Co můžeme žádat od centrální banky
(Když už existuje)
Těžké chyby v měnové politice centrální banky zdevastovaly českou ekonomiku v značném rozsahu. Josef Tošovský, ač v průběhu své funkční „desetiletky“ vyznamenán (ze zahraničí) titulem „Centrální bankéř roku“, nebyl vybrán jako personální posila Evropské banky pro obnovu a rozvoj (BERD). Svou kandidaturu proto stáhl a následně rezignoval na funkci guvernéra ČNB. Nyní odchází na jiný lukrativní post v mezinárodních finančních strukturách, z kterého by se podle úvah některých politologů mohl ve vhodnou chvíli zapojit do nastávajícího souboje o funkci hlavy státu – prezidenta ČR. Halík (jiný Havlův oblíbenec) poslance ani veřejnost příliš nenadchl a Buzková nemá dostatečný věk.
Zatím byl schválen zákon o České národní bance (ČNB), který i přes očekávaně rychlé prezidentovo veto, zřejmě byl opětovným hlasováním smluvně-opozičních poslanců v listopadu potvrzen. Neuralgický bod naší těžce zkoušené ekonomiky – centrální banka, se začne pohybovat v novém legislativním rámci. Ze všech hlavních změn (nový cíl banky – cenová stabilita, kontrola běžného hospodaření banky Nejvyšším kontrolním úřadem, odtajnění a zredukování platů a dalších požitků členů bankovní rady a nový způsob volby guvernéra, viceguvernérů a členů bankovní rady) je nejdůležitější ta poslední. Klíčové ekonomické činitele naší republiky – CENTRÁLNÍ BANKÉŘE (celá vláda je proti nim z ekonomického hlediska prakticky bezvýznamná) již potom nebude vybírat a jmenovat pouze jeden člověk – prezident, ale bude je navrhovat vláda. Předseda vlády Miloš Zeman byl po taktické Tošovského rezignaci poněkud překvapen, že prezident Havel na žádné vládní doporučení nečekal, využil toho, že nový zákon ještě neplatí a rozhodl opět podle svého laického uvážení. Je otázka, nakolik se tím přiblížíme věcné diskusi o dalším fungování ČNB.
Demokratická
a tržní kontrola
Pro hladký chod ekonomiky v rámci kvantitativní teorie peněz je nutné, aby byla plynule obsluhována hotovostí. V současných podmínkách zcela netransparentního „bankovního absolutismu“ tomu tak není: „Banka tiskne a přidává do oběhu peníze např. prostřednictvím vyplacených mezd svých zaměstnanců v řádu stovek miliónů korun či v řádech miliard korun prostřednictvím plateb dodavatelům za rekonstrukci svého sídla, ale především prostřednictvím vyplacených úroků bankám, které si takto výhodně u centrální banky prostřednictvím tzv. pokladničních poukázek ukládají peníze. Tyto peníze tak nemohou být dále půjčovány (poslední odhady hovoří o více jak 200 miliardách Kč, pozn. autora) a působí zde tzv. vytlačovací efekt. Způsob emise prostřednictvím vyplácených úroků bankám při takto silném vytlačování soukromých investic, které by mohly vést k ekonomickému růstu, považuji za špatný,“ konstatuje ekonom Petr Mach.
Řešení ekonomové znají: „Optimální způsob emise spočívá v pravidelném zákonem stanoveném příspěvku centrální banky do státního rozpočtu v takové výši, která by odpovídala dlouhodobému potenciálu přírůstku reálného produktu a která by nevedla k inflaci, pouze by zabránila poklesu cen a ekonomické stagnaci. Zabránilo by se tak distorzi devizového kurzu, úrokové míry a dalších cen v ekonomice. Distorze způsobené výdaji státního rozpočtu by se nezměnily, pokud by výše výdajů zůstala zachována, snížily by se však distorze způsobované příjmovou stranou rozpočtu, protože daně by mohly být adekvátně sníženy.“ K uskutečnění tohoto programu je ale třeba občanům celý problém důkladně vysvětlit a hledat pro něj volební podporu. Následně i shodu mezi těmi politickými silami, kterým se podaří získat poslanecké mandáty a nenechají se zmást či zkorumpovat. Do parlamentních voleb naštěstí zbývá ještě jeden a půl roku. Účinnou systémovou pojistkou proti případným prudkým výkyvům v emisi a ceně peněz, které vyhovují pouze nezodpovědným politikům a několika předem dobře informovaným spekulantům, je konkurence emitentů garantovaná přijetím známého Hayekova ústavního dodatku.
Milan Rokytka