Tak si nám pan ministr koupil byt. Na tom by nebylo nic divného, vždyť si pan Gross za svou politickou kariéru vydělal dost. Dře do úmoru, tak mu to přejme ne? Vždyť měl s bydlením takové problémy...

Dva krásní lide, Stanislav Gross, stejně jako jeho kolegyně Petra Buzková (dva naši nejpopulárnější politici, které podle svých vlastních slov „udělal politiky“ už koncem roku 1989 kalifornský velkoobchodník se sovětskými diamanty Maroušek, shodou okolností poctivý bratr privatisátora a exmajitele pražské ČKD, který svým hospodařením způsobil dluh, převyšující údajně 24 miliard Kč, které skončily bůh ví kde), v začátku své poslanecké kariéry dostali, jako svobodní, přednostně přidělené luxusní velkoplošné byty na pražském sídlišti Barrandov. Smlouvy zněly na dobu neurčitou, a jen tvrdý nátlak médií je oba přinutil ke změně na dobu mandátu. Taková smlouva na dobu neurčitou od obce, jinak zvaná užívací právo, se k bytu 4+1 prodává v Praze bratru za půldruhého milionu. Ale nebuďme podezíraví, že?

Přece jen se však přímo vnucuje paralela o lidově řečeno hamtání těchto nápadně podobných výtečníků. Vzpomeňme, že není tomu tak dlouho, co jim sedmdesátitisícový plat předsedy poslaneckého klubu, resp. místopředsedkyně sněmovny, nestačil ani na účet za telefon, takže jim ho (jak jinak než čistě z humánních důvodů) platila soukromá společnost. A co teprve opulentní oslavy paní Buzkové ve sněmovní restauraci, kde platí zvláštní ceny pro zvláštní nadlidi, které jim bývalí mocní se svými speciálními obchody jen tiše závidí. Účet za telefon nakonec zaplatili, ale jen proto, že se na to přišlo. A tím je to prý v pořádku. Zaplatí však někdy, z vlastní vůle a předem, i to, na co se ještě nepřišlo? Nebo v tomto státě platí: pomož si jak můžeš, třeba kraď, šiď, podváděj, pak to něco, na co se přišlo, zaplatíš a jsi beztrestný.

Každý poslanec tvrdí, že mu čtyřiadvacetihodinový den nestačí. A co teprve ministr, ten by potřeboval den dvojnásobný. Schopnosti pana Grosse však musí být opravdu výjimečné. Nejenže dříve zvládal náročnou práci poslance, ještě náročnější práci předsedy poslaneckého klubu, a ještě přitom stačil vystudovat práva. Nyní zvládá poslancování i ministrování, obojí na plný úvazek a to ještě dokáže najít čas a zahrát si každý čtvrtek dopoledne fotbal se svými podřízenými. Vyplývá z toho jednoznačné. Pan Gross a mnozí jiní státní úředníci si zvykli vykonávat dvě funkce napůl, ale za plné dva státní, tedy z našich daní hrazené platy. Kvalitu jejich činnosti pak zažíváme denně na vlastní kůži.

Jak již je v našich krajích zvykem, tyto evidentní vady na nevinné tvářičce páně Grosse nevedly k tomu, aby se alespoň začervenal, a vrátil se zpět na železnici. Katapultovaly ho do šéfovského křesla ministerstva vnitra, resortu, který má dbát na to, aby se nepodvádělo, nekradlo, nešidilo a nekorumpovalo. Jinými slovy, do křesla ochránce práva, zákonnosti a veřejné morálky!!!

Jaroslav Zelenka,