Manželé MUDr. Josef a Naděžda Kalných v roce 1965 za 57. 000 koupili od Jana Hlaváčka starý přízemní rodinný dům, postavený v idylickém prostředí v Praze 6-Šáreckém údolí. Nákladem 300. 000 korun, vlastní prací a za pomoci řemeslníků byl tento dům zvýšen o patro. Po deseti letech práce byla jeho cena odhadnuta na 417. 000 korun. Když manželé Kalných emigrovali, byli 11. února 1981 odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky k trestu odnětí svobody a k propadnutí majetku, tedy i domu, ve prospěch státu. Ačkoliv o prodeji nemovitosti nebyla záměrně veřejnost informována, ozvalo se devět zájemců. Účelová kupní cena

Mezi nimi byl JUDr. Josef Hotmar, který se pokládá za publicistu a reportéra. Již v září 1981 od nemovitosti obdržel klíče, aby ji několik měsíců bezplatně užíval. O jejím prodeji Hotmarovi rozhodl JUDr. Štěpán Flajzar, tehdejší předseda ONV v Praze 6. Kupní smlouva zněla na 61. 484 korun, byla sepsána 12. února 1982 a notářství ji zaregistrovalo. (K fyzickému předání nemovitosti došlo 31. srpna 1984, za OPBH byl předávajícím L. Janoušek). OPBH v Praze 6, zastoupený jejím ředitelem ing. Ohřálem, dům odprodal do výlučného vlastnictví J. Hotmara, přestože byl v té době řádně ženat s Margaritou Hotmarovou. Podle 143 občanského zákoníku věci nabyté jedním z manželů za trvání manželství jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Hotmar ovšem prohlásil, že prostředky k úhradě kupní ceny uvedené nemovitosti nabyl před sňatkem. Architekti před soudem

Vraťme se do roku 1982, kdy si Hotmar podal na Pražský stavební podnik (PSP) žádost o vypracování projektu na přestavbu zakoupeného domu. Dozvěděl se, že když projekt vypracuje soukromník, může za zakázku požadovat jen 40 procent místo plné ceny. Během čtvrt roku projekt se svým týmem vypracoval ing. Bohuslav Mikoláš (projektové oprávnění vlastnil). Cena projektu činila 48. 000 korun, po odečtení 40ti procentní slevy 19. 200 káčé. Hotmar spráskl ruce a Mikolášovi sdělil, že je to drahé a že ho chce okrást. Když Mikoláš projekt odevzdal, Hotmar odstřihl z výkresů rámečky se jmenovkou a podpisem architekta, oxeroxoval je a ing. Lukavec z Armabetonu výkresy s minimálními úpravami předělal. Projekt dostal razítko státního podniku Sady, lesy a zahradnictví. Okradenému Mikolášovi “publicista a cestopisec” vyhrožoval, že s ním “zamete”. Když hrozilo uplynutí dvouleté doby promlčení a Hotmar stále neplatil, tvůrci projektu se obrátili na soud. V průběhu čtyř let se konalo 18 stání. Soud uznal povinnost Hotmara Mikolášovi zaplatit 8. 107 korun. Paní Hrdinová, která na projektu dělala rozpočet a nebyla jí na něm přiznána legitimní spoluúčast, musela vypečenému majiteli zaplatit “pokutu” ve výši 5. 055 korun a statik Milan Pirout 2. 527 korun. Celý projekt soudruha Hotmara přišel na 525 korun (!). Když v roce 1990 o tomto případu skupiny projektantů v Občanském deníku napsala Dagmar Šístková, bylo jí vyhrožováno. “Právní zástupkyně pana Hotmara, JUDr. Šafránková, velmi hrubým a nevybíravým způsobem osočila D. Šístkovou za zveřejnění obou článků o Hotmarovi s tím, že zmíněný komunista byl morálně i finačně poškozen,” uvedl jeden ze svědků.

“Zase je tady můj věrný stín, moje »očko«. Už tři dny nemá nic důležitějšího na práci, než mi být pořád nablízku,” napsal Hotmar v reportáži z Lisabonu (1976) v knize “Napříč kontinenty” . Sám sebe pak nazýval “špiónem východu”. Z města Brazzaville napsal: “Vyprahlá třída slavnostně vyzdobena rudými prapory, jejíž asfalt brzy končí, nese označení Leninova. Malé upozornění, že to v Kongu s hledáním cesty k socialismu myslí opravdu vážně.” Nechme však Hotmarovo “dílo” stranou. Vrátíme se k němu později a jen v jeho vztahu k emigrantům.

Josef Hotmar (nar. 8. října 1933) je v registrech centrály Státní bezpečnosti veden jako její agent pod krycím jménem “Humr” (registrační číslo 8. 158). Jde tedy o tajného spolupracovníka, který plnil úkoly tajné policie. Dále byl také evidován komunistickou zahraniční rozvědkou Federálního ministerstva vnitra (FMV), kde je veden pod krycím jménem “Hades” (z řecké mytologie bůh mrtvých, podsvětí a podzemních pokladů.)

Ve svém vyjádření pro Obvodní soud v Praze 6 ze dne 31. května 1993 Hotmar napsal: “V rozhodné době jsem byl dosti známým spisovatelem a publicistou. Vyšlo mi 18 knih zejména reportážních a cestopisných.” O počtu knih se lze jen dohadovat. Svědčí o tom článek Jaroslava Dvorského “Kdo nás chtěl poučovat”, který vyšel v roce 1990 v Lidové demokracii. Píše se v něm, že nakladatelství Práce muselo z příkazu »vyšší moci« v roce 1984 vydat Hotmarův román názvu “Přišel si zemřít” o emigrantovi a “rozvraceči republiky”, profesorovi Eduardu Goldstückerovi,jenž měla napsat dr. Stočesová, tč. redaktorka Práce. Knihu podepsal Hotmar a Stočesová v ní nebyla uvedena ani jako spoluautorka, ani neobdržela honorář. Podobná má být i geneze Hotmarova románu “Nebe bez mračen,” kterou dle uvedeného článku od základu předělal redaktor Drápal z tehdejší redakce deníku Práce.

Jaroslav Jírů, který od roku 1967 pracoval v zahraniční rubrice Čs. rozhlasu, již 2. prosince 1989 ve Svobodném slovu píše, že byl v roce 1970 rozhodnutím normalizátorů typu Hotmar vyhozen z práce proto, že neschvaloval “bratrskou internacionální pomoc”, tedy protestoval proti okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. Po listopadu 1989 se “probudil” i Hotmar a podle Dvorského “napsal knihu »1918 aneb zrození republiky«, která nakonec nevyšla pro průkaznost závažných omylů a nepřesností, které potvrzují neznalost elementárních historických faktů”.

Je pravděpodobné, že Hotmar dům po emigrantech výhodně koupil za své reportážní “zásluhy”, když v době komunismu na emigrantech “nenechal nit suchou” a psával, že “se jim zhroutil svět, utekli sami před sebou”. Podobně psal v knize “Napříč kontinenty” (v roce 1976 vydalo nakl. Melantrich), o kapli v Naardenu: “Vedle sebe v umělé svornosti zasedli emigranti tří generací. Postarší spolčenci fašistů, poražení ve válce, s nimi bok po boku hodně opelíchaní strůjci buržoasních pořádků, se kterými zatočil Únor, a pak mluvčí zatím nejčilejší obce socialistů a lidskou tváří. Ti dnes kouzelnickým trikem spojují oheň s vodou. Pod prapor Komenského svolávají všechny, kteří jsou ochotni odpřisáhnout, že komunismus je veřejný nepřítel číslo jedna. Sál hučí, baví se po svém, občas zatleská. Vychvalovaná konference jednoty má ráz odpolední pivní společnosti, v níž počet zdolaných korbelů rozhoduje o událostech. Stále se převléká k horšímu. (...) Vesnická rošťárna skončila... odcházejí z Naardenu do samoty beženců bez cíle. Hroutí se emigrantské mýty.” V reportáži z Lausanne se rovněž dotknul českých emigrantů, když o jednom z nich napsal: “Číšník mu nestačí nosit nové sklenice piva. Pije na rozloučenou. Právě pohřbil ženu a skončil ve Švýcarsku navždycky. V očích se usadil STRACH. Z posrpnového nadšení zůstala jen špetka. Tuším, že fén vytrvale vanoucí z Alp vkrátku rozfouká i ten drobet.”

Na kontaktních telefonech ve Vídni již Čedok nesídlí. Vystřídala ho slovenská cestovní kancelář. V Praze se pronájmem ve prospěch Hotmara zabývala rovněž firma AG - privat, kde jsme o vyjádření požádali Ivu Valešovou: “Zákazník, který chce přes naší firmu pronajmout prostory k ubytování nepotřebuje žádné doporučení někoho dalšího. Jméno Hotmar si pamatuji, ale já jsem u něj nikoho nikdy neubytovávala, protože od nás je to strašně daleko. Pokud se ptáte na skutečnost, zda prověřujeme, zda někdo náhodou nepronajímá konfiskát, na který je podána žaloba původního vlastníka, tak takovou skutečnost neprověřujeme, ani k tomu nemáme pravomoci.” Na stejný dotaz nám za Čedok odpověděl Svatopluk Rada, ředitel marketingu: “Každý uchazeč, který nám pronájem přechodného ubytování nabízí, musí předložit živnostenské oprávnění a doklad o tom, že je majitelem nemovitosti, v níž našim prostřednictvím pronájem nabízí.”

“Na tehdejším ONV v Praze 6 jsem několik let měl žádost o koupi rodinného domku. V roce 1981 na podzim mi byly nabídnuty asi dvě nebo tři možnosti koupě domků, z toho dvě nemovitosti byly v lepším stavu,” uvedl Hotmar do spisu Obvodního soudu pro Prahu 6. “Jako právník musel vědět, že se sám a vědomě ucházel o koupi konfiskátu, které byly jejich vlastníkům protiprávně odňaty, tedy ukradeny,” říká Josef Kalný. “Na základě rozhodnutí Štěpána Flajzara, tehdejšího předsedy ONV v Praze 6, OPBH v Praze 6, který měl nemovitost v držbě a správě, ji prodal do výlučného osobního vlastnictví JUDr. Hotmarovi, ačkoli mělo jít o bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Prohlášení Hotmara, že prostředky ke koupi nemovitosti nabyl před sňatkem, nikdo nekontroloval a nikdy to nebylo prokázáno,” říká JUDr. Jaroslav Anděl, právní zástupce žalobců. “V případě prodeje nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného byla kupní smlouva uzavřena v rozporu s ustanovením 143 obč. zákona. Již z těchto skutečností, zjištěných Výborem lidové kontroly (VLK) Národního výboru hl. m. Prahy (NVP) je prokázáno, že při prodeji nemovitostí žalovanému Hotmarovi jako komunistickému prominentovi, byly naprosto ignorovány všechny právně závazné právní předpisy a normy.”

Podle vyjádření pražského Výboru lidové kontroly z 9. září 1990 byla jím celá věc předána Městské prokuratuře v Praze zjevně proto, že neodborným odhadem při koupi domu v Šáreckém údolí byl poškozen čs. stát. Výsledek však žalobcům dodnes není znám. Kupní smlouva byla označena JUDr. Zdeňkem Vránou, vedoucím právního oddělení OPBH v Praze 6, za protiprávní podle 143 Občanského zákoníku. Na základě toho byl Hotmar v roce 1990 vyzván Obvodním úřadem v Praze 6 k vydání předmětné nemovitosti, což odmítl učinit.

Nakonec jsme Hotmara po četných urgencích zastihli telefonicky: “Pokud jde o knihy, zda jsem je psal já nebo někdo jiný. Vy jste s nimi mluvil” Je pravda, že v roce 1990 něco vyšlo v novinách. To pak všech 18 mých knih někdo napsal. S doktorkou Stočesovou jsem po vyjití oněch článků mluvil a ta z toho málem měla smrt, když se dozvěděla, že to o ní někdo tvrdí. Stočesová i Drápal mě redigovali, jednu nebo dvě knihy, jinak k tomu nemám co říct. To je taková pomluva...” Hotmar rovněž protestoval, proč jsme jeho babičku fotografovali proti její vůli, že to považuje při nejmenším za neslušné. “Kdo vám k jejímu fotografování dal právo” Já jsem vám samozřejmě ochoten odpovídat, doufám že si to nahráváte.” Když jsem přitakal, že hovor nahrávám, dodal: “Tak to teda ne. Už vám nic neřeknu!” Hotmar do redakce zavolal ještě jednou a trval na osobní schůzce. Přednesl svůj posudek o objektivitě Českého týdeníku, kde jsem tehdy pracoval. Když mu bylo sděleno, že dotazy budeme pokládat my a stačí na ně krátce odpovědět telefonicky, protože článek je již hotov, odmítal to, stejně jako možnost, aby se k věci vyjádřil v době, až spor bude řešit soud. “Poslyšte. Vy nemáte rád komunisty, z vás to přímo čiší. To ale nemáte rád sedm miliónů lidí, kteří byli ve straně,” rozloučil se se mnou.