Politická odpovědnost nejen Václava Klause

za zlořády ve financování politických stran

Není dosud jasné, zda se soudní řízení proti Liboru Novákovi vyvíjí spíše proti žalovanému nebo v jeho prospěch. Znova však odkrylo poměry, které před vypuknutím sarajevského skandálu panovaly v hospodaření ODS,tehdy ještě hlavního opěrného sloupu našeho mocenského systému. A ze zveřejněných poznatků v každém případě vyplývá, že domnělý trestný čin Libora Nováka je ve srovnání s podstatou tohoto příběhu titěrná záležitost. Osobně si myslím, že by obviněný neměl být odsouzen, ale i kdyby byl, pak zúžení problému na posuzování individuální viny málo významného aktéra špinavé hry bude jen výrazem bezmoci státu a veřejnosti tváří v tvář zákony a morálkou pohrdajícímu establishmentu.

Je totiž zřejmé, že ODS si při přijímání a obhospodařování sponzorských darů vedla způsobem, který umožnil vznik podezření, že v době jejího panování si bylo možno zaplatit penězi privatizační rozhodnutí a možná i jiné výhody. Určitě nelze prokázat, že některá rozhodnutí byla poskytnutím darů skutečně ovlivněna a při podrobnější analýze rozhodovacích procedur bychom asi našli mnoho překážek pro skutečné uplatnění takových vlivů. To však nemění nic na tom, že vzniku podezření z nemravného jednání bylo třeba předejít zásadním nepřijímáním darů od osob, které se v té době ucházely o jakékoli výhody, zejména majetkového rázu. Dále je patrné, že ODS si při řízení svého aparátu příliš nelámala hlavu s respektem k zákonům o účetnictví a o dani z příjmu. Neúcta k právu a dobrým mravům v praktické činnosti aparátu a funkcionářského sboru vládnoucí politické strany je projevem jejího špatného řízení nejvyšším vedením. Ve státě se standardní úrovní politické kultury by předseda strany, usvědčené z takových prohřešků, vzal na vědomí, že k nevýhodám jeho vysokého postavení patří obecná odpovědnost za vše, “co se ve straně šustne”, ať již se na předmětných nepřístojnostech osobně podílel či nikoli. Přijal by tak i svůj díl odpovědnosti za “nesmírnou politickou cenu, kterou za tyto události ODS zaplatila”, o které tak rád hovoří. Příkladem správného přístupu budiž nedávný smutný osud nepochybně zasloužilého, zřejmě osobně čestného a nesmírně mocného Helmutha Kohla.

Lze pochopit, že Václav Klaus neodstoupil po “sarajevském atentátu” , protože tehdy byl zákeřně napaden, přijal výzvu k boji a z bojiště nechtěl utéci. Po procesu s Liborem Novákem je však situace úplně jiná. Dramatičnost sporu vyprchala a zůstal jen zápach malosti a trapnosti a špína. Pokud v této chvíli Václav Klaus neodejde,přizná se k tomu, že se mu moc stala návykovou drogou, které se hodlá křečovitě držet bez ohledu na to, jak to za ním a kolem něho vypadá. Vrhne tím nesmazatelný stín na velké zásluhy o tento stát, které mu rozhodně nelze upřít. Pošpiní tak své jméno.

Proces by však měl posloužit i jako memento a výzva k pokání pro šéfy ostatních politických strany. Zdá se, že nešvary ODS nebyly výchylkou od jinak řádného chování politických stran. Peníze od pana Šrejbra nesmrděly totiž o nic více než ty, které přicházely např. od Václava Junka, Radima Mastného, Ivana Lhotského nebo Antonína Moravce. A v této souvislosti musím vyslovit podiv nad tím, že svéráznými praktikami financování ostatních politických stran se orgány činné v trestním řízení nezabývaly se stejnou vehemencí jako v případě ODS. Že by šlo o novátorské uplatnění oblíbené zásady “padni komu padni” ?

Martin Stín,

Martin.Stin@seznam.cz

Praha 10