Jak nepotrestat vrahy
Doznání dnešního ministra
spravedlnosti Otakara Motejla,
učiněné
v roce 1994, které ho kvalifikovalo do dnešní funkce
Protože
nás zajímalo, proč téměř pět let po údajné protikomunistické revoluci, která
svrhla nelidský okupační režim, nikdo z komunistických zločinců nebyl postaven
za svoje zločiny před soud, zašli jsme za tím nejpovolanějším, za předsedou
Nejvyššího soudu ČR JUDr. Otakarem Motejlem. Ten nám to vysvětlil.
Cibulka: Má nejvyšší soud možnost iniciativy,
popřípadě signalizace protiprávního stavu?
Motejl:
Nejvyšší soud má možnost ve svých usneseních reagovat na způsob uplatňování
některých právních předpisů.
Cibulka: Existují statistiky obětí justičního teroru?
Máte je k dispozici?
Motejl: Statistiky
obětí justičního teroru jsou do jisté míry srovnatelné se statistikami aplikace
zákona 119 z roku 90 o soudních rehabilitacích, i když tady víme oba, že tedy
to není přesně totéž.
Petr: Co brání zahájení trestního stíhání pracovníků
represivních orgánů státní moci, kteří jsou podepsáni pod teroristickými
rozsudky ?
Motejl: Co
brání, to je spíš otázka na orgány činné v trestním řízení než soudce, že
soudní zákrok nemůže nastat, kde není žalobce, není soudce. Mohu říct tedy jako
ze svých zkušeností pamětníka oněch ér, že tedy někteří takoví ti flagrantní už
většinou fyzicky nejsou k dispozici a trestní stíhání proti zemřelé mu nelze tedy
konat, a byli to výhrady jaksi eventuelního promlčení a opravdu tedy, to zní
blbě, ale jako řada skutkových nejasností.
Cibulka: Já předpokládám, že pokud tady bylo vyneseno
statisíce politických rozsudků, z nichž 275 tisíc už bylo rehabilitováno jako nespravedlivé,
co brání zahájení trestního stíhání těch, kteří jsou pod těmito úředně
přiznanými teroristickými rozsudky podepsáni?
Motejl: Podívejte
se, k tomu počtu 275 tisíc rehabilitovaných rozsudků jsou třeba tedy rozsudky
proti nepřítomným a to je velikánský množství v těch odsouzených podle § 109
(ilegální opuštění republiky). Ta rozhodnutí těžko hodnotit za nezákonná nebo
teroristická. Ten rehabilitační zákon tedy pojal určité skutkové podstaty,
které byly jaksi postrestum prohlášeny, že jsou v rozporu, řekl bych, se
základními právy a svobodami a ...
Cibulka: Znáte alespoň jeden rozsudek uplynulých 42
let komunistické diktatury , který byste označil za teroristický?
Motejl:
Ano.
Cibulka: Znáte?
Motejl:
Jistě.
Cibulka: Byli strůjci tohoto procesu postaveni před
soud?
Motejl: Podívejte
se, to jsou ty procesy z padesátých let. Ti nebyli postaveni před soud, a pokud
já vím, tak většina jich, nebo téměř co já vím, tak nežijí ti soudci.
Cibulka: My máme opačné informace, ale přesto bych se
chtěl zeptat, co brání trestnímu stíhání lidí, kteří jsou vinni zločiny
spáchanými v 60., 70., 80. letech?
Motejl:
Tam, podle mého názoru, je to otázka průkazu nějakého takového rozsudku, který
byl, produktem kvalifikovaného prokazatelného, prokazatelné jako zločinného
jednání toho soudce.
Cibulka: Domníváte se, že když rehabilitační soud ten
rozsudek uzná za teroristický, že to není prokázáno?
Motejl:
Rehabilitační soud ho uzná za nezákonný. Ale on to neudělal rehabilitační soud,
to udělal zákon, to jsou všecko rehabilitace ze zákona.
Cibulka: Ano, no ale pokud zákon v demokratických
poměrech o tomto rozsudku mluví jako o nezákonném, to znamená, že tento
nezákonný rozsudek byl někým vynesen. A co brání postavení před spravedlnost
toho, který vynesl nezákonný rozsudek?
Motejl:
Pro to, bych někoho tady trestně stíhal nebo abych kárně ho stíhal tře ba i,
musím prokázat jemu, a to důkazní břemeno je na straně toho žalobce, že jednal
v úmyslu tedy porušit nějaké právo nebo poškodit nějaký zájem.
Cibulka: Dobře. Takže když poslanci teroristické
diktatury, zločinné diktatury, přijmou zákon, že nesouhlasícím budou
vypichovány oči a policie, prokuratura, soudy, dozorce zajistí provedení tohoto
zákona, po návratu společnosti k normálu, nemůže žádná z oslepených obětí
nikoho žalovat. Je to normální? Motejl:
No, z rodu jaksi hypotéz. No ne, no je to.
Cibulka: Dostat 25 let vězení nebo vypichnout oči, to
už.....
Motejl: Dobře,
buďme, je to o něčem jiném, poslyšte. Vypichnout oči, není tady trest, že jo,
civilizované společnosti.
Cibulka: Proč?
Motejl: 25
let je nebo není civilizovaný trest, ale je to trest civilizované společnosti.
Cibulka: V celém islámském světě je naopak
necivilizované někomu dávat doživotí, když se mu má slušně useknout ruka.
Motejl: No,
to je pravda, ale myslíte, že bude tedy islámský svět, až přestane fungovat, že
třeba, já nevím, rychle, koho, že třeba v Alžíru v dnešní době jsou všichni
islámští soudci postaveni za to, že ukládali trest odnětí ruky, před soud?
Cibulka: Pane doktore, utíkáme od problémů, já jsem
tím chtěl říct, vy tvrdíte , že je potřeba prokázat úmysl porušit zákony. Já
tvrdím, že naplnit nelidský zákon je stejný zločin, jako kterýkoliv jiný.
Motejl:
Eticky máte možná pravdu, ale právní důsledky z toho těžko vyvodíte.
Cibulka: Ale pak nechápu, na základě čeho proběhla v
nacistickém Německu denacifikace, protože potom to byl čistý teror proti
právnímu nacistickému státu?
Motejl: Já
s vámi souhlasím v tom, co je moje řeč, že tedy to, co jaksi probíhalo po 45.
roce s určitou retroaktivitou ve vztahu tedy k tomu celoevropskému běsnění, by
se dalo jistě srovnat v mnoha směrech s tím, co se odehrávalo ve východní části
Evropy před rokem 90, že jo? Je paradoxem, že zatímco v tom 45. roce se tady
ten evropský kontinent a dokonce i ti Američani, i když s určitý m skřípěním
zubů, se k tomu připojili, se na tom dohodli, se po tom 90. roce ta východní
část toho kontinentu se na tom nedohodla.
Problém ovšem je, že i ta německá denacifikace šla
proti všemu mnohem výrazněji než proti soudcům. A v tomhle tom byl ten
bolševismus originálnější, že všechny fašistické režimy oddělovaly politickou
justici od kriminální justice. Všechny ty režimy počínaje Němci byly různé
sondrgerichty a nakonec to měli Španělé ještě v roce 1978, měli politické
tribunály, to znamená, pokud šlo o to řešení té justice, tak se odstranila
tahleta věc a zůstali tam ti lidi.
Cibulka: Teďka bych měl další otázku: Vy nepovažujete
Benešovu republiku za demokratickou?
Motejl: To
jsem snad neřekl, takhle, abychom si rozuměli.
Cibulka: Budeme pokračovat. To je řečnická otázka.
Motejl:
Moment. Já mám určité výhrady asi k tomu, to je politická, to není separálie.
Určité výhrady k tomu, co se jaksi, Benešova republika, jako republika
provinění, čili jako republika třetí. Ta má určité škraloupky v mých očích.
Cibulka: Máte pravdu. V mých taky. Ale považujete
Benešovy dekrety za nedemokratické nebo ohrožující demokracii, nebo naopak
nastolující demokracii?
Motejl: No
něco mezi tím.
Cibulka: Bylo možno nepřijmout Benešovy dekrety?
Motejl:
Nepřijmout ne. Možná, že se některé věci tam mohly řešit velkoryseji, ale
prosím vás, jiný je pohled nás a jiný je pohled těch ...no, ne, těch dnů,
podívejte se, to je problém, řekl bych, celé Evropy, tahle otázka retribuce,
otázka jaksi likvidací války, ta byla politicko-emocionální, jednoduchá, jo,
stíhání válečných zločinců, pokud se jen provozuje v dnešních rozměrech a v
těch rozměrech, v kterých se to dělo v tom 46. roce. Že.
Cibulka: Proč jsou nacističtí dozorci a vězenští
lékaři soudně stíháni ještě po 50 letech a komunističtí nejsou stíhání vlastně
ani několik hodin po změně režimu?
Motejl: No,
tak tady to je dost zajímavá historie, to se ptejte tedy i na té druhé straně,
upřímně řečeno. Zatímco jaksi se pro otázku retribuce válečných zločinů II.
světové války ten svět jako do jisté míry infikoval, tak posléze v dobré jaksi
snaze na koexistenci dvou táborů i ten Západ akceptoval, že ta definice těch
válečných zločinů vlastně vyloučila takovou, v té oblasti třeba té genocidy, tu
politickou stránku věci. Zatímco ty norimberský stanovení vycházely tedy z těch
represivních činností motivovaných rasově-politicky střídmě, tak potom Západ
šel východu na ruku. Že tam nechali náboženství, rasu, národnost, a vypustili
tam tu politickou stránku věci, a tím vlastně do jisté míry vyvinil i ten
východ z té možnosti, tam, kde ta represe neměla tedy ten třídní, kde měla
náboženský národnostní aspekt, to učinila beztrestné. Ale oni to věděl i, proč
to dělají, protože i pro ten Západ byl problém řešit otázky nějakých těch
represivních akcí alla Granada a Kongo, a různé tyhlety výlety, akcesi, řekl
bych, západního pořádku.
Cibulka: Proč se domníváte, že jsme nuceni sledovat
justiční divadlo, když šéf StB je souzen za nepovolené skartace a ne za řízení
teroristické organizace proti této společnosti? Mně to připomíná, jako kdyby
jsme po 45. Hitlera soudili ne za jeho zločiny, ale za to, že přešel křižovatku
na červenou? Mluvím o generálu Lorencovi a jeho bandě, Kincl, tam je, můžu vám
jmenovat desítky dalších, kteří ani nebyli souzeni.
Motejl: To
je totéž, jako proč Němci soudí Milkeho za vraždu z 35. roku, a ne za to, co
dělal tam, je to pro jako z určitého právního pozitivismu, takže tedy každému
jenom ten skutek, který je jaksi dosaditelný, že jo. Já nevím, je to blbé, že
by nám chyběl jako ten hlavní Norimberský proces, že jo. Tady jde o ten stále
stejný problém té hierarchie, té odpovědnosti, odpovědnost politická,
odpovědnost morální, odpovědnost právní, že.
Cibulka: Ale Göring přece nebyl souzen za to, že
přešel na červenou nebo že někde ukradl obraz, ale za svoje skutečné zločiny.
Motejl: No
dobře, ale Himmler nebo Göring nebyl souzen ani za to, a také nikdo Göringovi
netvrdil, že by házel bomby na Berlín, že by podpaloval tady Roterdam, nebo že
by tady něco takového.....
Cibulka: Svýma rukama někoho rdousil nebo někoho
zabil....
Motejl: A
nebyli souzeni zase naproti tomu žádní z letců luftvafe, který bral třeba ke
konkrétnímu útoku na Rotredam nebo k útokům na kterékoliv jiné místo na světě,
že jo. My jsme se dostali do jisté míry do toho obráceného gardu, ale je to
také dáno do jisté míry generačně, dneska máme tendenci honit ty piony, abych
tak řekl, že jo, ale ten problém, prosím vás, to není náš, to je opravdu jaksi
na neštěstí problém celovýchodoevropský. Němci dneska honějí ty, co střílejí
tam na tý zdi, že jo.
Hrbková: To znamená, že napadáme vlastně dílčí jevy,
dílčí projevy systému nikoliv systém sám!
Motejl:
Nemají dost instrumentu na to ten systém sám...
Cibulka: A
proč ty instrumenty byly před 50 lety a nejsou dnes?
Motejl:
Nezapomeňte, že ty instrumenty před 50 lety byly velice složitě konstruovány a
měly jednu jedinou výhodu. Že řešily problém 5 let zpátky. Norimberský proces
se vůbec nezabýval nacistickým běsněním před rokem 1939, ačkoliv se to v
Německu rozvíjelo tedy masově. Himmler nebyl tedy stíhán, ale nebyl nikdo z
těch stíhaných tedy v Norimberku stíhán za koncentrační tábory pro antifašisty
do roku 39.
Cibulka: Ale co tedy brání nám ?
Motejl: Protože
tam totiž vždycky nutně dochází k tomu, k těm dílčím jevům v tom určitém
systému. Ten určitý systém, u nás konkrétně, že, určitý systém usnesení, já
nevím, XII. sjezdu, vyhlašuje tedy boj likvidace třídního nepřítele, nebo
likvidace .... , že jo. Tady logika věci by byla toho, kdo vymyslel toto, řekl
bych, tento slogan a kdo tady udělal to. My máme teoreticky možnost stíhat
aplikátora. Toho posledního aplikátora dole, že. My máme, to už je otázka
generační z těch protagonistů myšlenek diktatury proletariátu, a tedy toho
bolševického systému u nás, nemáme fyzicky dnes už k dispozici nikoho.
Cibulka: Co nám tedy brání zkvalitnit norimberské
zákony a odstranit jejich slabiny, místo toho, abychom je vygumovali jako
takové? Proč volíme cestu zpět, místo abychom šli dopředu?
Motejl: Pane
Cibulka, můj pohled na to je takový, že není problém udělat jakýkoliv politický
proces. Ale není jaksi asi věcí potřeby zavádět politické procesy.
Cibulka: Čí potřeby?
Motejl: Společnosti.
Takhle, já si nedovedu, podívejte se, jestliže chci jaksi hovořit o nějaké
společnosti s nějakou morálkou a s právem, tak musím tedy vycházet z toho, že
opravdu to právo od určitého okamžiku bude platit pro všechny stejně. Já nemohu
dneska, krásný by byl proces proti Klementu Gottwaldovi, a já nemůžu připustit,
aby jeden jediný soudce soudil v procesu proti Klementu Gottwaldovi, to je v
procesu, kde se ten obviněný nemůže bránit. Jo?
Cibulka: My nežádáme proces s Klementem Gottwaldem.
Motejl: No
ne, ale ten by měl být totiž. Tam to někde začíná.
Cibulka: My bychom se spokojili s procesem proti
žijícím zločincům.
Motejl: Jenže
ten žijící zločinec vám tady bude prezentovat, že to tak nemyslel, že nevěděl,
že se to tak dole dělá, že ...
Cibulka: Nacisti se bránili stejně...
Motejl:
Dobře, jenže je bylo možno aktuálně usvědčit, že oni stáli na začátku i na
konci. My dneska tady ty, co stáli na začátku, nemáme k dispozici, a ty, co
stáli na konci, že jo, tak ti jsou tady už na tom o něco málo lépe.
Cibulka: Zločinci z hitlerjugend byli za prokázané
zločiny stavěni před soud.
Motejl:
Ale kteří, prosím vás, pěkně?
Cibulka: Pokud vraždili zajatce, vraždili Židy.
Motejl:
Ale jistě, no tak ano, jenže já, komu dokážu vraždění zajatců .... vraždění
lidí?
Cibulka: Odpůrců komunismu, to se dá prokázat.
Motejl: Máme,
prosím vás, my máme možná k dispozici, teď mluvím o tom, co víceméně vím, je to
středisko koordinační, tedy úřad pro vyšetřování má vytypováno pár nějakých
bachařů, kteří tedy ve vazbě nebo ve výkonu trestu někoho tloukli. Nechť se ty
procesy konají, ale co se tím vyřeší?
Cibulka: Že zločin bude pojmenován a odsouzen a bude
to výstraha všem ostatní m, kteří chtějí někdy jít touto cestou. Nejde přece
jen o pár bachařů, kteří někoho ztloukli ...
Motejl: No
dobře, tak na tom se, řekněme, pracuje, že jo. Víme všichni nebo dovedeme si
představit, jaký je problém, a to je opravdu ...... dneska tedy dokázat, že pan
Opršálek, který soudil v roce 1951 jako dozorce v domečku, jako pomocník v
domečku, pana Nováka, tam opravdu udeřil.
Cibulka: Já vám můžu dokázat řadu případů, že mě mlátili
přímo ve vězení, konkrétně dozorce. Dal jsem trestní oznámení, nic se neděje,
ale abych pokračoval.
Motejl: No
to je problém,... já budu s váma polemizovat, ale je to problém asi úřadu pro
vyšetřování a toho centra, že jo.
Cibulka: Za páté: Proč mají jít do vězení až na deset
let ti, kteří zveřejnil i seznamy důstojníků StB a jejich agentů za ohrožení
státního tajemství tohoto demokratického státu, a přitom tito zločinci zůstanou
za tyto zločiny nepotrestáni?
Motejl:
No, tak to není takto položená otázka není tedy, má přiliš mnoho jaksi tezí, že
jo. Je-li něco státní tajemství, jeho vyzrazení, je to jasné. To je celkem
samozřejmé. Není už potom důležité si to tajemství státním tajemstvím, protože
obsahuje tedy informace o zločinu nebo nějaké charitativní akci.
Cibulka: Za šesté: Považoval byste za normální, kdyby
po druhé světové válce šli do vězení ti, kteří prováděli denacifikaci a do
vězení je za tuto denacifikaci posílali staří nacisté?
Motejl: To
nebylo, bylo, pokud jsem pochopil tady, že jo. Připouštím, dokonce , že ani v
procesu denacifikace nebyli všichni ti denacifikátoři čistí.
Cibulka: Ale neodpověděl jste na otázku.
Motejl: To
považujte, to přece není otázka. Kdyby se tak stalo, bylo by to podivné,
samozřejmě bych to považoval, ale já na to nechci odpovědět proto, protože vím,
že to je nesmysl, s tou výhradou, že tady ten systém denacifikace, který měl
několik jaksi výkonostních stupňů a kde se na těch nejnižších třídách již kromě
tehdy těch vítězných spojenců na tom podíleli, řekněme tomu místní antifašisté,
tak tam bych nechtěl jaksi jít do svědomí, že bych všechny ty denacifikační
komise pro, já nevím, nějaké městečko támhle v Bavorech, že se tam náhodou
nějaký ten.... chlapec za místní antifašisty také neseděl, že jo.
Cibulka: Považujete tedy za normální, že komunističtí
soudci, prokurátoři a vyšetřovatelé vedou trestní stíhání proti odpůrcům
komunistické diktatury a těm, kteří pracují na debolševizaci společnosti?
Motejl: Co
je to komunistický soudce?
Cibulka: To je ten, který se jako člen komunistické
strany, podílel na aktivním prosazování teroristické politiky.
Motejl: Je
takových mnoho, nebo víte ...
Cibulka: Já myslím, že 85 % soudců je bývalých členů
komunistické strany.
Motejl: To
připouštím, ale tady nejde o to, že jako komunistický soudce, který u soudu
dělal vraždy, rozvody nebo krádeže, že by to byl soudce, který by byl
komunistický soudce, jakého definujete, který se podílel na nějakém tom teroru.
Prosím vás, já nemohu souhlasit s nějakým rozdělením před a po. Před listopadem
a po listopadu, že tady je jakási cenzura a že všechno před listopadem bylo
špatně a všechno po listopadu ... Pokud není úplně jinak, že je dobře.
Cibulka: Co podle vašeho názoru brání spravedlivému
potrestání komunistických zločinců?
Motejl:
No, to je asi široký soubor problémů, počínaje tedy právními, skutkovými
zjištěními a konče právní definicí. Já musím vycházet z toho, co je tedy
civilizované, to není žádné postkomunistické, že tedy každý může být činěn
odpovědnými pouze pro konkrétní skutek, prokázané zavinění a v mezích zákona.
Cibulka: Na každého odsouzeného politického vězně
logicky připadá celá řada zločinců, kteří ho do vězení dostali. To znamená
pracovníci bezpečnosti, prokurátoři, soudci, dozorci, agenti. Když uvážím, že
bylo vyneseno cca 275 tisíc teroristických nelidských rozsudků, které už byly
rehabilitovány, a znamená to, že na druhé straně existují statisíce
komunistických zločinců, kteří se na těchto zločinech osobně podíleli, a jejich
osobní podíl je možno kdykoliv spolehlivě dokumentovat ze spisů. Proč za 4 roky
nebyl ani jeden z nich postaven před soud?
Motejl:
Především odmítám už podruhé, že 275 tisíc rozsudků, které byly
zrehabilitovány, jsou dosud, jak definujete, teroristické, komunistické, a
nevím, jaké. To je první věc. Ty rozsudky, pokud byly rehabilitovány, byly
rehabilitovány ze zákona, s připuštěním možnosti, že se na formulování nejen na
těch konkrétních rozsudků, ale těch skutkových, podstatných. A to je důležité,
že se podílela vůle vládnoucí třídy.
Cibulka: Co se změnilo ve vaší práci po přijetí
zákona o protiprávnosti komunistického režimu?
Motejl:
Nic.
Cibulka: Nic. Za jedenácté: Když na mě podá trestní
oznámení nebo civilně právní žalobu o milion korun estébák, nebo agent,
popřípadě komunistický zločinec , a za několik dnů nebo týdnů mám první
výslechy a do několika měsíců je soud, jak na druhé straně je možné, že já,
který jsem byl pětkrát ve vězení a byl jsem plně rehabilitován, podám žaloby na
zhruba 20 estébáků, prokurátorů, soudců, vězeňských dozorců a udavačů, kteří mě
prokazatelně pětkrát do tohoto vězení dostali a tam mě mlátili jako zvíře. Jak
to, že se čtyři roky vůbec nic neděje. Zatímco já půjdu zřejmě na dlouhá léta
do vězení za zveřejnění důstojníků StB a jejich agentů, čímž jsem údajně
ohrozil státní tajemství demokratického státu, ani jeden z těch, kteří mě za
odpor proti komunistické teroristické diktatuře připravili o pět let
životastráveného v nelidských podmínkách, nebude v tomto údajně
protikomunistickém státě postaven za své zločiny před soud. Nezdá se vám to
zrůdné?
Motejl:
Takto položená otázka se mi nezdá.
Cibulka: Je to příliš dlouhá otázka.
Motejl: Ne
prosím vás pěkně. Vy vycházíte z určitých tezí, které jaksi jsou pro mě
nepřijatelné. Já nemohu jaksi rozlišovat účastníka řízení podle jeho současného
nebo minulého profesního postavení, politického postoje, stejně jako podle
náboženství nebo barvy pleti. Jednoduše je tady určitý požadavek, je právně
podložen, proběhne řízení a z řízení nějakým způsobem dopadne.
Cibulka: No, já chápu.
Motejl:
Prosím vás, jestliže, já nevím, to jako kdyby mně někdo přišel říct, že jeho
manželka je svině a podala návrh na rozvod, on už je rozvedený a on si podal
žalobu za odškodnění dávno minulého pracovního úrazu a ještě to nemá vyřízeno,
tak to že je nesmysl, že jo. To je jaksi o něčem jiném.
Cibulka: Jak si vysvětlíte, že když jsem napadl
Václava Havla veřejně za jeho politiku, bylo proti mně trestní stíhání zahájeno
do dvou dnů, za čtrnáct dnů jsem měl první výslech, zatímco nikdo z těch, na
které jsem před 4,5 lety podal podnět k zahájení trestního stíhání a kteří mě
pětkrát dostali do vězení, nejen že ještě nebyl postaven za čtyři roky před
soud, ale nebylo proti němu, narozdíl odemne ani zahájeno trestní stíhání?
Motejl: A
vy jste byl postaven před soud za toho Václava Havla?
Cibulka: Ještě jsem nebyl. Ale zahájení trestního
stíhání a výslech už samozřejmě byly.
Motejl: A
víte, že nebyl nikdo vyslechnut z těch lidí, na které jste podal oznámení?
Cibulka: Postavme to takhle. Proti mně bylo zahájeno
za pět dní trestní stíhání a oni za čtyři roky nemají zahájeno trestní stíhání.
(a není proti nim zahájeno trstní stíhání do dnešního dne - aktualisační
dodatek N.N.)
Motejl:
Asi ten problém je takový, že tady pochopitelně lépe se zahajuje trestní
stíhání, je tady vše absolutně jasné. Ví se, kdy, kde, kdo, kolik, jak, je to
zcela časté.
Cibulka: Já vám mohu přinést asi pět kg svých
dokumentů, to jsou rozsudky, za hájení trestního stíhání, protokoly o provedení
domovních prohlídek, spoustu dalších dokumentů, korespondence. Tam jsou ti lidé
podepsáni s daty, vlastnoručně podepsáni, tam nemůže být žádná pochybnost. Tam
jenom se můžete zeptat: Prosím vás, tento podpis je váš nebo není váš?
Motejl: No
dobře, pane Cibulka, asi to nebude tak jednoduché, to víme všichni . Když
tedy ten policajt na základě oznámení proti
proti vám zahájí trestní stíhání proti pobuřování,
tak já ho dneska za to nemůžu zavřít.
Můžu si myslet o tom, jak to bylo nebo nebylo. Já můžu dneska zavřít, mohl bych
tedy trestně stíhat soudce, nebo někoho, když se ti policajti sešli a řekli, že
vymýšlejí, že někdo založil nějakou teroristickou organizaci, že mu tam tomu
dotyčnému předstírajíce, že jsou agenty CIA...
Cibulka: Nezdá se vám popsaný stav zrůdný?
Motejl:
Ne. Z hlediska právního, pochopitelně.
Cibulka: Nezdá. Takže tady odpadá jedna otázka. A co
s tím vy osobně hodláte dělat? Budete k tomu mlčet?
Motejl: No
ne, podívejte se, abychom si rozuměli, pane Cibulka, moje, jaksi profesionální
filozofie je, že soudce musí aplikovat práva, že nemůže vymýšlet
spravedlnost. Ta spravedlnost je v něčem jiném. Soudce musí doufat, že jeho
aplikování zákona bude spravedlivé, ale to je, řekl bych, jeho zoufání. Jakmile
soudce by chtěl být spravedlivý a začal proto obcházet to právo nebo slevovat z
toho práva, tak se ta společnost dostane do velice subjektivně chápaných
situací.
Hrbková: Takže jsme u toho, že v okamžiku, kdy po
roce 1989 nebylo u nás uznáno oficiálně porušení a přerušení ústavnosti, je u
nás vlastně všechno v pořád ku.
Motejl: Ne
v pořádku, ale ono, prosím vás, vize po ukončení nebo jaksi přerušení jedné
věci je opravdu tedy jenom krásná vize. Nemůžu dost dobře, já myslím , že jste
to už slyšeli a že se vám to nezdá, prohlásit například všechna soudní
rozhodnutí před 18. litopadem za ...
Cibulka: To nikdo nežádá!
Motejl:
Pozor, to je buď, anebo.
Cibulka: Ne, to za Beneše také takhle nebylo. Za
Beneše platila prostě všechna běžně vynesená rozhodnutí, a pouze to, co bylo
považováno za politický teror, bylo zasaženo dekrety.
Motejl: Ty
dekrety hovořily o úplně něčem jiném.
Cibulka: My jsme je zveřejnili, máme je nastudovány,
ty mluvily vyloženě o politických, teroristických postupech za nacismu.
Motejl:
Němců.
Cibulka: I našich. I našich kolaborantů.
Motejl: No
dobře, kolaborantů, ale v oblasti soudnictví tam prakticky jaksi není
suspendován žádný rozsudek.
Hrbková: Kolik lidí bylo odsouzeno na malý dekret?
Motejl:
Třeba za kolaboranství, ale žádný nebyl odsouzen v jiných...
Hrbková: Čili to se jedná v podstatě o morální zákon.
Motejl: No
jistě.
Hrbková: A proč nelze morální aspekt aplikovat v
současné době?
Motejl:
Podívejte se, ta otázka té retribuce poválečné, to bylo víc politikum než právo
aplikace ....
Cibulka: Ale byla to spravedlnost, to je podstatné.
Motejl: To
je otázka zákonné koncepce.
Cibulka: Je vám známo, že nacističtí konfidenti byli
podle Benešových dekretů odsuzováni ne morálně, ale automaticky k trestu smrti
a do tří hodin byl rozsudek vykonán?
Motejl: No
tak, pokud to bylo podle retribučního dekretu, tak to pochopitelně ...
Cibulka: Já se domnívám, že tento způsob nebyl ani
nespravedlivý, ani nebyl nedemokratický.
Motejl:
Takhle, nebyl nespravedlivý, nebyl nedemokratický a nebyl moc právní.
Cibulka: To máte pravdu. Ale jde nám o nespravedlivé
právo, anebo o stav, který by se co nejvíc blížil spravedlnosti?
Motejl:
No, mně by šlo o spravedlivé právo.
Cibulka: Ano, ale když vidíte propastný rozdíl mezi
spravedlností a právem, mezi spravedlností a zákonem ?
Motejl:
Ale já jako soudce nemohu vypustit to právo z té spravedlnosti. Hrbková:
Názory , které representují otázky viny a adekvátního potrestání a teprve potom
úvahy o odpuštění a vyrovnání se s morálním poklesem v uplynulých letech v naší
společnosti jsou označovány za tzv. snahu o permamentní revoluci. A nebo na
druhé straně jsou označeny nálepkou radikálního fundamentalismu. Jde v podstatě
o názory, které reprezentují sjednocení hlediska morálního a právní ho. Proč
nebylo možné vytvořit zákonný systém, který by byl schopen vyřešit
proporcionálně všechny tyto aspekty a který by mohl representovat za morálně i
právně čistých podmínek tu deklarovanou, tlustou čáru spravedlivě pro všechny?
Motejl:
Podívejte se, revoluce a právo, to jsou dvě věci, které jdou vždycky proti
sobě. To revoluční právo je opravdu spíše revoluční než ... buďto je to
revoluční, nebo je to právo, že jo. To revoluční právo je, řekl bych, tak
trošku eufenismus pro tu revoluci.
Hrbková: Právo a jeho výkonná mocenská složka -
soudní moc, má chránit práva těch jednotlivců, kteří tvoří společnost, a kteří
se sami obhájit nemají dost sil nebo možností. Podle toho přece lze rozpoznat,
podle jakých morálních kritérií se ta společnost řídí, na jakém stupni vzestupu
nebo morálního úpadku je.
Motejl:
Podívejte se, právo by mělo být jaksi právo pro každého stejné. Revoluce není
pro každého stejná. Revoluce tedy jednomu něco bere a druhému něco dává.
Cibulka: Revoluce je často jediný prostředek, jak
nastolit právo.
Motejl: Já
to připouštím, ale to období .....že by období velké francouské revoluce bylo
obdobím kvetoucího práva, že? Ten konec II. světové války taky nevoněl, abych
tak řekl právně, že jo.
Cibulka: A teď navazuji na vás: Ke všemu, co tady
bylo řečeno, což je podle m ně pro neinformovaného naprosto hrůzné, využijete
své možnosti alespoň signalizace tohoto stavu a budete informovat orgány, které
v tomto mohou rozhodovat?
Motejl:
Já, myslím si, že toho využívám neustále, ale pochopitelně zase bych byl hrozně
rád, pane Cibulka, abyste vy trošku byl nápomocen tomu, že tedy ta věc, jako
každá věc, má .... Že tedy to vaše chtění, s kterým se já ..... mně ty formy
projevu jsou generačně jaksi odlišné, ale já v té oblasti morálky, ale proboha
nechci, ale, podívejte se, já jsem z vás tady nejstarší, já jsem zažil jaksi I.
republiku, protektorát, todlecto, že jo....
Nejabsurdnější věcí je, když si společnost neumí věci
vyřešit, když se jaksi dohánějí právem. Já třeba vím o tom, hele, Mašita, kauza
Srp se řešila vlastně tedy až kriminalizací té věci, že. Nebyl jaksi dost
systém, ale to nebylo jedno, že kádrovou politiku dělalo trestní právo. Byl
blbej ředitel, nikdo neměl, jaksi řekl bych, tu vůli nebo tu kuráž ho odvolat,
protože byl blbej, tak se mu tam buďto podstrčila poloobnažená sekretářka a
potom se stíhal pro znásilnění, nebo se mu tedy připsalo, že tedy něco provedl,
že zašantročil nějakej reprefond nebo něco takovýho, no ono to vždycky nějakou
pravdu mělo nebo nemělo, že jo. Proč je dneska hrozně moc procesů, proč je
hrozně moc práce na soudě, že jo. Protože se opravdu ta společnost neumí právně
chovat. Sem přijde potetovanej cikán, který vypadá na osmnáct, má falešnej
občanskej průkaz a někdo mu prodá, dodá tedy zboží za pět milionů, a potom
přijde na soud, proboha, právo, zachraňte mě, kde si cosi, že jo.
Ta společnost musí od toho práva, to právo by mělo
být, řekl bych, tam, kde všechny ostatní mechanismy zdravého rozumu a slušného
chování ... z určitého prozíravého jednání selhává. I vy, upřímně řečeno, pane
Cibulka, vy chcete na všechno rozsudky. Vy dneska vytýkáte zčásti právem,
zčásti neprávem, že vaše podání nekončí odsuzujícími rozsudky nebo rozsudky,
které by jaksi byly vám .... stíhán, protože jsem tedy něco provedl, tak vám by
to zdánlivě stačilo, ale přitom je to hloupost, dokud není vyslovena
právoplatně vina, tak já jsem nevinnej. Ale prosím vás, já jsem náhodou,
protože jsem světák, byl v Kanadě, v 92. roce, já se bojím všech .... procesů,
pane Cibulka, jako ...
Cibulka: Já se bojím neexistence spravedlnosti...
Motejl:
Dobře, ale já zase bojím ... procesů, já jsem viděl, v současné době, konkrétně
v tý Kanadě probíhají procesy proti válečným zločincům z dob II. světové války.
Tragédie.
Hrbková: Proč?
Motejl:
Protože po čtyřiceti letech tam přivezou lidi o čtyřicet let starší, z
koncentračních táborů, a ten kanadskej soudce je opravdu pan soudce a chce
slyšet jasnou výpověď,důkaz. Ten kanadskej soudce dá tomu gestapákovi nebo tomu
hlídači toho koncentračního tábora všechna ta práva, která má každej jinej
kanadskej občan. Ten proces vypadá tak, že se tam čtyři staré židovky usnesly
na tom, že v úterý 3. listopadu 1944 tam on někoho utopil v kádi. Prostě si to
pamatovaly, protože jedna z těch čtyřech měla narozeniny. Obhájce předloží
důkaz o tom, že toho úterý byl ten člověk na lékařském ošetření na berlínské
centrále. Rozsudek je sproštěn.
Cibulka: Ale proč...?
Motejl: Do
toho se dostaneme také. Pane Cibulka, vy budete tady tvrdit, že vás v
Bohunicích v roce 1981 někdo kopnul do přirození. A teď vy budete říkat,
vypadal takhle, a teď se ukáže, že takovej tam ten nebyl. A tedy naštěstí u nás
to není, ale v tý Kanadě to má ty výsledky, že on dostane ještě veliké
odškodnění za to, že byl obviněnej.
Cibulka: Pane doktore,.....
Motejl:
Tam skončil ten třetí případ s tím, že ho radši nezažalovali, ale pro to o něm
psali v novinách, že byl vrah z nějakého sondrkomanda, tak potom ještě vyhrál
všechny spory proti novinám....... Pochopte jedno: žalovat by se dalo ledacos,
ale nedělejte si iluze, že já budu nadšenej tím, abych navodil, a to je to,
upřímně řečeno, teď to máte zapnutý, čeho já se trošku bojím, přece jenom ta
justice díky tedy jaksi zaviněným i nezaviněným pocitům, jak pod určitým
tlakem, bude třeba se snažit vyhovět. A to je to nejhorší, co je.
Cibulka: Snaží se nevyhovět! Zatím dělá všechno
proto, aby nevyhověla a chrání komunistické zločince, jak jen může.
Motejl:
Soudci nechrání komunistické zločince, pane Cibulka, dejte to tam proloženě.
Soudci nechrání komunistické zločince.
Cibulka: Chrání! Proč jste se rozhodl odložit
vyrovnání se s komunistickými zločinci, s komunistickou diktaturou, až na naše
děti, na naše vnuky. Proč by měli ti ganuneři být za svoje zločiny souzeni až
za padesát let? Ti by měli být souzeni dneska!
Motejl: Já
jsem se pro to, pane Cibulka, opravdu .... Proč mně to říkáte a jaký politický
názor.
Cibulka: Mlčíte k tomu.
Motejl:
Takhle, podívejte se, pane Cibulka, nemůžete ode mne chtít, neříkám, že jsem
.... račte si uvědomit, že jsou tady lidé, kteří dost dobře profesně nemůžou
chodit po ulici a vykřikovat, co má bejt. Já ze své funkce musím
respektovat, že mám určitou povinnost chovat se jako určitá autorita ke všem
soudcům . Já musím své chování nějakým způsobem regulovat, to, co jsem
řekl, za tím stojím, o výchozích úvahách, o kterých jsem tady mluvil během toho
jednání, že došlo paradoxně k situaci, ale to je tedy bohužel vina našich
velkých západních bratří, že to, na čem se oni dohodli, co provedli s tím
pětiletým obdobím, a to zdůrazňuji, s pětiletým obdobím 39 - 45. Protože se
všichni cítili, že jsou na tom stejně, že jo, to se tedy neudělalo v této
souvislosti, je to dáno pochopitelně tedy jinými poměry, že jo. Ti Rusové, ti
by měli dneska otevřít ten německej fašismus a v tom ruském provedení, to u nás
ještě byla kvantitativně a kvalitativně idylka, možná, že je to dáno tím,
precentuálně je to postihlo také dost vysoké procento lidí, ale těch 70 let
toho bolševismu, oni to nemůžou otevřít. Oni nemůžou otevřít ani tu loňskou,
předloňskou minulost, ti Rusové. To je zádrhel. Maďaři řekli rovnou, že ne,
Poláci si na to hrajou záhadným způsobem, že ano, Bulhaři mají tedy jeden svůj
proces tedy se stařičkým tím, že jo, a....
Cibulka: A my nemáme ani jeden.
Motejl:
No, my jsme měli nějaký proces.
Cibulka: To přecházení na červenou.
JUDr. Otakar Motejl nám to vysvětlil. Pokud má pravdu,
pak celá denacifikace v Německu byla teroristickým aktem proti nevinným
německým lidem. Dějiny píšou vítězové. Kdo píše dějiny dnešních dní - kdo je
tady u nás, doma, vítězem? Podle stávajících zákonů bychom mohli odvěkou právní
zásadu, že před zákonem jsou si všichni rovni, klidně zrušit. Zákon o
protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu psali totiž vítězové.
Proto jsou komunističtí zločinci bez trestní. Na věčné časy.,
Aktualisační dodatek Necenzurovaných novin: Tento šest let starý rozhovor s tehdejším předsedou
Nejvyššího soudu JUDr. Otakarem Motejlem, po vítězství sociální demokracie v
roce 1998 povýšeným na ministra spravedlnosti Č.R., jsme zařadili pro správné
pochopení dnešního stavu, kdy za deset let po vítězství údajně protikomunistické
revoluce byly za zločiny spáchané na statisících odpůrcích komunismu potrestány
pouze 2 ( slovy dvě ) osoby, které trest odnětí svobody nenastoupily „ze
zdravotních důvodů“...
V Brně dne 12. 6. 2000
Petr Cibulka