Sametový převrat v listopadu 1989 nebyl revolucí proti totalitnímu systému a jeho elitám. Systém se vnitřně zhroutil, když hospodářsky a vojensky zkolaboval Sovětský svaz. V post-sovětských zemích, stejně tak i v Československu, nebyla připravena alternativní společenská vrstva demokraticky smýšlejících osobností. Osobností, které by převzaly zodpovědnost za přeměnu státu ve smyslu evropských demokratických hodnot. Převrat nepřerušil kontinuitu osob a zájmových společenství, které ovládaly stát, ekonomiku i veřejný život za totalitního období. Kontinuita právního systému, privatizace bez důrazu na zodpovědné vlastnictví, dodržování zákona a to, že prominenti bývalého režimu nebyli v této fázi procesu přeměny diskvalifikováni, dílo dokonalo. Ekonomickou, politickou, mediální, správní i soudní moc si udrželi ve svých rukou lidé, kteří se na této moci podíleli již před rokem 1989. Užívají ji podle zvyků a schémat let osmdesátých. Systém jen změnil některé vnější metody a přibral nové lidi.

Dokladem úmyslu od samého počátku byla neexistence veřejně předložených koncepcí vývoje státu, privatizace a představ vývoje odvětví. Nejsou-li takové koncepce a pravidla, všechny výhody mají ti, kteří mají styky, informace a mocenský vliv. Neexistence koncepcí a pravidel zajišťovala do budoucna beztrestnost těch, kteří daný stav zneužili.

Lidé, kteří byli v čele státu a jeho institucí na počátku devadesátých let, nastavili a nebo umožnili nastavení základních aktů a procesů státního a společenského života ke zneužití. Důsledky sklízíme dnes, semeno zaseté nemoci již došlo do každé osady.

Byl jsem poslancem české sněmovny od léta 1990 a skutečnost toho, co se v české politice odehrává jsem si uvědomil již na podzim téhož roku. Osm let jsem ve sněmovně, podle možností i v médiích, věci pojmenovával. Slyšet nechtěl téměř nikdo. Lidí, kteří si byli vědomi toho, co se v české společnosti a politice odehrává a mohli mít vliv bylo málo. Prohráli jsme.

Nikdy jsem dobrovolně neustupoval zlu. Realitu dnešní politické i společenské scény považuji za pokračování předpřevratových způsobů i lidí a tím za zlo. Česká republika má po deseti letech formální znaky i instituce demokratického státu. Demokratickým státem v pravém významu slova není. Dnešní politické i hospodářské špičky českého státu nejsou demokraty uznávajícími pravidla fair play soutěže. Dokladem je schválený volební zákon a snad ještě víc zákon o financování politických stran. Dnešní mocní si přiklepli „vedoucí úlohu“, stejně jako tak učinili v šedesátých letech komunisté v jejich „ústavě“. Dokladem je neschopnost konečně začít soudit nehorázné zlodějny celého období devadesátých let. Není to z nedostatku konkrétních důkazů, příčinou je neexistence politické vůle – všichni na sebe něco vědí.

Neslibuji lobování v lokálních věcech. Slibuji, že budu pojmenovávat po pravdě klíčové problémy naší země i hry, které se v české politice hrají. Dělal jsem to v Poslanecké sněmovně osm let. Naše země je postkomunistickým státem a společností. Pozice poslance nebo senátora dává odhodlanému a nezkorumpovanému člověku možnost mluvit a i být slyšen.

V Telči 24. září 2000

RNDr. Čestmír Hofhanzl