PÉČE O ZDRAVÍ
Obsah:
Cíl reformy systému zdravotní péče
Smluvní vztah mezi pacientem a pojišťovnou
Jiné zdroje pro financování zdravotní péče
Postavení lékaře nebo zdravotnického zařízení v systému
Úloha Ministerstva zdravotnictví
Kontrola úrovně zdravotní péče
Zdravotnická statistika a přenos informací
1999
Popřevratová
doba přinesla do zdravotnictví mnoho smělých myšlenek, ale jejich realizace a
dosud dosažený stav přinesl všem velké zklamání. Přechod z kompletního
zajištění zdravotní péče na pojišťovenský systém se zcela nepodařil. Stát, tedy
ministerstvo zdravotnictví, se zbavil všech rozhodovacích pravomocí a předal je
rukou Všeobecné Zdravotní Pojišťovny. VZP vypracovala mnoho nepopulárních
opatření, ale tváříc se jako na státu nezávislá soukromá organizace, všechny
své výplody si nechala schválit ministerstvem a vydat je formou vyhlášek. Od té
doby má jednoduchou obranu proti všem výtkám. My nic, to ministerstvo vydalo
své vyhlášky (které jsme jim ovšem my připravili) a my jen se snažíme dodržovat
právní normy, za které ovšem vůbec, ale vůbec nemůžeme.
V jistém
okamžiku platilo pravidlo o tom, že vše
vyřeší trh. Proto byl tržní systém uplatněn i ve zdravotnictví. Ovšem jen
polovičatě.
Násilím
byly zprivatizovány všechny ambulantní složky, obvodní - nyní praktičtí -
lékaři i polikliničtí specialisté. Struktura územních poliklinik, tedy
organizované zázemí pro jednotlivé ordinace, byla většinou rozvrácena, všichni
lékaři museli uzavřít samostatnou smlouvu s pojišťovnou, všem současně
přestaly platit výjimky z nedodržování hygienických podmínek vybavení
ordinací, které platily po desítky let. Nyní každý soukromý lékař než dosáhl registrace
na zdravotním odboru, musel svou ordinaci podřídit novým, tvrdým hygienickým
normám. Aby toho dosáhl, musel se zadlužit. Krom toho v rámci privatizace
zdravotnických zařízení musel odkoupit své dosavadní vybavení, mnohdy daleko za
jeho technickou životností.
Dříve než
však ambulantní lékaři měli možnost splatit své úvěry, zasáhlo do tržního
prostředí několik zcela netržních vlivů.
Předně
pojišťovenský systém úhrady práce ve zdravotnictví, slavný sazebník výkonů,
konstruovaný ve svých nákladech na úroveň bodu 1 Kč, se výnosem ministerstva
financí smrskl zprvu na 3/4, po té na polovinu. Náklady na provoz
zdravotnického zařízení se tím pádem z peněz získaných od VZP a dalších
pojišťoven nedaly uhradit. Ač v roce 1992 ministerstvo financí veřejně deklarovalo,
že 20% zisk je v jakémkoliv druhu soukromého podnikání morální, ve
zdravotnictví však nastavilo situaci, kdy morální byla 25% ztráta.
V kalkulačním
vzorci pojišťovny byly náklady na mzdu lékaře vyjádřeny částkou 36 halířů za
minutu. To přepočteno na měsíční mzdu činí přibližně 6.300,-Kč hrubého. Vládním
nařízením 142/92 Sb., o platech v rozpočtových organizacích však tuto mzdu
měl lékař se 4 lety praxe. Kterýkoliv zkušenější lékař, v okamžiku, kdy
sáhl na pacienta, produkoval svému zaměstnavateli ztrátu.
Kdo se
odvážil vybírat finanční příspěvek od pacientů byl vláčen mediálním bahnem.
Rozhodnou
ranou pro financování zdravotnictví byly náklady na léky a zdravotnický
materiál. Ceny léků během několika let stouply o 1800%. Farmaceutické firmy
metodou různých provizí dosáhly toho, že v sazebníku povolených léku
vytlačily léky domácí produkce totožné farmaceutické látky věhlasných firem,
ovšem za věhlasné ceny.
Místo
toho, aby rozhodující roli ve financování zdravotnictví převzaly platby za
provedené výkony - a zde měla VZP jedinečnou možnost prostřednictvím svého
výkaznictví a svých revisních lékařů určit, kterou péči považuje za
indikovanou a kterou tedy proplatí,
přešla VZP zprvu na kapitační platbu a posléze se rozhodla jít cestou omezování
počtu smluvních zdravotnických zařízení vypovídáním smluv. To je nutno chápat
jako naprosté selhání kontrolních a revisních systémů VZP. Žádná jiná
organizace ve státě díky naprosto detailnímu výkaznictví nemá více informací o
poskytované zdravotní péči. Ovšem VZP neví, co si s tímto kvantem
informací počít. Její počítačoví experti zatím pouze odhalili, že jim někdo
vykázal léčbu moru. A to ještě není jisté, zda šlo o úmysl či o chybu
nedokonalého počítačového programu, který tři nuly (tehdy kód moru podle v té
době platné verse Mezinárodní Klasifikace Nemocí) vložil na vyplnění prázdného
pole.
Pojišťovna
začala klást hlavní důraz na absurdní parametr, tj. počet smluvních zařízení a
snažila se je omezit. Při zrušení jedné polikliniky o 50 lékařích, činila velké
potíže tomu, aby uzavřela 50 individuálních smluv s jednotlivými lékaři,
neboť její absurdní parametr prudce narůstal., aniž se však počet lékařů
poskytujících péči v daném místě faktický vůbec změnil.
Od toho
byl jenom krok k tomu, aby VZP svou prodlouženou rukou na MZd dosáhla
toho, že se začaly provádět prověrky jednotlivých zdravotnických zařízení
s cílem, aby ne VZP, ale zlé ministerstvo rozhodovalo ve výběrových
řízeních, která zdravotnická zařízení zůstanou zachována a která zaniknou. Tedy
ne kvalita lékařské péče, ale pár inkoustů od stolu mělo rozhodovat o
budoucnosti jednotlivých zdravotnických zařízení, nejen nemocnic, ale i
jednotlivých ordinací, které se mnohdy ještě ani zdaleka nedostaly
k horizontu splacení svých vynucených úvěrů.
Dlouhodobý
cíl, spočívající v multizdrojovém financování zdravotnictví, vůbec
nepřišel na pořad dne. A tak místo toho, aby zdravotnická zařízení, která se
finančně zatížila jednak výše zmíněnými úvěry na adaptaci svých prostor, jednak
neuváženými nákupy moderních přístrojů, začala zanikat na základě běžných
tržních prvků, tj. nabídky a poptávky, kvalitou své práce, svým vybavením a
dosaženými výsledky, přišla ke slovu likvidace jednotlivých ordinací a mnohdy i
celých nemocnic z moci úřední.
Celý systém se dostal do ekonomického propadu,
protože při limitovaném příjmu bylo zcela nekoordinované čerpání finančních
prostředků.
Systém
zdravotnictví je třeba změnit od základů. Všechny dosavadní změny a koncepce
byly předem odsouzeny k neúspěchu,
protože představovaly jen kosmetické
úpravy.
Je třeba provést
radikální změnu celého systému, tedy sáhnout až ke kořenům problému. Dosud
platný smluvní vztah zdravotník - pojišťovna, kde je zcela mimo pacient (tedy plátce), je třeba změnit na smluvní
vztah plátce (pacient) - pojišťovna, kde bude mimo lékař, jako placeny
poskytovatel služeb.
Není možné nadále strpět stav, kdy VZP
vystupuje jako majitel našeho zdraví a našich životů.
Smyslem
reformy zdravotnictví v České republice musí být
n rehabilitace
postavení pacienta jako plnoprávného občana - zákazníka, akceptujícího podle
předem dohodnutých smluvních podmínek a plateb zdravotnické služby. Je třeba
změnit systém, kdy občané povinně platí dopředu a naslepo, aniž by byli
informováni o tom, jakou protihodnotu je jim příjemce peněz ve zdravotních
službách za jejich peníze povinen poskytnout,
n rehabilitace
postavení lékařů a zdravotníků z bezprávných námezdních pracovníků, kteří
musí z vlastních prostředků dotovat nedostatečné finanční zabezpečení
zdravotnictví v této zemi a kteří jsou při nejmenším pokusu o změnu této
situace systematicky skandalisováni v médiích, na plnoprávné poskytovatele
zdravotních služeb,
n bezpodmínečný
fakt, že zdravotnictví je službou, která nezbavuje fyzické ani právnické osoby
konkrétní zodpovědnosti za jednání, jež může přímo či nepřímo ovlivnit
zdravotní stav jejich vlastní i jejich okolí,
n zodpovědné
postavení společnosti (státu i územní samosprávy) musí směřovat k
systematickému a cílevědomému zlepšování životních podmínek a preventivní péče
včetně propracovaných celoplošných programů, směřujících k postupnému
zlepšování zdravotního stavu obyvatel České republiky,
n ekonomická
stabilizace celého systému péče o zdraví.
Každý
občan musí mít právo svobodné volby. Tak jako má právo volby lékaře, právo
volby zdravotnického zařízení, právo volby zdravotní pojišťovny, tak musí mít i
právo volby zda se pojistí či nikoliv. Zdravotní pojištění nechť není povinné
ze zákona, ale výrazem svobodné vůle pojištěnce. Zdravotní pojištění jako
takové nesmí být povinností, ale podstatnou výhodou každého občana. Pokud se
však občan rozhodne dle svého svobodného uvážení tuto výhodu nevyužít musí počítat s tím, že za poskytnutou
zdravotní péči bude platit v hotovosti. V případě nezaplacení pak
mohou zdravotnická zařízení vymáhat pohledávku soudně.
Zdravotní
pojištění nechť je obchodní vztah (jako každé jiné pojištění) mezi pacientem a
pojišťovnou. Tento obchodní vztah musí být zajištěn smlouvou, která je jednoznačně
definována co do obsahu, jednoznačně stanovuje práva a povinnosti obou
smluvních stran, tato smlouva musí být oboustranně vypověditelná a její
nedodržení právně vymahatelné.
Dobrovolnost
zdravotního pojištění nechť je však u
určitých skupin obyvatelstva zákonem omezena.
Každý
zaměstnavatel bez výjimky, musí uzavřít individuální zdravotní pojištění ve
prospěch každého svého zaměstnance. V plné výši, to jest včetně částky
dosud hrazené podílem z hrubé mzdy zaměstnance. (Tedy nebude formálně
platit 2/3 zaměstnavatel a 1/3 zaměstnanec). Rovněž částka, dosud vyplácená
zaměstnancům jako rizikový příspěvek, se převádí automaticky na jejich pojistný
účet. Povinnost platby přechází
v plné míře na zaměstnavatele.
Každý zaměstnavatel si musí krom
toho zajistit placený posudek pracoviště hygienické služby (s časově omezenou
platností), který stanoví zdravotnicko
technické (hygienické) podmínky
(kategorizace) všech jednotlivých pracovišť, dílen, provozů atd.
Hygienická služba v těchto posudcích stanoví koeficient, o který se
zvyšuje základní sazba pojistného vzhledem k
Ø
rizikové zátěži pro zaměstnance a
Ø
ekologické zátěži pro společnost.
Částky
odpovídající rizikové zátěži, o které se zvýší základní sazba pojistného, se
převádí na pojistný účet zaměstnance.
Částka, která dle
hygienického posudku je výrazem ekologické zátěže výroby pro společnost se
převádí za každého zaměstnance na příslušné „ekologické“ konto územní
samosprávy.
Sazby
koeficientů a klasifikační typy
kategorizace pracovišť budou určeny zákonem.
Každý
zaměstnavatel je povinen doložit v příslušných časových obdobích
finančnímu úřadu kromě svého daňového přiznání i zdravotně technické hodnocení
jednotlivých pracovišť a potvrzení o uzavřených pojistných smlouvách všech
zaměstnanců a potvrzení o splacení ekologické taxy. Nesplnění těchto povinností
podléhá finanční sankci ukládané finančním úřadem.
Každý
zaměstnavatel platí za každého zaměstnance základní pojistné sazby určené
zákonem, případně navýšené o koeficienty, zmíněné výše. Dokládá
v příslušných intervalech finančnímu úřadu potvrzení o převodu srážek
pojistného na pojistné účty svých zaměstnanců. Peníze se okamžikem převodu na
účet stávají majetkem zaměstnance. Proto neplacení pojistného ze strany zaměstnavatele je kvalifikováno jako trestní
čin zpronevěry. Již dva zaměstnanci pak
v takovémto případě podle platného zákona mohou podat návrh na vyhlášení
konkursu vůči neplatícímu zaměstnavateli.
Zaměstnavatel
ovšem může se souhlasem zaměstnance či na jeho přání navíc srážet z jeho
mzdy a odvádět na jeho účet u zdravotní pojišťovny i další dohodnutou sumu nad
základní pojistné či povinné koeficienty.
Zaměstnanec,
který je pojištěn ze zákona svým zaměstnavatelem, nemá právo po dobu zaměstnání
zdravotní pojištění rušit a čerpat z něj finanční prostředky jiným
způsobem než na úhradu péče o své zdraví.
V
individuální pojistné smlouvě mezi pojišťovnou a občanem musí být jasně
definován její obsah a podmínky plnění. Ta musí, v případě platby
zaměstnavatelem, obsahovat technicko zdravotní kategorizaci pracoviště, výchozí
zdravotní stav občana, předpokládatelná rizika a případné navýšení základní
sazby v případech sebepoškozování (alkohol, kouření, nadváha, drogy,
rizikové sporty nebo vyhýbání se programům povinné celospolečenské zdravotní
prevence). Smlouva musí obsahovat rozsah poskytovaných služeb, odpovídající té,
které kategorii pojistného, musí obsahovat podmínky vypovězení smlouvy a řešení
pro případ změny zaměstnavatele. Občan může být sankcionován (změnou sazby
pojistného) za uvedení nepravdivých údajů při uzavírání smlouvy či za neoznámení důležitých okolností,
nutných pro výpočet pojistné sazby.
Peníze na
smluvním účtě zůstávají stále majetkem pojištěného, takže ten musí být (jako u
jiných bankovních účtů) průběžně informován o stavu a pohybu na svém zdravotním
účtu. Tak je občan průběžně informován jak o čerpání z účtu, tak i o
případném neplacení pojištění zaměstnavatelem a má neprodleně možnost se
bránit. Po dobu zaměstnání nemá pojištěný právo pojistnou smlouvu vypovědět
jiným způsobem než bezprostředním uzavřením smlouvy u jiné zdravotní
pojišťovny.
Peníze na
smluvním účtě jsou úročeny dohodnutou sazbou a úrok se, při nečerpání po
určitou dohodnutou dobu, převádí do oblasti bonusu, který je převoditelný
v rámci rodiny. Pojišťovny mohou nabídnout též možnost sdruženého
pojištění celé rodiny.
V pojistné
smlouvě může být naopak zahrnuta tzv. spoluúčast pacienta, tj. přímá úhrada
zdravotních výkonů do hodnoty 100/300/500 bodů v hotovosti.
V případě
dlouhodobého (několikaletého) nečerpání prostředků z pojistného účtu, či
v případě vypovězení pojistné smlouvy u dobrovolného pojištění, se nejméně
jedna třetina prostředků (podle smluvních podmínek) převádí do solidárního
konta příslušné zdravotní pojišťovny. Zbytek se vypořádává podle podmínek
předem stanovených ve smlouvě. Případná nevyčerpaná část účtu se v případě
úmrtí vypořádává v dědickém řízení.
Občané
v aktivním věku, kteří nejsou v zaměstnaneckém poměru (živnostníci,
podnikatelé, rentiéři) se mohou, ale
nemusí dobrovolně zdravotně pojistit. (To je však nezbavuje povinnosti
pojistit své případné zaměstnance, včetně služebnictva).
Pokud nejsou ze své
svobodné vůle pojištěni, platí za poskytnutou zdravotní péči v hotovosti.
Rovněž
dobrovolné pojištění musí podléhat výše uvedeným zásadám jednoznačného,
vypověditelného a vynutitelného právního vztahu.
Zaměstnaní
občané se mohou, nad rozsah základního pojištění placeného zaměstnavatelem,
dobrovolně připojistit. Může se jednat o pojištění v kombinaci: zdravotní
pojištění, úrazové pojištění a pojištění na dožití, či o samostatné
pojištění navyšující základní pojištění
podle typu nabídky jednotlivých zdravotních pojišťoven.
Občan může
být dobrovolně pojištěn u více zdravotních pojišťoven.
Stát platí
pojistné ve výši základního pojištění bez navyšujících koeficientů za nezletilé
děti, studující, důchodce starobní či invalidní a za nezaměstnané, evidované u
pracovních úřadů. Výše základního pojištění je dána buď samostatným zákonem,
případně může být součástí zákona o státním rozpočtu a jeho výše se může
každoročně měnit dle aktuální ekonomické situace státu. Tyto peníze stát jako dávku
převádí na orgány územní samosprávy.
Všem těmto
osobám vede příslušná pojišťovna individuální účty, které však tyto osoby
nemohou samy jednostranně vypovědět nebo z nich čerpat finanční prostředky
na jiné účely než péči o své zdraví.
Orgány
územní samosprávy se podílejí na úhradě zdravotní péče za bezdomovce (podle
posledního evidovaného bydliště) a sociálně slabé skupiny obyvatelstva.
Z peněz
získaných jako přímé odvody zaměstnavatelů (ekologické taxy) se orgány územní
samosprávy podílejí na ekologických aktivitách ve svém správním území a na
financování vědy a výzkumu. Takto získané peníze musí být vždy vedeny na
samostatných „ekologických účtech“ a mohou být použity jen v rámci
rozpočtu schváleného územní samosprávou. Všechny tyto peníze jsou v rámci
rozpočtu přísně zúčtovatelné.
Je dáno
typem individuální smlouvy pojištěnce. Tato smlouva musí obsahovat přesné
kategorie poskytovaných a hrazených služeb v oblasti
v
tzv. doplňkových služeb
·
jednolůžkový pokoj, TV
·
lednice, bar
·
samostatná ošetřovatelka
·
speciální či
erotické masáže
·
výběrová strava případně dovážená extra z vybrané restaurace
v
vlastní zdravotní péče
·
osobní léčba primářem, docentem, profesorem, přednostou
pracoviště
·
případně včetně návštěvní služby
·
použití dražších léků či obvazových materiálů
·
implantace náhrad ze speciálních materiálů
·
použití speciálních prostředků zdravotní techniky
·
nadstandardní preventivní programy
Standardy
je třeba definovat ze dvou pohledů, zdravotního a politického.
Je
naprosto jednoznačné, že bez větší spoluúčasti pacientů se financování
zdravotnictví neobejde. Dosud se otázka standardů, resp. placené nadstandardní péče, chápe jen jako
poskytování jednolůžkových pokojů vybavených televisí za příplatek. To je však menší část problému. Placení
nadstandardních, tzv. hotelových služeb je až na posledním místě řešení.
Standardy
musí jednoznačně stanovit plně hrazené léky v každé indikační skupině.
V otázce
zdravotních standardů je třeba jednoznačně stanovit, které postupy či výkony
mají být hrazeny ze všeobecného zdravotního pojištění a které již nikoli.
Většina občanů akceptuje, že na
pojištění si může pořídit brýle s plastovými obroučkami, tedy že korekční
skla jsou zdarma, ale na jiné obroučky je nutné si doplatit. Podobný přístup je
nutno zvolit i v jiných oborech. Není možné např. proplácet dvacet let
každoroční lázeňskou léčbu žlučových kamenů, když jedinou cílenou a efektivní
léčbou je jejich operační odstranění.
Pokud jde
o politickou rovinu stanovení standardů, musí být učiněno jednoznačné politické
rozhodnutí, zda se mají ve velkém součtu obrovské částky utrácet za kvanta
malých a levných úkonů (např. pampersky pro inkontinentní obyvatele domovů
důchodců či na aspirin při chřipkové epoidemii), což ovšem vede k tomu, že
na řešení skutečně závažných problémů jako je transplantace jater nebo jiné
nákladné léčebné postupy se musí pořádat ostudné celonárodní sbírky.
Zdravotní
formu standardu (obsah výkonů) určí zákon na návrh ministerstva zdravotnictví
ve spolupráci s odbornými zdravotnickými společnostmi.
Politická
forma standardu (které výkony jsou v rámci standardu hrazeny) nechť se
odvíjí od ekonomické situace
společnosti (státu) a může být
každoročně upravována v rámci zákona o rozpočtu.
Otázka
zákonem stanovených koeficientů jako přirážek k základnímu pojistnému
v souvislosti se zdravotně technickou kategorizací pracoviště (ekologická
taxa)byla již zmíněna. Cílovým účtem těchto srážek je příslušné ekologické
konto územní samosprávy, podle velikosti podniku ekologické konto obce či VÚSC,
u rezortních podniků (armáda, dráhy)
pak státní rozpočet.
Výrobní
cena státem tolerovaných drog (alkohol, tabák) je extrémně nízká, zdanění
dosahuje 300-500%. Výnos tohoto zdanění se ztrácí ve státním rozpočtu, ač jde o
produkci látek, které prokazatelně zhoršují zdravotní stav obyvatelstva. Proto
všechny takto vybrané daně by měly být prostřednictvím ekologických kont
použity jednak na zlepšování životního prostředí, jednak na financování
zdravotnického výzkumu. Část prostředků by měla jít do rezervních fondů
zdravotních pojišťoven jako částka s výhradním využitím na hrazení
extrémně náročné zdravotní péče (transplantační program) či operační výkony
v zahraničí.
Nutno si
uvědomit cenové relace. Transplantace plic v Rakousku stojí milion
šilinků, transplantace u nás milion
korun. Stejný výkon provádíme
(především díky nedostatečné
ceně odborné lékařské práce) o 2/3 levněji, přesto se VZP dohaduje o každé
koruně. To jsou peníze za samotný výkon
a bezprostřední pooperační péči. Ovšem jeden každý pacient po
transplantaci vyžaduje za následnou zabezpečovací therapii
(imunosuprese, antibiotika, atd.) zhruba 360.000,- Kč ročně.
Další
částkou, která zbytečně prodražuje jakoukoliv léčbu je 22% DPH u všech
diagnostických a léčebných přístrojů, provozního materiálu, léků, obvazových
prostředků, implantátů, o biomedicínských protézách, elektrických invalidních
vozících či sanitních vozech ani
nemluvě. DPH je třeba u všech těchto
položek snížit na 5% či ještě lépe na
0% sazbu.
Další
nevyužitou možností jsou sponzorské
dary, odpočítatelné z daní jako nákladová
položka.
VÚSC nechť
jsou zřizovatelem velkých nemocnic (bývalé krajské nemocnice či nemocnice III. typu), prostřednictvím svého rozpočtu se pak
podílejí na financování jejich provozu.
VÚSC
spravují ekologický fond, s nímž mohou zacházet výhradně podle přísně
zúčtovatelných pravidel, schválených v rámci svého rozpočtu územní
samosprávou.
Rovněž tak
obce spravují svůj ekologický fond a
krom toho nechť se podílejí na provozu místních zdravotnických zařízení
ve smyslu vícezdrojového financování.
Obce smluvně zajišťují dostupnost zdravotní péče, podílejí se na úhradě programů zdravotní prevence.
Územní
samospráva rozhoduje dle demografických hledisek a územního specifika výskytu
různých chorob o síti zdravotnických zařízení na svém území, může ovlivňovat
rozmístění zdravotnických zařízení (od nemocnic po samostatné ordinace) různými
podpůrnými programy (přímé dotace, pronájem ordinací v obecních objektech,
úlevy na nájemném). Ani MZd., ani
Lékařská Komora, ani zdravotní pojišťovny nesmí mít právo omezovat počet
zdravotnických zařízení (rušit je od zeleného stolu).
Z rozpočtu
územní samosprávy se hradí přímo poskytnutá zdravotní péče sociálně slabým
občanům z příslušného území a bezdomovcům nalezeným (vstoupivším do
ošetřování) v příslušném území. Pověřená osoba územní samosprávy je pak oprávněna dohadovat se zdravotním
zařízením rozsah a druh poskytnuté zdravotní péče, stejně tak kontrolovat
její vyúčtování. Obce nechť mají právo
následně vymáhat u těchto osob vynaložené náklady (npř. formou veřejně
prospěšných prací).
Obecním
rozpočtem procházejí a stejnému režimu kontroly podléhají i dávky placené
státem na zdravotní péči nezletilých dětí, důchodců a nezaměstnaných
evidovaných na pracovních úřadech.
Je třeba
změnit zákon o privátní zdravotní péči tak, aby se posílila regulační pravomoc
obcí ve vztahu k síti zdravotnických zařízení. Dosud je totiž platná taková úprava, že kdo si obstará příslušná
potvrzení, má ze zákona nárok na registraci, což neumožňuje obcím regulovat
počet a skladbu ordinací podle skutečných potřeb obce.
Hygienická
služba je zřizována, financována, úkolována a zabezpečována po horizontální
linii orgány územní samosprávy. Hygienická služba v této podobě funguje
jako zdravotní policie, která dbá na dodržování potřebných pravidel podle
jednotlivých hygienických oborů. K tomuto účelu budiž posíleny její přímé
sankční pravomoce.
Vertikální
metodické vedení a legislativní zabezpečení náleží MZd.
Každý
občan má právo
Ø
na úplné informace o svém zdravotní stavu, o návrhu léčby,
jejím průběhu a výsledku stejně tak jako má právo úplnou informaci o svém
zdravotním stavu odmítnout,
Ø
být plně informován o míře rizika navrhovaných léčebných
postupů, stejně tak jako o omezeních životních či společenských funkcí, které
mohou při tom kterém způsobu léčby nastat,
Ø
plně rozhodovat o své osobě, odmítnout určitý typ léčby nebo
léčbu vůbec, stejně tak jako vyžadovat provedení některých léčebných postupů i
za cenu vyššího či vysokého rizika,
Ø
určit komu z jeho příbuzných či známých a v jakém
rozsahu smí zdravotní personál sdělovat informace o jeho zdravotním stavu,
Ø
být informován o cenových relacích jednotlivých léčebných
postupů,
Ø
být informován o hospodaření své zdravotní pojišťovny obecně
i o hospodaření s jeho osobním účtem otevřeným a vedeným na základě
individuální pojistné smlouvy,
Ø
svobodné volby lékaře, svobodné volby zdravotního zařízení,
svobodné volby zdravotní pojišťovny a pokud není jako zaměstnanec povinně
pojištěn svým zaměstnavatelem i svobodné volby
zda se pojistí či nikoliv.
Lékař či
zdravotnické zařízení účtuje provedené zdravotní výkony zdravotní pojišťovně,
která je hradí z individuálního účtu příslušného pacienta. Vzhledem
k různým typům pojistných smluv, obsahujícím různé kategorie hrazených standardních
a nadstandardních služeb, má lékař či zdravotnické zařízení právo znát podmínky
pojistné smlouvy příslušného pojištěnce.
V případě
výkonů, které nejsou hrazeny konkrétním typem pojištění, musí se lékař vždy
předem s pacientem domluvit o způsobu úhrady. Otázku případného navýšení
smlouvy či schválení speciální konkrétní léčby či vyšetřovací metody revizním
lékařem pojišťovny si zařizuje pacient.
U
nepojištěného či insolventního pacienta musí být vždy provedeny zdravotní
výkony odvracející přímého ohrožení života či hrozícím bezprostředním zhoršení
zdravotního stavu. O dalších zdravotních výkonech, jejich rozsahu a jejich
hrazení je třeba se po stabilisaci stavu pacienta dohodnout s příslušným
pověřeným pracovníkem územní samosprávy.
Ke
snazšímu vyřizování pohledávek mezi lékaři (zdravotnickými zařízeními) a
zdravotními pojišťovnami může vzniknout účetní servisní služba na komerčním
základě, která za režijní poplatek zajišťuje přesun účtů a peněz (viz schema).
Účty
předkládané zdravotními zařízeními zdravotní pojišťovně musí být potvrzeny a
ověřeny co do správnosti pojištěncem nebo jeho oprávněným zástupcem.
V případě účtů za léčení pacientů, jejichž pojistné platí stát či územní
samospráva, má právo ověřovat a kontrolovat účty pověřený pracovník územní
samosprávy.
Zdravotní
pojišťovny jsou akciové společnosti charakteru veřejnoprávní instituce, kde
správní i dozorčí radu tvoří zástupci akcionářů, pojištěnců, státní správy a
samosprávy.
Zdravotní
pojišťovny uzavírají s občany individuální smlouvy o zdravotním pojištění.
Základní
typ pojištění a jeho sazba jsou dány zákonem, který stanoví rozsah zdravotní
péče a služeb (standardy), které musí být každému pacientovi vždy poskytnuty a
příslušnou pojišťovnou vždy uhrazeny.
Krom toho
může každá pojišťovna vytvořit celou škálu různých typů pojistných smluv,
kladoucích ve svém obsahu dle přání zákazníka důraz na různé složky zdravotní
péče. Typy pojistné smlouvy, tedy nárokové kategorie, musí být zřetelně
vyznačeny v záhlaví smlouvy. Zdravotní pojišťovny mají povinnost
informovat zdravotní zařízení o rozsahu pojistných podmínek, např. různě
odlišenými legitimacemi či platebními kartami.
Zdravotní
pojišťovny mají povinnost bezprostředně poukazovat platby za provedené
zdravotní výkony jednotlivým zdravotním zařízením. Tyto platby mohou být
poukazovány prostřednictvím třetích subjektů. Zákonem budiž upraveny podmínky
platebního styku mezi zdravotnickými zařízeními a pojišťovnami včetně lhůt a
sankcí z prodlení.
Kalkulační
vzorec ceny zdravotních výkonů musí obsahovat i průběžnou valorizaci všech
vstupů.
Ke
kontrole účelnosti poskytnuté zdravotní péče má pojišťovna revisní pracovníky,
kteří mají právo kontrolovat dodržování podmínek pojistných vztahů včetně
účelnosti, oprávněnosti a úplnosti
účtování poskytnutých zdravotních služeb.
Zdravotní
pojišťovny nejsou oprávněny omezovat počet zdravotnických zřízení vypovídáním
smlouvy či jinými administrativními zásahy. Zdravotní pojišťovny jsou naopak oprávněny neproplácet účtované
úkony, pokud je považují za
neindikované, neodborné, zbytečně se opakující či neprovedené ve
prospěch pacienta.
Stát,
resp. MZd, není oprávněn omezovat počet zdravotních pojišťoven. Existence
pojišťovny je limitována pouze počtem pojištěnců a schopností uzavřít vlastní
odpovědnostní pojištění. Minimální a maximální počet pojištěnců u jedné pojišťovny musí být určen zákonem.
Podíl na relevantním trhu musí být takový, aby zamezil vzniku monopolu (maximum
30 - 40% relevantních pojištěnců). Všechny pojišťovny mají ze zákona stejná
práva.
Tak jako
zdravotnická zařízení musí mít uzavřeno pojištění zodpovědnosti za škody
způsobené při léčbě, musí mít každá zdravotní pojišťovna kromě reservního či
solidárního konta (kam se přesunuje třetina sumy každého rušeného účtu) i vlastní
odpovědnostní pojištění u jiného pojišťovacího ústavu či u banky proti situaci,
kdy by nebyla schopna dostát svým finančním závazkům.
Zdravotní
pojišťovny se proti riziku mimořádně vysokých výdajů za zdravotní péči (výkony
v zahraničí) mohou též sami pojisti u jiných komerčních (nikoliv
zdravotních) pojišťoven. (systém Lloyd).
Zdravotní
pojišťovny jsou oprávněny zvýšit pojistnou sazbu pacientům, kteří se chovají
rizikově (nedodržují léčebný režim, kouří, pijí nadměrně alkohol či užívají
drogy, nedodržují životosprávu, mají nadváhu, ignorují celospolečenské
preventivní programy) na základě projednání s pojištěncem po té, co
dostane lhůtu své návyky změnit.
Zdravotní
pojišťovny mohou provozovat i komerční složku pojištění proti úrazu, ale
z výsledku všech svých činností musí především naplnit
rezervní fond zdravotního pojištění.
Na svůj
vlastní provoz smí každá zdravotní pojišťovna použít maximálně 3%
z vybraných pojistných částek. Do
této sumy se nezapočítávají příspěvky státu na pojistné dětí a důchodců.
Stát
(prostřednictvím obcí) nesmí tyto prostředky složit jen u jediné pojišťovny.
Ø zajišťuje po organizační stránce (a podle politické
vůle i finančně) celostátní programy zdravotní prevence a protidrogová
opatření.
Ø
ve spolupráci s Komorami a jinými profesními
organizacemi zajišťuje akreditaci odborných výukových pracovišť pre i postgraduálních.
Ø
připravuje zdravotnickou legislativu.
Ø
definuje ve spolupráci s Komorami a odbornými
společnostmi změny obsahu standardů zdravotní péče.
Ø
nemá právo rušit či jinak administrativně zasahovat do
činnosti zdravotnických zařízení, jejichž není zřizovatelem. O odborné
způsobilosti rozhoduje Komora, o síti zdravotnických zřízení pak územní
samospráva.
Ø
zabezpečuje hladký přechod pojištěnců k jiným
zdravotním pojišťovnám v případě finančního krachu některé z nich a
včetně závazků těchto pojišťoven v rozsahu zákonem schválených standardů..
Prvotní
kontrola úrovně, rozsahu a úplnosti zdravotní péče náleží pacientovi. Pouze
jím, či jeho zákonným zástupcem podepsaný účet může být postoupen zdravotní
pojišťovně k proplacení.
V případě
pochybnosti zdravotní pojišťovny má její revisní lékař právo kontroly veškeré
zdravotnické dokumentace a právo posuzovat oprávněnost, indikaci a úplnost
poskytnuté a účtované zdravotní péče.
Stejnou
pravomoc kontroly má oprávněný pracovník územní samosprávy (obvykle pracovník
z kanceláře zdravotní rady) v případech účtů za ošetřování sociálně
slabých a bezdomovců, včetně účelnosti farmakoterapie Tyto účty neproplácí
pojišťovna, ale územní samospráva.
Stejnou pravomoc má i v případě účtů placených státem,
prostřednictvím územní samosprávy (děti, důchodci, nezaměstnaní evidovaní na
pracovních úřadech).
Absolutní
právo kontroly ve zdravotnických zařízeních mají pracovníci epidemiologické
služby. I pro zdravotnická zařízení jako zaměstnavatele platí ustanovení o
zdravotně technických posudcích pracoviště orgánem hygieny práce.
Odvolací
instancí ve všech případech je soud.
Stát je
garantem nezávadnosti podávaných léčebných preparátů a dalších podpůrných
prostředků.
Každý lék
či léčivo, používaný na území tohoto státu, musí mít registraci u Státního ústavu pro kontrolu léčiv.
Poplatky za registraci jsou tak vysoké, že umožňují provoz tohoto ústavu včetně
obsáhlých laboratorních zkoušek, pokusů na experimentálních zvířatech, případně
klinických zkoušek. SÚKL nemusí u všech preparátů provádět všechny zkoušky, ale
může převzít (za poplatek, ale menší
než za vlastní zkoušky) atesty FDA či registračních úřadů Evropské Unie.
Každá
registrace má časově omezenou platnost, její obnovení se provádí za nevelký
režijní poplatek.
Každý lék,
který má platnou registraci a je zařazen do Lékopisu, může být používán na
celém území státu a musí být prostřednictvím lékárenských organizacích
v rozumném časovém intervalu dostupný, bez ohledu na to, zda jej ta či ona
zdravotní pojišťovna zařadila do svého číselníku používaných léků.
Všechny tyto zásady je třeba
kodifikovat v samostatném Zákonu o léku, který musí obsahovat i dohled nad
testováním léků na dobrovolnících.
Jedná se o
programy, vypracované socialistickým zdravotnictvím metodou tuhé
centralizace a represe, nicméně to byly
zdravotnické programy, které nám záviděl celý svět. Jejich ústup začal již za
bolševické éry.
Nejprve
z finančních důvodů bylo například omezeno a pak zrušeno povinné
snímkování plic, (i když v první fázi byly pro tento projekt zkonstruovány
a uvedeny do provozu pojízdné snímkovací stanice).
Stávající
systém boje proti pohlavním nemocen spočívá na oznámení záchytu nakažené
prostitutky do místa trvalého bydliště, např. do Staré Ľubovni, kde se ovšem
zmíněná již 10 let nevyskytuje. Zpětná vazba a výsledek - absolutní nula.
Po
převratu v nastalém revolučním
vzepětí byl celý systém evidence a prevence zcela rozvrácen a zrušen. Jeho
opětovné znovuvybudování, již na jiných základech než na státním dohledu a
represi, bude velice náročné. Ovšem nárůst třeba pohlavních chorob či opět se
objevivší výskyt TBC nás nutí tuto oblast znovu vyřešit. Náklady za prevenci
jsou vždy menší než za terapii.
Ekonomická
cesta vede přes individuální smlouvy
občanů se zdravotními pojišťovnami, kde nesplnění určitých podmínek evidence či
prevence bude sankcionováno v rámci pojistné smlouvy. Nedoložení potvrzení
o absolvování očkování či příslušné preventivní prohlídky bude znamenat
přeřazení pacienta či rodiče do finančně nevýhodnější rizikové skupiny
pojistného.
Tato cesta
však nepostihne nejrizikovější skupiny z epidemiologického hlediska.
Druhou
cestou je trestnost vědomého šíření nakažlivých chorob podle § o veřejném
ohrožení. Zde musí být vytvořen prostor pro orgány územní samosprávy, které
jsou konečnými plátci za tuto skupinu obyvatelstva. Je nutno doplnit příslušné
sankční §§.
Střední
zdravotní školy jsou tak jako všechny střední školy (s vyjímkou privátních)
zřizovány VÚSC, z jejichž rozpočtu jsou též financovány. MZd a MŠTV se
mohou pouze vyjadřovat k metodice výuky a případně poskytovat
v určitých časových obdobích akreditaci. Je naprosto nemyslitelné, aby
některé ministerstvo vyhlásilo optimalizační program a bez ohledu na potřeby
územní samosprávy školy rušilo.
Vysoké
školy zdravotnického typu (lékařské či biomedicinské fakulty) zřizuje
Universita, která ovšem k zajištění výuky klinických oborů musí zřídit
Universitní nemocnici, tak, aby odpadlo současné rozdělení zaměstnanců na
zdravotnické a školské s různou mírou různě placených vedlejších úvazků
s mnoha pracovně právními a finančními problémy. Na financování universit
se podílí státní rozpočet prostřednictvím MZd a MŠTV.
Postgraduální
vzdělávání oborově organizuje Lékařská komora. Fakticky probíhá formou
odborných seminářů, symposií a sjezdů, dále výukovými pobyty na akreditovaných
vzdělávacích pracovištích či ILF.
Odborná
atestační zkouška, a to jediná, se
skládá po 5 letech praxe.
Ambulantní
lékař má právo se konsiliárně účastnit na léčbě pacienta, kterého má ve své
trvalé péči a kterého poslal do lůžkového zařízení. Krom toho má ambulantní
lékař též právo klinických dnů na smluvním pracovišti, nejméně jedenkrát za 14
dní.
Obecný
výzkum je hrazen za státního rozpočtu prostřednictvím vysokých škol či
samostatných vědeckých ústavů. Na jeho zabezpečení se kromě Grantového systému
podílí i územní samospráva prostřednictvím ekologických fondů, vzniklých z přímých finančních odvodů výrobních
podniků na svém území (ekologické taxy).
Aplikovaný
výzkum mohou provádět výrobní organizace, které k tomu mají podmínky,
schválení hygienickou službou a územní samosprávou. K tomu účelu mohou
použít po schválení územní samosprávou kromě vlastních rozpočtových zdrojů i
peníze ekologické taxy, které by jinak
odváděly do ekologického fondu příslušné samosprávy.
Vlastní
zdravotnický výzkum je zajišťován jednak prostřednictvím Grantové agentury,
jednak z peněz, které zdravotní zařízení ušetří převedením zdravotnické
techniky, léků a spotřebního materiálu do nulové sazby DPH. Tyto peníze jsou
přísně zúčtovatelné.
Je třeba
znovu definovat obsah statistické evidence
a sladit sledované statistické
parametry s Evropskou Unií. Systém
zdravotnické evidence a statistiky je třeba propracovat tak, aby bylo možno
opětovně spustit celostátní zdravotnické programy (očkování, preventivní
prohlídky např. ortopedické, dohled nad přenosnými chorobami včetně
venerických).
K tomuto
účelu je nutné centrální výkaznictví léčených chorob, stejně tak jako evidence
komplikací léčby. Aby byly výkazy hodnověrné, musí být jednotliví zdravotní
pracovníci finančně motivováni na korektním vyplňování údajů.
Je nutné
zrušit bezúčelné vykazování pro vykazování. Každá informace získaná při výběrových statistických šetřeních by
měla mít terapeutickou konsekvenci.
Při
předávání pacientů jinému ošetřujícímu (odbornému) lékaři či do lůžkového
zařízení, musí být zpracovaná průvodní informace přehledná a co do důležitých
faktů vyčerpávající.