ZAČALA NOVÁ BITVA
O LUSTRAČNÍ ZÁKON
Sociální demokracie
je opět „pátou“ kolonou
komunistické strany
Minulý týden ve
středu 24. 05. 2000 „pustila“ poslanecká sněmovna do druhého čtení návrh
skupiny pravicových poslanců na prodloužení tzv. lustračního zákona. Hlasování
však předcházela bouřlivá rozprava. Náhodný divák mohl být svědkem šokující
podívané. Diskuse o prodloužení platnosti lustračního zákona se změnila v
ideologickou bitvu, která připomínala atmosféru v bývalém Federálním
shromáždění v říjnu 1991, kdy byl poprvé návrh na lustrační zákon předložen
parlamentu. Nikoho nepřekvapila skutečnost, že proti lustračnímu zákonu ostře
vystoupil Josef Štrait a jeho spolustraník poslanec KSČM Vojtěch Filip, který
je v seznamu StB evidován jako agent. Komunisté o své straně s oblibou
prohlašují, že se od ponuré historie KSČ distancuje, ale v okamžiku, kdy dojde
na „lámání chleba“ se funkcionářský a poslanecký sbor KSČM změní na Stalinovu
smečku, jenž se všemi prostředky snaží mařit úsilí o potrestání komunistických
zločinů a všemi silami brání i své estébácké poskoky - kolaborantské opory
komunistické totalitní diktatury. Nejsou sami. Po jejich boku, tak jako v roce
1948, pevně stojí tzv. Česká strana sociálně demokratická. Zemanova vláda i
poslanci ČSSD jsou zásadními odpůrci lustračního zákona a při poslední rozpravě
ve sněmovně vystupovali proti prodloužení lustrací zuřivěji než komunisté.
Např. soudruh Zdeněk Jičínský se odvolával na Listinu základních práv a svobod,
a tvrdil, že lustrační zákon je v rozporu s tímto dokumentem, který vychází z
principu rovnosti občanů, včetně rovnosti přistupu k veřejným funkcím. Jičínský
dokonce neváhal zpochybnit i verdikt Ústavního soudu, jenž v demokratickém
státě představuje nejvyšší právní autoritu a který ústavnost lustračního zákona
potvrdil. „To, že ústavní soud tehdy s určitými korekturami potvrdil ústavnost
tohoto zákona, není pro mě dostatečný důvod, abych byl přesvědčen o tom, že je
to správně,„ prohlásil tento poslanec. V zápětí dodal, že Federální shromáždění
přijalo lustrační zákon, protože v tehdejším parlamentu vládla atmosféra
strachu. „Dnes se po této stránce nemusíme bát “ zdůraznil Jičínský. V tomto
bodě se zřejmě pan poslanec nemýlí. Dnes už se opravdu nemusí bát o osud
bývalých funkcionářů KSČ, přislušníků StB a jejich spolupracovníků. ČR se může
pochlubit světouvou raritou : v našem parlamentu sedí zástupci zločinecké
organizace, poradce předsedy vlády řídí prominent promoskevského totalitního
režimu, ministrem zahraničí a koordinátorem českých tajných služeb je Kato s
víc než pochybnou minulostí, bývalý šéf Fondu národního majetku je vyšetřován
pro zfalšování lustračního osvědčení a bývalí policejní důstojníci, kteří
veleli masakru na Národní třídě dostali podmínečné tresty. A to je pouze velmi
skromný výčet výsledků „nelidského pronásledování„ těch, kteří dlouhá léta
porušovali lidská práva takřka denně. Deset let se bývalí političtí vězni a
hrstka pravicověji orientovaných poslanců zoufale snaží o potrestání
komunistických zločinů a tento lustrační zákon je vlastně jedinou zákonnou
normou (i když bez jakýchkoli sankcí za její porušení - pozn. NN), kterou se
podařilo v této oblasti prosadit do českého právního řádu. Přitom jde o
naprosto nedostatečný zákon, který nikoho netrestá za zločiny, které v
minulosti spáchal. I tato nepatrná obrana před nástupem zločinců do nejvyšších
funkcí však komunistům a sociálním demokratům leží v žaludku. Naše redakce
přináší zkrácený a redakčně upravený přepis stenografického záznamu z jednání
poslanecké sněmovny o prodloužení platnosti lustračního zákona. Každý čtenář si
tak může udělat vlastní názor na „kvalitu“ části našeho poslaneckého sboru.
Místy je to čtení jak vystřižené z Rudého práva.
Úvodní slovo k
novele lustračního zákona přednesl její spoluautor poslanec ODS Václav Krása.
Poslanec Václav
Krása (ODS): Vážená paní
předsedající, vážení členové vlády, dámy a pánové, dovolte, abych vás jménem
navrhovatelů seznámil s jednoduchou novelou zákona č. 451/1991 Sb., kterým se
stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních
orgánech a organizacích ČSFR, ČR a SR, ve znění pozdějších předpisů. Nadále
budu používat termínu „ lustrační zákon“,
protože se obecně pro zákon vžil. Řekl jsem, že se jedná o jednoduchou novelu,
protože se pouze navrhuje zrušit omezení platnosti lustračního zákona.
Dámy a pánové,
proč by měly lustrační zákony platit i po roce 2000? Já, když dovolíte, se
pokusím zdůvodnit, proč navrhujeme prodloužení těchto zákonů. Každý stát, každá
společnost si stanoví podmínky pro občany, kterým chce svěřit správu země,
správu veřejných financí, záležitosti obrany a bezpečnosti občanů a jejich
majetku apod. Jednou z podmínek je určitě loajalita ke způsobu vlády a činnosti
institucí ČR. ČR, jak všichni víme, je demokratický stát a tudíž jednou z
podmínek pro ty, kteří se chtějí podílet na správě země, musí být i osvědčení
skutečnosti, že za všech okolností budou dbát a ochraňovat demokratická práva
občanů, a to je vlastně lustrace - zjistit, zda uchazeč o významné místo ve
správě země nemá ve své minulosti období, které je neslučitelné s principy
demokratické společnosti a může být signálem pro budoucí selhání.
Všichni si asi
pamatujeme, co to byl totalitní režim. Všichni jsme zažili, co to znamená
potlačování svobody slova, svobody projevu, shromažďování a dalších. Někteří
mají prožitky mnohem drastičtější a vědí, co to znamená bití a věznění za
politický názor, za náboženské přesvědčení. Potlačování svobody se nedělo samo
o sobě, vykonávali je konkrétní lidé. Jsem hluboce přesvědčen, že ten, kdo se
podílel na potlačování práv občanů, je potencionálním nebezpečím pro
demokratickou společnost a tudíž nesplňuje předpoklady pro významná místa ve
správě země. Obdobný přístup k
exponentům komunistického režimu mají např. ve Spolkové republice Německo a já si dovolím citovat z práce
Parlamentního institutu o německém lustračním zákonu. Dovolím si citovat:
„ Služební zákon. Úřednický vztah je
mezi úředníkem a nadřízeným, který spočívá ve veřejnoprávním služebním
věrnostním přísežném vztahu. Zákony vyžadují, aby jako jeden z předpokladů pro
jmenování úředníkem bylo, že je dána záruka, že za každých okolností bude
vystupovat za svobodné, demokratické uspořádání ve smyslu základního zákona (
tím se myslí ústava ). Zda musí být splněno tzv. zvládnutí minulosti, se
rozhoduje u každého případu zvlášť, a to tak, aby byla zajištěna integrita
vedení úřadu v budoucnosti. Obecně se činnost pro STASI, ( což byla německá
obdoba naší StB ) považuje za překážku vzniku úřednického vztahu i jiných
veřejněprávních služebních vztahů, tedy jako nedostatek výše uvedené
záruky.Jako výpovědní důvod z úředního a jiného veřejněprávního poměru se
přitom považuje činnost ve STASI, a to podle přílohy i smlouvy o sjednocení.
Poslanecká úprava je obsažena v
novele zákona o právních vztazích členů Bundestagu. Členové spolkového sněmu
mohou požádat u předsedy sněmu písemné přezkoumání oficiální či neoficiální
činnosti či politické odpovědnosti při STASI. Přezkoumání se koná bez
přivolení, pokud výbor pro volby, imunity a jednací řád předloží konkrétní
důkazy o podezření z takové činnosti“.
Dámy a pánové, myslím, že z toho, co
jsem citoval, je zcela zřejmé, že i v Německu soudí, že je nutné chránit
demokratické instituce před těmi, kteří už jednou selhali.
Druhým důvodem,
proč mají lustrační důvody platit i po roce 2000, je skutečnost, že zákon
přesně říká, co byla spolupráce s totalitním režimem, a pokud je občan nařčen z
takové spolupráce, může požádat o lustrační osvědčení a tím se očistí. Bez
platnosti lustračních zákonů by očištění bylo podstatně složitější.
Odpůrci lustračních zákonů
argumentují tím, že deset let je dostatečně dlouhá karanténní doba, že
demokratické instituce v naší zemi jsou dostatečně zakotveny, že bývalí mocipáni mají zájmy
především v ekonomice a hlavně, že všichni občané mají mít stejné startovní
podmínky. Dovolím si stručnou
protiargumentaci.
Německý lustrační zákon, který byl
přijat v roce1992, má určenou dobu platnosti 15 let. Ve Federální americké
ústavě dosud platí dodatek přijatý po válce Severu proti Jihu, který zakazuje
přístup k veřejným či vojenským funkcím těm, kteří přísahali věrnost ústavě a potom
zradili.
Pokud jde o zájmy
bývalých mocipánů a touhu po moci bývalých funkcionářů, myslím, že jsme dnes a
denně přesvědčováni a konfrontováni s tím, jak razantně se bývalí vysocí
představitelé komunistického režimu snaží proniknout do různých veřejných
funkcí. Možná jen lustrační zákon jim brání, aby usedli do ministerských
křesel.
Pokud jde o stejné podmínky, ty
určitě všichni akceptujeme, ale to neznamená právo na moc. Žádné právo na mocenské
posty neexistuje.
Pravdivé jsou výtky, a ty i
představitelé uvedli v důvodově správě, že lustrační zákony jsou svou dikcí
zastaralé, že některé instituce se výrazně obměnily, že není někdy zřejmé, na
které kategorie se lustrační zákony vztahují apod. Ano, to je pravda, ale velice se podivuji, že
vláda už dávno nepřišla sama s novým lustračním zákonem. Místo aktivního přístupu vyslovila vláda ČR
nesouhlas s návrhem novely lustračních zákonů. Vláda nahlas řekla: Nechceme
lustrační zákony a je nám jedno, že i ty nejvyšší posty ve státě obsadí bývalí
exponenti totalitního režimu. Musím říci, že z mého pohledu je to na demisi
vlády. Vládě nevadí, že ti, kteří potlačovali svobodu, věznili občany za jejich
názor, usednou např. do vládních křesel.
Vláda se mýlí, že
lustrační zákony byly zaměřeny na vyrovnání se s minulostí. Tyto zákony byly
přijaty na obranu demokracie, proti infiltraci orgánů demokratické moci lidmi,
kteří v minulosti selhali.
Dámy a pánové, pokusil jsem se
stručně zdůvodnit, proč navrhovatelé zákona jsou přesvědčeni, že lustrační zákony musí
platit i po roce 2000 a věřím,
že návrh zákona propustíte do druhého čtení.
Pozoruhodný výkon
předvedla poslankyně Machatá, která po odchodu z Unie Svobody přešla do
socialiské ČSNS slušovického exponenta JUDr. Jana Šuly. Navrhla totiž lustrační
zákon zrušit.
Poslankyně Marie
Machatá (ČSNS):
A teď mi dovolte vyjádření k
lustračnímu zákonu. Na zahájení svého vystoupení chci říci, že naprosto rozumím
předkladateli tohoto návrhu a naprosto jasně vnímám argumenty vyplývající z minulosti
této země, čítající 40 let a více. A právě proto, že je jasně vnímám a právě
proto, že vím, že mezi námi jsou lidé, kteří mají velice brutální zkušenosti ve
svých vlastních rodinách, mi dovolte, abych okomentovala tisk. Navrhovaná
novela je v podstatě legislativně technickou úpravou, na první pohled velice
jednoduchou. Nicméně téma, které řeší, je tématem zásadním, celospolečenským,
pokud odmítnete tezi, že se jedná v rámci lustračních zákonů o pouhou hru na
pravdu a lež, na spravedlivé a spravedlivější , na čestné a odsouzeníhodné. To
vše a další jsou motivy vážící se k tzv. lustračnímu zákonu. Tyto normy již
platí osm let. Autoři novely v důvodové zprávě kupř. Uvádějí: účelem bylo a je
chránit veřejný zájem. A nyní mi dovolte řečnickou otázku ? Co je zatím
výsledkem Lustračního zákona ? Atmosféra nedůvěry, podvody s falešnými
lustračními osvědčeními, podmínky pro lidské a politické vydírání, pracovní
likvidaci řady profesionálů bez ohledu na jejich individuální politické názory
a chování v minulosti. Zkrátka dost zlé krve a málo prospěchu, neboť jediné co
není výsledkem, je zabránění exponentům komunistického režimu a Státní
bezpečnosti ovlivňovat negativně dění v této zemi. To se naopak děje měrou
velikou právě proto, že lustrační zákon se ukázal být geniálním dílem právě těchto
lidí, sice cizíma rukama, ale jejich prací. Ptám se dále: Není spíše efektivní
překážkou dozvědět se pravdu o lidech a jejich chování před listopadem 1989 ? Není divu, že je realizován, tak jak je.
Není divu, protože i v této sněmovně sedí 24 členů komunistické strany. A právě
jejich přítomnost v demokratickém parlamentu demokratického státu by měl býval
správný lustrační zákon a další předpisy znemožnit. Stejně jako měl znemožnit
kontinuitu politické a ekonomické moci funkcionářů komunistických stran všeho
typu a jejich exponentů státního aparátu. Zcela odpovídá tento zákon situaci v
této zemi a kvalitě její politické scény, že dnes máme hlasovat de facto o
prodloužení záruční doby pro novou komunistickou stranu, tedy o prodloužení
platnosti tohoto zákona. ( Později v rozpravě poslankyně Machatá doporučila
zamítnutí lustračního zákona - pozn. red.).
Před poslanecký
sbor poté předstoupil Zdeněk Jičínský (ČSSD), dlouholetý komunista a autor
někdejší totalitní ústavy ,do které zakomponoval smutně proslulý článek č. 4 o vedoucí úloze KSČ. Ani tentokrát
Jičínský nezapřel svou minulost. Jeho projev (zkrácená verze) obsahuje
opravdové perly:
Zdeněk Jičínský
(ČSSD) :
Tehdy (v roce 1991 pozn.red.) se ze
strany odpůrců tohoto zákona argumentovalo tím, že je třeba zabezpečit očistu
veřejného života, že je třeba zabránit, aby lidé , kteří jsou z minulosti
kompromitování např. spoluprací s StB nebo přímou prací v StB nemohli zastávat
důležité veřejné funkce, ale že tuto očistu veřejného života je třeba činit v
rámci principů právního řádu, Listiny základních práv a svobod, která vychází z
principů rovnosti občanů včetně rovnosti přístupu k veřejným funkcím, pokud
nejsou takové důvody, které tomuto přístupu brání , ale tyto důvody musí být individuálně
prokázány.
Základní námitka těch, kdo byli proti lustačnímu zákonu, jak byl posléze
přijat, byla ta, že vycházejí z principu kolektivní viny, že prostý zápis v
evidenci je dostatečným důkazem, který svědčí o tom, že ten nebo onen člověk se
provinil. V principu právního
státu takovýto postup možný není a je v rozporu s jeho základními požadavky. V
tomto směru byla tehdy napsána celá řada analýz a expertýz a nemyslím, že je
vhodné je dnes tady opakovat. V tomto smyslu i Mezinárodní organizace práce
vyslovovala nesouhlasné stanovisko, protože v té podobě, jak je tento zákon
koncipován, je v rozporu s úmluvou 111 Mezinárodní organizace práce a vláda
musela k tomu dávat MOP vysvětlení. To je základní problém. To, že Ústavní soud tehdy
s určitými korekturami potvrdil ústavnost tohoto zákona, není pro mne
dostatečný důvod, abych byl přesvědčen o tom, že je to správné. I Ústavní soud
byl volen v určité době a členy Ústavního soudu jsou soudci - uznávám
samozřejmě jejich mandát, ale napsal jsem v té době, že členem Ústavního soudu
se stali někteří lidé, kteří se jimi nikdy stát neměli a jiní, kteří jimi být
měli, zvoleni nebyli. Taková je doba. I Ústavní soud svým složením byl poplatný
době, kdy byl zvolen. Respektuji
samozřejmě toto stanovisko Ústavního soudu, ale to mě nezbavuje práva, abych k
němu neměl kritický přístup. Chci se vrátit k k období řijna 1991, kdy se
původní verze zákona schvalovala. Tehdy byla atmosféra určitého strachu ve Federálním
shromáždění. Možná, že i to vedlo k tomu, že posléze byl zákon těsnou většinou
přijat. Dnes se po této stránce nnemusíme bát. Osobně se nebojím, i když tento zákon prodloužen bude, že něco
podstatného ve společnosti změní. Je to pro mne špatné znamení, protože je to
znamení, že chceme
pokračovat v určitém rozdělování společnosti na bázi principů, které jsou v
rozporu s hodnotami právního státu a s Listinou základních práv a svobod. Ve
shodě s vládním stanoviskem dávám návrh na její (novely prodlužující platnost
lustračního zákona pozn. red.) zamítnutí.
Po Jičínském
vystoupil zástupce KSČM Josef Štrait. Mezi jeho slovy a projevem Jičínského
není žádný rozdíl. Stejné argumenty, stejná slova. Bratři se prostě nezapřou.
Josef Štrait
(KSČM) :
Nedělám si iluze, že některé
poslance přesvědčím, jsem však zavázán kolegy odboráři upozornit, že navrhované lustační
novely dlouhodobě porušují mezinárodní dohody o diskriminaci v zaměstnání a
povolání, konkretně již zmíněnou úmluvu č. 111 MOP z roku 1958. Kolega Jičínský se o některých konsekvencích
zmínil, já budu však o něco málo podrobnější. Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska o situaci v
Československu informovalo MOP bezprostředně po přijetí lustračního zákona 23.
10. 1991. FS schválilo lustrační zákon 4. 10. 1991. Z dopisu tehdejšímu řediteli Mezinárodního
úřadu práce v Ženevě z této stížnosti odborové centrály vyjímám: tam se
konstatuje , že FS přijalo 4. 10. 1991 lustrační zákon, zákon o zákazu výkonu
povolání, který má zcela jasně diskriminační charakter a představuje bez
jakýchkoli pochybností hrubé porušení úmluvy MOP 111. Dne 17. 10. 1991 byl
lustrační zákon podepsán třemi ústavními činiteli a vstoupil v platnost.
Předseda FS ČSFR pan Alexander Dubček odmítl podepsat tento zákon, a proto jej
podepsal jeden z místopředsedů , který pro tento zákon hlasoval. Připomínám, že
to byl tehdy Battěk (Rudolf
Battěk, známý disident, dlouholetý politický vězeň, který byl v devadesátých
letech vyštván z ČSSD. Usiloval o totiž o to, aby z ČSSD vznikla moderní
západoevropská sociálně demokratická strana. Pozn red.). Předseda FS ČSFR v
prohlášení pro tisk uveřejněném ČTK zdůraznil, že se jedná o diskriminační
zákon, který zbavuje zhruba 1 mil. československých občanů jejich základních
lidských a odborových práv a zároveň je v rozporu s českým ústavním právem a mnohými
mezinárodními závazky ČSFR...
Koncem roku 1992 projednal lustrační zákon i Ústavní soud. Na straně 22 nálezu
US se kuriózně a cynicky konstatuje, že lustračním zákonem bylo postiženo
jen 11.363 osob. Není pochyb, že lustrační zákon byl po celou dobu veřejně
nejen používán, ale také, podtrhuji, zneužíván k politické diskreditaci
konkrétních osob nad svůj rámec. Ze všech výše uvedených důvodů doporučuji předlohy
zamítnout v prvním čtení.
V diskusi dále vystoupila i poslankyně ČSSD soudružka
Vlasta Štěpová, která lustrační
zákon označila ve svém mužném projevu za „obskurní záležitost“.
S razantním
projevem na obranu lustračního zákona vystoupil poslanec ODS Jiří Payne:
Pojďme se zeptat, co je cílem tohoto
(lustračního) zákona. Cílem tohoto zákona , možné ne zcela dokonalého bylo, aby ČR mělo
věrohodnou , fungující a loajální veřejnou správu. Za tím účelem si stát má právo stanovit
jisté podmínky. Kdosi z předřečníků říkal, že každý má právo se ucházet o
zaměstnání ve státní správě. Bezesporu. Na druhé straně, ale stát má právo si
vybírat z těch zájemců a stanovit si nároky, stanovit si kritéria, kvalifikační
předpoklady pro výkon takových funkcí. Bezesporu stát takové právo má. Otázkou
je, jaká jsou tato kritéria. Uvedu příklad z Německa. O zaměstnání v jakékoli
funkci ve veřejné správě, uchází někdo, kdo je podezřelý ze spolupráce s
teroristickou organizací, tak nikdy za žádných okolností nesmí dostat místo ve
veřejné správě. Nikdy, nadosmrti. On má záznam, že je podezřelý, nemusí to být
ani zcela prokázáno, ze spolupráce s teroristickou organizací a nikdy nedostane
místo ve státní správě.
Teď si položme otázku, jaký byl
minulý režim. Máme dokonce zákon, který říká, že byl protiprávní. Jaký
charakter měla
Státní bezpečnost ? To byla vykonná teroristická organizace protiprávního
režimu, která porušovala lidská práva. Přečtu paragraf 23 navrhovaného zákona o utajovaných skutečnostech.
Tam se říká, že nebude prověřen člověk, který se podílel na činnosti směřující
k potlačování lidských práv nebo svobod, případně podporoval takovou činnost. Nepodporovali všichni
spolupracovníci StB porušování lidských práv ? Dokonce všichni, kdo byli
jmenováni komunistickou stranou do svých funkcí , neporušovali lidská práva a
nepodíleli se na tom ? A tito lidé teď mají dostat zaměstnání ve veřejné správě
? Tvrdím - a myslím, že to lze
snadno dokázat - koneckonců lze to dovodit i z našeho zákona o protiprávnosti
komunistického režimu, že StB byla teroristickou organizací a je dodnes. Některé
skupiny dodnes spolupracují a mají charakter teroristické organizace. Takto
musí být vedena naše argumentace v Radě Evropy, že my nepronásledujeme nějaké
politické odpůrce, ale teroristickou organizaci.
Musím se zmínit o tvrzení, které
tady zaznělo, že by se měly individuálně posuzovat názory jednotlivých
spolupracovníků StB. Já nevěřím na hodné estébáky. Nevěřím, že ti lidé ubližovali druhým,
porušovali lidská práva, porušovali právo na soukromí atd., udávali a ve
skutečnosti si mysleli něco jiného. Odmítám tento princip. Odmítám ho stejně
jako odmítám hru na hodného teroristu. Když někdo pomáhá teroristům tak ví, že
pomáhá teroristům, a i když jim pomáhá jen málo, tak se tím proviňuje. Možná to
nestačí k jeho odsouzení, ale stačí k tomu, a abych si udělal obrázek o jeho
charakteru, o jeho zařazení, o jeho spolehlivosti a o tom, zda může pracovat ve
veřejné správě...
Sněmovna po
dlouhé diskusi návrh na prodloužení lustračního zákona přijala a postoupila jej
do druhého čtení. Prodloužení lustračního zákona bude jistě schváleno. Možná si
někdo řekne, že se tedy vlastně nic neděje a nemusíme se ničeho bát. Předchozí
řádky však svědčí o opaku.
Jiří Hráček