Abstraktní právo brání konkrétní odpovědnosti
Problematika centralistického abstraktního kontra polycentrického konkrétního práva zaujala pozornost čtenářů a právních teoretiků, kteří jsou schopni rozpoznat čím dál zřetelnější tendence ke globální kolektivizaci a vlastně plíživému socialismu, tj. totální kontrole a vstřebání společnosti nadřazenou entitou – státem, který se již nikomu nezodpovídá. Právní věda a sociologie práva vyvinula zajímavou definici práva: Právo je ideologie, kterou se řídí soudce. V této souvislosti je postřeh bývalého starosty spolku českých právníků Všehrd Igora Volného (N.N. 20/2000) varující: „Dosud převládal v hlavách některých soudců názor, že nezávislost znamená nekontrolovatelnost a neodpovědnost. Jakékoliv snahy o nastolení stavu odpovědnosti a kontroly byly označovány jako zasahování do nezávislosti soudců.“
Programový cíl Pravého bloku „Převzali jsme osvědčený americký systémový prvek, kterým je právo občanů svobodně si volit svého soudce a šerifa, ke kterým mají důvěru“ je v současné situaci, kdy soudci jsou vybíráni zcela netransparentním způsobem, resp. plynule pokračují ve službě – dříve režimu „zločinnému a zavrženíhodnému“ dnes prý demokratickému, zásadním krokem směrem od posttotalitní ke svobodné společnosti. Jmenovat soudce na doživotí byl zřejmě zoufalý pokus komunistů a jejich přátel s extrémním sluchem („možná slyším trávu růst…“) zajistit si naprostou beztrestnost za své protiprávní a nelidské chování vůči zbytku zotročené společnosti. Příznačné také je, že pod svá rozhodnutí se soudci vlastnoručně nepodepisují, ale nechávají svá usnesení a rozsudky podepisovat „za správnost“ pomocným personálem. Pravidlené výtky ze strany Evropské unie k našemu justičnímu skanzenu jsou dokladem neperspektivnosti takové cesty, což si poněkud pozdě začíná uvědomovat i nekomunistická část bývalého disentu, které se podařilo udržet v nějakých významnějších pozicích.
Hledat u dnešních soudů spravedlnost je bohužel příliš často čirá naivita a ztráta času. „Raději utrpět škodu, než přijít do styku se strašáky,“ napsal filosof Friedrich Nietzsche. Na soudních budovách by mohlo být vytesáno: „Ať zanechá veškerých nadějí, kdo sem přichází“. Je totiž velmi pravděpodobné, že sebelepší soudce, jenž se musí řídit současnou legislativní produkcí z pera dua Rychetský – Jičínský, což jsou jak známo významní, dlouholetí a zkušení „hráči“ na komunistickém a postkomunistickém zákonodárném poli, nemá šanci žít dlouhodobě v souladu se svým svědomím a rozhodovat spravedlivě.
Pro případ mravního selhání jednotlivých osob v talárech je třeba, aby soudci (ale nejen oni, ale i vyšetřovatelé a státní zástupci) před nástupem do funkce podali majetkové prohlášení a po odchodu z ní také. Několika prostými aritmetickými operacemi potom veřejnost snadno zjistí, zda nedošlo v průběhu jejich služby k nějaké korupci (koruptio – latinsky zničení). Mimochodem, pád říše římské, podle názoru části právních historiků, značně urychlila korupce exekutorů. Ti si nechávali vyplácet tzv. košíčky jednak od osob oprávněných – aby jejich případ přišel rychleji na řadu, jednak od osob povinných – aby neviděli jejich majetky.
Řešení zřejmě nabízí pouze vytrvalé a trpělivé úsilí o MOŽNOST VOLIT A ODVOLÁVAT SOUDCE PŘÍMO OBČANY a zároveň soudce zákonem zavázat k rozhodování o vině či nevině obviněného a trestu (či spíše satisfakci) dle návrhu poškozeného. Odpouštět totiž může vždy a jedině oběť, nikoliv pseudohumanista.
Milan Rokytka,
autor je bývalý exekutor