Vydání Kavanova spisu je prospěšný čin

John Bok, starý známý rebel, zve- řejnil spolu s Přemyslem Vachalovským agenturní svazek Jana Kavana, který na něj vedla Státní bezpečnost v éře Husákovy normalizace. Čin odvážný, pozitivní, pro historiky soudobých dějin užitečný. A nejen pro ně. Veřejnost se vlastně poprvé může seznámit s tím, jak StB se svými agenty pracovala, jaké metody používala a jak je zaznamenávala, koho do akcí vtahovala, jaké informace vyhodnocovala a co všechno jí bylo užitečné. Státní bezpečnost byla dokonalým nástrojem policejního státu, pracující naplno a efektivně. Bagatelizovat její činnost tím, že šlo o zločineckou organizaci, která si práci pro své hodnocení vymýšlela a že falšovala údaje, aby byla ve svých řadách lépe vyhodnocována, je nesmysl. Několikavrstevný vnitřní kontrolní systém podobné snahy nivelizoval a omezoval na co nejmenší míru. Státní bezpečnost odváděla perfektní práci; to je ovšem jediná pozitivní zpráva, kterou lze o StB konstatovat. Činnost StB je zlehčována i tvrzením, že po roce 1968 nebylo možné rozeznat, kdo z jejích zaměstnanců spolupracuje a cítí s bývalými proreformními kruhy, a kdo ne. V StB prý bylo mnoho sympatizantů náhle vyvržených a pronásledovaných. Taková konstrukce jistého anarchistického matadora, obhájce fízlů, je ovšem účelová. StB se tvářila příjemně: všechno záleží na vás, budete pracovat, manželka bude zaměstnána, děti budou studovat, vše záleží na tom, jak nám budete udávat své spolupracovníky, sousedy, známé.

Kavan KATO podle materiálů otištěných v Bokově knize jednal s fízly ještě v červenci 1970, kdy už 15 měsíců řádila Husákova normalizace, inteligence v ČSSR byla decimována a bylo jasné, že se Stalin navrátil. Jestliže si KATO myslel, že v imperialistickém Londýně sedí stoupenci reformy 1968, a spolupracoval s nimi, vystavuje se do role prosťáčka, slepého a hluchého mládence, který nic nevěděl.

A soudci, kteří tuto domněnku svými výroky potvrdili, se od slepého mládence moc nelišili; bylo by, myslím, užitečné podívat se na jejich minulost. Vím, o čem mluvím, procházel jsem tímto kolotočem také. Jenže jako sledovaná, „zájmová osoba“. V pardubickém středisku jsem našel svůj svazek pod jménem LYRIK. Původně měl 1000 stran. Zachovalo se však jen 500; v prosinci 1989 byla půlka svazku skartována, a zrovna materiály nejdůležitější. Skartací byly zničeny záznamy o výsleších a domovních prohlídkách nejbližších příbuzných, o výsleších mých gymnaziálních spolužáků z Lučence i třídního profesora to všechno mi řekli postižení, skartací části mého spisu byly tyto dokumenty zničeny.

Ve skartovaných dokumentech byly také záznamy o agentech, kteří mě navštěvovali ve Waldkraiburgu, kde jsem se po vyhoštění usídlil; o agentech, kteří kreslili Státní bezpečnosti můj byt, jeho polohu a vnitřní strukturu, aby StB v rámci akce VYŠEHRAD mohla odposlouchávat můj telefon (což dělala) a mohla připravit i jiné akce. O tom všem vím, dokumenty však StB zničila.

Podobné je to i s Kavanovým spisem. Zhruba 500 stránek nejdůležitějších materiálů chybí. John Bok vydal tedy jen polovinu, a myslím si tu mírnější, agenturního svazku. V knize to sice uvedl, ale nijak nekomentoval a dále nepátral. Můžeme se jenom dohadovat, co všechno v té dokumentaci mohlo být. Ale není všem dnům konec; moskevská centrála KGB, hlavní patronka a registrátorka StB, bude chybějící materiály ve svém archivu jistě mít, alespoň v hlavních svodkách. Zatím je Kreml nedovolil otevřít. Bývalí agenti jsou vydíratelní a vždy použitelní stačí ukázat svazek! Zejména jdeli o agenty ve státních funkcích. A navíc případné koordinátory tajných služeb. Nechá si takovou věc ruské impérium uniknout? Podle některých státníků vlastně o nic nešlo. StB si vymýšlela, a proto není třeba brát ji vážně. Jenže! Probíhaly zde spousty domovních prohlídek, zabavování věcí, předvádění a zavírání v celách předběžného zadržení. Byly zde soudy a vězení na dlouhá léta, žili (a žijí) tu postižení a jejich udavači. Státníci rádi zametají nepohodlné věci pod koberec a tváří se, že v jejich skříni kostlivec určitě není. Proto brojí proti prodloužení platnosti lustračního zákona. Jestli tento návrh smetou ze stolu, má naše zmátožená demokracie utrum.

Ján Mlynárik

(historik, politický vězeň a bývalý poslanec Federálního shromáždění ČSFR)