NOVÝ ZÁKON NA OCHRANU KOMUNISTŮ,

MILICIONÁŘŮ, ESTÉBÁKŮ A DALŠÍCH ZLOČINCŮ

POZNÁMKY K ZÁKONU „NA OCHRANU OSOBNÍCH ÚDAJŮ“

Výňatky a poznámky k rozhovoru: „LIDÉ BY NEMĚLI DÁVAT OSOBNÍ DATA NA POTKÁNÍ“ - Šéf odboru ochrany údajů Úřadu pro státní informačni systém Karel Neuwirth. Autorky rozhovoru: Naďa Adamičková Marie Königová

CITÁT ROZHOVORU: „ ...kontrola se bude řídit kontrolním řádem. Musí jí předcházet podezření, že se s daty někde děje něco nekalého, že unikla data. Mohou vzniknout i situace, kdy bude nutné zakročit bezodkladně ...“ „ ... kdy půjde o ilegální databázi porušující práva občanů a jejich soukromí ...“ POZNÁMKA: Je součástí zákona zmíněný „kontrolní řád“? Byla zveřejněna jeho ustanovení? Na základě kterých konkrétních ustanovení zákona a jakých nutných faktů může „pojmout Úřad podezření“, rozhodnout, že právě v určitém okamžiku JIŽ nastala „situace, kdy je nutné zakročit bezodkladně“ a rovněž tak i rozhodnout, že daná databáze PRÁVĚ JIŽ naplnila skutkovou podstatu porušování práv občanů a jejich soukromí?

CITÁT ROZHOVORU: „... Vstup do databáze je až v další linii ...“

POZNÁMKA: Vstup do databáze i za účelem pouhého jejího zkopírování vyžaduje vstup do objektu či bytu majitele datbáze. Zákon zde zřetelně zavádí novou formu domovní prohlídky mimo oblast ustanovení stávajícího trestního řádu. Jsou zákonem definovány náležitosti tohoto postupu?

CITÁT ROZHOVORU: Otázka: Týká se tedy i údajů podniku o svých zaměstnancích? Odpověď: „Samozřejmě. Pouze s tou výjimkou, že nemusí takovou databázi hlásit úřadu ...“

POZNÁMKA: VÝJIMKA ZE ZÁKONA, vynucená skutečností, že VŽDY PŘEDTÍM vedli zaměstnavatelé karotéky zaměstnanců na svých personálních a účetních útvarech. Zákon nezabrání firmám, aby nevedly další neoficiální databáze zaměstnanců, které budou obsahovat další údaje, které firmy považují za důležité. Databáze nemusí přitom být vůbec umístěny v budovách firem.

CITÁT ROZHOVORU: Otázka: Co databáze, které si vede podnikatel o svých zákaznících?

Odpověď: „Takovou databázi podnikatel oznámit úřadu musí. Registr správců databází bude veřejný“.

POZNÁMKA: Také zde platí totéž, co již bylo podotknuto o neoficiálních databázích ...

CITÁT ROZHOVORU: ... „Údaje z takových databází jsou ale snadno zneužitelné a mohou být i předmětem obchodů“ ... „... Jsem přesvědčen, že úřad bude tím nejméně rizikovým místem ...

POZNÁMKA: Je zde opět potvrzen NOVÝ DALŠÍ PROSTOR PRO KORUPCI, VYTVOŘENÝ PŘÍMO ZÁKONEM! Prostor pro korupci nejen externě pracujících kontrolorů, ale i přímo na půdě Úřadu. ... Věta „Jsem přesvědčen, že úřad bude tím nejméně rizikovým místem.“ je jednoznačným zamlžováním problému formou zbožného přání pana úředníka. Žádný státní aparát není nikdy Z PRINCIPU schopen přímo kontrolovat sám sebe. Základní slabina každého zákona tohoto typu, charakteristická pro nedemokratické totalitní státy. Jiná modelová situace: Na základě udání konkurenční firmy (či například vlivem korupce) bude Úřadem či policií určité firmě zabavena zákaznická databáze. Firma tím utrpí škodu, nebude moci prodávat výrobky. Bude muset vynaložit náklady na obnovení databáze zákazníků. Nebo zavřít firmu a jít do likvidace. Teprve třeba i až po roce (možná) soud nařídí navrácení dat firmě, přičemž již data nebudou aktuální. Firmě škodu neuhradí ani stát, ani udavač. Zákon s možností takovýchto případů nepočítá. Při stavu našeho právního systému jim rovněž nijak nezabrání, naopak je může ještě více umožnit. Viz podobnost: současný případ Microsoft - Mironet - Policie ČR.

CITÁT ROZHOVORU: Otázka: „Velice citlivými databázemi obsahujícími osobní data jsou i archívy novinářů. Budou podléhat tomuto zákonu?“ Odpověď: „To je složitější. U novinářů jde většinou o tzv. nahodilý sběr. Bude proto třeba posuzovat, zda se na ně zákon vztahuje. Ten se týká jen systematického shromažďování údajů. A zde bude problém zajistit, aby byl občan o sběru údajů o něm předem informován. Všechny výjimky ze zákona na ochranu osobních údajů - např. týkající se bankovnictví, policie, zdravotnictví - budou řešeny dalšími právními předpisy. Stejně tak by se měl přizpůsobit i zákon o tisku. V něm by mělo být řečeno kdy se obecný zákon nevztahuje na novinářskou práci. Domnívám se ale, že než někdo řekne, že novinář nelegálně shromažďuje osobní data, tak to už musí být safra kauza“.

POZNÁMKA: Z odpovědi úředníka vyplývají existující evidentní konflikty s tiskovým zákonem, zákony o bankovnictví, policii a zdravotnictví. Znovu se uzákoňuje klasická metodika sovětského komunistického práva, používaná dodnes v současném Rusku. Zákonem je ustanovena mlhavě definovaná metoda subjektivního „posuzování“ jakési společenské nebezpečnosti dané databáze. Rovněž tak posuzování, zda se na něco již tento zákon vztahuje či ne, zde provádí ze zákona úředníci, teprve v další fázi, je-li proti rozhodnutí odpor (t.j. má-li postižený dostatek peněz na advokáty a soudní poplatky) věc má posuzovat soud. Další brána ke korupci úředníků Úřadu, vystavěná zákonodárcem státu. Z odpovědi úředníka rovněž vyplývají existující další VÝJIMKY ZE ŠPATNÉHO ZÁKONA, potvrzující, že zákon od samého začátku nebyl schopen se vyrovnat s faktem, že v určitých oborech lidské činnosti vždy byly a budou nutné evidence. Opět brána ke korupci „kontrolních“ orgánů. Výjimky buď vždy potvrzují a dokazují nesmyslnost daného zákona, pakliže vůbec zjevně neposkytují prostor pro nějaké VÝHODY pro jakýkoliv subjekt. Zákon, který poskytuje prostor pro KORUPCI nebo JAKÉKOLIV výhody, je zákon nemravný. „ ... někdo řekne, že novinář nelegálně shromažďuje osobní data“ ... Další prvek bývalého sovětského práva. „Někdo“ (zde především úředník Úřadu) - nikoliv PŘEDEVŠÍM soud - opět bude subjektivně posuzovat jakousi „nelegálnost“, navíc se v rozhodování bude pohybovat mezi platnými zákony tiskovým a dalšími a tímto zákonem, které jsou vzájemně v rozporu.

CITÁT ROZHOVORU: OTÁZKA: „Kdo by v takovém případě prokazoval neoprávněnost shromažďování dat? ...“ ODPOVĚĎ: „Posuzovat, kdy jde o nahodilý sběr, bude nejprve Úřad pro ochranu osobních údajů, pokud se k němu dotčený obrátí, případně soud ...“ „... Např. v Senátu byly obavy, že každá čistírna, která vede evidenci zákazníků, se bude muset hlásit u úřadu. To je zbytečné, zákon se vztahuje jen na systematický sběr. Mohou vzniknout situace na rozmezí, ale nebude jich moc ...“

POZNÁMKA: Úředník se v odpovědi zřetelně vyhnul otázce. Z odpovědi plyne, že zákon umožňuje prakticky libovolné rozhodování o tom, co je a co není „nahodilý sběr dat“ na základě úvahy úředníků. Zákon není schopen vyloučit ani zabránit jejich případnému nesprávnému rozhodnutí, motivovanému korupcí, nebo vyšším politickým rozhodnutím. Je třeba si položit otázku: Je tento zákon schopen svým nějakým ustanovením ZASTAVIT VÝKON NESPRÁVNÉHO ROZHODNUTÍ úředníka onoho Úřadu? Příklad s čistírnou je typická ukázka vydávání černého za bílé. Když ona čistírna nepovede SYSTEMATICKOU evidenci, logicky nemůže znát, komu zakázky vydat a komu účtovat peníze. Podle úředníka Neuwirtha jsou však evidence v čistírnách zbytečné. Možná při svém vysokém platu špinavá saka rovnou zahazuje ... „Mohou vzniknout situace na rozmezí, ale nebude jich moc.“ ... Tato odpověď úředníka je dalším dokladem vědomě uzákoněné nedokonalé právní normy a vědomě uzákoněné následné praxe subjektivního rozhodování a tím i vědomě uzákoněného prostoru pro korupci.

CITÁT ROZHOVORU: Otázka: Nyní by měly následovat změny dalších zákonů včetně tiskového, které budou reagovat na nové skutečnosti v ochraně údajů? Odpověď: „Ano, s tím se zákon o ochraně osobních dat projednával i ve vládě. Bylo nemožné zajistit ochranu všech údajů jedním zákonem ...“

POZNÁMKA: Typický důkaz zajímavě podivného faktu, jak bylo s vydáním zákona naspěch. Přes neexistující souvisící právní normy síly zákona o zdravotnictví, bankovnictví, policii atd. byl tento zákon rychle přijat. Nejsou například dosud veřejně definovány ani připravované budoucí změny stávajícího, ne tak dávno přijatého, tiskového zákona, které si tento zákon vynutí, nemá-li dojít ke konfliktu obou zákonných norem.

POZNÁMKA: Dotaz novinářky „Postihuje zákon nějak občany, kteří poskytují firmám osobní údaje o dalších lidech?“ byla namířena na to nejméně etické v celé problematice. Zákon - opět podivně a zajímavě - však takovéto jednání nepostihuje. Občana před t.zv. nabídkovými letáky zákon rovněž evidentně neochrání. Podle sdělení úředníka takto se provinivší firmy v takovém případě obdrží pouze dopis typu „Ty, ty, ty, to bys neměl ...“ Pan úředník podal skvělý důkaz směšnosti argumentů, že by zákon chránil řadové a slušné občany. Naopak poskytl svými výroky jasný důkaz o tom, že zákon, který nepostihuje nemravné jednání, je zákon nemravný a zbytečný. ZÁVĚR: Lze položit otázku: Komu může sloužit policejní zákon „sovětského typu“, který je charakteristický množstvím vědomých současných i budoucích výjimek, vágních formulací a možností státních úředníků k použití prakticky libovolného jeho subjektivního výkladu? Čím je pro slušné občany užitečný zákon, typický svou vědomou slabostí vůči firmám, shromažďujícím adresy? Lze si však i položit opačnou otázku: Jak může uškodit občanovi adresný dopis např. Českého výboru pro Unicef se žádostí o příspěvek na nemocné děti v Africe? Možná tím, že by v množství podobných dopisů občan přehlédl dopis z berního úřadu? To snad ... Ledaže by Český výbor pro Unicef byl podvodník ... Lze se tedy k tomuto zákonu právem tázat: Cui prodest? DODATEK: Obchodní rejstřík rovněž obsahuje osobní údaje (jméno, příjmení bydliště, rodné číslo). Bude zajímavé sledovat, jak brzy bude zrušen, nebo event. prohlášen za státní tajemství. Pak by se občan ale musel tázat dále: Jak si oveřím, že například právě organizace, zvaná „Český výbor pro Unicef“ je či není podvodník?

Autor analýzy:

Ing. Václav Čechura,

e-mail: vaclavcechura@seznam.cz

Původní rozhovor zveřejnilo Rudé právo, 26. 5. 2000