Šlonzáci

Kdesi na severu českého Slezska je kraj, kterému se říká Šlonzácko, jinak snad Hlučínsko. Je to kraj s pohnutou historií a to snad ještě pohnutější, než u ostatních krajů Slezska. Když Marie Terezie odstoupila Prusku koncem osmnáctého století Dolní Slezsko, dostala se pod pruskou a potom německou vládu krajina, která na rozdíl od ostatního odstoupeného Slezka byla česká. Žilo tam obyvatelstvo hovořící nářečím, které bylo lze zařadit nejblíže češtině. Po první světové válce byl tento kraj přičleněn k Československé republice, právě proto, že obyvatelstvo se hlásilo k české národnosti. Po Mnichovu byl tento kraj, přestože byl český, přidělen (neoprávněně, podobně jako mnoho dalších oblastí v pohraničí) opět k Německu. Obyvatelé dostali nuceně německé občanství, prý proto, že původně k Německu patřili. Taktéž se museli hlásit k německé národnosti. Muži museli nastoupit do armády a mnoho jich padlo. Po válce samozřejmě byla oblast opět vrácena Československé republice.

Dnešní Spolková republika Německo nejenom že dala svoje (druhé) občanství Němcům žijícím v České republice, ale nyní dává občanství i obyvatelům Hlučínska, kteří byli ve válečném období německými občany a také jejich potomkům. Není to přinejmenším divné?

Divím se, že ve sdělovacích prostředcích proběhla tato zpráva bez dalšího povšimnutí a nikdo k tomu nezaujal stanovisko.

Uvažme, že německé občanství je výhoda, protože umožňuje vlastníkovi takového občanství pracovat v Německu a vydělávat několikanásobně větší peníz než u nás. Proč by však někteří občané tuto výhodu měli mít a jiní ne? Není to snad porušování základní listiny lidských práv, kde je řečeno, že žádný občan nesmí být zvýhodněn podle národnostního nebo regionálního principu? Pro Německo to snad neplatí? Co dělají naši obhájci lidských práv? My ostatní také chceme německé občanství. Nejvíce by to přivítali Romové.

Vlastimil Podracký, Olomouc

e-mail: vpodracky@volny.cz