Sledování Svazu polských spisovatelů

Jednou z nejdéle vedených záležitostí SB, na kterou pracovníci Odboru studií narazili při hledání informací o agentuře SB ve varšavských opozičních kruzích, byl objektový svazek založený o prostředí literátů. Sledování se týkalo především Svazu polských spisovatelů a probíhalo od padesátých let až do rozpuštění SB. Jako instituce pro vládu krajně nepohodlná byl SPS hojně prosáklý agenturou. Stačí uvést, že na jeden ze sjezdů této organizace přijelo jen z jednoho vojvodství šest delegátů a všech šest bylo agenty SB - pochopitelně aniž by kterýkoli z nich věděl o roli svých kolegů.
Několik členů Svazu spisovatelů sloužilo SB jako konzultanti. Pro ministerstvo vnitra pracovala celá skupina kritiků, jimž se zadávaly interní recenze na některé knihy. Když se v Polsku nebo v zahraničí objevila vydavatelství, která bylo možné podezírat, že jsou opoziční, psali na ně tito kritici také recenze.
Ve spise bylo nalezeno mnoho výborných prací, podle nichž si Bezpečnost utvářela názor, zda má být daná kniha na indexu vzhledem ke své politické nebo filosofické orientaci.
Kdyby chtěl někdo někdy napsat monografii Svazu polských spisovatelů, pravděpodobně nikde jinde nenajde tolik tak dobrých a jedinečných pramenů, jako v někdejším archivu SB.

Mezi agenturou v SPS se vyskytuje její hlavní postava: TS Ewa - Max. Ewu Bezpečnost zaverbovala v době, kdy ještě studovala na Varšavské univerzitě. Zpočátku podávala SB informace o prostředí vědeckých pracovníků a studentů. Bezpečnost rychle ocenila její inteligenci a jiné nepochybné přednosti. Po nějaké době byla zaměřena k rozpracování prostředí literátů, speciálně na J. - známého a váženého spisovatele, esejistu a historika. Ewa začala systematicky docházet na jeho autorská setkání, aktivně tam vystupovala. Po smrti jeho ženy spolu bydleli. Začala se pohybovat v jeho prostředí, poznávat jeho přátele - politiky, spisovatele a novináře, opozičníky. Po několika letech se stala jeho ženou.
Celou tu dobu, až do smrti J., se pravidelně setkávala se svým řídícím důstojníkem v konspiračních bytech i v kavárnách. Také doma, a to i v přítomnosti J. Pohybovala se v mnoha prostředích, nejen v okruhu spisovatelů. Byla tehdy také používána ke sledování Jana Olszewského.
Psala velmi dlouhá hlášení, dokonalým jazykem, literárně, vtipně, nezvykle podrobně. Je na nich vidět, že ji práce bavila. Takový agent byl cenější než zlato.

Peníze, vydírání, peníze, vydírání ...

Jeden z dnešních senátorů spolupracoval s SB jednoduše za peníze. Užíval dvě krycí jména. Byl napojen na bývalou I. správu od roku 1977 do roku 1990 s krátkou přestávkou v osmdesátých letech. Jde o případ natolik zajímavý, že ÚOS, konkrétně vedení rozvědky, se rozhodl obnovit s ním spolupráci na základě kompromitujících materiálů, jakými měly být stvrzenky na peníze od SB a jiné důkazy o dřívější spolupráci. Byl připraven úplný plán zaverbování, opírající se o vydírání. Když dostal tuto informaci Piotr Naimski, zakázal v celé akci pokračovat. Tento příklad názorně ukazuje, jak silnou zbraní mohou být kompromitující materiály, dokazující dřívější spolupráci s SB, v rukou lidí, kteří je mají. Bohužel se takové materiály nenacházejí jen v majetku ÚOS.
Jak mohou být tyto materiály využity, ukazuje parafráze originálního verbovacího materiálu:
Z.M. byl získán ke spolupráci v roce 1987 III. odborem městského úřadu vnitra ve Varšavě. Jako tajný spolupracovník měl krycí jméno Koral.
Během spolupráce předával informace týkající se lidí z jeho pracoviště a kontaktů jeho ústavu s kapitalistickými zeměmi.
Od května 1984 TS Koral přestal docházet na schůzky a na vynuceném setkání řekl, že se rozhodl skončit se spoluprací s SB, což odůvodňoval tím, že má mnoho vědecké práce a nemá přístup k informacím, které by byly pro SB zajímavé.
Koral byl vyřazen se sítě spolupracovníků. Jeho spis byl uložen do archivu.

V roce 1989 se materiály o spolupráci s Koralem dostaly mimo ministerstvo vnitra...
Na podzim roku 1991 se Z.M. stal členem polské vlády a získal přístup k tajným dokumentům.
Teď se materiály vynesené z MV mohly hodit. Byl připraven plán zaverbování:

a) Z.M. byl spolupracovníkem SB a jsou na to zřejmé důkazy: závazek ke spolupráci a stvrzenky na obdržené peníze,
b) ty se mohou stát kompromitujícími materiály, jejichž pomocí získáme Z.M. ke spolupráci s naší organizací,
c) rozhovor musí vzhledem k postavení Z.M. proběhnout tak, aby nátlak byl použit nepřímo.
Rozhovor může mít následující schéma:
- náš pracovník naváže kontakt se Z.M.
- Z.M. bude informován, že máme materiály, které dokazují jeho těsné spojení s SB. Bude požádán o objasnění charakteru těchto styků a o potvrzení spolupráce,
- kdyby mu dělalo potíže si vzpomenout, že spolupracoval s SB, použije náš pracovník informace a dokumenty, které máme,
- rozmluva by měla probíhat klidně a jemně. Cílem této fáze rozhovoru je přimět Z.M., aby svou dřívější spolupráci s SB potvrdil,
- v dalším průběhu rozhovoru by se mělo přejít k odborné a politické aktivitě Z.M. a snažit se o získání informací, které Z.M. považuje za tajné (vázané informace),
- pokud by rozhovor probíhal pozitivně, dohodl by se náš představitel na dalším setkání a uložil by úkoly, které mají být provedeny,
Předpokládám, že eventuální odmítnutí není spojeno s rizikem. Z.M. by neměl mít zájem celou věc ohlásit.

Jindy mohly být přitěžujícími materiály, výhodnými pro SB, existující důkazy trestných činů, pochopitelně ne politických. Tak to bylo v případě jiného dnešního senátora, který se dostal do konfliktu se zákonem, protože obchodoval s valutami. Bylo mu nabídnuto, že důkazy jeho trestné činnosti nebudou předloženy prokuratuře, což by mohlo skončit soudním procesem a trestem vězení. Na oplátku od něj byla požadována spolupráce. Z. na tuto dohodu přistoupil a podepsal závazek.
Stal se také případ, že jeden ze současných vyšších státních úředníků porušil předpisy, když řídil auto a byl pod vlivem alkoholu. Byl zadržen Bezpečností a vzali mu řidičský průkaz. Druhý den po incidentu se přihlásil na SB a za okamžité vrácení odebraného řidičského průkazu přistoupil na spolupráci.

Strach má velké oči

Základem zaverbování býval prostě strach. Nemusel být nutně vyvolán nějakými konkrétními hrozbami, mohlo jít prostě o křehkou psychickou konstrukci, o sklon k obavám. Ale mohlo jít také o pečlivě skrývané tajemství, týkající se vlastního života, které bylo důvodem těchto obav. Dobrý příslušník dokonce ani nemusel tyto důvody znát, ale mohl předstírat, že se v nich dokonale vyzná, hrozit, že uveřejní jakási kompromitující fakta, která vůbec neznal. Narazil-li na člověka, na kterého takový dojem zapůsobil, stačilo už jen podepsat závazek. Tímto způsobem SB získala spolupracovníka s krycím jménem Janek.
Počátkem vyjímečného stavu SB začala vyslýchat lidi z redakce Tygodniku Solidarnošč. Během těchto výslechů se často snažila nastolit atmosféru ohrožení. Příslušníci se snažili vyslýchané zastrašit tím, že jim líčili jakých represí proti nim mohou použít. Napřed se tím nikdo nevzrušoval - až do momentu, kdy byl k výslechu pozván N. Vyslýchající důstojník si hned všiml, že N. se něčeho strašně bojí, že je něčím ohromně vyděšený. Tento důstojník později napsal do hlášení, že N. dělá u výslechu dijem, jakoby se bál, že SB ví o kompromitujících podrobnostech z jeho intimního života. Dorážel na něj a ukázalo se, že N. může být nesmírně užitečný. Rychle si způsobem, který znal jen on, N. podřídil a zaregistroval ho jako KTS. Stejně rychle mu nabídl spolupráci. Po úvahách a konzultacích se N. rozhodl podepsat slib spolupráce. Aby nebyl už tak dost vyděšený N. úplně zastrašen, byla zvolena jiná než obvyklá forma závazku. Byl sestaven tak, jakoby nešlo o agenturní činnost, ale "jen" o spolupráci s SB "za účelem odvrácení národní katastrofy". Jakoby šlo o vlasteneckou povinnost. Svědomí nového TS se rychle podařilo uklidnit. Co se však uklidnit nepodařilo, byly jeho rozechvělé nervy. Informace, které byly jeho prostřednictvím získány, neměly zvláštní hodnotu. Charakterizoval své redakční kolegy vzhledem k možnosti jejich eventuálního použití pro SB. Uváděl ty, které podle jeho názoru mělo smysl se pokoušet získat a také ty, kdo byli podle něj pro SB definitivně ztraceni. Psal také články do francouzského tisku, které konzultoval s SB. TS Janek se setkával se svým řídícím důstojníkem v konspiračních bytech nebo v autě za městem. Nikdy ne na veřejnosti, natolik se bál prozrazení. Důstojník spolupráci se svým TS popisoval jako jeden velký nervák. Janek chodil na schůzky tak vyděšený, že ho musel i přes hodinu uklidňovat, než se odhodlal něco vykoktat. Při pomyšlení, že by ho mohl odhalit někdo ze známých či přátel, mu málem vynechávalo srdce.
Krize nadešla ve chvíli, kdy TS Janek přiběhl za svým důstojníkem téměř plačky: tvrdil, že se o jeho spolupráci s SB dozvěděl jeho otec. Zda to opravdu věděl, to je těžko říci. Fakt je, že měl sám také esbeckou minulost. Pravděpodobně Jankovi při nějaké příležitosti řekl: "Tvoji hoši z SB by ti to měli zařídit...". Janek začal přímo šílet. Na schůzce s řídícím důstojníkem byl k smrti vyděšený a koktal, že otec o všem ví, že mu někdo z SB všechno řekl. Trvalo dlouho, než se ho podařilo uklidnit. Důstojník mu začal vysvětlovat, že to není možné, že jde o náhodu, že nikdo nic neví. Celá tato záležitost, která byla nejspíš jen souhrou okolností, však vystrašila Janka natolik, že se s ním SB musela rozloučit. Nebylo už možné z něj dostat jedinou podstatnější informaci, tak strašně se bál. Nakonec byl ze sítě TS vyřazen a v roce 1985 byly jeho materiály uloženy do archivu. Nebyl podroben žádným represím. Po volbách v roce 1989 se stal vysokým státním úředníkem...

Beatus

Stávalo se, že se někdo rozhodl spolupracovat s SB, aby upevnil své postavení v určité společnosti nebo organizaci. Když tam zaujal vyšší postavení, obával se, že je ztratí, a tak donášel dál - na potenciální konkurenty. Je nemilé, že se tento způsob vyskytl i v instituci, která byla považována téměř za symbol a baštu opozice. SB se snažila proniknout do varšavského klubu katolické inteligence. Začala tedy rozpracovávat prostředí lidí, kteří do Klubu docházeli. Byl založen svazek Beatus na jednoho člověka z výboru klubu. Ten byl první, o koho se SB v této věci zajímala. Byly prověřovány jeho styky, hodnocena šance na jeho získání jako TS, byla analyzována jeho osobnost, rodinné svazky. Brzo se ukázalo, že to byla správná volba. Beatus se stal vynikajícím zdrojem informací. Vůbec ho nebylo potřeba formálně zaverbovat. Přestože věděl, s kým mluví, chodil na konspirační schůzky a poskytoval informace. V určité chvíli byl registrován jako operativní styk. Formálně nebyl tajným spolupracovníkem, ale informace, které dodával, byly mnohem kvalitnější, než byly informace mnoha TS. Nikdy nepodepsal závazek ke spolupráci. Nikdy také od svých řídících důstojníků nedostal peníze. Stačilo mu, že může poškodit své potenciální rivaly, a také mu vyhovoval pocit moci, kterou měl, skutečnost, že mohl prostřednictvím informací, které Bezpečnosti poskytoval, zasahovat do lidských osudů. Na žádost SB (byl "úkolován" jako klasický TS) se snažil ztížit v Klubu katolické inteligence nezávislé činnosti, bránil rozšiřování letáků. Mařil organizaci konspirativních schůzek. Informoval SB o tom, kdo se angažuje v opoziční činnosti, a pečlivě si vybíral, o kom mluvil a o kom ne.

Pasy, výjezdy

Cenou za spolupráci byl často pas, možnost vyjet do zahraničí. občas ještě jiné, další výhody. Za umožnění odposlouchávání souseda se SB odměňovala rekonstrukcí bytu. To se stalo v případě jednoho ze sousedů profesora Edwarda Lipiňského. Mezi obyvateli domu, kde profesor bydlel, prováděla SB klasický průzkum s cílem získat někoho ke spolupráci. Ukázalo se, že jeden ze sousedů, bývalý činitel ZMP, by byl ochoten jim pomoci. Jeho byt sousedil s profesorovým bytem, a tak se na něj SB obrátila se žádostí, zda by u něj mohli namontovat odposlech vedlejšího bytu. Soused proti tomu nic neměl, prohlásil však, že potřebuje nějaký čas, aby na to mohl připravit manželku. Zřejmě měl přesvědčovací talent, protože zanedlouho souhlasila. Jistý problém představovala ještě hospodyně, ale i to se podařilo překonat. Pod záminkou rekonstrukce přišli do bytu technici SB a namontovali odposlech. Další technici byt skutečně rekonstruovali - a majitel dostal navíc pas a mohl si vyjet do Itálie.
Pas, zahraniční stipendium a diplomatická kariéra svedly i jednoho dnešního vysokého státního úředníka. S. byl získán ke spolupráci I. správou v polovině šedesátých let. Do možností, jaké tato spolupráce skýtá, vkládal velké naděje. SB mu měla zajistit výjezd do OSN a kariéru mezinárodního diplomata. Bohužel, schopnosti pana S. západní úřady tak moc nenadchly. Po několikaměsíčním pobytu v zahraničí začal S. usilovat o stálou práci v OSN, jeho kandidatura však byla zamítnuta. Vrátil se do Polska velmi skleslý, byl rozčarován tím, že polské zvláštní služby nemají takové možnosti, jaké očekával. Spolupráce však nezanechal. Poskytoval charakteristiky osob, členů své vlastní rodiny, kteří žili v zahraničí, z hlediska toho, zda je lze získat pro spolupráci s SB. Popisoval prostředí Polonie, spojení jednotlivých lidí s vlastí. Po několika letech byl ze sítě spolupracovníků vyřazen a zůstal jen jako kontaktní osoba SB v Poznani.

Lidé systému

Někdejší úřednický aparát, členové PSDS a spřátelených politických stran, lidé spojení s tehdejší mocenskou špičkou nebo lidé, kteří na takové spojení aspirovali, ti se smiřovali se spoluprací s SB, protože ji považovali za naprosto přirozenou věc, často dokonce za věc cti. Pro jedny byl svazek s Bezpečností vlasteneckou povinností, pro jiné usnadněním úřední nebo politické kariéry, dalším umožňoval beztrestně přestupovat zákon. Pro ty, kteří neměli naději, že dosáhnou socialistických výhod prostřednictvím strany, znamenala SB mnohdy výhodnou alternativu. Na spolupráci pohlíželi jako na způsob, který přirozeně vede k zaujetí určitých postů, jako na záruku udržení pozic, možností a vlivů. Často se o ni hlásili z vlastní iniciativy, aniž by čekali, až je někdo požádá.
O tom, jak obrovský rozměr tento jev v oněch společenských vrstvách měl, svědčí např. objektový svazek, který se vztahuje k zajištění jednoho ze sjezdů Svazu polské socialistické mládeže, který proběhl ve Varšavě v kongresovém sále Paláce kultury. Asi 30 % delegátů bylo spolupracovníky SB různých kategorií. Byli to TS i KO, ale také přímo kádroví příslušníci SB, kteří se sjezdu účastnili jako zástupci Svazu mládeže za různé resortní útvary. Už několik týdnů před sjezdem sbírala varšavská SB informace, týkající se složení delegací a plánovaných projevů. Koordinovali obsah některých vystoupení i jednací řád. Byli vytipováni účastníci, od nichž se dalo čekat, ža by mohli vystoupit s nějakými nezvyklými návrhy. Vojvodské úřady vnitra posílaly na centrálu hlášení, kteří spolupracovníci SB budou v delegacích, mezi hosty, a také mezi personálem, jenž bude sjezd obsluhovat, např. v tiskovém byru, mezi novináři, číšníky, recepčními. Nakonec byl určen důstojník, který měl akci řídit a dohlížet na její správný průběh. Jemu se mělo volat, kdyby se vyskyta nějaká nepředvídanost. Ve spise lze najít i důkazy vyjímečné horlivosti některých TS. Jeden z nich volal svého řídícího důstojníka hned jak přijel do Varšavy a informoval ho, že SE "během cesty autobusem nevyskytly žádné incidenty". TS byli využíváni také k přesvědčování nepravověrných kolegů (pokud se nějací vyskytli). Varovali je před nepředloženými, tedy předem neschválenými kroky.
Podobně se "zajišťovaly" i sjezdy jiných organizací, napřídklad mezi delegáty kongresů Sjednocené lidové strany bylo pravidelně několik desítek esbeků. Na jednom z nich vystupoval tehdejší člen SLS, který dnes zasedá ve vedení Polské lidové strany. během jednání se měl spojit se svým řídícím důstojníkem, kdyby došlo k nějakým "nepravidelnostem", tj. kdyby se průběh kongresu odchýlil od naplánovaného pořádku. Měl volat a představit se jako "Romek", přestože měl jiné krycí jméno. "Romek" volal několikrát.
Větší část dnešního administrativního aparátu, zděděného po komunistech, a zejména lidé, kteří zaujímají vysoké pozice, považovala spolupráci s SB za záruku rychlé a trvalé kariéry. Ohromné proniknutí bývalými zvláštními službami PLR (a nejen PLR) lze pozorovat zejména na ministerstvech, která měla v náplni práce spolupráci se zahraničím. Vysoké výdělky, možnost výjezdů a obchodu a vysoké postavení v mocenském aparátu bylo dostatečnou cenou za podpis slibu. Velmi mnoho dnešních i nedávných státních tajemníků a jejich zástupců nebo ředitelů odborů na ministerstvech se za možnost kariéry - když talent a charakter nestačil - zavazovalo ke spolupráci. Teď sedí na svých místech, přestože systém, který je vynesl a udělal z nich svého druhu odborníky, už dávno neexistuje.
V ministerstvu pro hospodářskou spolupráci se zahraničím jsou někdejšími spolupracovníky SB nejméně dva ze státních tajemníků a jejich zástupců, mezi řediteli odborů je jich nejméně šest. Ta přibližnost vzniká proto, že nebylo možné dokončit lustrace všech kategorií lidí, které ukládalo usnesení Sejmu z 28. května 1992. Odhadem lze říci, že jako TS nebo KO bylo vedeno ještě nejméně dalších šest lidí z vedení tohoto ministerstva. Většina z nich jsou lidé, kteří v ministerském aparátě pracovali už v minulém období. V několika případech bylo podkladem zaverbování jejich lidské selhání - alkoholismus, manželská nevěra. SB tyto okolnosti dokázala dokonale využít. Naprostá většina těchto spolupracovníků však spolupráci považovala za záruku nebo podporu své kariéry, část dokonce za "vlasteneckou" či socialistickou povinnost. Na jiných ministerstvech, nepočítáme-li ministerstvo zahraničí, spolupracovaly s SB další desítky vysokých úředníků. V tzv. centrálních úřadech nejméně dva zástupci vedoucího a jeden ředitel.
Ministerstvo zahraničních věcí bylo tradiční doménou zájmů rozvědky, a jako takové bylo nejvíce infiltrováno SB.
Agenty bylo nejméně dvanáct dnešních velvyslanců, čtrnáct lidí mezi řediteli odborů a jejich zástupci, jedna osoba z řad státních tajemníků a podtajemníků, sedm generálních konzulů. V tomto počtu nejsou uvedeni kádroví příslušníci I. správy ani někteří spolupracovníci, kteří patřili do stavu MV. Většina těchto lidí byla "vytěžována" i přímo v Polsku, v době, kdy nebyli v zahraničí. Stávalo se také, že zároveň s dosazením TS na vysoký post, např. ředitele správy, SB formálně na spolupráci rezignovala a spolupracovníka vyřadila ze sítě. Nejčastěji však byl potom kontaktován přes další osobu, např. něčí manželku nebo známého důstojníka SB, občas také bezprostředně přes někoho z vedení resortu.

Typický příklad?

Jednoho z dnešních vysokých úředníků ministerstva zahraničí získala před lety tehdejší II. správa MV, tedy kontrarozvědka. Po kratším období se stal spolupracovníkem "trojky" - tehdejší III. správy MV, která se zabývala bojem s politickou opozicí. A konečně v roce 1971 byl zaregistrován na I. správě, tj. na rozvědce. Napřed jako informační styk, později jako styk operativní. v osmdesátých letech se tento člověk stal jedním z nejvyšších zaměstnanců polského velvyslanectví v jedné zemi Jižní Ameriky. Po roce 1985 se vrátil do Polska, ale spolupráci s rozvědkou nepřerušil. V zachovalých materiálech lze najít hodnocení jeho činnosti, které prováděli jeho řídící důstojníci. Byla vždy vynikající. Byl natolik angažován do věci, že v osmdesátých letech, když byl na Kubě, považoval za svou internacionalistickou povinnost udržovat styky s GRU - sovětskou vojenskou rozvědkou. Tímto faktem se velice chlubil v hlášeních, která zasílal do Polska.

Čí rozvědka?

Rozvědka Polské lidové republiky (stejně, jako ostatní rozvědky zemí sovětského bloku - pozn. NN) byla, i přes to, co se dnes říká a píše, služba, která pracovala také na polském území. Proslulý XI. odbor rozědky se zabýval bojem s ideovou opozicí. Činnost dřívější I. správy spočívala mj. v rozpracování prostředí polské politické emigrace, rádia Svobodná Evropa, pařížského časopisu Kultura, Kongresu americké Polonie. Byla to činnost čistě politického charakteru, nijak se nepodobala tomu, co obvykle dělají rozvědky nezávislých zemí. Téměř všichni pracovníci, kteří se vrátili ze zahraničí, byli "úkolováni" v Polsku, takže prováděli vlastně činnost TS. Rozpracovávali svá prostředí, informovali o svých spolupracovnících, dodávali charakteristiky lidí zaměřené na to, zda je lze získat pro spolupráci s tajnými službami.
V dubnu 1990 byla místo dřívější I. správy MV zřízena Správa rozvědky Úřadu na ochranu státu. Dnes tam pracuje téměř sto procent původních příslušníků, důstojníků SB, Rozvědka PLR - i její dnešní podoba - byla dosud útvarem, o kterém státní struktura věděla nejméně a také ji nejméně mohla kontrolovat. Milczanowski jako ředitel ÚOS tento stav akceptoval. Nedal si práci, aby rozmotával četná porušení zákona, do kterých byli příslušníci rozvědky namočení. Umožnil hromadné ničení dokumentů. A ještě k tomu ho funkcionáři rozvědky soustavně obelhávali.
Když se zabýval aférou FOZZ, dotázal se ředitele Správy rozvědky: měli lidé z rozvědky nebo jejich spolupracovníci s aférou něco společného? Po třech měsících mu ředitel, plk. Jasik, dal negativní odpověď, což byla, jak je dnes už známo, naprostá lež. Milczanowski tuto odpověď přijal. Nebylo nijak těžké jím manipulovat. Po návratu na ministerstvo vnitra nicméně plukovníka Jasika, kterého Piotr Naimski propustil, nepřijal zpět. Určitě to byla pomsta za onu lež.
Historická struktura bývalého MV nebyla dodnes rekonstruována. Mnohé rozkazy a jiné normativní pokyny, které strukturu upravovaly, zmizely nebo byly zničeny. To, co se podařilo rekonstruovat, přece jen umožňuje předložit několik závěrů.
Zaprvé: rozvědka PLR, čili bývalá I. správa, patřila - i když se o tom často mlčí - zcela regulérně do SB: Rozdělení na "dobrou vlasteneckou rozvědku" a "zlou politickou policii", tedy SB, vůbec nemá smysl. Obecně platí, že všichni, kdo v dřívějších letech nepatřili k Veřejné bezpečnosti, patřili k SB. I. správa plnila také - a to je snad nejpřesnější formulace - roli rozvědky a II. správa také roli kontrarozvědky. První správa se dělila na odbory. XI. odbor byl určen k boji proti ideologické diverzi. To však neznamená, že by se tím nezabývaly i jiné odbory. Právě naopak. když se např. odboru, který se měl zabývat hospodářstvím, podařilo získat čistě politickou agenturu, nikomu ji nepředal, řídil ji sám, zakládal operativní svazky a rozpracovával opoziční centra v zemi. Takové zvyky vládly v celé SB. Pracovalo se na základě konkurence, to důstojníky povzbuzovalo k většímu úsilí. Navíc se dodržovaly zásady vnitřní konspirace.
Podobné to bylo se zahraničními odbory. Např. II. odbor - "americký" - rozpracovával centra Polonie, Kongres americké Polonie, III. odbor - "vatikánský" - špehoval emigrační duchovní správu, ale také polský episkopát. Když vedení resortu nebo státu potřebovalo nějaké informace, pak nezávisle na tom, kdo se čím zabýval, verboval každý, kdo toho byl schopen, agenturu, jaká byla právě potřeba, a sbíral údaje, které s okruhem jeho pracovních úkolů nijak nesouvisely.
Zadruhé: jedenáctý odbor rozvědky se zabýval na rozdíl od zbytku SB pouze špičkami, vybranými opozičními centry, jejichž ovládnutí by umožnilo kontrolu ostatních. Proto byla činnost rozvědky zaměřena hlavně proti gdaňskému a varšavskému prostředí. Mnoho objektových svazků bylo také vedeno o krakovském, vratislavském, poznaňském a štětínském podzemí. Částečně úspěšně.
Zatřetí: rozvědka, jakož i celá SB lidového Polska, byla úzce spjata se systémem zvláštních služeb sovětského bloku. To, co píše generál Kiszczak o nezávislosti polských služeb, patří do říše pohádek. Praxe, na jejíž stopy noví zaměstnanci narazili, byla velmi vzdálena od té, jaké normálně používají speciální služby suverénních států. Na I. správě, právě tak jako jinde, byli tzv. spojovací důstojníci KGB. Na "jedničce" byli tři. Měli velmi široké kompetence. Právě oni byli ve skutečnosti lidmi, kteří vydávali pokyny. Mohli se bezprostředně spojit s řediteli odborů nebo s jednotlivými důstojníky, kteří řídili tu či onu konkrétní záležitost. Je víc než pravděpodobné, že měli přístup k nejtajnějším materiálům. Ostatně nešlo jen o vztahy čistě služební: na denním pořádku byla soudružská setkání s polibky a vodkou, a to i v úřadě v Rakowiecké. Zpravodajci lidového Polska dokázali se svými sovětskými soudruhy prosedět celé hodiny. Mohli samozřejmě celou tu dobu popíjet vodku a vyprávět si o radostech esbeckého života a do služebních témat se nepouštět, zdá se to však velmi nepravděpodobné. Stopy po této závislosti zůstaly i v mentalitě dnešních příslušníků ÚOS. Zdá se, že nedovedou pracovat samostatně jako rozvědka suverénního státu. Myšlení vazalů jim velí hledat si nového pána. To je viditelný pozůstatek dřívějších let.

PSED

Struktura, která znázorňuje zapojení rozvědky PLR do systému zvláštních služeb sovětského bloku, je PSED, čili Jednotný systém evidence údajů o protivníkovi (u nás Sjednocený systém evidence poznatků - SSEP). Byl to informační systém, v němž se shromažďovaly všechny údaje, získané rozvědkami (a nejen jimi) států Varšavské smlouvy, které se týkaly zahraniční opozice proti vládám těchto států. Informace byly zpracovávány v každém ze států, zapojených do PSED, podle speciálních dotazníků, překládaly se do ruštiny a posílaly do Moskvy. Tam byla centrála systému. Systém sám už neexistuje, ale údaje, které byly v jeho rámci shromážděny, jsou nadále v ruských rukou.

PSED vznikl v roce 1978 a zahrnoval socialistické státy, Kubu a v osmdesátých letech i Vietnam. Centrála byla v Moskvě. V Polsku byl zřízen rozkazem ministra vnitra č. 0011/78 z 21. března 1978. Systém shromažďoval údaje o osobách, institucích a organizacích, které prováděly "nepřátelskou činnost proti zemím socialistického tábora". Registrovaly se (v kartotékách V. odboru Byra C MV) následující kategorie:
I - střediska rozvědky, jejich personální obsazení, agenti zvláštních služeb atd,
II - střediska ideologické diverze, jejich personální obsazení, vedení a zaměstnanci těchto středisek, jež prováděla nepřátelskou činnost proti socialistickým zemím,
III - teroristické organizace, jejich členové, teroristé, kteří jednají individuálně, únosci,
IV - sionistické organizace, nepřátelské organizace emigrantské, klerikální a jiné, jakož i jejich členové,
V - lidé, kteří provádějí úkoly: zvláštních služeb, center ideologické diverze nebo organizací emigrantských, klerikálních, sionistických,
VI - osoby, tvořící základnu činnosti protivníka, tzv. příznivci,
VII - cizinci a lidé bez občanství, s jejichž spoluprací byly problémy,
VIII - lidé nabízející falešné informace,
IX - lidé, kteří na území socialistických zemí provádějí provokační akce,
X - lidé mimo Polsko, kteří mají z důvodů bezpečnosti státu do Polska zakázaný vjezd,
XI - lidé, kteří se dopustili zvlášť nebezpečných trestných činů proti státu, ukrývají se za hranicemi a pátrá se po nich.
Polští občané byli v PSED registrováni pouze ve zvláštních případech. V PSED se evidovaly údaje o mužích do osmdesáti let, u žen do pětasedmdesáti. V instrukci, kterou podepsal ředitel Byra C, se nalézá také formulář, který V. odbor tohoto úřadu vyplňoval v ruštině, aby mohl informace předat do Moskvy. V. odbor měl kartotéku a evidenční záznamník. Pracovalo tam kolem dvaceti lidí, kteří uměli výborně rusky. Posledním náčelníkem tohoto odboru byl p. Zeliňski. Kurýrem mezi Moskvou a Varšavou, který jezdil každé dva týdny, vozil do Moskvy dotazy a údaje o osobách registrovaných v PSED a přivážel zpět odpovědi, byl major Trubkin. Na základě dopisu bývalého ředitele Byra C Piotrowského z ledna 1990 byla většina materiálů PSED zničena. Stalo se to na návrh majora Trubkina. Postupně byly zničeny:
- registrační karty lidí, které nahlásily operativní útvary,
- karty E-15 na kterých byli lustrováni lidé podle požadavků operativních útvarů,
- korespodence V. odboru,
- dopisy, související s běžnou spoluprací s operativními jednotkami, které byly oprávněny využívat PSED, a další pomocné dokumenty jako registrační záznamníky, kartotéky lustrací atp.
Kromě dalších materiálů se zachoval rozkaz, zřizujcí PSED v Polsku, rozhodnutí generála Kiszczaka č. 004/86, podle kterého byla činnost zintenzívněna a rozšíříly se kategorie lidí, kteří byli v PSED registrováni (o diplomaty a pracovníky diplomatických a obchodních zastupitelstev zemí NATO, Japonska a Číny v Polsku). je známo, že do PSED poskytovaly údaje především I., II. a III. správa.

Dřívější I. správa, rozvědka, byla poněkud stranou zbytku ministerstva vnitra. Rozvědčíci vždycky byli určitou elitou SB. Byli nejlépe placeni, dostávali nejdůležitější úkoly, měli svou vlastní nomenklaturu. Měli vlastní systém registrace údajů. Kromě toho, že rozpracovávali politickou opozici v Polsku, prováděli také běžnou špionážní činnost v zahraničí, např. hospodářského charakteru. Jiná věc však je, kdo z jejich činnosti měl bezprostřední prospěch, protože všechno poukazuje na to, že lidové Polsko to nebylo. Vždyť např. proslulý Zacharski byl řízen sovětskou tajnou službou, prováděl úkoly, které mu zadávala Moskva, nikoli Varšava.
Tento v jistém smyslu elitní charakter služby způsobil, že se příslušníci rozvědky dodnes považují za lepší než jsou ostatní příslušníci. Vysoké mínění o sobě a pohrdání ostatními, např. kontrarozvědkou, to jsou bytostné znaky každého rozvědčíka PLR. Podobný vztah měli také k pracovníkům Odboru studií, když se někteří z nich Správou rozvědky zabývali. Příslušníci rozvědky si zvykli na naprostou nezávislost, kterou jim Milczanowski poskytl, a pokoušeli se "nové" oklamat. Lhali jim do očí: tvrdili, že určité dokumenty neexistují, zatímco byly např. zamčeny o dva metry dál v trezoru. Snažili se jim všemožně ztížit práci, absolutně nechtěli spolupracovat. Uplynul dost dlouhý čas, než se podařilo prorazit zeď mlčení a získat potřebné informace. Příslušníci rozvědky myšlenkově ještě tkvějí v minulých komunistických časech, nezměnili pohled, vůbec si neumějí představit práci pro normální nezávislý stát.
Občas byli svou starostlivostí až dojemní. Jeden pracovník Odboru studií si jednou na rozvědce zapoměl na stole propisovačku. Za pár minut si ztráty všiml a vrátil se pro ni. Když vešel do místnosti, našel tam dva rozvědčíky, jak sedí nad nešťastnou propisovačkou a rozšroubovávají ji - určitě hledali mikrofon. Ale možná tam chtěli zamontovat svůj...

Úspěchy

Osmdesátá léta byla období zvlášť intenzivní činnosti rozvědky, zaměřené proti politické opozici. I. správa rozpracovala špičky tehdejšího podzemí a dovedla je ke kulatému stolu. Řídila jeho jednání, později červnové volby, podávala hlášení o prvních pokusech vytvořit "solidaritní" vládu. Když se Tadeusz Mazowiecki ujal úřadu premiéra, komunistická agentura lidového Polska zůstala nadále aktivní. Po celé měsíce, kdy nová vláda pracovala, rozvědka špehovala premiéra - byl přece ještě před nedávnem v opozici. Podávala hlášení o jeho zahraničních cestách. Donášela o obsahu rozhovorů v Moskvě. Jedno z posledních hlášení agentů rozvědky PLR pochází z ledna 1990, z tajných jednání jedné části parlamentního Občanského klubu. Ještě tehdy byla řízena a využívána stará agentura. Jakým právem, komu to sloužilo - a kdo je za to odpovědný?
Dnes se ještě nelze pokusit úplně popsat rozměr infiltrace politické opozice sedmdesátých a osmdesátých let rozvědkou PLR. Mnohá fakta stále ještě čekají na zveřejnění.
Co je ale už dnes jisté, je například to, že právě rozvědka společně se Studijním úřadem hledala během vyjímečného stavu Zbigniewa Bujaka. Kádrový důstojník rozvědky zakládal podzemní vydavatelství "Baza", zabýval se také kolportováním (např. mezi studenty na Vysoké škole zemědělské). Rozvědka rozpracovávala Solidaritu Bojující, měla tam velmi dobře umístěnou agenturu, úspěšná byla i její činnost zaměřená proti Nezávislému odborovému svazu Solidarita samostatných rolníků. I. správa měla skvěle umístěné spolupracovníky v Dočasné koordinační komisi a dostávala precizně vypracovaná hlášení ze setkání podzemního vedení Solidarity. Během jednání u kulatého stolu měla komunistická strana naprosto dokonalé informace o taktice a stanoviscích, jaká bude během jednání zaujímat "solidaritní" strana, takřka u každého stolku seděli spolupracovníci rozvědky. Kiszczak se před rozmluvami s Walesou přesně vyznal v jeho záměrech a věděl, čeho chce s Walesa dosáhnout. Když se připravovaly červnové volby 1989, podávala rozvědka průběžné informace o rozhodnutích, jež přijímaly volební komise Solidarity. A co je zajímavé, předvídala i stanovisko k seznamu pro doplňovací volby. Informace rozvědky dostával přes Kiszczaka a Pozoga generál Jaruzelski. Na některých hlášeních se ještě zachovaly jeho vlastoruční poznámky typu: "Czesio, pošli mi ještě to a to, jestli můžeš, prosím ještě o hlášení o tom a tom...".
V letech 1988-1989 agentura tehdejší I. správy podávala informace, které se staly podkladem pro stovky hlášení a zpráv. Kvalita informací svědčí o dokonalém umístění agentury. Údaje, poskytované několika desítkami agentů, se týkaly mj.: financování zemské struktury Solidarity prostřednictvím Byra v Bruselu (originály dokumentů, např. rozpočet potřeb Solidarity), činnosti bruselského Byra, zasedáná Zemské výkonné komise Solidarity, zasedání Občanského výboru u Lech Walesy, situace v gdaňské opozici během stávek v roce 1988, vstřícnost opozice k rozhovorům. Přesně umístění agenti podávali zprávy o situaci v hnutí Mladé Polsko, prostředí "Polityky Polskiej", "Dziekanii", o kontroverzích uvnitř opozice při hledání taktiky pro jednání u kulatého stolu, korespodenci Západ-Západ, Západ-Domov, Domov-Západ, kterou vedlo několik předáků Solidarity, o dokumentech ze zasedání volební komise Solidarity v Gdaňsku.
Spolupracovníci rozvědky PLR zpracovali pro své nadřízené zasedání Zemské výkonné komise, zakládající schůzi Občanského výboru u Lecha Walesy. Dodávali dokumenty, které zpracovali poradci Solidarity, údaje týkající se hodnocení situace, jak je prováděli přední představitelé opozice - Zbigniew Bujak, Wieslaw Chrzanowski, Marian Jurczyk, Jan Lityňski, Leszek Moczulski, Henryk Sienkiewicz, Romuald Szeremetiev a mnozí jiní. Kiszczak průběžně dostával informace o problematice kulatého stolu, většinu informací o názorech, postojích a strategii Solidarity vzhledem ke kulatému stolu, o postojích řídících orgánů Solidarity v dalších otázkách, např. o záležitosti překonání krize, která vznikla po porážce koaliční strany a doplňovacího seznamu.
Informace od agentury popisovaly také stanovisko, názor a zaměření vedení regionální výkonné komise Mazowsze, mj. názory na kulatý stůl, přecedení části zařízení do ilegality.
XI. odbor I. správy rozpracovával také zahraniční kontakty opozice. Jeho agenti dodávali např. informace o nótě, kterou doručil Johnu Whiteheadovi ze Státního departamentu Lech Walesa, o pobytu jednoho z předáků opozice v USA, v Kanadě a v Římě, o postoji velvyslanectví USA vůči opozici, o zahraničních kontaktech katolické církve, o přednášce profesora Brzezinského na Jagellonské universitě, o přípravách americké ambasády na příjezd prezidenta G. Bushe, o tom, jak Kongres amerických Židů hodnotí polskou situaci.
Jeden spolupracovník podával velmi dobré informace o Solidaritě Bojující: o její struktuře, taktice, o zásadách financování, a dále o postoji Solidarity Bojující ke kulatému stolu, k volbám do parlamentu, o její činnosti v USA a v Kanadě, o její korespodenci s Kongresem USA.
V archivu ÚOS zůstalo po této agentuře velmi mnoho hlášení a údajů. Zachoval se např. návrh předvolebního prohlášení, které zpracovali poradci Solidarity, řada informací o činnosti Slezsko-Dabrovského výkonného výboru Solidarity, o činnosti struktur celé této oblasti (dokument ze setkání, které se konalo koncem února 1988), o schůzi polské sekce svobodné Evropy ohledně pozvání Jerzyho Urbana na návštěvu rádia, o iniciativě směřující k vytvoření Studijního institutu o Polsku.

Dankowski, Milczanowski, Macierewicz

Prověrka vyšších státních úředníků z hlediska jejich dřívější spolupráce s SB, kterou na příkaz Sejmu provedl ministr vnitra Antoni Macierewicz, nebyla první, ke které v Polsku za poslední léta došlo. Od roku 1989 byly provedeny nejméně tři takové prověrky, přičemž jejich výsledky i sám fakt, že proběhly, byly pečlivě skrývány před veřejností.
Prověrky z hlediska spolupráce s SB a jinými zvláštními službami Polské lidové republiky byly provedeny ještě před volbami do parlamentu v roce 1989.
Poprvé byla jména kandidátů na poslance a senátory srovnávána s kartotékami tajných spolupracovníků SB na přelomu dubna a května roku 1989. Týkalo se to několika tisíc osob. Údaje byly porovnávány na základě informací, shromážděných v Kartotéce všeobecných informací. Tehdy bylo označeno, kdo z kandidátů na poslanecké či senátorské křeslo byl kdykoli v minulosti spolupracovníkem SB nebo jiných operativních složek.
Podruhé, tentokrát k úplné lustraci - to znamená i v kartotéce I. správy - došlo po tehdejších červnových volbách. Pravděpodobně to bylo v souvislosti s tzv. dopisem Dankowského. Tehdy byly v kartotéce všeobecných informací označovány osoby, zvolené do Sejmu a do Senátu, a to tak, že se jejich registrační karty razítkovaly buď "P" nebo "S". Při té příležitosti byly z kartotéky vyřazeny osoby, které figurovaly v aktech ministerstva vnitra jako TS, KO nebo ZO.

Varšava, dne 26.6.1989
POLSKÁ LIDOVÁ REPUBLIKA
MINISTERSTVO VNITRA
NÁMĚSTEK MINISTRA
Tajné zvláštní důležitosti

Náčelník
Vojvodského úřadu vnitra

S ohledem na situaci, jaká vznikla po volbách do Sejmu a Senátu, žádám, aby mi byly pilně zaslány následující dokumenty:
1. Charakteristiky právě zvolených poslanců a senátorů, kteří jsou našimi tajnými spolupracovníky. Nezávisle na jiných informacích žádám, aby byl v charakteristikách zohledněn stupeň provázanosti s naší službou, použitelnost při realizaci uložených úkolů a také politické uskupení, které reprezentují.
2. Charakteristiky osob, které formálně nejsou tajnými spolupracovníky, ale s nimiž je různou formou udržován stálý nebo občasný operativní kontakt. V těchto charakteristikách uvést údaje podobně jako v bodě 1.
Osoby uvedených skupin, které jsou registrovány v evidencích Byra C (TS, KO a ZO) je třeba vyřadit z evidence. Vyřazení z evidence nemusí samozřejmě znamenat přerušení operativního kontaktu. Naopak je třeba přistupovat k různým jednáním, aby tyto osoby byly s námi čím dále propojenější a čím dále použitelnější při plnění uložených úkolů (o vynětí z evidence v zásadě tyto osoby není třeba informovat).
V celé záležitosti žádám o vyjímečně opatrný postup, informace o výše uvedených pokynech by měli znát jen bezprostředně zainteresovaní pracovníci.

Brigádní generál Henryk Dankowski

Třetí lustrace proběhla před posledními parlamentními volbami. Začala na přelomu srpna a září 1991. Zahrnovala kolem sedmi tisíc lidí, kandidátů na poslance a senátory. Po volbách byly její výsledky dopodrobna zprecizovány, informace o nových členech parlamentu byly prohloubeny. Tato prověrka probíhala rutinně: na tzv. kartách E-15 se zasílaly dotazy, zda daný člověk figuruje v kartotéčních systémech ministerstva vnitra (dotazy šly i do jednotlivých vojvodských úřadů). Seznamy tajných spolupracovníků, vytvořené podle tohoto klíče, byly zpřístupněny tehdejšímu premiérovi J.K.Bieleckému (mohl tedy snadno 4.června 1992, už jako poslanec, předseda parlamentního klubu Liberálně demokratického kongresu a nikoli jako premiér, odmítnout převzít "Macierewiczův seznam": věděl totiž, co v něm najde), jakož i pozdějšímu premiérovi J. Olszewskému.
Kdo měl ještě přístup k těmto informacím, to se neví. Existují však důkazy, které poukazují ke skutečnosti, že okruh osob, jež mohly nahlédnout do seznamů, připravených Milczanowskim, byl mnohem širší. Některé předpoklady umožňují usuzovat, že existovala nikoli jedna, ale několik verzí tohoto seznamu, na nichž byly buď zařazeny nebo pominuty určité osoby. různým lidem byly pravděpodobně ukazovány různé varianty seznamu. Není také známo, za jakým cílem byly tyto seznamy sestaveny, ani jak byly využívány informace, jež na nich byly uvedeny. Andrzej Milczanowski je novému vedení Úřadu pro ochranu státu nepředal. Seznam byl sestaven tak, že u jmen poslanců a senátorů byla poznámka, zda a jakým způsobem onen člověk figuroval v evidencích ministerstva vnitra. Pokud tato poznámka potvrzovala spolupráci, byl uveden charakter a doba trvání spolupráce a také zdroj této informace.
Když noví pracovníci po několikatýdenní práci "seznam Milczanowského" v Úřadě evidencí a archivů ÚOS našla, stal se základem pro zpracování prvků metodiky práce Odboru studií. Na příkaz Macierewicze se začaly ověřovat údaje, které na něm byly uvedeny.

Na "seznam Malczanowského" narazili pracovníci Odboru studií dosti náhodně. Původně o jeho existenci nevěděli. Jeden z nich, zaměřený na práci s počítačovými systémy ÚOS, se seznamoval se strukturou systému ZSKO. Prvním krokem, který musel udělat, byl vstup do systému. Ten byl možný díky dvěma speciálním počítačům, které byly v ÚOS instalovány, z nichž jeden pracovníci Úřadu evidencí a archivů používali jen zřídka. Jeden počítač téměř vůbec nešlo oživit a druhý jen s velkým úsilím, protože to byl stroj značně archaický. Pracovník odboru po vstupu do systému rutinně ověřil, co se v něm nalézá. Ukázalo se, že systém je plný údajů, ze kterých tam měla být jen část. Celek byl uložen bez jakéhokoli uspořádání, nebylo plně využito ani možností počítače. Během prohlídky se náhle objevil - nezakódovaný - "Seznam prověřování kandidátů do Sejmu a Senátu ve volbách 1991". Bez jakéhokoli zabezpečení, nejobyčejnějším způsobem na světě si každý mohl přečíst údaje, jež tam byly uvedeny: napřed lustrace kandidátů, pak lidi, kteří byli zvoleni. Jak se záhy ukázalo, nebyly to všechny informace, ale jen část soupisu. Na počítači, který byl užíván mimo jiné pro školení, se bez jakéhokoli zajištění nacházely informace, které podléhaly nejvyššímu stupni utajení. Není dnes možné prokázat, kolik lidí vlastně mělo do tohoto počítače přístup.
Když byla nalezena část lustrací, začal se hledat zbytek. Pracovníci odboru se chtěli dozvědět, kde je možné najít další stopy po seznamu, jak byl vlastně sestaven a kdo měl přístup k jeho výsledné podobě. Zanedlouho se seznámili s celou historií - ostatně dosti kuriózní a z hlediska předpisů o ochraně státního tajemství svědčící o naprosté indolenci lidí, kteří seznam sestavovali. Jak se ukázalo, podle záměru mělo jít o přísně tajnou operaci. Původně bylo zamýšlěno, že se ji podaří provést prostřednictvím pouhých tří lidí. To se samozřejmě po několika dnech ukázalo nemožné. Poněvadž operace byla prováděna rutinním způsobem, na kartách E-15, už sám tento akt automaticky rozšiřoval okruh lidí, kteří věděli, co se děje. Taková karta se vypsala, poslala do archivu, tam někdo jiný prošel kartotéku a odeslal dokumenty. Podobným postupem se tazatelé obraceli na vojvodské úřady vnitra - posílali dotaz, zda daný člověk figuruje v kartotékách jako spolupracovník SB. Pracovníci Odboru studií určili, že celou záležitostí se nakonec muselo zabývat kolem sta lidí, což učinilo jakoukoli snahu o uchování tajemství zcela iluzorní.
Zarážející výsledky přineslo také hledání dalších "exemplářů" seznamu. Pracovníci, kteří soupisy ze začátku připravovali, měli přístup ke dvěma počítačům, které byly ve dvou různých odděleních používány také k jiným účelům. Tam se zapisovaly výsledky. To rázem dál rozšiřovalo okruh lidí, kteří mohli mít k údajům přístup.
O něco později vyšlo najevo, že informace se nacházejí ještě na jednom, tedy třetím počítači, který byl v oddělení, jehož úkolem byla technická obsluha počítačů, a jehož pracovníci neměli právo nahlížet do jejich obsahu. Stalo se to pravděpodobně proto, že lidé, obsluhující počítače v archivu, neměli o jejich práci valné ponětí. Krom několika jednoduchých povelů nevěděli, jak tyto i tak zbytečně komplikované programy obsluhovat. Každá o něco neobvyklejší - z jejich pohledu - činnost vyžadovala pomoc někoho ze "specialistů", jejichž odborná průprava ostatně také existovala spíše v říši přání. Oni "specialisté", jejichž úkolem bylo budování systémů, tvoření programů, ale nikoli práce s archivními zdroji ÚOS, mohli tedy nahlížet prakticky do všech nejtajnějších informací.
Tento třetí počítač patřil sekretariátu. Paní, která přepisovala objednávky na kancelářské potřeby, se mohla v každém momentě seznámit se složením agentů v parlamentě. Pak přišla intervence - pokyn, aby tyto soubory byly z jejího počítače odstraněny, a páni "specialisté" to provedli pomocí pokynu Delete. Jak známo, informace vymazané tímto způsobem mohou znovu vyvolat dokonce i lidé, kteří nejsou v informatice speciálně vyškoleni.
Ještě později se ukázalo, že existoval i čtvrtý počítač, na kterém se tyto seznamy nalézaly. Ten byl v účtárně a paní, které ho používaly, se zabývaly účetnictvím, vypočítávaly platy atd. Také tady každá z nich mohla mít k oněm informacím přístup. Naštěstí si toho nejspíš nevšimly, protože jejich znalost obsluhy počítače byla minimální. Bylo to všechno tragikomické. Naučit libovolného jedince, dokonce i kdyby do té doby neměl o počítačích ani tušení, jak se k údajům dostat, by byla otázka dvou hodin. Ve vhodné chvíli by je mohl nahrát na disketu a vynést. Způsob přechovávání těchto informací svědčí o naprostém nedostatku odpovědnosti vedení ministerstva v dobách Majewského a Milczanowského. A vůbec už nemá smysl mluvit o ochraně před počítačovým "odposlechem" - ten je totiž moc drahý.
Nikdo neví, kolik lidí mělo přístup k "Milczanowského seznamu". Možnost vstoupit do počítače nebyla ničím omezena. Soubory nebyly zašifrované. Na tomto základě by se dal vyvolat soudní proces pro nedodržování předpisů o ochraně státního tajemství.

Rozdíly

"Seznam Milczanowského" se v několika prvcích liší od materiálů, které Macierewicz 4.června 1992 předložil sboru seniorů.
Zaprvé se "seznam Milczanowského" opíral o stereotypní dotazy na kartách E-15. Záležitost byla prováděna výhradně rukama "starých" funkcionářů a zaměstnanců ÚOS. Macierewiczovi záleželo na tom, aby prověrku prováděli lidé dříve nijak nespojení s resortem, na něž se nemůže vztahovat podezření, že by byli manipulováni nebo chtěli nějaké informace ukrývat. Pracovníci s rodokmenem SB tuto garanci neskýtali.
Milczanowský byl během přípravy svých soupisů pracovníky rozvědky podváděn. Karty E-15 s dotazy na informace o daných osobách směřovaly také na dřívější I. správu (rozvědku). Rozvědka odpovídala, že taková osoba nikdy nebyla v jejich zájmu, což znamená, že ani nespolupracovala, ani nebyla rozpracovávána. Nyní se ukázalo - díky možnosti bezprostředně nahlédnout do pramenných materiálů -, že ve vztahu k několika osobám to byla lež. V dokumentech někdejší I. správy se našly informace o tom, že těchto několik osob bylo registrováno jako KO. A to je už druhý rozdíl mezi oněmi "seznamy". Ty, které dal vyhotovit Macierewicz, byly rozšířeny o údaje ze Správy rozvědky.
Třetí rozdíl vyplývá z metodiky práce. Pracovníci Odboru studií veškeré informace sami ověřovali. Dostávali se k údajům, obsaženým v kartotékách, v operativních materiálech a v počítačových systémech. Takto prováděná práce pohltila mnoho času. Proto se nepodařilo stihnout dostat se do všech dokumentů mimo centrálu, v úřadovnách vojvodských úřadů vnitra. Také z toho důvodu se na "macierewiczově seznamu" nenalézal jeden poslanec, který měl jako tajný spolupracovník krycí jméno AZ. Na "seznamu Milczanowského" byl uveden s označením, že o jeho svazcích s SB existují dobře zachované dokumenty. AZ pracoval pro bezpečnost do ledna roku 1990. Teprve tehdy byl vyřazen z agenturní sítě. V několika případech se podařilo nalézt více stop po něčí agenturní činnosti, tedy informace, na které Milczanowski nenarazil.
Při meritorním srovnávání obou prací je nutno uvést, že je dělí ještě jeden kardinální rozdíl: Macierewicz nikdy neskrýval, že prověrky připravuje. Byl to jeden z prvků jeho programu, který nijak netajil před veřejným míněním. Naopak Milczanowski, oficiálně protivník veškerých prověrek, který zpochybňoval věrohodnost archivů SB, kde se dalo, připravoval svůj seznam v tajnosti před světem. Pro koho, proč - že by tak najednou uvěřil starým dokumentům? Neví se.

____________________________________________________________

Závěrem

Už několik měsíců probíhá s různou intenzitou debata na téma lustrací lidí, kteří zaujímají vysoké státní funkce a plní úkoly, jež jsou pro Polsko důležité. Tuto diskuzi bylo v různé míře a v různých odstínech možné sledovat i na stránkách tisku. Názory, které v ní byly vyjadřovány, lze jednoduše rozdělit na dva základní směry: takové, které jsou proti veškerým lustracím, a jiné, jež jsou lustracím příznivé. Přirozeně by bylo možné ukázat mnohé odstíny mezi těmito dvěma nejvýraznějšími postoji. Nalezli bychom i takové názory, které lustrace požadují, ale zároveň by chtěly omezit jejich okruh na nějakých deset až dvacet úřadů a funkcí. Existují i názory, pro něž by byl rozhodující hlas voličů, kteří by však museli znát minulost lidí, kterým chtějí dát svůj hlas: Abych se však mohl co nejvíc přiblížit tomu, o co oběma stranám v debatě jde, obrátím svou pozornost jen na ty nejcharakterističtější názory protistrany. Samozřejmě ponechávám stranou ty, které se rozumně nedají popsat ani vyložit a kterých se ostatně vynořilo velmi mnoho: když se např. mluvilo o pokusu o státní převrat, který měl údajně připravovat A. Macierewicz, aby se udržel u moci. Jde o argument natolik vylhaný, že je s ním těžko možné polemizovat.
Nezávisle na politickém zabarvení tvrdí protivníci lustrací:
Zaprvé mohou lustrace vést k destabilizaci státu. Podle toho, jak tomu rozumím, se tato obava týká toho, že by se na nejdůležitějších úřadech, v Sejmu, v Senátu, u soudů apod. mohlo nedostávat lidí, kteří jsou vzhledem ke svým vědomostem, profesionální průpravě a autoritě prakticky nezastupitelní. Hlasatelé této teze berou v úvahu ještě jednu myšlenku, kterou však nikde otevřeně neuvádějí. Obávají se totiž náhlé protiofenzívy postkomunistických sil, které by ohrozila ztráta vlivu, jenž jim zaručil kulatý stůl. Tyto síly se podle jejich názoru mohly uchýlit k naprosto nepředvídatelným činům.
Zadruhé - a to je argument skutečně vážný - lustrace se vůbec nedá provést. Archivy civilních a vojenských zvláštních služeb totiž nezaručují, podle protivníků lustrací, že se podaří dokázat, kdo byl a kdo nebyl spolupracovníkem těchto služeb. Dokumenty byly podle nich v hojné míře vytříděny a zfalšovány. Obecně se tvrdí, že se při provádění lustrací nelze opírat o esbecké archivy, protože jsou nevěrohodné.
Zatřetí existuje příliš velká možnost, že bude ukřivděno nevinným lidem: někdo může být ze spolupráce obviněn neprávem. Je lehké někoho obvinit a odsoudit, zbavit ho cti, ale když se pak prokáže, že ten člověk je nevinen, nikdo mu nemůže nahradit utrpěnou profesionální škodu. A zmýlit se je přece velmi snadné - to dokázaly lustrace, které provedl Macierewicz.
Začtvrté není možno rozlišit lidi, kteří spolupracovali s SB pro svůj prospěch a jejichž činnost uškodila prostředí, kde se pohybovali, od těch, kteří závazek podepsali, aby unikli represím. Stávaly se přece případy, že se tajní spolupracovníci snažili oklamat své řídící důstojníky, uváděli je v omyl, aby ochránili své přátele a umožnili jim konspirační činnost.
Zapáté mnozí lidé spolupracovali s Bezpečností proto, že ve svých funkcích prostě nemohli kontakty s SB nemít. Nedělali však nic zlého, posuzovali pouze odborné materiály, které jim SB předkládala, sloužili jí svými vědomostmi. Šlo o činnost, která neměla nic společného s bojem proti opozici nebo církvi.
Zašesté se často stávalo, že někdo po několika letech od spolupráce s SB odstoupil. Postupovali tak mnozí lidé a jejich pozdější činnost skýtá důkazy, že udělali všechno, aby byl svržen komunismus a mohlo vzniknout nezávislé Polsko. Byli za to vězněni, biti a špehováni. Vykoupili tedy svou vinu a není potřeba proti nim vést nějaké represe.
Další argument má - ve stylu polského liberalismu - totální charakter. Není vůbec potřeba provádět lustrace. Nikdo tím nic nezíská. Mezi bývalými funkcionáři starého režimu neexistují žádné neformální svazky. Ti, kteří je vidí, mají chorobnou obrazotvornost. A dokonce i kdyby nějaké zbytky neformální struktury existovaly, nejsou s to ohrozit reformy v naší zemi. Trh si s nimi časem poradí, odejdou, až bude stát silnejší.
Nejdůležitější agenty stejně neodhalíme - tvrdí jiní, pesimističtí odpůrci lustrací. Byli tak dobře zakonspirovaní, že je nikdy nikdo nedokáže najít. Potrestáme jen "malé ryby" a ti, které by bylo opravdu potřeba označit a odsunout od možnosti disponovat mocí, zůstanou nedotčeni.
Není správné se mstít, lidé byli lámáni v obtížných životních situacích, které by zničily ledaskoho - říkají ještě jiní. Není tedy správné jim křivdit, trestat je.
K těmto argumentům odpůrců lustrací by se dala připojit ještě hrst dalších, užívaných řidčeji, neboť jsou příliš snadno vyvratitelné. Patří k nim: odvolávání se na zahraniční zkušenosti a negativní důsledky lustrací v jiných postkomunistických zemích, zneužívání lustrací k politickým účelům, nezbytnost zabývat se skutečnými problémy země a ne "hony na čarodějnice". Často se vyvolává otázka rozvědky, čili bývalé I. správy MV, jejíž spolupracovníci nemusejí podléhat lustracím, protože rozvědka přece byla naprosto nepolitickou strukturou, byla oddělena od zbytku SB. Zpravodajci rozvědky jsou označováni za vlastence, kteří pracovali pro dobro země.
Destabilizace země, o níž byla řeč na začátku, by měla vzniknout tím, že ze svých funkcí odejdou lidé, kteří je nyní zaujímají. Vezmeme-li v úvahu pouze dokumenty, které přinesl 4.června 1992 ministr Macierewicz, muselo by z úřadů a parlamentních křesel odejít nejméně 64 lidí. Kdyby se k nim přidali ještě spolupracovníci SB, nalezení na ministerstvech a v jiných ústředních úřadech, na soudech a prokuraturách, vzniklo by jistě několik set volných míst. Znamená to destabilizaci státu? Pokusme se na tento problém podívat z jiného hlediska. Funguje stát náležitě, když tam ti lidé sedí? Jsou přijímána rozhodnutí, jsou stíháni původci afér a pachatelé hospodářských trestných činů, probíhají reformy, které společnost potřebuje? Skončila korupce v úřadech - a bojuje proti ní vůbec někdo? Lze samozřejmě prohlásit, že to je demagogie - ale copak jsme mohli ověřit, že bez těchto lidí bude stát fungovat hůř? Takovou alternativu dosud nikdo ověřit nemohl. Nejméně stejně přesvědčeně lze tedy tvrdit, že to bez nich bude lepší.
Což by bylo destabilizací státu vyrovnávání šancí? Bylo by jí, kdyby se pan G. nemohl dřív než jiní (využívaje svých starých esbeckých kontaktů) dozvědět, že se bude měnit kurs dolaru? Finanční operace se vždycky provádějí líp, když má člověk kolegu, např. dřívějšího důstojníka I. správy, v polské národní bance.
Je destabilizací státu, když se někdo staví proti tak podivné privatizaci, jako byla privatizace firmy Agros, z níž měli největší prospěch - díky svým neformálním svazkům - jen bývalí příslušníci SB a jejich tajní spolupracovníci?
Bude snad destabilizovat stát, když odejde vysoký státní úředník, který spolupracuje s tajnými službami cizího státu? Nebo např. S., jehož činnost téměř vedla k oslabení státní suverenity a k převzetí majetku už tak zbědované země prostřednictvím společností, které měly vzniknout na základnách bývalé sovětské armády, která (s velkými obtížemi) z Polska odchází? Takových příkladů by se dalo uvést mnoho. V této souvislosti je odvolání těchto lidí z důležitých státních funkcí nezbytné.
Argumentem o něco vážnějším bude možnost spěšné a ve svých důsledcích nevypočitatelné protiofenzívy post- či spíš neokomunistických sil. Jde však o otázku volby. Budeme se dál motat ve slepé uličce zapomenutí na minulost nebo se budeme snažit vytvořit novou a nezávislou polskou skutečnost, skutečnost oproštěnou od neformálních svazků a postesbeckých mafií? Signály takové protiofenzívy se už ohlásily. Po své první tiskové konferenci na ministerstvu vnitra dostal ministr Macierewicz velmi mnoho dopisů, mezi nimiž byl jeden, který vyhrožoval, že v případě zahájení lustrací bude zveřejněna agentura, která kompromituje Solidaritu. Když bylo provedeno usnesení parlamentu z 28.května, padla vláda. Záleží tedy jen na nás, zda budeme propříště žít ve státě jen zdánlivě nezávislém, zda budou někteří úředníci tohoto státu každou chvíli vystaveni vydírání. Zajisté je možné se toho zbavit.
Dalšího argumentu, o nemožnosti lustrací podle archivů tajných služeb lidového Polska, užívají lidé, kteří bohužel - a to lze tvrdit s naprostou jistotou - nikdy nemohli archivní zásoby např. MV pořádně zkoumat. I kdyby svého argumentu užívali v dobré víře, nelze ho brát vážně, přestože poměrně vážně vypadá. Výpovědi ministrů Krzysztofa Kozlowského nebo Andrzeje Milczanowského, kteří se v tomto smyslu k oné otázce vyjádřili, působí prostě směšně.
Zaprvé proto, že po pečlivém a časově bohužel velmi náročném prostudování archivních zásob MV by bylo možné mimo veškerou pochybnost potvrdit, kdo byl a kdo nebyl veden jako spolupracovník SB. Není to jednoduché, ale na základě metodiky práce, kterou vytvořil Odbor studií (a která je v této knížce popsána), to lze stanovit s naprostou jistotou. Nikdy nebyly nalezeny žádné stopy falzifikace údajů. A navíc - kdyby se některá informace, kterou lze v archivech najít, ukázala nedostatečná, je možné zahájit vyšetřování, jehož výsledkem může být potvrzení aktu spolupráce. Důstojníci SB, kteří vedli své TS, stýkali se s nimi a dostávali jejich hlášení, jsou přece naživu. Kromě pracovníků Odboru studií dodnes nikdo tak pečlivě nezkoumal archiválie, které se v resortu vnitra nalézají. Nikdo tedy nemůže mluvit o tom, co tam vlastně je a jak zkoumat obsah oněch dokumentů, lépe než oni. Jejich práce však byla mnohokrát a dlouho znevažována, jejich kompetence podrývány. Velká část hromadných sdělovacích prostředků se je snažila zkompromitovat. Významný je však fakt, že dokonce i někteří členové zvláštní komise Sejmu - samozřejmě neoficiálně - obdivovali práci, kterou pracovníci odboru odvedli. Poslanec Jerzy Dziewulski (určitě by si na to nevzpoměl, ale naštěstí existují svědkové), který tak ostentativně vyjadřoval nesouhlas s tím, co udělali "Macierewiczovi lidé", v privátních rozmluvách s pracovníky odboru pozitivně hodnotil jejich metodu práce a systematičnost, s jakou hledali stopy po TS. Podobně se ostatně vyjadřoval poslanec Lityňski a mnoho jiných, kterým však jejich politický zájem jistě zabrání, aby se k tomu přiznali. A ještě něco. Komise Sejmu, která zkoumala způsob, jak ministr Macierewicz prováděl usnesení Sejmu, nezaujala žádný vztah k výsledkům lustrací, které MV provedlo. Je přece samozřejmé, že právě tím, tedy ověřením informací, obsažených v "Macierewiczových seznamech", měla komise svou práci začít. Lze to tedy chápat tak, že informace, které Macierewicz 4.června 1992 podal, jsou věrohodné, anebo také tak, že komise nebyla kompetentní, aby posoudila, zda se shodují s materiály MV. Tak či onak - nikdo se neodvážil vážně, zásadně odmítnout pravdivost oněch informací. Neproběhl ani žádný z procesů pro pomluvu, které "ukřivdění" Macierewiczovi slibovali. Jen se dál v Sejmu ozývají slova o vlastní nevině, o škodlivosti lustrací a o zradě. Nejzábavnější jsou tehdy, když je člověk slyší z úst bývalých spolupracovníků SB - např. od jednoho z poslanců, který se během lustrační debaty od spolupráce s SB naprosto dostancoval, ačkoli jeho svazek neumožňuje žádné pochybnosti.
Byl zaregistrován jako TS Mimika, měl evidenční číslo v odboru C vojvodského velitelství Veřejné bezpečnosti v Konině. Jeho řídícím důstojníkem byl ppor. N., mladší inspektor III. sekce VV VB Konin, dohlížel ppor. N., vedoucí III. sekce VV VB Konin.
V dokumentech tohoto TS se našel mj. vlastoručně psaný slib spolupráce podepsaný jménem a příjmením a dále hlášení důstojníků SB z verbovacího rozhovoru i ze schůzek s TS.
Mimika byl zaverbován 8.listopadu 1979, ze sítě TS byl vyřazen v roce 1983 po změně bydliště (přestěhoval se do Bieszczad). Donášel na lidi z vědeckého prostředí, také na své známé, občany Spolkové republiky Německo. Hlášení byla především ústní. Odměny nedostával. Nyní se svazek TS Mimika nalézá v poznaňské delegatuře ÚOS.
A opravdu poslední věc - Milczanowski své lustrace prováděl právě podle oněch zpochybňovaných informací z archivů MV. Tehdy jim, jak je vidět, věři. Zajímavé je, proč, když byl dotazován v Sejmu, kdo z členů vlády Hanny Suchocké byl spolupracovníkem SB, prohlásil, že nikdo, přestože se takoví lidé na jeho seznamech vyskytovali. Zarážející...
Falešné nařčení ze spolupráce s SB by bylo tragické. Zaprvé však ještě nikdo nezpochybnil lustrace, které prováděl Macierewicz. Výjimkou je jeden ze senátorů, který se na seznam dostal, protože Senát poskytl ministerstvu nesprávné personální údaje (a Byro analýz a informací ÚOS je bohužel dostatečně neověřilo - tuto instituci řídil zapřisáhlý nepřítel lustrací: plyne z toho podezření, že pracovníky Odboru studií úmyslně ponechal v omylu, což dokonce nepřímo potvrdil poslanec Lityňski). Tento senátor, jak se dá soudit z jeho dosavadních postupů a gest, tím vůbec neutrpěl, a nikdo kromě něj se také na seznamu neoctl bezdůvodně.
Zadruhé - v lustračním zákoně by měl být jasně vymezený odvolací postup, který by umožnil všem, kdo byli podle svého názoru křivě nařčeni, očistit se od tohoto podezření. Macierewicz navrhoval vytvořit prostřednictvím předsedy Nejvyššího soudu komisi, která by se zabývala odvoláními tohoto typu. Zdá se, že by to tak bylo nejlepší.
Zatřetí: i kdyby, přestože je to krajně nepravděpodobné, došlo k nějaké chybě, nemůže to být příčinou úplného odmítnutí lustrací a jejich výsledků. Vždyť dochází i k justičním omylům a nikdo kvůli tomu nezpochybňuje potřebu existence soudnictví. Navíc zkušenosti zemí, v nichž se lustrace prováděly, svědčí o tom, že nikdo, kdo nebyl spolupracovníkem komunistické politické policie, lustracemi nijak neutrpěl.
Další argument je poněkud zavádějící, zní jako špatně zformulovaná otázka, na niž nikdy nedostaneme odpověď. Je vůbec potřeba odlišovat typy spolupráce? Pokud ano, pak jednáme, jako bychom hodnotili stupeň viny nebo "zásluh", většího či menšího zla. Samozřejmě lze důkladně prostudovat činnost daného TS (jestliže se zachovaly pramenné dokumenty, osobní i pracovní svazek), ale k čemu to bude dobré? Ve vztahu ke každému politikovi, nezávisle na tom, jakým byl agentem, zda donášel nebo se spíš snažil SB oklamat, může být fakt dřívější spolupráce s bezpečnostními orgány PLR výborným materiálem pro vydírání nebo zaverbování řekněme pod falešnou vlajku. Jeden případ pokusu využít důkazů o spolupráci s SB pro cíle tajné služby jsme už popsali. Další - analogické - si lze snadno představit. Státnímu úředníkovi vyššího stupně, který dříve spolupracoval s SB, se může kdykoli přihlásit člověk, který se bude vydávat za příslušníka ÚOS. Seznámí ho se svými vědomostmi, jež se týkají jeho minulosti. Požádá o obnovení spolupráce - teď už jde přece o zvláštní službu nezávislého Polska. Takový úředník může na návrh po krátkém váhání přistoupit. Jenomže se může ukázat, že osoba, vydávající se za příslušníka ÚOS, je agentem některé cizí rozvědky, který důkazy o spolupráci onoho úředníka s SB získal v roce 1989 - a je úplně jedno, zda byl onen úředník dobrovolným nebo vydíraným spolupracovníkem.
"Kvalita" spolupráce není vůbec rozhodující pro to, zda má být někdo požádán, aby rezignoval na úřad nebo funkci, které zastává.
A konečně to nejdůležitější. Nikde není psáno, že politika je jediné pole lidské činnosti. Existují jiné, právě tak zajímavé obory seberealizace. Obchod, umění, novinářství, vědecká práce atd., jsou obory, v nichž úspěch přináší nemenší satisfakci než to, že člověk zastává místo dejme tomu ředitele odboru na ministerstvu, a docela určitě mohou přinést větší příjmy: leda že by člověk využíval své postesbecké svazky a spojoval svou politickou činnost s činností trestnou.
Další argument, který se poměrně často objevuje v diskuzích o lustraci, se vztahuje k lidem, kteří museli být s SB v kontaktu už z podstaty zastávaných funkcí. V odpověď by bylo možné citovat to, co je napsáno o pár řádků výš. Dala by se také položit rétorická otázka: skutečně ti lidé museli zastávat funkce, které je "nutily" ke kontaktům s SB? Samozřejmě to nemusí uspokojovat. Ale obecně se bohužel příliš často stávalo, že kontakty tohoto typu poskytovaly SB velké vědomosti o lidech nebo prostředí, o něž se v oné chvíli zajímala. Jsou také známy případy, kdy např. vedoucí vědeckých institucí záměrně "naváděli" budoucí TS, aby informovali SB o charakterových vlastnostech a názorech jejich spolupracovníků nebo podřízených.
Krom toho, a to také může být důležité, bylo takových lidí velmi málo a jejich ovlivňování osudů země v budoucnu také nebude velké.
Vykoupení vlastní viny někdejšími TS. Samozřejmě, dokonce i mezi lidmi napsanými v "Macierewiczově seznamu" by se dalo ukázat několik takových příkladů. Problém však spočívá v tom, že žádný z těchto lidí se dodnes nepřiznal, že s SB spolupracoval. Samozřejmě to není lehké. ale přece jen by k tomu mělo dojít. Proč se tedy nepřiznají? Mezi lidmi, jejichž jména se v dokumentech pro radu seniorů 4.června nenacházela, poněvadž už dávno státní funkce nezastávali, se našel jen jediný, který se kdysi dávno ve svém prostředí přiznal ke spolupráci s Bezpečností.
Bývalý vysoký státní úředník (v jedné dřívější "solidaritní" vládě) spolupracoval s SB několik let. V určitém momentě se rozhodl, že se závazku zbaví. Na chvilku mu dali pokoj, pak však příslušníci SB chtěli spolupráci obnovit. Nesouhlasil s tím a navíc o všem informoval své přítele. To SB vůbec neměla ráda. Ztěžovali mu život, jak mohli. Zdržovali ho, zavírali, dělali mu prohlídky. Nakonec ho však kvalifikovali jako nepoužitelného, protože spolupracovat nechce. Represe ustaly. Dnes se může klidně podívat komukoli do tváře. Kromě něho se k takovému kroku nerozhodl nikdo ze známých opozičníků, jejichž minulost je nějak nejasná. Neudělali to dokonce ani lidé, kteří dnes zastávají úřady či funkce, jež jsou pro stát maximálně důležité. A čím víc času od oněch let uplyne, tím je takové rozhodnutí těžší.
Když někdo tvrdí, že žádné neformální postkomunistické svazky neexistují, bylo by možná dobré se ho zeptat, odkud to ví. Jednak je přece prostým okem vidět, co se v zemi děje a kdo na změnách, ke kterým u nás dochází, nejvíc vydělal. Zadruhé trh, mechanismy tržního hospodářství a silný stát se svým kontrolním aparátem jsou u nás zatím jen zbožným přáním, a tudíž si s tímto zjevem tím spíš neporadí samy - a takové argumenty slýcháme také.
Bohužel neexistují dostatečně silné mechanismy, které by tvořily skutečnou ochranu před využíváním postkomunistických svazků ke škodě země. Kdo by ovšem také měl tyto mechanismy vytvářet? Snad ne ti, kdo jejich existenci potřebují ze všeho nejméně? Bohužel za současné situace nikdo nedokáže zaručit, že za nějaký blíže odhadnutelný čas si už budeme schopni s těmito problémy poradit.
Že nenajdeme někoho z nejdůležitějších agentů SB, to je pravděpodobné. Ale je některá země úplně "čistá" od infiltrace cizími zpravodajskými službami? Ne, dokonce i v tak silných zemích, jako jsou Spojené státy nebo Velká Británie se čas od času vyskytnou informace o existenci nových a nových špionážních sití. Pokud se někdo z lidí, kteří někdy spolupracovali s SB, ve správně připraveném lustračním systému neobjeví, nejspíš to bude znamenat, že pracuje pro daleko mocnější pány, než byly někdejší zpravodajské služby lidového Polska. A takové osoby budou hledány už nikoli podle nějakých lustračních předpisů, ale normálním aparátem, který slouží k vyhledávání tohoto druhu trestných činů, který se nám - jak doufám - nakonec podaří vytvořit.
Do etiky a praxe všech tajných služeb patří ochrana vlastních spolupracovníků před odhalením. Z toho plyne: specificky a přísně vymezený utajený průběh získávání ke spolupráci, systém registrování agentury, úplná konspirace setkání, hlášení a zpráv. Tyto zásady platily rovněž v SB.
V případě nejdůležitějších TS se v rámci vnitřní konspirace používalo mimo standartních metod postupu, při němž se fakt spolupráce s SB zastíral. Takový postup se používal pro agenturu zvláště cennou vzhledem ke kvalitě dodávaných informací a vzhledem k situaci lidí, jejichž dekonspirace by mohla pro SB znamenat nenahraditelnou ztrátu. Občas se stávalo, že nově získaný člověk sám požadoval "zvláštní zacházení" - a to byla jedna z podmínek spolupráce.
Nejčastěji používanou metodou bylo, že se od nově získaného spolupracovníka nevymáhal vlastoručně psaný závazek ke spolupráci. Tak vznikla mezera, na kterou často narážíme v dokumentaci o spolupráci takového TS - chybí písemný slib.
V rámci konspirace se někdy nevymáhaly ani vlastoruční podpisy hlášení nebo jiných dokumentů, např. stvrzenek na obdržené peníze. Důstojníci často na základě informací od TS psali hlášení sami, jen poznamenali, že bylo pořízeno podle udání daného spolupracovníka. V dokumentaci typu pracovního svazku, v aktech o záležitosti, o které daný TS donášel, nesměly být zařazovány žádné informace, na základě kterých by ho další osoba mohla identifikovat jako TS. Byly tudíž vyloučeny všechny informace, týkající se toho, kde TS pracuje, jaké tam má postavení, údaje o členech jeho rodiny atd., a zůstalo jen krycí jméno spolupracovníka: pro toho, kdo neměl přístup ke kartotéce, nemělo žádnou cenu. Stávalo se však dosti často, že důstojníci SB tuto zásadu zanedbávali. Jeden vysoký státní úředník, spolupracovník SB ještě z osmdesátých let, byl dekonspirován svým řídícím důstojníkem, který do hlášení napsal, že se jeho TS tehdy a tehdy stal děkanem právnické fakulty na Varšavské univerzitě. Informace tohoto druhu umožňují TS úplně identifikovat dokonce i tehdy, když jsou v archivních materiálech povážlivé mezery. Také samo krycí jméno bylo dalším nástrojem zastírání. Občas se měnilo, existují spolupracovníci, kteří měli během několika let tři, čtyři krycí jména. Muž mohl jako krycí dostat ženské jméno a ženy někdy mívaly krycí jména, která zněla jako mužská. Často měl člověk jiné krycí jméno jako KTS a jiné už jako TS. Paradoxním způsobem pojištění před dekonspirací bylo použití příjmení jako krycího jména. Nebyla to příliš častá praktika, ale setkáváme se s ní. Vnějšímu pozorovateli se to zdá nelogické. Ale přece...
Vyšší školou kamufláže bylo psát hlášení na sebe samotného. TS v nich vystupovali jako objekt sledování, přičemž se informace týkaly lidí, s nimiž byli v kontaktu. Takto bylo možné předávat informace, aniž by se odhalil jejich zdroj.
U té nejdůležitější agentury se používaly vyjímečné bezpečnostní zásady. Na stopy po praxi tohoto typu narážíme jen v několika málo případech. Je těžké takovou agenturu určit jen podle údajů v archivech, protože nebyla běžným způsobem evidovaná. Nevedl se osobní svazek a svazek pracovní, neregistrovalo se v kartotéce. Když se ukázalo, že zpočátku průměrný agent, který byl zaverbován dejme tomu v souvislosti se svým odjezdem na zastupitelství do Paříže, časem podává vynikající informace a stal se jedním z vůdců opozice, vyjímaly se z archivu všechny dokumenty, které svědčily o jeho dřívější spolupráci. Řízením takového agenta se pak zabýval nejčastěji šéf některé správy osobně. Spolupráce tehdy nabývala jiné podoby a charakteru. Nepořizovala se žádná hlášení ani se písemně nazadávaly úkoly. Aby byl agent lépe zajištěn před dekonspirací, dostal často nějaký nic netušící důstojník za úkol, aby tohoto člověka rozpracoval jako antisocialistický živel. Tudíž se zároveň využívalo poznatků z agenturní činnosti TS a fakt spolupráce byl zamaskován tím, že se proti němu vedl svazek na nepřátelskou osobu, třeba jako proti poradci Nezávislého odborového svazu Solidarita. Občas se vytvářel dojem represí proti tomuto člověku, to šlo o jeho větší věrohodnost v očích opozice: Domovní prohlídky, zadržení, konfiskace materiálů - to všechno mělo zesílit pozici TS v jeho prostředí. V archivech resortu bylo nalezeno několik svazků, jejichž vedení, výsledky a kvalita informací, které obsahují, poukazují k tomu, že to byla jen atrapa, která měla zakrýt něčí spolupráci. Bývá to tak, že právě toto jsou jediné hmatatelné stopy po agenturní činnosti takového člověka. Často byla také celá věc vedena konspirativně, svazek se nějaký čas neregistroval, a až po několika letech byl oficiálně založen.
Nezvykle záhadná byla v tomto kontextu záležitost G., ve které se každých pár let objevuje jeho politická biografie. V každém z těchto "životopisů" bylo bylo vždy vynecháno období šedesátých let, kdy G. pobýval v Paříži. Je těžké si představit, že v těch letech někdo, kdo na delší čas oficiálně pracovně vyjížděl ze země, nebyl spolupracovníkem SB. Důstojníci, kteří svazek řídili, se ke G. stavěli nepřátelsky, považovali ho za jednu z předních osobností opozice, za člověka, který je odpovědný za mnohá rozhodnutí Lecha Walesy. Nasbírali o něm mnoho velmi podrobných informací. Zvláštní je, že měli záznamy téměř všech jeho rozhovorů - nejen telefonických nebo takových, které se konaly v bytě, ale i těch, které byly vedeny venku. Poznámky se vyznačovaly velikou podrobností, nevedly však k žádným konkrétním výsledkům. A to přesto, že ve svazku bylo shromážděno mnoho důkazů "antisocialistické činnosti" G.: takové důkazy by pro někoho jiného znamenaly soud a vězení, ale tady se nedělo nic. V písemnostech lze najít četné signály toho, že důstojníci jsou přesvědčeni, že jejich práce je pouhou atrapou, krytím činnosti někoho, o kom oni nevědí. Jednoduše prohlašovali, že nějaké vyšší, centrální jednotky nad nimi nedovolí postupovat proti G. rozhodněji. V jednom ze svazků se našla poznámka, určená příslušníkům, kteří se zabývali záležitostí G., ve které pisatel informuje, že osobou G. se konspirativně zabývá jeden z centrálních útvarů, což je utajeno před příslušníky, kteří se věcí zabývají oficiálně. Jinou zarážející informací bylo sdělení, že prostřednictvím G. se udržují tajné kontakty s RAF (Rote Armee Fraktion).
Je zajímavé, že o agenturní činnosti G. uvažovali dokonce i jeho přátelé z opozice. Ve spisech se zachoval stenogram odposlouchávané telefonické rozmluvy mezi profesorem F. a S., v níž jeden i druhý naznačuje, že G. má tajné svazky s SB a že spolupracuje se sovětskými zpravodajskými službami. Pikantní na rozhovoru je, že oba byli tajnými spolupracovníky SB, ale jeden to o druhém nevěděli. Nikde není také vedena aktivní agentura SB mezi představiteli "Solidaritní strany" během jednání u kulatého stolu. O tom, že tato agentura existovala, víme z jejích hlášení, ta jsou však psána tak, aby znemožnila identifikovat zdroj informace. Tato hlášení, podepsaná krycími jmény, byla připravována pro vedení MV, PSDS a státu. Je naprosto jisté, že Kiszczak se v záměrech, taktice a plánech opozice během jednání dokonale vyznal.
Důležité je tady připomenout, že v USA, Velké Británii, Německu, Francii i v jiných zemích, se kterými se rádi srovnáváme a jejichž životní úroveň bychom rádi měli, existují velmi přesné "clearingové" mechanismy, jimiž jsou prověřováni lidé, kteří mají plnit jakékoli funkce, považované v těchto státech za důležité.
Posledním podstatným antilustračním argumentem je volání po tom, aby se upustilo od pomsty. Jenže hnacím momentem lustračních záměrů a činnosti není touha po pomstě nedávným pronásledovatelům. Jde především o dobro státu. O to, abychom si mohli být jisti svou vládou a svými spoluobčany. To je základní motiv a důvod.

____________________________________________________________

Příloha I

Tento materiál je doplňkem zprávy o stavu bezpečnosti a vnitřního pořádku ve státě, která byla předložena na tajné části zasedání rady ministrů 3.března 1992. Fragmenty z tohoto materiálu uveřejnil s rozsáhlým komentářem časopis "Nowy swiat" dne 20.srpna 1992.

Důsledkem získání suverenity Polska bylo, že z práce ve státní administrativě odešla velká skupina lidí. Tato skupina lidí si při předávání moci přivlastnila části státního majetku. V současné době tito lidé tvoří faktickou finanční elitu země. Po získání nezávislosti se neprováděla systematická kontrola prostředí bývalého mocenského aparátu Polské lidové republiky ani příslušníků zvláštních služeb. Nebyl stanoven stupeň vlastní organizace těchto prostředí, míra jejich možnosti ovlivňovat situaci v zemi ani jejich zahraniční kontakty. Existují signály, že tato prostředí spolupracují jak se světem organizovaného zločinu, tak s cizími tajnými službami.
Zvláštní ohrožení bezpečnosti státu vzniká tím, že tato prostředí ovládla trh v oboru služeb na ochranu majetku a obchod se zbraněmi a speciálním zařízením. Ministr vnitra vydal přes sedm tisíc koncesí, z toho dva tisíce dvě stě pro služby na ochranu majetku a přes tisíc sedm set na obchod se zbraněmi a speciálním zařízením. Nikdo neví, kolik osob je v těchto společnostech zaměstnáno. Jejich počet je jistě vyšší než počet pracovníků Úřadu na ochranu státu. Níže uvedené formy činnosti těchto společností, jež jsou ovládány bývalými funkcionáři mocenského aparátu PLR, jejich početnost a fakt, že mají zbraně, vytvářejí velké ohrožení vnitřní bezpečnosti země.

Firmy na ochranu majetku

Liberalismus, který vládne v oblasti udělování koncesí, a zároveň skutečnost, že ministerstvo vnitra nemá možnost dozírat na činnost bezpečnostních firem ani ji kontrolovat, působí, že tyto firmy jednají zcela volně a nekontrolovatelně. Mnoho neprověřených příslušníků bývalé Státní i Veřejné bezpečnosti vytvořilo pátrací a ochranné kanceláře. Tyto firmy se často zabývají činností, jež hraničí se zákonem nebo ho dokonce přestupuje, jde o korupci státních úředníků, vymáhání peněz od klientových dlužníků, nedovolené způsoby obstarávání informací, jako je např. odposlech nebo kontrola korespodence, potírání konkurence, únosy dětí pro osoby, jež byly zbaveny rodičovských práv, kolportáž padělaných peněz, nezákonné využívání zaměstnávání příslušníků policie.
Rozsah ohrožení je o to vážnější, že k propojení mezi soukromými bezpečnostními službami a světem zločinu může navíc přistupovat infiltrace tohoto trhu cizími tajnými službami. Předpoklady pro takovýto závěr skýtá skutečnost, že se na polském trhu nalézají také soukromé bezpečnostní firmy z mnoha zemí světa, kde je stálou a uzákoněnou praktikou, že tuto oblast do hloubi kontrolují zvláštní služby. Představitelé těchto firem usilují o propojení se svými polskými protějšky a vytvářejí např. joint-venture. Ohrožení ještě zvyšují už mnohokrát podniknuté pokusy o sloučení soukromých bezpečnostních firem do regionálních svazů a posléze o vytvoření jejich systému v rámci celého Polska. Případný úspěch těchto snah by mohl vést ke vzniku významné a početné organizace ovládané jednak silami společensky patologickými a jednak vlivy cizích zvláštních služeb, jež by byla řízena bývalými příslušníky mocenského aparátu Polské lidové republiky.

Obchod se zbraněmi a speciálním zařízením

Do srpna roku 1990 byl jediným vývozcem polských zbraní Ústřední inženýrský úřad ministerstva zahraničního obchodu. Tato instituce úzce spolupracovala s vojenskou rozvědkou a zastávali v ní vysoké posty jak kádroví pracovníci rozvědky, tak její agentura. Po srpnu 1990 došlo v předpisech o obchodě se zbraněmi k decentralizaci. Vznikla společnost s.r.o. PHZ Cenzin, v níž mají rozhodující podíl státní finance, a ostatními podílníky je čtyřiatřicet podniků zbrojního průmyslu. Část zbrojních podniků získala koncese, jež je opravňují k samostatnému obchodování se zbraněmi. Tyto koncese dostala navíc řada soukromých firem a společností a zároveň vzrostl zájem o tuto oblast obchodní činnosti. Udělování koncesí pro obchod v tuzemsku i v zahraničí upravuje zákon o hospodářské činnosti z roku 1988. Je velmi liberální a prakticky všem žadatelům umožňuje získat koncesi.
Získané poznatky ukazují, že lidé, kteří byli v minulosti spjati s rozvědkou a Ústředním inženýrským úřadem, se obchodem se zbraněmi zabývají i nadále jako podílníci a představitelé soukromých firem a společností. Využívají k tomu mezinárodních kontaktů navázaných v sedmdesátých a osmdesátých letech. Trh se zbraněmi se v Polsku kriminalizuje. Tato kriminalizace se projevuje daňovými úniky a také pokusy o prodej zbraní bez státní kontroly. Tímto způsobem se mohou v mnoha případech zbraně a zařízení polské produkce dostávat nejen do zemí, které se nacházejí na tzv. negativní listině OSN, ale také do mezinárodních teroristických organizací.
Shrneme-li uvedená fakta, musíme konstatovat, že polský stát ztrácí nebo už dokonce ztratil kontrolu nad obchodem se zbraněmi, speciálním zařízením a vojenskými technologiemi, a to jak ve fiskálním, tak v politickém smyslu. Obchod se zbraněmi se nachází v rukou lidí, kteří byli v minulosti spjati s rozvědkou PLR.
Po získání nezávislosti nebyla provedena dostatečně rozsáhlá výměna kádrů ve státní administrativě a na řídících místech zůstali lidé, spjatí s mocenským aparátem PLR. V současné době setrvávají v mnoha citlivých bodech státní administrativy, mj. na ministerstvu vnitra, obrany, zahraničí, v Nejvyšším kontrolním úřadě a v bankovnictví. Téměř úplně byla zanedbána výměna lidí v bezprostředním okolí nových řídících pracovníků, jako jsou nejbližší spolupracovníci, sekretářky atd.
Existují předpoklady, podle nichž lze tvrdit, že tito lidé udržují kontakty s lidmi z bývalého mocenského aparátu PLR, svými někdejšími nadřízenými spolupracovníky nebo přímo příbuznými. Tyto kontakty mají často zločinecký charakter a umožňují nekontrolovatelný únik informací, které tvoří služební a státní tajemství.
Proces úniku informací se týká ústředních orgánů moci a administrativy spojených s Úřadem vlády jakož i aparátu, podléhajícího ministrovi vnitra včetně Úřadu na ochranu státu.
Nebyla provedena žádná prověrka ani zkoumání, zda lidé, kteří zaujímají řídící místa ve státních orgánech, byli tajnými spolupracovníky mocenského aparátu PLR, mj. ministerstva vnitra, obrany, II. oddělení generálního štábu armády a dalších složek. Tato situace umožňuje střediskům, jež mají potřebné důkazy a informace - např. příslušníkům bývalé SB nebo cizím tajným službám -, aby se pokoušela o vydírání s cílem ovlivnit rozhodování těchto osob nebo získat od nich informace, jež jsou součástí státního tajemství. Ve světle těchto faktů je nutno uvést, že loajalita a řídící schopnosti exekutivního aparátu státu včetně tajných služeb je omezená. Tento fakt je skutečným ohrožením bezpečnosti státu. Popsaný stav vedl k patologické situaci, kdy se dokonce i členové vlády a premiér musejí obávat, že jsou sledováni, např. prostřednictvím odposlechu ve svých pracovnách.
Začne-li prověřování státních orgánů, octnou se v nebezpečí na jedné straně politické kariéry bývalých tajných spolupracovníků mocenského aparátu PLR, kteří dnes možná zastávají důležité státní funkce, a zároveň bude ohrožena bezpečnost prostředí bývalých příslušníků mocenského aparátu PLR, dosud nedotknutelných díky tomu, že znají různá tajemství nevýhodná pro dnešní prominenty. V měřítku celého státu zahájení prověrek nebo jejich první úspěchy pravděpodobně zmobilizují nejohroženější prostředí k činnosti, jež bude směřovat k paralyzování dnešní vlády nebo dokonce k jejímu svržení.

Příloha II

Britská "clearingová" procedura

Nástup do státní funkce ve Velké Británii je vázán na zvláštní prověrku kandidáta ve vybraných státních úřadech. V dnešní době se uplatňuje několik právních regulačních aktů této procedury. Jsou to: Security Service Act z roku 1989, Security Procedures - Prime Minister Statement z roku 1985, House of Common Defence Committee, a Positive Vetting Procedures in HM Services and the Ministry of Defence. Lustracím podléhají kandidáti, kteří se ucházejí o službu či zaměstnání ve:
- veřejné službě,
- ozbrojených službách (zde existují ještě další procedury),
- orgánech civilního letectví (The Civil Aviation Autority),
- Britské telekomunikační službě,
- policejních složkách (včetně civilních zaměstnanců),
- složkách civilní obrany (The Territorial Army and Auxiliary Forces Association),
- firmách, jež provádějí vládní zakázky (pokud jsou tyto práce spojeny s přístupem k tajným materiálům).
Osoby, ucházející se o tato místa, mohou být podrobeny následujícím způsobům prověrky:
1. Negative vetting - proces prověřování osob, ucházejících se o práci, spojenou s přístupem k tajným nebo důvěrným materiálům, jež se týkají veřejného prospěchu. Podléhají mu lidé, kteří se ucházejí o práci na ministerstvu vnitra (Home office - kolem 40.000 míst), na ministerstvu obrany (143:000), v armádě (327.000) a u policie (144.000), a také zaměstnanci firem, které pracují pro vojsko (nacházejí se na tzv. Seznamu X, který obsahuje 2.000 firem). Šéf takové firmy poskytne ministerstvu obrany osobní data uchazečů, které firma hodlá zaměstnat. Tyto materiály jsou zasílány třetímu oddělení Byra C na MI-5, kde se provádí lustrace v kartotékách této služby. Pokud osoba, ucházející se o práci, v kartotéce figuruje, posílají se její data do druhého oddělení Byra F, které se zaměřuje na speciální podvratnou činnost uvnitř země se zvláštním zřetelem k odborům. Byro F následně připraví tzv. bezpečnostní osvědčení (Security assessment), zaznamená je do karty ochazeče o práci, a s kopií zašle zpět na Byro C. Důstojník, který je za věc na Byru C odpovědný, provede zbylé lustrace ve Zvláštním oddělení (Special Branch) a v Centrální kriminalistické kartotéce (The Criminal Records Office - CRO). Na základě shromážděných údajů pak důstojník připraví hodnocení kandidáta - uchazeče o práci. Hodnocení ho může zařadit do některé ze čtyř kategorií:
- kategorie "A" obsahuje pozitivní hodnocení a umožňuje zvláštním službám provést další lustraci kandidáta, (...)
- kategorie "D" kandidáta na danou funkci nedoporučuje.
Pokud existují jakékoli pochyby ohledně osoby, jež se ochází o práci, MI-5 vystaví negativní hodnocení, které vylučuje možnost zaměstnání. Tatáž procedura platí, když se někdo uchází o práci na civilních místech, s tou výhradou, že subjekt, který za prověrku odpovídá, je druhé oddělení Byra C služby MI-5. Lidé, kteří jsou podrobeni této lustraci, nejsou o faktu sbírání dat nijak vyrozuměni.
Osobní spisy všech osob, jež byly prověřovány od roku 1970 (je jich kolem miliónu) jsou uloženy v počítači. Navíc MI-5 využívá Ústřední policejní počítač (PNC), který je napojen na Ústřední kriminalistickou kartotéku.
2. Positive vetting - proces lustrace, vztahující se na civilní osoby, zaměstnané v těchto institucích:
- ozbrojené síly (17.415 míst, z toho 1.050 civilních),
- ministerstvo obrany (13.559),
- The Atomic Weapon Research Establishment v Alderomoston (7.000),
- privátní sektor zbrojního průmyslu (2.000),
- ministerstvo zahraničních věcí (8.000),
- ústřední vládní systém spojení (GCHQ),
- MI-5 a rozvědka (MI-6)(všechna místa),
- instituce zabývající se jadernou energií (United Kingdom Atomic Energic nebo British Nuclear Fuels Ltd.),
- veřejné služby,
- britská pošta (British Telecommunications a Post Office),
- Zvláštní oddělení (Special Branch),
- policejní síly (včetně civilních zaměstnanců),
- civilní obrana země,
- firmy, jež provádějí vládní zakázky a mají přístup k informacím, označeným jako tajné zvláštní důležitosti (top secret), tajné (secret), důvěrné (confidential) a pouze pro vnitřní potřebu (restricted),
- nebo jako poradci a zaměstnanci Institutu mořských, ledových a leteckých sil.
Do prověrek typu positive vetting je ve Velké Británii zahrnuto asi 68.000 pracovních míst. Jiné předpisy určují způsob kontroly osob, ucházejících se o práci v BBC.
Possitive vetting zahrnuje následující kategorie prověrky uchazečů:
- lustraci v kartotéce MI-5, ve Zvláštním oddělení a v Ústřední kriminalistické kartotéce,
- uchazeč o práci vyplní speciální bezpečnostní dotazník,
- o kandidátovi se sbírají v jeho prostředí (field investigation).
Navíc se prověrka opakuje každých pět let a u osob, které ještě nedovršily jedenadvacátý rok věku, každoročně.
Opakovaný proces prověrky obsahuje:
- vyplnění bezpečnostního dotazníku,
- podrobnou prověrku osoby a jejich osobních dat,
- vyhotovení zpráv, jež se týkají individuálních osobních vlastností i stupně důvěryhodnosti (vyhotovují je nadřízení),
- výslechy třetích osob (v případě potřeby).
Field investigation se provádí prostřednictvím příslušných bezpečnostních oddělení na GCHQ, MI-5, MI-6 a také speciálních druzích vojsk.
Odbor kontroly kádrů na ministerstvu obrany (The Ministry Defence PersonnelSecurity Investigating Unit - MODPSIU) je odpovědný nejen za kontrolu osob civilních resortů, ale také za všechny ostatní osoby, které se ucházejí o práci ve všech vládních institucích. Nábor funkcionářů MODPSIU provádějí kádrové komise civilních služeb inzercí v tisku, ve speciálních publikacích (např. Police Review), jakož i prostřednictvím penzionovaných funkcionářů, kteří odcházejí z ozbrojených složek a zvláštních služeb. Zájemci o práci v MODPSIU by se měli vyznačovat zkušeností ve vedení výslechů, znalostí práva a zkušeností v jednání s lidmi. Proces prověrky začíná tím, že některá organizační jednotka zasílá osobní spis k prověrce v MODPSIU. Vedoucí skupiny (Security Officer Grade I), prověřuje všechny údaje, jež jsou ve spise obsaženy. Pak celý spis předá vedoucímu oddělení (Security Officer Grade II), který sebere všechny údaje o prověřovaném člověku za posledních deset let, a pokud je to nezbytné, dokonce za delší dobu. Jeho zájem se týká rodinných záležitostí, místa a charakteru práce, zahraničních styků, kontaktů s podvratnými organizacemi a také osobních vlastností - návyků, schopností, zdravotního stavu, hmotné situace, světového názoru atp. Poté "SO-II" vypracuje závěrečnou zprávu a odešle ji organizační jednotce, která si lustraci kandidáta vyžádala. Pokud se v průběhu positive vetting nebo negative vetting ukáže, že daná osoba má vlastnosti, pro které není hodna důvěry nebo se může stát potenciálním objektem vydírání, nemá žádnou možnost získat práci, o niž se uchází. Diskvalifikující je také příslušnost nebo sympatie k "podvratné" organizaci - komunistické nebo fašistické.
V rámci každého subjektu civilní služby (Civil Service) existuje bezpečnostní skupina, která shromažďuje údaje, získané z jiných bezpečnostních oddělení. Tato skupina přijímá poslední rozhodnutí o tom, zda kandidát bude nebo nebude přijat do práce.

____________________________________________________________

Doslov
Jan Frolík *)

Při čtení předcházejících stránek jsem si uvědomil především dvě věci: předně proč polská strana během roku 1990 a v roce 1991 reagovala na naše oficiální, polooficiální i neoficiální návrhy na spolupráci, výměnu zkušeností nebo alespoň na navázání normálních kolegiálních styků tak, jak reagovala: to jest zaujetím polohy "mrtvého brouka". A dále pak, jak odlišná situace byla v obou zemích v resortech vnitra, kam jsme v různých dobách přišli, abychom zničili sílu, kterou jsme považovali za základní pilíř komunistické strany, totiž její tajnou politickou policii.
Není na tom nic divného. Byla-li totiž československá Státní bezpečnost již "unavená" (jak tvrdím já), tedy poněkud demoralizovaná poznáním, že po nástupu Gorbačova se už nedá počítat s tím, že až bude nejhůř, přijedou znovu na pomoc sovětské tanky a vrátí moc do rukou "třídních bratrů", pak polská "sestra" naší StB měla za sebou relativně úspěšný boj s rozsáhlým podzemním opozičním hnutím, které sice nedokázala rozbít a rozehnat, ale na druhé straně dokázala do jeho řad nasadit a z jeho řad získat celou řadu někdy
____________________________________________________________
*) Mgr. Jan Frolík je ředitelem Archivní a spisové služby ministerstva vnitra České republiky. Od září 1991 do konce r. 1992 byl ředitelem téhož útvaru na Federálním ministerstvu vnitra ČSFR.

vysoko postavených spolupracovníků, takže velmi mnoho podzemních aktivit se odehrávalo pod kontrolou tajné policie a některé - jak se zdá - přímo v její režii. Nenechme se mýlit tím, že se nakonec i v Polsku komunisté museli poděkovat a předat moc někomu jinému. Je totiž vyzkoušenou pravdou, že příslovečné kolo dějin nezastaví nikdo - tedy ani jakkoli výkonná tajná služba. V konečném součtu se vlastní profesní úspěchy nezapočítávaly, protože tak se neděje nikdy. To platí jak pro Polsko, tak pro bývalé Československo.
Vím, že stoupence pojetí, podle něhož dějiny tvoří tajní agenti a v pozadí dobře skryté skupinky jejich chlebodárců, kdežto všichni ostatní (tj. zbylé miliardy) jsou jen komparsem bez moci a bez vlivu, nijak nenadchnu a už vůbec nepřesvědčím. Těm však stejně není pomoci, takže o ně mi ani nejde. Mohu se pouze pro přemýšlivého čtenáře pokusit o srovnání československé a polské situace pokud jde o pramennou základnu, kterou jsme měli k dispozici, na tomto srovnání vyložit rozdíly v počínání a možnostech obou stran, a nakonec stručně vyložit, proč je československý lustrační zákon konstruován tak, jak konstruován je.
Nuže: zdá se být jisté, že polští kolegové byli zbaveni možnosti opřít se o fondy resortního archivu, který u nás sehrál klíčovou a nezastupitelnou úlohu při poznání vývoje, významu a smyslu evidencí, jakož i spolehlivosti interních evidenčních pomůcek, z nichž nejproslulejší jsou registrační protokoly, a také toho, jaký význam měla agenturní síť v práci Státní bezpečnosti. Nevím, bylo-li tomu tak proto, že o jeho existenci nevěděli a ani ji nepředpokládali, zda v Polsku nic takového neexistovalo, nebo zda resortní archiv existoval, ale byl více či méně dokonale vyčištěn. Kloním se spíše k možnosti poslední, protože autoři se ve své stati zmiňují též o písemnostech kontrolních skupin Hlavního inspektorátu ministra, výrazně připomínající aktivity naší Inspekce ministra vnitra, případně Inspekce náčelníků krajských správ. Pokud totiž mohu zběžně a na dálku oba druhy písemností porovnat, vykazují značnou podobnost.
To ale bylo zřejmě jediné, k čemu se z tohoto druhu dokumentů dostali. Nemohli si proto udělat dostatečný obraz o organizačním vývoji polské StB a z tohoto zjištění odvodit závěry o charakteru agendy, kterou musela v té které době produkovat, ani o archivní příslušnosti této agendy. Nám naopak toto poznání umožnilo jednak objasnit postavení evidenčního odboru, jednak zasadit vývoj StB do širších souvislostí, a konečně též prokázat, že organizační členění nižších útvarů StB sledovalo územní členění státní správy, což vedlo k nepříjemným zjištěním, jež přímo ovlivnila některé formulace lustračního zákona i - v důsledku - lustračního osvědčení.
Pokud bych měl polskou situaci popsanou v této knize, k něčemu přirovnat, pak by to byla situace na československém federálním ministerstvu vnitra před prvními svobodnými volbami v roce 1990. I nám bylo tehdy uloženo prověřit, zda kandidáti politických stran, které se ucházely o zastoupení v prvních demokraticky zvolených parlamentech, byli či nebyli spolupracovníky komunistické tajné policie. Pokud jsem stati polských kolegů správně rozuměl, měli k dispozici totéž, co tenkrát my: evidenční kartotéky, operativní archivy a v nich uložené svazky, a počítačové databáze. Vesměs všechno soubory, které po sobě zanechala polská StB.
Zdá se však, že na rozdíl od naší centrální evidenční kartotéky existovaly v Polsku ještě kartotéky tematické, a to včetně kartotéky tajných spolupracovníků: To byl systém, který byl v československu opuštěn mezi léty 1958-1962, kdy byly tematické kartotéky zrušeny a sloučeny v jednu ústřední evidenční kartotéku zájmových osob. Důvod, proč v Polsku tematické kartotéky existovaly i koncem osmdesátých let, je prostý: v Polsku bylo silné a masové podzemní opoziční hnutí, řada odbojových skupin, a proto bylo potřeba "manévrovat" s agenty, a to z úrovně centrály. Jen z této úrovně má totiž smysl plánovat velké vlivové akce a umisťovat agenty na důležitá místa v táboře protivníka. Jen z úrovně centrály je také možné s nimi udržovat spojení s minimálním rizikem dekonspirace a zase jen z úrovně centrály je možné je řídit tak, aby jejich činnost odpovídala celkovým strategickým záměrům.
K tomu je ale třeba disponovat tematickými kartotékami, ve kterých jsou spolupracovníci zařazeni podle různých hledisek: podle krycího jména, podle akcí, na kterých se podíleli (velmi důležité hledisko!), podle povolání, sociálního původu, styků a okruhů známých (tzv. problematik) a podle operativně-taktických hledisek (v Polsku bezpochyby též podle vyznání). Přitom ne všichni spolupracovníci musejí být ve všech kartotékách. Např. ti špičkoví či ti, jež působí ve zvlášť důležitém prostředí (např. v polském kléru, tj. mezi hlavním protihráčem polských komunistů) mohli být vedeni pouze v některé z těchto kartoték. Likvidace jejich karty pak zametla stopy téměř dokonale.
Na bývalém československém federálním ministerstvu vnitra jsme nic takového nenašli, a až později jsem zjistil, co jsem uvedl již výše: tyto kartotéky byly zrušeny na přelomu padesátých a šedesátých let, bezpochyby proto, že v té době již byl šířeji založený aktivní odboj rozbit, zničen či přinějmenším vytlačen do emigrace, přičemž spojení mezi emigrací a domovem bylo téměř úplně přerušeno. Dohled nad pasívně se chovajícími skupinami názorových odpůrců mohl být s klidnou myslí přenechán věcně příslušným odborům a oddělením, které si postupně vybudovaly vlastní agenturní sítě, s jejichž pomocí pak prováděly kontrolu těchto "prostředí". "Manévrovat" s agenty nebylo nutné, protože nebezpečí z prodlení nehrozilo.
Tato potřeba se začala znovu vynořovat teprve koncem osmdesátých let, v souvislosti se vzrůstající aktivitou jak Charty 77, tak dalších opozičních skupin a skupinek. Tehdy začal vznikat počítačový systém AISPAS (Automatizovaný Informační Systém Práce s Agenturními Spolupracovníky), který však byl koncem roku 1989 teprve v ověřovacím provozu. Tvořila ho kolekce asi jedenácti set jmen, doplněných dalšími údaji, takže bylo možné zadat objednávku typu "chartistka, katolička, mezi 30-40 lety, pohybující se - např. - mezi zpěváky rockových skupin". Odpověď mohla ovšem také znít, že k dispozici je pouze chartista, evangelík, jinak zadání vyhovující. K plnému zprovoznění tohoto systému, natož k jeho operativnímu využití, se však už "naše" StB nedostala. Zde je namístě zmínit zásluhu později tragicky zahynuvšího Davida Eledera, který vymazanou databázi s nevšedním důvtipem rekonstruoval.
Dalším zdrojem informací polských kolegů byly samotné svazky, ať již uložené v operativních archivech (tj. svazky ukončených akcí) nebo svazky neukončené, tzv. živé. Přitom nemuselo nutně jít o vlastní agenturní svazky, protože udání a zprávy, které agenti přinášeli, se - zdá se - v Polsku stejně jako u nás zakládaly i do svazků osob, ke kterým se vztahovaly, o kterých se ve zprávách mluvilo. Agent zde ovšem nevystupuje pod svým jménem, nýbrž pod krycím jménem, u nás doplněným dalším evidenčním údajem, registračním číslem. U nás je díky tomu identifikace agenta metodicky bezproblémová a s pomocí počítače zabere pár vteřin (pokud ovšem nejde o agenta, činného před rokem 1954 nebo - v některých případech - před rokem 1960). V Polsku šlo o činnost značně složitější, zahrnující využití všech evidenčních podkladů, jež umožňovaly postupnou identifikaci agenta.
Z toho, co bylo popsáno jinde, se však zdá, že i v Polsku existuje obdoba našeho T-fondu (taktický fond). Jde o rozsahem nevelké soubory písemností (obvykle nanejvýše deset listů), které vznikly buď vytříděním původně podstatně objemnějších svazků na nynější zredukovaný obsah, nebo např. o záznamy z ojedinělého výslechu okrajové osoby, který se však týkal nějak zajímavé či důležité události, či o různá hlášení o jinak bezvýznamných incidentech, k nimiž však došlo v ostře sledovaných teritoriích (našel jsem např. hlášení průvodce cestovní kanceláře o opilecké rvačce, ke které však došlo v sovětském hotelu - takže se její účastníci ocitli v T-fondu): zkrátka o to, čemu archiváři říkají "jednotliviny".
Nepodařilo se mi však z textu zjistit, zda v Polsku existovala obdoba našich registračních protokolů. Pokud autoři stati v jejím úvodu píší o knihách "ve kterých byla evidována síť tajných spolupracovníků", vyplývá z dalšího textu jasně, že nejde o protokoly registrační, nýbrž archivní: to jest o interní evidenční pomůcku, evidující pohyb archivovaného svazku. Naše registrační protokoly navíc obsahují údaje o svazcích neukončených, neuložených do archivu, tzn. živých koncem listopadu 1989. Poskytly proto přehledný obraz agenturní sítě bývalé StB, a nikoli pouze přehled lidí, kteří již byli z agentury z jakýchkoli důvodů vyřazeni.
V jednom však máme s polskými kolegy společný osud: ani registrační protokoly nejsou všelékem. Začínají až v létě 1954 a nezachovaly se všechny. Především během doby vzaly zasvé registrační protokoly krajských správ, zrušených při reformě státní správy v roce 1960: liberecké, karlovarské, jihlavské, gottwaldovské a také správy Jáchymov, což byl útvar se statutem krajské správy: na materiály zrušených krajských správ na Slovensku se moje pravomoc již nevztahuje. V tomto případě však bude možná rekonstrukce, založená na rozsáhlém zpracování všech dostupných dat. Horší je, že nenávratně zmizely i části registračních protokolů dvou dnešních krajských správ: v jednom případě si opět poradíme, ale obávám se, že v druhém případě jde o ztrátu nenahraditelnou.
Jinak řečeno: jsme-li dnes schopni s úředně přijatelnou dávkou jistoty o někom prohlásit, že byl spolupracovníkem bývalé StB, nejsme schopni opačného výkonu - totiž jednoznačně prohlásit, že spolupracovníkem nebyl. Proto název zákona č. 451 z roku 1991 zní "O některých dalších předpokladech k výkonu některých funkcí ve státní správě". Proto na lustračním osvědčení, které ministerstvo vnitra vydává, nestojí formulace byl/nebyl spolupracovníkem, nýbrž byl/nebyl evidován - a proto mnozí žadatelé - zejména ti dříve narození - vyhodili dvě stě korun ve snaze dosáhnout úředního potvrzení o tom, že nespolupracovali. Ve skutečnosti získali osvědčení pouze o tom, že splní-li ještě další podmínky, mohou vykonávat i důležité funkce ve státní správě. O ničem jiném totiž lustrační osvědčení nehovoří a - jak jsem uvedl - také hovořit nemůže.

Obsah

Předmluva.............................................. 1
Těžko se tomu všemu věří............................... 5
Příjemné začátky?...................................... 6
Lidé................................................... 9
Zásady.................................................11
"Michnikova komise"....................................15
První kroky - HIM......................................16
Spolupracovníci z kartotéky............................23
Informatici, počítače..................................27
Zdroje, úvod do metody.................................28
Ničení, zametání stop..................................30
Ničení dokumentů po rozvědce PLR.......................36
Díry v paměti počítačů.................................41
Pravda z popele - Studijní úřad SB.....................44
Agent N................................................46
Kádry..................................................54
Když ne zavřít, tak aspoň kontrolovat..................55
TS Darek...............................................57
Hodnocení..............................................58
Stopy Stasi............................................59
Walesa kontra Walentynowiczová.........................61
Proč je dobré být konfidentem?.........................64
Mirek a Gawel bydleli v jednom domku...................65
-------
Sledování Svazu polských spisovatelů................... 1
Peníze, vydírání, peníze, vydírání..................... 2
Strach má velké oči.................................... 5
Beatus................................................. 8
Pasy, výjezdy.......................................... 9
Lidé systému...........................................10
Typický příklad?.......................................14
Čí rozvědka?...........................................14
PSED...................................................18
Úspěchy................................................22
Dankowski, Milczanowski, Macierewicz...................25
Rozdíly................................................32
Závěrem................................................34
Příloha I..............................................51
Příloha II.............................................57
Doslov.................................................62

Michal Grocki
Konfidenti mezi námi

Vydal Institut pro středoevropskou kulturu a politiku
v Praze 1993

Přeložila a předmluvu napsala Petruška Šustrová
Doslov a odborná konzultace Jan Frolík
Obálka a grafická úprava Zbyněk Benýšek
ISBN 80-85241-42-0