GRODSKI - KONFIDENTI MEZI NÁMI

Předmluva
Petruška Šustrová

Tato kniha byla určena především polským čtenářům. Pro české čtenáře úvodem připomínáme několik údajů z polského vývoje v posledních letech.
Vláda generála Jaruzelského, který se 13. prosince 1981 dostal k moci vojenským převratem, jímž potlačil prakticky celonárodní opoziční hnutí Nezávislého odborového svazu Solidarita, přistoupila v roce 1988 k jednáním s představiteli opozice, která jsou známa jako "kulatý stůl". Část opozice se těchto jednání neúčastnila - nikoli proto, že by nebyli přizváni, ale protože nechtěli. Tvrdili, že nemá smysl dělat ústupky za účelem dosažení částečného podílu na moci, když neudržitelnost komunistického režimu je už zřejmá. Po vzájemné dohodě obou stran zasedajících u kulatého stolu proběhly 4. a 18. června 1989 volby: dohody stanovily, kolika míst v parlamentě může opozice docílit. Šlo o všechna křesla ve stočlenném Senátu a 35 % křesel v Sejmu. Voliči rozhodli jednoznačně: kandidáti opozice zaujali všechna "povolená" místa v Sejmu a 99 ze sta míst v Senátu. 19. června 1989 zvolil parlament do nově vytvořené funkce prezidenta republiky generála Wojciecha Jaruzelského. I to byla součást dohod u kulatého stolu. 12. září schválil Sejm novou vládu, které předsedal Tadeusz Mazowiecki a v níž byl ministrem vnitra generál Czeslaw Kiszczak. To byl další kompromis dojednaný u kulatého stolu. Cz. Kiszczak byl ministrem vnitra od 31. července 1981, což mimo jiné znamenalo, že řídil boj proti opozici během vyjímečného stavu. 15. dubna 1990 ho v jeho funkci nahradil Krzysztof Kozlowski a ředitelem Úřadu na ochranu státu byl jmenován aktivista bývalé opozice Andrzej Milczanowski, který řídil prověrky příslušníků bývalé Státní bezpečnosti. Tento úřad převzal funkce tajných služeb, které v minulosti prováděla Státní bezpečnost (SLUŽBA BEZPEČEŇSTVA  SB).
V červnu 1990 došlo v politickém křídle Solidarity k roztržce mezi stoupenci umírněné linie, kterou představoval T. Mazowiecki a stoupenci radikálního postupu, jehož představitelem byl Lech Walesa. 25. listopadu a 9. prosince se konaly přímé prezidentské volby, v nichž zvítězil Lech Walesa. T. Mazowiecki, který byl jeho protikandidátem, oznámil 26. listopadu demisi své vlády a ta byla přijata. 12. ledna 1991 byla schválena nová vláda v čele s Janem Krzysztofem Bieleckým. Ministrem vnitra v této vládě byl Henryk Majewski a Andrzej Milczanowski setrval ve své funkci.
27. října 1991 se konaly první polské zcela svobodné volby po roce 1945, jichž se zúčastnilo 43,2 % oprávněných voličů. Do parlamentu se dostalo 29 politických stran a organizací, z nichž nejúspěšnější - Demokratický svaz v čele s Tadeuszem Mazowieckým - získal 42 ze 460 křesel.
Před vánocemi 1991 byla sestavena vláda, v jejímž čele stál advokát Jan Olszewski. Tato vláda měla centropravicový program, jehož součástí bylo také vyrovnání s minulostí. Ministrem vnitra se stal Antoni Macierewicz a jeho náměstkem, který řídil Úřad na ochranu státu, byl jmenován Piotr Naimski. Činnost, která směřovala k přípravě a uskutečnění lustrací, je popsána v této knize.
28. května 1992 přijal Sejm poněkud vágně formulované usnesení, jímž pověřil ministra vnitra, aby do týdne "poskytl informaci" o tom, kdo z členů vlády, poslanců a senátorů byl tajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Toto usnesení v dalších termínech ukládalo ministrovi vnitra, aby "poskytl informaci" o případných tajných spolupracovnících v řadách dalších státních úředníků, soudců, prokurátorů a advokátů. Týž den, kdy A. Macierewicz požadovaný seznam předložil představitelům parlamentu, tedy 4. června 1992, byla vláda odvolána a její členové se stali předmětem tvrdých útoků sdělovacích prostředků, proti některým z nich bylo zahájeno trestní stíhání. Sdělovací prostředky většinou přinášely kromě zcela absurdních útoků (např., že A. Macierewicz má oči fanatika) mnoho argumentů proti lustracím, s nimiž se M. Grocki podrobně vyrovnává v závěru této knihy.
11. července 1992 schválil Sejm koaliční vládu premiérky Hanny Suchocké. Vláda zahrnovala sedm politických stran od levého středu po krajní pravici. Ministrem vnitra se stal bývalý ředitel Úřadu na ochranu státu Andrzej Milczanowski, který byl po dobu vlády J. Olszewského mimo ministerstvo. 28. května 1993 vyslovil Sejm na návrh poslanců Solidarity této vládě nedůvěru a prezident Lech Walesa rozpustil parlament a vypsal termín nových předčasných voleb na 19. září 1993.
Počátkem června 1993 zveřejnil časopis Gazeta polska "Macierewiczův seznam", který vyvolal tolik nevole. Obsahuje šedesát čtyři jména poslanců, senátorů a členů vlády (mezi nimiž se nacházejí např. ministr zahraničí Krzystof Skubiszewski, ministr financí Andrzej Olechowski a ministr kultury Andrzej Sicinski) se stručnými charakteristikami objasňujícími, kde a kdy byl charakterizovaný zapsán do akt Státní bezpečnosti jako její tajný spolupracovník, popř. kdy byl z evidence vyřazen. Jako první je uveden polský prezident Lech Walesa. Jeho charakteristika zní: Lech Walesa, prezident PR, TS "Bolek". Figuruje ve všeobecné kartotéce VB Gdaňsk a v informační kartotéce II. odboru Úřadu evidencí a archivů Úřadu na ochranu státu. Byl zaregistrován 29. 12. 1970 III. odborem VB v Gdaňsku pod číslem 12 535. Archivní akta jsou zachována. 19. června 1976 byly kontakty ukončeny, protože "Bolek" jevil nechuť k další spolupráci. TS "Bolek" předával od roku 1970 do roku 1976 SB informace, týkající se destrukční činnosti některých zaměstnanců loděnice. V lednu 1971 informoval mj. o tom, že jeho kolegové z oddělení W-4 - Jasiňski, Kontor a Popielawski - připravují stávkovou akci. V jiném hlášení žádal, aby ho SB vzala k výslechu, což by ho zvěrohodnilo v očích jeho kolegů. Za předané informace byl "Bolek" odměněn částkou celkem 13.100 zlotých.
V době prezidentské kampaně, ještě před výsledky prvního kola (v době, kdy byl ředitelem Úřadu na ochranu státu Andrzej Mileczanowski) byla provedena expertíza shodnosti písma Lecha Walesy s hlášením, jež podepisoval TS "Bolek". Centrální kriminalistická laboratoř, která expertízu prováděla, se vyhnula jednoznačnému názoru, poněvadž jí byly předloženy pouze xeroxové kopie hlášení a nikoli origináíly.

Těžko se tomu všemu věří

Pracovníci Odboru studií, kteří se zabývali kartotékami Úřadu na ochranu státu (ÚOS), měli nesmírně těžkou úlohu. Denně se setkávali se stovkami jmen. Nemohli je prohlížet výběrově, studovali jednu mikrofiši za druhou. A nikdy nemohli vědět, co se bude skrývat v následující. Jsou tam zaregistrovaní lidé, kteří jsou dodnes považováni za velké vlastence, bojující proti komunismu. Tisíce lidí, kteří spolupracovali s SB, politikové, vědci, spisovatelé, režiséři. Skutečně velká jména. Občas člověk narazí na lidi, o jejichž spolupráci by raději nevěděl. Známí, kolegové ze studií, přednášející. Dokonce někdo z rodiny. To právě tvořilo ono "diskrétní kouzlo inventáře". Velcí moralizátoři, političtí vůdcové. Oni tam jsou. Naštěstí se všichni nedali zlomit.
Pracovníci Odboru studií mluví o své práci velmi neradi. Neříkají nic, co by tvořilo obsah státního tajemství, jehož dodržování od nich bylo od začátku vyžadováno. Jen reagují živěji, když jim někdo cituje slova politiků, členů zvláštní parlamentní komise, ustanovené vyšetřit provádění "lustračního usnesení" parlamentu, slova, která je obviňují z nekompetence, z falšování nebo ničení spisů. Je to bolestivé - říkají dnes - nikdo z těch lidí neměl nejmenší ponětí o práci, kterou odbor prováděl, o tom, co jeho pracovníci dokázali rekonstruovat, co se dokázali dozvědět. Žádný z členů komise neznal metodiku jejich práce, nikdo si nedal práci alespoň povrchně přezkoumat informace skrývající se v archivech Úřadu na ochranu státu, které jim pracovníci odboru předložili. Nikdy nepředpokládali, že se na ně bude tak zuřivě útočit, že budou tak kritizováni a obviňováni. Teď, když se do Rakowiecké ulice číslo 2b vrátili ti staří, nemají tam už co hledat. Několik z nich chtělo zůstat, dokončit rozdělanou práci, a nabídli to novému šéfovi ministerstva vnitra Andrzeji Milczanowskému. Samozřejmě odmítl.

Příjemné začátky...?

Odbor studií kanceláře ministerstva vnitra vznikl na základě nařízení ministra Antoniho Macierewicze v polovině února 1992. Jeho šéfem se stal Piotr Woyciechowski, šestadvacetiletý - jak psal později tisk - "nedostudovaný astronom".
Pro odbor se rychle našlo umístění: deset místností ve třetím patře bloku F v komplexu budov v Rakowiecké ulici. Od zbytku ministerstva byl odbor oddělen vysokými dveřmi s kódovým zámkem. Číslo kódu (635) bylo po dvou měsících změněno (na 516). Specifika práce, to, čím se odbor zabýval, vyžadovala co nejpečlivější ochranu. V každé chvíli bylo třeba počítat s možností úniku informací, s eventuálními pokusy o infiltraci. Pracovalo se s dokumenty, označenými nejvyšším stupňem tajnosti, a také dokumenty připravované pro potřeby odboru, ministerstva vnitra a vlády byly tajné.
Veškerá ochrana sloužila zachování státního tajemství. Kód, kterým se otvíraly dveře odboru, znali pouze jeho pracovníci a dozorčí důstojník kanceláře ministra. Ten však neměl klíče od pancéřových trezorů. Odbor zabezpečovaly také plastelínové plomby. Ten, kdo odcházel z místnosti poslední, do nich otiskoval svou pečeť. Kdyby se někdo pokoušel do místnosti odboru dostat, zanechal by stopy. K takovému případu však nedošlo. Podobně zajištěné byly i trezory. V těch se přechovávaly všechny materiály a dokumenty, dokonce i rukou psané poznámky. Ukládaly se tam také počítačové diskety. Pracovníci při odchodu odevzdávali klíče. Všechny se ukládaly do jedné pancéřové skříně. Nejcenější materiály byly uloženy v trezoru Woyciechowského.
Když Odbor studií přebíral místnosti, vedlo to k jistým nedorozuměním. Dříve tam pracovali lidé z úřadu zmocněnce ministra vnitra pro uprchlíky. Bylo jim uloženo se v krátkém čase vystěhovat, což tehdejší ředitel administrativně-hospodářského úřadu (AHÚ), zděděný po ministrovi Henryku Majewském, nedokázal pořádně zorganizovat. Z toho plynula nespokojenost pracovníků úřadu zmocněnce. Ostatně AHÚ se nedokázal poradit s ničím: nebylo možné se od nich ničeho doprosit, i kdyby šlo jen o zásuvky na kontakty pro uzemnění nebo nejjednodušší stabilizátory napětí do počítačů. Všechno se neskutečně dlouho táhlo a vyřizovalo se lajdácky. Během několika týdnů se podařilo dát dohromady zařízení a vybavení odboru. Byla instalována počítačová přípojka, která umožňovala využívat údaje ze systému evidence obyvatel - PESEL. Umožňovala také vstup do TBD - varšavské městské územní databáze - a CBD - centrální databáze. Bohužel se systém často pokazil a nefungoval i celé týdny. To práci značně ztěžovalo.
Od začátku byla přijata zásada shromažďovat všechny údaje v paměti počítačů. Vědomosti shromážděné tímto způsobem jsou lépe kontrolovatelné a chráněné. Nehromadí se kupy papírů, které se obtížně přechovávají. Všechny počítače byly zajištěné. Nikdo, kdo neznal heslo, se do nich nemohl dostat. Ztížené bylo už samotné uvedení počítače do provozu, všechny soubory byly zašifrované. Samozřejmě, jak to v informatice bývá, do všeho se lze pokusit dostat. Zabezpečovací systém vycházel z podobných systémů, používaných v americkém státním departamentu. K tomu, aby bylo možné do něj proniknout, by bylo třeba mít ohromné vědomosti, a stejně by nebyl zaručen úspěch.
Počítače byly sestavovány systematicky. Pracovníci odboru vyhledávali na MV taková oddělení, kde byly instalovány počítače, ale nikdo je nepoužíval. Jako každé, tak i tohle ministerstvo s oblibou nakupovalo nové věci, aniž by využilo těch, které už mělo. Celkem se v odboru shromáždilo deset počítačů, z nichž jen tři byly speciálně zakoupeny, a to v rámci většího nákupu v době komputerizace MV.
Později bylo pracovníkům Odboru studií předhazováno, že zruinovali rozpočet ministerstva tím, že vydali milióny na nákup speciálních počítačů. Byl to naprostý nesmysl.
V prostoru celého odboru byl jen jeden telefon, použitelný k rozhovorům do města, a ten byl zapojen v místnosti Woyciechovského. Telefonovat se smělo jen vyjímečně. Pochopitelně šlo o způsob, jak omezit kontakty s vnějším světem - ale také se zbytkem ministerstva vnitra. Co se týče ochrany státního tajemství, byl to jeden z nejlépe zabezpečených odborů ministerstva. K žádnému úniku nikdy nedošlo.


Lidé

Když ministr Macierewicz začátkem června 1992 Odbor studií rozpouštěl, bylo tam devatenáct pracovníků. Tito lidé se v odboru sešli během prvních čtyř týdnů jeho činnosti. Piotr Woyciechowski, který sám o sobě říká, že dřív nikdy nepatřil do nejužšího okruhu spolupracovníků Antoniho Macierewicze, přišel na MV ještě v prosinci 1991. S ministrem ho spojovaly kontakty z dob práce v Občanském výboru, kde se zabýval mimo jiné záležitostmi vnitřní bezpečnosti země. V té době se Macierewicz této problematice věnoval ve sboru poradců prezidenta Rzeczypospolitej. Později, když převzal vedení resortu, nebídl Woyciechowskému místo svého poradce. Ten zpočátku pracoval v inspektorátu dozoru a kontroly, pozoroval činnost ministerstva, zvyšoval své vědomosti o strukturách MV a závazných předpisech, sledoval práci inspektorátu a podílel se na záležitostech, kterými se na inspektorátu zabývali.Po několika týdnech mu Macierewicz, který byl s výsledky jeho práce spokojen, nabídl, aby v rámci MV vytvořil organizační jednotku, jež by se zabývala přípravou lustrací, které ministr od počátku předpovídal. Tehdy začal vznikat Odbor studií. Kandidáty navrhoval zpravidla Woyciechowski. Počáteční selekce jednotlivých lidí probíhala za pomoci kontaktů z dob konspirace. Nejlepším kandidátem byl inteligentní mladý člověk, který se dokázal  rychle učit. Musel též skýtat záruku správně pochopené mlčenlivosti. Hledali se lidé, kteří nebyli dříve s resortem vnitra nijak spojeni, ani prostřednictvím rodiny. Takoví, kteří se podíleli na konspiraci Solidarity. Nejraději byli přijímáni informatikové nebo lidé, kteří měli díky svému vzdělání kontakt s archivy.
Kyždý z budoucích pracovníků podléhal rutinní prověrce vycházející z informací Úřadu na ochranu státu. V odboru nemohli pracovat bývalí spolupracovníci SB ani jiných tajných služeb PLR. Byli prověřováni také z hlediska možnosti udržování eventuálních kontaktů s cizími výzvědnými službami. Rychle se podařilo dát dohromady první desítku lidí. Všechny přijímal do práce ministr osobně. Woyciechowski - po prověrce a předběžném schválení - ministrovi předložil kandidaturu, ministr určil termín setkání, kdy s nově přijímanými hovořil. Přijatým zůstalo ještě několik dnů, aby si vyřídili své záležitosti, a potom zapadali do víru práce. Do odboru byli přijati bývalí zaměstnanci Úřadu národní bezpečnosti (ÚNB) při kanceláři prezidenta, někdejšího sekretariátu parlamentního Občanského klubu (OKP) a kanceláře Sejmu. Přicházeli bývalí archiváři a kriminalisté - studenti z posledních ročníků. Přicházeli také lidé, za které se zaručili poslanci a kteří do poslední chvíle nevěděli, v jakém organizačním celku MV budou pracovat.
V tisku se psalo, že pracovníci tohoto odboru vydělávali mnohokrát víc než ostatní zaměstnanci MV, že jejich platy dosahovaly "astronomických" výšek. Ve skutečnosti dostávali něco přes dva milióny zlotých, o něco víc měl Woyciechowski, a nejvyšší platy byly kolem tří miliónů (v té době zhruba dvě stě dolarů - pozn. překl.). Po několika měsících práce přišeL Woyciechowski za ministrem, poprosit o zvýšení platu.
"Moji lidé vydělávají víc než já," řekl svému nadřízenému.
"Nemluvte nesmysly," zněla odpověď. "Na tomhle ministerstvu vydělává spousta lidí víc než já."
A Woyciechowski přidáno nedostal.

Zásady

Noví pracovníci se seznamovali především s předpisy o ochraně státního tajemství. Seznamovali se s postupem a se způsobem uchovávání informací, které jsou označeny jako tajné.

Varšava, 1992.02.06 (Pro vnitřní potřebu)

Zásady vnitřní bezpečnosti
Odboru studií kanceláře ministra vnitra

1. Tematika a výsledky práce Odboru studií, jeho vnitřní struktura a okruh povinností jednotlivých pracovníků jsou TAJNÉ.
Bezprostřední přístup k nejdůležitějším zdrojům mají pracovníci sekce A.
2. Pracovníci odboru jsou povinni omezit na nezbytné minimum okruh osob, které znají název organizační jednotky MV, v níž pracují - pouze na lidi, kteří se na pracech odboru podílejí.
3. Pracovníci odboru jsou povinni omezit na nezbytné minimum okruh osob, které znají číslo jejich služebního telefonu.
4. Vstup do místností odboru je povolen pouze pracovníkům této jednotky nebo osobám, zmocněným ředitelem odboru.
5. Pracovníci odboru jsou povinni omezit kontakty s úředníky ministerstva výlučně na služební záležitosti, vyžadující jejich přítomnost.
6. Je zakázáno vynášet jakékoli dokumenty, poznámky nebo počítačové diskety ze služebních místností odboru.

Dalším krokem bylo seznámení, když to řekneme co nejobecněji, s archivními zásobami Úřadu evidencí a archivů (ÚEA) ministerstva vnitra. Každý z nově přijatých musel dobře poznat strukturu archivů a systém využívání dokumentů. Jejich prvními průvodci byli vybraní pracovníci ÚEA, takoví, kteří poskytovali záruku spolehlivosti. Vysvětlovali pracovníkům odboru, co a v jakém pořadí prohlížet. Říkali jim, čemu je třeba věnovat zvláštní pozornost, co je méně důležité a kde co hledat.
Po úvodním seznámení se strukturou archivních sbírek sešli pracovníci odboru do archivu - napřed do Všeobecné kartotéky, která je uložena v několika velkých sálech za oplechovanými dveřmi a je chráněna pouze kouskem plastelíny. Potom sešli do III. odboru ÚEA, tedy do archivu v pravém slova smyslu, kde se za dvojitými dveřmi, jež se zamykají na ocelový šroub, nacházejí místnosti, ve kterých stojí regály a boxy a v nich dokumenty. Tam se seznámili se způsobem, jakým jsou dokumenty v archivu uloženy, poznali systémy signatur a jejich význam.
V těchto dnech mohli poprvé nahlédnout do knih, ve kterých byla evidována "síť" tajných spolupracovníků (TS) UB a SB (UB a SB jsou polskou analogií naší StB - pozn. překl.). Takto nahromaděné znalosti skutečně dělají velký dojem - je tam téměř sto tisíc jmen. Pod jednotlivými za sebou jdoucími čísly jsou uloženy materiály, týkající se tajných spolupracovníků vyřazených ze "sítě" - je to základní zdroj informací. Jsou tam zápisy, jež evidují, jaké dokumenty existují, co bylo zničeno, zda existují mikrofilmy, i údaje, týkající se chybějících akt. Tam se pracovníci odboru začali seznamovat se systémem registrace, dokumentování a kontroly, jakož i - po ukončení spolupráce - s postupem při vyřazení agenta ze "sítě".
Ministr vnitra umožnil pracovníkům Odboru studií rozsáhlý přístup do archivu. Na jejich žádost jim archiváři - jsou tam zaměstnány v naprosté většině ženy - poskytli všechny dokumenty, které si určili. Pracovníci archivu se od samého začátku dívali na lidi z Odboru studií podezíravě, první týdny na ně pohlíželi jako na nepřátele. Někdo vypustil fámu, že přišli "noví", kteří budou zaměstnance archivu prověřovat a vyhazovat je z práce. Přicházeli tedy za Woyciechowskim a vztekle se ptali - tak co, kdy nás vyhodíte? Uplynulo mnoho času, než se podařilo je přesvědčit, že s nimi nikdo nemá žádné zlé úmysly. Důvěra pomalu rostla.
Struktura Odboru studií se začala vytvářet postupně po prvních návštěvách archivu. Jeho pracovníci si pomalu vymezovali rozsah svých povinností. Dostávali konkrétní úkoly a po zkontrolování, zda je dobře splnili, byly jim určeny další přesně vymezené práce. Část pracovníků prohlížela operativní materiály. Četli a analyzovali je v jedné speciálně k tomu přidělené místnosti v čítárně ÚEA. Na každý zkoumaný dokument dostávali zvláštní povolení ředitele archivu, které musel podepsat také náčelník příslušného odboru. Materiály jim přinášeli zaměstnanci archivu podle předložených signatur, studovat mohli jen na místě. Pokaždé se zapisovali do kontrolní karty, která byla trvale připojena k prohlíženému dokumentu. V každém momentě bylo možné ověřit, ke kterým dokumentům měli přístup.
Byla to velmi obtížná a zdlouhavá práce. Dělali jen to a nic jiného.
Několik jiných pracovníků zkoumalo obsah esbeckých počítačových systémů.
Dvě osoby studovaly kartotéky - jedna všeobecnou, druhá rekonstruovanou. Od časů "Michnikovy komise" to někdo dělal poprvé, a dělal to systematicky.

"Michnikova komise"

Takzvaná "Michnikova komise" pracovala v prostorách ministerstva vnitra v období od 12. dubna do 27. června 1990 a měla přístup k nejtajnějším materiálům. Byla ustavena na návrh tehdejšího ministra národní výchovy prof. Henryka Samsonowicze. Jejími členy byli: Andrzej Ajnenkiel, Jerzy Holzer, Adam Michnik a Bogdan Kroll. Jeden z nich figuroval v kartotékách jako TS. Jediným materiálem, který po sobě komise zanechala, je dvoustránková zpráva, k níž je připojen nejasný seznam archivních materiálů a návrh na překvalifikování kategorií dokumentů z tohoto útžkovitého seznamu. Není známo, jakými dokumenty se komise zabývala. Není známo, zda z těchto materiálů nebyly pořízeny kopie či opisy, není ani známo, kde by se - pokud existují - nalézaly. Je známo, že členové komise měli přístup k aktům tajných spolupracovníků UB a SB. Neví se, jak komise pracovala, neexistují žádné dokumenty, z nichž by se dalo vyčíst, kterých oblastí archívu MV její členové využívali. Komise rozhodně mohla nahlédnout do všech dokumentů, o které její členové požádali - tvrdili pracovníci ÚEA. Jistě měli také přístup k operativním materiálům, jež byly všechny opatřeny klauzulí "přísně tajné zvláštní důležitosti". Činnost komise však neměla žádný právní podklad. Využívání dokumentů probíhalo mimo všechny závazné předpisy ministerstva vnitra.

První kroky - HIM

Ze začátku dostával téměř každý z pracovníků nově přijímaných do Odboru studií k nahlédnutí tzv. HIMy, totiž zprávy z komplexních kontrol Hlavního inspektorátu ministra (HIM).
Před mnoha lety byl šéfem HIM generál M. Krupski. Pracoval v resortu ještě před rokem 1956. V roce 1900 byl Hlavní inspektorát ministra přejmenován na Inspektorát dozoru a kontroly a jeho šéfem se stal plk. Chwalinski. HIM byl organizační celek, podřízený přímo ministrovi vnitra. Na jeho rozkaz prováděl kontroly a objasňovací řízení ve vnitroresortních záležitostech. Od roku 1982 prováděl komplexní kontroly všech vojvodských úřadů vnitra. V oblastních celcích byla kontrolována i agentura, prověřoval se její počet, kvalita i způsob vedení. HIM zkoumal i záležitosti, kterými se zabývala SB. Prověřovala se kvalita jejich provádění, druhy zpráv, způsob vedení dokumentace, vedení svazků TS, a zda to vše odpovídá předpisům. Díky těmto kontrolám byla odhalována mj. slabá a nevýkonná agentura, která podávala nejisté informace a která byla registrována jen proto, aby měl příslušný důstojník svou desítku "agentů", jak vyžadovaly předpisy. Kontrola se prováděla takto: určitého dne několik desítek důstojníků nasedlo do autobusu a odjeli do předem vybraného vojvodského úřadu vnitra. Tam strávili i několik desítek dní a prověřovali práci odborů a inspekcí. Prověrka probíhala na rozsáhlém, náhodně vybraném vzorku a její výsledky se předávaly formou statistického zpracování. Prověřovalo se, čím se dané organizační celky zabývaly a jak záležitosti dokumentovaly. Zkoumal se operativní fond, jeho využívání a vyúčtování. Kontroloval se počet vedené agentury, její umístění v určeném prostředí, způsob vedení, zda to byla "manévrová"*) agentura nebo ne, výsledky spolupráce. Zprávy HIM uzavíraly informace sestavené do tabulek: např. kolikrát se určitý důstojník setkal se svým tajným spolupracovníkem, podávají-li "agenti" zprávy ústně nebo písemně, dostávají-li peníze nebo ne. Zaznamenával se početní atv agentury ke dni kontroly a také mj. počet stykových místností.
Tyto HIMy znamenaly pro pracovníky Odboru studií nesmírnou pomoc. Na základě jejich studia se seznamovali s esbeckou terminologií. HIMy ulehčily rekonstrukci struktury MV v dřívějších letech v případech - ostatně velmi častých -
kdy se žádné jiné dokumenty nezachovaly. Pomáhaly také identifikovat personální strukturu a obsazení jednotlivých míst ve vojvodských úřadech vnitra. náčelníky, jejich náměstky, první náměstky pro SB. Nejdůležitější však bylo, že díky nim bylo možné poznat celou škálu odcházení resortních předpisů v oblasti získávání a vedení agentury, možností oklamat nadřízené.

___________________________________________________________
*) "Manévrová" agentura byli spolupracovníci nejvyšší kvality. Byli využíváni nejen ke sbírání informací, ale také k provádění úkolů, které jim tajná služba zadávala, např. k dezinformaci, kompromitaci, ke kontrole osob nebo institucí. Dostávali také speciální úkoly, např. převážení zásilek, měli možnost zakládat tajná konta a převádět peníze jinými než obvyklými postupy.

Na tomto základě je možno zásadně rozhodnout, že systém nebylo možné zfalšovat. Za celých několik let kontroly HIM neodhalily žádné falšování. Nepotvrdily, že by byl jako "agent" veden někdo, kdo jím ve skutečnosti nebyl. K takovým zfalšováním nikdy nedošlo. Když ministr Czeslaw Kisczak vydal rozkaz, že každý důstojník má vést deset "agentů", stávalo se, že byl jako TS získáván a registrován kdekdo, lidé, které bylo lehké zaverbovat. Byla to skutečná agentura, ale prakticky bez jakékoli hodnoty. Závazky však podepisovali. HIM analyzoval i tento jev. V HIMech se vyskytovaly např. také poznámky, že důstojník toho a toho agenta řídí špatně, protože se s ním v posledních dvou letech vůbec nesešel, nevyužívá ho a nemá žádný plán na jeho využití do budoucna. Nikde nicméně nebyly nalezeny skutečné "mrtvé duše".
Velkou hodnotu mají HIMy také pro rekonstrukci skartace a ničení dokumentů, pro zjištění rozsahu, co všechno bylo zničeno. Díky nim byla odhalena existence několika akcí vedených např. proti středisku WiP (Wolnošč i Pokój - Svoboda a mír) v Krakově, proti Janu Mariu Rokitovi, proti Konfederaci nezávislého Polska. Na základě HIMů bylo také možné prozkoumat celou škálu "vytváření" agentury a jejích dokumentů.
Mimo kontrol prováděl Hlavní inspektorát kontroly také objasňovací řízení a vyšetřování, týkající se různých záležitostí v souvislosti s vnitřními problémy resortu. občas to byly záležitosti naprosto absurdní, jejichž obstarávání však pohlcovalo značné prostředky. Šlo třeba o to, aby se objasnilo záhadné zmizení láhve mléka před bytem jednoho z důstojníků...

Některé záležitosti, jimž se věnoval Hlavní inspektorát ministerstva vnitra v letech 1982 - 1989

1. Výchova funkcionářů a pracovníků ministerstva vnitra ke střízlivosti, stav v letech 1978-1979.
2. Realizace doporučení ve věci zásobování funkcionářů těžko dostupným zbožím.
3. Záležitost žádosti, týkající se nákupu a prodeje vodky na velitelství obvodní správy Veřejné bezpečnosti ve Vratislavi-Krzyki.
4. Zajištění direktiv X. sjezdu PSDS.
5. Problém přístupu nelegální organizace KOS ve Slupsku k nařízení MV, týkajícímu se operativní práce VB.
6. Věc výjezdu poručíka O. z úřadu vnitra ve Staré Woli za hranice.
7. Věc informací podaných rádiem Svobodná Evropa o usmrcení děvčátka v Przemyslu.
8. Kontakty funkcionářů MV s cizinci a s aktivisty Solidarity.
9. Objasňovací řízení v záležitosti podpraporčíka S. - prodloužení pobytu v SRN.
10. Poznámka ohledně masa a masných výrobků v Obornikách Slaskich, z protokolu o zničení.
11. Komplexní kontroly.
12. Protokoly z kontroly operativních odborů SB ve vojvodském úřadě vnitra v Sieradzu.
13. Informace o seskupení "MEWA" (Jan T.)
14. Dokumentace z kontroly III. správy MV.
15. Kontrola odborů II., III., a VII. z V. správy MV.
16. Kontrola fondu "O" ve studijním oddělení.
17. Vyhledávání ve věci vyzrazení státního tajemství ne vojvodském úřadě vnitra v Sieradzu.
18. Archiv Gestapa - krakovské vojvodství.
19. Námitky proti K. Piotrowskému, řediteli Byra C MV.
20. Záležitost krádeže láhve mléka přede dveřmi plukovníka M. v Toruni.
21. Úniky informací z vojvodské správy Veřejné bezpečnosti Krakov do výboru Solidarity v Malopolské oblasti.
22. Kontrola fondu "O" na IV. správě MV.
23. Služební poznatky týkající se orgánů Veřejné bezpečnosti a jednotek WP v době bouří v Poznani 1956.
24. Průběh spolupráce s TS L.
25. Antisocialistická skupina "NAPRZÓD".
26. Stížnost L. Balcerowicze na postup ZOMO (zvláštní jednotky - "červené barety" - pozn. překl.) během událostí ve Varšavě dne 10.11.1982.

Zpráva týkající se dokumentace z kontroly městského Úřadu pro vnitřní věci (SUSW) ve Varšavě (1978.01.2-19.)(fragment)

Obsah svazku:
- informace o předložení dopisu šéfovi SUSW a zpráva z kontroly M. Kruského Cz. Kiszczakovi,
- dopis Cz. Kiszczaka šéfovi SUSW E. Klosowskému,
- dopis šéfa SUSW Klosowského Kiszczakovi,
- odpověď na zprávu z kontroly,
- kopie informace o zaslání zprávy z kontroly ředitele HIM MV M. Krupského prvnímu náměstkovi ministra vnitra W. Pozogovi,
- kopie informace od ředitele HIM pro šéfa SUSW o zaslání zprávy z kontroly a dopisu ministrovi vnitra,
- zpráva z kontroly SUSW ve Varšavě,
- informace o zaslání anonymní stížnosti na postup funkcionářů SUSW s věsvětlením,
- informace o zaslání služební informace ve věci pomluvy ohledně získání majetkového prospěchu,
Kontrola proběhla v termínu 2. - 19. ledna 1987 a prověřovala realizaci závěrů komplexní kontroly SUSW Varšava prováděné u příslušníků VB (1984.12.06) a SB (1985.05.20) jakož i realizaci pokynů ministra vnitra. Pod zprávou z kontroly je podepsán jako vedoucí kontrolní skupiny zástupce ředitele HIM MV plk. mgr. J. Dobrzynski. Zpráva z kontroly i pokyny ministra šéfovi SUSW jsou stejné jako odpověď šéfa SUSW formulovány zcela obecně. Prakticky neobsahují informace, jež by umožnily bezprostředně určit osoby, které řídí TS, samotné TS nebo další osoby, jež se v daných záležitostech vyskytují.
Podrobnější informace lze nalézt v harmonogramech odstraňování objevených nesrovnalostí, zejména ve službě VB (1985.01.03) a ostatních příslušníků (1985.06.17), potvrzených šéfem SUSW brigádním generálem E. Klosowským a v "příslušných pokontrolních protokolech" (není dostatečně popsáno v jakých, měly by se najít v příslušných organizačních jednotkách SUSW).
Ve zprávě se našly následující údaje o agentuře, pracovnících MV a "podzemí" (hlavně sběrně-statistického charakteru):
- v období mezi kontrolami byly zaznamenány )spěchy v omezení činnosti nelegálních struktur. Omezení jejich množství z padesáti šesti v roce 1984 na dvaadvacet do konce roku 1986. Omezení titulů vydávaných neoficiálne (periodika i knihy) z 524 v roce 1984 na 486 v roce 1985 a 169 v roce 1986,
- na druhé straně se velmi rozšířila činnost Rádia Solidarita: z několika relací za celý rok 1984 na několik relací týdně v roce 1986,
- byla omezena opoziční činnost na varšavské polytechnice a na Vysoké škole zemědělské ve Varšavě. Nepodařilo se to na Varšavské universitě, kde "se ukázala" WiP,
- v roce 1985 vzrostl počet nepřátelských vystoupení kněží, v roce 1986 se znovu snížil,
- zvýšil se počet TS v operativních odborech SB z 2.868 při komplexní kontrole na 3.201 ke dni 31.12.1986 (pozor - v dopise šéfa SUSW ministrovi se uvádí 3.495) a ke dni 30.6.1987 na 3.549,
- nejvíce TS získaly odbory: V. - 216, V./2 - 172, II. - 169 (z toho 6 cizinců), V./1 - 122, III. - 114,
- nejvyšší růst v V. odboru, klesání ve III./2 a IV. dboru,
- celkový počet stykových místností a konspiračních bytů vzrost ze 150 na 167 (zahrnuje 19 konspiračních bytů), přičemž 13 konspiračních bytů je využíváno střídavě funkcionáři SUSW. Po kontrole používány ještě tři konspirační byty,
- V odboru II./2 je vedeno 80 rozpracovaných záležitostí ("na základě operativně získaných faktů"),
- V operativním zájmu byly v době kontroly 53 osoby "úporně nepřátelské", přičemž 42 z nich bylo rozpracováno jako "nepřátelská osoba", 8 bylo ustanoveno a 3 jsou vedeny jako prověřované osoby,
- Malý postup byl zaznamenán v objektivních operacích "Psyche" a "Ingrum" a u prověřovaných osob "Stipendisté" v odboru III./1. Postih: jeden z odpovědných příslušníků uvolněn z resortu, druhý převeden do jiné organizační jednotky,
- V odboru II./2 byly rozpracované osoby "Dělník" A "Artek" rozpracovány málo aktivně vzhledem k tomu, že jsou zájmovými osobami Studijního úřadu MV.
Odbor IV. potřebuje nové TS do objektových operací "Godot" a "Babylon".
Odbor V. nedostatečně provádí objektovou operaci "Jakost" a signály "Brudas" a "Akce".
Dopis šéfa SUSW Kiszczakovi, který následoval po kontrole, obsahuje informace o rozpracování a "realizaci skupiny" spojené s přehledem agenturních zpráv a Rádiem Solidarita.

Spolupracovníci z kartotéky

Základním zdrojem informací pro Odbor studií, ktrý připravoval lustrace, byly kartotéky a operativní materiály, jež se nalézaly v Úřadě evidencí a archivů (ÚEA). V polovině března - podle výsledků prvních prací. prováděných v archivech Úřadu na ochranu státu, ministerstva vnitra a policie - byly zpracovány základy metodologie lustrací. Byla dokončena analýza struktury někdejšího Byra C a sbírek dokumentů, které nashromáždilo a jež se nyní nalézají v ÚEA. Pracovníci odboru se seznámili se způsoby, jakými příslušníci UB a SB evidovali své tajné spolupracovníky. Agentura byla shodně se závaznými předpisy dřívějšího MV registrována v kartotékách. Skutečnost spolupráce byla zadokumentována také podobou osobního a pracovního svazku tajného spolupracovníka. Ve chvíli rezignace na TS byly tyto dokumenty ukládány do archivu a zapsány do inventárních knih. Na základě archivních zásob ÚEA byly popsány základní zdroje informací, podle nichž bylo možné potvrdit registraci daného člověka jako spolupracovníka UB na SB. Byla popsána také celá řada kategorií vědomé spolupráce s bezpečnostními orgány PLR, přičemž se bral ohled na početné změny používaného názvosloví i na jeho nejednotnost, která trvala do počátku sedmdesátých let, kdy nařízení MV 006/72 vneslo do věci pořádek.
V archivech resortu vnitra se lze setkat s celou řadou termínů, označujících typ spolupráce. zpracování celého tohoto názvosloví a roztřídění spolupracovníků Bezpečnosti byla dosti obtížná práce. Pojem "agent" se ostatně obecně používá jako označení tajného spolupracovníka nepříliš správně. Do sedmdesátých let žádný jednotný systém názvů kategorií spolupracovníků neexistival. Užívaly se takové pojmy jako občanský kontakt, služebně informační styk a důvěrný styk. Použití bylo zvakové a často označovalo tentýž typ spolupráce.
Celkově lze označit několik kategorií vědomých spolupracovníků UB a SM. Tajný spolupracovník čili TS (v polštině TW) je člověk, který si je úplně vědom své spolupráce. Je to nejvyšší kategorie spolupracovníka speciálních služeb PLR. TS musel vyjádřit souhlas se spoluprací, nejčastěji formoz písemného slibu. Stávalo se, že od této zásady bylo upuštěno, když řídící důstojník daného TS uvedl, že by žádost a písemný slib mohla spolupracovníka vyplašit a přitom informace, které poskytoval, byly mimořádně cenné. Jinou kategorií, jíž SB používala, byl operativní styk - KO SB. To byl spolupracovník formálně nižší třídy než TS, ale jedině takto bylo možno registrovat např. členy PSDS, neboť od r. 1972 platil zákaz získávat je jako TS. Byl zaveden nařízením MV 006/72. Často se stávalo, že člověk získaný v minulosti jako TS vstoupil do PSDS. Tehdy byl přeregistrován a dále veden jako KO SB. Často se v takových případech také měnila kategorie spolupráce na KP - tedy důvěrný styk.
Ještě jinak to bylo s lidmi, kteří vstupovali do kontaktu s UB ne SB kvůli místu, které zastávali, kvůli své funkci nebo kvůli svým vědomostem a kvalifikaci. Tady existovala např. kategorie konzultanta. Takový člověk věděl, s kým spolupracuje a sepisoval písemné prohlášení o tom, že spolupráci zachová v tajnosti. Při registraci konzultanta se dodržoval stanovený postup. Byl mu založen svazek, v němž se shromažďovaly expertizy nebo rozbory, které od něj byly získány, a dokumentoval se průběh spolupráce. Do této kategorie patří také KIN, totiž informační styk I. správy (rozvědky). Stávalo se, že takový člověk - pokud to byl cizinec - nevěděl, s kým spolupracuje. V případě obyvatel PLR byla spolupráce tohoto typu vždy vědomá. Je zaznamenáno mnoho případů získávání nové agentury na základě údajů KIN. KIN často vědomě naváděl Sb na osoby, které se mohly potenciálně stát TS, a SB tyto osoby získávala.
Další formou spolupráce bylo propůjčení vlastního bytu jako kontaktního místa. Takový člověk byl registrován jako LK. Byla sepsána dohoda mezi SB a držitelem bytu, který za prokázané služby dostával peníze a občas i jiné požitky. Dokumentaci LK lze použít jako nepřímý zdroj pro identifikaci jiných spolupracovníků. Svazek takového propůjčeného bytu totiž vedl důstojník, který do něj zapisoval, že toho a toho dne se v tom a v tom LK setkal kapitán, řekněme kapitán Kowalski, s TS Jurek. Existovaly také konspirační byty, ale jejich majitelem bylo MV. Bydleli v nich důstojníci SB. Také tam se odehrávaly schůzky s agenturou.
Trochu jiného názvosloví pro tento typ činnosti používala někdejší I. správa, čili rozvědka, tady se mluvilo o PK, tedy o krycí adrese. Takový člověk poskytl svou adresu pro operativní korespodenci a dopisy např. po obdržení odeslal na jinou adresu. Byla to naprosto vědomá spolupráce. Protějškem TS byl na rozvědce KO - operativní kontakt (něco jiného než KO SB). Odlišná, naprosto jiná kategorie záznamu, se kterou se lze v kartotékách ÚEA setkat, je KTS (TW-k), čili kandidát tajné spolupráce. Tito lidé nemuseli vůbec vědět, že se o ně UB nebo SB zajímá. Stávalo se však, že takový kandidát, rozpracovaný za účelem spolupráce, dobře věděl, s kým se setkává a jaký charakter tato setkání mají. Vyskytovali se i takoví KTS, kteří sbírali a předávali bezpečnosti informace ještě dřív, než byli zaverbováni a zaregistrováni jako TS.

Informatici, počítače...

V polovině března 1992 pracovalo v Odboru studií už několik informatiků. V době rozpouštění odboru jich bylo pět, z toho jeden specialista na počítačová zařízení (hardware). Prakticky každý z nově přijatých pracovníků na místě absolvoval počítačový kurs. Informatici se zabývali tvořením databází pro odbor a také zkoumáním informačních systémů resortu vnitra. Brzy začali - v souladu s potřebami ÚEA - přesouvat data ze starých počítačových systémů, které údaje registrovaly na magnetických páskách, na mikropočítače. Tato práce bohužel zůstala nedokončená. Také zde se ministr Milczanowski dostal do závislosti na "starých" zaměstnancích s esbeckou minulostí. Ti většinou pracují stereotypně a nejeví invenci. A právě ti nyní budou pro MV zpracovávat nové informační systémy.
Některé informační systémy MV, které Odbor studií pro svou práci používal:
1. ZSKO - integrovaný systém operativních kartoték, obsahuje údaje o osobách zároveň s označením dokumentů a údajů, které se jich týkají a které jsou uloženy v archivu. Tento systém je protějškem lístkové Všeobecné kartotéky.
2. ESEZO - elektronický systém evidence operativních úkolů: systém registruje hlášení III., IV., V. a VI. správy dřívější SB.
3. CROS - centrální registr osob a případů: v podstatě podkladový systém pro ZSKO.
4. JODLA - systém registrující osoby: internované po nastolení vyjímečného stavu 13.prosince 1981.
5. ESPIN - systém, sloužící k registraci osob a záležitostí, který čerpá z informací z polských utečeneckých táborů a emigrantských skupin v západní Evropě. Registroval hlášení agentury mj. z táborů v Rakousku, v Německu a ve Švýcarsku. Je to protějšek systému ESEZO pro II. správu.
6. EZOP IV. - systém, registrující všechny muže sloužící a zaměstnávané v římskokatolické církvi.
7 . KADRA-MSW - společný systém pro celý resort, registrující všechny zaměstnance.
8. Pomocné systémy, např. KLON a další.

Zdroje, úvod do metody

ve druhé polovině března 1992 byl na základě informací, týkajících se struktury někdejšího Byra C, a informací uložených v ÚEA zpracován základ metody, jak provádět lustrace lidí z hlediska jejich dřívější spolupráce s UB a SB. Základy, jak už bylo řečeno tvořily archivní fondy resortu vnitra, jeho kartotéky. Kartotéka všeobecných informací, sestavená abecedně a zahrnující všechny lidi, kteří byli předmětem zájmu civilních a vojenských zvláštních služeb, obsahuje nyní kolem dvou a půl milionu kartiček. Je to největší kartotéka, již Úřad evidencí a archivů má. Druhým místem, kde bylo možné "odkrýt" TS, byla registrační kartotéka činných a vyřazených tajných spolupracovníků SB MV. V ní jsou vyznačena krycí jména i krycí názvy akcí. Dílčí záznamy o spolupracovnících se hledaly také v archivních tematických příručních kartotékách a ve vnitřních kartotékách služeb a správ MV. K prověření bylo nezbytné prostudovat také inventární knihy, do nichž se zaznamenávaly materiály, ukládané do archivu např. v momentě ukončení spolupráce. Údaje, které v nich byly uvedeny, se týkaly záležitostí, kterými se UB a SB zabývaly, a osob, procházejících těmito písemnostmi jako TS nebo jinak. Další stopy o existenci agentury dodala zachovaná akta operativních záležitostí: signální svazky, operativní prověrky, objektové svazky, svazky PO a další.
Dodatkové informace bylo možné nalézt ještě v kancelářské dokumentaci MV a příbuzných institucí nebo také v materiálech, týkajících se pasů. Velmi důležité se ukázaly být i další kartotéky: osobní kartotéka I. správy na mikrofiších, činné zálohy rozvědky ÚOS, rekonstrukce I. odboru ÚEA ÚOS. A dále protokoly o zničení materiálů, sbírka kvalifikačních karet archivovaných operací a akcí a seznam zaměstnanců bývalé I. správy MV. Podstatné jsou také výše vyjmenované informační systémy resortu vnitra. Úhrnem: stopy po agenturní činnosti lidí zůstaly jen v samotném archivu na tolika místech, že s pomocí materiálů ÚEA bylo možné identifikovat téměř všechny spolupracovníky zvláštních služeb PLR.

Ničení, zametání stop

Pohled na skutečnost přes archivy UB a SB je děsivý. Tím víc, že po podrobnějších zkoumáních byla zjištěna obrovitá, široce založená akce, která vedla k ničení právě těch nejdůležitějších sbírek dokumentů.
Toto hromadné zničení, v podstatě protiprávní skartace dokumentů začala už v roce 1988. Hned na počátku je třeba říci, že skutečně velmi mnoho materiálů bylo prostě zničeno: velká část kartoték, osobních svazků i svazků, dokumentujících práci TS, mnoho operativních zpráv, celá dokumentace někdejší IV. správy MV, materiály týkající se PSED (analogií tohoto systému v Českoslovesku byl SSEP - Sjednocený systém evidence poznatků - pozn. překl.) nebo Studijního úřadu SB. Byly také vymazány údaje z pamětí počítačů. Ničení proběhlo nejen v centrále, ale také po celém území. Některé vojvodské úřady vnitra jsou prakticky "vyčištěny" - nezdědily žádné dokumenty. V ÚOS ostatně dál pracují lidé, kteří toto ničení fyzicky prováděli. Pachatelé protiprávních skartací jsou nadále beztrestní stejně jako ti, kdo se provinili tím, že ničení umožnili. Není třeba hledat daleko - sám Milczanowski, když byl ředitelem ÚOS, nerozhodoval o tom, co se v úřadě dělo. A skartace probíhaly ještě v době, kdy byl vytvořen Úřad na ochranu státu a Milczanowski byl jeho šéfem. Nezabránil jim... Neměl vůbec pod kontrolou určité oblasti práce ÚOS, klíčové pro fungování státu. Je třeba mít také na paměti, že nemáme co dělat jen s ničením dokumentů. Lze s naprostou jistotou tvrdit, že z mnohých nejdůležitějších dokumentů byly před skartací pořízeny kopie, které se dostaly mimo resort vnitra. Samozřejmě jde o činnost naprosto nelegální. K praxi všech zvláštních služeb patří, že nejdůležitější informace uchovávají bez ohledu na veškeré politické změny a historické zvraty. Mnohé dokumenty byly prostě odstraněny z míst, kde se měly nalézat. To se týká např. písemných slibů spolupráce TS a zpráv, které vlastnoručně podepsali.
Po prvním nahlédnutí do obsahu svazku je okamžitě patrné, že určitý dokument chybí. Z úvodního seznamu je zřejmé, že by se v něm měl záazek ke spolupráci nalézat, a hned vzápětí se ukáže, že chybí. Neexistuje ale žádný zápis, žádná stopa po tom, že by byl zničen. Ze svazku prošitého šňůrkou ho někdo docela obyčejně vytrhl. A odnesl. Kdo? Dá se na to přijít. Okruh osob, které se mohly tak primitivní krádeže dopustit, není nijak velký. Stávalo se velmi často, zvlášť když šlo o velká jména politického světa, spisovatele, novináře - lidi, jejichž jména nám často znějí velmi pozitivně. Horší je, a i pro to existují nevyvratitelné důkazy, že tajné informace kolují ještě v dalším, na státu nezávislém okruhu, který stát nemůže dokonce ani kontrolovat, a to jak na polském území, tak venku, za hranicemi. Existence vnitřního okruhu, v němž se informace šíří, vyplývá z nelegálního kopírování nebo vynášení obrovského množství dokumentů mimo MV. Onen vnější, zahraniční okruh informací je nejčastěji podmíněn velmi silnými strukturálními vazbami zvláštních služeb PLR s KGB nebo s GRU, a také se službami jiných dřívějších socialistických zemí. Je nutno prohlásit, že mnoho informací důležitých z hlediska státu je v rukou cizích rozvědek.

Ničení archivních materiálů v resortu vnitra začalo už v roce 1988. Později, po likvidaci IV. správy MV, byly zničeny všechny dokumenty, které během její práce vznikly. Tato skartační práce byla koordinovaně provedena také ve všech vojvodských úřadech. Nelze vyloučit, že většina důležitých dokumentů IV. správy byla před skartací okopírována nebo z nich byly pořízeny opisy. Ještě dnes by se dalo určit, v jakých rukou se tyto opisy pravděpodobně nacházejí. Ničení archivních materiálů v resortu vnitra trvalo až do začátku roku 1991. Zákaz vyřazování akt, ktyrý v lednu 1990 vydal generál Kiszczak, je nijak nepřerušil. Pokračovalo i po vzniku ÍOS, kdy byl ve funkci ministra vnitra Krysztof Kozlowski a šéfem ÚOS byl Andrzej Milczanowski. Skartace zejména operativní dokumentace se prováděla v ohromném rozsahu a zasáhla všechny složky činnosti tajných služeb PLR. Byla zničena část kartoték, sbírky dokumentů a také velký počet operativních akt. Zničení neprobíhalo nijak chaoticky. Lze zřetelně pozorovat klíč, podle kterého měly být z archivu odstraněny určité okruhy informací. Likvidovaly se zejména materiály, pojící se s tzv. konstruktivní opozicí, se středisky, která se podílela na dohodách u kulatého stolu. Ničení bylo zaměřeno také na spolupracovníky SB, kteří ve strukturách opozice zastávali vysoké posty. dále se odstrAňovaly veškeré stopy, svědčící o trestné činnosti komunistického vedení UB a SB a materiály, které zvlášť komprovitovay mocenské orgány PLR. Podobný postup byl u dokumentů z personálních akt zaměstnanců MV, které mohly být novým vedením ministerstva považovány za kompromitující. Všechno poukazuje ke skutečnosti, že dalším cílem skartací bylo vyvolat dezinformaci. Mnohdy totiž směřovaly k tomu, aby zkreslily skutečný obraz toho, jak byla polská společnost proniknuta SB a jejími agenty. Při likvidaci určitých dokumentů šlo o to, aby vznikl dojem, že určitá prostředí byla bezpečností více proniknuta než jiná. O takovém záměru svědčí vědomá selekce některých skupin dokumentů - buď určených ke zničení nebo k ponechání v archivu MV.
Celistvost všeobecné kartotéky ÚEA ÚOS byla vážně narušena. Vyřazování z této kartotéky probíhalo v masovém rozsahu v červenci a v srpnu 1989. Od ledna do června roku 1990 bylo podle tehdejších statistik vyřazeno a zničeno kolem 55.000 karet. V období od června do prosince téhož roku bylo vyřazeno a zničeno asi 33.000 karet. Takto zmizely informace o více než 80.000 osob, TS, KO, konzultantů atd. Na jaře roku 1990 bylo vyřazeno a připraveno ke zničení dalších 470.000 karet, které se však už nepodařilo spálit - prostě to nestihli. Podle rozhodnutí ředitele ÚOS se podařilo těchto 470.000 zachráněných karet zařadit zpět. Tím vznikla kartotéka, které se říká "rekonstruovaná". Všechny karty, které jsou do ní zařazeny, jsou označeny písmenem "Z". Znamená to, že spisy nebo jakékoli jiné materiály, které se vázaly k osobám, uvedeným na těchto kartách, byly zničeny. V roce 1987 obsahovala všeobecná kartotéka 3.100.000 karet. V říjnu 1990 jich bylo už jen 2.500.000, a to včetně rekonstruované kartotéky II. odboru ÚEA ÚOS. Kartotéka činných a vyřazených personálních zdrojů SB MV měla být rovněž spálena. Bylo z ní zachráněno zhruba 50 %. Byly zničeny deníky korespodence z let 1985-1988, které informovaly o počtu a obsahu tehdejší korespodence, a dokumenty, týkající se pracovních záležitostí do roku 1989. Došlo i k ničení operativních zpráv a svazků TS v samotném archivu. Tento proces je dokumentován v inventárních knihách a probíhal koncem roku 1989 a na jaře 1990. Odstraňování dokumentů a kartotéčních mikrofiší probíhalo také během první lustrace poslanců a senátorů, k níž došlo v roce 1989 někdy po červnových volbách, nejspíš v souvislosti s tzv. dopisem Dankowského z 26. června 1989 (byl otištěn v týdeníku Spotkania koncem května 1991 a v této knize je uveden na str. 67-68). Tehdy byly během práce, spojené s prověřováním, karty všech osob registrovaných v kartotéce současných a vyřazených zájmových osob SB a VB I. odboru Byra C z této kartotéky vyňaty a byla z nich vatvořena zvláštní sbírka, jejíž osud dodnes není objasněn. Tuto činnost prováděli na ústní pokyn svých nadřízených vybraní zaměstnanci Byra C MV, kteří měli důvěru.
Skartace provedená podle rozhodnutí ředitele Byra C MV Piotrowského z 19. ledna 1990 v prvním odboru tohoto oddělení:
1) Z okruhu evidencí aktuálních operativních zájmů SB a VB byly zničeny tyto dokumenty:
- statistický soupis (sbírka) údajů, týkajících se operativní práce SB a základních operativních zájmů v letech 1986-1989,
- dokumentace hlášení týkajících se činnosti správ MV za roky 1974-1989 ohledně tajných spolupracovníků a ohledně operativních akcí,
- registrační karty EO-4, dokumentující operativní zájmy centrálních jednotek SB ukončených v letech:
a) 1962-1989 TS, LK, operativních akcí,
b) 1984-1989 ostatních registračních kategorií, přičemž se respektovala zásada, že z kartoték byly vyřazovány a průběžně ničeny registrační karty, týkající se dané problematiky,
- kopie aktualizačních seznamů, určených organizačním celkům centrály MV z let 1980-1988,
- korespodence, vztahující se k tematickým kartotékám, která obsahovala mj. věcné analýzy nebo statistická zpracování, předávané členům vedení resortu nebo operativním jednotkám v letech 1982-1988,
- statistický přehled zájmových osob VB (kriminálky, a to i hospodářské) z let 1977-1988,
- různé druhy korespodence z let 1967-1989, vztahující se k definitivně vyřešeným záležitostem.
2) V oblasti evidence římskokatolického kléru se průběžně skartovala evidence kléru podle rozkazu náměstka ministra vnitra divizního generála H. Dankowského. Hromadnou likvidaci svazků kněží zahájil poslední ředitel IV. správy brigádní generál T. Szczygiel po souhlasu z Byra C MV a poté, co k tomu dal písemný souhlas také gen. H. Dankowski. Byly vyřazeny a zničeny svazky operativní evidence kněží a zároveň i ty, které už byly v minulosti zařazeny do archivu. Jiným formálním podkladem, umožňujícím provedení skartace, byl dopis brigádního generála T.Szczygiela náčelníkům vojvodských úřadů vnitra, v němž se píše o důsledcích zrušení funkcí příslušníků čtvrtých odborů, tedy o faktické likvidaci IV. správy. Dopis ukládal provést protokolární zničení celé dokumentace po IV. správě.
3) V oblasti kancelářské agendy byly zničeny:
- deníky korespodence z let 1985-1988,
- seznamy odesílané pošty z let 1984-1988,
- dokumentace týkající se pracovních záležitostí do roku 1989 (prezenční listiny, uvolnění, hlášení atd.). Zničení těchto dokumentů navrhl v dopise řediteli Byra C Piotrowskému náčelník prvního odboru tohoto oddělení Jan Hamera. Piotrowski jeho návrh přijal a skartace proběhla na přelomu ledna a února roku 1990.

Ničení dokumentů po rozvědce PLR

Podobně jako v jiných organizačních celcích MV, také na dřívější I. správě MV došlo k hromadnému ničení a vynášení dokumentů. Šlo o to, aby se tak smazaly stopy mj. po agentuře, využívané k boji s politickou opozicí. Dnes se z velké části podařilo zjistit rozsah skartací a okruh odpovědnosti lidí, kteří umožnili nebo přímo způsobili nelegální "zmizení" spisů. Rozhodnou většinu agentury I. správy se podařilo rekonstruovat. Na základě věrohodných výpovědí zaměstnanců Správy rozvědky, někdejších zaměstnanců I. správy MV, a také na základě analýzy skartačních protokolů a zachovalých archivních a operativních materiálů byla zpracována informace o skartacích dokumentů, k nimž v posledních letech došlo. V archivu rozvědky se nepodařilo najít rozkazy a dokonce ani žádnou korespodenci, týkající se ničení spisů. Pracovníci tohoto archivu tvrdí, že všechny pokyny byly vydávány ústně.
Na metodiku prací, prováděných při rekonstrukci rozsahu, v jakém byly skartovány doklady někdejší I. správy, měla vliv zvláštní pravidla této služby pro registrování agentury a archivování dokumentů. Rozvědka měla ve své struktuře začleněn vlastní archiv. Operativní jednotky rozvědky ukládaly do archivu I. správy dokumentaci operativních akcí, které byly ukončeny nebo přerušeny. V padesátých a šedesátých letech byla velká část této dokumentace převedena do Byra C. Převáděly se dokumenty, které "neodhalovaly techniku práce rozvědky", a tudíž v případě např. agenturních svazků nešlo o úplnou dokumentaci práce člověka, který byl "operativním stykem", ale byla to pouze sbírka hodnocení jeho činnosti, které se systematicky provádělo jednou za určitý čas. Toto hledisko bylo dodržováno dosti pružně a značná část spisů se do dokumentačního archivu Byra C nedostala. Hromadily se v archivu rozvědky.
Od začátku sedmdesátých let se dokumentace převáděla na mikrofilmy. Zachycovaly se na ně jen některé dokumenty, které se záležitosti týkaly. Často to bylo jen několik dokumentů z desetinásobného množství, jež bylo v průběhu práce na akci vytvořeno. Dělaly se dvě kopie: jedna se půjčovala, druhá byla určena do tzv. bezpečnostního archivu. Použití materiálů z bezpečnostního archivu upravují zvláštní mobilizační předpisy (MOB). Za normálních okolností nemohou být nikomu zpřístupněny.
Zároveň se materiály na mikrofilmech začaly soustavně vytřiďovat. Nebylo však možné ničit dokumenty, které měly zvláštní operativní důležitost. Podle jedné z instrukcí ředitele I. správy "...vytřídění (skartaci) nepodléhají jednotlivé zvláště užitečné dokumenty a ty, které jsou z operativního hlediska zvlášť důležité, nebo takové, které mají váhu důkazního materiálu a jejichž originály po ofotografování zůstávají rovněž v archivu, např. závazek ke spolupráci, některé stvrzenky atp..." Ty nejdůležitější materiály se shromažďovaly ve speciálním sejfu, který se nacházel v prostorách I. správy MV.
Ničení jakýchkoli materiálů po jejich ofotografování zakázal v roce 1984 generál Sarewicz. Souviselo to pravděpodobně s aférou "Železo". Svůj zákaz však v prosinci 1988 pro jistou kategorii materiálů odvolal.
V září 1989 souhlasil s návrhem, který předložil náčelník archivu pplk. Wolski, aby se skartovaly všechny kategorie materiálů. V létě byl zakoupen německý strojek na drcení papíru (tzv. mlýnek) a v září se papíry začaly hromadně ničit. To trvalo až do ledna 1990. Pracovníci archivu napřed zlikvidovali dokumentaci, která byla převedena na kikrofiše. Zároveň si prakticky všechny odbory I. správy začaly v archivu vypůjčovat materiály, které tam byly dříve uloženy a nebyly ještě zachyceny na mikrofilmech. Operativním jednotkám se posílaly věci, které už byly připraveny k ofotografování, anebo takové, které byly složeny do větších balíků. Tato "vypůjčování" uložených a ještě neofotografovaných dokumentů prováděly prakticky všechny odbory. Potom, místo aby materiály vracely, posílaly zpět hlášení o jejich zničení. Vypůjčovaly se také mikrofilmy a - podobně - místo aby se vracely, posílalo se hlášení o jejich zničení. Část těchto mikrofilmů se v bezpečnostním archivu zachovala, protože mnozí důstojníci o jeho existenci nevěděli nebo na ni zapoměli (v bezpečnostním archivu zůstalo asi dvanáct takových spisů). V několika desítkách případů však byly zničeny i mikrofilmy z bezpečnostního archivu, což bylo významným porušením předpisů MOB. Protože předpisy ukládaly i vyřazení osob, registrovaných v kartotéce I. správy, jejichž jména nebo jiné údaje o nich se objevovaly v ničených dokumentech, byly zároveň vyřazovány karty těchto osob. V období od září do prosince 1989 (a pouze z tohoto období se zachovaly statistiky) bylo z kartotéky vyřazeno 2.350 registračních karet E-14, jež byly zakládány pro všechny lidi, kteří byli "předmětem zájmu" SB. Do této karty se zapisoval také typ a stupeň onoho "zájmu", zda šlo o rozpracovávanou osobu, tajného spolupracovníka nebo kandidáta na tuto funkci. Všechny tehdy vyřazené karty byly zničeny.
Do archivu se ukládaly pouze spisy ukončených záležitostí. Spisy věcí, na kterých práce ještě pokračovala, byly v operativních jednotkách u důstojníků, kteří je řídili. To neznamená, že by šlo o nové akce. Některé probíhaly už dvacet a více let a "dědil" je jeden důstojník po druhém. V období od září 1989 do ledna 1990 byla zničena velká část dokumentace "živých", neuzavřených záležitostí. Tato skutečnost byla zaznamenána v registrační knize operativní evidence. Zachovala se také rozhodnutí i protokoly o skartacích. Od května 1989 do 6. února 1990 bylo zničeno kolem 1.100 "živých" záležitostí. Každé rozhodnutí o skartaci bylo potvrzeno náčelníkem příslušného odboru a jedním z ředitelů správy. Většinou rozhodnutí podepsal plk. Bronislaw Zych, zástupce ředitele I. správy. Podepisovali také plk. Stanislaw Lesiuk, plk. Czeslaw Jackovski a plk. Henryk Jasik. Skartační proces zvlášť zesílil v lednu 1990.
Dne 31. ledna vydal generál Kiszczak zákaz ničení jakýchkoliv spisů. Rozkaz na I. správu došel 5. nebo 7. února. Náčelníci zaměstnancům pravděpodobně říkali: "To nařízení vydal Kiszczak jen pro tisk nebo jen pro SB. Nás to nezavazuje..." A skartovalo se dál. Skartační protokoly se často antidatovaly, svědčí o tom data, kdy tyto protokoly přišly do archivu. Po únoru 1990 tam přišlo 340 rozhodnutí o skartaci a skartačních protokolů. Byly schváleny ředitelem I. správy Jasikem nebo jeho zástupci. Poslední Jasikem schválený protokol byl antidatován na leden 1990.
Dalším krokem v průběhu ničení dokumentů byla "aktualizace" personální kartotéky. Zásadou bylo, že po zničených věcech nesměly zůstat v personální kartotéce žádné lístky, žádné stopy. Vyřazovaly se záznamy z Byra C MV. Naštěstí se to nedělo příliš pečlivě a mnohé tam zůstaly.
Pracovníci dřívější I. správy se dobře pamatují na jednu lednovou neděli 1990. kdy byl vyhlášen poplach a všichni byli povoláni do práce. Pokyny vydával ředitel Lesiuk, který také celou akci řídil. Tuto neděli nařídil zničení velkého množství dokumentů. V první řadě se skartovaly závazky agentury ke spolupráci a stvrzenky na vyplacené odměny. Normálně byly tyto dokumenty před skartací nebo před uložením do archivu ze svazků vyňaty a přechovávaly se ve zvláštním sejfu.
Mlýnek v archivu pracoval až do léta roku 1990. Spisy se ničily celý leden a únor, méně už v březnu, dubnu a květnu. Po rozemletí se papírová drť nakládala do pytlů a vyvážela do Jeziornej. Naposledy se jakési "nepotřebné papíry" ničily v létě 1990. Strojek strašlivě prášil, archiv byl pokryt třícentimetrovou vrstvou drti. Mlýnek pracuje příliš hlasitě, než aby bylo možné udržet jeho činnost v tajnosti. Všichni věděli, že pracuje. Nikoho to neudivovalo.

Díry v paměti počítačů

"Skartace" se nevyhnula ani esbeckým počítačovým systémům. Utrpěl především systém ZSKO. Původně byl vytvořen tak, že se do něj data dala pouze vkládat. Přesto se nyní podařilo prokázat závažné úbytky v počtu údajů (záznamů), zapsaných do tohoto systému. Do konce ledna se v něm hromadně plánovitě mazalo. Později se eliminace záznamů odbývala už jen v menším rozsahu a výběrově. Byly odstraňovány zejména osobní údaje, registrační čísla spolupracovníků, archivní čísla a data řídících důstojníků. Rozsah odstraňování údajů přesně ukazuje tzv. zabezpečování sbírek, které se uskutečňovalo v pravidelných časových intervalech. Spočívalo to v tom, že se všechny informace, které byly uloženy do paměti počítače H6040, přehrály na magnetické pásky. Ty byly až do současnosti uloženy v Úřadě pro informatiku na Hlavním velitelství policie. Bylo tedy možné porovnat jejich obsah navzájem a také s obsahem Všeobecné kartotéky. Tak např. sbírka "K" ZSKO (obsahuje nejdůležitější informace) obsahuje podle stavu k 31. říjnu 1989 865.679 záznamů. Do 26. ledna 1990 počet záznamů sbírky "K" postupně nevelkými krůčky roste až dosáhne sumy 926.617 záznamů. Příští den však sbírka obsahuje už jen 909.389 záznamů: bylo vymazáno přes 17.000 záznamů. Od té chvíle lze pozorovat systematické klesání počtu informací uložených v ZSKO. Stav ke dni 15. listopadu 1990 je 855.636 záznamů.
Ten den začalo postupné zabezpečování systému. Záznamů v systému postupně ubývalo až do listopadu 1991, do chvíle, kdy bylo zabezpečení systému dokončeno. Ze ZSKO byly vymazány např. informace o vysokých státních úřednících W. a M. Byly však nalezeny mimo jiné v systému zabezpečení, kam byly uloženy kolem 15. května 1988.
Systém ZSKO nebyl do nedávna před možností vymazání údajů vůbec nijak chráěn. A co je horší, počet lidí, kteří měli přístup k informacím, které v něm byly uloženy, není prakticky vymezitelný. A přitom jsou tam informace o osobách, jež vykonávají nejvyšší státní funkce. Formálním vlastníkem systému ZSKO je Úřad informatiky Hlavního velitelství policie. Na druhé straně jsou údaje, zapsané v systému, majetkem ÚOS. K tomu, aby někdo mohl do systému vstoupit, potřebuje zvláštní povolení. Ještě před nedávnem mělo k terminálu ZSKO přístup asi třicet lidí, a navíc se ani přesně neví kdo to byl.
Milczanowsku v době, kdy byl ředitelem ÚOS, nezrušil povolení pro zaměstnance, kteří už v Úřadě nepracovali. Prakticky tedy každý, kde takové povolení měl, tedy i neprověřený důstojník SB, mohl přijít například "navštívit staré přátele" - a při té příležitosti použít hesla a vstoupit do počítačového systému. Neexistoval dokonce ani seznam oprávněných osob.
Teprve nový ředitel ÚOS Piotr Naimski vydal pokyn, že všechna stará povolení mají být zrušena. Nová byla vydána jen v nezbytných případech. Je těžko říci, kdo měl do ZSKO přístup předtím. Oněch zmíněných asi třicet lidí mohlo ZSKO používat zhruba dva roky. Systém je naštěstí vytvořen tak, že v něm po každé provedené operaci zůstane stopa. Operátor musí pokaždé úvést jméno a heslo. Kdyby byly tyto údaje shromážděny a podrobeny pečlivé a časově náročné analýze, dalo by se zjistit, kdo měl k jakým informacím přístup. Dalo by se také ověřit, kdo nahrávky vymazal. Okruh osob, které to mohly udělat, není velký.
Průměrný uživatel, který manipuluje s terminálem, nedokáže údaje zničit dost účinně. Může nanejvýš vymazat část informací, ale nedokáže zničit např. personální údaje. Vyplývá z toho, že údaje v systému likvidoval někdo, kdo měl úřístup k hlubšímu operačnímu systému na Hlavním velitelství a měl na přelomu let 1990-1991 povolení z Úřadu evidencí a analýz. Odpovědnost za to nese jednoznačně plk. Bielecki, tehdejší ředitel ÚEA. Nelze dnes tvrdit, že takové povolení sám vydal, ale je fakt, že byl tehdy za tyto sbírky dat odpovědný. Jak už jsme uvedli, lze přímo ukázat na okruh osob, které mohly zničení fyzicky uskutečnit, protože systém sám byl vytvořen tak, aby se bránil proti vymazávání osobních údajů (a přesto k němu došlo). Není mnoho informatiků, kteří tento systém vytvořili a kteří ho znají natolik dobře, aby to pro ně nebyl problém.

Pravda z popele - Studijní úřad SB

Dokumenty Studijního úřadu se začaly ničit už v roce 1988 a tento proces byl definitivně skončen v roce 1989. Při rekonstrukci struktury, úkolů a agentury tohoto úřadu využívali noví pracovníci zbytky archiválií, které se zachovaly, a dokumenty, zachované v jiných správách MV, se kterými úřad spolupracoval. Zachovalo se nemnoho materiálů, jež se týkají záležitostí, kterými se úřad zabýval: určité informace o agentuře, zápisy v knihách korespodence a v koordinačních knihách, část dokumentů Ii. inspektorátu z Gdaňska. Personálmí obsazení úřadu bylo rekonstruováno mj. díky systému KADRA. V Odboru studií rekonstruovali zařazení jednotlivých příslušníků SB ve Varšavě i jinde na území Polska. Popsali také, kolik příslušníků této "politické policie" pracuje dnes u policie, v jednotkách techniky a spojení, jakož i v Úřadu na ochranu státu.
Zvláštní záležitost je agentura Studijního úřadu SB.
Studijní úřad vznikl jako analytický útvar v roce 1982. Měl určovat zaměření činnosti SB. Už podle definice šlo o elitní útvar. Do Studijního úřadu měli být vysíláni ti nejlepší příslušníci z jiných organizačních celků. Úřad měl kolem šedesáti pracovníků. Byl rozdělen do tří odborů a měl šest územních jednotek: v Gdaňsku (II.inspektorát), Krakově, Štětíně, Vratislavi, Lublinu a Lodži. Prvním ředitelem Studijního úřadu byl plk. Kuca, druhým plk. Malik a třetím a posledním plk. Stepien. Úřad existoval do konce roku 1989. Tehdy byl přejmenován na Správu studií a analýz. Šlo o útvar, který měl za úkol infiltrovat a kontrolovat politickou opozici. Zaměřil se především na tehdejší opoziční elitu. Jeho úkolem byl také pokus o dezintegraci a dezinformaci opozičních středisek, rozbití struktur podzemní Solidarity. Studijní úřad SB měl prakticky pod kontrolou např. bruselský úřad Solidarity nebo "podzemní kanály" z Belgie a ze Švédska do Polska. Měl také agenturu, umíštěnou v bezprostřední blízkosti Lecha Walesy a kněze Henryka Jankowského. Agenturu měl i v Mezipodnikovém dělnickém stávkovém výboru, ve středisku v gdaňských loděnicích (TS Jurek), v prostředí varšavské skupiny Wola.
Příslušníci Studijního úřadu SB založili "opoziční" konspirační organizaci OKO a vyvolali vznik vydavatelství "Bez diktátu", které měli plně pod kontrolou. Snažili se tím ovlivnit činnost určité části opozice, vnukat jí vymezené postoje a způsob myšlení - takové, které byly v té době výhodné pro SB.
Gdaňský II. inspektorát pomocí obratné operativní kombinace (SOR Staruszka) dokázal perfektně využít antagonismu mezi Lechem Walesou a Annou Walentinowiczovou k naprostému rozdělení jejich prostředí.
Společně s východoněmeckou Stasi rozpracoval Studijní úřad poznaňskou regionální výkonnou komisi Solidarity a konspirační spojení mezi Berlínem a Poznaní (SOR Klan).
Do Varšavy se do práce v tomto úřadě stahovali příslušníci, kteří se specializovali např. na vyhledávání skrývajících se aktivistů opozice. Jeden z nich řídil pátrání po Zbigniewu Bujakovi. Úřad také vedl svazky všech pracovníků Nezávislého odborového svazu Solidarita regionu Mazowsze. Část těchto svazků byla zničena. S činností Byra je také spojena osoba Eligiusze Naszkowského. Jeho útěk ze země byl příčinou odchodu plk. Kucy v r. 1985. Za jeden ze svých úspěchů považovali příslušníci úřadu fakt, že dosáhli toho, že Lech Walesa v roce 1982 nedostal Nobelovu cenu (SOR Drzazga).

Agent N.

Eligiusz Naszkowski je jednou z nejtajemnějších a nejkontroverznějších osob, na které pracovníci Odboru studií při zkoumání archivu MV narazili. Důkladné zpracování jeho osoby a činnosti by odhalilo mnoho dosud skrytých tajemství SB. Pro jedny byl dokonalým agentem a příslušníkem - pro jiné hochštaplerem, člověkem s nadměrnými ambicemi. Byl podezírán ze spolupráce se západními rozvědkami nebo s KGB. Aktivní důstojník s mizernými výsledky, člověk, který byl partnerem v rozhovoru pro Jerzyho Urbana i pro rádio Svobodná Evropa. Na poslední chvíli před útěkem na Západ se stal kádrovým důstojníkem rozvědky.
Kým skutečně byl? To přesně nevíme. Na MV zůstalo šest tlustých svazků dokumentů, které se pojí s jeho osobou. Mělo by jich být sedm. Na obálce toho chybějícího byla pravděpodobně vypsána jména a krycí jména agentury, jež obklopovala Lecha Walesu. A jsou i jiné stopy.
Naszkowski pochází - i když by možná bylo správnější použít minulého času - z Pily. Jeho otec se podílel na podzemním boji, který ve čtyřicátých letech vedli příslušníci a stoupenci Armii Krajowej a seděl ve vězení. Eligiusz ukončil školu v Pile. Odjel do Poznaně studovat politické vědy. Bydlel na koleji, kde se seznámil se svou budoucí ženou. Už tehdy jezdil k přátelům do Západního Berlína. Byl dobrý student, ale u svých kolegů nebyl oblíbený. Měl velmi vysoké mínění o sobě a svých schopnostech.
Již tehdy dával veřejně najevo svůj zájem o tajné služby a již tehdy udělal poprvé nabídku SB. Samozřejmě ho nepřijali - neměli totiž nikdy rádi, když někdo řpišel jen tak, sám, bez jakéhokoli nátlaku. Po studiích se vrátil do Pily, kde se snažil získat práci v tamnějším vojvodském výboru PSDS, ale tam ho také nechtěli. Nakonec se stal učitelem na jedné základní škole. Když přišel srpen 1980, udělal náhle obrat. Vstoupil do Solidarity a rychle se stal známým aktivistou. Nesmlouvavě napadal místní úřady, Veřejnou bezpečnost, místní SB. Rychle postupoval, až byl předsedou pilského regionu. Tehdy se znovu hlásil k SB. Tentokrát byl přijat - vzhledem ke své pozici v odborovém svazu. Byl získán jako TS Žaneta. Jeho řídícím orgánem byl tehdejší šéf pilského vojvodského úřadu vnitra plk. Pianka. Jako člen Zemského výboru Solidarity se Naszkowski účastnil jeho jednání. Donesl SB nahrávky ze dvou zasedání Zemského výboru, i když i v této věci - jako v mnoha jiných, které se pojí s jeho osobou - existují pochybnosti. Není totiž jisté, že ony pásky nahrál on. Byl totiž ještě jiný zdroj - TS Rola.
O něco dřív nahrál jiné setkání, na Varšavské universitě. Mikrofon měl schovaný v bundě. Jak později vykládal svým řídícím důstojníkům, vytrpěl při tom ohromná muka. Mikrofon ho tlačil, bolela ho noha, takže mluvil dokonce o křeči - ale hrdinsky všechno vydržel. Vykonání tohoto úkolu SB vysoce oceňovala. Tehdy, když pracoval ještě pro SB v Pile, si ho všimli na centrále. Brzy ho převzalo varšavské středisko MV. Řídil ho osobně pozdější ředitel Studijního úřadu plk. Kuca. Začal se o něj starat a dá se říci, že s ním byl nezvykle pevně spjat. Později, když už byl Naszkowski příslušníkem ve stavu Studijního úřadu, zařizoval pro něj Kuca různé záležitosti. Ve všem mu věřil. Bránil ho, prosazoval ho na různé odměny a privilegia.
Třináctého prosince 1981 byla na několik dní předstírána jeho internace, aby se stal ještě věrohodnější v prostředí, které rozpracovával. Pravděpodobně seděl tři dny v konspiračním bytě MV, kde mluvil s Cioskem a Rakowskim. Po této "internaci" se vrátil do Pily.
Naszkowski už tehdy tvrdil, že se určitě dekonspiroval a že se cítí ohrožen "extrémy Solidarity". Žádal o přijetí do řad SB už ne jako TS, ale jako řádný příslušník, a to nezbytně na centrále ve Varšavě. Byl ve svém požadavku strašně neodbytný, pořád zdůrazňoval prvek ohrožení sebe samotného i celé své rodiny, tvrdil, že je nezbytné, aby mu byla poskytnuta ochrana: tu prý nemůže zajistit nic jiného než přijetí do stavu a úkryt někde ve Varšavě na místě, kde nebude ve styku s veřejností. Jeho úsilí a nátlak na plk. Kucu přinesly nečekaně dobré výsledky. Prošel povinnými přijímacími procedurami a byl přijat jako operativec SB. Dostal pěkný čtyřpokojový byt ve Varšavě v Grochowě, nové jméno, peníze na to, aby se na novém místě zařídil. Zajistili mu také práci - "pod krytím" na ministerstvu zahraničních věcí. Při každé příležitosti, která se naskytla, vytáhl z SB něco dalšího: peníze, dárky.
Na MV byl zařazen do III. odboru Studijního úřadu. Měl tam zvláštní, vysokou pozici. Plk. Kuca ho soustavně preferoval, zatímco Naszkowski se chlubil kontakty např. s J. Urbanem nebo svými dobrými vztahy s lidmi z vedení státu. Uváděl dokonce některá jména. Z větší části to však byly jen pohádky. Mezi jinými příslušníky Byra vzbuzoval závist. Na jedné straně byl preferován, a na druhé straně pracoval jaksi okrajově. Žádné důležité úkoly nedostával. Snažili se ho nepouštět k různým tajemstvím. Jiní důstojníci k němu chovali nápadnou nedůvěru. Nebylo jasné, co by tam vlastně měl dělat. Prý sám organizoval nějaké akce, ale nic mu nevycházelo. V tom období měl mnoho známých mezi ženami. Měl vysoké mínění o svých "mužských" přednostech. Tvrdil, že mnohé z jím zaverbovaných žen byly jeho milenky.
Psal pro časopis "Bez diktátu", vypracovával články, které měly ovlivnit činnost opozice, metody a strategii boje. Organizoval a připravoval konspirační byty. V době cesty papeže do Polska navrhl provedení operace, která měla za cíl dopadení několika skrývajících se vůdců opozice. Zpracoval plán, který se opíral o myšlenku, že skrývající se vůdcové podzemí se budou chtít setkat s Janem Pavlem II. SB se pustila do rozsáhlé akce, která vyžadovala ohromné prostředky. Naszkowski, který mnoho konspirátorů osobně znal, byl namaskován a vypadal jinak. Snažil se pohybovat se v bezprostřední blízkosti papeže a měl označovat přicházející opozičníky. Neodhalil však ani jednoho. Calá akce skončila naprostým fiaskem.
Naszkowski se velmi zajímal o Lecha Walesu. Snažil se proniknout do záležitostí jiných důstojníků, které se tohoto tématu týkaly. Byl velice vlezlý. Chodil, kam chtěl, nahlížel do cizích spisů, naléhal na rozhovory. Když později po jeho útěku probíhalo vyšetřování, důstojníci vypovídali, že se s ním nechtěli dělit o informace, že mu nedůvěřovali. A zároveň před ním pociťovali jistý druh strachu, poněvadž ho prosazoval jejich šéf, plk. Kuca. Do detailu se asi už nikdy nedozvíme, k jakým materiálům mohl mít přístup. Měl se podílet na operativní kombinaci Konsul a na záležitosti Drzazga: do zahraničí měly být dopraveny materiály, které by kompromitovaly Lecha Walesu, což mělo zapříčinit, že nedostane Nobelovu cenu. Zdá se však, že Naszkowski se této věci neúčastnil. Při této příležitosti se v SOR Drzazga objeví ještě několik cenných informací o agentuře v nejbližším okolí Lecha Walesy. Když se blížily jeho čtyřicáté narozeniny, SB se obávala, že by oslava s tím spojená mohla přerůst do neskrývaného společenského výbuchu antikomunistických nepokojů.
Dva spolupracovníci SB tedy dostali za úkol přesvědčit předsedu Solidarity, aby svému jubileu dal co nejsoukromější charakter, aby je nijak nevyzdvihoval. To se jim podařilo. Jedním z těch dvou byl už jmenovaný TS Jurek, zaměstnanec loděnice, člověk z nejbližšího Walesova okolí, druhý podobně vysoko umístěný "agent".
Po útěku Naszkowského byl v jeho domě nalezen stenogram odposlechu slavného rozhovoru Lecha Walesy s jeho bratrem v Arlamově. Naszkowski měl originál rozhovoru, stříhal ho a upravoval, a tak vznikla verse, která měla vůdce odborů kompromitovat. Páska je nyní v archivu ÚOS.
Konečně přišel rok 1984. Naszkowski se stal příslušníkem Studijního úřadu, v práci však neměl úspěchy. Stále se snažil poukazovat na své údajné ohrožení ze strany opozice. Tvrdil, že ho může zachránit jedině výjezd na některou ambasádu. Tehdy začaly jeho kontakty s rozvědkou. Přišel s návrhem, aby ho vyslali za hranice. Samozřejmě chtěl jet do západní Evropy, ale nakonec z toho vyšlo Mongolsko, což byla tvrdá rána jeho ambicím. Před odjezdem se stal kádrovým příslušníkem I. správy a v polovině roku 1984 vyjel. A úplně zmizel. Vypařil se.
První signál přišel z Ulan Bátáru, kde měl pracovat. Ukázalo se, že tam vůbec nedojel. Cesta měla být dlouhá, přes Moskvu, proto se informace o jeho zmizení objevila s několikadenním zpožděním. Teprve tehdy ho začali hledat.
A stala se podivná věc. Místo vyšetřování začalo jen vnitřní vyhledávání přímo ve Studijním úřadě. HIM se začal celou věcí zabývat až po šesti měsících. Jak se ukázalo později, začal plk. Kuca sám hned věc uklidňovat a tlumit. Cítil se totiž sám ohrožen. Snažil se dodat útěku co nejmenší význam, celou záležitost bagatelizoval. Později byl jedním z výsledků vyšetřování jeho odchod z resortu. A další zvláštnost - Kuca nebyl uvolněn z práce, ale pouze "předán k dispozici ministrovi", což fakticky znamená, že takový člověk neplní žádné služební povinnosti, nechodí do práce, ale dostává dál plat a těží z velkých výhod, které tehdy resort vnitra skýtal.
Několik dní před odjezdem Naszkowski ještě do Rakowiecké chodil: obstarat zbytek svých záležitostí, odevzdat propustky a legitimace. Vzal si letenku, rezervaci v letadle měl zařízenou - a najednou po něm zmizela jakákoli stopa. Je to všechno podivné. I sama skutečnost zařazení do kádrového stavu I. správy, i dřívější zaměření na Lecha Walesu. Může to poukazovat k faktu, že útěk byl nějak inspirovaný, že vůbec nemusel být spontánní. Později se Naszkowski najednou objevil na Západě, poskytoval rozhovory Svobodné Evropě, jeho články tiskl Le Mond a Die Welt, objevovaly se i ve Spojených státech. Vypadalo to, jako by se přihlásil americkým tajným službám. Samozřejmě to ale mohlo být i tak, že celý útěk připravila SB proto, aby Naszkowski mohl "vyzradit" všechny informace o Lechu Walesovi, které měl.
Vyšetřování naznačilo i jinou možnost: že Naszkowski mohl být od začátku zaverbovaný jednou ze západních rozvědek a na její pokyn se snažil proniknout do SB. Když se to napoprvé nepodařilo, mohl dostat pokyn, aby "udělal kariéru" v Solidaritě. Když tam dosáhl vysoké pozice, dostal znovu příkaz proniknout do SB. Tam se skutečně dostal k důležitým informacím a pak s pomocí cizí rozvědky utekl. Vyjel přece s celou rodinou, a to tehdy nebylo nijak lehké. Na žádném hraničním přechodu nezůstala po jeho odjezdu žádná stopa, i když existuje hypotéza, že vyjel na sovětský pas do Berlína. Uvažovalo se také o variantě, že utekl do SSSR a spolupracoval s jeho tajnou službou. Předpokládalo se, že Naszkowski byl agentem KGB už dříve. Jiní zase uvažují o tom, že byl zlikvidován.
Dalším prvkem tohoto hlavolamu jsou názory, které o Naszkowském vyslovili důstojníci SB. Když byl poprvé v roli "uchazeče" o spolupráci s SB, mluvil s ním důstojník, který o něm později řekl, že byl neobyčejně inteligentní, bystrý a měl báječnou paměť, ale zároveň byl domýšlivý a sebejistý - prostě člověk, který se pro práci v resortu vůbec nehodil, už vzhledem k minulosti svého otce. Když byl později získán jako TS Žaneta, byl řízen nesystematicky, nebyl úkolován, nebyly definovány úkoly, které měl plnit. Jeho spolupráce byla hodnocena špatně, informace, které dodával, byly povšechné. Vlastně jediným jeho úspěchem bylo nahrání oněch dvou schůzí Zemské komise Solidarity. V jeho spisech se však nahrávka jedné z nich, která se konala v Radomi, vůbec nenašla. Pravděpodobně si ji od něj vzal sám plk. Kuca, ale páska zmizela někde mezi Varšavou a Radomí. Plk. Kuca, který byl mnohokrát vyslýchán, tvrdil, že Naszkowski byl připravován na speciální úkoly, o kterých vědělo jen vedení resortu a o kterých nechtěl nic bližšího povědět. Přitom už sám vstup Naszkowského do SB proběhl způsobem, s nímž se setkáváme jen zřídka. Je pravidlem, že tajné služby se brání přijímat agenty do stavu - zůstávaji stále "jen" agenty a mohou být koupeni protivníkem. A přímo nevídané je přijetí takového agenta na rozvědku.
Po roce 1984 se Studijní úřad o Naszkowského přestal zajímat. Zájem o jeho osobu se obnovil v roce 1988, kdy ho Studijní úřad znovu zaregistroval - tentokrát jako operativní zájem, tedy člověka , o kterého se úřad zajímá a rozpracovává ho. Registraci provedl poslední ředitel Studijního úřadu plk. Stepien. Je zajímavé, že se po několika letech Naszkowskim někdo znovu zabýval. Záležitost byla živá do poloviny roku 1989. Později, v roce 1990, se Naszkowski vynořil jako partner v rozhovoru s Jerzy Urbanem. V interview naznačoval, že TS Bolek byl Lech Walesa.

Kádry

Do Studijního úřadu se podle směrnic vedení MV měli stahovat ti nejlepší a nejschopnější příslušníci. V praxi to bylo různé, i když tam inteligentní lidé jistě nechyběli. Vyskytli se ale dokonce příslušníci se zaujetím pro Freuda, se sklony k psychoanalýze. V letech osmdesátých byl takovým příslušníkem např. poručík R. Podílel se na mnoha akcích, dokonce úspěšně. Ve všem byl schopen nalézt sexuální souvislosti.
Jeden z těch, o které "pečoval", člověk, spojený s varšavským opozičním prostředím oněch let, se mu svěřil, že je impotetní. Poručík R. to okamžitě zařadil do hlášení a rozvíjel úvahy, jak by bylo možné tohoto faktu využít.
Jindy vyslýchal ženu jednoho z dnešních ministrů, která byla náhodně zadržena na ulici a byly u ní nalezeny letáky. Moc se toho od ní nedozvěděl, protože odmítla podat jakékoli informace (jak je vidět, bylo možné se s SB nebyvit bez nějakého nebezpečí). Nejzajímavější však byla její charakteristika, kterou sestavil po výslechu. Napsal mimo jiné, že vyslýchaná se špatně obléká, není učesaná, ale chová se k mužům velmi koketně. A z toho náš bdělý důstojník hned vyvodil závěr: ta paní je nymfomanka. Psal také zajímavá hlášení o jednom známém novináři, redaktorovi W. Poručík R. tvrdil, že je to úžasný nadutec, že předstírá, že něco ví, zatímco neví nic, že si myslí, že má nějaký vliv, ale žádný nemá. V předcházejícím případě se sice mýlil, ale tentokrát je třeba přiznat, že mělpravdu. Redaktor W. po válce, hned po návratu z Německa, pracoval na vnitru, jeho varšavský byt byl v letech 1952-1955 používán jako styková místnost V. správy ministerstva vnitra. Svou vazbu na systém nejspíš sál už s mateřským mlékem: jeho matka, paní W. byla zaměstnána také na vnitru (jako sekretářka a překladatelka plk. Jósefa Swiatla) a o něco dřív, v roce 1945, pracovala pro NKVD v Otwocku. Spojení se sovětskou rozvědkou udržovala, jak sama přiznala, od roku 1931.

Když ne zavřít, tak aspoň kontrolovat...

V polovině osmdesátých let zahájili příslušníci Studijního úřadu SB intenzivní postup proti podzemním skupinám socialistického zaměření. Rozhodli se, že je nebudou likvidovat, ale pouze je podřídí své kontrole. Aby
tento záměr uskutečnili, vytvořili ve Slezsku "konspirační" organizaci. V jejím čele stáli důstojníci úřadu "Legenda" organizace byla, že jde o socialistickou stranu. Do "podzemní struktury" bylo vrzy včleněno mnoho lidí, kteří neměli o ničem ani tušení. Organizace začala usilovat o sjednocení všech polských protisocialistických seskupení. S tímto programem začala navazovat kontakty. "Zakonspirovaní" příslušníci pronikali do varšavských protisocialistických prostředí. Účastnili se různých setkání, připravovali zásady spolupráce, dodávali materiály a kolportovali produkci podzemních vydavatelství. Prostřednictvím sítě TS v jiných městech se snažili rozšířit svou činnost po celé zemi. Zpočátku se všechno dařilo podle plánu, ale do konce se to provést nepodařilo. V okruhu varšavských socialistů začali slezské soudruhy podezírat, že hrají dvojí hru. Spolupráce byla přerušena.
Po této činnosti Studijního úřadu SB zůstalo v Rakowiecké mimo spisů o celé záležitosti velké množství jednotlivých titulů podzemních vydavatelství, které "socialističtí" příslušníci nikdy nekolportovali.

TS Darek

V signálních materiálech záležitosti "Dziura", která byla zavedena 21.prosince 1985 proti O., se objevila informace o rozsáhlé provokatérské a agenturní činnosti tajného spolupracovníka s krycím jménem Darek. Tento "agent" byl získán mezi členy gdaňské Solidarity.
Ve spisech "Dziury" se jeho silueta rýsuje asi takto: v roce 1984 se TS Darek skrývá a mají na něm zájem nejvyšší aktivisté gdaňské oblasti v čele s Lechem Walesou a knězem Jankowskim. Darek se s jejich pomocí přesune do Varšavy, kde se skrývá v různých bytech, mj. u O. nebo u M. Ve Varšavě navštěvuje mnohé významné lidi, např. Jacka Kuroně, Adama Michnika a kněze Jerzyho Popieluszka. V důsledku jeho hlášení SB postupně zakládá svazky na všechny lidi, s nimiž se setkal (odtud také pochází svazek "Dziury"). Darka řídil II. inspektorát v Gdaňsku pod přímým dohledem Studijního úřadu SB. S Darkovou pomocí probíhají široce založené operativní kombinace "Lev" a také akce "Mafia". 21. prosince 1984 se TS Darek přihlásil na gdaňské prokuratuře a od té doby plnil úlohu spojky mezi Gdaňskem a Varšavou (převážel informace, literaturu atd.), přičemž dál špehoval opoziční prostředí.
Z toho, co je uvedeno ve spisech "Dziury", lze celou záležitost vykládat jako okrajovou věc, která způsobila založení svazku na O. Neví se však, jaké byly Darkovy předchozí a pozdější úkoly (speciálně v akcích "Lev"a "Mafia").
Zajímavá je legenda, jaké Darek používal v době, kdy se ukrýval. Prohlašoval o sobě, že po dohodě s prominentními aktivisty Solidarity připravuje teroristický útok na jakéhosi zrádce. Tyto pověsti usilovně šířil v Gdaňsku i ve Varšavě. Přihlásil se před zabitím kněze Jerzyho Popieluszka.
Nelze vyloučit, že operativní kombinace "Lev" mohla být spojena s přípravou vraždy kněze. Možná to byla část plánů, které se vážou k této události.

Hodnocení

Podle toho, jak se podařilo alespoň zčásti poznat práci Studijního úřadu SB, lze prohlásit, že to byl útvar, který si vedl mnohem lépe než jiné správy MV (nepočítáme-li "jedničku" - ale ta měla jinou specifiku). Činnost jeho pracovníků nebyla stereotypní a jejich postupy byly značně dynamičtější, než v ostatních útvarech. Je ovšem pravda, že využívali agenturu, kterou už dřív získaly jiné složky MV, což bylo určité cizopasení, ale jejich operace byly méně konvenční a tudíž pro tehdejší opozici mnohem nebezpečnější.

Stopy Stasi

Kdykoli se k tomu naskytla příležitost, využívala SB k pronásledování a likvidaci vlastní opozice propojení s "bratrskými" tajnými službami. V činnosti proti poznaňskému oblastnímu výkonnému výboru Solidarity a při rozpracování konspirativních kanálů ze Západní Evropy do Polska využívaly příslušníci Studijního úřadu SB spolupráce se Stasi - východoněmeckou bezpečnostní službou. Bohužel se z těchto operací dochovalo jen málo materiálů (spisy záležitosti "Klan"). Na druhé straně zůstala zachována akta operace "Ksiadz" (Kněz). Týkala se opozičního prostředí v jedné obci u Varšavy, kterému Studijní úřad přišel na stopu prostřednictvím agenta Stasi, který pracoval v Polsku.
Spis byl založen v říjnu 1987 na základě operativních informací ministerstva bezpečnosti NDR. Stasi získala - z "nezávislého a ověřeného" vlastního zdroje, který měl v Polsku osobní kontakty - informaci, že nedaleko Varšavy existuje podzemní politická skupina, která se schází v jednom kostele. Skupinu měl podle enderáckého TS Sala vést tamní kněz L. Aktivními konspirátory měli být G. a D. (ten byl zaměstnancem ministerstva vnitra). Skupina usilovala o získání rozmnožovacího zařízení, na kterém by pracovala. Stasi nabídla SB pro rozpracování tohoto prostředí svou pomoc. Na polském MV se záležitostí zabýval Studijní úřad. Bylo rozhodnuto, že TS Sala bude využíván prostřednictvím Stasi. Proběhlo několik pracovních setkání mezi představiteli bezpečnostních služeb PLR a ndr. První setkání se odbylo v říjnu 1987 na území NDR. Tam byl dohodnut termín příjezdu TS Sala do Polska, jeho úkoly, a padlo tam rozhodnutí, že se bude kontaktovat s kapitánem Rz, členem operativní skupiny při ambasádě NDR ve Varšavě.
Po třech týdnech došlo ve Frankfurtu nad Odrou ke druhému setkání příslušníků Studijního úřadu s představiteli Stasi. Ti své kolegy informovali o tom, že vedení ministerstva bezpečnosti NDR souhlasí se spoluprací v rámci operace "Ksiadz" a s využitím TS Sala. Zanedlouho došlo k následným setkáním ve varšavských konspiračních vytech SB. Během jednoho z prvních dostal TS Sala po projednání dalších úkolů dvacet tisíc zlotých na pokrytí nákladů, které měl ve Varšavě, a obdržel také dárky: "kahánek a láhev vodky Polonez".
Brzy se ukázalo, že enderácký spolupracovník nedošel v očích příslušníků SB uznání. TS Sala neplnil uložené úkoly dostatečně důsledně. Podával stále nové a nové informace, aniž by prohluboval dosavadní. Jeho informace se také zdržovaly. V lednu 1988 proběhlo další setkání s představiteli ministerstva bezpečnosti NDR. Později se spojení, jež se této záležitosti týkalo, udržovalo telegraficky. Věc byla uzavřena koncem roku 1988, kdy se podle informací TS ukázalo, že kněz L. už nemá o koupi tiskařského zařízení zájem, G. se nechce nijak politicky angažovat a D., zaměstnanec MV, který měl být aktivním konspirátorem, počítal jedině s tím, že mu TS Sala v NDR koupí a přiveze do Polska lehkou motorku pro jeho syna. Analýza celé záležitosti žádné jeho spojení s podzemím neprokázala. Nakonec vyšlo najevo, že rozpracovávaná skupina vůbec žádnou opoziční činnost nevyvíjela.

Walesa kontra Walentynowiczová

Příkladem dezintegrační činnosti, do které se Studijní úřad pouštěl, byla operativně rozpracovávaná záležitost "Staruzska". Příslušníci SB se rozhodli využít kontroverze mezi Annou Walentynowiczovou a Lechem Walesou, prohloubit jejich konflikt a vyřadit paní Walentynowiczovou z opoziční či "solidaritní" špičky. Výsledek této činnosti je známý, i když samozřejmě nemůžeme účinnost esbeckých praktik přeceňovat. Akce "Staruszka" byla pokračováním věci, vedené pod krycím jménem "Robotnica". Byla založena už v roce 1980 a zpočátku ji řídil Gdaňský vojvodský úřad vnitra. V roce 1982 ji převzal Studijní úřad, v Gdaňsku II. inspektorát. Všechny podstatné informace byly zasílány do Varšavy. Z centrály přicházely pokyny, které určovaly další úkoly, byla to tedy tzv. kontrolovaná akce. V Byru evidencí a analýz mají akta tohoto typu sygnaturu lomenou písmenem K. Věc byla přerušena v druhé polovině osmdesátých let, kdy už Anna Walentynowiczová na polské politické scéně nehrála důležitou roli.
Informace SB pocházely z telefonických a bytových odposlechů, ze sledování nebo od TS. Mezi zachovanými materiály se našel záznam jednoho rozhovoru mezi A. Walentynowiczovou a Walesou, který se odehrál v bytě u Walesů. Rozmluva, či spíše hádka se týkala ambic. Walesu rozčilovala obvinění, která proti němu směřovala: že přijímá svévolná rozhodnutí a nekonzultuje je s odbory, že jedná příliš samostatně. Došlo k ostré výměně názorů, v níž "Lechovi" nakonec došly argumenty. Ale na co by byla manželka? Do rozhovoru vstoupila paní Danuta. Všechno skončilo větami typu: vy jste hloupá...", "ne, to vy jste hloupá..."
Studijní úřad disponoval dokonalými a podrobnými informacemi o názorech obou znepřátelených stran. SB se dokonale orientovala v jejich plánech, úmyslech, v tematice rozhovorů. V nejbližším okolí Anny Walentynowiczové měl II. inspektorát Studijního úřadu TS Krzyzak II. Bydlel v paneláku v Gdaňsku. Jeho řídící důstojníci ho vysoce hodnotili, i když měl někdy požadavky, které jim šly na nervy. Velmi pečlivě vypočítával všechny náklady, které vynaložil během plnění svých úkolů. Ke svým hlášením přikládal např. účty za citrony, požadoval vrácení peněz za zaplacené a nevyužité jízdy na koni. Jeden z jeho sousedů ho podezíral, že spolupracuje s SB.
Šlo o člověka, který měl plnou důvěru A. Walentynowiczové, byl jejím sekretářem nebo spíš spojkou: svěřovala mu nejrůznější tajemství a ukládala mu důvěrné úkoly. Docházel také ke Gwiazdům a k Walesům. Dodával SB velmi podrobné informace a byl "úkolován". Měl vyvolat půtky mezi Walesou a Walentynowiczovou. Zpočátku z neutrální pozice, později jako příznivec slavné "jeřábnice" a Andrzeje Gwiazdy. Postupně měl mezi nimi vyvolat konflikt. Předvídal události, hodnotil rozvoj situace a konflikt z hlediska obou stran. Rozpracovával jejich kontakty, jejich výjezdové plány. Později byl přeložen na jinou akci...
Jedna operace SB namířená proti Anně Walentynowiczové pro ni mohla skončit tragicky. Byla v tom období velmi aktivní. Jezdila po celé zemi a organizovala dělnická centra. Už tehdy však začala pociťovat účinky nemoci, kterou trpěla, a která - ve spojení s intenzivním způsobem života - snižovala její odolnost a unavovala ji. Tehdy se ve Studijním úřadě (kde její zdravotní stav samozřejmě dobře znali) rozhodli omezit její politickou činnost.
V průběhu jedné své cesty do Radomi v roce 1981 měla A. Walentynowiczová přenocovat u jednoho z členů tamního oblastního výboru Solidarity, což SB velmi dobře věděla: člověk, který ji měl ubytovat, byl TS. Měla v plánu četná setkání a jednání. Tajný spolupracovník, u kterého měla bydlet, dostal od svého řídícího důstojníka úkoly: jako obvykle získat informace o jednáních, o nových záměrech a plánech. Druhá část jeho úlohy byla daleko hroznější: měl využít příležitosti a podat Anně Walentynowiczové furosemid. To je odvodňovací prostředek, který se běžně užívá při různých chorobách. Vždy se však má podávat současně s draslíkem, aby se zabránilo hypopotasemii, čili nedostatku draslíku, který by mohl vyvolat životu nebezpečné poruchy srdeční činnosti. Tentokrát měl být lék podán ve velké dávce bez jakékoli ochrany (v aktech záležitosti "Staruszka" je podrobný popis účinků léku). TS s podáním tohoto léku souhlasil.
Pobyt A. Walentynowiczové se naštěstí z jiných důvodů musel zkrátit, takže horlivý spolupracovník bezpečnosti nestihl svůj úkol splnit.

Proč je dobré být konfidentem?

Doslova na poslední chvíli narazili pracovníci Odboru studií v rekonstruované kartotéce I. odboru Úřadu evidencí a archivů ÚOS na stopy, dokazující činnost určitého kněze. Druhého června 1992 pozdě večer byla nalezena mikrofiše s jeho daty a krycím jménem. TS Franko byl SB získán ještě v Gdaňsku, když pracoval jako duchovní pastýř v uměleckém prostředí. V první chvíli tomu nikdo nemohl uvěřit. Zdálo se nemožné, aby člověk tak blízký presidentovi byl také TS. Dokumenty však všechno potvrdily.
Proč? Proč lidé, kteří spolupracovali s SB, byli ochotni přijmout i takové úkoly, jako onen vzpomenutý TS z Radomi? A Když půjdeme ještě dál: proč se vůbec ke spolupráci rozhodli? Co vedlo lidi, kteří byli proti komunistickým pořádkům, vládnoucím v Polsku, k tomu, že se rozhodli tento stav udržovat a pomáhat mu? Kde leží hranice mezi zradou tehdejší opozice a zradou Polska? A existuje vůbec taková hranice? Opravdu bylo tak těžké rezignovat na důležitou roli, i kdyby kvůli tomu člověk musel žít na okraji socialistické společnosti? Kde je v lidské povaze bod, který umožňuje současně bojovat a podrobit se? Možná jde jen o nejprostší spolehlivost? Rozhodoval tu jen vlastní zájem nebo nějaké jiné důvody?
Způsoby, jakými SB nutila lidi ke spolupráci, poskytují na tyto otázky odpověď. Velmi mnoho se ostatně mluvilo o lidských dramatech, o strašném nátlaku, osobních tragédiích, o pokusech hrát hru "v zájmu vyšších hodnot". Kolik je na tom všem pravdy? Moc ne. Nejbrutálnějších forem nátlaku, lámání lidí bylo tak málo, že kdybychom to chtěli hodnotit statisticky, vůbec by se nepromítly. Zvlášť v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Bohužel neexistuje důkladný popis tzv. psychologie agenta, ale lze se pokusit představit si nejčastější podobu tajného spolupracovníka SB. Řekněme, že by se ještě dal pochopit souhlas se spoluprací s komunistickou tajnou policií z důvodu politického přesvědčení, když někdo věřil ve svazek se Sověty a pociťoval jakýsi internacionální závazek. Jiné je to však s lidmi, kteří byli společností považováni za opozičníky, občas přímo za konspirační vůdce. Tady je těžko souhlasit se zjednodušeným obrazem jakési zkažené třídy nebo kasty, která za to, že si zachová pozici a privilegia, pro kariéru nebo za peníze udává přátele, občas i příbuzné. I když něco na tom být musí: ukazuje se, že se našli i takoví, kteří neváhali donášet dokonce na vlastního otce, byla to pro ně jen otázka ceny.

Mirek a Gawel bydleli v jednom domku ...

Známý a slavný polský spisovatel a publicista S. byl získán k tajné spolupráci v padesátých letech. dostal krycí jméno Mirek. Téměř všichni jeho blízcí i vzdálenější příbuzní byli odedávna pevně spojeni s UB. Výjimku tvořil jeho otec. Ale už všichni otcovi sourozenci pracovali u Bezpečnosti jako kapitáni a majoři. Všichni byli v Polské dělnické straně, později v PSDS. Mezi nejbližšími příbuznými S. bylo takových sedm. Manželka jeho bratra byla ještě před válkou členkou polského Komunistického svazu mládeže a později Komunistické strany Polska, od ledna 1942 už byla v Polské dělnické straně. Byla spojkou a sekretářkou Pawla Findera a Marcela Nowotky. Po válce pracovala u Veřejné bezpečnosti. On sám byl zamlada aktivistou Polského svazu mládeže a pak PSDS. V roce 1954 vstoupil do kontaktu s jedním odborem I. správy tehdejšího Ministerstva veřejné bezpečnosti. Dvakrát vyjel do Anglie a pomáhal přimět vlastního otce, aby se vrátil do Polska. Jako spolupracovník rozvědky vyjel na diplomatický pas na velvyslanectví do Dánska. Byl vyškolen v oboru zpravodajské práce. Slib a písemné zadáná úkolů vlastoručně podepsal svým vlastním i krycím jménem. V Dánsku pobyl poměrně krátce: vyhodili ho za zpronevěru: Bylo mu prokázáno provádění nelegálních finančních operací. V roce 1963 s ním důstojník rozvědky dvakrát hovořil a S. při obou rozhovorech potvrdil, že chce spolupracovat s SB dál. Při svých výjezdech za hranice byl ještě vícekrát "úkolován" rozvědkou. Podepisoval úkoly, které dostával, a postupně také další sliby. Nikdy se nenašly dokumenty, které by svědčily o přerušení spolupráce. V šedesátých letech byl S. činným publicistou, který šířil ideály PSDS. Teprve v sedmdesátých letech. začal hrát roli jednoho z "praporečníků" opozice.
Tento slavný spisovatel, hlasatel morálních hodnot a "učitel národa" však není hlavním hrdinou našeho vyprávění. Rodinná tradice SB přešla na syna, kterého SB v naprosté tajnosti před otcem získala jako TS Gawel.

...aneb agentura kontroluje agenturu

Mnoho let na svého otce donášel za peníze, které byly ne tehdejší dobu velmi slušné. Ostatně nejen donášel. Dvakrát umožnil SB vstup do bytu. Poprvé se to stalo, když jeho otec odjel na chatu. SB s jeho pomocí připravila velkou operativní kombinaci. Byl prohledán byt, všechny rukopisy, poznámky a dokumenty. Většina byla ofotografována.
Podruhé byl zaveden odposlech bytu. Prostředky, kterých bylo použito, byly skutečně imponující. Několik dní před akcí začala před domem S. probíhat rozsáhlá rekonstrukce, předstírali výměnu prasklého potrubí. Objevili se dělníci a lešení, byly postaveny výstražné cedule. Zároveň byl S. střežen v místě, kde se zdržoval. Operativci SB vypracovali speciální plány okolí jeho chaty. Tam byli zaverbováni pomocníci TS, kteří měli zjistit, zda se náhodou nehodlá vrátit domů dříve. Spolupracovníci SB se našli mezi sousedy. Tato obrovská operace vyvrchovlila zavedením odposlechu. TS Gawel tehdy za své služby požadoval tolik peněz, že SB měla v první chvíli potíže s tím, jak je sehnat.
V určité chvíli si S. povšiml, že SB o něm má velmi důkladné informace. Takové, které mohly pocházet jen od lidí z jeho nejbližšího okolí. Neměl však jistotu, od koho jsou. Že by informátem Bezpečnosti mohl být jeho vlastní syn, mu měl povědět generál Kiszczak. Zda náhodou nebo záměrně, to se neví.
S. si generála velice vážil. Často se stýkali, povídali si. Měl k němu různé prosby. Kiszczak sondoval, zda by se nedalo domluvit s tou částí opozice, do které S. náležel. Při jednom z rozhovorů použil generál informace, jež se týkala spisovatelské činnosti S. a mohla pocházet jedině od jeho syna. Začalo podezírání. Později TS Gawel v jednom ze svých hlášení informoval SB o otcových "pochybnostech": otec mu pohrozil, že to u Kiszczaka zařídí tak, "že tě nakonec od SB vyhodí".
S. však snad až do konce neměl jistotu, kdo na něho donášel. A možná ho to i přestalo zajímat, přijal to jako normální věc. V každém případě syn jako TS pokračoval v činnosti. Dodával stále nové informace a nejen o otci. Byl sám členem různých konspiračních skupin a výborů. Byl to velmi hodnotný spolupracovník.