Obsah
Hlavní zásady sociálního programu Pravého Bloku
Oddělení nejen penzijního systému, ale i všech sociálních fondů vůbec od státního rozpočtu
Snížení objemu peněz, které procházejí státním rozpočtem
Znovu zavedení domovského práva
Úprava sociálních dávek, jejich sjednocení a zjednodušení
Osobní Penzijní a zdravotní účty
Smluvní vztah mezi občanem a Penzijním úřadem
2001
Motto:
První starostí pravicové
vlády musí být zajištění sociální oblasti a tím i sociálního smírů. Jinak
ji proletariát svrhne. Jen mají-li se
sociálně slabší vrstvy slušně, nechají pravicovou vládu dělat si své pravicové
experimenty.
Neustále narůstají mandatorní výdaje
státního rozpočtu, neustále díky tomu stoupá deficit státního rozpočtu. Prostě
tolik peněz, kolik je potřeba tam není a když je, tak se rozkrade nebo vyhodí
na naprosté zbytečnosti jako je Grégrův třesk, sanace vytunelovaných bank či
placení mezinárodních závazků, do kterých nás uvrtali výtečníci typu Koženého
či Železného.
Chyba je
v tom, že se ty daně vůbec v rozpočtu objeví. Předně je třeba od státního
rozpočtu oddělit penzijní a jiné fondy,
potom většinu výnosů daní směřovat jinam než do státního rozpočtu, do
rozpočtů krajů a obcí. S tím logicky vyplývá, že nebude mít státní
rozpočet dost peněz na hrazení oněch mandatorních výdajů. Pak je třeba jednak posoudit, co je skutečně třeba
hradit jako záchrannou síť, a co přenést jinam – tam, kde bude díky třetinovému
rozdělení daňových výnosů finanční přetlak.
Jaká je
tedy současná situace.
Tak předně
jedním z argumentů ministrů zdravotnictví a soc. věcí proč nelze zavést
spoluúčast pacientů při hrazení zdravotní péče je to, že na to pacienti nemají
prostředky. Většina pacientů jsou totiž
důchodci a u nás penze u vyšších platových tříd dosahuje hodnoty zhruba 20%
posledního platu, zatímco ve vyspělých ekonomických státech je to 50% a jedná
se o 65 - 70%. Tím ovšem úvaha ministerstev končí, stačí jim zdůvodnění proč to
nejde, místo, aby se to snažily změnit. Za systému, kdy daně se rozpustí ve
státním rozpočtu to ani jinak nejde.
Každý
zaměstnanec platí ze své mzdy
zdravotní pojištění 4,5% + zaměstnavatel 9 % celkem 13,5%
nemocenské pojištění
1,1 3,3 4,4
důchodové pojištění 6,5 19,5 26
fond zaměstnanosti 0,4 3,2 3,6
Peníze od zaměstnavatele se však neobjeví v jeho
platě, ty jdou někam jinam takže
vlastně každý zaměstnanec stojí
zaměstnavatele ještě dalších 35% svého nominálního platu. Všechny tyto peníze mizí ve státním
rozpočtu a za ně se mnohdy nenabízí nic. Viz třeba fond zaměstnanosti, z něhož
má být placena podpora v nezaměstnanosti, ovšem po 6 měsících je pracovním
úřadem nezaměstnaný vyškrtnut
z evidence i z podpory. Podpora je navíc nesmyslně odvozována jako určité
% posledního platu a nikoliv od
základní (či minimální mzdy).
Státní
pokladna dále vybere
přímé a nepřímé
daně a takto posbírané prostředky
zamíchá do jednoho pytle – státního rozpočtu a podle
vládní a poslanecké
libovůle přerozdělí. Výsledkem
je dokonale neprůhledný
systém označovaný v rámci sociální politiky jako
občanská solidarita, z něhož nelze spolehlivě vyčíst
adresnou návratnost odevzdaných
prostředků, neboť přerozdělovací klíč drží ve
svých rukou jen
úzký okruh pro veřejnost dokonale anonymních státních
úředníků. Ze statistických výkazů se
dozvídáme, že na “dávky
a podpory v sociálním zabezpečení” padne 40%
výdajů státního rozpočtu,
na zdravotnictví okolo
6%, na “politiku zaměstnanosti něco
přes 1% a na “sociální péči a pomoc” necelé 2%. Ale to
je také vše.
Tím informace končí,
neboť jednotlivé dílčí části výkazů státních financí jsou
pro běžného “nezasvěceného” občana
v žádoucích
podrobnostech prakticky
neporovnatelné a tedy
zcela nekontrolovatelné. Tento
systém, kdy o
míře solidarity - čili o
životní a sociální
úrovni většiny populace rozhoduje
bez ohledu na
nositele této životní úrovně - občana
svévolně jen vládní
“deus ex machina”
je přežívajícím pozůstatkem
bolševického samoděržaví, které
v podmínkách demokratické, občanské
společnosti nemá místo.
Je hrubým
zjednodušením problematiky vztahovat sociální politiku pouze na metody jak
zabezpečit z neosobních státních zdrojů výpomoc vybraným skupinám
obyvatelstva, které se octnou v náhlé situaci sociální nouze či dlouhodobě
ve stavu sociální potřebnosti.
Politická strana Pravý Blok chápe
sociální politiku podstatně šíře, vycházejíc z toho, že slovo sociální je
odvozeno od termínu “societas” – společnost a zpracovává tedy celou oblast
společenských vztahů. Tedy nejen oblast pomoci spoluobčanům v nouzi, ale i
vztahy pracovní, rodinné a společenské.
Dostatečné
sociální zajištění všech vrstev obyvatelstva klade důraz na jejich
aktivní spoluúčast a společenskou svobodu, což jim umožní aktivně se podílet na
svém osudu a nikoliv se stát jen pasivním příjemcem sociálních dávek, jejichž
stále klesající hodnota vede k zbídačování většiny obyvatelstva.
Sociální
politika je svým
posláním společenský proces,
který nemůže ustrnout na
současné formě – tj. být jen souborem víceméně
charitativních opatření usilujících
o nivelisaci materiálních podmínek převážné masy
občanů. Musí se vyrovnat
s novými trendy ekonomiky s transformujícími se pracovními podmínkami,
kdy obrovské počty
pracovníků vykonávajících stejnou
práci jsou nahrazovány
malými, diferencovanými pracovními
teamy, ale vyvolává
zákonitě potřebu přeměn
společenských a sociálních.
Osvědčená představa a
pravidlo, že větší
je i nutně lepší a
výkonnější, valem zastarává
a vychází z módy podobně jako bohatství
měřené vlastnictvím materiálních statků. což se nutně
promítne i do
současných
institucionálních uspořádání a
rušivě zasáhne zafixované
mocenské vztahy v korporacích, odborech
i ve vládách.
Desintegrace
velkých výrobních celků
do malých pracovních
skupin podmíněná moderní
spojovou technikou,
umožňující třeba i
poustevníkům v
nejzapadlejším koutě země
být nepřetržitě přímo
v centru dění, dává
nové šance jednotlivci, rodině, menšinové společnosti, obci a pod. Naznačené
tendence vyžadují i dělení rozhodovacích procesů
a v souvislosti s tím
i dělení pravomocí a
zodpovědností, jsou tedy
nositelkami dělení politické
moci ze státu nejen na menší celky
či skupiny, ale
přímo až jednotlivým
občanům. Přinášejí proto potřebu omezit zastupitelské formy řízení státu
ve prospěch forem
demokracie přímé, což přirozeně
nelze právě v sociální politice opominout.
Rovněž si
uvědomuje, že změna společenských vztahů je záležitost dlouhodobá, kterou nelze
řešit direktivním způsobem v krátkém časovém horizontu. Je třeba počítat
s delším přechodným obdobím, které bude obsahovat i vyrovnávací prostředky
při přechodu z jednoho systému na druhý.
Tvrdé právní záruky ze strany státu,
spolu s okamžitým postihem narušitelů společenského míru, rovnost všech
účastníků sporů, tj občanů i státu, potlačení svévole úředníků, rozhodujících o
právech a nárocích občanů, jsou nedílnou součástí sociální reformy.
Základem
společnosti je rodina, po té obec, a až v poslední řadě stát.
Cílem sociální politiky je spokojený občan. Tato
lapidární odpověď ovšem v sobě tají přepestrou šíří problémů, neboť
neplatí, jak často tvrdí vulgární a marxističtí ekonomové, že spokojený rovná
se sytý. Bude jím nejspíše suverénní, ale zároveň vůči sobě i společnosti plně
zodpovědný občan. Odtud je zřejmé, že i s přihlédnutím k postupující
globalizaci budou základem sociální politiky vztahy v rodině, na
pracovišti a ve spolcích a až následně v obcích až státu. Za nejvhodnější etickou platformu, která
je pak schopna za těchto
podmínek naplnit společensko a výchovně procesní nároky
sociální politiky, považujeme
křesťanský humanismus umožňující
harmonizaci legislativních norem
s přirozeným právem občanským,
jakož harmonizaci vztahů
všech forem společenstev - od rodiny
až po stát. Volba humanismu
jako etického základu
sociální politiky jeví
se nám rozhodně vhodnější než
třeba jen všeobecná
deklarace lidských práv,
která se soustřeďuje
pouze na nároky
jednotlivce, postrádá však
druhou, neopomenutelnou
stránku lidské osobnosti
a její vazbu na společnost.
Totiž soubor povinností
a osobní odpovědnosti každého z nás, bez
nichž si nelze
harmonickou společnost
vůbec představit.
Peníze placené zaměstnavatelem i
složka, formálně zdaňovaná zaměstnanci ze mzdy jako jednotný peníz, převést do
Penzijního ústavu, (z hlediska systému je jedno jak se bude jmenovat, zda bude
jeden či více, konkurenci však podporujeme i v této oblasti) a tam vést
jako osobní penzijní účet toho kterého občana. Účet, který musí být právně zabezpečen (viz Zdravotní
program PB, a musí být veden tak, aby byl dále zhodnocován. Účet, který
je pod 100% ochranou státu, protože ten má právo a povinnost dohledu nad
Penzijním ústavem a jeho finančními operacemi.
(dnes 222 mld jen na soc. účely jako
mandatorní výdaje) Dosáhneme toho
především vyvedením odvodů sociálních a zdravotních mimo státní rozpočet a dále
přerozdělením daňového výnosu a převedení větší části sociálních plateb na
bedra obcí. S tím souvisí i obnovení institutu domovského práva a
z toho vyplývající povinnosti obcí zabezpečit obecní chudé.
Protože se však čtyři desetiny státního rozpočtu na
centrální úrovni jen přerozdělují a posílají do obcí za konkrétními lidmi, je
celý tento koloběh zbytečný. Na obce bude převedeno vyplácení sociálních dávek
přímo.
kdy obce budou mít vůči lidem do
nich příslušných povinnosti v sociální oblasti. Domovské právo se získá
jednou navždy, a stane se mnohem přehlednějším institutem než, nynější pseudopojem trvalého bydliště. To si může
člověk změnit každý týden, mnohdy je těžko realizovatelné, jeho zápis do
občanky, prováděný bez souhlasu kohokoliv, (např. majitele domu) vede k mnoha fíglům a podvodům.
Existují lidé s doklady uvádějícími jako trvalé bydliště domy dávno
zbořené, a z tohoto titulu si činí nárok na různé požitky (přidělení
obecního bytu, ošetření v nemocnici podle tzv. rayonu), které jsou však
právě kvůli častému zneužívání a nedostatečnému majetku obcí v praxi
nedosažitelné. Jde tedy o to, nahradit institut zcela formální, nic neznamenající
a nic nezaručující jasně stanoveným systémem s právy a povinnostmi
platícími jednou pro vždy. (Pravý Blok zároveň předkládá návrh Zákona o
domovském právu v paragrafovaném znění.)
Některé sociální dávky lze zrušit, některé dokonce bez náhrady.
Stát ani obce nebudou zajišťovat úplně všechno. Část se převede do fondů, kde
si budou lidé střádat za výhodných podmínek na horší časy.
budou přísně individuální, smluvně
zajištěné a přesně definované. Nebudou
se rozplývat ve státním rozpočtu, naopak peníze na ně složené zůstanou stále
majetkem občana, jen jejich výběr bude vázán na určitá omezení (ze zdravotního
účtu si nebude možno koupit auto apod.)
Peníze na účtech se budou
zhodnocovat zabezpečenými finančními operacemi s malým rizikem. Obavy
z vytunelování těchto fondů, které jsme v minulosti často zažili,
musí být zcela vyloučeny. Když to funguje v Západní Evropě a USA, musí to
fungovat i zde. Pokud stát svým nedostatečným dohledem připustí takovouto
situaci, pak musí nést plnou zodpovědnost. Právě v důsledku státního
dohledu budou uložené peníze 100% pojištěny státem.
Na rozdíl od kuponové privatizace či
kampeliček, je nezbytné v tomto případě klást důraz na prvotní nezpochybnitelný
právní rámec podle osvědčených zahraničních vzorů, a teprve po jeho dosažení
spustit vlastní hospodářské změny.
Přes omezení či zrušení některých
sociálních dávek, budou na tom občané i zaměstnavatelé podstatně lépe než
dříve. Tím, že se sníží přímá daňová zátěž zhruba na polovinu proti současnosti, budou si moci občané spoustu
věcí či služeb zajistit z vlastních peněz, aniž by museli strádat a být
odkázáni na sociální výpomoc. A ti, kteří ji přesto budou potřebovat, se jí ze
zákona dovolají u obcí.
***
Rodina je prvním přirozeným společenstvím, které svým
členům poskytuje sociální péči, umožňuje uspokojování potřeb a rozvíjení
základních občanských ctností, nezbytných pro fungování demokratické
společnosti. Odpovědnost rodiny a vzájemná pomoc jejich členů musí předcházet
poskytování pomoci z veřejných prostředků a ta ji nemůže bez vážných
důvodů nahrazovat.
Je třeba rehabilitovat funkční systém vejminků, tedy více
generačního rodinného soužití, které pokrývá přirozenou (generacemi osvědčenou)
dělbou práce základní potřeby rodiny. Ostatně
je byť v nedokonalých nebo i deformovaných formách stále využíván – žel povětšinou
jednostranně (viz soukromé školky, nájemné babičky apod.) - i v městských aglomeracích, mohl by
též pomoci řešit právě tak problémy péče o staré, nemocné či invalidní občany
jako třeba problémy dětské kriminality nebo narkomanie. Krom toho však může podpořit i řešení tak
ožehavého sociologického problému, jakým je potřeba zachovat v jisté modernizované formě charakter vesnice
středoevropského typu s jejími nepostradatelnými funkcemi hospodářskými,
ekologickými i společenskými.
Narušení rodinných vazeb, poruchy
výchovy dětí či naopak strádání starých rodičů v nedůstojných podmínkách,
může vést k až postihu dětí, které se, ač k tomu mají prostředky, o
ně nepostarají či je dokonce zbavují části jejich příjmů.
Rodiče jsou plně zodpovědní za své
nezletilé děti, jak po stránce trestní, tak hmotné.
.
Pod tímto pojmem shrnujeme
dobrovolně vznikající společenské vazby, které jedinec navazuje se svým
okolím, podle různých preferenčních
kriterií. Může to být zájmová činnost, náboženská příslušnost, společenská
zodpovědnost aj. Patří sem tedy jak různé občanské iniciativy, tak i církve
či charitativní společnosti a různé
nadace. Základem těchto vztahů je však dobrovolnost vztahů, vědomá volní
příslušnost k určité skupině, ze vztahů vznikající spolupráce a pocit
vzájemné spoluzodpovědnosti. Posílení všech těchto vazeb jako přirozeného
vývojového stupně společenské integrace znamená potlačit všechny umělé
překážky, kladené sdružování bolševickým i postbolševickým právním řádem.
Rehabilitace společenského postavení občanských iniciativ na úkor
byrokratického potlačování jejich práv vyplývajícího ze současných zákonů a
vyhlášek je jedním z nezbytných kroků v nápravě vztahů ve
společnosti.
Zatímco spolkové vztahy si člověk
vybírá, do vztahů obecních se rodí nebo je vsazen. Možnost svobodného výběru je
značně umenšena než v předchozí kategorii. V sociální oblasti je
třeba obec chápat z hlediska subsidiarity, tedy zásady, že vše, co je
možno řešit na nejnižší úrovni, tedy, co nejblíže k občanům, je nutno
rozhodovat tam, a teprve to, co na nejnižší úrovni efektivně vyřešit nelze, je
občany dobrovolně delegováno na vyšší samosprávnou jednotku.
Rozdíl je
samozřejmě ve společenských vztazích
obce a jejich úředníků ve vesnici o 125 číslech, jiná v maloměstě
či v městech nad 100 000 obyvatel či v hlavním městě, ale princip
služebnosti obce a její správy občanům by měl být zachován. Role samosprávných
obcí je posílena zvláště v řešení sociálních situací občanů podle principu
subsidiarity totiž vzdání se části svých práv, jež není občan schopen efektivně
si zajistit sám, ve prospěch celé obce, která naopak se musí postarat o
efektivní zajištění potřeb svých obyvatel. Na obce, s ohledem na
zasvěcenou znalost prostředí, se musí přenést kontrola i hlavní podíl
přerozdělování prostředků vynakládaných na sociální účely. Především kontrolní
funkce vyžaduje podrobnou informovanost a přehled a samozřejmě s tím i
zodpovědnost. Proto bude třeba, jako základ občanské příslušnosti namísto dosud
užívaného, příliš formálního a mnohdy anonymního trvalého bydliště, zavést institut
domovské obce, od něhož možno bez potíží odvozovat i evidenci obyvatel.
Těžiště sociálních aktivit je
přesunuto od přímé finanční pomoci k zlepšení sociálních podmínek tak, aby občan (rodina) potřeboval přímou
finanční pomoc co nejméně.
Z úrovně obce je též
snazší koordinovat činnost spolků,
dobrovolných organizací a soukromých společností, bez jejichž aktivní a obětavé
činnosti je sociální politika zcela nemyslitelná a tedy i neúčinná. Podpora a
aktivizace spolků a spolkového života vůbec je proto základní nezbytností. A
třeba začít s církvemi, neboť ony mají k výchově, osvětě a charitě
nejblíže.
Pracovní činnost představuje třetinu běžného času u většiny obyvatelstva
a proto společenské vztahy při ní vznikající zásadním způsobem
formují sociální prostředí každého z nás.
Přirozená společenská
vazba zaměstnavatele na zaměstnance vyplývá z faktu, že pramenem zisku je
nezištně odevzdávaná nadhodnota. Praktickým
přiznáním a realizací této vazby je mimo jiné samozřejmá povinnost účasti
zaměstnavatele na tvorbě vkladu zdravotního a sociálního pojištění zaměstnanců.
Sociální aktivity a závazky zaměstnavatele nad rámec zákona by měly být součástí nejen kolektivních, ale
přímo pracovních smluv. To se následně projeví především ve zvýšených
existenčních jistotách občanů a posléze též v rozpočtech obcí a
státu.
Pracovně právní vztahy budou
upraveny zákony, určujícími morálně a
společensky přijatelné hranice při řešení pracovních sporů, včetně omezení
práce nezletilých a těhotných, při stanovení povinnosti vyplácení stejné mzdy
za stejnou práci bez ohledu na pohlaví rasu či náboženství.
Mezi ně patří i povinnost zaměstnavatele k zajištění
zaměstnanců v okamžicích hospodářských nesnází.
Pokud zaměstnavatel (firma, podnik, závod, koncern) není
schopen dostát svým závazkům, ať už obchodním nebo daňovým, tedy od okamžiku,
kdy začne vykazovat ztrátu vůči bernímu úřadu, musí od nejbližšího účetního
období snížit smluvní mzdy na úroveň průměrné mzdy v daném odvětví.
Nejprve u vrcholového managementu, později i u specializovaných profesí.
Situace, kdy by zaměstnancům nebyly vypláceny mzdy a vrcholový management si
ponechával smluvní platy ve stotisícových relacích, budiž trestně stíhatelnou
jakožto zpronevěra.
Náklady zaměstnavatele na zaměstnance se odvozují od
sjednané nominální mzdy. Odvody za zaměstnance
však zaplatí zaměstnavatel na zaměstnancovy individuální účty Penzijního
pojištění a Zdravotního pojištění. Minimální odvody do těchto fondů jsou
určeny zákonem. Tyto peníze sice nedostane
zaměstnanec na ruku, ale jsou mu připisovány na jeho účty (penzijní a
zdravotní) jsou to tedy jeho peníze, byť má
omezenou možnost manipulace s nimi podle smlouvy s příslušnou
pojišťovnou..
Krom toho musí každý zaměstnavatel si nechat vypracovat hygienický
posudek (kategorisace hygieny práce) který stanoví koeficient navýšení sazby
zdravotního pojistného z hlediska
Þ
rizika
vůči zaměstnanci, tuto částku odvádí na zdravotní účet zaměstnance
Þ
rizika
vůči společnosti (ekologická zátěž), tuto částku odvádí na ekologické konto
příslušné územní samosprávy.
Pravý Blok prosazuje revizi
občanského zákoníku a v jeho rámci navrhuje i snížení povinné pracovní
doby na 35 hodinový pracovní týden
Státem uplatňovaná sociální
opatření především motivují občany
(rodiny) k vlastní aktivitě pro přiměřené uspokojování svých potřeb a ke
spoluúčasti na životě a prosperitě celé společnosti.
Role státu v celém sociálním
systému je omezena na tvorbu pravidel, zákonů, bděním nad dodržováním zákonných
norem a dohledem nad hospodařením penzijních a zdravotních fondů. Má velkou
pravomoc stran kontroly, ale též velkou povinnost v případě selhání této
kontroly.
Stát zatím ještě určuje hodnotu
minimální mzdy a životního minima (od něhož se odvozují minimální dávky soc.
podpor v nezaměstnanosti. Mezi oběma hodnotami musí být kvalitativní
rozdíl, který bude podporovat snahu o získání práce.
Důsledněji je změněna role státu,
který má především zajišťovat a nabízet všem občanům stejné příležitosti a
zasahovat jen tehdy a tam, kde nestačí síly občana, jeho rodiny ani obce
k optimálnímu řešení sociálních problémů.
Monopol státu na sociální aktivity
je zrušen.
Možné dopady jiných odvětvových
politik státu na politiku sociální jsou posuzovány předem a v součinnosti.
Jsou vypracovávány a rozvíjeny sociální programy obecnějšího charakteru,
zaměřené na zvyšování kvality života (npř. program zkrášlení země, program
zvýšení prestiže policie, vojska, program soužití s menšinami…).
Jsou definovány vazby sociální
politiky ČR k politikám jiných států – zvláště s ohledem na normy EU.
Daně ze mzdy chceme celkově snížit v průměru
alespoň o 5%, a zároveň zjemnit současnou progresi daňové zátěže tak, aby
maximální daň ze mzdy nepřesáhla 25%.
Pro
sociální účely doporučujeme principiálně řešit daňové toky (viz graf na str.
12), pokud jde o kvantifikaci daňových odvodů, i tam bude třeba učinit zásadní
změny. Podrobně jsou rozvedeny v Ekonomickém programu Pravého Bloku.
Hlasy varující před neodvratným
kolapsem současného, zuby-nehty udržovaného systému mají nesporně pravdu.
Jakkoliv ve státním rozpočtu vytrvale narůstá položka určená právě na krytí
důchodu, hodnota poměrného starobního důchodu v poměru k hrubé mzdě
naopak soustavně klesá (již hluboko pod 50%).
Základním
požadavkem důchodového systému je udržet výši průměrného důchodu alespoň na
úrovni 50% hrubé mzdy a nedopustit, aby snad klesla pod 45% (v západoevropských
státech převyšuje 60% a více). Důchody by neměly být poměřovány ve vztahu
k inflaci, nýbrž k průměrné mzdě. Důchodový systém by se měl opírat
vždy o tři zdroje:
Ø
Státní,
resp. obecní příspěvek, pro jednotlivé typy důchodů v podstatě jednotný,
vázaný na délku aktivního produktivního období a limitovaný nástupním
důchodovým věkem, resp. stupněm invalidity či sociální potřebnosti.
Ø
Příspěvek
zaměstnavatelský. Musí být adresný, má charakter spoření, je tedy úročený a
váže se na jmenovitou mzdu. Není časově omezený.
Ø
Osobní
příspěvek pojištěnce (potencionálního důchodce) má charakter spoření, je tedy
úročený. Je dobrovolný a nemusí být ani
pravidelný. Není časově omezený.
Státní úřad důchodového zabezpečení se změní v
Penzijní úřady (či Penzijní pojišťovny), úřady finančního typu, které
budou (na svých pobočkách) spravovat peníze občanů, uložené na individuálních
penzijních účtech
Penzijní individuální účet se založí
každému člověku v okamžiku plnoletosti, od kdy bude moci si na něj
přispívat. Může přispívat průběžně, prostřednictvím zaměstnavatele, může
přispívat jednorázově většími částkami, může se rozhodnout i nepřispívat si na
něj vůbec. V odůvodněných případech na něj může přispívat i obec či různé
nadace či společenské organizace.
V případě sirotků či dětských
invalidů může být zřízen v okamžiku potřeby, tedy i dříve než dosažením
plnoletosti.
Účet je vnitřně strukturálně dělen
na (případně mohou být vedeny samostatné účty či podúčty) účet nemocenského
pojištění, důchodového pojištění a pojištění proti nezaměstnanosti.
V okamžiku dosažení důchodového věku se všechny podúčty přeměňují ve společný
důchodový účet a stanou se otevřenými pro možnost čerpání.
V individuální penzijní smlouvě mezi
Penzijním úřadem a občanem musí být
jasně definován její obsah a podmínky plnění. Smlouva musí obsahovat rozsah
poskytovaných služeb, odpovídající té, které kategorii pojistného, musí
obsahovat podmínky vypovězení smlouvy a řešení pro případ změny zaměstnavatele
či ztráty zaměstnání. Občan může být sankcionován (změnou sazby pojistného) za
uvedení nepravdivých údajů při uzavírání smlouvy.
Peníze na smluvním účtu zůstávají
stále majetkem občana, takže ten musí být (jako u jiných bankovních účtů)
průběžně informován o stavu a pohybu na svém zdravotním účtu. Tak je občan
průběžně informován jak o případném čerpání z účtu, tak i o případném
neplacení pojištění zaměstnavatelem a má neprodleně možnost se bránit. Občan má
právo navrhnout na neplatícího
zaměstnavatele konkurs, stejně tak jako jej žalovat pro zpronevěru. Tím se zabrání dosavadní praxi, kdy peníze jsou sice
zaměstnanci ze mzdy strhávány, ale zaměstnavatel je neodvádí na vrub sociálního
či zdravotního pojištění, ale použije je jako provozní peníze firmy.
Peníze na smluvním účtu jsou úročeny
dohodnutou sazbou a úrok se, při nečerpání po určitou dohodnutou dobu, převádí
do oblasti bonusu, který je převoditelný v rámci rodiny.
Případná nevyčerpaná část účtu se
v případě úmrtí vypořádává v dědickém řízení.
Tím,
že se sníží celkové daňové zatížení obyvatelstva a tím, že penzijní systém dá vzniku
úročeným spořícím penzijním účtům pro každého občana, bude možno zrušit některé
dosavadní sociální dávky. jejich současná rozmanitost vede jen k tomu, že
nároky na naplnění všech těchto požitků snižují zdroje pro jejich krytí a ve
svém důsledku snižují množství vyplácených peněz . Vzpomeňte jen každoroční
licitace o zvýšení důchodů překročí-li inflace dohodnutou mez. Zvýšení, které
by mělo být automatické, je z různých politických výmluv odkládáno mnohdy
až o půl roku, jen aby vláda někde získala zdroje pro mnohé dávky, které ani
nemusely být, pokud by je vládnoucí
strana v předvolebním období nevmontovala do zákonů v očekávání
voličských hlasů.
Z důchodů je třeba na prvním místě zachovat ty, které
postihují nezaviněné zhoršení sociálních podmínek občanů – důchody sirotčí a
důchody invalidní. U všech ostatních důchodů lze oprávněně vyžadovat spoluúčast
občanů, projevenou v dlouhodobém preventivním zajištění formou Penzijního
účtu. Pro nemajetné, nezajištěné a dlouhodobě nezaměstnané pak nastupuje povinnost
zajištění ze strany obce podle systému domovského práva. Obec má však právo
určitých (zákonem upřesněných) protislužeb charakteru obecně prospěšných prací.
Ten je třeba převést výlučně do
kompetencí a povinností obcí, kde budou jeho zdrojem prakticky výhradně daně,
poplatky a pokuty. Základní okruh příjemců, základní výčet dávek a jejich
minimální výši určí zákon, v pravomoci obce je však zákonem dané zakládací
limity rozšířit resp. zvýšit.
Podpůrné
dávky by mělo být možné podle individuálně dohodnutých podmínek důchodové
smlouvy čerpat i z prostředků důchodových.
Z těchto dávek je v první řadě důležitosti podpora
v nezaměstnanosti. Tedy stav většinou vzniklý bez vlastního přičinění,
navíc ve věkové kategorii, kdy nemusí být ještě na spořících účtech
nashromážděné potřebné prostředky. Finanční hodnota podpory nesmí dosahovat úrovně minimální mzdy, aby
nebyla demotivujícícm faktorem proti hledání práce. V případě nezaměstnanosti
mladistvých představuje tento systém i
prevenci sociálně patologických jevů. Obce se musí především snažit
vhodnými společenskými (npř. rekvalifikačními) programy a společensky
prospěšnou prací zajistit časovou náplň života nezaměstnaných. Na účast na
těchto programech může vázat i vyplácení podpůrných dávek.
Podpora v nemoci naopak hradí
nemocným zvýšené nároky na období nemoci i rekonvalescence a je určitou
pojistkou proti okamžitému zubožení v případě ztráty zaměstnání.
stanoví vedle výše případného státního příspěvku a
limitu podpůrných dávek a podmínek pro jejich přiznání také minimální úrokovou
sazbu, kterou musí pojišťovna pojištěncům poskytnout a limit prostředků, jež
smí pojišťovna čerpat pro svou potřebu.
Takto dalekosáhle plánovanou změnu sociálních vztahů
v zemi nelze samozřejmě zvládnout během jednoho volebního období. Pro nově nastupující generaci námi
navrhovaný systém přinese dostatečné a úplné sociální zabezpečení
v okamžiku jejich potřeby. Je se však třeba vyrovnat se situací těch,
kteří jsou v důchodovém věku nyní nebo se mu nebezpečně blíží, těch, jimž
byly důchodové prostředky celý život sráženy a jež byly průběžně rozkrádány
komunistickými a socialistickými vládami. A že to nejsou malé prostředky se
může každý přesvědčit na Státním úřadě důchodového zabezpečení, kde každému
zaměstnanci je veden fiktivní účet, kde se může dozvědět, jaká částka mu
v průběhu jeho pracovního života byla stržena ze mzdy – samozřejmě
v dnes již nic neříkajících a nic neznamenajících číslech. Tedy každému občanu je účet veden již teď.
Jde jen o to, aby se z účtu formálně evidenčního stal skutečný účet
bankovní, který se také jako bankovní
bude chovat. Mít tak všechny bedny, od whisky vypitý…pardon, mít tak
všechny prachy, z platu v životě stržený, a úročený jen běžnou
sazbou, tak by se dnešní důchodci nemuseli dívat do budoucnosti
s obavou. Kdyby nebyly úplně
rozkradený.
Jenže
Důchodový úřad je už podle jména úřad Státní a proto stát by měl být zodpovědný
za rozkradené peníze. Proto je též morálně zodpovědný za pokrytí důchodů
dnešních penzistů.
Þ
Revidovat důchody
bolševických vysloužilců a redukovat
je na všeobecně reálnou úroveň.
Þ
Dosáhnout úroveň
průměrného starobního důchodu
ve výši alespoň
53% průměrné mzdy.
Důchody vázat na
průměrné mzdy a
v této vazbě i
valorizovat.
Þ
Nahradit Úřad
důchodového zabezpečení “sociální
pojišťovnou” (nebo pojišťovnami), tj. veřejnoprávní institucí,
organisačně formulovanou mimo
státní rozpočet a řízenou
jako akciové společnosti
správní a dozorčí
radou.
Þ
Jako základ
občanské příslušnosti zavést
namísto současně užívaného
trvalého bydliště institut
domovské obce, která
odpovídá a dozoruje
přerozdělování fondů sociálních
a zdravotních občanů
k ní příslušných.
Þ
S pomocí domovských
obcí resocialisovat bezdomovce
na venkov a
zapojit je tak
do pracovního procesu.
Þ
Zrušit tripartitu, nepřipustit odbory
do posice vládní
politické strany. Zasahování státu do podmínek podnikání je
stejně absurdní jako zasahování soukromých podnikatelů do odborových sporů
státních zaměstnanců.
Þ
Pracovním
úřadům svěřit i pravomoce v řešení zaměstnaneckých sporů v první
instanci formou dohodovacího řízení před řešením soudním.
V okamžiku přechodu na nový penzijní systém se
zaměstnané obyvatelstvo rozdělí pro přechodnou dobu 30 let na tři skupiny:
1)
skupina
nynějších důchodců, kteří jsou placeni
podle stávajícího systému ze státního rozpočtu. Jde o skupinu lidí, kteří již
nemají vlastní ekonomické příjmy z aktivní účasti v pracovním procesu
(samozřejmě mohou být rentiéry – ti pak spadají do skupiny další.) Stát ručí za
jejich důchody podle dosavadního systému, důchodové náklady jsou kryty z postupné
privatizace státních podniků. Tato skupiny se v průběhu let zmenšuje
vymíráním této skupiny obyvatel.
2)
Skupina
mladých pracovníků, kteří do pracovního procesu nastupují nově, již vstupují
povinně do nového penzijního systému. Mají volbu mezi jednotlivými penzijními
fondy a mezi mírou vlastního příspěvku kromě příspěvku zaměstnavatele.
Zaměstnavatel přispívá částkou sjednanou v pracovní smlouvě, je to však
část mzdy zaměstnance a je tedy i účet od prvopočátku jeho majetkem. Tím také
padá klamná představa, že na sociálním zabezpečení se podílí zaměstnavatelé i
zaměstnanci společně - byl to trik, který stále znovu umožňoval manipulovat se
sazbami příspěvků z politických důvodů. Z hospodářského hlediska je totiž téměř
celé břemeno sociálních dávek na bedrech zaměstnance, protože pracovní nabídka
je celkově maximálně nepružná. Všechny příspěvky se koneckonců platí podle
mezní produktivity zaměstnanců, neboť zaměstnavateli nezbývá vůbec nic jiného,
než vycházet při úvahách o stanovení počtu zaměstnanců jak ze mzdových nákladů,
tak z vedlejších mzdových nákladů ve formě příspěvků na sociální zabezpečení.
Tím, že nový systém přejmenoval dřívější příspěvky ”zaměstnavatele”, zcela
jasně ukázal, že všechny příspěvky pocházejí od zaměstnanců. Podle takového scénáře
je úroveň mezd konečně určována neúplatnou souhrou tržní sil a nikoliv
politickými motivy.
3)
Střední
skupině zaměstnanců (v rozmezí zhruba 30 až 60 let) je dáno na vybranou, zda
vstoupí do nového penzijního systému, či zda se rozhodnou zůstat ve “starém” důchodovém
systému. Kdo se rozhodne pro změnu, dostane ze státních prostředků uznávací
pobídkovou prémii ve výši dosavadního nárokového příspěvku na důchod podle
starého systému, úročeného 5%, a splatné v okamžiku dosažení důchodového
věku. Zaměstnanec, který již řadu let platil příspěvky na důchodové
zabezpečení, tedy nevstupuje do nového systému s prázdnýma rukama.
Zahraniční zkušenosti (Chile,
Peru, Kolumbie) ukazují, že většina
zaměstnanců, kteří se rozhodli pro nový systém, své rozhodnutí realizovala
velice rychle. Mnozí zaměstnanci se svobodně rozhodli vystoupit ze starého
systému, i když někteří národní odboroví předáci a příslušníci staré politické
třídy je od toho výslovně odrazovali. Záležitosti, které jsou pro jejich život
bezprostředně důležité, jako zdraví, vzdělání a zabezpečení ve stáří, leží
zaměstnancům patřičně na srdci. Proto se rozhodují se zdravým rozumem a s
ohledem na své rodiny a nikoli podle politického našeptávání nebo dokonce
zastrašování.
Po tom všem nepřekvapuje, že systém důchodových
spořitelních kont získal maximální
popularitu a posílil sociální a hospodářskou stabilitu země. Zaměstnanci
oceňují průhlednost systému a díky svým důchodovým spořitelním kontům získali
přímý zájem o hospodářství.