O upřesnění, resp. interpretaci pojmu „globalizace“ se z pozice sociologické vědy pokusil Zygmunt Bauman. V podstatě se prý jedná o vytváření nové mocenské asymetrie, na základě různé možnosti pohybu, mobility. Mobilita vytvářela vždy mocenské asymetrie. Ten kdo byl pohyblivý, byl ve výhodě proti tomu, kdo se pohybovat nemohl. Muži díky tomu získali nadvládu nad ženami, protože ženy byly vedeny spíše k tomu, aby žily lokálně, pečovaly o děti. Muži měli pohyblivost proto, aby je chránili, a oni pohyblivost zneužili k tomu, aby si ženy podrobili. Něco podobného se dnes děje v planetárním měřítku: ti, kdo jsou pohybliví, mají možnost vydírat to, co zůstalo fixováno na určité místo; ať už je to krajina, příroda, komunita, obec, třeba až po odbory, mohou vydírat to nepohyblivé a mohou přenášet velkou část svých nákladů k zaplacení těm, kteří se pohybovat nemohou. Pokud jejich dobrodiní v podobě investic nepůjde do této lokality, tak to půjde do lokality jiné a lokality se přetlačují, která z nich si to zaslouží více. Baumanův kolega Jan Keller si myslí, že všechny ostatní problémy globalizace se odvíjejí kolem tohoto centrálního problému zvyšování nerovností mezi tím, co se může pohybovat ze dne na den (dneska již ve vteřinových intervalech na počítačích probíhají obrovské sumy), a tím, co zůstává vázáno na nějakou lokalitu. Globalizace svým způsobem vzešla z toho, že instituce převálcovaly lidi. Často se stává, že lidé si vytvoří něco pro svoji potřebu a to potom začne žít svým vlastním životem a lidi používá jako příslušenství. S globalizací se stalo úplně to samé. To, co se děje s byrokracií, se stalo s trhem. Peníze, které měly původně sloužit k ulehčení výměny zboží, se staly samoúčelem. Přestalo se obchodovat se zbožím a začalo se spekulovat s penězi. Rozdíl mezi sumou, která celosvětově za den změní své majitele, a tím, co je za ten den vyrobeno a poskytnuto služeb, je patnácti až dvacetinásobný. Peníze začaly žít svým vlastním životem a je otázka času, kdy dojde k zahlcení, kdy to prostě spadne. Z hlediska selského rozumu na tom vydělají lidé, kteří budou nejméně napojeni. Nejsem ekonom, tak těžko můžu tipovat, kdy k tomu dojde, ale svět, ve kterém pohyblivé fiktivno, které oproti reálu nabývá tak velkých rozměrů, nemůže existovat pořád, domnívá se prof. Keller.

Někteří ekonomové mají k těmto sociologickým pohledům a jejich hlasatelům poněkud kritický vztah. Vidí v ekologizujících sociolozích pravé Misantropy píšící hororové scénáře. Považují je dále za osoby, které se nedokáží smířit se základní skutečností, že lidé jsou různí a mají různé zájmy a vkus. Dalo by se to prý přejít v klidu a s úsměvem, ale jen do okamžiku, než se podobní lidé začnou zabývat politikou a to hned ve formě „nenásilného porušování zákonů,“ které propaguje např. Jakub Patočka. Stěží někoho překvapí, že Patočka je vzděláním sociolog, říkají. A už vůbec neudiví, že je bývalým studentem dalšího famózního ekologisty a sociologa Kellera (dlouholetý člen KSČ, do které vstoupil za sovětské okupace-doplňující informace N.N.). Spolu s filosofem Kohákem navazují na ty nejhorší tradice sociologie započaté Comtem a končící prominentním studentem sociologie Pol-Potem, jehož sny o přestěhování lidí z měst na vesnici stály Kambodžu několik milionů životů. Oni sami jsou jistě inteligentní a násilné prosazování jejich myšlenek je jim cizí. Ale tak jako osa Platón – Hegel - Marx porodila Stalina a Maa, tak není vůbec od věci domýšlet, jakým typům by mohla dát vzniknout osa Kohák – Keller – Patočka, obává se analytik z České národní banky Mojmír Hampl.

Jiní ekonomové sice vnímají hlubokou vnitřní nestabilitu finančního mechanismu, do kterého jsme byli postupem času dotlačeni, ale obvykle nevidí velkou naději na jeho odstranění. Bylo by totiž třeba skoncovat s bankami, které v důsledku své činnosti vytvářejí peníze z ničeho, aniž by za následky svých činů nesly jakoukoliv odpovědnost. Světoznámý libertariánský ekonom M. Rothbard považuje současný bankovní systém v čele s centrální bankou za odvětví „…které by na skutečně svobodném trhu nemělo právo existovat stejně jako jiné formy implicitní krádeže.“

Jedno z východisek ze současné nebezpečné a v historii lidstva zcela bezprecedentní situace tzv. globálního papírového měnového standardu, kdy se peněžní agregát vymkl jakékoliv kontrole, nabízí přijetí ústavního dodatku navrženého F. A. Hayekem ve znění: „Parlament nevydá žádný zákon omezující komukoli právo držet, kupovat, prodávat nebo půjčovat jakýkoliv druh peněz, který si zvolí, uzavírat v něm smlouvy nebo vynucovat si jejich plnění, kalkulovat či vést v něm své účty.“ Hayek tento svůj návrh na deetatizaci a demonopolizaci kreace peněz považoval za účinný lék na cyklicky se opakující krize a vlny nezaměstnanosti, vyvolávané iracionálními politikami centrálního bankovního systému. Byl hluboce a pevně přesvědčen, že v tomto případě se jedná o klíčovou reformu, která může rozhodnout o osudu svobodné civilizace. Stát, který nezavede systém konkurenčních soukromých emisních institucí dopadne špatně, vzkázal nám ve své poslední studii. Rozhlédneme-li se opatrně kolem sebe, zjistíme, že se příliš nemýlil a že naše dnešní spory o koulizaci, resp. zeměkoulizaci jsou povrchní a míjejí se s podstatou problému.

(tento text odmítly publikovat Literární noviny, později byl v redakčně zkrácené verzi otištěn v dopisové rubrice týdeníku Euro)

Milan Rokytka,