PROJEV ZMOCNĚNCE PRO PODKLADY STASI

1994, 22. dubna, Praha. Projev spolkového zmocněnce pro podklady státní bezpečnosti bývalé Německé demokratické republiky Joachima Gaucka na kolokviu Občanského institutu, České křesťanské akademie a Střediska křesťanské kultury při konventu dominikánů "Jak se vyrovnat s komunistickou minulostí".

Chtěl bych nejprve poděkovat za Vaše pozvání. Jsem si vědom toho, že všude, kde vystupuji, hovořím o zvláštním postupu. Nechtěl bych hovořit pouze o etických aspektech této záležitosti, kterou nazýváme celoplošně lustracemi. Ale chtěl bych Vás také seznámit s důvody , které vedly ke vzniku zákona o aktech státní bezpečnosti. Chtěl bych Vás seznámit s právními základy tohoto zákona, s politickými zájmy, které způsobily vznik tohoto zákona. Téma, o kterém musíme hovořit, není v žádném případě jenom téma morální, ale je to téma, které je spojeno s velkými konflikty zájmů různých společenských skupin. Dopustili bychom se velké chyby, kdybychom o těchto záležitostech hovořili pouze z pohledu etického nebo morálně teologického, celé téma je totiž mnohem složitější.

Hodina zrození německé varianty - otevřeně se zabývat minulostí státní bezpečnosti - uhodila v revolučním čase, v tehdejší Německé demokratické republice a sice v činnosti první a zároveň poslední svobodně zvolené sněmovně lidu. Celé demokratické hnutí bylo tehdy přesvědčeno o tom, že musíme získat veškeré důležité vědomosti, které používal represívní aparát, že je musíme vložit do rukou a hlav lidu, abychom s nimi mohli později politicky pracovat. Tento náš názor převzal poslední svobodně zvolený parlament Německé demokratické republiky a v srpnu 1990, 24. srpna 90, přijal první zákon, který má 3 hlavní obsahové body. Podklady, které mezitím již občané získali do svých rukou a na které dohlížely občanské nezávislé výbory, měly být použity pro hospodářské, politické a právní zpracování minulosti. Pojem politické zpracování byl chápán hned ve dvojím významu:

1. Právo každého občana nahlédnout do materiálů státní bezpečnosti a dozvědět se tak, zda a eventuelně jakým způsobem státní bezpečnost zasáhla do jejich života, do jejich biografie. 2. Je to element, který se ve Vaší zemi a i v jiných východních zemích nazývá lustrace - tedy prověření osob, zda pracovali pro státní bezpečnost. Tedy ne, zda byly členy komunistické strany, ale zda pracovali jako stálí zaměstnanci a nebo neoficiálně se státní bezpečností.

V této souvislosti je třeba se zmínit o tom, že i tisk musí mít možnost podávat legálně zprávy o akcích, aktérech a struktuře Státní bezpečnosti. Díky práci tisku se dostává přece stejně tak dopředu politické zpracování. Je třeba poznamenat, že tisk nemá žádný přístup k aktům obětí, pouze v případě, že obět sama souhlasí, aby tisk obdržel její materiály. Já jsem teď hovořil o těch základech pro zákon z roku 90, tak tytéž základy byly uplatňovány i při vypracování spolkového zákona o možnosti přístupu k materiálům ministerstva pro státní bezpečnost, který platí dnes. Zákon z roku 90 jsem zcela úmyslně zařadil do doby sněmovny lidu, protože musíte vědět, že to nebyl Západ, který by přišel na nápad, jak se otevřeně vyrovnat s komunistickou minulostí, protože Západ spíše toužil po klidném řešení. Byl to Východ, který přišel s touto myšlenkou. Máme již několikaletou zkušenost s tímto zákonem a chtěl bych Vás nyní informovat o úspěších, ale samozřejmě i problémech, které v souvislosti s tímto zákonem vznikly.

Spolkový sněm vydal vlastně jako první, nebo lépe řečeno jako druhý, po sněmovně lidu, tedy jako první vydal zákon, který se zabývá zpracováním minulosti a machinacemi totalitního systému, a dává tak možnost, aby se jednotlivci a celá společnost mohli s těmito machinacemi seznámit. Máme nyní nezávislý úřad, který vedu já, a žádný člen vlády nemá ve své kompetenci jej nějakým způsobem usměrňovat. Tento úřad, který má asi tři tisíce zaměstnanců, dává informace obětem, veřejné správě, parlamentu, tisku, vědě, všem těm, kteří na ně mají nárok. Tento úřad není pro oblast lustrací žádnou rozhodující institucí. Nepředepisuje, zda budou lidé z univerzit, ze škol, ze soudů propuštěni či ne. On pouze zprostředkuje předání spisů oprávněným příjemcům (např. parlamentu, úřadům veřejných služeb), a ti potom sami přijímají odpovídající rozhodnutí. Často vzniká určitá nejistota díky tomu, že úřady si stanovily různá kritéria. Výhodou ovšem je určitá flexibilita a svoboda rozhodování zcela rozličných úřadů nebo sdružení vůči jejich zaměstnancům. Pokud se to jeví jako přípustné, je možno s lidmi, kteří byli zatíženi jen velmi nepatrně, spolupracovat i nadále. Hlavním přínosem našeho zákonodárství je, že o aktech nemohou již rozhodovat žádní důstojníci státní bezpečnosti a že také většina těchto důstojníků byla odstraněna z německé bezpečnostní služby, z policie a z veřejné správy. Další jeho přednost spočívá v tom, že naši občané získali důvěru v nové státní instituce, v demokracii, která byla u nás od roku 1933 neznámá, protože už se nemusejí obávat, že na radnicích, jako soudci, učitelé jsou činní agenti a informanti Stasi. I toto považuje obrovská většina lidí za velkou přednost. Další předností je, že se provádí exaktní historické bádání a opírá se o prameny - může proto vystoupit proti mýtům a legendám minulosti. A také ihned po skončení totalitního režimu se mohlo začít s vědeckou odbornou prací.Ukázalo se, že v takovéto situaci vznikla celá řada legend o hodnověrnosti pramenů nebo o způsobu práce Stasi, ty jsou v jiných zemích východního bloku ještě živější a vyskytují se ještě mnohem častěji, ale u nás již nejsou přijímány. Zabránilo se tomu.

Předností zákona je také to, že dává přednost zájmům 90% obyvatelstva před osobními právy 1 - 2 procentní skupiny bývalých viníků a jejich pomocníků Stasi. Němečtí poslanci musí rozlišovat v konfliktu hodnot mezi právem potlačované většiny obyvatelstva - která musí vědět jak toto utlačování fungovalo a mezi právem bývalých viníků, kteří toto utlačování prováděli a jejich právem na ochranu osobnosti. Tedy tito poslanci musí rozhodnout, že potřeba poznání většiny obyvatelstva je důležitější, než potřeby zachování tajemství osobních dat menšiny. Z etického hlediska je toto rozhodnutí možné obhajít - dokonce se to přímo nabízí. Zákon tedy nevychází z nějaké pomsty, z touhy po pomstě, nýbrž vychází z emancipovaného politického podnětu, a tento podnět nechce přijmout, aby byla práva na svobodu a osobní práva občanů trvale odebírána, eliminována.

Tento zákon nese rysy moderní liberální právní myšlenky, kterou bych Vám chtěl krátce přednést. Vlastně v závislosti na dalším rozvoji práva o ochraně dat v západních zemích se dospělo k tomu, že opravdu existuje něco takového, jako je právo na informační sebeurčení. Co se týče tohoto právního pojmu, v Americe na to mají vlastní zákon, v Německu ne, v Americe to nazývají Freedom of information and privacy act - a z obojího je jasné, že každý občan má právo vědět, kdo a co o něm sepsal a uložil do počítače, jaké informace. Jak jsem právě řekl, takovýto zákon v Německu nemáme, ale právo ano, a sice Nejvyšší německý soud rozhodl jednoho dne v souvislosti s prováděným sčítáním obyvatel, že každý Němec má právo, pokud se rozhodne utvářet svůj život ve svobodném sebeurčení - to je důležitý článek základního zákona v naší ústavě, článek 1 a 2, tedy Nejvyšší německý soud rozhodl, že pokud někdo chce žít ve svobodném sebeurčení, musí vědět, kdo a co na něj nashromáždil, co se týká informací - a od té doby platí také u nás právo na informační sebeurčení. Samozřejmě bych o tom musel hovořit podrobněji, ale vím, že už přetahuji svůj čas a prosím Vás o pochopení a proto to všechno shrnu a řeknu asi toto: takovýto zákon, který tak otevřeně zachází s informacemi je určitě proveditelný s velmi moderní, liberální formulací práva.

Existují samozřejmě i nevýhody. Nemám žádnou možnost prolustrovat ty skutečné nositele moci z ústředního výboru a z politbyra a z reginálních stranických špiček, jak jsme to provedli u malých agentů a důstojníků Ministerstva státní bezpečnosti. To znamená, že těm nejdůležitějším nositelům moci se momentálně vede v Německu lépe, než těm druhořadým - to je velká mezera ve spravedlnosti. Z tohoto důvodu a i z jiných důvodů je vedena v Německu kontraverzní diskuse, která je motivována různými zájmy, částečně také stranicko politickými zájmy, a ten starý pocit, v Německu již tak dobře známý - ach, to je přece už minulost, to bychom měli pohřbít, to patří zamést pod koberec, tak i takovýto názor se nyní vyskytuje. Tyto kontroverze, o kterých jste jistě už slyšeli, nemohou ovšem zakrýt ten velký úspěch tohoto zákona. My musíme zpracovat přes dva milióny žádostí, z toho 700 000 lidí chce vědět, co Stasi o nich nashromáždila. To znamená, že národ zákon přijal, a také nové instituce v nových spolkových zemích. Proto se mi vlastně jeví celá tato kontroverzní diskuse jako jedna z nejpřijatelnějších forem rozloučení, předtím, než nastane vnitřní smíření. Z této kontroverze vyrůstá schopnost opravdového stisku ruky. Odpuštění se nedá formulovat do prázdna. A předpokladem pro opravdové vnitřní smíření je kritické a kontroverzní vyrovnávání se s tíhou diktatury. S diktaturou se nikdo neloučí s úsměvem na rtu, takové rozloučení nefunguje.

Lidé, kteří byli obětmi a četli si svá akta, a většinou nyní znají své řídící pracovníky, tak tito lidé jsou obdivuhodně smířliví, neexistují žádné náznaky, že by bral někdo spravedlnost do vlastních rukou. Pověsti o tom, že tito lidé začnou vraždit a mstít se, jsou v naší zemi již přežité. Dámy a pánové, ukončím svůj, zdá se příliš dlouhý úvod. Mohl jsem Vám sdělit pouze zlomky naší zkušenosti, je mi líto, že toho bylo tak málo, ale myslím si, že jste aspoň trošku mohli vycítit, o co nám šlo a jak to nyní funguje. Ale pořád je to ještě začátek jednoho historicky zajímavého pokusu. [...]¹⁾ Musím se vyjádřit k více bodům.

Nejdříve ale těch 90 a 10%. Ale nejdříve tedy něco, co se týká problému právního základu pro skupinu druhých nejdůležitějších osob - a tím bych chtěl začít. Když jsme připravovali tento zákon ve sněmovně lidu, byla moc těch nejdůležitějších, a to je strašně důležité, jejich moc byla ochromena. Nebylo to tedy tak, že bychom se tehdy ještě museli obávat, zejména v politické oblasti, moci bývalých vládců. Tímto se odlišují německé lustrace od českých - my jsme tuto vrstvu lidí do nich nezařadili. Akceptuji také výtku pana Trojana, co se týká nedostatků diferenciace s ohledem na Lidové milice. To je asi to jediné, co akceptuji, ale k tomu se ještě dostanu. Ve sněmovně národů jsme rádi tento zákon připravili, protože tato skupina lidí pracovala proti zájmům těch 90%, jinak než členové ÚV, vlády, členové komunistické strany, oni byli nepoznáni. Oni totiž pracovali mezi námi a my jsme se nemohli bránit proti nim. U oficiálního politika nebo straníka ses mohl rozhodnout - chci být straník, chci protestovat, chci se trošku přizpůsobit - všechny tyto varianty rozhodnutí jsme ovšem neměli u těch osob, které patřili k té 1%-ní menšině obyvatelstva, která přistoupila na neoficiální činnost. Z tohoto důvodu ten zákon vůbec neraguje na to, že existovali dobří a zlí, komunisté a nekomunisté, ale reaguje na to, že existovala malá menšina, která se až příliš přizpůsobila, nad běžné hranice přizpůsobení, a spolupracovala konspirativně s tajnou službou. A právě tento způsob, tento způsob příliš přizpůsobivé skupiny lidí, se nám jevil velmi důležitý z hlediska kritiky. Nechtěli jsme pokračovat aspoň v tom zvýhodňování, kterému se tito lidé těšili, díky svým kontaktům. Neměli být diskriminováni, měli se prostě vrátit zpět do společnosti a vydělávat si normálním způsobem. To se nám jevilo jako správné a přiměřené. Proto bych chtěl ještě jednou říci zcela jasně, že mne trošku tato sekulární teologie, která mluví o tom, že jsme všichni chybující a z tohoto důvodu jsme vlastně neschopni se rozhodovat, tak to považuji za mimořádně nepolitické a sloužící vždy autoritativním vládnoucím sktrukturám. Proto Vám, pane Trojane, v jádru vůbec nerozumím, protože ve Vaší argumentaci nejsou jasné rozdíly ani mezi komunisty. Existovala spousta členů komunistické strany, kteří se bránili spolupráci se státní bezpečností. V NDR jsme měli 2,6 miliónů členů SED a 170 000 spolupracovníků se státní bezpečností (ne včetně, tedy z celkového počtu obyvatel). To znamená, kdybychom se chovali tak, jako by bylo všechno v diktatuře normální, přešli bychom morální stanovisko komunistů, křesťanů, nekomunistů, lidí, kteří - jako Schindler, neměli vůbec žádné přesvědčení, ale přesto měli občanskou odvahu, tedy to všechno bychom shrnuli pod jednu střechu.

Všechny komunisty bychom učinili odpovědné za věci, které provádělo politbyro, které falšovalo volby, ale ne všichni komunisti falšovali volby. Ne všichni právníci vynášeli nespravedlivé rozsudky. Abych navázal na to, co tady řekl pan Sokol, když jsem tu na začátku ještě nebyl. Tedy, ještě jednou bych to shrnul. Nejde o to, rozdělovat lidi na vinné a nevinné. U těchto lustrací jde o to, zda určité osoby ve zcela konkrétním historickém čase jsou schopny lépe, méně dobře nebo vůbec ne vy- konávat určité vedoucí pozice. Jde tedy o toto politické rozhodnutí, ne o morální odsouzení. Jde o jakési přezkoumání vhodnosti ve zcela konkrétní historicky zatížené situaci. Pane Trojane, v jednom bodě bych Vám vyšel vstříc a sice tam, kde jste požadoval... [...]²⁾ Nemohu také říci, že tady toto pravidlo, které máme v Německu se hodí stejně pro všechny ostatní země, to bych nechtěl tvrdit. Rád bych poukázal pouze na jedno základní nebezpečí, které vzniká, když neexistuje vůbec žádný přístup k materiálům, bývalý vládnoucí aparát má v tomto případě po celou následující dobu klíčové vědomosti monopolisticky ve svých rukou a je to on, kdo rozhoduje, co z těchto vědomostí nabídne a nebo také nenabídne obětem, soudcům. A tento těžký handicap je ve všech zemích, kde není zákonem upraven přístup k informacím.

Nyní bych se chtěl ještě jednou dotknout, pane Trojane, toho problému, říkal jste, že existují jména velice známých osob, které jsou také zatíženy, jmenoval jste kardinála Tomáška. Právě jsem se nechal informovat o tom, že tento kněz seděl několik let ve vězení a dnes je profesorem. Musí přece existovat možnost, abychom byli v obraze, co se týká těchto věcí. Jak vůbec vypadal spolupráce vysokého kléru? Co tito lidé dělali? Nemůžeme přece jednoduše říci, v zásadě to byly velmi zlé časy a člověk směl dělat cokoliv. Když se nyní podíváme zblízka, všimneme si, že v rámci církve, inteligence, hospodářství bylo velké množství lidí, přes 90% a že většina těchto lidí nebyla ochotna spolupracovat se státní bezpečností, aspoň ne trvale. A docela malá část lidí vyvinula zvláštní morálku, ovšem různě motivovanou, násobenou ovšem ochotou zradit, chci být Jidášem, nebo také násobenou názorem - jsem vyznavač klidu, jsem naivní a ničeho si nevšímám - anebo názorem jsme přece spojenci... Ale to přijde až dnes odpoledne na pořad.³⁾ To se také týká jedné poznámky pana Trojana. Pane Trojane, já si myslím, že nemůžete z podkladů tady v Československu dokázat to, co jsme nedokázali ani my u nás, že neoficiální spolupracovníci se dostali do akt tím, že byli ilegálně odposloucháváni. Tedy neoficiální spolupracovníci, agenti dostali svůj statut vždy na základě nějakého druhu smlouvy, tedy ne z důvodu, že by byli pouze ilegálně odposloucháváni.

Při svých pobytech v Polsku a Maďarsku jsem se velmi často setkával s teorií falšování. Jednu dobu existovala i u nás. Na začátku, na základě vnitřní logiky, jsme si řekli, to není možné, informace jsou přece základními výrobními prostředky tajné služby, nemohou být přece výplodem pouhé fantazie. K tomuto argumentu vnitřní logiky přistupuje ještě jeden argument - a to je argument statistiky. Již jsme provedli několik set tisíc rešerší v aktech. A ta teorie falšování se vědecky ukázala jako neudržitelná - je to prostě legenda. Zvu všechny historicky vzdělané badatele a všechny zájemce do výzkumného oddělení mého úřadu, kde pracují historikové a politologové, kterým je známa tato kritika pramenů. Můžete se o tom všem u nich informovat, pokud byste se rozhodli pracovat tímto směrem. Ale i přesto dochází v materiálech k subjektivním hodnocením, např. jednotlivé zprávy neoficiálních spolupracovníků mají různou kvalitu. Ale tento problém se týká vůbec akt jako takových, nejenom těch z totalitního systému. Ale i u zcela normálně demokraticky vedeného soudu nebo u zcela normálně vědecky vedené nemocnice existují chybné diagnózy - v nemocnici, u soudu jsou to např. nesprávné nebo částečně správné výpovědi svědků - je třeba to vše brát v úvahu při přijímání rozhodnutí.

Na závěr - radil bych, sledovat kategorie dat, ale dělat rozdíly, když máme morální hodnocení. Byli lidé, kteří sice neoficiálně spolupracovali, ale přesto nejsou z morálního hlediska zrádci. Někteří překročili hranice, které ti ostatní respektovali. A je tedy tady toto překročení hranice důvodem k tomu, abychom se s nimi rozešli nebo ne? Zde se jedná pouze o určité zvážení, ale ne o morální dimenzi, ta existuje, ale to je mezilidská záležitost...⁴⁾ Pro mne je to, co ta dáma zde, řekla nesrovnatelně důležitější. Že stát, parlament dal práva občanům, která oni potřebují, aby se mohli vyrovnat se svojí vlastní biografií, předává jim vědomosti, které vlastnila autoritativní moc. A tím říká zároveň svému občanovi, ty jsi, za prvé - ty jsi toho hoden a schopen zacházet s informacemi, které se týkají tvé osoby. Tím se dostává ven z dilematu, že stát chrání protiprávně informace, stát, který chce být právním státem. To je tedy velice důležitá věc. Za druhé, teprve když poznám, že lidé se dají změnit tím, že získají informace a tím, že se budou cvičit v tom, aby k těmto faktům zaujímali určitý postoj, potom se tedy vyplatí pracovat v politickém, veřejném nebo církevním životě. Kdo nevěří v proměnu člověka, nemusí se vůbec věnovat historickému bádání.

Každý ví, jak zločinný byl Hitlerův režim, ale my přece nemůžeme přehlížet spisy gestapa, Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, NSDAP, nacistických úřadů, jen proto, že to byl zločinný systém. Každý historik ví, že to není možné. Historické bádání se přece nemůže vzdát těchto dokumentů. Systémy jsou ďábelské, ale jejich účetní jsou naprosto exaktní.

A ještě pár slov pro Vás, pane velvyslanče. Jistě jsme v politickém boji měli celé množství názorů na to, kdo je spojenec a kdo je protivník. A většinou jsme měli pravdu. Ale určitě číslo zrádců není větší než číslo lidí, kteří měli občanskou odvahu - a to je z těchto materiálů také vidět.

Chtěl bych skončit dvěmi samostatnými případy:

1) mladá žena je přemluvena státní bezpečností, je to komunistka, aby se dostala do církevních kruhů, začne studovat teologii, nechá se ve jménu státní bezpečnosti pokřtít. Ukončí teologické studium a neustále předává informace státní bezpečnosti. V roce 1989 se stane vikářkou, potom přichází revoluce - a dnes si to všechno přečteme, jak to vlastně bylo. A já jsem rád, že tato žena už nepokřtí mé dítě nebo mi nebude podávat hostii. Ona pracuje dnes v jedné bezpečnostní agentuře, které zakládají většinou bývalí zaměstnanci státní bezpečnosti. A její výdělek není vůbec špatný.

2) A nyní o jiné ženě. Byla to soudružka a pracovala v jednom národním podniku. Důstojník státní bezpečnosti přijde do tohoto podniku, do speciální místnosti a vede s ní následující rozhovor: Ty jsi dobrá soudružka, my jsme pro mír, ty jsi pro socialismus - pojďme si společně pohovořit. Ale ona nechce, má dilema. A kromě toho je Němka, a Němci neradi říkají ne autoritám, státní moci - v tom se musíme od našich polských sousedů ještě mnoho učit. Tedy ona neumí říci ne, ale ani neřekne ano. A další den ráno, řekne během svačinové přestávky svým kolegyním toto: představte si jakou důvěru ve mne soudruzi mají, já se mám stát nyní dokonce neoficiální spolupracovnicí státní bezpečnosti. Výsledek: v aktech státní bezpečnosti této ženy čteme následující: vlastně velmi vhodná kandidátka pro neoficiální spolupráci se sama odhalila ve středu toho a toho dne v kantýně, v tom a v tom národním podniku. Tím pádem není vhodná pro neoficiální spolupráci. Případ je uložen do archívu.

Existují tisíce takových příběhů, které nejsou vůbec hrdinské, ale pouze vyjádřením prosté občanské odvahy. A proto nám tato akta také říkají, jací jsme. Jsou to zlá akta, najdeme zde zradu, hrdinství, prosté odmítnutí - prostě všechny tyto věci. A učíme se z toho - jak je ohrožena a jaké jsou její formy - občanská statečnost. A tu přece potřebujeme v každé společnosti.

¹⁾ V tomto místě byla vyměňována kazeta a J. Gauck již nebyl schopen rekonstruovat přesně svůj projev.

²⁾ J. Gauck polemizoval s názory prezidenta Křesťanské akademie doc. ThDr. Tomáše Halíka, který semináři předsedal, a dr. Václava Trojana, pedagoga fakulty sociálních věd. Dalším zmíněným byl advokát JUDr. Jan Sokol

³⁾ Odpoledne dne 22. 4. 1994 byly předneseny ještě referáty Václava Bendy, Andrzeje Grajewského, Miloše Rejchrta a dalších.

⁴⁾ Viz pozn. 1.

Copyright © 1999 Ministerstvo vnitra České republiky
| úvodní stránka |