| Zatah na hackery
| Rad a chaos v elektronickem pohranici
|
| Bruce Sterling | 2
| prelozil: Vaclav Barta, 2:423/59.1 nnn
nnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnn
Datove podsveti
Ukradni telefon / Telefandove a hackeri / Pohled z druhe
strany / Boardy: jadro undergroundu / Zakazane vedeni /
Zrozeni desperata / Tabory elity / Navnada na hackery /
Horky brambor / Valka s Legii / Terminus / Dokument 911 /
Fantasticke svety / Pravy cyberpunk
Bylo 9. kvetna 1990. Papez poradal msi v Mexico City.
Kseftari z Medelinskeho kartelu se na floridskem cernem trhu
pokouseli nakoupit rakety Stinger. V novinovych komiksech umiral
Doonesburyho Andy na AIDS.
A take doslo k udalosti, ktera si svou neobvyklosti
a propracovanou retorikou ziskala udivenou pozornost novin po
celych USA. Urad statniho zastupce ve Phoenixu v Arizone vydal
tiskovou zpravu, oznamujici celostatni policejni zatah proti
"ilegalnim aktivitam pocitacovych hackeru". Jeho oficialni nazev
byl "Operace Sundevil" ("Slunecni dabel").
V osmi odstavcich podavala tiskova zprava hola fakta:
sedmadvacet domovnich prohlidek, uskutecnenych 7. kvetna, tri
zatceni a sto padesat policistu v akci ve "dvanacti" mestech po
celych Spojenych statech. (Ruzne zpravy mistniho tisku uvadely
"trinact", "ctrnact" a "sestnact" mest.) Urad odhadoval ztraty
telefonnich spolecnosti v dusledku kriminalni cinnosti "az na
miliony dolaru". Uspech operace byl pripisovan Tajne sluzbe USA,
pomocnemu statnimu zastupci ve Phoenixu Timu Holtzenovi
a pomocne statni zastupkyni statu Arizona Gail Thackerayove.
Zvlastni zajem byl venovan vyrokum Garryho M. Jenkinse,
zverejnenym v tiskove zprave Ministerstva spravedlnosti. Pan
Jenkins byl zastupcem reditele Tajne sluzby USA a nejvyse
postavenym statnim predstavitelem, ktery se v Zatahu na hackery
primo angazoval.
"Dnes vyslala Tajna sluzba jasny signal vsem pocitacovym
hackerum, kteri se rozhodli porusovat zakony teto zeme v mylne
vire, ze se mohou vyhnout dopadeni ukrytem za sve relativne
anonymni pocitacove terminaly. (...) Vytvorili organizovane
skupiny za ucelem vymeny informaci usnadnujicich jejich
kriminalni aktivity. Tyto skupiny spolu casto komunikuji
prostrednictvim systemu pro predavani zprav mezi pocitaci,
zvanych 'bulletin boardy'. (...) Nase zkusenosti ukazuji, ze
mnozi z pocitacovych hackeru nejsou jiz pouhymi svedenymi
nezletilci, zneuzivajicimi pocitacu ve svych loznicich ke
zlomyslnym hram. Nyni jsou mezi nimi i vysoce kvalifikovani
pocitacovi profesionalove, pachajici pomoci pocitacu trestnou
cinnost."
Co byly zac tyto "organizovane skupiny" a "pocitacovi
profesionalove"? Odkud prisli? Co chteli? *Kdo* byli? Byli
"zlomyslni"? Byli nebezpecni? Jak se "svedenym nezletilcum"
podarilo zalarmovat Tajnou sluzbu USA? Jak rozsirena byla cela
tato zalezitost? Ze vsech skupin ucastniku Zatahu na hackery
- telefonnich spolecnosti, policie, ochrancu obcanskych prav
a hackeru samotnych - jsou hackeri tou zdaleka nejtajemnejsi,
zdaleka nejnepochopitelnejsi a zdaleka *nejgrotesknejsi*.
Aktivity hackeru jsou z historickeho hlediska nove a oni
sami se navic deli na mnozstvi obskurnich subkultur
s nejruznejsimi jazyky, motivy a hodnotami.
Prvnimi "protohackery" byli pravdepodobne oni bezejmenni
zlomyslni poslickove, ktere Bellova spolecnost hromadne
propustila z telefonnich ustreden v roce 1878.
Hackeri v puvodnim smyslu slova, tedy svobodomyslni, nicmene
zakona dbali pocitacovi nadsenci, povazuji za sve duchovni
predchudce zpravidla studenty elitnich technickych univerzit,
zvlaste M.I.T. a Stanfordu, v 60. letech.
Ale skutecne koreny moderniho hackerskeho *undergroundu* lze
sledovat nejspise k dnes uz davno zapomenutemu anarchistickemu
proudu hippies, znamemu jako Yippies ("jipis"). Yippies, kteri
vytvorili sve jmeno z nazvu vicemene fiktivni "Youth
International Party" ("Mezinarodni strany mladeze"),
uskutecnovali radikalni a dramaticky program surrealistickych
sabotazi a drzych politickych provokaci. K jeho zakladum patrila
skandalni promiskuita, otevrene a caste uzivani drog, svrzeni
vsech politikaru pres tricet let a okamzite ukonceni valky ve
Vietnamu, a to vsemi prostredky vcetne odlevitovani Pentagonu.
Dvema nejviditelnejsimi Yippies byli Abbie Hoffman a Jerry
Rubin. Rubin se nakonec stal wallstreetskym maklerem. Hoffman,
intenzivne hledany federalni policii, se sedm let ukryval
v Mexiku, Francii a Spojenych statech. Na uteku pokracoval
v psani a publikovani, vyuzivaje pomoci sympatizantu z americkeho
anarchisticko-levicackeho undergroundu. Vetsinou pouzival falesne
doklady a zivil se prilezitostnymi zamestnanimi. Nakonec si
nechal udelat plastickou operaci obliceje a prijal uplne novou
identitu jako jisty "Barry Freed". V roce 1980 se prihlasil
uradum a po usvedceni z drzeni kokainu stravil rok ve vezeni.
Jak slavne casy 60. let bledly, stavaly se Hoffmanovy nazory
mnohem pochmurnejsimi. V roce 1989 udajne spachal sebevrazdu - za
podivnych a pro nektere lidi dosti podezrelych okolnosti.
Rika se, ze materialy o Abbie Hoffmanovi shromazdene FBI
jsou tim nejrozsahlejsim vysetrovacim spisem, jaky kdy byl
o nejakem soukromem americkem obcanovi zalozen. (I kdyby to byla
pravda, zustava otazkou, zda FBI povazovala Abbieho Hoffmana za
skutecne nebezpeci - je docela dobre mozne, ze jeho spis byl
mimoradne velky proste proto, ze Hoffman kolem sebe na kazdem
kroku vytvarel barvite legendy.) Byl nadanym publicistou
a elektronicka media povazoval za prostor ke hram i k boji.
Aktivne se venoval manipulaci televiznich spolecnosti i jinych
naivnich a senzacechtivych medii pomoci ruznych divokych lzi,
fantastickych povesti, podvodu se zamenou osob a dalsich
nekalosti, spolehlive narusujicich dusevni rovnovahu policistu,
kandidatu na prezidenta a federalnich soudcu. Hoffmanovou
nejslavnejsi praci byla kniha vymluvne nazvana *Ukradni tuto
knihu*, ukazujici mladym a chudym hippies mnozstvi postupu, jak
"podojit" system podporovany zkostnatelymi trubci. *Ukradni tuto
knihu*, jejiz titul vyzyval ctenare k naruseni prave te
distribuce, ktera jim k ni umoznila pristup, muze byt chapana
jako duchovni predchudce pocitacoveho viru.
Hoffman, stejne jako mnoho jinych modernich spiklencu,
intenzivne vyuzival verejne telefony pro svoji agitacni cinnost
- ovsem misto minci zpravidla pouzival lacina mosazna tesneni.
Behem valky ve Vietnamu existoval zvlastni danovy priplatek
za pouziti telefonu; Hofman a jeho spolecnici mohli tvrdit,
a take tvrdili, ze jejich kradeze telefonniho spojeni jsou aktem
obcanske neposlusnosti, ze z principialnich duvodu odmitaji
prispivat na nezakonnou a nemravnou valku. Ale tato moralni
zasterka byla brzy odlozena. Porusovani pravidel naslo
ospravedlneni v hlubokem odcizeni a anarchistickem pohrdani
konvencnimi mestackymi hodnotami. Duvtipne zpusoby sizeni s lehce
politickym podtextem, cosi jako "anarchie podle potreb", se mezi
Yippies staly velmi popularnimi, a protoze sizeni bylo tak
uzitecne, prezilo i samotne hnuti Yippies. Na pocatku 70. let
bylo pomerne snadne naucit se telefonovat bez placeni, opatrit si
elektrinu a plyn "zdarma" nebo dostat z prodejnich automatu ci
parkomeru penize na drobna vydani. Pro sireni techto znalosti
byla zapotrebi organizace a pro skutecne pachani drobnych kradezi
drzost a dobre nervy, ale Yippies zadny z techto predpokladu
nechybel. V kvetnu roku 1971 zacali Abbie Hoffman a telefonni
nadsenec znamy pod sarkastickou prezdivkou "Al Bell" publikovat
bulletin nazvany *Youth International Party Line* ("Politika
Mezinarodni strany mladeze"). Bulletin se zabyval usporadavanim
a propagaci metod sizeni, zvlaste sizeni telefonu, pro radost
nevazaneho undergroundu a na vztek vsem radnym obcanum.
Kradez telefonniho spojeni jako politicka taktika zarucovala
priznivcum Yippies nicim neruseny pristup k dalkovym spojum bez
ohledu na jejich chronicky nedostatek organizace, discipliny,
penez a dokonce i stalych adres.
*YIPL* vychazel nekolik let v Greenwich Village v New Yorku.
Pak "Al Bell" vicemene opustil ztencujici se rady Yippies
a zmenil jmeno bulletinu na *TAP* neboli "Program technicke
asistence". Po skonceni valky ve Vietnamu ztratil americky
radikalni disent sve ostri. Ale v te dobe uz se "Al Bell" a dalsi
tucet kmenovych prispevatelu *TAPu* utrhli ze retezu a prisli na
chut poteseni z cire *technicke moci*.
V novych clancich nahradil politicke slogany nelitostny
technicky zargon, pocta ci parodie na originalni technicke
dokumenty Bellu, ktere redaktori *TAPu* podrobne studovali, bez
povoleni reprodukovali a extrahovali z nich uzitecne informace.
Elita *TAPu* si libovala v pysnem vlastnictvi vedomosti
nezbytnych k prekonani systemu.
"Al Bell" rezignoval koncem 70. let a na jeho misto
nastoupil "Tom Edison"; ctenari *TAPu* (celkem asi 1400 lidi) se
zacali zajimat o telex a o novy fenomen pocitacovych siti. V roce
1983 zhari zapalili "Tomu Edisonovi" dum a ukradli jeho pocitac.
Pro *TAP* to byla smrtelna rana (ackoli slavna znacka byla
vzkrisena v roce 1990 mladym pocitacovym desperatem z Kentucky
zvanym "Predat0r".)
Jakmile telefony zacaly vydelavat penize, zacali nekteri
lide okradat telefonni spolecnosti. Legie drobnych telefonnich
zlodejicku mnohonasobne prevysuji pocty "telefandu" ("phreaks"
- slovo slozene z "phone" a "freak"), kteri "studuji system" jako
intelektualni vyzvu. V oblasti New Yorku, ktery je jiz dlouho
centrem americkeho zlocinu, dochazi kazdy rok k vice nez 150 000
fyzickych utoku proti verejnym telefonum! Pri peclivem pruzkumu
se ukaze, ze moderni verejny telefon je ve skutecnosti malym
trezorem, jehoz design byl vylepsovan po cele generace, aby
odolal kovovym pliskum, elektrickym sokum, kusum ledu misto
minci, pacidlum, magnetum, paklicum i bouchacim kulickam. Verejne
telefony musi prezit v nepratelskem, chtivem svete a moderni
verejny telefon je stejne unikatnim vysledkem evoluce jako treba
kaktus.
Protoze telefonni site se objevily drive nez site
pocitacove, objevili se i delikventi znami jako "telefandove"
drive nez delikventi znami jako "hackeri". V praxi je dnes rozdil
mezi cinnosti techto skupin velmi nezretelny, stejne jako je
nezretelny rozdil mezi telefony a pocitaci. Telefonni sit byla
digitalizovana a pocitace se naucily "hovorit" po telefonnich
linkach. Co horsiho - jak varoval pan Jenkins z Tajne sluzby
- nekteri hackeri se naucili krast, a nekteri zlodeji se naucili
"hackovat".
Navzdory vsem nejasnostem lze stale rozlisit nektere druhy
chovani typicke jednak pro telefandy, jednak pro hackery. Hackeri
se intenzivne zajimaji o "system" sam o sobe a radi se napojuji
na stroje. Telefandove, kteri jsou spolecenstejsi, manipuluji se
systemem s vynalozenim minimalniho usili, aby se jeho
prostrednictvim dostali k jinym lidem - rychle, lacino a bez
ohledu na pravidla.
Pro telefandy je tou nejlepsi zabavou "most", ilegalni
telefonicka konference tuctu upovidanych spiklencu, od pobrezi
k pobrezi, trvajici mnoho hodin - a samozrejme, uctovana nekomu
jinemu, nejradeji nejake velke spolecnosti. Jak konference
telefandu pokracuje, jedni ucastnici zavesuji (nebo jednoduse
pusti sluchatko a odtanci do prace, do skoly ci hlidat deti),
zatimco ostatni telefonuji novym partnerum, pokud mozno z jineho
kontinentu, a zvou je, aby se pridali. Vychloubaji se, chvastaji,
naparuji, lzou, vymenuji si technicke perlicky, vymyslene
zazitky, divoke famy a zlomyslne pomluvy.
Na nejnizsi pricce telefandovskych dovednosti stoji kradez
pristupoveho kodu. Nauctovat hovor na cislo nekoho jineho je
samozrejme primitivni taktika, nevyzadujici prakticky zadnou
odbornost. Tato cinnost je velice rozsirena, zvlast mezi
osamelymi lidmi, kteri nemaji moc penez a ziji daleko od domova.
Kradeze kodu kvetou v internatech, kasarnach i mezi staveci
rockovych skupin. Posledni dobou se kradeze pristupovych kodu
rychle rozsirily mezi americkymi pristehovalci ze zemi tretiho
sveta, kteri produkuji ohromne nezaplacene ucty za dalkove
telefonni hovory na Karibske ostrovy, do Jizni Ameriky
a Pakistanu.
Nejjednodussim zpusobem, jak ukrast telefonni kod, je
podivat se sve obeti pres rameno, kdyz voli svuj vlastni na
verejnem telefonu. Tato technika, znama jako "surfing", je casto
uplatnovana na letistich, autobusovych zastavkach a vlakovych
nadrazich. Ukradeny kod je za nekolik dolaru prodan. Jeho kupec
nepotrebuje k jeho zneuziti zadne pocitacove znalosti; zavola
jednoduse mamince do New Yorku, Kingstonu nebo Caracasu
a beztrestne se vyhne zaplaceni uctu za dalkovy hovor.
Cena teto primitivni telefandovske aktivity je mnohem,
mnohem vetsi nez financni ztraty zpusobene ilegalnimi pruniky
hackeru do pocitacovych siti. Od poloviny do konce 80. let, nez
telekomunikacni spolecnosti zavedly prisnejsi bezpecnostni
opatreni, bylo kouzelne snadne krast pristupove kody *pocitacem*
a tato technika byla obecne pouzivana v digitalnim undergroundu,
mezi telefandy i hackery. Spocivala v naprogramovani pocitace
tak, aby zkousel kody jeden po druhem, dokud nenasel ten pravy.
Jednoduche programy uskutecnujici tuto cinnost byly
v undergroundu bezne dostupne; behem jedne noci provozu mohl
pocitac ziskat asi tucet platnych cisel. A program se dal
spoustet znovu a znovu po cele tydny, az jeho majitel shromazdil
celou knihovnu kradenych kodu.
Dnes je mozne zjistit automaticke vytaceni stovek cisel
behem nekolika hodin a rychle vystopovat jeho zdroj. Stejne tak
je mozne zjistit opakovane zneuzivani ukradeneho kodu. Ale v 80.
letech bylo publikovani ukradenych kodu pro klubajici se hackery
veci elementarni etikety. Tou nejjednodussi cestou, jak prokazat
sve najezdnicke kvality, bylo ukrast pomoci opakovaneho vytaceni
cisel kod a nabidnout ho "verejnosti" k volnemu pouziti. Kody
mohly byt kradeny i pouzivany z naprosteho bezpeci vlastni
loznice, prakticky beze strachu z dopadeni a trestu.
Nez pocitace s pripojenymi modemy zaplavily americke
domacnosti, pouzivali telefandove svuj vlastni telekomunikacni
hardware, slavnou "modrou skrinku". Tento zlodejsky nastroj
(dnes, v digitalnich telefonnich systemech, uz temer
nepouzitelny) dokazal primet telefonni ustrednu, aby povolila
volny pristup na dalkove linky. Dosahoval toho napodobenim
systemoveho signalu, tonu o frekvenci 2600 hertzu.
Steven Jobs a Steve Wozniak, zakladatele firmy Apple
Computer, si sveho casu privydelavali prodejem modrych skrinek po
kalifornskych internatech. V te dobe rada lidi nepovazovala
pouzivani modre skrinky za kradez, ale spise za zajimavy (byt
ponekud podfukarsky) zpusob neskodneho vyuziti prebytecne
telefonni kapacity. Konec koncu, dalkove linky proste *cekaly na
pouziti*. Vazne, komu to skodilo? Kdyz *neposkozujes* system,
*nespotrebovavas* zadne zdroje a nikdo *nezjisti*, co jsi delal,
tak co jsi udelal spatneho? Co jsi vlastne *ukradl*? Kdyz v lese
spadne strom a nikdo ho neslysi, proc je ten hluk dulezity?
I dnes je na takovou otazku tezke odpovedet.
Telefonni spolecnosti ovsem nepovazovaly modre skrinky za
zadnou legraci. Kdyz napriklad radikalni kalifornsky casopis
*Ramparts* ("Zakopy") v cervnu roku 1972 publikoval schema
zapojeni "neme skrinky", byl zabaven policii a uredniky Pacific
Bellu. Nema skrinka, varianta modre skrinky, dovolovala svemu
uzivateli prijimat dalkove hovory, aniz by za ne volajici platil.
Tento nastroj byl podrobne popsan v clanku v *Ramparts*, ironicky
nazvanem "Domaci regulace telefonni spolecnosti". Zverejneni
tohoto clanku bylo povazovano za poruseni sekce 502.7
kalifornskeho trestniho zakoniku, jez zakazuje vlastnictvi
nastroju umoznujicich telefonicke podvody a prodej "planu nebo
instrukci k jakekoli pomucce, pristroji nebo nastroji urcenych
k vyhnuti se placeni telefonnich poplatku".
Distribuce tohoto cisla *Ramparts* byla zakazana a vytisky
u prodejcu zabaveny. Nasledna financni ztrata napomohla ke krachu
casopisu. Z hlediska svobody projevu to byl nebezpecny precedens,
ale likvidace nevyznamneho alternativniho casopisu
telekomunikacni spolecnosti se tenkrat nesetkala s vaznym
odporem. I ve svobodomyslne Kalifornii 70. let prevladal nazor,
ze na znalostech telefonni site je cosi posvatneho a ze telefonni
spolecnosti maji pravni i moralni narok branit se proti
ilegalnimu sireni takovych vedomosti. Telekomunikacni informace
byly vetsinou natolik specializovane, ze bezny obcan by jim
stejne nedokazal porozumet. Nebyly-li by publikovany, malokdo by
je postradal. Nezdalo se, ze by publikace takovych materialu byla
casti role svobodneho tisku.
V roce 1990 inspirovali spojari podobny utok proti
telefandovsko-hackerskemu elektronickemu magazinu *Phrack*.
Pripad *Phrack* se stal centralnim pravnim sporem Zatahu na
hackery a vyustil do ohromne kontroverze. Vydavani *Phracku* bylo
tez pozastaveno, prinejmensim docasne, ale tentokrat za to jak
telekomunikacni spolecnosti, tak jejich policejni spojenci
zaplatili mnohem vyssi cenu. Pripad *Phrack* podrobne prozkoumame
pozdeji.
Telefonovani bez placeni je dnes stale velmi zivou socialni
aktivitou. Kvete daleko vic nez znamejsi a obavanejsi cinnost
"pocitacovych hackeru". Rychle se siri jeho nove formy,
vyuzivajici nove slabiny sofistikovanych telefonnich sluzeb.
Mobilni telefony jsou zvlast zranitelne; jejich cipy lze
reprogramovat, takze hlasi falesne cislo volajiciho a znemoznuji
vyuctovani. Dalsim dusledkem je zabraneni policejnimu odposlechu,
prispivajici k oblibe mobilnich telefonu mezi obchodniky
s drogami. "Prodej hovoru" z piratskych mobilnich telefonu muze
byt, a take je, provozovan z aut, pohybujicich se mezi
retranslacnimi stanicemi mistni telefonni site a prodavajicich
kradene sluzby. Jedna se o elektronickou verzi stejneho principu,
na jakem funguje pojizdny stanek se zmrzlinou.
[...]
Oznaceni "hacker" ma z historickeho hlediska smulu. Tato
kniha, *Zatah na hackery*, ma jen malo co rici o "hackovani"
v lepsim, puvodnim smyslu tohoto slova. Tento termin muze
oznacovat intelektualni pruzkum nejvyssich a nejhlubsich moznosti
pocitacovych systemu. Muze popisovat odhodlani ucinit pristup
k pocitacum a informacim co mozna nejsirsim a nejsvobodnejsim.
Jeho casti muze byt pevne presvedceni, ze v pocitacich je mozno
nalezt krasu, ze gracieznost dokonaleho programu dokaze obohatit
racionalni i duchovni stranku cloveka. Tak popsal zivotni nazor
hackeru Steven Levy ve sve vysoce cenene historii pocitacovych
pionyru *Hackeri*, vydane v roce 1984.
Hackeri vsech druhu jsou az po okraj naplneni heroickym
odporem k byrokracii. Touzi po uznani sveho archetypu jako
postmoderniho elektronickeho ekvivalentu kovboje a horala.
Zaslouzi-li si takovou reputaci, rozhodne teprve historie. Ale
mnoho hackeru - vcetne tech mimo zakon, kteri pronikaji do cizich
pocitacu a jejichz aktivity jsou definovany jako trestny cin - se
skutecne snazi dostat sve reputaci pocitacoveho kovboje.
A vzhledem k tomu, ze elektronika a telekomunikace jsou stale
temer neprozkoumanymi teritorii, mohou hackeri objevit opravdu
*cokoli*.
Pro nektere lidi je absolutni svoboda akce stejne dulezita
jako vzduch, ktery dychaji a spontanni cinnost je jim zivotnim
smyslem a cilem, otevira brany do zazracnych krajin a ke zvyseni
potencialu kazdeho cloveka. Ale pro mnoho lidi - pro cim dal tim
vic lidi - je hacker zlovestna postava, nenormalni vychloubac
a anarchista pripraveny vyrazit ze sveho sklepniho ukrytu a pro
zabavu znicit zivoty jinych lidi.
Jakakoli forma moci bez zodpovednosti, bez pevnych a jasnych
omezeni a protivah vyvolava strach - a pravem. Meli bychom si
uprimne pripustit, ze hackeri *vzbuzuji* strach a ze zaklad
tohoto strachu neni iracionalni. Strach z hackeru je mnohem
hlubsi nez strach z pouhe kriminalni aktivity.
Utoky na telefonni sit a jeji manipulace maji zneklidnujici
politickou dimenzi. V Americe jsou pocitace a telefony dulezitym
symbolem organizovane autority a technokraticke obchodni elity.
Ale Amerika ma i tradici vzpoury proti temto symbolum, proti
vsem velkym podnikovym pocitacum a vsem telefonnim spolecnostem.
Zila anarchismu, pevne vrostla do americke duse, se raduje ze
zmatku a bolesti vsech byrokracii, vcetne technologickych.
Tento pristup je casto poznamenan zlomyslnosti
a vandalstvim, nicmene je podstatnou a cenenou casti americke
narodni povahy. Muz mimo zakon, rebel, drsny samotar, pionyr,
jeffersonovsky hrdina, obcan usilujici o sve stesti a vzdorujici
natlaku - kazdy American zna tyto postavy, a mnozi vyzdvihuji
a haji jejich odkaz.
Mnoho poctivych, zakona dbalych obcanu vykonava dnes vysoce
kvalifikovanou praci na pocitacich - praci, jez ma jiz nyni
ohromne dusledky pro celou spolecnost a jez bude mit jeste mnohem
vetsi dusledky v pristich letech. Popravde receno, tito
talentovani, pracoviti, zakona dbali, dospeli, cilevedomi lide
jsou pro soucasny klid a poradek mnohem nebezpecnejsi nez
jakakoli delikventni skupina romantickych kluku. Zakona dbali
hackeri maji schopnosti, moznosti a odhodlani ke zcela
nepredvidatelnym zasahum do zivota jinych lidi. Maji prostredky,
motiv i prilezitost k drastickym experimentum s americkym
socialnim poradkem. Jsou-li omezeni pozadavky kariery ve statnich
sluzbach, na univerzitach nebo ve velkych mezinarodnich
spolecnostech a nuceni chovat se podle pravidel a nosit kravaty
a saka, je jejich svoboda akce ohranicena aspon beznymi
konvencemi. Ale maji-li volny prostor, sami nebo v malych
skupinach, a hnani imaginaci a podnikavym duchem, dokazi pohnout
horami - a svrhnout je primo do vasi kancelare ci obyvaciho
pokoje.
Tito lide, jako socialni skupina, instinktivne chapou, ze
vseobecny politicky utok proti hackerum bude nakonec rozsiren
i proti nim; ze termin hacker, je-li demonizovan, muze byt pouzit
k jejich odstaveni od prevodovych pak moci a ohrozit samu jejich
existenci. Existuji hackeri, kteri vytrvale verejne kritizuji
jakekoli znevazovani vzneseneho titulu hacker. Prirozene
a pochopitelne pocituji odpor k degradaci svych hodnot, ktera je
implicitne obsazena v pouzivani pojmu hacker jako synonyma
pro pocitacoveho zlocince.
Tato kniha, podle meho nazoru bohuzel nevyhnutelne, prispiva
spise k devalvaci tohoto pojmu. Zabyva se zejmena "hackery" podle
novejsi a beznejsi definice, tj. temi, kteri pronikaji do
pocitacovych systemu potaji a bez povoleni. Tito lide jsou
rutinne oznacovani jako "hackeri" prakticky vsemi policejnimi
uredniky, kteri se profesionalne zabyvaji pripady zneuzivani
pocitacu. Americka policie nazyva temer kazdy zlocin spachany na,
s, okolo nebo proti pocitaci "hacking".
A co je nejdulezitejsi, "hacker" je jmeno, ktere davaji
ilegalni uzivatele pocitacu *sami sobe*. Nikdo, kdo pronika do
pocitacovych systemu, se dobrovolne neoznacuje za "zlodeje
pristupovych prav", "pocitacoveho delikventa", "pirata",
"divokeho hackera" ci "technogangstera". V nadeji, ze tisk
a verejnost nechaji puvodni smysl slova "hacker" na pokoji, byla
vymyslena rada nelichotivych oznaceni. Ale pouziva je malokdo.
(Vynechal jsem pojem "cyberpunker", ktery je ve skutecnosti
uzivan nekterymi hackery i policejnimi uredniky. Tento termin
pochazi z literarnich kruhu a ma jiste zajimave konotace, nicmene
dnes se stal, stejne jako pojem hacker, slovem oznacujicim
zlodeje.)
V kazdem pripade, ilegalni uzivani pocitacu nebylo puvodnim
hackerum nijak cizi. Dychavicne systemy 60. let vyzadovaly
pomerne rozsahle chirurgicke zasahy k pouhemu udrzeni v provozu.
Uzivatele pronikali do nejodlehlejsich a nejtemnejsich zakouti
svych operacnich systemu temer rutinne. "Pocitacova bezpecnost"
v tehdejsich primitivnich systemech byla v nejlepsim pripade
privazkem. Duraz byl kladen na fyzickou bezpecnost
- predpokladalo se, ze kazdy, kdo ma pravo priblizit se k drahemu
a slozitemu hardwaru, musi byt plne kvalifikovany profesional.
Na vysokych skolach to ovsem znamenalo, ze asistenti,
postgradualni studenti, radni studenti a nakonec byvali studenti
a vsichni jejich pratele ziskali pristup do pocitacovych
stredisek, nebo je dokonce i vedli.
Cilem univerzit neni a nikdy nebylo strezit bezpecnost
cennych vedomosti. Naopak, univerzity, o stovky let starsi nez
"trh s informacemi", jsou neziskove kulturni instituce, jejichz
(deklarovanym) smyslem a cilem je objevovat pravdu, vedeckymi
postupy ji kodifikovat a posleze ucit. Maji *predavat pochoden
civilizace*, ne cpat studentum vedomosti do hlavy. Akademicke
hodnoty jsou neslucitelne s hodnotami obchodniku s informacemi.
Prikladem muze byt vseobecne a neskryvane piratske kopirovani
programu i dat uciteli na vsech stupnich, od materske skolky
vyse.
Tento stret hodnot byl zivnou pudou kontroverzi. Mnoho
hackeru, kteri se ucili ovladat pocitace v 60. letech, vzpomina
na toto obdobi jako na cas partyzanske valky proti "informacni
aristokracii" salovych systemu. Mladici, kteri tehdy chteli
pracovat s pocitaci, museli o pristup k nim bojovat, a mnozi
z nich nebyli povzneseni nad pouzivani jistych, rekneme,
"zkratek". V prubehu let tato praxe vyvedla vypocetni techniku ze
sterilnich laboratori technokratu v bilych plastich a zpusobila
explozivni rozvoj vyuziti pocitacu v beznem zivote - zejmena
*osobnich* pocitacu.
Nektere z techto mladiku pristup k technicke moci doslova
uhranul. Vetsina zakladnich technik ilegalniho pristupu do
systemu - zjistovani hesel, zadni vratka, maskarady, trojske kone
- byla vynalezena v prostredi univerzit 60. let, v pocatcich
pocitacovych siti. Prilezitostne zkusenosti s pronikanim do
systemu byly beznou soucasti neformalniho curricula vetsiny
"hackeru", vcetne mnoha budoucich sefu mamutich spolecnosti.
Malokdo vne male subkultury pocitacovych nadsencu premyslel
o nasledcich "vloupani do pocitacu". Tato aktivita nebyla nijak
popularizovana, tim mene kriminalizovana.
V 60. letech nebyly jeste pojmy jako "vlastnictvi"
a "soukromi" v cyberspace definovany. Pocitace nebyly pro
spolecnost nezbytne. Neexistovaly zadne velke pocitacove databaze
citlivych obchodnich informaci, ktere by se daly bez povoleni
cist, kopirovat, mazat, menit ci sabotovat. V tech davnych casech
byla jejich dulezitost mala - ale rostla, exponencialne, spolu
s rustem pocitacu.
V 90. letech se komercni a politicke tlaky staly
neudrzitelnymi a prolomily hranice hackerske subkultury. Cinnost
hackeru se stala prilis dulezitou, nez aby byla ponechana jim
samym. Spolecnost musela vzit v uvahu ekonomicke aspekty
cyberspace a vymezit neuchopitelny, abstraktni cyberspace jako
uzemi se soukromymi parcelami. Akce hackeru zacaly byt posuzovany
v novem kontextu "informacni spolecnosti" 90. let, zavisle na
serioznim, zodpovednem pouzivani pocitacu.
Co tedy znamena proniknout ilegalne do pocitace a pouzivat
jeho vypocetni kapacitu, nebo si prohlizet jeho soubory,
a nepusobit pritom zadne jine skody? Co jsou hackeri vlastne zac,
jak ma spolecnost - a zakon - definovat jejich cinnost? Jsou to
jen neskodni *intelektualove*, hledajici informace? Jsou to
*voyeuri*, cmuchalove, narusitele soukromi? Meli by byt prisne
trestani jako potencialni *spioni*, at uz politicti nebo
prumyslovi? Nebo jsou to jen obycejni *delikventi*, podobni
mladistvym vandalum? Je jejich cinnost *kradezi sluzeb*? Konec
koncu vyuzivaji cizi pocitace, bez povoleni a bez placeni. Je to
*defraudace*? Mozna spis *pouzivani falesnych jmen*. Nejbeznejsi
zpusob ilegalniho pruniku je ukrast nebo odposlechnout cizi heslo
a vstoupit do systemu pod jmenem jine osoby - osoby, ktere casto
zustane ostuda i ucet.
Mozna, ze medicinsky pristup je lepsi - hackeri by meli byt
povazovani za nemocne, za *pocitacove narkomany*, kteri nejsou
schopni kontrolovat sve nezodpovedne, nutkave chovani.
Ale tyto seriozni uvahy znamenaji pro lidi, ktere posuzuji,
velmi malo. Z hlediska hackerskeho undergroundu jsou vsechny
zminene postrehy legracni, mylne, hloupe nebo nesmyslne.
Nejdulezitejsi presvedceni undergroundovych hackeru - od 60. let
az do dneska - je presvedceni, ze jsou *elita*. Kazdodenni strety
v undergroundu se netykaji sociologickych definic - kdo by se
o ne staral? - ale moci, znalosti a postaveni mezi kolegy.
Kdyz jsi hacker, pevne presvedceni o tvem elitnim postaveni
ti umoznuje porusovat, nebo rekneme radeji "presahovat",
pravidla. Neznamena to ovsem, ze *vsechna* pravidla jdou k certu.
Pravidla, ktera hackeri porusuji, jsou *nedulezita* - pravidla
natvrdlych hrabivych byrokratu z telekomunikacnich spolecnosti
a ignorantskych otrapu z vlady. Hackeri maji *vlastni* pravidla,
rozlisujici elegantni, elitni chovani od chovani, ktere je
idiotske, zradne a odporne. Tato pravidla jsou ovsem nepsana
a prosazovana neautoritativne, vyzadovanim respektu ke skupinovym
tradicim. Jako vsechny systemy zavisejici na nevyslovenem
presvedceni, ze vsichni ostatni jsou fajn kluci, jsou i tato
pravidla snadno zneuzitelna. Hackerske mechanismy "kolegialniho
natlaku" - "telefonni soudy" a ostrakizovani - jsou zridkakdy
uzivany a zridkakdy funguji. Pri vyrizovani uctu mezi hackery se
spise uplatnuji jedovate pomluvy, vyhruzky a elektronicke
obtezovani, ovsem tyto metody zridkakdy donuti protivnika
k totalnimu ustupu ze sceny. Jedinym zpusobem, jak se opravdu
zbavit nejakeho hnusneho, odporneho a zradneho hackera je
*predhodit ho policii*. Na rozdil od mafie ci Medelinskeho
kartelu nemuze hackerska elita sve zradce, odpadliky a potizisty
proste odpravit, takze vzajemne udavani je vyuzivano prekvapive
casto.
V hackerskem podsveti neexistuje zadna tradice mlceni ci
"omerty". Hackeri mohou byt uzavreni, dokonce stydlivi, ale kdyz
mluvi, vychloubaji se, chvastaji a naparuji. Temer vsechno, co
hackeri delaji, je *neviditelne*. Kdyby se nevychloubali,
nechvastali a nenaparovali, *nikdo by se to nikdy nedozvedel*.
Nemas-li nic, cim by ses mohl vychloubat, chvastat a naparovat,
nikdo z undergroundu se o tobe nedoslechne, nebude te respektovat
a spolupracovat s tebou.
Cestou, jak ziskat v undergroundu reputaci, je rici ostatnim
hackerum o vecech, ktere nejsou verejne zname a daji se zjistit
jen nejakym originalnim podfukem. Zakladni menou digitalniho
undergroundu, ekvivalentem morskych ulit mezi obyvateli Nove
Guineje, je tedy zakazane vedeni. Hackeri ho shromazduji, vasnive
zkoumaji, zuslechtuji, vymenuji a mluvi o nem a mluvi. Mnoho
hackeru dokonce trpi podivnym nutkanim *ucit* - sirit etos
a znalosti digitalniho undergroundu. Delaji to, i kdyz jim to
neprinasi zadne zvlastni vyhody a predstavuje vazne osobni
riziko.
A kdyz se jim jejich riskovani nevyplati, pokracuji ve
vysvetlovani a kazani - k novym posluchacum, totiz k policistum,
kteri je vyslychaji. Temer kazdy zatceny hacker rekne vsechno, co
vi. Vsechno o svych pratelich, ucitelich, zacich, vsechny
legendy, povesti, vyhruzky, strasidelne pribehy, pomluvy
a halucinace. To je pro policii samozrejme vyhoda - pokud
kriminaliste neuveri hackerske mytologii.
Telefandove jsou mezi delikventy vyjimecni svym odhodlanim
volat policistum - do kancelare i domu - a seznamovat je se
stavem sve mysli. Je tezke neinterpretovat toto chovani jako
*koledovani si o zatceni* - skutecne jde o nebezpecnou hru
s ohnem. Policisty takove provokace samozrejme podrazdi, takze
vyvinou znacne uslili, aby drze provokatery zkrotili. Chovani
telefandu lze vsak vysvetlit i jako dusledek elitarskeho pohledu
na svet, tak vylucneho a uzavreneho, ze v nem elektronicka
policie neni chapana jako policie v pravem slova smyslu, ale
spise jako *nepratelsti telefandove*, ktere lze kritizovat a
"privest k rozumu".
Nejpompeznejsi hackerskou predstavou je vira, ze jsou
prukopnickou elitou noveho elektronickeho sveta. Snaha primet je
dodrzovat demokraticky vytvorene zakony soucasne americke
spolecnosti je chapana jako represe a perzekuce. Konec koncu,
argumentuji, kdyby se byl Alexander Graham Bell smiril s pravidly
telegrafovani Western Unionu, nebyly by dnes zadne telefony.
Kdyby byli Jobs a Wozniak uverili, ze IBM je pocatkem a koncem
vsech veci, nebyly by dnes zadne osobni pocitace. Kdyby se byli
Benjamin Franklin a Thomas Jefferson snazili "pracovat v ramci
systemu", nebyly by dnes zadne Spojene staty americke.
Toto je pro hackery nejen clanek soukrome viry; je to idea,
ktere zasvecuji vasnive manifesty. Nasleduje nekolik typickych
prikladu z jednoho zvlaste vymluvneho hackerskeho manifestu,
"TechnoRevoluce", jehoz autorem je "Dr. Crash" ("Krach"). Tento
manifest byl publikovan v elektronicke forme v casopise *Phrack*,
svazek 1, cislo 6, soubor 3.
"Abychom plne vysvetlili prave motivy hackeru, musime se
nejprve kratce obratit do minulosti. V 60. letech postavila
skupina studentu MIT prvni moderni pocitacovy system. Pro tuto
divokou, nespoutanou skupinu mladych muzu byl poprve pouzit titul
'hacker'. Systemy, ktere vytvorili, mely slouzit k reseni
svetovych problemu a ku prospechu celeho lidstva.
Jak kazdy vi, situace se vyvijela jinak. Pocitacove systemy
byly uzurpovany velkymi komercnimi organizacemi a vladou.
Zazracne zarizeni, urcene k obohaceni zivota, se stalo zbrani
pouzivanou k odlidstovani cloveka. Pro vladu a komercni
organizace neznamenaji lide nic vic nez prostor na disku. Vlada
nepouziva pocitace, aby zorganizovala pomoc chudym, ale aby
kontrolovala smrtici nuklearni zbrane. Prumerny American ma
pristup jen k mikropocitacum, jejichz cena je pouze zlomkem toho,
co za ne plati. Obchodnici udrzuji opravdu spickove vybaveni
z dosahu lidi, za ocelovou zdi neuveritelne vysokych cen
a byrokracie. Z tohoto stavu spolecnosti se zrodilo hackerstvi.
(...)
Samozrejme, vlada nechce, aby byl technologicky monopol
narusen, takze postavila hackery mimo zakon a tresta kazdeho, kdo
je chycen. Telefonni spolecnosti jsou dalsim prikladem zneuzivane
technologie, k niz je lidem zamezovan pristup pomoci vysokych
cen. (...)
Hackeri casto zjistuji, ze jejich vybaveni, v dusledku
monopolni taktiky pocitacovych spolecnosti, neni pro jejich ucely
dostatecne. Nasledkem vyderacsky vysokych cen je nemozne legalne
zakoupit potrebne vybaveni. Tato potreba dala vzniknout dalsimu
segmentu boje: kreditnimu nakupu. Kreditni nakup je zpusob, jak
ziskat nezbytne zbozi bez placeni. Pricinou toho, ze kreditni
nakup je tak snadny, je opet hloupost obchodniku, coz ukazuje, ze
svetovy obchod je v rukou lidi s podstatne nizsim technickym
know-how, nez mame my, hackeri. (...)
Hackerstvi musi pokracovat. Musime ucit novacky tomuto
umeni. (...) At uz delas cokoli, pokracuj v boji. At uz to vis,
ci nikoli, jsi-li hacker, jsi revolucionar. Nemas se ceho bat,
jsi na spravne strane."
Obrana "kreditniho nakupu" je vzacna. Vetsina hackeru
povazuje kradez z uctu kreditnich karet za "mor" undergroundu, za
opovrzenihodnou a nemoralni cinnost, jez, a to je ze vseho
nejhorsi, se cloveku zpravidla nevyplati. Nicmene manifesty
propagujici kradeze z uctu kreditnich karet, umyslne shazovani
pocitacovych systemu a dokonce akty fyzickeho nasili, napriklad
vandalismu a zharstvi, je v undergroundu mozno najit. Takove
vychloubacne hrozby jsou policii brany pomerne vazne. A ne kazdy
hacker je abstraktni, platonicky pocitacovy aktivista. Par z nich
ma znacne zkusenosti s otviranim zamku, vykradanim verejnych
telefonu a ruznymi metodami vloupani.
Hackeri se ruzni svym stupnem nenavisti k autoritam
a nasilnickosti sve retoriky. Ale vsichni v zasade nerespektuji
zakon. Nepovazuji soucasna pravidla chovani v cyberspace za
zadouci usili o ochranu prava a poradku a udrzeni bezpeci.
Povazuji je za nemoralni snahu bezduchych spolecnosti chranit sve
zisky a nicit opozici. "Hloupi" lide, vcetne policie, obchodniku,
politiku a novinaru, proste nemaji pravo soudit akce elitnich
expertu, uskutecnujicich technickou revoluci.
Hackeri jsou zpravidla zaci a studenti, kteri si sami
nevydelavaji na zivobyti. Casto pochazeji z pomerne dobre
situovanych stredostavovskych rodin a maji vyrazne preziravy
vztah k materialnim pozitkum (tedy, s vyjimkou pocitacoveho
vybaveni). Kazdy, koho motivuje touha po pouhych penezich (na
rozdil od touhy po moci, znalostech a statusu), je rychle odepsan
jako zabedneny pitomec, jehoz hodnoty mohou byt pouze
zkorumpovane a opovrzenihodne.
Dnesni bohemove digitalniho undergroundu vyrustali v 70.
a 80. letech a povazuji spolecnost jako celek za bazinu
plutokraticke korupce, kde je kazdy od prezidenta dolu na prodej
a pravidla urcuji ti, kdo si je zaplati.
Je zajimave, ze na opacne strane barikady existuje pokriveny
odraz stejneho pristupu. Policiste jsou jednou z nejvyraznejsich
socialnich skupin americke spolecnosti, ktera nema
materialisticke cile a je motivovana nikoli pouhymi penezi, ale
idealy sluzby, spravedlnosti, esprit de corps a, samozrejme, svym
vlastnim druhem moci a specializovanych vedomosti. Je
pozoruhodne, jak casto ideologicka valka mezi policajty a hackery
obsahuje hneviva obvineni, ze druhe strane jde jen o spinavy
dolar. Hackeri se vytrvale usklibaji, ze organizatori jejich
trestniho stihani touzi po teplych misteckach pravniku
telekomunikacnich spolecnosti a policiste vysetrujici pocitacove
zlociny se pozdeji hodlaji napakovat jako dobre placeni
bezpecnostni konzultanti v privatnim sektoru.
Ze sve strany policiste bezne kladou rovnitko mezi vsechny
hackerske trestne ciny a rozbijeni verejnych telefonu krumpacem.
Vycty "financnich ztrat" vzniklych v dusledku pruniku do pocitacu
jsou notoricky prehnane. Neautorizovane zkopirovani dokumentu
z ciziho pocitace je moralne postaveno na stejnou uroven jako
loupez, rekneme, pul milionu dolaru z majetku spolecnosti.
Nezletily hacker, ktery se zmocnil "duverneho" dokumentu, ho za
takovou sumu zarucene neprodal, nema pravdepodobne zadnou
predstavu, jak jeho prodej zaridit, a jeste pravdepodobneji ani
nevi, co vlastne sebral. Neziskal ze sveho zlocinu ani cent
zisku, nicmene moralne je postaven na roven zlodeji, ktery
vykradl kostelni pokladnicku a zmizel do Brazilie.
Policiste chteji verit, ze vsichni hackeri jsou zlodeji.
V americkem pravnim systemu je nesnadne, temer nemozne, odsoudit
lidi do vezeni jen proto, ze se chteji dozvedet veci, jez je jim
zakazano znat. V americkem kontextu je temer kazdy duvod
k potrestani lepsi nez veznit lidi kvuli ochrane jistych druhu
informaci. Nicmene *restrikce informaci* je esenci boje proti
hackerum.
- pokracovani -
.