Kavan: nejprve spolupracovník StB, poté disident
Přemysl
Vachalovský a John Bok v nakladatelství Votobia vydali část svazku, který v
letech 1969 až 1977 vedla StB o Janu Kavanovi, vyvolala několik sporů. V první
řadě právních. Je publikace materiálů Státní bezpečnosti o určité osobě bez
jejího souhlasu v souladu se zákonem?
Neprozrazuje se zde státní
tajemství? Někdo musel materiály vynést - je to trestný čin? Tyto otázky musí s
konečnou platností zodpovědět soud a odpověď se dozvíme jistě také proto, že si
soudní řešení přejí jak Přemysl Vachalovský, tak John Bok a Jan Kavan. Je tu
pak rovina morální a historická, které spolu úzce souvisí. Nebudu se tím
špinit, jsou to dokumenty zločinecké organizace, které sepsali její zaměstnanci
s nečistými úmysly, slyším kolem sebe. Jenže dějiny nejsou historií
čistých andělů. Joseph Fouché nebo Walter Schellenberg
měli na svědomí stovky životů, a přece čteme jejich paměti. Bez
důkladného studia archivů gestapa či NKVD se historik druhé světové války
neobejde. V prosemináři prvního ročníku se studenti historie dovědí, že
existují kritické metody, jimiž lze rozeznat pravdu od fikce nebo lži.
Historická hodnota materiálů publikovaných Votobií je nesporná. Dozvíme se v
nich, jak důkladně a systematicky pracovala StB, jak žili naši studenti v
Anglii v sedmdesátých
letech, a zejména jak na tehdejší události reagoval současný ministr zahraničí
České republiky, osobnost vnitrostátního i světového významu. Je to snad málo?
Právní aspekt nechme soudcům, z hlediska historie a jejího poznání odevzdali
Vachalovský a Bok záslužnou práci. Především zjistíme, že ani v letech 1969 až
1970, kdy její řady opustili ti nejvzdělanější, nebyla Státní tajná bezpečnost
sborem hlupáků. Měli sice potíže s interpunkcí a cizími slovy, ale svého Kata
vytěžovali důkladně zcela profesionálně.
Především vystihli citlivě jeho
slabiny: Kavanovu snahu, aby se zapomnělo na jeho devizový přestupek i občasné
lajdáctví, i zoufalé úsilí legalizovat co nejdéle a za každou cenu pobyt ve
Velké Británii. Udržován rafinovaně v neustálém napětí tímto Damoklovým mečem
nad svou hlavou spolupracoval v letech 1969 až 1970 Kavan se svým řídícím
orgánem z londýnského ZÚ Zajíčkem svědomitě a efektivně. Donášel na Jiřího
Pelikána, Petra Uhla a Arnošta Liehma, informoval o poměrech v emigraci i mezi
studenty. Nejen to - plnil iorganizační úkoly. Zabránil velké manifestaci před
československou ambasádou v Londýně 21. srpna 1969 i pozdější tryzně za Jana
Palacha. Jeho zaměstnavatelé o něm s neskrývanou pýchou napsali, že je
"jedním z nejproduktivnějších". Za malé peněžní částky a dobré
konspirační obědy získala StB neocenitelné informace. Pozoruhodné rovněž je, že StB vůbec nevadila Kavanova politická
minulost. Během Katových rozhovorů s orgány ani nepadla zmínka o 21. srpnu
1968.
Kavan později tvrdil, že
nepracoval vědomě pro StB. Máme věřit tomu, že inteligentní student politologie s
československou zkušeností let šedesátých mohl ještě po intervenci, Husákově
nástupu k moci, Poučení z krizového vývoje a politických prověrkách opravdu
věřit, že má co do činění se slušnými diplomaty, nebo dokonce Dubčekovými
stoupenci v řadách StB? Máme věřit tomu, že nevěděl, komu opravdu slouží?
Jestliže to prohlašoval Kavan, prosím, ale soudcům městského soudu, kteří tomu
uvěřili, bych nesvěřil ani kauzu ukradené housky!
Na jaře 1970 začalo přituhovat,
<< Kato>> počal ztrácet na
ceně. Výjezdní doložka mu nebyla prodloužena. Jan Kavan přestal mít pro pražské
estébáky cenu. Dal se pak do služeb disentu. Jeho agentura Palach-press
zásobovala světový tisk informacemi o perzekucích v Československu. Kavan
posíla l do Prahy "závadovou literaturu", umožňoval chartistům styky
se zahraničím a prokázal přitom i dávku odvahy při výletech do Prahy na falešný
pas. Nebo
tak činil s vědomím svých bývalých ochránců? Co tedy s Janem
Kavanem a knihou Votobie? 500 dokumentů svazku bylo prý skartováno v listopadu
1989, kdy se << Kato>>
vrátil do Prahy a vítali ho zde příslušníci StB! S kterými službami a
kdy se ještě stýkal Jan Kavan? Má dále setrvat ve funkci ministra zahraničí a
koordinátora tajných služeb? Kdysi dávno platilo, že Césarova
žena musí být mimo vší pochybnost. Nejhorší chvíli nad knihou Votobie jsem
prožil, když jsem se dozvěděl, že Kavanova matka, ta skvělá, vtipná a
obětavá Rosemary, v jejímž bytě se v šedesátých letech scházeli studentští
reformátoři a svěřovali se jí se svými plány, byla spolupracovnicí II. správy
ministerstva vnitra.
Autor:
Jaroslav Jírů,
autor je
publicista
29.05.2000