„sametového“ režimu Václava Havla

Jak bylo mnohým občanům známo, mělo být u Okresního soudu v Přerově ve čtvrtek 26. dubna 2001 přelíčení o obnově soudního řízení navrhovatele Vladimíra Hučína. Obnova se měla týkat soudního procesu ze 70. a 80. let, za které byl Vladimír Hučín odsouzen komunistickou justicí a uložený trest vykonal. V poslední chvíli bylo oznámeno, že V. Hučín, který je v současné době ve vyšetřovací vazbě věznice Pankrác v Praze, bude eskortován do Přerova, aby byl osobně účasten u soudního přelíčení, o které požádal, protože soudní rehabilitace podle zákona č. 119/90 Sb. mu byla 10 let účelově stále odpírána. Mnohé bývalé komunistické osobnosti na různých úrovních nechtěly rehabilitaci připustit. Proto volil cestu „obnovy soudního procesu“.

Každý vyšetřovanec, který v minulosti prošel peklem výslechů všemocné komunistické StB ví, že jejich gestapácké metody, vylepšené bolševickými zkušenostmi přebrané z Gulagu SSSR, přiměly mluvit i mrtvého a doznat se i k činům, kterých se nikdy ve svém životě nedopustil. I když u mnohých obětí nebylo přímo použito fyzického násilí, metody psychického nátlaku byly někdy horší, než ztýrání oběti do bezvědomí. Komunističtí vyšetřovatelé nadarmo neříkali: „Z vašich manželek uděláme kurvy a z vašich děti otroky.“ V mnoha případech se to naplnilo. Manželky se pod nátlakem StB postavily proti obviněným manželům a ty ze strachu před hroznou budoucností požádaly o rozvod, čímž se rodiny rozpadly. Děti nepřipustili na další školní vzdělání ani k jakémukoliv dalšímu učebnímu řemeslu, i když o to měly zájem a vyjímečné vlohy. Tak byly poznamenány na celý život. Staly se opravdovými otroky komunistického zločinného režimu, protože čas pracoval pro vládce nad životem a smrtí. I Vladimíra Hučína se věznění tvrdě dotklo. V době, kdy byl ve věznici Minkovice, mu náhle zemřel otec. Přestože do skončení „trestu“ měl už jen několik málo měsíců, nesměl se pohřbu svého otce zúčastnit. Navíc byl ze strany velitelství věznice a úřadů učiněn podvod, že na pohřeb bude Vladimír puštěn, ale ten se musel odložit a musel být před veřejností utajen. Přestože to paní Hučínová dodržela a pohřeb odložila o delší dobu, než je zvykem, v den pohřbu obdržela telegram z věznice Minkovice, že Vladimír nepřijede. Pochopitelně, že tento hnusný komunistický podvod zůstane vryt do paměti celé rodině nadosmrti.

MĚLA VĚDĚT

Je známo, že i když byly různé amnestie, které se měly týkat i odsouzených za politický delikt s nízkým trestem, několik komunistických činitelů z příslušné obce nebo města, kde odsouzený žil před uvězněním, se vyjádřilo k soudům písemně, že návrat odsouzeného do obce (nebo města) je nežádoucí. To byl pokyn „k vymazaní“ z matriky. Kdo neprošel tímto mlýnem, nikdy v životě nepochopí jaký to byl zločinný systém. Proto je nutno o tom mluvit před veřejností a na školách, co je to komunismus v pravém světle. Když bylo do školských osnov zařazeno učivo o zločinech nacismu a na druhé straně o Velké Říjnové bolševické revoluci v SSSR v r. 1917, o hrdinné Rudé armádě „osvoboditelce“, o „Zemi milované“, „V zemi, kde zítra znamená včera“, Marxismus, Dějiny VKSB, „Leninovy spisy“ a „Stalinovy spisy“ atd. Jako protiváha tomu by měla být výuka o zločinech a obětech komunistického režimu, který ozbrojeným pučem a hrozbou použití zbraní v únoru 1948 se zmocnil vlády v ČSR. Povalil demokracii, pošlapal Lidská práva Charty OSN, vyhlásil „třídní boj“ a „diktaturu proletariátu“. V zájmu toho neštítil se věznit a vraždit své oponenty. Zákonitě však každý zločinný tlak budí oprávněný protitlak jejich obětí.

ZE SOUDNÍ SÍNĚ

Vraťme se však k soudnímu pojednání za přítomnosti Vladimíra Hučína. Protože občané Přerova znali svého rodáka, chtěli se zúčastnit soudního procesu. Před zahájením přelíčení zaplnili v budově Okresního soudu přilehlou chodbu v přízemí, kde byla soudní síň. Je více jak pravděpodobné, že někdo úmyslně přidělil malou soudní síň, aby se do ní vešlo co nejméně lidí z veřejnosti. Přesně jako u politických procesů za komunismu.

Další překvapení pro přítomné bylo bezpečnostní opatření. Spoutaného Vladimíra Hučína přivleklo několik příslušníků vězeňské ostrahy, jako by to byl zločinec největšího kalibru. Jsem přesvědčen, že i u zločince se mají dodržovat lidská práva a má se zachovat lidská důstojnost. Navíc Vladimír Hučín není zločinec, protože se jednalo o obnovu soudního případu, za který byl před 20ti lety odsouzen a trest do poslední minuty „odpykal“. Proto tam měl stát jako svobodný občan. Z vizáže příslušníků ochranky čišel „sadismus“ a oddaná poslušnost někomu, kdo jim dává tyto „zločinné“ příkazy, aby tak hrubě a nelidsky zacházeli s obviněným. Kde zůstala presumpce neviny? Ta u obviněných typu Hučína zřejmě neplatí. Ti jsou už odsouzeni dávno předtím, než začne proces, který je pouze jakýmsi zkreslujícím divadlem, že se vůbec něco konalo.

Před senátem Okresního soudu stál Vladimír Hučín jako oběť bolševického zločinného režimu. Po pravdě, předseda senátu JUDr. Jaroslav Malásek, byl velmi korektní a nedá se mu nic vytknout. Proces vedl bezvadně a v mezích možnosti. Taktéž přísedící soudci z lidu Ing. Anná Vidláková a Ing. Olek Plšek nepoložili žádné otázky a akceptovali vše, co tam slyšeli z úst svědků a předkladatele V. Hučína. Ovšem o Státním zástupci Mgr. Rudolfu Volekovi se to už nedá říci. Ten hned na první pohled budil dojem, že byl „odkojen“ komunistickou minulostí a snažil se svými „nejapnými“ otázkami bagatelizovat vyjadřování V. Hučína. Jednal z pozice „prokurátora“ nedávno zašlých dob, který má před sebou zločince, jenž se chtěl pokusit nějakým způsobem potírat komunismus. Na první pohled bylo naprosto jasné, že zde byl porušen zákon 198/93 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu. Státní zástupce zřejmě „nepochopil“, že komunismus v celé své podstatě byl zločinný, když před komunistickými soudy stálo takřka 1 200 000 obviněných občanů, přes 260 popravených a více jak 250 000 uvězněných. Z toho desetitisíce odsouzených novodobých otroků muselo v Jáchymovském pekle proti své vůli dobývat v nejhorších možných podmínkách uranovou rudu, pro výrobu smrtonosných atomových zbraní pro SSSR.

JUDr. Volek měl vědět, že došlo k porušení základních lidských práv Charty OSN, protože političtí vězni byli zneužiti pro válečný průmysl. (V současné době probíhá mezinárodní proces o násilném nasazení našich občanů do zbrojního průmyslu v Německé říši za Druhé světové války a jejich odškodnění.) Přesto, jako kdyby to vůbec nevěděl a byl z úplně jiného světa, pohlížel na obět komunistického režimu Vladimíra Hučína jako na zločince a snažil se ho svými otázkami zaskočit. Hlavně, když se jednalo o třaskaviny použité v boji proti komunistickému teroru a sovětské okupační správě. I právní zástupce JUDr. Zdeněk Odehnal upozorňoval Státního zástupce JUDr. Voleka na jeho zvláštní přístup k jednání a způsob „překrucování“ vypovědí svědků a navrhovatele V. Hučína.

Všem přítomným v soudní síni bylo jasné, že hlavním smyslem počínání Státního zástupce bylo usvědčit Hučína, že byl terorista a že zřejmě ve svých akcích pokračoval i v současné době. Je to „za každou cenu“ vědomé obviňování a odvádění pozornosti od skutečných viníků, kteří se v skrytu stranických sekretariátů smějí, šíří chaos a desinformace. V tom případě bychom pak měli přehodnotit a podrobit kritickému zkoumání viny i činnost komunistických partyzánů a „domácího odboje“ proti okupantům za II. světové války, zda vůči nacistům nebyli také teroristy. Nebo na tyto lidi je u nás jiný metr?

Jako zahraniční novinář akreditovaný u MZV ČR, jsem požádal předsedu senátu JUDr. Maláska, abych mohl položit dvě otázky Vladimíru Hučínovi. Odkázal mě na Státní zastupitelství, abych si tam vyžádal povolení. V případě, že ho dostanu, nebude mít námitky. Odešel jsem na Státní zastupitelství a dožadoval se slyšení u Okresní státní zástupkyně JUDr. Lenky Šromové. Bylo mi tam úřednicí sděleno, že Státní zástupkyně je mimo Přerov. Žádal jsem rozhovor s jejím zástupcem. Odpověděla, že je mimo soudní budovu. Chtěl jsem mluvit s další kompetentní osobou. Sdělila mi, že tam není nikdo kdo by mi to mohl povolit. Navíc řekla, že Vladimír Hučín je u zdejšího soudu ve věci obnovy, ale že je ve vyšetřovací vazbě a proto s ním nemůže nikdo mluvit, aby nedošlo k narušení vyšetřování. Tím jsem tedy neuspěl. Moje požadované otázky byly: Zda na něho není činěn fyzický a nebo psychický nátlak (t.j. bití, hlad, vyhrožování, vydírání a pod.). Druhá otázka měla být: Jestli jeho nynější obvinění není vázáno na osoby z minulého režimu. Nic více, nic míň!

Na náhlou hlasitou otázku z publika odpověděl: „Ano, pokoušeli se mi nasadit drogy, ale zvládnul jsem to a „nějak“ tomu zabránil.“ Přes prožívající utrpení je velmi bystrý, stále si je vědom, co mluví a ví jmenovitě, kdo ho chce likvidovat. Protože jsme se přesvědčili o jeho nezlomné vůli dovést boj až do vítězného konce, pak kdyby se v blízké budoucnosti stalo cokoliv, co by ho fyzicky zlomilo, případně by, ale nikdy ne sebevražda. Mějme na paměti umučeného disidenta Pavla Wonku z Vrchlabí, kterého za komunistického režimu likvidovali ve vyšetřovací vazbě. Historie se v tomto případě už nesmí opakovat! Jeden svědek byl už předvolán k soudu dvakrát a nikdy se k výslechu nedostavil. Přesto, aby bylo zákonu učiněno zadost, bude předvolán znovu a tím se soudní jednání odročuje na čtvrtek 31. května 2001 na 8.30 hod. u Okresního soudu v Přerově.

JE OCHRANKA
DRUHEM „NADLIDÍ“ ?

Největší šok zažili přátele Hučína na ulici, před soudní budovou, kde stál autobus, který měl převážet vyšetřovance do Olomouce, nebo Prahy. Vězně vedli kordonem policistů, nebo vězeňské ochranky. Měli pouta a navíc ještě na rukou řetězy, za které je táhla ochranka. Když Vladimíra Hučína táhli na řetězu po schodech v poklusu jako dobytče, těsně před vstupem do autobusu nějak klopýtnul a muž z ochranky, který ho táhnul na řetězu s ním prudce trhnul jako s dobytčetem, které vlečou na jatka, až se pes od vedle stojícího psovoda zuřivě rozštěkal. (To mi připomnělo komunistický režim v pevnosti Leopoldov (1953 -1964), kde jsem strádal 11 let, z toho 9 let na „Nové samovazbě“, v přísné izolaci Ministerstva vnitra. Tam často pomoci zuřivě štěkajících psů naháněli vězně do korekce a to nám všem drásalo nervy a způsobovalo mrazení po celém těle.) I dnešek ukázal, že se zachází s člověkem stále, jako s bezcenným tvorem, nemluvě o „pošlapané“ presumpci neviny. Ta zůstala pouze jako uspávací pohádka pro slepou a hluchou veřejnost.

SOUDNÍ PŘELÍČENÍ

Milo Komínek Kanadský novinář akreditovaný u MZV ČR