícím orgánem musí uprchnout za hranice a pokud se mu do té doby nepodaří sehnat informace o bezpečném přechodu, pokusí se přejít naslepo. Po této schůzce navštívil v Oseku bratrance své ženy Josefa Sáchu, se kterým vždy velmi dobře vycházel, ani on však nemohl poskytnout řešení. Koncem července navštívil Hynka vzdálený příbuzný Josef Chylík, kterému Hynek dobře poradil v nějaké majetkové záležitosti. Když Chylíkovi sdělil, že se mu nevede příliš dobře, tento ihned pochopil, že Hynek chce přejít za hranice a prohlásil, že by to šlo zařídit a slíbil, že se po někom poohlédne. Skutečně po několika dnech se objevil muž, který se odvolal na Chylíka a nabídl pomoc, po zdlouhavém jednání však akce někde selhala a neuskutečnila se.

Čas běžel a v srpnu již Hynek ani nedoufal, že se jeho plány nakonec zdaří, když se 12. srpna 1950 Chylík objevil se zprávou, že zná člověka, který ho dostane za hranice. Tento člověk byl Chylíkův známý z dřívějších let, který v té době pracoval jako hajný u Aše v blízkosti hranic. Byla smluvena schůzka hned na následující den 13. srpna 1950 v poledne. Na schůzku se dostavil Chylík z mužem v lesnické uniformě, kterého představil jako hajného Bambase. Byl domluven termín přechodu na 17. srpna 1950, sraz byl ve Zdicích okolo desáté hodiny na nádraží, kde k Hynkovi Bambas přisedne do vlaku a budou pokračovat do Aše. Dále byl Bambasem vyzván, aby pokud má zájem vzal sebou ještě někoho. Vyplatil také na místě 5.000 Kč Bambasovi, který řekl, že tuto věc dělá pouze z kamarádství k Chylíkovi.

V tomto okamžiku nastalo Hynkovi další těžké rozhodování jestli půjde sám, či vezme sebou alespoň staršího syna, kterému bylo tehdy čtrnáct let. Nechtěl nechat manželku samotnou se dvěma dětmi a hospodářstvím, na druhou stranu druhý syn byl teprve šestiletý a s ním by byl přechod téměř vyloučen, manželka by Hynka od přechodu pravděpodobně odrazovala, proto ji o svém úmyslu neřekl. Nakonec se rozhodl, že staršího syna Pavla vezme sebou. V noci ze 16. na 17. srpna 1950 kolem druhé hodiny raní vyrazil se synem Pavlem na cestu. Vzali sebou nejnutnější věci a dvacet tisíc Kč. Podle domluvy čekal na nádraží ve Zdicích hajný Bambas. Odvedl je do čekárny, tvářil se přátelsky a požádal je o strpení, že si musí něco zařídit.Po chvíli se Bambas vrátil, společně nasedli do vlaku a vyjeli směrem na Plzeň a Cheb.

Tam je Bambas opět na chvíli opustil, vrátil se roztěkaný a nejistý a prohlásil, že za chvíli jede autobus do Aše. Vystoupili z autobusu v blízkosti lesa a Bambas řekl, že je převede hned, protože v polední době nejsou nikde žádní lidé. Blízko zastávky, kde vystupovali stálo osobní auto se zdviženou kapotou a řidič něco opravoval. Trojice zamířila do lesa a asi hodinu kráčeli směrem na západ. Poté si však Hynek všiml, že se směr jejich pochodu mění, jakoby se vraceli. Přikládal to však povaze terénu a Bambasovým znalostem, díky kterým se vyhýbá nebezpečným úsekům. Blížila se hranice a proto nechal Hynek jít Bambase vpředu a svého syna s odstupem jako posledního, aby v případě střelby měl možnost utéci. V jednom místě pak Bambas zastavil, nechal je dojít a řekl si o další slíbené peníze. Hynek mu dal dalších 5.000 Kč a Bambas je prosil, aby v případě, že budou chyceni se o něm nezmiňovali a pak je vyzval k dalšímu pochodu.

Po krátké chůzi přišli k železniční trati, kde se Bambas zastavil a ukázal na borový porost za tratí s tím, že tam je již německé území a ať dál již pokračují sami. Hynek se synem přeběhli trať a dostali se do borového lesa za tratí, když se ozvali výkřiky a vzápětí prudká střelba. Hynek byl překvapen, protože se domníval, že se nachází již na německém území a proto pokračoval i se synem v běhu. Nejprve byl zasažen syn Pavel a následně se i František Hynek skácel po několika zásazích na zem.

Podle zjištěných skutečností bylo vypáleno na tyto dvě bezbranné oběti 189 ran ze samopalů. Hranice, kterou jim ukázal Bambas byla vzdálena od skutečné více než kilometr, akce byla od začátku monitorována a řízena státní bezpečností a Hynek se synem neměli žádnou šanci. Oba naložili do auta, které viděli stát u zastávky autobusu se zvednutou kapotou a odvezli do nemocnice.

Vzhledem k tomu, že Hynkův syn Pavel měl silné vnitřní krvácení z průstřelu břicha, po příjezdu do nemocnice zemřel. Sám František Hynek utrpěl těžká zranění na levé straně těla (zásahy do ramena, boku a několikanásobný průstřel nohy), byl několikrát operován a po částečném vyléčení tvrdě vyslýchán a odsouzen ke třinácti rokům odnětí svobody, které si téměř celé odseděl v těch nejhorších zařízeních (Bory, Mírov). Propuštěn byl 23. října 1962, po návratu domů však našel hospodářství z velké míry rozkradené sousedy, kteří si brali to, co zrovna potřebovali. Spolu s manželkou a mladším synem poté dlouhé roky dávali hospodářství dohromady, aby měli alespoň střechu nad hlavou. To všechno jenom proto, že se František Hynek nechtěl stát udavačem státní bezpečnosti.

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu stíhá v současnosti dva bývalé dozorce, kteří střežili pracovní lágr uranového dolu v Jáchymově pro vraždu vězně, který byl údajně zastřelen na útěku. Z lékařských zpráv však jednoznačně vyplývá, že vězeň byl zastřelen zepředu.

Podle údajů, které má v současnosti ÚDV k dispozici zemřelo v období 1.1.1948 - 31.12.1956 pouze v pracovním táboře v Jáchymově 231 osob, z toho bylo 24 vězňů " zastřeleno na útěku " a 12 vězňů údajně spáchalo sebevraždu. Je však velmi pravděpodobné, že zde bylo umučeno mnoho dalších osob, které se vůbec nedostaly do nemocnice.

Podmínky v komunistických lágrech se dají srovnat s podmínkami v nacistických koncentračních táborech. Při minimálních přídělech jídla byly po vězních požadovány pracovní normy, které překračovaly lidské možnosti. Za nedodržení norem čekal dotyčného vězně krutý trest.

ÚDV se zaměří také na další pracovní lágry ( Mírov, Příbram, Ostrava atd.), ale i slovenské tábory v Leopoldově a Ilavě.

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v současné době prověřuje činnost provokatérů Státní bezpečnosti . V rámci trvalého prosazování třídního práva v 50.-70. letech do vědomí soudců byla jednou z preventivních metod organizovaných Státní bezpečností provokace. Provokatéři vyhledávali soudce se žádostí o právní radu v souvislosti s údajným spácháním politického trestného činu. Následně těm, kteří konzultaci neoznámili, respektive neodmítli a poskytli právní rady v souladu s právem, se dostalo podle politického zhodnocení propuštění, trestní stíhání, případně tzv. sebevražda.

Přesto se našli soudci, kteří pokládali za svou povinnost prověřovat a stíhat trestné činy. Jedním z nich byl soudce, který obdržel informaci, že v Uherském Hradišti dochází při výsleších obviněných k nelidskému týrání. Sám sestavil vyšetřovací komisi a o svých zjištěních informoval Ministerstvo spravedlnosti . Události dále dostaly rychlý spád. Po dvou měsících byl soudce propuštěn a následně spáchal sebevraždu.

Podobný osud měl vězeňský dozorce ve věznici Mírov, který upozornil na nelidské zacházení s politickými vězni. V roce 1954 byl propuštěn, obviněn ze sabotáže a odsouzen k deseti letům odnětí svobody.

V Praze dne 20. května 1997  

ÚDV zahájil vyšetřování tří vražd, kterých se dopustili příslušníci StB v letech 1948 a 1949.

První případ se odehrál v březnu 1948, když byl zatčen ing. Petr KONEČNÝ, bývalý ústřední tajemník národně-socialistické mládeže v souvislosti se zavražděním mjr. ČSA Augustina Schramma. Při výsleších a ve vazbě s ním bylo nakládáno tak surovým způsobem, že se mu pouta zařízla tak hluboko do rukou, že nešla sejmout a hrozila otrava krve.

V průběhu šetření bylo zjištěno, že Konečný neměl na vraždě Schramma žádný podíl. Protože však byl vylákán na schůzku, kde byl zatčen použitím hesla jeho ilegální organizace, poznal Konečný že příslušníci StB tuto organizaci kontrolují, a proto bylo rozhodnuto o Konečného "likvidaci". Příslušníci StB vzali do auta staré šaty na pohřbení, odjeli s Konečným do prostoru Báňské Bystrice, kde jej zastřelili a na blíže nezjištěném místě pohřbili.

Politické byro ÚV KSČ přijalo útěk, spadl ze schodů a Pich-Tůma mu při stíhání skočil na břicho. Pitvou bylo zjištěno, že kpt. WIESNER zemřel na roztržení jater.

Z případem se ÚV KSČ vyrovnal stejně jako s dvěma výše uvedenými.

V Praze dne 11. dubna 1997  

Vyšetřovatel ÚDV dnes předal Městskému státnímu zastupitelství v Praze návrh na podání obžaloby obviněného RSDr. Františka K., CSc., který je stíhán ÚDV pro trestný čin vraždy dle § 219, odst. 2, písmeno f.

Obviněný František K. dne 17.11.1953 jako příslušník Zpravodajské správy Generálního štábu Československé armády, v doprovodu četaře Pohraniční stráže, úmyslně pronikl na území Bavorska, neboť se zde měl setkat s agentem, který mu podával zprávy. Než však mohlo ke schůzce dojít, byli oba muži přistiženi poblíž obce Grafenried příslušníkem Grenz Polizei Aloisem Hübnerem, který je okamžitě vyzval, aby dali ruce vzhůru. Této výzvy obviněný, který byl ozbrojen samopalem neuposlechl a snažil se tvrdit, že provádí demarkaci. Když příslušník Grenz Policei trval na tom, aby dali ruce vzhůru, obviněný František K. ze vzdálenosti cca. 3 m vystřelil na A. Hübnera asi 14 ran, z nichž jej osmi zásahy na místě usmrtil.

Okamžitě po činu oba muži prchli zpět na území ČSR, kde byl František K. kázeňsky "potrestán" 15 dny domácího vězení za porušení " Směrnice pro operace zpravodajských orgánů MNB a MNO na státní hranici střežené Pohraniční stráží "

Protože ČSR neměla tehdy s BRD diplomatické styky, poslal Vysoký komisař Spojených států pro Německo Walter C. Dowling čs. straně protest proti svévolné vraždě a vyslovil požadavek na odškodnění rodiny zastřeleného. Československá strana vědomě kryla pachatele, odmítla odpovědnost za tuto událest a také odškodnění rodiny oběti.

V Praze dne 26. května 1997  

Vyšetřovatel ÚDV ukončil vyšetřování příslušníků StB Josefa K. a JUDr. Zdeňka V, kteří jsou trestně stíháni za zneužívání pravomoci veřejného činitele a JUDr. Zdeněk V. navíc za vydírání. Vyšetřování prokázalo, že v přesně nezjištěný den v letech 1978-79, kdy oba pracovali jako příslušníci SNB, navštívili v závodě SOLO Sušice Václava L., kterého nutili ke spolupráci, fyzicky jej napadli a obviněný Josef K. poškozeného zranil nožem na ruce. V letech 1983-84 v přesně nezjištěný den oba obvinění odvezli Václava L. do lesa, kde na něho obviněný Zdeněk V. mířil pistolí a nutil jej podepsat spolupráci s StB, přičemž mu vyhrožoval, že ho již nikdo nenajde.

Po shromáždění důkazního materiálu předal vyšetřovatel spis okresnímu státnímu zastupitelství v Klatovech s návrhem na podání obžaloby. Státní zástupce se s návrhem vyšetřovatele ztotožnil a vypracoval obžalobu, kterou předal okresnímu soudu v Klatovech.

V Praze dne 16. září 1997  

Vyšetřovatel ÚDV trestně stíhá bývalého velitele vazební věznice StB na Pankráci v letech 1948-49 Václava P.(nar. 1920), který je obviněn z trestných činů zabití, zneužívání úřední nebo služební moci a těžké poškození na těle, dle vojenského trestního zákona z roku 1855. Prvních dvou trestných činů se měl Václav P. dopustit tím, že ponechal v cele zcela bez pomoci plk. gen. štábu Karla Lukase (nar. 16. února 1897), který byl do věznice přivezen, z výslechu na StB v Bartolomějské ulici, ubitý téměř k smrti. Vzhledem k tomu, že plk. Lukasovi úmyslně nebyla poskytnuta potřebná pomoc, po několika dnech na následky zranění zemřel.

Plk. gen. št. Karel Lukas zastával v letech 1944 - 1947 funkci vojenského atašé československé republiky ve Washingtonu a 30. ledna 1947 mu bylo náčelníkem vojenské rozvědky USA uděleno vyznamenání "Legion of Merit". Po návratu do vlasti byl jmenován velitelem 7. brigády čs. armády, ale jako nepohodlný, zásadový důstojník byl dán ke dni 1. srpna 1948 na dovolenou s čekaným a k 1. listopadu 1948 předčasně do výslužby. Vzhledem k tomu, že plk. Lukas byl svobodný a měl značný majetek, včetně drahého automobilu, ocitl se v hledáčku StB, která jej na jaře 1949 zatkla, pro údajnou účast na útěku generála Aloise Lišky do exilu. Při výslechu pak, zřejmě vzhledem k tomu, že se jako důstojník nepoddal hrubému násilí, byl skupinou příslušníků StB, kteří jsou již všichni po smrti a jíž vedl známý sadista Bělecký, zmlácen takovým způsobem, že na následky zranění zemřel. Jeho majetek byl rozebrán příslušníky StB a trestní oznámení na plk. Lukase bylo podáno až téměř půl roku po jeho smrti.

Okolnosti smrti plk. Lukase vyšetřovala v roce 1968 Vojenská prokuratura a komise MV, která vyslechla mj. také ing. Václava Havla, otce současného prezidenta ČR, který byl spoluvězněm plk. Lukase a konstatovala, že plk. Lukas zemřel pravděpodobně násilnou smrtí, ale tato trestná činnost je promlčena.

Václav P. je stíhán také pro těžké poškození na těle, kterého se měl dopustit v roce 1949 na jedné z vězeňkyň, kterou nechal v mrazech na samotce nahou při otevřeném okně několik dní, zbil jí páskem s kovovou přezkou a vykloubil jí koleno. Poškozená žena má do dnešních dnů vážné zdravotní následky.

V Praze dne 16. července 1997  

Po ukončení vyšetřování předložil vyšetřovatel ÚDV Městskému státnímu zastupitelství v Praze spis s návrhem na podání obžaloby na bývalého agenta I. správy Federálního ministerstva vnitra tehdejší ČSSR ing. Pavla M. (nar. 1945). Obviněný Pavel M. byl v období od 18. dubna 1970 do 24. července 1975 jako tajný agent FMV vysazen v "Rádiu Svobodná Evropa" v Mnichově, kde jako zaměstnanec připravoval a plánoval akci "Panel", jejíž podstatou bylo vyřazení vysílače RSE z provozu pomocí trhaviny. Nejméně tři alternativní návrhy také zaslal centrále v Praze.

Pro výše uvedené jednání je obviněn z přípravy trestného činu obecného ohrožení. Obžalobu na Pavla M. podala již bývalá Generální prokuratura v roce 1993 a Pavel M. byl Městským soudem v Praze uznán vinným dle obžaloby a odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody nepodmíněně. Po odvolání odsouzeného Vrchní soud rozsudek zrušil a vrátil věc k došetření a Státní zástupce následně trestní stíhání zastavil. Byla však podána ministrem spravedlnosti " stížnost pro porušení zákona ", které bylo vyhověno a případ byl přidělen v polovině prosince 1997 ÚDV.

V Praze dne 4. června 1997  

Vyšetřovatel ÚDV ukončil vyšetřování obviněných Romana R. (1941) a Václava H. (1952) a navrhl státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Klatovech podání obžaloby. Oba obvinění se jako příslušníci 2. oddělení II. odboru S StB Plzeň měli dopustit trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele a neposkytnutí pomoci, když 11. června 1980 provedli nezákonnou domovní prohlídku v bytě Petra Hracha a jeho matky, a to v době jeho zadržení na 48 hodin. Oba příslušníci StB pod záminkou, že mají vyřídit matce vzkaz od pana Hracha, požadovali po paní Hrachové vydání jeho korespondence a zápisníku. Matka tento neoprávněný požadavek odmítla, avšak obvinění se rozhodli, že se zmocní požadovaných věcí násilím. Při fyzickém napadení paní Hrachové došlo k jejímu pádu na zem a následnému bezvědomí. Obvinění však paní Hrachové neposkytli pomoc a z místa činu odešli.

Jednání obviněných bylo zřejmě motivováno tím, že Petr Hrach patřil v této době k odpůrcům komunistického režimu, byl signatářem Charty 77 a známým disidentem v Sušici a okolí, který měl podstatný vliv na mládež v okolí Sušicka.

V Praze dne 4. září 1997  

Vyšetřovatel ÚDV podal dne 28. srpna 1997 Okresnímu státnímu zastupitelství v Novém Jičíně návrh na podání obžaloby proti JUDr. Oldřichu K. a Jiřímu M., kteří jako příslušníci StB v hodnosti kapitána, resp. podpraporčíka, 14. dubna 1984 v Kopřivnici násilím nutili římskokatolického kněze Václava Altrichtera k podepsání spolupráce s StB. Páter Altrichter byl odveden do kanceláře hotelu Stadion, kde mu oba příslušníci StB nejprve vyhrožovali, že bude zbaven kněžského úřadu, ohrožovali ho sekáčkem na maso a nožem s tím, že neodejde živý. Posléze nechali do místnosti přivést ženu, která se před páterem začala obnažovat a oba obvinění vyhrožovali p. Altrichterovi, že do něj dostanou alkohol a bude obviněn ze znásilnění. Páter Altrichter se po takovémto jednání psychicky zhroutil a musel být psychiatricky léčen. Tímto jednáním se dopustili oba obvinění podle mínění vyšetřovatele trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele.

Obviněný Jiří M. je v současné době příslušníkem Policie ČR a do současné doby nebyl zproštěn výkonu služby přesto, že vyšetřovatel ÚDV ihned po sdělení obvinění ( 13. května 1996 ) informoval jeho nadřízeného funkcionáře.

4. března 1997  

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu již několik měsíců prošetřuje více než 200 tzv. " justičních vražd ". Jedná se o vykonané rozsudky smrti, které byly vyneseny jednoznačně z politických ( někdy dokonce osobních ) důvodů v padesátých a šedesátých letech. Tyto rozsudky byly po roce 1989 zrušeny a popravení rehabilitováni.

V souvislosti s tímto šetřením byly nalezeny také žádosti příbuzných o milost, které byly bez výjimky zamítnuty. Pro ilustraci je možné uvést případ popraveného Ladislava N., který za druhé světové války aktivně bojoval proti fašismu, 21. října 1950 byl odsouzen za velezradu a vyzvědačství k trestu smrti a navzdor žádostem o milost popraven 18. prosince 1950. Ještě 30. prosince odpovídá Kancelář prezidenta republiky jeho sestře, aby doplnila svou žádost o milost, přesto, že v tuto dobu byl Ladislav N. již téměř dva týdny po smrti.

Po nashromáždění všech dostupných materiálů bude ÚDV tyto informace publikovat, pravděpodobně v samostatném čísle sborníku Securitas imperii.

V Praze dne 8. dubna 1997  

Dne 4. dubna 1997 ukončil vyšetřovatel ÚDV vyšetřování vlastizrady z roku 1968 předáním návrhu na podání obžaloby Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Jedná se o Karla R., který je stíhán pro trestný čin vlastizrady formou sabotáže, které se měl dopustit ve funkci velmi vysokého důstojníka ČSLA tím, že bez vědomí a proti vůli ústavních orgánů ČSSR a zejména vrchního velitele ozbrojených sil ČSSR vešel ve styk s veliteli a představiteli armád cizí moci. V noci z 20.8. na 21.8. 1968 pak nařídil jednotkám ČSLA spolupracovat s armádou cizí moci.

ÚDV tímto vyšetřování vlastizrady považuje za ukončené a nepředpokládá již obvinění dalších osob. Pro rekapitulaci uvádím vývoj kauzy " Vlastizrada " od začátku vyšetřování:

1. politická skupina - 31.7.95 sdělena obvinění, 7.8.95 zrušeno MSZ, 15.8.95 sdělena nová obvinění, 30.1.96 navrženo MSZ podání obžaloby
2. bezpečnostní skupina - 4.8.95 sdělena obvinění, 10.8.95 zrušeno MSZ, 15.8.95 sdělena nová obvinění, 5.1.96 navrženo MSZ podání obžaloby, 4.7.96 vráceno ÚDV k došetření, 16.10.96 nový NPO.
3. vojenská skupina - 21.2.96 sděleno obvinění, 4.4.97 podán návrh na podání obžaloby

Celkem navrhl vyšetřovatel ÚDV státnímu zastupitelství podat obžalobu proti jedenácti osobám.

V Praze dne 4. září 1997  

Po rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze o zastavení trestního stíhání příslušníků StB, kteří byli obviněni vyšetřovatelem ÚDV z vlastizrady, podal 12. května 1997 ÚDV podnět k přezkoumání zákonnosti postupu městského státního zástupce v Praze, protože s přihlédnutím k výsledkům přípravného řízení nasvědčují zjištěné okolnosti, že byl spáchán trestný čin, a že jej spáchali obvinění.

Dnešního dne obdržel ÚDV vyjádření Ministerstva spravedlnosti ČR, ve kterém je konstatováno, že minystryně spravedlnosti JUDr. Vlasta Parkanová podala stížnost pro porušení zákona Nejvyššímu soudu ČR proti usnesení MSZ v Praze, neboť bylo shledáno porušení zákona ve prospěch obviněných Jana B., Albína K. a Zdeňka Ž.

V Praze dne 24. dubna 1998  

Vyšetřovatel ÚDV obvinil bývalého příslušníka StB, tehdy zařazeného u Sboru vězeňské stráže Ministerstva spravedlnosti ČSR Evžena S. (1920) z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele. Trestného činu se Evžen S. měl dopustit tím, že od března do září 1950 ve věznici na Borech u Plzně používal bezdůvodně, pouze pro zábavu, vůči vězněným osobám fyzické a psychické násilí, kterým způsobil těžká poranění s trvalými následky minimálně dvěma žijícím svědkům a bolestivé útrapy, jako např. tržné rány, zhmožděná žebra, obuškem rozbitá chodidla atd. dalším třem žijícím osobám, které Evžena S. usvědčují.

25. září 1996  

ÚDV se již delší dobu věnuje shromažďování materiálů a svědectví, které vypovídají o situaci v komunistických věznicích. V současné době máme k dispozici materiály, které jednoznačně dokazují, že v období let 1948 - 1968 v tehdy československých tzv. " nápravných zařízeních " přišlo o život nejméně 2127 osob.

Dalším krokem nyní bude prošetřování některých podezřelých úmrtí, neboť z dokumentace vyplývá, že téměř 600 lidí zemřelo na tzv. srdeční selhání, 160 spáchalo údajně sebevraždu a 250 zahynulo při úrazech. U stovky úmrtí je uvedeno pouze " příčina smrti nezjištěna ". Příkladem pochybných diagnóz může být věznice Plzeň, kde v průběhu roku 1951 zemřelo 28 lidí s diagnózou " akutní rozšíření srdce ". O deset let později ve věznici Mírov zemřelo během tří měsíců 7 osob údajně na " srdeční mrtvici " a v roce 1958 v Praze dokonce za měsíc zemřelo 5 lidí na zápal plic.

Prošetřeny budou také sebevraždy, kdy vězeň si " při útěku z pracoviště podřezal žíly ", nebo " při výslechu orgánem StB vyskočil z okna ve třetím patře " apod. Podezřelé jsou rovněž tzv. sebevraždy utopením. Komunistická mašinérie ve své zrůdnosti nevynechala ani ženy, kterých za prvních dvacet let komunismu zemřelo ve věznicích nejméně sto a nechybí ani zastřelení při pokusu o útěk.

Ve stejném období, tzn. 1948 - 1968 zemřelo, podle dochovaných údajů, ve vyšetřovací vazbě nejméně 170 osob, z toho 25 žen. Nejčastější příčinou smrti je uváděna sebevražda (59) a selhání srdce (32). To již samo o sobě vypovídá o tom, jakým způsobem bylo s vyšetřovanými zacházeno. Tato čísla, která má ÚDV k dispozici však vycházejí z oficiálních záznamů, to znamená, že se jedná pouze o případy, které představitelé režimu sami přiznali. Reálný počet osob, které se z komunistických kriminálů nikdy nevrátily bude pravděpodobně několikanásobně vyšší. V této souvislosti má ÚDV podezření, že ve věznicích docházelo ze strany StB k testování účinku drog na odsouzené a případná úmrtí inscenovali jako sebevraždy, či selhání srdce.

Našimi pracovníky byl v archivech objeven velmi zajímavý materiál, který sloužil příslušníkům StB jako návod k vedení výslechů. Tuto učebnici " Výslech" zpracoval v první polovině roku 1950 tehdejší náměstek ministra národní bezpečnosti Karel Šváb za pomoci sovětského poradce Lichačeva.

Materiál shrnuje všechny nezákonné metody výslechu používané do roku 1950, včetně bití. Je zdůrazňováno, že tyto metody nejsou pouze teoreticky vykonstruovány, ale i prakticky vyzkoušeny. Mimo jiné jsou zde uvedeny hlavní zásady výslechu jako: vyšetřovaný musí ve vyslýchajícím vidět absolutního pána, na bojácné je potřeba křičet, osobu, která se odmítá přiznat zlomit dlouhotrvajícími výslechy, které je nejlépe přerušit v době, kdy má vyšetřovaný nejméně času k odpočinku, atd. Křížový výslech je doporučeno nahradit pro jeho zastaralost a složitost osvědčenou praxí o " hodném a zlém referentu ".

Zvláštní kapitolou je sepisování protokolu s vyšetřovaným. Například je zde uvedeno, že " pokud nejsme přesvědčeni, že vyslýchaný začíná mluvit pravdu a přiznává se, není třeba psát protokol ". Protokol je možné začít psát teprve tehdy, " je-li problém ke kterému vyslýcháme úplně vyjasněn a vyslýchaný zpracován tak, aby s ním mohl být sepsán takový protokol, který by byl skutečným politickým dokumentem". Doporučuje se také méně zkušeným " soudruhům " sepsat koncept protokolu a ten projednat se zkušenějším " soudruhem " a teprve potom psát protokol.

Dále je zde uvedeno, že při výslechu agentů lze se souhlasem nadřízeného použít bití, neboť tito lidé jsou si vědomi, že budou pověšeni a odmítají vypovídat. U ostatních vyšetřovaných se doporučuje místo bití temnice, protože vězeň musí mít před sebou perspektivu horšího trestu. Naopak kdo spolupracuje, má mít výhody jako kouření, nákup a může při výslechu sedět.

Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |