O etice a morálce vůbec se snaží být seriál o elitě ČSSD či „o pánech a dámách z růže“, jak své postupně uveřejňované rozhovory s představiteli sociální demokracie začal od konce srpna přinášet deník Lidové noviny. Ať niž záměrně nebo jen v důsledku novinářské neobratnosti /či spíše přímo dilatantismu klukokracie, ovládající i tento list?/ se pod působivými titulky skrývá podbízivost, prázdnota a obcházení skutečných problémů. Jak v Materiálu o S. Grossovi, tak o P. Buzkové chybí jak „otázky na tělo“, tak zejména přímé odpovědi dotazovaných. Známá ostuda s více než velkým bytem /4+1/, přiděleným Grossovi ze státního fondu, kterého se vzdal až po povyku médií, je pouze nakousnuta, ale vzápětí taktně a hbitě přeskočena. Reportér se samozřejmě neodvážil dnešního ministra vnitra zeptat, proč mu jako mladému poslanci nestačilo dosavadní bydlení v Praze, kde se takto před 30 lety narodil, a proč musel usilovat o komfortní byt 4+1 v době, kdy tisíce rodin v hlavním městě o tom mohou jenom snít.

P. Buzková zase předvedla obvyklé reakce na otázky, jak již je má nacvičeny z desítek dřívějších rozhovorů a tiskovek. Notoricky známé věty, jako, že Grosse a Špidlu považuje za vhodné kandidáty na pozemanovskou hlavu ČSSD nebo, že M. Šlouf je jí zcela lhostejný, už čtenáři znají z dřívějška. Takže jediný „gól“ si Buzková dala odpovědí na jistě nepříjemný dotaz, proč podepsala opoziční smlouvu mezi ČSSD a ODS a přitom z vedení strany odešla z vlastní vůle. Banální byla i její odpověď, že pro sociální demokracii by bylo mnohem lepší, kdyby vytvořila koalici, která by byla schopná sestavit většinovou vládu /to je snad samozřejmé!/ (Důležitější informace k osobám Stanislava Grosse a Petry Buzkové i toho, kdo je „udělal“, tedy Miloslav Maroušek, najdete v N.N. 19/2000, strana 03).

Více vzrušení přineslo zveřejnění důsledků fantastického - nedomyšleného - zákona o obcích, který umožnil, aby zastupitel US M. Stránský požadoval za svou práci „ve prospěch obce“ náhradu za ušlý výdělek za loňský rok 973 300 Kč. Po ostré kritice i z kruhů Magistrátu ho náhle zaplavila vlna skromnosti a „slevil“ na pouhých 325 000 korun, z nichž prý po odečtení daně stejně zbývajících 200 000 korun věnuje na počítače v ZS Barrandov. Jak je možné, že zákonodárci mohli vůbec schválit tak nedomyšlený zákon, umožňujících vznášení tak drzých nároků v době, kdy průměrný důchod je kolem 6000 Kč měsíčně, by měli vysvětlit právě oni nám. Čehož se samozřejmě nikdy nedočkáme. S „lůzou“, jak nás před pár roky nazval K. Ledvinka z ODA, tehdy místopředseda Poslanecké sněmovny, se přece zástupci lidu nebudou bavit!

Již zmíněný Magistrát hl. m. Prahy musí prý zasahovat i do zahraničí, kde si hlavní město Česka dokonce již vyhlédlo vlastní diplomatické zastoupení. A to dům za 40 milionů Kč v Bruselu na Avenue Palmestron č. 16, kde by pražská mise měla začít „plnohodnotně působit v březnu 2001“, prohlásil primátor J. Kasl /ODS/. Občan, pobírající průměrný plat kolem 12 000 brutto či důchodce něco nad 6000 Kč měsíčně se musí právem ptát, k čemu pak máme a k čemu si platíme naše velvyslanectví v Bruselu a navíc i dalšího zástupce při Evropské unii tamtéž, když tam má navíc fungovat i samostatná pražská mise? Budou snad občané Prahy navíc v Bruselu zastupováni výlučně pražskou misí a tamní české velvyslanectví jejich práva a požadavky vyřizovat nebude nebo jde jen o jednu z dalších ukázek, jak lze nesmyslně utrácet peníze poplatníků na extravagance „otců města“? Jen tak mimochodem: Za oněch 40 milionů korun, za které Praha zakoupí dům v Bruselu, by se dalo například v našem hlavním městě vybudovat přinejmenším 40 moderních bytů pro jeho občany s průměrným výdělkem či důchodem, kteří si je prostě sami nikdy nemohou nechat postavit nebo zakoupit.

USA: Hudebníci se bojí českých stávkokazů, zněl titulek zprávy Lidových novin z 29. srpna o záměru Atlantského baletu angažovat na místo stávkujících tamních hudebníků jejich české kolegy. Za „stejně kvalitní a přitom levnější“ české umělce ušetří Atlantské těleso dle slov šéfa české agentury Poksound J.Pokludy 149 000 dolarů. K rozhořčení amerických hudebníků nad ochotou jejich českých kolegů dát se najmout za stávkokazy lze dodat třeba to, že desítky tisíc právě amerických - a mnohdy nekvalitních - občanů, působících již řadu let v Česku, zde přece také připravuje naše lidi o práci. A v době, kdy nezaměstnanost je již delší dobu kolem devíti i nad devět procent, zatímco v USA je zhruba poloviční.