Vystudovali v Moskvě? Vždyť to nevadí...

I deset let po pádu komunistickémo režimu pracují v českých diplomatických službách „staré struktury“

Absolventi sovětských diplomatických škol nás dodnes zastupují v cizině a působí ve vysokých funkcích na Ministerstvu zahraničí České republiky.

Druhý paragraf zákona č. 451 z roku 1991 mimo jiné stanoví:Předpokladem pro výkon funkce (...) je, že občan v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 nebyl. studentem na Vysoké škole F. E. Dzeržinského při Radě ministrů SSSR pro příslušníky StB, Vysoké škole ministerstva vnitra SSSR pro příslušníky VB, Vyšší politické škole ministerstva SSSR nebo vědeckým aspirantem anebo účastníkem kursů delších než 3 měsíce na těchto školách.

Zákonodárce Federální shromáždění ČSFR měl při schvalování nepochybně na mysli bezpečnost státu. Na federálním ministerstvu vnitra, které zákon připravilo a předložilo, se úvaha vedla asi takto: lidé, kteří strávili měsíce či léta v sovětském prostředí a navíc ve speciálních bezpečnostních školách, byli snáz než kdo jiný vystaveni zájmu KGB. Řečeno naplno: jsou víc než kdo jiný podezřelí, že se propůjčili ke spolupráci s KGB. Ten byl v době jejich studia „starším bratrem“ a řídícím orgánem Státní bezpečnosti, takže na takovém angažmá nebylo z hlediska studentů nic špatného. Právě naopak! Samostatnou bezpečnostní politiku Československo nepěstovalo.

Odborníci - ale na co?

Dalším aspektem, k němuž poslanci při schvalování zákona nepochybně přihlíželi, byla skutečnost, že pád komunismu radikálně změnil priority bezpečnostní politiky státu a z KGB se stala výzvědná služba, stejně nebezpečná jako každá jiná. Nikdo nepochyboval o tom, že na sovětských školách vychovali ze studentů dobré odborníky. Jenže odborníky na co? S trochou nadsázky to vyjádřil jeden můj kolega: učili je tam milovat Sovětský svaz a usilovat o vítězství socialismu. Nepochybně nejen to, jenže tato dvě hlediska byla pro výuku klíčová. I takto zaměření odborníci byli v nových bezpečnostních složkách použitelní, ale lustrační zákon je zbavil možnosti působit na důležitých řídících místech. Z důvodů, které jsem popsala. Lustrační zákon se stal předmětem četných sporů, šlo však spíš o spory jiného druhu: o to, zda má z řídících funkcí vyřadit i lidi, kteří tajně spolupracovali s StB jako agenti. O to, zda mají na vedoucích místech napříště stát lidé vychovaní demokraticky, spor nebyl: to bylo každému jasné. Na sovětských školách však nestudovali jen zájemci o vzdělání bezpečnostní. Z Československa jezdili studenti do SSSR na nejrůznější vysoké školy, a je tedy s podivem, že lustrační zákon hovoří jen o školách bezpečnostních. Jedním z důvodů může být, že zákon připravovali představitelé ministerstva vnitra, kteří přirozeně vycházeli především z toho, co bylo tomuto resortu vlastní. Také pozornost, kterou veřejnost i politická vrstva bezprostředně po listopadu věnovaly bezpečnostním složkám, byla obrovská: po neblahých zkušenostech s „ministerstvem lásky“ nebylo divu.

Škola pro diplomaty

sovětského typu

Jednou ze škol, která ze zorného pole tehdejší pozornosti unikla, byl MGIMO Moskevský státní ústav mezinárodních vztahů (Moskovskij gosudarstvěnnyj institut meždunarodnych otnošenij). Myslím, že neprávem, vždyť jeden z nejslavnějších přeběhlíků ruské rozvědky na Západ Oleg Gordijevskij píše: „Tradiční cesta na 1. hlavní správu KGB (tj. na rozvědku) vedla přes několik prestižních vysokých škol, především přes MGIMO...“ Není žádný důvod myslet si, že studenti MGIMO byli zájmu KGB ušetřeni. Musíme mít na paměti, že sovětská rozvědka si nekladla při verbování občanů spřátelených států žádné meze, o tom existují v odborné literatuře stovky dokladů. Také funkce diplomatů „socialistického tábora“ byla specifická: řada z nich byla diplomaty pouze titulárně, ale ve skutečnosti plnili špionážní úkoly. Každý, kdo si přečetl vzpomínky některého přeběhlého špiona nebo odbornější dílo se špionážní tematikou, to velmi dobře ví.

Těžko tedy lze pochopit, proč do lustračního zákona nebyl zařazen i MGIMO a jiné sovětské školy: dá se o nich totiž říci v podstatě totéž co o školách s bezpečnostním zaměřením.

Dělají nám ostudu

Důsledky bijí do očí: zatímco bezpečnostní oblast zákon č. 451 do jisté míry očistil od pověstných starých struktur (a výjimky média vytrvale vyčítala ministrovi, který je udělil), na ministerstvu zahraničí zastávají absolventi sovětských vysokých škol vysoké funkce i nadále. Zastupují naši zemi v zahraničí, řídí chod důležitých ministerských odborů nebo se na něm podstatně podílejí, jsou zařazeni ve vysokých platových třídách. Vedení ministerstva zahraničí je prostě pokládá za uznávané odborníky. Dá se pochopit, že nebylo možné tyto lidi vyřadit z veřejné služby či aspoň z vysokých funkcí hned po listopadu 1989: zastupitelské úřady naší země fungovaly dál a za všechny „staré struktury“ nebyla hned náhrada. Od té doby však uplynulo víc než deset let. Proč tedy absolventy moskevského studia nenahradili lidé s nesovětským vzděláním? Jak je možné a to je ještě závažnější, že jsou ještě nyní vysíláni do zahraničí a jmenováni do vysokých ministerských funkcí? (A jak mohli úspěšně absolvovat prověrku u Národního bezpečnostního úřadu copak studium v SSSR nepředstavuje žádné bezpečnostní riziko?) V první době po zhroucení komunismu nám i diplomatický svět odpouštěl lecjaké přehmaty. Ta doba ale dávno skončila: dnes dělají „mgimáci“ naší zemi ve skutečnosti ostudu, přestože umějí vystupovat jako perfektní diplomati.

Petruška Šustrová,

Lidové noviny,

3.května 2000