Po druhé světové válce u nás ještě dlouho doznívalo ovzduší neomezených možností k páchání zločinů, tentokrát ve jménu spravedlivé národní odplaty. Retribučnímu zákonodárství předcházel zákaz pravicově orientovaných stran první republiky (viz článek IX Košického vládního programu). Vyhnání tří a půl milionové německé menšiny společně s okleštěním politického systému bylo prezentováno jako národní a demokratická revoluce. V podstatě šlo o první krok ke zničení historicky vzniklého sociálně strukturovaného systému, který byl i je předpokladem i výsledkem efektivního fungování každého životaschopného politického a hospodářského celku. Po etnicky motivovaném vyčištění země byla zjednodušena přirozená tkáň sociálního života z důvodů revolučně třídních. Strukturovaná a seberegulace schopná občanská společnost po únoru 1948 definitivně zanikla.
Občanská smrt
nejproduktivnějších vrstev
Příslušníci mladé generace v naprosté většině nikdy o tzv. Třetí internacionále (Kominterně) neslyšeli. Přitom jde o první významný pokus otevřeně koordinovat komunistickou strategii a taktiku třídního boje v mezinárodním měřítku. Otcem myšlenky a zakladatelem této rozsáhlé organizace byl sám V.I.Lenin. V roce 1919 zformuloval 21 podmínek vstupu do Komunistické internacionály, z nichž nejaktuálněji zaznívá požadavek bezpodmínečného přijetí marxistického učení, soustavné práce pro PŘÍMÉ OVLÁDNUTÍ MÉDIÍ v příslušné zemi, INFILTROVÁNÍ VŠECH STRAN POLITICKÉHO SPEKTRA, především stran dělnických včetně odborů, a také armády, policie, vlivných intelektuálních skupin levice atd. Na 2. kongresu Kominterny (1920) v útočném, velmi dramaticky pojatém projevu Lenin žádal „úplné zničení buržoazie“, protože pouze „násilná porážka, konfiskace majetků, likvidace celého vládního aparátu, parlamentního, soudního, vojenského, úřednického a regionálního systému... mohou zaručit totální potlačení celé vykořisťovatelské třídy“.
O čtvrt století později, v rámci upevňování sovětské moci ve střední a východní Evropě, bylo těchto cílů postupně dosaženo i zde. Před válkou Kominterna připravila půdu sovětizaci nástupnických států hlavně štěpením tradičních sociálně demokratických politických stran. To byl i případ KSČ, která vznikla po rozkolu uvnitř sociální demokracie již v roce 1921. V roce 1948 se opět se sociální demokracií násilně spojila, aby se stala „vedoucí silou“ a stanula po dlouhá léta v čele pseudokoalice s názvem Národní fronta. Permanentní boj s nekomunistickou částí společnosti začal.
H. Arendtová ve svých politicko-filozofických úvahách věnovala hodně pozornosti otázkám ohrožení lidských a občanských práv v první polovině 20. století. V práci Původ totalitarismu charakterizuje situaci lidí zbavených svého postavení a majetku následovně: „Lidská bytost, která ztratila místo ve společenství, svůj politický status v zápasech své doby i legální personalitu, jež činí její jednání a roli jejího osudu soudržným celkem, má již pouze vlastnosti, které se obvykle nemohou stát jasně srozumitelnými jen ve sféře soukromého života a musí zůstat nekompetentní prostou existencí ve všech záležitostech veřejného zájmu“.
Nemuselo jít přímo o ztrátu občanství ve smyslu emigrace či nucené deportace. Mohlo jít i o ztrátu sociální identity, vykořenění z určitého kulturního okruhu a společenského postavení. Například kontrola přístupu k vyššímu vzdělání, zákaz pobytu v rodném kraji, vystěhování rodin politických vězňů do pohraničí, diskriminace v zaměstnání, zákaz výkonu profese a nucené předisponování do výroby atd., to vše představovalo nejen měkčí formy politické perzekuce a umělého vykořeňování z dosavadního způsobu života a společenského postavení, ale i rafinovaný zásah do duchovní kontinuity života jedinců, celých rodů i země jako celku. Schopní a produktivní lidé, zredukovaní na úroveň pouhého boje o obživu, jak říkával prof. J. Patočka, nemohli činem, otevřeným názorem či slovem utvářet svoji existenci jako existenci jedinečné individuality. Nemohli se projevit ve sféře společného, respektive veřejného života a se ztrátou rozlišující občanskopolitické kvality jejich života ztratil většinu sdělitelného a objektivizovatelného významu. Svobodný politický život byl zlikvidován a místo něj nastolen systém nejrůznějších manipulací a indoktrinace lidí jediným oficiálně povoleným světonázorem.
Pod dojmem likvidace celých kategorií občanů, ať již z rasových či třídních důvodů, viděla H.Arendtová v občanské smrti milionů nový druh civilizačního barbarství přicházející zevnitř. Nebezpečí narůstalo i poté, co skončil holocaust či třídně motivované čistky, deportace, centrálně direktivně řízené transformace veškerých hospodářských, právních a kulturních pořádků. Lidé, zbaveni možnosti tvořivě působit na svůj vlastní život i okolní svět, se stali příslušníky nediferencované masy pouhých obyvatel příslušné země.
Důsledky zániku
tradičních zájmových struktur
Dynamika ústavně pluralitních demokracií je dána silou střetů, respektive vyvažováním vykrystalizovaných společenských zájmů. Tato přirozená základna politického vývoje byla v zemích střední a východní Evropy komunisty zničena. S likvidací strukturovaného sociálního systému se každá společnost polarizovala na úzkou vrstvu vládnoucích nomenklaturních kádrů a milionovou masu znivelizovaných a vzájemně izolovaných jednotlivců. Totalitní vláda nenarážela na žádné překážky - síla počtů byla při slabosti a rozptýlení sociálních vazeb nevelká. Vnucená lhostejnost k veřejným záležitostem, chabá informovanost o vnějším světě, neurčité a neutrální postoje ke shora předkládaným politickým problémům a následná apatie ve vztahu ke všemu, co není ryze soukromé, vytváří prostředí, jež je pro totalitní vládnutí jak následkem, tak předpokladem jeho působení.
Postavení mimo veřejné společenské struktury a neexistence běžné politické reprezentace vytváří propast mezi ovládanými a vládci v míře, která se ukázala být například v České republice po takzvané sametové revoluci i nadále nepřekonatelnou. Větší část neorganizovaných mas obyvatel, původně euforicky laděných příslušníků pouličních manifestací v celé střední a východní Evropě, se brzy začala měnit v neklidné, úzkostmi zmítané nestrukturované prostředí. Omezenost možnosti vytvořit nové spektrum konkrétních společných zájmů politického a hospodářského charakteru společně s povrchním vyhodnocením civilizačního propadu a následného zaostání za světem vedla k nerealistickým očekáváním a kolektivně sdíleným sebeklamům.
H. Arendtová (společně se španělským myslitelem José O. y Gassetem) pronikavě postihla psychologii zrodu evropského masového člověka již ve dvacátých letech. V souvislosti se vzestupem nacismu, který byl podpořen miliony zoufalých a nespokojených navrátilců z první světové války, upozornila na strukturální vakuum v politice, dané špatným odhadem morální situace a indiferentnosti středních a vyšších vrstev. Část politické reprezentace se zkompromitovala využíváním veřejných institucí pro své skupinové, respektive soukromé zájmy. Ta část, která se snažila udržet zájem o veřejné blaho a zodpovědně pro ně pracovat, byla v menšině. Ostatně konec cesty Výmarské republiky je dostatečně reflektován - mimo jiné byla podceněna dynamika zoufalství davového člověka. Liberální politikové se domnívali, že existuje převaha politicky uvažujících občanů a že masy o veřejný život se nezajímajících lidí nejsou rozhodující.
V roce 1989 se miliony lidí o politiku začaly velmi zajímat, ale byli vyzbrojeni pouze svým vzdorem, neznalostí pravého stavu věcí a škálou nepřiměřených snů a nadějí. Sítě občanských fór jako by byly variantou prvních občanských rad (sovětů), které jen posloužily Leninovi v říjnu 1917 k legitimizaci násilného převratu. Tím se ze skrytě působící menšiny profesionálních revolucionářů stala ústřední moc, která začala ovládat všechny klíčové instituce a teritoria Ruska. Sověty (občanská fóra) se potom rychle dostaly pod kontrolu tajné policie či členů komunistické strany.
Domnívat, se, že jisté analogie se strategií a praxí prvních uzurpátorů totalitní moci nejsou na místě, znamená přiznat neochotu zabývat se stinnými a těžko reflektovatelnými stránkami procesu překotné demokratizace, která nevedla ani k vytvoření vyváženého spektra politických stran, soukromého či neziskového sektoru, nezávislých odborů, ani ke vzniku nových mechanismů kontroly centrální moci, bankovního sektoru atd.
Po desítky let prováděné likvidování produktivních a politicky myslících lidí přineslo své trpké plody. Komunismus sice propadl hospodářsky, ale sociálně-psychologicky dosáhl svého. Miliony lidí násilně obrácených do soukromí neuměly či nemohly využít příležitosti obnoveného prostoru pro nezávislé činnosti. Výlučná oddanost rodině a profesi, jež zaručovala přežití občanů-nestraníků před perestrojkou, respektive sametovou revolucí, nevybavila schopné a motivované lidi k těžkému zápasu o svobodu a k podstupování bezprecedentních rizik.
Oficiální komunistické historiografii se po desítky let dařilo falšovat dějiny a prohlašovat za nesporná fakta naprosté výmysly. Osobně čestné a pozitivní pokusy reformních komunistů přispěly k deskripci dalších stalinských metod a mechanismů ničících dosavadní civilizační formy, ale nepřispěly k úplnější smysluplné reflexi podílu všech (tedy i reformních) komunistů na společenské devastaci, včetně podílu mlčící většiny obyvatel.
Proto se mohly diskuse o povaze společenské změny po roce 1989 odehrávat více méně za zavřenými dveřmi a veřejnosti byl předkládán jen zjednodušený scénář. Ten obsahoval jen vstupní dějství v podobě emočně laděného boje lidu s kategoriemi již nepotřebných aparátníků. Druhé a další dějství obsahovalo program společenské transformace, zredukované na hospodářské změny. Ty byly zúženy převážně na proces privatizace, pojaté hlavně jako kupónová privatizace, protože jedině tak bylo možné rozptýlené nominální hodnoty zase jednou zkoncentrovat do ruku již připravené bývalé nomenklatury KSČ. Alternativa, kladoucí důraz na ústavněprávní a státoprávní záruky, neměla šanci.
Počátkem devadesátých let byla mezi českými občany v obrovských nákladech šířena tzv. Analýza 17. listopadu 1989 Miroslava Dolejšího. Šlo údajně o zpracování mnoha zdrojů (nikdy neuvedených), kdy podivně vrstvený, detaily i nepřiměřenými generalizacemi postižený a nesourodý text, v subkapitole Stav země předjímá frustrace české společnosti slovy: „Dav, v nějž se změnila československá společnost, nemůže být nositelem hospodářského, politického a kulturního života, protože je v podstatě pasívní, netvořivý a neplněhodnotný. Může sehrát kladnou funkci jen v takovém systému, který respektuje tuto jeho bytostnou přirozenost a buduje sám sebe na určitých konstituantách“.
Je věcí osobní i politické víry a vize podobnou „prognózu“ odmítnout. Vždyť čistě perestrojkový scénář i přesvědčení o naprosté pasivitě všech občanů se díky řadě energických představitelů ze všech vrstev neprosadil. Jakkoli nedokonalé lustrace, dílčí prosazení restitucí, sporadická existence opravdu nezávislých novin či občanských sdružení a malých stran však recyklaci komunismu ve větším rozsahu nedovolily. Členství v NATO je zvlášť rozhodujícím momentem obratu v řádu společenské transformace, založené na dominanci ideje obnovy volného trhu bez příslušného právního rámce a morálního klimatu.
Proces obnovy občanské společnosti se dostal do otevřené krize již na přelomu let 1993 a 1994. Vzpomeňme, kdo a jak často mluvil o tom, že neví, co je občanská společnost. Rozdíly mezi proklamovanou cestou k právnímu státu a realitou se však staly nepopiratelnými stejně jako hrozivě narůstající moc hospodářského zločinu. Nikoli drobné chyby a dílčí regresy, údajně nutné transformační náklady, ale systémově pojaté škůdcovství hlavně v oblasti bankovnictví, legislativy, činnosti různých fondů i kampeliček od té doby nenechávají nikoho soudného na pochybách, odkud opravdu vítr vane. Šlo a jde o úzce osobní nebo skupinové zájmy poměrně malých skupin lidí, kteří manipulovali politickou mocí ve svůj prospěch.
Paradox post-totalitarismu
Naděje milionů, jakkoliv aktivních či pasivních občanů, se zprvu zcela přirozeně upínaly k tomu, že cyni
cky přehlíživé postoje a manipulace s evidentními fakty nebudou dále možné, že se nebudou opakovat pokusy nastolit opět nějaký fiktivní společenský řád a že se bude moci každý projevovat v životě bez strachu a obranných stylizací. Tyto docela obyčejné touhy obnovit a dovršit vlastní lidskou integritu prohloubenou sebeúctou, opírající se o aplikaci základních moderních principů spravedlnosti, nebyly ani zdaleka naplněny. Po období optimistického doufání a důvěřivého podpisování bianco šeků v záležitosti „epochální transformace“ následovalo u starších lidí období krize a deprese, u mladších celkem střízlivé zvládání vlastních aspirací v kontextu nových možností. Internet v rukou inteligentních hledačů fakt a pravdy v okolním světě změnil občanskou informovanost středních vrstev k nepoznání. Cestování a počítačová revoluce otevřely pro mnohé nové horizonty a vytvořily nezávislá, kriticky uvažující neviditelná občanská fóra, která již není možné snadno infiltrovat mocenskou manipulací.
Na příkladu vůdců největších středoevropských stran se stalo zřejmým to, že základem fungování stranických struktur obvykle není přesvědčivost programových proklamací a cílů, ale nezpochybnitelnost vůdcových činů v souladu se skrytými zájmy nových hospodářských skupin. V rozporu s následky stranické politiky post-komunističtí lídři (pokud mají oporu v bývalé nomenklatuře) po dlouhá léta působí nijak neotřeseni a nezměněni. Vždyť pád vůdce by znamenal zkázu pro všechny loajální členy a souputníky. Častá prohra z hlediska obsahu programových cílů a proklamovaného étosu bývá obvykle zachráněna novými kampaněmi, mediálními tahy, skrytými mocenskými dohodami s údajnými protivníky apod.
Výsledkem je rostoucí skepse a frustrace na straně širokých vrstev občanů, kteří jsou nakonec odkázáni na svůj vlastní rozum. Posledním kapitálem, který se stává předmětem agenturně vedených útoků, je důvěryhodnost. Ukázalo se totiž, že cestu k materiální prosperitě uzavírají faktory morální povahy, protože po velkém vzepětí touhy po důstojnějším životě lidé nevědí, komu, respektive čemu doopravdy věřit. Post-sovětský způsob vybírání výpalného za „ochranu“ neboli existence systému „kryša“ nejlépe ilustruje brutalizaci společenských vztahů. Ve střední Evropě, kde klientelismus a vzájemné krytí po linii ekonomika-politika-orgány činné v trestním řízení probíhá přece jen v zastřenější a méně bezostyšné podobě, situace v principu není lepší. Respekt k morálním principům a k logice kulturně dějinného vývoje vlastní země byl v politické reflexi ignorován či nahrazen cynickými teoriemi her a koalic. Dezorientovaným vrstvám se tvrdí, že jejich osobní preference jsou věcí svobodného racionálního rozhodování a že záleží jen na jejich momentálním přání, kterým směrem se bude vývoj ubírat.
Bohudíky moment pravdy nelze utajit ani v takto pojatém vyprázdnění a zkarikování společenského procesu jako celku. Z běžně dostupných publikací předních teoretiků se lze dovědět, že „vzájemné obviňování mezi zájmovými skupinami a jejich představiteli má své výhody, protože snižuje počet konečných rozhodovacích procesů, čímž se překonává problém černého pasažéra. Avšak malý počet rozhodovatelů je také spojen s nevýhodou, protože umožňuje monopolistické praktiky na nedokonalém trhu a tím pokřivuje výsledek. Naštěstí pravidelně opakované volby (a především systém referend na všech úrovních a o všch otázkách, volitelnost ředitelů policie, místních soudců a rozhodujících správních úředníků přímo občany, kteří jim dali svou důvěru proto, aby nad nimi vykonávali své policejní, soudní a úřední pravomoci - aktualisační dodatek N.N.) poskytují příležitost pro změnu...“ Autory jsou Američané, kteří jistě na aplikaci svých vývodů ve střední a východní Evropě neaspirovali a o historii české tzv. opoziční smlouvy nic nevědí. Ve střední a východní Evropě, kde byly před půl stoletím zlikvidovány celé kategorie kvalitních podnikatelů, obchodníků, bankéřů, právníků, rolníků, stojí problém zcela evidentně jinak. Primát politického před ekonomickým se ukázal například v České republice ve své nahotě tehdy, když již nebylo možné zastřít potíže středních a drobných podnikatelů, kterým byla odpírána možnost úvěrů či zbytečné ožebračení téměř již dvou milionů drobných střadatelů a zemědělských restituentů. Stalo se zřejmým, že jednostranně materialistická orientace skončí u nutnosti začít od činitelů morálně-duchovní, respektive kulturně-politické povahy. Stát musí poskytovat jak ochranu svobodě, tak spravedlnosti. Redukce politiky na ekonomiku se ukázala být jen jednou z variant marxistické teorie o primátu základny a druhořadosti takzvané nadstavby.
Alena Hromádková
(bývalá předsedkyně DEU, dnes člen čtyřkoalice… Je jenom velká škoda, že lidé jako Alena Hromádková, Ratibor Majzlík, Josef Kudláček, Petr Šafránek aj. vyštvali z DEU celé její pravicové křídlo, dnes působící jako jádro politické strany Pravý Blok. Alena Hromádková, Ratibor Majzlík, Josef Kudláček, Petr Šafránek zabránili výraznějšímu úspěchu DEU na politické scéně a hodnot, které DEU tehdy deklarovala. Viz. NN 17/2000, strana 03-05, „6 VÝROČÍ DEU“)