S promlčením zločinu nesouhlasím

Když se mne někdo zeptá, proč nesouhlasím s promlčením zločinů komunistické éry, odpovím bez rozmyšlení - ze zásady. Zastávám totiž názor, že nepotrestané zlo se stává precendentem pro zlo příští. Nikoliv tedy pro svých deset let vězení, strávených v Jáchymově a na Mírově, pro nechutné frašky spojené s propuštěním a tzv. rehabilitacemi, dokonce ani ne pro značně oznámenaný osobní život. Nad tím vším dokáží mávnout rukou a říct: Bolševik zůstane bolševikem, čert ho vem!

S promlčením komunistických zločinů však nemohu souhlasit třeba za Katku Ehmrenfeldovou. Kdo to je? Už dáno není. Tenkrát to byla patnáctiletá dívenka z Nitry. Zasřelili ji zároveň s rodiči při přechodu hranic 9.12. 1952 příslušníci Pohraniční stráže 13. roty, 11. brigády. Její vrah chodí pravděpodobně dosud mezi námi a možná se i pyšní červenou stužkou od metálu za vzorné plnění povinností.

Nemohu rovněž souhlasit za politického vězně Josefa Bakrlíka, ubitého sekyrou sadistickým vrahem Voděrkou na táboře Rovnost v Jáchymově, několik dnů před amnestií v roce 1960. Proto - že páni z ministerstva vnitra se rozhodli zpestřit život „státním“ vězňům povinným soužitím s kriminálními zločinci nejtěžšího kalibru. Nesouhlasím též jménem Josefa Dokonala, čtyřiačtyřicetiletého sedláka z Vysočiny, jehož smrtí jsem byl dne 2. 10. 1956 svědkem před branou do tábora na šachtě Rovnost. Zkratové jednání vyvolané zoufalstvím a beznadějí způsobilo, že šel do drátů v místě, kde pokus o útěk byl absolutně vyloučen. Strážný z blízké věže, bez ohledu na přítomné - civilní zaměstnance, ho chladnokrevně zastřelil.

Nesouhlasím také za faráře Františka Pařila, Václava Drbolu a Jana Bulu, popravené v souvislosti s vyprovokovanou babickou aférou, jež měla na základě vyvolaného teroru pomocí násilné kolektivizaci vesnice.

Nesouhlasím za Zdeňka Šťastného, Otakara Králíčka a Ludvíka Duroně, spolužáky z bučovického gymnázia, svedené příslušníkem StB odchodu za hranice a zastřelené nedaleko Znojma u Sedleckého mlýna.

Nesouhlasím jménem Jiřího Konopáče, vězně z tábora Nikolaj, který zvolil raději sebevraždu, než by se nechal přimět k podepsání spolupráce s bezpečností.

Nesouhlasím za Pepíka Chramostu, který s deseti dalšími dokázal uniknout podkopem z tábora Nikolaj, aby po příchodu domů zemřel za rok na rakovinu.

Nesouhlasím za Jaroslava Krále a desítky dalších muklů zabitých a zmrzačených v šachtách na Jáchymovsku, Příbramsku a Slavkovsku či v jiných komandech.

Nesouhlasím za studenty Jana Palacha, Jana Zajíce a dělníka Evžena Plocka, kteří se upálili na protest proti „normalizaci“.

Nesouhlasím za všechny mrtvé v čele s Miladou Horákovou, pohřbené bez křížů v rohu ďáblického hřbitova, v Leopoldově, Jáchymově či kdekoliv jinde.

Nesouhlasím bez nenávisti. Jen s vědomím povinnosti vůči mrtvým, s nimiž jsem plul na jedné lodi. I z povinnosti vůči živým. Aby mohli žít v demokratické společnosti s nezatíženým svědomím, bez pocitu viny.

Tolerovat ty, kteří páchali zločiny, pokládám za nemorální.

Oldřich Klobas