Něco podobného se nyní odehrává v českém školství. Ministerstvo předložilo text Bílá kniha, materiál prý zásadního významu, který má vytýčit cestu rozvoje školství pro několik příštích generací. Ministr Eduard Zeman vyzval k otevřené diskusi nejen učitelstvo, ale rovnou všech deset milionů obyvatel České republiky, tedy včetně mimin u prsů matek a starců nad hrobem.

Bílá kniha nemá, jak by mohlo z názvu vyplývat, bílé a nepopsané stránky. Nezačíná se od nuly a na čistém papíře. Stránek bylo již napsáno desetitisíce a slov proteklo víc, než body ve Vltavě.

Než se začne s první stranou Bílé knihy, měla by se otevřít Zelená knížka. Je plná dluhů. Dlužníkem ovšem nejsou školy, žáci, učitelé a občanstvo, ale ten, kdo řídí a rozhoduje. Dlužno je ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a jeho podřízené složky.

Co udělalo ministerstvo školství místo věcné analýzy a vyhodnocení úlohy školských úřadů? Rychle vyměnilo několik ředitelů ŠÚ Nehledejme pravidla, podle kterých tato personální taškařice probíhá. Žádná nenajdeme. Vedle ředitelů slabých byli odejíti i ředitelé úspěšní, dobří a schopní. Ministerstvo se zbavuje lidí, kteří svou kompetentnost již prokázali. Někteří znovu dobře obstáli v konkursech. Mnozí to dostali jako „dárek“ těsně před důchodem nebo k vánocům.

Nyní obcházejí s čepicí pod paždí úřady a poníženě prosí o příležitost. Museli uvolnit místa kamarádům pánů na ministerstvu. Muselo se vyhovět partajním sekretariátům a asi i smluvněopozičním úmluvám.

Přednost dostali loajální. Tak se současná ministerská vrchnost vypořádala s lidmi, kteří stáli u základů nového demokratického školství. Příkladů je mnoho, ale všechny probíhaly podle stejného ministerského scénáře. Neurvale, nekulturně, nedemokraticky. Je jedno, zda běží o Karvinou, Ústí nad Labem, Jičín, Strakonice, Beroun, Litoměřice, Opavu nebo Prahu.

Byla to halasně vyhlašovaná kampaň na redukci škol a ušetření financí, která během tří let pozvolna tichla, až se ztrácí docela. Autoři zelené knihy ÚIV, šedých pásem rizikových škol a statisticky nastavených ukazatelů, už se k svému dílu tolik nehlásí. Mlčí ke kritice prvních vln optimalizace.

Protože mezitím už dostali objednávky na nové zelené, žluté, modré a červené knihy. Teď momentálně nejvíc rozumějí reformě maturit, jsou generálním štábem Bílé knihy. Jsou to odborníci vždy a na všechno, hlavně když se platí. Podobnost s universálními všeuměly typu Bilaka a Jakeše blahé paměti není náhodná.

Co z optimalizace zbylo? Ti disciplinovaní ředitelé školy a školských úřadů na ni doplatili, protože pospojovali školy, propustili přebytečné učitele, vyšetřili budovy. Uspořené peníze neviděli a nic z nich nebudou mít. Ty sežere nenasytná hydra zbytku školství. V prázdných školních objektech je dost místa pro korupci a tunelování. Ti mazaní věděli, že se vyplácí počkat za bukem. „Nic se nejí tak horké,“ mudrovali, „chce to vyčkat, ono to vyšumí.“ A zase měli pravdu tihle opatrní oportunisté, konformisté, vlezprdelky a podržtašky. Dnes jsou loajálními pilíři stejně založené vrchnosti.

Nikdo nevyhodnotil, co udělala takto vedená optimalizace s lidmi. Optimalizace nedokončená, a proto málo účinná a nespravedlivá. Vstoupila do osudů mnoha lidí podobně jako předtím zvýšení úvazků, které vypudilo na deset tisíc učitelů. Ze škol nebyli odejiti jen učitelé slabí, leniví a nekvalifikovaní a nevýkonní. Příliš často byli vyhozeni učitelé nároční, kvalifikovaní, zkušení a obětaví. Museli uvolnit místo kamarádům mocných. Nesměli tak čnít nad ostatními.Podobně dopadlo několik špičkových ředitelů. Dobře vyhozený rebel dokáže jako příklad hotové zázraky: Všichni zmlknou, zalezou a jsou hodní!

3. Transformace

Kde jsou všichni ti lidé z učitelských Občanských fór let 89 - 90? Kam se poděly jejich tehdejší plány. Jen malá část se dostala do mocenských struktur a spojila se tu s osvědčenými totalitními strukturami. Vědomě zapomínají na svou lepší minulost. V zájmu dobrého bydla se ztotožnují s názorovou a mravní promiskuitou, která ovládla naši školskou scénu. Zbytek nadšených průkopníků dostává po hlavě, aby si připomněli zásadu z dob minulých, že každá iniciativa musí být po zásluze potrestána. Jsme na správné cestě k nové normalizaci.

Je více věcí, kterým ministerstvo dluží analýzu a zhodnocení.

Soukromé školství. Tenkrát se slávou vytleskávané na scénu jako nadějné porevoluční dítě. Potom nekriticky rozmazlované dnešními kritiky. Stálo by za to zakreslit do mapy místa, kde jako houby po dešti byly zřizovány nové školy, víceletá gymnázia, povolovány nové obory.

Hned by se vidělo, kde si jaký poslanec a potentát udělal ze školství kotlík pro své volební guláše.

Třetí etapu prožíváme teď. Soukromé školství jako nechtěné, zatracované a neposlušné dítě. Že se nepodařilo je zcela zlikvidovat, je prohrou dnešních mocných v Karmelitské ulici a v Lidovém domě. Právo na život muselo být vyvzdorováno.

Nevyhodnocena zůstala i jiná z nejrevolučnějších polistopadových věcí - právní subjektivita škol. Ti, kteří se do toho pustili, prošli obtížnou cestou učení se něčemu novému. Nevyvarovali se jistě ani chyb a omylů. Dneska už vědí, jak se to dělá a jsou připraveni poradit si i v novém samosprávném uspořádání země. Hůř je a bude s těmi, kterým to z neznámých důvodů nebylo dovoleno. Spadnou do složitých věcí po hlavě a bez přípravy. Ministerstvo si umyje ruce, nebude to jeho problém. Nezaujalo žádný postoj k institutu právní subjektivity. Nevíme, jak se osvědčil, v čem jsou jeho přednosti, kolik to stálo, zda to bylo správné a účelné. Nemá cenu vypočítávat všechny dluhy resortu školství. Všichni je známe. Ví to i současné vedení ministerstva. Mělo by se to napravit. Místo toho slyšíme výmluvy a vytáčky, že „to my ne, to oni, my jsme tam tenkrát ještě nebyli!“

odpovědných

K typickým projevům veřejného života a české politiky patří dělat, jako by se začínalo od nuly. Jako by předtím nic nebylo. Nectí se kontinuita, není úcta k vykonanému dílu. Spoléhá se na malou paměť občana.

Osudy českého školství má po deset let v rukou stále stejný okruh lidí. Všichni se navzájem znají a rotují v trojúhelníku: exekutiva (ministerstvo a jeho instituce) - Parlament ČR (jeho výbory a aparát) - pedagogické iniciativy, asociace, hnutí, ústavy VŠ, grantové instituce. V tomto malém českém tyglíku se 10 let míchá a peče školská politika. Aktéři mají různé politické dresy, mnozí je čile mění, patří k různým uskupením a volně mezi nimi přecházejí. Ale to je jen taková komedie k o klamání lidí. Tihle alchymisté žádné zásadní ideové nebo programové rozpory nemají. Mají pouze společné zájmy. Proto se navzájem potřebují. Jsou to jen účelová spojení podle zásady „Dneska já tobě, zítra ty mně“. Kdo se nezařadí, je zlikvidován. Kdo se nehodí do krámu, je vyobcován. Obvykle až po tom, co vykonal jako Mouřenín svou práci. Už dlouho nemělo ministerstvo výchovy a vzdělávání tolik žalob na krku, jako má v posledním půldruhém roce.

A tak rotují: náměstci, ministr, poslanci, předsedové podkomisí a komisí PČR, poradci ministra, šéfové výzkumných ústavů, držitelé grantů a zas dokola. Funguje to přímo učebnicové. Nápravu starých chyb dnes vyhlašují jejich včerejší autoři a zosnovatelé. Vzájemně se podporují i drží v šachu. Každý na každého něco ví. Jsou si loajální, vláda nevláda, vítěz nevítěz, levá nebo pravá, všechno jedno.

Je to nejnebezpečnější praktikování korupce ve státní správě, která se rozlézá po veřejném životě jako morová nákaza. Otravuje ovzduší. Demoralizuje zbytky odvahy v českých učitelích. Do sboroven a škol se znovu navrací lhostejnost, rezignace, strach.