ČEŠI VE 20. STOLETÍ
MILAN CHURAŇ
CIBULKOVY SEZNAMY
PO OSMI LETECH

Milan Churaň (1931), historik a publicista, člen redakční rady a stálý přispěvatel revue Střední Evropa. Od podzimu 1990 pracoval v Úřadě na ochranu ústavy a demokracie (ÚOÚD, později FBIS). Je spoluautorem knih Encyklopedie špionáže (nakl. Libri, Praha 1993) a Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století (nakl. Libri, 2. vyd. 1998. Praha 1994). Poslední jeho text, jenž jsme publikovali v revue Střední Evropa, byla Analýza analytického dokumentu (1997, č. 69).

“Využívání tajných spolupracovníků je hlavním prostředkem činnosti kontrarozvědky proti podvratné činnosti zahraničních nepřátelských rozvědných, ideologických a ekonomických center a seskupení, jejich domácím pomahačům a proti zbytkům vnitřních nepřátel.“ Takto zcela jasně mluví článek 4 Směrnice pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky (A-oper-I-3), kterou rozkazem č. 3 z 25. ledna 1978 vydal tehdejší ministr vnitra ČSSR Jaromír Obzina. Rozkaz novelizoval v předcházející směrnici z roku 1972 a nová směrnice platila téměř beze změny až do konce komunistického režimu (Text rozkazu byl zveřejněn v NECENZUROVANÝCH NOVINÁCH 13/1992, strana 3 - 6).

Tajné spolupracovníky Státní bezpečnosti dělila do tří kategorií - na rezidenty, agenty a držitele propůjčených bytů. O tajných spolupracovnících StB pojednávají i další směrnice pro činnost kontrarozvědky a práci s nimi vysvětlují četné učebnice pro důstojníky a poddůstojníky kontrarozvědných útvarů československé Státní bezpečnosti. V této „směrnicové“ a „učebnicové“ podobě je patrně kdekdo ochoten uznat existenci agenturní sítě komunistické tajné policie, ale jakmile dojde na konkrétní osoby, nastává potíž - hned povstanou četní bojovníci proti „honu na čarodějnice“. Pro ně konfidenti StB existují patrně jen teoreticky. Oni ovšem existovali velmi reálně a po krátké době strachu a nejistot po listopadu 1989 se dnes vysmívají ostatním i z významných postavení ve všech oborech života společnosti (viz. encyklopedie KDO JE KDO V ČESKÉ REPUBLICE).

Při sametových politických změnách po listopadu 1989 se uplatnila teorie o právní kontinuitě, a tak se na písemnosti z doby „zločinného komunistického režimu“ hledí stejně jako na písemnosti z dob nezločinných. Nejenže přístup k nim je omezen lhůtami podle archivního zákona, ale obsah „přísně tajných“ dokumentů Státní bezpečnosti je i nadále považován za státní tajemství. Zákon sice od 1. ledna 1998 umožňuje osobám, na které Státní bezpečnost vedla nějaký svazek, seznámit se s ním, pokud je zachován a již počítačově zpřístupněn, to je však nutně pohled dílčí, plně přesvědčující jen ty zatím nemnohé jednotlivce, kteří si „svůj“ svazek mohli prohlédnout. Ale jestliže komunistický režim byl zločinný, a zákon to říká, a jestliže Státní bezpečnost pomáhala tento režim udržovat, a o tom snad nelze pochybovat, potom její „hlavní prostředek“, tajní spolupracovníci, na tom měli svůj podíl. Nikdo je však oficiálně nechce znát a úřední místa za uplynulých DESET LET nezveřejnila ani jejich počet. Polistopadový politický establišment dokázal sice poměrně úspěšně zabránit přístupu k dokumentům rozvědky StB (to se mu před nedávnem vymstilo v aféře Zilk), ale to neplatilo pro registry a dokumenty kontrarozvědky. A tak brzy po listopadu začaly kolovat nejrůznější neoficiální seznamy konfidentů StB, a vytrvalé úřední mlčení k nim přímo volalo po neúředním činu.

Vykonal jej necelé tři roky po „listopadu“ Petr Cibulka ve svých Necenzurovaných novinách (Rudé krávo). V nich již delší dobu předtím otiskoval informace o organizaci, činnosti a příslušnících Státní bezpečnosti a rozličné seznamy agentů, které z různých míst dostával, ale na jaře 1992 v číslech 13 - 15 zveřejnil Kompletní seznam spolupracovníků StB, I. - III. díl. Obsahoval jména, data narození, krycí jména a registrační čísla svazků rezidentů, držitelů propůjčených bytů a agentů. Seznam působil na první pohled věrohodně a sdělovací prostředky dodnes, když se jim to hodí, z něho citují, a dodnes, když se jim to nehodí, jej naprosto ignorují. Na druhý pohled totiž seznam vyvolal obrovský odpor lidí, kteří se z nejrůznějších důvodů snažili a snaží zabránit poznání skutečnosti. V jejich čele stál Václav Havel. Ačkoli sám v době voleb v červnu 1990 ve zřejmé snaze poškodit lidovou stranu pomáhal na základě „přísně tajných“ dokumentů odhalovat agenta v jejím čele, Cibulkův seznam označil za dílo jakýchsi podplukovníků StB a jeho vydavatele napadl nezvykle ostře osobně. Autorita prezidentského úřadu tak dodnes umožňuje zacházet s Cibulkovými seznamy nanejvýše pokrytecky, neboť úředně nebyla jejich hodnověrnost nikdy vyvrácena, ani potvrzena. Seznamy byly pouze nesčetněkrát odsouzeny, pomluveny, ale také využity.

Cílem tohoto článku je vysvětlit, jak Cibulkovy seznamy vznikly, a co z nich lze a nelze vyčíst. Svůj původ mají v parlamentní Komisi pro objasnění událostí 17. listopadu 1989 ustavené československým Federálním shromážděním. To ji v lednu 1991 pověřilo zjištěním, kdo z poslanců Federálního shromáždění a dalších osob byl registrován jako spolupracovník StB. Na základě tohoto pověření vznikla počítačová báze dat obsahující některé údaje z registrů kontrarozvědných útvarů StB (neobsahuje data o spolupracovnících rozvědky, vojenské kontrarozvědky, správy na ochranu ústavních činitelů, správy sledování a technické správy StB). Registry centrálních a krajských kontrarozvědných útvarů (jen českých, slovenské se zpracovávaly na Slovensku) byly shromážděny v budově tehdejší Federální informační služby (FIS, později FBIS) a z nich byly pořizovány příslušné výpisy. Poměrně kvapné vypisování dat z registrů, vedených od poloviny padesátých let, se nemohlo obejít bez chyb (například některé osoby byly vynechány, u jiných byla jména a data opsána nepřesně), ale to není podstatné. Konečný produkt, zkopírovaný na mnoho disket, byl mimo jiné poskytnut ke zveřejnění Petru Cibulkovi. To před sedmi lety potvrdil někdejší zástupce ředitele FBIS Jaroslav Bašta v knize Encyklopedie špionáže (nakl. Libri, Praha 1993, str. 48). V ní tehdy jako začínající opoziční politik napsal, že „není nijak těžké prokázat“, že „Necenzurované noviny vydaly databázi pořízenou komisí 17. listopadu“. Dnes jako ministr vlády odpovědný mimo jiné za zpravodajské organizace má všechny možnosti to prokázat ihned. Zatím to ovšem neučinil a lze se jen dohadovat, zda se nějaký novinář J. Bašty na jeho tvrzení z roku 1993 zeptá a přiměje ho k nedvojznačné odpovědi. Bez ohledu na to lze říci se stoprocentní jistotou: Cibulkovy seznamy nejsou záludným pomlouvačným falzem podplukovníků StB, nýbrž neúplným - navzdory mínění vydavatele tedy „nekompletním“ - a v malém počtu případů chybným výpisem z registrů kontrarozvědných útvarů StB od počátku jejich existence. Petru Cibulkovi jej poskytli lidé, kteří nebyli ochotni přijmout polistopadové sametové pokrytectví.

Ke správnému porozumění Cibulkovým seznamům je třeba dodat základní informace. Registry svazků, z nichž byly pořízeny, jsou obdobou přírustkových knih v knihovnách. Ty obsahují informaci o získání knihy pro knihovnu a podávají o ní základní informace. Registry poskytují základní údaje o svazcích, tedy o souboru dokumentů StB o určitém člověku, instituci, organizaci apod. nacházejících se u operativce StB nebo již v operativním archívu. Registrů bylo více - byly vedeny pro centrální správu a každou krajskou správu kontrarozvědky. Fyzicky jsou to knihy (za téměř čtyřicet let vlastně celá řada knih) s předtištěnými řádky a sloupci. Řádek je určen pro jeden svazek. Sloupce jsou určeny pro základní údaje o nich - na koho nebo na co jsou vedeny, o jaký druh svazku jde, který útvar a pracovník StB je založil a vede, datum založení, případně ukončení svazku jeho archivní číslo apod. Pokud by šlo o osoby, byla v příslušných sloupcích uvedena jména, data narození a krycí jména. V registrech jsou zapsány všechny druhy svazků, nejen svazky spolupracovníků StB. Řádky registrů jsou (v prvním sloupci) číslovány vzestupnou řadou od jedničky a právě těmto číslům se říká registrační čísla svazků. V roce 1989 to v registrech všech správ byla již pětimístná čísla, ale byla samozřejmě různě vysoká. Poslední svazky v registru krajské správy StB v Praze a Středočeském kraji mají číslo kolem 45 000, nejvyšší čísla brněnského registru se pohybují kolem 40 000, registr kontrarozvědné centrály StB končil čísly kolem 38 000 a registry ostatních krajských správ měly nejvyšší čísla kolem 30 000.

Toto je třeba vědět, neboť v Cibulkových seznamech většina údajů z registrů chybí, zejména důležité datum založení svazku a doba jeho vedení. Ve všech případech však platí, že čím je zápis do registru starší, tím nižší má registrační číslo. Vzhledem k tomu, že se čísla u registrů centrály a krajských správ různí, nelze jednoznačně říct, jaká čísla mají svazky založené do roku 1968, nejspíše jde o čísla jednomístná až čtyřmístná a také o svazky, zveřejněné v Necenzurovaných novinách pod názvem Agenti (č. 15, str. 148-187). Rok 1968 není uveden náhodně. V důsledku tehdejších společenských procesů se totiž agenturní síť StB do značné míry zhroutila, neboť mnoho tajných spolupracovníků další spolupráci odmítlo nebo emigrovalo. A tak během dvou let klesl počet spolupracovníků kontrarozvědky o více než 50% (zaokrouhleně o 6 900 osob). K těmto číslům odborníci z StB později napsali: „Vzniklá situace v agenturním aparátu složky StB neměla obdobu v celé její historii... Snižování agenturního aparátu bylo katastrofální . Jeho obnova v období roku 1968 byla naprosto nedostatečná a objektivně odrážela vnější i vnitřní vlivy v této oblasti kontrarozvědné práce.“ (Kolektiv autorů, Revoluční a bojové tradice II. správy SNB, Praha, FMV 1983, str. 209.) „Vzniklá situace“ byla do značné míry způsobena metodami práce v StB v předcházejících, zejména padesátých letech, kdy závazek ke spolupráci byl mnohdy vynucován brutálním nátlakem. Proto již v první polovině šedesátých let musela být na základě rozkazu ministra vnitra z roku 1961 agenturní síť reorganizována. Citovaná publikace (str. 230) k tomu říká: „Na základě tohoto rozkazu došlo v očistě agenturního aparátu od nespolehlivých a neproduktivních spolupracovníků. Celostátně bylo uloženo cca 12 000 spolupracovníků StB.“ Došlo k tomu během let 1962 a 1963 a rozsah „očisty“ lze posoudit z faktu, že 11 000 až 13 000 tajných spolupracovníků kontrarozvědky StB představovalo jejich průběžný početní stav od šedesátých let až do pádu režimu. K 30. červnu 1989 jich bylo registrováno 12886 (podle statistického přehledu ke spisu FMV č. j. OV-00703/SE-89-ZD z 14. 7. 1989). Také tomuto stavu předcházelo (poslední) zkvalitňování agenturní sítě kontrarozvědky a to na základě rozhodnutí, které učinili náčelníci StB na celostátní poradě 31. října 1984. Ovšem ani potom „nespolehliví a neproduktivní“ tajní spolupracovníci nezmizeli. Podle citovaného statistického přehledu byla v prvním pololetí 1989 ukončena spolupráce se 747 rezidenty a agenty, a to z důvodu emigrace (9), trestné činnosti (8), vyzrazení spolupráce (3), alibismu (45), neschopnosti či nevhodnosti (70).
Z registračního čísla svazku lze zhruba odhadnout, kdy byl zahájen, ale nikoli kdy a proč byl ukončen. V každém případě ukončení svazku znamenalo i jeho terminované uložení do archívu - a tam jich také velká část stále je, především však svazky ukončené v letech a měsících před listopadem 1989. Po něm byly ničeny jen svazky „živé“, v případě svazků tajných spolupracovníků tedy osob, které pro StB pracovaly ještě 17. listopadu 1989 a v následujících dnech, než se s komunistickým režimem zhroutila i jeho tajná policie. Ničeny byly hlavně svazky spolupracovníků „po liniích“ vnějšího a vnitřního nepřítele. Rozsah ničení lze odhadnout ze statistického přehledu stavu k 31. 12. 1989, který byl vypracován v lednu 1990 (FMV č. j. OV-0040/SE-90-ZD). Přehled stále evidoval 6899 tajných spolupracovníků, tedy zhruba 50% ze stavu na konci prvního pololetí, ale to už byla asi jen pouhá čísla. Svazky osob, které v agenturní síti působily aktivně od jednoho měsíce do třiceti let, byly většinou zničeny.
To samozřejmě z Cibulkových seznamů nelze zjistit. Zato jsou v něm údaje matoucí, způsobené možná chybným programem pro výstup z báze dat. Nejlépe to osvětlí příklad. V Necenzurovaných novinách (č. 15/1992, str. 136) jsou tyto dva řádky:
Valenta Jaroslav 271030 20708 Jaroslav

Valenta Jaroslav 271030 070888 Jaroslav

Jde tedy o jméno, datum narození (den, měsíc, rok), registrační číslo a krycí jméno nepochybně téže osoby. Nezasvěcení se domnívají, že dvojí registrační číslo znamená dvojí zápis do registru svazků („dvojnásobný agent“ píší a říkají redaktoři sdělovacích prostředků). Ve skutečnosti nejde o dvě různá registrační čísla. Ta, jak již víme, byla maximálně pětimístná. V programu pro výstup bylo pro ně rezervováno šestimístné pole, které však bylo plněno dvakrát - jednou registračním číslem a podruhé registračním číslem doplněným dvoumístným číslem označujícím správu StB. Pro takový zápis by muselo být ovšem vyhrazeno sedmimístné pole, v šestimístném se první číslice registračního čísla „uřezávala“. U jednomístných až čtyřmístných registračních čísel k tomu samozřejmě nedošlo, ale protože dodáním čísla správy vzniklo jiné číslo, byl (snad) tentýž záznam otištěn dvakrát. Správně by místo dvou uvedených řádků měl být v Cibulkově seznamu jen jeden, v uvedeném příkladu tento
Valenta Jaroslav 271030 2070888 Jaroslav

Poslední dvě číslice (88) označují registr kontrarozvědné centrály StB, registrační číslo (20708) napovídá, že jde o registrační zápis z první poloviny osmdesátých let.

Obdobně lze dešifrovat duplicitní nebo multiplicitní řádky, které mají na konci čísla 01 až 07, případně 08 až 10. Ta označují registry krajských správ StB v Praze, Českých Budějovicích, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Brně a Ostravě a slovenské kraje, přičemž bratislavský kraj a slovenská centrála (XII. správa) měly jeden společný registr (08). V důsledku popsané chyby se může nějaká osoba vyskytnout v Cibulkových seznamech nejen dvakrát, ale i čtyřikrát i šestkrát, jestliže měla skutečně dva nebo tři různé zápisy do registrů. Je třeba poznamenat, že chyba se vyskytuje převážně u spolupracovníků kategorií rezident (Necenzurované noviny, č. 13, str. 7 - 8). Jestliže se redakce listu domnívala, že otiskla „seznam 76907 údajů zanesených v registrech v kategorii agent či tajný spolupracovník... a 642 údajů v kategorii rezident“ (Necenzurované noviny, č. 32, str. 2), mýlila se. Vzhledem k popsaným duplicitám a multiplicitám zveřejnila v těchto kategoriích zhruba 40 000 jmen a vedle toho na 6 000 jmen držitelů propůjčených bytů.

Cibulkovy seznamy vyvolaly a vyvolávají u řady lidí odpor a hněv, ale mnozí mají opačný názor. V časopisu Reflex (č. 14/1997, str. 18 - 21) k tomu bývalý spolupracovník Václava Havla na Hradě a Jana Rumla na ministerstvu vnitra Jiří Křižan řekl: „Byl jsem na rozpacích, když Cibulka zveřejnil své seznamy konfidentů, ale kdyby je nezveřejnil, tak ve známost nevešlo vůbec nic. Lituji, že nebyl zveřejněn oficiální.“ Zveřejnit úřední seznam konfidentů StB od roku 1945 (už tehdy začala pracovat pro komunistickou stranu) je prakticky z řady důvodů nemožné, asi by postačilo podat úřední vysvětlení o původu Cibulkových seznamů. Ale spíše než o úřední seznam jde o veřejné zpřístupnění svazků a ostatních dokumentů StB. Německý příklad Gauckova úřadu ukazuje, že je to prakticky možné. České námitky proti tomu jsou směšné. Prý nelze důvěřovat dokumentům organizace sloužící zločinnému režimu. Její dokumenty přece tuto zločinnost dokumentují, stejně jako dokumenty gestapa, SD, SS apod. dokazují zločinnost nacistického režimu. O těch čeští „námitkáři“ také pochybují? Prý jsou to dokumenty tajné. Na tuto absurdní námitku už odpověděla redakce Necenzurovaných novin (č. 32, str. 2): „Utajovala je Státní bezpečnost... Utajovala je proto, aby chránila sebe, aby chránila komunistický režim, aby mohla špiclovat, zavírat a vraždit.“ Prý StB zápisy do registrů a dokumenty vědomě falšovala. To je námitka lidí, kteří buď vědomě dezinformují, nebo nemají o věci ani ponětí. Odpověděl na to ostatně Pavel Kohout, když si v Pardubicích prostudoval jen část „svého“ rozsáhlého svazku (Lidové noviny, Orientace, 2. 5. 1998): „Bylo by až směšně trapné namlouvat sobě a jiným, že ten mohutný aparát, snažící se zlomit nezlomné, vyráběl po desítky let tak rafinovaně falešné důkazy proti zlomeným, kteří pro něj měli jen cenu dočasných špiclů.“
Pavel Kohout četné agenty, kteří na něj donášeli, uvedl jen krycími jmény, ale jiní, kdo v Pardubicích četli své svazky, uvádějí i jména pravá. Tak například scenáristka Katarína Vaculíková-Slobodová (v časopisu Týden č. 9/1998, str. 30-32) jmenuje spisovatele Alexe Koenigsmarka (Königsmarka) a svého někdejšího druha dokumentaristu Mojmíra Hošta, Jan Rejžek (v listu Metro z 6. 8. tohoto roku) filmového pracovníka Karla Holého. Všichni jsou v Cibulkových seznamech obsaženi a těchto jmen včetně popisu jejich aktivit bude postupně přibývat. A nejde jen o svazky sledovaných osob. Úřad vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu publikuje nesvazkové dokumenty StB. Ve svém sborníku Securitas imperii (č. 4/II z roku 1998) zveřejnil mj. zápisy z jednání operačního štábu Federálního ministerstva vnitra o mimořádných bezpečnostních opatřeních před 21. srpnem 1989. Všichni náčelníci považovali za samozřejmé aktivizovat pro tuto akci celou agenturní síť a zveřejněná inspekční zpráva o přípravách v Brně uvádí dokonce konkrétní agenty, a to, jak bylo v dokumentech StB obvyklé, krycími jmény a registračními čísly (viz str. 480 a 484 sborníku). Také je lze nalézt v Necenzurovaných novinách. Jsou tam Gustav 34489 (č. 13, str. 29), Kamila 34311 (č. 13, str. 36), Novotný 35487 (č. 14, str. 90), Ctirad 38787 (č. 14, str. 102) i Helena 34121 (č. 14, str. 116). Jejich svazky byly možná zničeny, ale jejich činnost dokládají právě nesvazkové dokumenty.

Po osmi letech lze říct, že přínos Cibulkových seznamů, ať jsou jakkoli nedokonalé, spočívá v tom, že v jedné oblasti upozornily a stále upozorňují na problém, před kterým společnost stále strká hlavu do písku, tj. na problém obtížné národní minulosti. V ní Státní bezpečnost nehrála docela určitě hlavní roli. Ale proč je dokonce i pouhý počet jejích tajných spolupracovníků státním tajemstvím - vždyť jde o tajemství zaniklého zločinného režimu v zaniklém státě. Nejde samozřejmě o státní tajemství, ale o obecnou i individuální morálku. Proto se s Cibulkovými seznamy bude i nadále zacházet pokrytecky. Jednotlivci z nich budou halasně uváděni, ale o celkovém problému se bude mlčet. Takto zacházet s nepohodlnými dějinnými skutečnostmi je u nás zvykem.

Převzato z revue Střední Evropa