16. ledna 2001 u zemského soudu ve Frankfurtu n. M. začalo přelíčení proti někdejšímu členu teroristické organizace, řádící po celé tehdejším „Západním“ Německu, Hansu Joachimu Kleinovi. Je obžalován z vraždy, které se měl dopustit při přepadu sídla OPEC ve Vídni v r. 1975, z kterého se stala krvavá lázeň. Na přelíčení byl předvolán jako svědek další člen tehdejší „Frakce Rudé Armády, tehdejší Kleinův přítel a velitel oddílu „Čističů ulic“ – dnes vicekancléř a ministr zahraničních věcí SRN Joschka Fischer. Tato skutečnost vyvolala v Německu skandál s obrovskou vlnou publicity i veřejné pozornosti i šok uvnitř nejvyššího politického establishmentu: To, že do teroristické činnosti byl prokazatelně zatažen spolkový ministr, se stalo zatím poprvé. Minulost Joschky Fischera byla na žádost oposice šetřena hned následujícího dne bundestagem a rozpravu v přímém přenosu mohli sledovat diváci i u nás a v celé Evropě prostřednictvím veřejně přístupného vysílání satelitní televizní stanice Phoenix. Ministra přijel obhajovat sám spolkový kancléř Schröder, který byl donucen přerušit návštěvu Württemberska, kde naň marně čekali zemědělci, postižení důsledky nemoci „šílených“ krav. Ti se cítí se existenčně ohroženi v důsledku vládního rozhodnutí provést velkoplošně hromadné likvidování podezřelých kusů dobytka za situace, kdy není dosud uzavřeno řešení náhrady takto vzniklé škody. Toto je v Německu těchto dní politikum č. 1. Minulost spolkového ministra jako člena teroristické organizace vytvořila politickou situaci, kdy lze považovat za otřesenu i pozici samého spolkového kancléře Schrödera a odchod ministra Fischera za téměř nevyhnutelný. Po demisi ministrů zemědělství a zdravotnictví v důsledku údajných chyb v prevenci viru BSE „šílených krav“ by to byla třetí abdikace, hrozící vážnou krizí.
„Frakce Rudé armády“, organizované skupiny militantních levicových teroristů, působila v Německu konce 60 a v 70. letech až do svého rozpuštění počátkem Gorbačovovy éry. Za svého trvání provedla řadu teroristických útoků proti ústavním činitelům, činitelům justice i průmyslu, politikům, i mezinárodním organizacím. Těžko říci, který z nich zůstal více nebo méně v paměti občanů Německa nebo i v zahraničí, zda vražda předsedy podnikatelských svazů H.M. Schleyera, či únos plně obsazeného boeingu Lufthansy, které teroristé drželi jako rukojmí do okamžiku, kdy se podařilo specialistům spolkové ochrany hranic rychle vniknout na letišti v somálském Mogadisciu do letadla, teroristy zlikvidovat a osvobodit rukojmí. Tehdy si takovým způsobem teroristé vymáhali propuštění vůdců Baadera a Meinhoffové ze stuttgartského vězení. Ti po tomto neúspěchu skončili sebevraždou. Či krvavý vaudevill teroristického útoku na zasedání ministrů zemí OPEC dne 21.12.1975 ve Vídni, provedeného německo-palestinským komandem pod velením venezuelského Iljiče Ramireze Sancheze, světově známého však pod přezdívkami „Carlos“ či Šakal“, odpykávající v pařížském vězení doživotí za trojnásobnou vraždu.
Toto německo-palestinské komando čítalo 5 mužů a jednu ženu..A právě: Jedním z nich byl syn frankfurtského policejního úředníka, nyní sedící na lavici obžalovaných ve Frankfurtu, H.J. Klein. Teroristé na místě zastřelili iráckého bezpečnostního úředníka, lybijského delegáta a rakouského kriminalistu. Poté vtrhli do konferenčního sálu a zajali 70 rukojmích. Klein byl v přestřelce se zásahovou jednotkou rakouské policie zraněn do břicha. Další teroristé ozbrojení ručními granáty hrozili, že vyhodí všechna rukojmí do povětří. Zraněný Klein se však vyvlekl ze sálu a byl převezen do nemocnice k rychlé operaci. Teroristům se nakonec dostalo zvláštního letadla a požadovaného milionu francouzských franků a rovněž Kleina, kterého vymáhali ať živého či mrtvého. Ten měl mj. původně přečíst veřejně manifest teroristů. Místo toho, narychlo odoperovaný, byl na vídeňském letiště posazen do letadla AUA. Pak následovali zbylí atentátníci a dalších 35 rukojmích, mezi nimi 11 ministrů, kteří byli poté bylo vysazeni v Alžíru. Pak letadlo s teroristy odletělo do lybijského Tripolisu, kde byl Klein doléčován v nemocnici, zatímco ostatní teroristé se ztratili… V průběhu dalších let byla objasněna role „Carlose“ a další léta trvalo, než byl dopaden. Dnes už víme, že na jeho ukrývání před spravedlností se podílela nejen Lybie, ale také i tajné služby komunistických států, nevyjímaje StB.
To, že musel Joschka Fischer vypovídat u soudu, je podle autorů jednoho z článků v deníku Die Welt důsledkem jeho dlouhodobého života a působení na násilnicky levicové scéně Frankfurtu nad Mohanem. Skoro denně byly zveřejňovány nové a nové detaily kariéry, které se odehrávaly v prostředí levicových násilníků po dobu víc než 15 let. Po prvé je doložen Fischerův střet se státní mocí na velikonoce 1968. Foto ukazuje Fischera sehnutého, na podlaze, policisty nad ním – klasický motiv těchto dní oněch let, jaké se vyskytuje v stonásobné verzi. Nejčerstvější publikovaná série fotografii ukazuje Fischera a jeho „gang“ (dle Fischerova biografa Ch. Schmidta) při tom, jak bije na zemi jednoho policistu, datovaná je rokem 1973. V této době již byl Fischer hlavou více než stočlenného levicově extrémistického oddílu „Revoluční boj“ ve Frankfurtu n. M. Zatím ne zcela prokázanou se jeví Fischerova role v přípravě žhářského útoku na policisty 10. 5.1976, kterou jeden ze zasažených policejních úředníků sice přežil, ale byl při útoku těžce raněn. Šetření začalo znova začátkem r. 1999. Ve vyšetřování bude frankfurtské státní zastupitelství nyní objasňovat, kdo je za útok odpovědný. Tak jako předtím stojí za tímto šetřením výpověď jednoho svědka, který informoval o Fischerově předsednictví na bojové poradě, svolané v předvečer této akce. Dle tohoto svědka Fischer neodporoval návrhu na použití zápalných náloží, dokonce se za iniciátora provedení takového útoku přimlouval. Fischer proti tomuto svědkovi, který naň touto výpovědí vložil těžké břemeno viny, dosud nepodnikl žádný právní postup za křivé obvinění – ač by se v případě prokázání jednalo přinejmenším o napomáhání pokusu k vraždě, jak to předtím kvalifikoval i vyšetřovací postup. Ale i kdyby se Fischer měl pouze zúčastnit shromáždění, jehož závěrem bylo vrhání zápalných bomb, už tak by mohl přijít do konfliktu se zákonem, neboť získal vědomosti o připravovaném závažném trestném činu, na který policii neupozornil.
Dalším zločinem, v němž se vynořuje jméno Joschka Fischer, byla vražda hessenského ministra hospodářství Heinze Herberta Karryho, spáchaná 11.5.1981. Spolkový soud nařídil přezkoumání telefonů Fischera vedených z domova a z jeho pracoviště nazývaném „Dlažební pláž“. Závěr předložený listu Die Welt zněl: „Joseph M. Fischer je na základě určitých okolností přibrán, aby pro obviněné z vraždy a členství v teroristickém svazu „Revoluční buňky“ dosud neznámých osob tyto osoby určil nebo podal o nich další informace. Tento předpoklad se opírá důkazy, které Fischer přinesl do těsné blízkosti před a po dni činu.“ Zřejmě vyšetřovatelé vycházeli z toho, že Fischer byl ještě v únoru 1983 znám v nejužším okruhu pachatelů vraždy – spolkový soud dokonce uvedl, že Fischer nebyl informován o svém odposlechu, „aby nebyl úspěch opatření zmařen“. Jakmile byl 6. března 1983 Fischer zvolen do bundestagu, byla odposlechová akce přerušena a nově získaná imunita jej bohužel chrání dodnes. A dodnes Fischer nebyl jako svědek vyslechnut…
Násilí zřejmě představovalo pro Fischera důležitý nástroj nejen při výměně názorů s politickými protivníky, nýbrž také při práci uvnitř vlastní strany Zelených. Bývalý člen frakce Zelených v bundestagu, který patřil k spoluzakladatelům strany, listu Die Welt sdělil, že spolupracovníci poslanecké frakce, kteří měli jiný názor, jím byli „systematicky zastrašovánit“…
O politických začátcích Fischera se zmiňuje také dcera teroristky RAF Meinhoffové, Claudia Röhlová – dnes novinářka. Podle ní byla původní, v první půli 70. let ve Frankfurtu působící čtyřicetičlenná skupina „čističů ulic“, paramilitárním uskupením. Čistili ulice, avšak od policistů. Především násilně bránili „komuny“, pokud policie uspořádala zákrok na jejich vystěhování. Jinou činností Fischerových „čističů“ bylo pořádání kraválů jako nástroje diskuse proti čemukoliv. Proti autonomii regionů či měst, proti stavebním záměrům. Zajišťovali vše od kraválu, k házení kamenů i zápalných lahví, k čemuž se skupina měla od r. 1968 cvičit v lesích v pohoří Taunus. V této souvislosti je však rovněž poukazováno na fakt, že Fischer měl v jednom takovém domě úkryt zbraní pro samotného Carlose. Ten byl v souvislosti s Fischerem interwiován britským „Sunday Times“. Jeho reportérovi řekl, že Fischer věděl o skrýši zbraní teroristů, že ty prý byly uprostřed sedmdesátých let uschovány právě v jednom frankfurtském domě, v němž žili Joschka Fischer a - Daniel Cohn-Bendit. To byl jedna z nejvýznamnějších postav militantní levice oněch let v Německu. Na otázku anglického reportéra o Fischerovi Carlos odpověděl, že jej znal pouze od vidění, avšak že jeho dojem o panu Fischerovi, o jeho politice a osobě je takový, že jeho (Fischerova) politika byla jistým způsobem anarchistická a jeho osobnost prý byla egocentrická a že prý to byl zkaženy omezenec. Jak dalece spolupracoval Fischer s Carlosem není zatím spolehlivě doloženo usvědčujícími fakty. V obou domech, sousedících s domem, kde bydlel Fischer, vyvstala podle něj nebezpečná situace, „Komuna“, a proto se rozhodli zbraně odstěhovat.
Tyto „komuny“ byly běžným jevem té doby, a to nejen v Německu. V těchto skupinách bylo společné všechno všem, i ženy, muži a děti. A hygienické podmínky často katastrofální. Takovou byla tehdejší podoba „modifikace“ viru revoluce či revolučního násilí. Mnozí věřili sugesci lepších zítřků v režimu, jehož útisk ani gulagy na vlastní kůži nezažili. Nebylo toho tehdy známo příliš mnoho pro ty, kteří to nechtěli vědět. Bylo to období proklamovaného „uvolnění napětí“, iniciované bombastickou mírovou propagandou SSSR, kterou pomáhalo šířit tisíce levicových intelektuálů po celém západním světě, často však předtím verbovaných také do řad KGB. Jedním z hlavních protagonistů uvolňování, avšak podle sovětských představ, byl na mezinárodní politické scéně tehdejší spolkový kancléř Willy Brandt (SPD). Willy Brandt byl v později odhalen jako agent KGB, krycí jméno „Polyarnik“, do jejíž předchůdkyně, NKVD, byl údajně naverbován již v roce 1941 ve Švédsku poté, co jej dva důstojníci české rozvědky přivedli rovnou na ruskou ambasádu ve Stockholmu. Nikomu ze světových demokratických politiků nevadilo, že k „uvolnění napětí“ podle sovětského vzoru dochází hned poté, co Československo přepadly sovětské tanky a naplno tam začala zvěrstva začínající bolševické normalizace a to včetně série politických procesů. Nevadila ani komunistická agrese proti Vietnamské republice (jižnímu Vietnamu), vyvraždění 1/3 Kambodže komunistickou stranou, ovládnutí většiny Indočíny komunistickými hordami, naštěstí neúspěšný pokus o vybudování socialismu v Chile, komunistické převraty nebo alespoň pokusy o ně ve většině afrických států… Prostě „uvolnění“ nadevše.
Zatímco soud s Kleinem bude pokračovat, a následovat budou pravděpodobně i další procesy, které mají objasnit tu část organizované činnosti teroristických skupin, která dosud na své objasnění čeká, v Bundestagu v palbě otázek Fischer prozatím překvapivě zvítězil, ovšem jen zachováním svého postu. To nemění nic na tom, že jeho argumenty byly nepřesvědčivé. Pouze se suše krátce omluvil a přiznal jen házení kamenů na policisty, ze kterého je usvědčen, vše ostatní chladnokrevně popřel. Otázkou tedy je, na jak dlouho svůj post ubránil. A zdali vůbec. Prozatím jej hájili pouze příslušníci jeho strany Zelených a pochopitelně komunistické PDS, inovovaná následnice někdejší ulbrichtovsko-honeckerovské státostrany SED, jejíž tajná policie Stasi teroristické skupiny na Západě ve spolupráci s KGB organisovala. Obhajoba marxistické levice zněla – „hříchy mládí“. Fischerovi příznivci tvrdí, že se prý obrátil, že prý z těch hříchů mládí vyvodil důsledky a to prý je důvod, aby vicekancléřem a ministrem zahraničních věcí demokratického Německa zůstal. V ostrém projevu na jeho obranu kancléř Schröder dokonce obvinil opozici CDU/CSU, že chce zničit Fischerovu politickou existenci. Tato levicová demagogie zní podobně, jako demagogie na obhajobu bývalých komunistů v vedoucích pozicích u nás. Ostatně i Fischerův postoj – za každou cenu hájit dobyté mocenské postavení, je tomu velmi podobný, což je v Německu (starých spolkových zemích) postoj krajně neobvyklý. Zvláště to kontrastuje s postoji obou před několika dny abdikujících ministrů, kteří – aniž by jim byla kladena vina – sami od sebe prohlásili, že pvažují za svou chybu, že včas nezorganizovali proti šíření viru BSE, nemoci „šílených krav“, preventivní opatření. Je to kontrast i vzhledem k postupu kancléře Kohla, jenž vešel do dějin Německa a Evropy nepoměrně většími zásluhami, než J. Fischer: Vzdor zásluhám i úctě, jakou v Německu požívá, abdikoval z vedení CDU poté, co proti němu bylo – a navíc jako součást hlavní fáze volební kampaně důležitých zemských voleb, jako by „naprogramováno“ předem nějakým zkušeným manipulátorem – vzneseno obvinění z korupčního sponzorování jeho strany, které dodnes není prokázáno a navíc se ukazuje se jako umělé vyvolané. Předsedkyně CDU paní Merkelová, nástupkyně Helmuta Kohla, splnila svou povinnost a jednoznačně vyzvala Fischera k abdikaci. Připomněla rozdíl, jakým byly vedeny (pod bdělým okem KGB) „sametové“ protikomunistické demonstrace roku 1989 – namísto kamení a zápalných lahví svíčky a hesla a pokojné kultivované vystoupení. Jiný poslanec CDU zase vzpomněl na svá studia v inkriminovaných letech, na to, jak tehdejší „revoluční studenti“ izolovali ty nerevoluční, vyvolávali atmosféru segregace. Shodně členové CDU/CSU a také FPD oponovali obhájcům levicového teroristy Fischera tím, že nemohlo jít o „hříchy mládí“, jestliže byl dlouhodobě (víc jak 15 let!!!) velmi důležitým článkem nějaké zločinecké organisace, která byla vytvořena proto, aby páchala zločiny a jemž byl k páchání těchto zločinů od roku 1968 systematicky cvičen a k nimž nabádal, cvičil a vedl druhé.
******************************************************************************************
Dá se snad se 100% jistotou popřít, že všechny souvislosti vypadají jako ruské přípravy na expansi, s předchozí snahou o rozvrácení uzemí nepřítele i politickými prostředky?
Podle materiálů Die Welt, Der Spiegel,. Wprost aj. přeložil a zpracoval Ing. Vladimír Kebrle
e-mail: vladimir.kebrle@worldonline.cz
*******************************************************************************
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...