postkomunismus se stabilisuje

První svobodné volby na jaře 1990 byly nejméně manipulované volby desetiletí devadesátých let. Česká, komunismem odkojená společnost, byla vyšinuta z rovnováhy a to umožnilo i mně stát se poslancem české sněmovny. S odstupem času vidím jako příznačné, že poslanci svobodného parlamentu neměli několik měsíců kde bydlet (v roce 1990). Po několik dalších roků byli ubytováni v různých provisoriích. Návrhy zákonů, které předkládala ministerstva k projednání výborům sněmovny, nebyly v prvých létech datovány a nenesly podpis předkladatele. U některých tisků nebylo jasné, kdo je předložil. Každý sněmovní výbor projednával všechny zákony. Pod rouškou revoluční doby byli poslanci zahrnuti spoustou tisků a práce, kterou nemohli ani pochopit, ani zvládnout. Nejzajímavější na návrzích zákonů byla neexistence sankcí. Vyslovil-li jsem pochybnost o tomto způsobu práce a jejím smyslu, byl jsem zakřiknut. Většina lidí nechápala, co se odehrává a smysl celé hry.

Největšími privatisátory ve sněmovně v prvých dvou létech byli poslanci klubu KSČM. Měli disciplinu i pracovní morálku. Při plenárních schůzích seděli na svých místech a jejich řada mi připomínala černý vagon. Lavice Občanského fóra byly poloprázdné a z těch, kteří v nich seděli, jen málo kdo věděl, o co se hraje. Po rozpadu a rozdělení OF se vytvářela ve sněmovně při projednávání klíčových zákonů (politické strany a jejich financování, lustrace, privatisace, kontrola, média) zajímavá koalice obyčejně tvořená členy Občanského hnutí, komunisty, moravisty i některými lidovci. Dokázali takové zákony ovlivnit podle svých představ a nebo je i zablokovat. Platí pro roky 1991 a počátek 1992. V ODS tehdy bylo ještě dost lidí, kteří podporovali reformní proces. ODA tehdy, jak nás bylo málo, byla hlavním motorem reformních změn.

Na přelomu roků 1991 - 92, před volbami, proběhl v ODA dlouhý spor o to, jak dál. Vladimír Dlouhý (do ODA ho přivedl Daniel Kroupa) a jeho příznivci zpochybňovali samostatnou existenci ODA a trvali na přičlenění k ODS. Situace se zvrátila několik týdnů před volbami. Řekl jsem tehdy na politickém gremiu, samostatná existence ODA je v zájmu naší země. Nezbývá nám než vzít nůž do zubů a jít se prát. Měli jsme tehdy asi 150 aktivních členů v celé zemi.

Počátkem roku 1993 jsme ještě měli šanci zvrátit nebo napravit zhoubně nastavený vývoj z přelomu let 1989 - 90. Nejdůležitější političtí vůdcové Václav Klaus a Josef Lux používali protikomunistickou rétoriku ve svých vládních i stranických funkcích, ale pracovali v opačném směru(!!!!!). V ODA podobně působil Vladimír Dlouhý - bez té rétoriky. Oposice byla celá postkomunistická. V létech 1993 - 94 klíčové návrhy zákonů, které garantovaly neprůhlednost privatisace a upevňovaly posice bývalých elit, pak prohlašovala Klausova ODS s Ortmanovými komunisty(!!!). V problematice týkající se venkova, zemědělství a lesnictví stejně činil Josef Lux. Neplatilo žádné schéma vládní strany - oposice.

Příčinu těchto změn vidím v následujícím. Po volbách 1992 a ustavení se České republiky dali šéfové „vládnoucí pravice“ jasně najevo, že převrat skončil. Ekonomická i správní technokracie spolu s nomenklaturou předlistopadového režimu přesunují svou podporu na současné držitele politické moci. Přestávají podporovat a dotovat oposici. Zavazují si šéfy pravicových stran, ovlivňují a začínají diktovat jejich politiku. Pro dokreslení uvádím, jak mne udivilo, když jsem v místopředsednické kanceláři Karla Ledvinky spatřil v družném jednání Jana Kalvodu s Jiřím Olivou a Janem Mičánkem. Lidmi, kteří postavili prvý a největší tunel pod hospodářstvím České republiky (model transformace lesního hospodářství a propojení fondů s bankou) a kteří dnes fakticky drží v rukou největší majetek v České republice. Řekl jsem tehdy Karlu Ledvinkovi: „Odvažte se od nich vzít korunu!“. Stejně pozoruhodné bylo s jakým nadšením na počátku devadesátých let vítali komunisté ve sněmovně guvernéra Národní banky Josefa Tošovského(!!!).

Volby 1996 se konají časově v době, kdy rozklad se navršuje, voliči a řadoví členové stran však ještě neví, co se již stalo. Strany deklarované jako pravicové získávají číselně ve sněmovně většina hlasů, vnitřní skutečnost je již jinde.

Pro příklad uvádím situaci v ODA. Ivan Mašek na celostátní konferenci strany před volbami oddaluje rozklad ODA nejméně o rok, prosazením volebního systému primárních voleb kandidátů do sněmovny. O pořadí kandidátů s konečnou platností rozhoduje počet hlasů, které dostanou od členů strany ve své oblasti. Skupina kolem Vladimíra Dlouhého tvrdě prosazovala, aby konečné pořadí určilo vedení oblasti. Ve většině oblastí již měli aparáty ve svých rukách. Na jižní Moravě, kde byl V. Dlouhý leadrem, byly primárky zmanipulovány a zfalšovány. V té době však ještě neměli odvahu výsledky upravit zcela, byl jsem na kandidátce o jeden hlas třetí za Dušanem Navrátilem. Do sněmovny jsem se dostal.

Lidé stojící za Václavem Havlem, Josefem Luxem, Janem Rumlem, Jiřím Skalickým a Josefem Zieliencem usilovali o svůj přímý nástup k politické moci. Jejich mediální zástupci, jako například Jiří Pehe, v roce 1996 usilovně propagovali a popularisovali většinový volební systém. Špatně si spočítali poměr sil. Otevřeli hru a bank jim vybrala jiná parta. Vyhrála skupina držící ve svých rukách některé velké banky a monopolní průmyslové podniky spojené se státem. Zaplatili volební kampaň ODS a sociálním demokratům. Oposiční smlouva byla uzavřena již v tomto okamžiku. Vedoucí úlohu, kterou měli v úmyslu si původně odklepnout aktéři vládní krise, si pro sebe „demokraticky“ v parlamentu odhlasovala smluvně oposiční „ODS-ČSSD“.

Je dobré si připomenout, že ústředním problémem devadesátých let byla změna vlastnických poměrů, zejména to, kdo se stane novou ekonomickou a společenskou elitou českého státu. Jak jsem již řekl, všechny trumfy měla v ruce nomenklatura bývalého režimu. K nim se připojili všichni, kdo při dělení kořisti nechtěli přijít zkrátka a neměli zábran. Tato výchozí posice determinovala průběh transformace státu a nastavila i pravidla politické hry.

Je však také třeba vzít v úvahu, že přece jen jsme vstoupili do nového kulturně politického prostoru. Žádná sousední velmoc již nemůže jedné politické skupině, za věrnou službu, garantovat totální zneužití. Alespoň navenek je nutné udržet dojem dodržování pravidel politické hry. Sem patří volby a v mezích zákonných pravidel (které si sami navrhnou a schválí) probíhající politická soutěž. Komunistická strana a její místo v parlamentním systému České republiky do této hry patřila. Její representanti v parlamentu umožnili bývalým prominentům přechod za pomyslnou bariéru převratu. Dnes je pro ně stejně nezbytně potřebná. Slouží k odvádění pozornosti od základních problémů (!!!) stavu ekonomiky, soudnictví, fungování policie a další. Když bývalý zloděj ukazuje na dnešního je to málo věrohodné.

Václav Klaus byl od počátku representantem technokracie totalitního státu (!!!) v nových podmínkách. Vždy nekompromisně odmítal vyrovnání s minulostí, lustrace. Na jaře 1993 jsem byl členem parlamentní komise, která měla připravit návrh zákona o „Protiprávnosti komunistického režimu“. ODS do komise za jejího předsedu dosadila Libora Nováka. Mladičký, snaživý právník Novák měl zajistit, aby zákon byl jen formálním blábolem, nepoužitelným k efektivním krokům a postihům těch, kteří v minulosti překročili hranice zákona i morálky. Po dvou sezeních komise jsem tento orgán opustil a řekl, že nejsem křoví. Pozměňovací návrh k zákazu komunistické strany s odůvodněním jsem přednesl a předložil při projednávání zákona ve sněmovně. Největší obavu ze schválení návrhu jsem registroval ve špičkách ODS.

Pro dnešní elitu je nejvýhodnější většinový volební systém: REDUKUJE POČET POLITICKÝCH STRAN V PARLAMENTU NA MINIMUM!!! Jako první se o cestu k němu pokusili ti, kteří vyvolali vládní krisi a předčasné volby v roce 1997 - 98. Pokus nevyšel a iniciativu převzali jejich protivníci, representovaní Václavem Klausem. Využili touhy vedoucích činitelů a mnoha řadových členů sociální demokracie dostat se k moci a lizu. To byl hlavní důvod potvrzení oposiční smlouvy. Tato nectnost spolu s politikou odporující tradičním zásadám sociálně demokratické politiky zaručila diskreditaci sociální demokracie jako strany.

Stratégům politiky V. Klause se podařilo jedné porážky využít k několika strategickým vítězstvím. ODS neztratila svůj rozhodující vliv na vládní politiku a zároveň nechala zdiskreditovat se svého oposičně smluvního partnera. Mnoho dnes nasvědčuje tomu, že hlavní parlamentní levicovou stranou se stanou komunisté. Ideální partner pro „pravici,“ která své ekonomické, společenské a politické postavení nezískala dlouhodobou poctivou prací v právním státě. Malou komplikací je, že „pravicová“ uskupení na scéně jsou dvě (ODS a Čtyřkoalice). Zájmové skupiny, které stojí za oběma, mají ale velmi blízké politické zájmy. Problémem je jen konkurence o zdroje.

Špatnou vlastností české povahy je neochota trvat na principech. Staletí ve středoevropském prostoru vypěstovala mentalitu poddaných a vychytralců. V deseti popřevratových letech mne nejvíce deprimovala standardní odpověď, kterou jsem dostával vždy, když jsem apeloval na hledání objektivní pravdy. „Objektivní pravda není, každý má svou pravdu,“ zněla standardní odpověď. Nikdy, ani od lidí, kterých by si člověk, podle zastávaného postavení měl vážit, nebyla jiná.

V deseti popřevratových letech jsme udělali minimum pro oddělení se od zla, kterým byl komunismus. Komunismus byl založen na lži, ta byla jeho integrální součástí. Vedoucí politikové devadesátých let měli v ústech právní stát, hovořili o tvůrčím potenciálu a svatosti soukromého vlastnictví. Navázali právní kontinuitu na zločinecký stát a privatisaci provedli metodou kapesních zlodějů. Kapesní zloději si dnes vydržují politické strany a ovládají český stát. Celý systém byl tak nastaven od shora. Dnes již tato mentalita a hodnoty sestoupily do každé osady. Stát platí rozkradené banky, podniky z kapes těch, kteří ještě pracují. Pomalu je nutí k resignaci nebo ke vzpouře. Desetiletí jsem viděl, jak se systém vytvářel a pak postupně degradoval.

Není lepšího příkladu a paradoxu - v senátních volbách jediným senátorem zvoleným v prvém kole byl Josef Zieleniec za Čtyřkoalici. Po zvolení vyhlásil za svou prioritu boj proti korupci. Jedna z nejtemnějších postav české politiky devadesátých let… Podobně s vysokou převahou byla zvolena paní Regnerová, rovněž za Čtyřkoalici. Za svou prioritu deklarovala zákonné omezení a snížení pracovního zajištění a výhod senátorů. Minulost této dámy je rovněž zajímavá. Kdyby se to vše odehrávalo uvnitř klece a byl jsem vnějším pozorovatelem, snad by to mohla být pro milovníky frašek a hororů zábava. V té kleci sedím a už dávno přestala jakákoli legrace.

Na jaře 1991 jsem v České národní radě v řeči o nepotrestání zla předpověděl, co se v naší zemi odehraje. Řekl jsem, že transformace a privatisace bez morálky a zákona postaví náš stát na zločinu. Do parlamentu si budou vysílat své zástupce ctihodná společenství a kmotrové si je budou platit. Paní senátorka Regnerová velmi dobře ví, co činí. Parlamenty jsou nákladná zařízení, svobodný občan by měl být schopen si rozmyslet, jestli chce mít „naději“ na nezávislé poslance a senátory. Nebo proto, že si nevidí na špičku nosu, nechá se libovolně poštvávat. Pak bude mít „jistotu“. Podle jména budeme parlamentním státem. Občany budou ale jen kmotrové a jejich smečky. Ti si své zástupce budou dobře živit a držet na řetězu. Podle potřeby je poštvou na bezcenný a bezprávný plebs.

Letošní listopadové volby do regionálních samospráv a doplňovací volby do Senátu podaly zprávu, že systém jede v nastaveném směru. Větší počet zvolených čtyřkoaličních senátorů asi zpomalí tlak na některé změny ústavy. Miloš Zeman a jeho „ústřední výbor“ setrváním na „oposiční smlouvě“ dali jasně najevo, že likvidaci ČSSD míní vážně. Voliči neúčastí ve volbách prokázali své znechucení ze stavu politiky. Positivní úsilí ke změně poměrů viditelně zatím žádné.

e-mail: ecoline@volny.cz