Rozvoj reálné ekonomiky naráží stále častěji na „úzké hrdlo“ celého hospodářství – dvoustupňový systém centrálního bankovnictví, který nevznikl spontánním, nenásilným vývojem, ale politickým rozhodnutím. K odmítnutí hrubě zneužívaného monopolu na emisi peněz není ani třeba žádných sofistikovaných ekonomických znalostí a teorií. Postačí důsledné trvání na racionálním konceptu lidských práv – nedopouštíme-li se iniciace násilí proti majetku a integritě jiné lidské bytosti, nesmí nás nikdo omezovat v našich aktivitách. Pokud se tedy lidé sdruží např. k emisi kvalitnějších, technicky vyspělejších a tedy i uživatelsky příjemnějších peněz (tj. dobrovolně, svobodně zvoleného nástroje směny – což je filozofická definice peněz), nelze proti nim jakkoliv mocensky zasahovat. Bohužel zákon o České národní bance (ČNB) lidem násilím vnucuje jako jedině možné platidlo produkt ČNB. Empirická zkušenost s tímto produktem a jeho „makroekonomickým“ řízením je přitom velmi tristní:
„Poznatky ekonomických modelů lze ověřit na české ekonomické a hospodářské politice po roce 1995, kdy byla u nás dokončena liberalizace mezinárodních kapitálových toků. Silný příliv kapitálu v roce 1995 vyvolával tlak na revalvaci koruny. ČNB však k revalvaci nesáhla. Neustávající příliv kapitálu nutil banku akumulovat devizové rezervy, což tlačilo na růst peněžní zásoby a hrozilo zvýšit inflaci. Centrální banka musela sterilizovat příliv zahraničního kapitálu prodejem dluhopisů, aby zabránila inflačním tlakům. Takto se pro ni stále více dostával do konfliktu cíl vnější rovnováhy a cíl vnitřní rovnováhy.
Režim fixního kurzu by byl za této situace býval udržitelný jen v případě, kdy by se centrální banka důsledně orientovala jen na vnější rovnováhu (měnový kurz) a cíl vnitřní rovnováhy plně přenechala vládě. V takovém případě by ČNB byla musela v roce 1995 korunu revalvovat, aby zabránila inflaci a vláda, aby zabránila vlivu revalvace na hospodářské zpomalení, by byla musela vytvořit deficit ve státním rozpočtu.
V roce 1997, kdy hrozil odliv kapitálu ze země, by naopak ČNB byla musela devalvovat a vláda by byla musela dosáhnout přebytku ve státním rozpočtu,“ analyzoval prof. Holman na jednom z odborných seminářů nedávnou neblahou činnost našeho měnového monopolisty. Nám geograficky blízká „rakouská ekonomická škola“, k níž se hlásí např. také prof. Bostapha z University of Dallas, je hluboce a pevně přesvědčena, že v žádném případě již nadále nelze obhajovat roli centrální banky v ekonomice a její manipulace s úrokovými sazbami i měnovými kurzy. Někteří politizující ekonomové by sice rádi, aby byl mezinárodní měnový systém řízen jakýmisi „nejlepšími mozky“, ale ani nejlepší mozky nemohou nahradit blahodárný vliv konkurence a skutečných tržních sil.
Čím ještě škodí Centrální banka, pokud to její úzké vedení uzná za vhodné, udržuje na deformovaném trhu uměle, tedy na úkor reálné ekonomiky, vybrané komerční banky (ale i naopak, viz případ IPB). Tyto banky ovšem v dnešním systému frakčních (částečných) rezerv přispívají k inflaci – všeobecné drahotě způsobované znehodnocováním kupní síly oběživa. Proti inflaci potom centrální banka poněkud paradoxně „bojuje“ zvyšováním úrokových sazeb, které drtí podniky. Celý tento systém byl identifikován jako podvod: „Skoncování s bankami, které v důsledku své činnosti vytvářejí peníze, aniž by za následky své činnosti nesly jakoukoli odpovědnost, je již po více než sto let zbožným přáním všech ekonomů, kteří vnímají vnitřní nestabilitu mechanismu, do kterého jsme byli dotlačeni. Instituce, která provozuje něco tak škodlivého, jako je bankovnictví s částečným rezervním krytím, bez odpovědnosti jednotlivých bank za peníze (tj. šekovatelné účty), které vytvořily, si nemůže naříkat, pokud je jí odebrána podpora vládního peněžního monopolu umožňující její existenci… V některých případech je odstranění současného nestabilního systému natolik důležitým úkolem, že se vyplatí obětovat mu partikulární zájmy některých zájmových skupin,“ uvádí prof. Hayek ve svém ekonomickém bestselleru Denationalisation of Money (česky Soukromé peníze: Potřebujeme centrální banku?). Tento úkol dnes stojí před všemi zodpovědnými a kvalifikovanými politiky. Ve Spojených státech již několik let rozvoji svobodného bankovnictví nijak nebrání (viz následující článek přetištěný z Hospodářských novin). Prvním krokem k pozitivním změnám i v naší republice by mohlo být přijetí známého Hayekova ústavního dodatku.
Milan Rokytka