Je na Marxu život?
„Středoevropská revoluce 1989 bylo pokojné předáni
moci z rukou padouchů viditelných do rukou padouchů neviditelných, kteří se
obestřeli fasádkou národních hrdinů, jež postupně přeměnili v padouchy
viditelné, přičemž sami zůstali padouchy neviditelnými. Čistým výsledkem jsou
nekonečně čistší veřejné záchody, které dávají návštěvníkům pocit, že jsou na
Západě. To samo o sobě je úspěch, nad nimž by se neměl ohrnovat nos.“
Toto je ve velmi drobné kostičce
shrnutá základní středoevropská fikce posledního desetiletí 20. století. Uvádím
ji jako citát a budou-li ji lidé citovat dost často, tak se z ní citát stane, a
je jedno, komu bude nakonec přiřčen.
Kdyby tato fikce byla pravdivá,
trochu by pomohla vysvětlit některé z těchto hádanek:
Jak tytéž osoby a skupiny, které řídily komunistické tajné
služby, skončily ve vedení hlavních postkomunistických finančních a
podnikatelských sítí.
Jak
tyto sítě, podporované postkomunistickými zákony, tak úspěšně dokázaly oloupit
své země o jejich majetek s pomocí důmyslných, vládou subvencovaných
podnikatelských strategií, které vešly v lidovou známost pod jménem
„tunelování“ - neboli odsávání „zhotovostněných“ majetků neviditelnými kanály
do neviditelných kont v nezjistitelných bankách a fondech v
neidentifikovatelných zemích.
Jak
se jim podařilo, zákonně a beztrestně, okrást své spoluobčany o úspory
prostřednictvím dobře koordinovaných kolapsů bank, investičních fondů a
spořitelen.
Jak
většinu veřejných ztrát z těchto loupeží uhradily vlády z daní občanů.
Jak
triliony dolarů půjček od západních zemí a soukromých západních investic
zmizely z ekonomik všech postkomunistických zemí a z oběhu do nezjistitelných
kont v daňových útulcích.
Proč titíž postkomunističtí
zákonodárci, politici a finanční šéfové, odpovědní za zákony, které tyto
loupeže umožňovaly po celé desetiletí, létají od prezentace k prezentaci
vyprávět západním podnikatelům a investorům, že doba nebyla nikdy vhodnější pro
investice v postkomunistické střední Evropě než právě teď, na úsvitu
nového milénia. Že střední Evropa se poučila ze svých chyb a konečně se jí daří
dát vše do pořádku pro vstup do Evropy a bezpečné investice. Zplundrované
podniky, které jsou dnes tak levné, představují bezpečnou záruku budoucího
úspěchu, jakmile je západní podnikatelé opět postaví na nohy. Potřebují k tomu
ale od západních podnikatelů nejen jejich peníze a manažerský know-how, ale
především - jejich „podnikatelskou etiku“. Aby střední Evropě prý teď pomohla
vytvořit „podnikatelské prostředí vlídné k investorům“.
Povídání skvělé, šmajchlující,
lákavé. A tolik upřímné, poctivé a věrohodné.
Samozřejmě. Co tyto země teď potřebují, je další
vlna poctivých a důvěřivých podnikatelů a investorů připravených nechat se
okartáčovat, vysát a vytunelovat. Prostě proto, že už toho k vysávání a
tunelování moc nezbývá z místních zdrojů - jak se desetiletí ráje zlodějů v
sametových maskách na exkomunistických neokapitalistických tvářích chýlí ke
konci. Jako vyvrcholení století všudypřítomných celosvětových a státy
podporovaných loupeží, které si říkaly znárodňování, privatizace,
znovuznárodňování, reprivatizace, restrukturalizace a přerozdělování.
Západní finanční analytici
spolupracující se západními rozvědkami si už dali hezkou práci pokusit se
odhadnout peněžní částky, které postkomunistické bývalé špionážní mafie
vytunelovaly ze svých ekonomik, západních grantů a investic do svých tajných
kont na vysluněných ostrovech. I podle toho nejstřízlivějšího odhadu, založeného na zjistitelných
a propočítatelných částkách, by sítě bývalých komunistických rozvědek -
jestliže stále působí soudružsky - patřily mezi pět největších držitelů
hotovosti na světě. To by jim dávalo schopnost skoupit nejen rozhodující podíly
západních ekonomik, ale - a to je důležitější - každého demokratického
politika, který si potřebuje trochu přilepšit, a každou demokratickou stranu,
která potřebuje nějaké ty volební finance. Což znamená každého demokratického
politika a každou demokratickou stranu v každé demokratické zemi.
A otázka, kterou si - zdá se -
všichni zapomínají klást, je tato:
Jestliže střední Evropa je skutečně
takovou skvělou investiční příležitostí, jak to, že tito špičkoví držitelé
hotovostních fondů - kteří jsou navíc obeznámeni s těmito územími, ekonomikami
a kulturami - tam nevracejí ani zlomeček svých peněz do reinvestic, které by
jim zaručeně přinesly ty slavné obrovské zisky, na něž lákají ty poctivé trouby
ze Západu?
* * *
To všechno je samozřejmě akademická
debata, prostě proto, že výše uvedené je všechno fikce. Možná, že to začalo
jako jedna z mnoha možných pravd, ale, jak praví pár slavných středoevropských
přísloví: „Pravda často
zpochybňovaná se stane fikcí.“ A taky: „Je mnoho pravd, ale jedna fikce.“
Světem koluje
několik populárních pravd, které se pokoušejí vysvětlit konec studené války a
rozložení toho, čemu,president Reagan s takovým gustem říkával Říše zla. Zde
jen několik příkladů:
l. Lid Říše zla
řekl „máme toho dost“ a hlasoval, porůznu:
- nohama, zanechávaje za sebou trabanty,
- nůžkami, rozstříhávaje hraniční ostnatý
drát na snadno prodávatelné suvenýry,
- klíči, vyzvánějícími sametovou něhou,
láskou a pravdou,
- kulkami, do hrudi Ceaušescovy
2. Zkorumpovaní
vůdci Říše zla uznali, že komunismu se nepodařilo uskutečnit Marxův sen
spravedlivé, rovnoprávné a prosperující společnosti a prohrál závod s
demokratickým kapitalismem, jehož prokázaně nadřazené prvky a hodnoty teď musí
přejímat, aby vůbec přežil.
3. Dva razantní
američtí presidenti s přezdívkami Cowboy a Masterspy vyšachovali ty ruské komunistické
padouchy tím, že, porůznu:
- vyhráli pokerovou partii fiktivním trumfem
zvaným Hvězdné války, jimž se nemohlo nic vyrovnat
- odzbrojili Říši tím, že jí nabídli neomezené
množství hotových peněz na restrukturalizaci mečů v pluhy.
Všechny tyto snadno uvěřitelné pravdy
mají za úkol inspirovat k optimismu lid „osvobozené“ Říše a uchlácholit do
dřímoty dobromyslníky na Západě. Aby se ale svět neupil k pádu pod stůl ve šťastné
extázi, či nerozplynul v obláčku nesnesitelného věčného míru, někteří zlomyslníci
ihned spěchali poskytnout rozumnou rovnováhu chmur.
Jeden z jejich
příběhů zní tak pravděpodobně, že to může být zase jen fikce. Objevil se poprvé
v roce 1995 v ruském časopisu Sověršenno
sekretno - čili Přísně tajné - a od té doby v překladech v různých
okrajových publikacích. Je psán formou osobních vzpomínek a autorem údajně je
„bývalý šéf prognostického oddělení Centrály I. správy (rozvědky) KGB“, jistý
generál jménem Michail Ljubimov. A čte se jako synopse scénáře na prvotřídní
špionážní film.
***
V roce 1980 je
generál Ljubimov (role jak ušitá pro Gene Hackmana) dostává zadáno řídit
nebývalou prognózu a analýzu. Jejím cílem je vypracovat všechny možné
představitelné alternativy předpovědi stavu Sovětského svazu na deset let
dopředu, s použitím nejmodernější počítačové techniky a „desetitisíců
údajů a faktorů“. Zakázku zadává jistý Jurij Andropov (Robert de Niro).
Andropov je ten pán, který’ tahá za všechny provázky, když Říši zla oficiálně
stále ještě vládne senilní Brežněv (mistr podpůrných rolí Jack Lemmon) na
základě slavné „Brežněvovy doktriny“.
Deset
nejoptimističtějších alternativ, na které Ljubimov se svým výzkumným personálem
(většinou mladé dlouhonohé ženy vypadající jako Kim Basinger) dokáže přijít,
vede k nezadržitelnému totálnímu hospodářskému a politickému kolapsu Sovětského
svazu. To už samozřejmě
řadu let několik západních ekonomů pokládalo jen za otázku času. Ale zde máme ryze
rusky melodramatickou postavu generála Ljubimova ve stavu „úžasu, nic takového
jsem neočekával“ (znamenitá příležitost pro Hackmanův talent).
Ljubimov odevzdává
výsledky svého výzkumu šéfovi Direktoriátu generálu Krjučkovovi, „člověku
náročnému, ale spravedlivému“ (Walter Matthau).
Krjučkov si je
prohrabuje dva týdny (prohrabávání patří k Matthauovým největším talentům) v
různých působivých ruských lokalitách plných mladých dlouhonohých žen podobných
Kim Basingerové, než je vrátí Ljubimovovi s významným povzdechem prozrazujícím
strach (významné povzdechy patří k dalším Matthauovým talentům)
a s těmito slovy: „To musíte vyřídit přímo s předsedou
Andropovem.“
Zde mu samozřejmě
ulítl jazyk, protože Andropov se stane předsedou teprve po Brežněvově smrti v
listopadu 1982. Prozrazuje to ale, že Krjučkov dobře ví, kdo Říši vládne a jak.
Ljubimov navštíví
Andropova v Ljubljance a své nálezy se mu snaží vysvětlit. Andropov pozorně
naslouchá a nedává najevo žádné emoce (jeden z velkých talentů
de Nirových) a přátelsky setkání uzavře.
Krjučkov si
Ljubimova předvolá a sdělí mu Andropovův příkaz, aby Ljubimov okamžitě odešel
do důchodu. Tím se mu zároveň odebírá záložní hodnost KGB, auto KGB s šoférem a
přístup ke speciálnímu lékařskému ošetření KGB. A musí odevzdat všechny
stravenky do závodní jídelny KGB.
„Neuvěřitelná
krutost,“ mumlá si Ljubimov, jak prochází matlavými ale působivými ulicemi
Moskvy. V zaostřeném záběru na jeho ublácené nohy sledujeme několik párů
dlouhých noh mladých žen podobných Kim Basingerové. V přesunu záběru z dlouhých
noh mladých žen na dlouhé nohy mladých žen sledujeme velký počet mladých
dlouhonohých žen pomalu se posouvajících dlouho frontou vzdát poslední poctu
Leonidu Brežněvovi, jehož mrtvola leží na katafalku, v listopadu 1982. Nad ní
Andropov truchlí coby nový předseda a zamyšleně sleduje to dlouhé procesí
dlouhých noh mladých žen procházející kolem.
Ljubimovovi, v
posteli s mladou dlouhonohou ženou, u hlavy zazvoní telefon.
„Dobrý večer,
Michaile Petroviči, poznáváte mě?“, ozve se mužský hlas.
„Je mi líto,
nepoznávám,“ odsekne Ljubimov, slyšitelně otráven.
„Nepamatujete si
už svoje prognózy?“ směje se ze sluchátka hlas předsedy Andropova.
„No ovšem, moje
nešťastné prognózy.“
„Vaše skvělé
prognózy, Michaile Petroviči,“ opravuje Andropov a zve okamžitě,
uprostřed noci, Ljubimova do své rezidence na přísně tajné poslání.
***
A abychom dlouhý
příběh zestručnili, už jen v kostce toto - Ljubimovovo poslání vychází z této
základní premisy:
Láska ruského lidu
k socialismu vyrůstá z jeho lásky ke kapitalismu. Sovětská antikapitalistická
propaganda přinesla opačné výsledky a lid jí už nevěří. Lid se musí opět naučit
nenávidět kapitalismus celými svými vnitřnostmi. K tomu je nutné mu nasadit tu
nejkrutější a nejbezohlednější formu kapitalismu ovládanou zákonem džungle,
chaosem, anarchií, bídou a zločinem. Andropov tomu říká Operace Golgota a rozepisuje ji do
čtyř dějství:
1. Totální rozklad
politické a ekonomické soustavy celého sovětského impéria.
2. Nastolení
bezohledného, bezzákonného svobodného podnikatelského chaosu, který viditelně
vynese na povrch kriminálníky a pro obyčejné občany učiní život nesnesitelným.
3. Záměrné
prodlužování chaosu zároveň s oživováním socialistických ideálů v zákulisí.
4. Opravdová
socialistická revoluce, kterou ochotně podpoří všichni Rusové, ne-li všechny
národy říše.
Střední Evropě bude přidělen velmi
speciální úkol: hrát si na to, že se stává pravou demokracií toužící po obnově
západních hodnot. Musí to být pro Západ tak věrohodné, že přizve Středoevropany
do svých politických, vojenských a ekonomických struktur. Jejich
prostřednictvím reaktivizovaná síť KGB pronikne do západních finančních,
politických, vojenských a ekonomických center. K tomuto účelu se budou pěstovat
prominentní disidenti s nezpochybnitelnými demokratickými zásluhami, kteří
budou, ať už vědomé či nevědomě, hrát tu fasádu, která Západ zbalamutí do
poskytování půjček, investic, grantů, know-how a zaškolování pro ten
nejinteligentnější středoevropský personál ovládaný KGB.
Západ bude věřit, že vyhrál studenou
válku, aniž si všimne, že opět prohrál mír. Nebudou se již muset vydávat
obrovské peníze na zbrojení a KGB bude Západ ovládat prostřednictvím finančních
transakcí, bleskurychlých informací a dezinformací a šikovně rozmístěnou sítí
soudruhů v rolích nadnárodních podnikatelů a bankéřů toho pravého
kapitalistického plemene. Západní politické struktury jako NATO a EU se budou
postupně centralizovat, byrokratizovat, harmonizovat a konvergovat, čímž se
stanou snadněji ovládatelné. Prostřednictvím celosvětové bankovní sítě KGB bude
možné rozkládat a znova oživovat celá průmyslová odvětví a celé národní
ekonomiky, podle toho, jak budou užitečné nebo loajální. Prostřednictvím
elektronické technologie a všudypřítomných počítačově registrovaných
číslovaných plastikových karet, čipů a kamer, se soukromí jednotlivců všude na
světě stane dávnou historií. Navždy.
***
Andropovova
Operace Golgota se dává bezpečně do chodu ještě než Andropov umírá v roce
1984. Muž, vybraný a šlechtěný na jeho nástupce a na rozjetí této estrády na
otevřeném světovém jevišti se jmenuje Michail Gorbačov (Tom Hanks a prvotřídní
maskérství navržené na Oscara). Estráda dostává univerzálně snadno vyslovitelné
a zapamatovatelné jméno Perestrojka - což znamená totéž jako
restrukturalizace a zápa-dnímu divákovi přináší ve slově trojka
subliminální nádech návratu ke starým dobrým ruským bukolíckým předbolševickým
tradicím. Nový herecký styl, v němž se hraje - kombinace Mejercholda,
Vachtangova a Stanislavského - se pojmenovává stejně vyslovitelně Glasnosť -
což vzbuzuje důvěru, že se bude mluvit hlasně a snad i věcně
a srozumitelně.
V ruské lidové
moudrosti se definují takto:
„Što takoje
Perestrojka,“ táže se soldát Peťka svého důstojníka Čapajeva.
„Nu,“ odpovídá Čapajev,
„v perestrojce budeš mít stejnou papachu, stejný kabát, stejné boty a stejné
jídlo jako tvoji důstojníci.“
„Charašo,“ libuje si Peťka. „A
što takoje glasnosť?“
„V glasnosti budeš
smět říkat každému všechno, co budeš chtít.“
„Všechno?“
„Všechno!“ „Každému?“ „Každému.“ „Včetně vás?“
„Včetně mě. Ale
pak nebudeš mít ani papachu, ani kabát, ani boty, ani jídlo.“
Elegantní a vtipný
Gorbačov a jeho sofistikovaná žena Raisa (Meg Ryan) se okamžitě zalíbí publiku
zahraničnímu a zprotiví publiku domácímu. Na pěstování důvěry zahraničí
Gorbačov nastuduje pohotově briskní kousky dialogu jako:
„Jaký je rozdíl
mezi Gorbačovem a Dubčekem?“
„Dvacet let.“
A svět civí s
hubou otevřenou. Jaká to lidská tvář. A tentokrát - tvář, která po sobě nenechá
šlapat. Dubček - to byl jen sen romantických Středoevropanů. Tentokrát je to
naostro. Tentokrát je to nadobro.
Na světovou
premiéru svého šarmu je Gorbačov vyslán na setkání s Margaretou Thatcher
(mistrovský výkon Robina Williamse). Tu toto setkání inspiruje, aby Ronaldu
Reaganovi (hraje Ronald Reagan) sdělila tu slavnou větu, která změní svět: „S
tímto pánem můžeme dělat business.“
I s udicí
Mezitím doma v
politbyru, prý podle silně nespolehlivých, ne-li fiktivních pramenů informací,
v listopadu 1987 Gorbačov ujišťuje: „Gaspada i tavaryšči, nelekejte se
všeho, co slyšíte o glasnosti, perestrojce a demokracii. Ty jsou jen pro
zahraniční spotřebu. Naším cílem je odzbrojit americký národ a ukolébat jej k
spánku.“
Vše čistá fikce, samozřejmě.
A pak se sesypou
maďarské ostnaté dráty a berlínská zeď. Odtáhnou sovětské okupační jednotky. Nastoupí Walesa (krycí jméno „Bolek“
- pozn. N.N.) a Havel. Havel
dojímá svět svou lidskou a nesobeckou výzvou k Západu: „Chcete-li pomoci
nám, pomozte prosím Rusku.“
Deset let poté, po
vstupu do NATO a na prahu Evropské unie, je průměrný HDP střední Evropy nižší
než v roce 1989. Růst přijmu u obrovské většiny obyvatel je sotva poloviční ve
srovnání s růstem cen. Banky a podniky krachují. Nezaměstnanost roste. Česká republika, vždy pokládaná za
předvoj středoevropského pozápadňování, se hemží ruchem oživených sítí KGB - už
uvnitř NATO. A nereformovaní, nekajícní a nestydatí komunisté v průzkumu za
průzkumem dostávají 23% a jsou na cestě stát se opět nejpočetnější stranou.
***
Paměť vymazaná.
Ale záchody čistší.
Rutiránii se vrací humor
Od roku 1990 z
postkomunistické střední Evropy přicházel jen jeden nový vtip:
Na trávníku na
Pražském hradě klečí starý penzista a jí trávu. Prochází kolem prezident Havel,
dívá se na něho s pocitem trapnosti a dá mu padesátikorunu se slovy: „Prosím
vás, jděte někam na oběd.“
Den na to, na
tomtéž trávníku tentýž starý penzista opět jí trávu. Prochází kolem předseda
vlády Klaus, dívá se na něho s pocitem trapnosti, dá mu šest korun
a odposunkovává ho pryč. „Co sakra se šesti korunama?“ ptá se starý
pán. „Sedněte na tramvaj a jeďte do města, tam je tráva zelenější.“
Vtip? Nepochybně.
Humorný? No --
V posledních deseti letech dvacátého
století se Středoevropané brali nesmírně vážně a ze všech sil se snažili
přesvědčit své západní bratrance, že si zaslouží k nim patřit a že k nim
vždycky patřili. Po deseti letech se ze všech sil snažili přesvědčit sami sebe,
že demokracie západního stylu, postavená na důvěře, spolehlivosti a
charakterové integritě, je jim tak přirozená, jako ten vzduch co dýchají.
Zapomněli na jedno. Po staletí je
jejich západní bratranci nevnímali nikdy jako nic jiného než hordu cirkusáků.
Zábavných, ale cáklých excentriků ze „vzdálených zemí, o kterých toho víme
málo“ - chceme-li citovat britského premiéra po návratu z jednoho veselého
středoevropského výletu v září 1938. Bizarní tvorové ze zemí s nevyslovitelnými
jmény, ležících tam někde za mlhami vídeňských lesů, v bažinatých, jezerních a
horskými hrady posetých krajin plných víl, skřítků, čarodějnic, cikánů, upírů a
psychoanalytiků - v oblasti, kterou Angličané matně znali pod pohádkovou
přezdívkou Ruritania.
Kdysi nekonečná studnice čardášových
šumařů, polkových juchačů, medvědářů, provazolezců, polykačů ohně a
talmudických učenců, z nich, když si je vezmete domů a naučíte je chování,
byste dokázali udělat filmové producenty. Česnek přežvykující, slivovici
hltající, houby sbírající kmeny, které daly světu osobnosti jako hrabě Dracula,
víla Rusalka, a Sigmund Freud. A přítulné ženy s laskavými ňadry, chlupatýma
nohama a zarostlým podpažím, které ve vás už v ranní špičce vzbuzují
choutky nemytým pižmem včerejšího vášnivého sexu.
Mnohý západoevropský návštěvník stále
vnímá střední Evropu v tomto romantickém světle a při první návštěvě se zajíká
úžasem, jak opravdově a úžasně čisté ty záchody jsou. Ale mnohý západní Evropan
v hloubi duše cítí, že Středoevropané k němu nikdy zcela nepatřili a nikdy
patřit nebudou. Evropské předměstí, přinejlepším. Evropský horizont
rozplývající se do ztracena do vzdálených stepí Matky Rusi. Vratký most
nemotorně posazený přes tu propast mezi Evropou a čím to vlastně?
„Most mezi Východem a Západem“ bylo
ostatně to, co si československý president Dr. Beneš romanticky
představoval, že by se z jeho vlasti mělo stát po druhé světové válce, přestože
se mu jeho ministr zahraničí Jan Masaryk snažil připomenout prorocky: „Po
mostě se chodí.“
***
Humor a smysl pro
absurdno se Středoevropanům vrátil díky objevům vykonaným během roku 1999.
Jedním bylo to, že
když nastolili demokracii a volnotržní ekonomiku jak nejlépe uměli, osvobodili
se od ideologické rigidity a politické diktatury, ale zaostali za svými západními bratranci
tak daleko, že až na několik nápadných výjimek je mohou dohnat jen ti
nejprůbojnější z jejich exkomunistických šéfů, a i ti jen po hřbetech zbytku
obyvatelstva tím, že mu odsávájí daně a úspory. Politika ztratila smysl,
politici se stali zbyteční. Titíž politici, které lid ještě před pěti lety
vnímal jako pilné dobromyslné nadšence, se proměnili v plkající tajtrlíky.
Druhým bylo to, že
když byli vysvobozeni z vnucovaného a předem plánovaného Sovětským svazem
řízeného socialistického trhu, v němž byli jasnými špičkami, propadli na pospas
obrovským a bezohledným celoevropským nebo globálně nadnárodním konglomerátům,
které se už třásly je spolknout a rozžvýkat. Jejichž dravosti, mezinárodní
struktuře, know-how, marketingové zručnosti a nedostatku skrupulí mohli
konkurovat jen nízkými výrobními náklady.
Třetím bylo to, že po deseti letech
rozpadu sovětské říše se síť KGB mnohem pevněji zabydlela v jejich ekonomikách
a nemovitostech, než kdy byla zabydlená v jejich politice.
Čtvrtým byl vytoužený vstup do NATO,
po němž okamžitě následovala vojenská akce na Balkáně, na kterou nebyl žádný
Středoevropan připraven, kterou málokterý chápal a kterou ještě míň z nich
podporoval. Svou přirozenou neochotu bojovat na straně svých spojenců si okamžitě
dovedli obhájit jako případ, kdy žádný člen aliance nebyl ohrožen, což
z tohoto vojenského dobrodružství dělalo počin nezákonný. A jejich dějinný
sklon ke skepsi a cynismu v nich budil podezření, že motivy této války mají míň
co společného se zachraňováním kosovských životů, než s demolicí, rekonstrukcí
a ovládnutím srbské ekonomiky.
Zda měli pravdu či ne, je jedno.
Důležité je to, že vstup do NATO byl tím zlomem, který střední Evropu posunul z
melodramatu do komedie.
„Pro nás to znamená návrat domů, kam
patříme,“ rozplýval
se ještě nostalgický polský ministr zahraničí, zatímco jeho nadržený a eroticky
neodolatelný český kolega se pokoušel pomilovat americkou ministryni zahraničí
Madeleine Albright přímo do televizních kamer. Mezi tou pompou, slávou,
důstojností a ceremoniálem jeden český časopis zaplnil titulní stránku kresbou
vojína Josefa Švejka s heslem: „Raduj se, NATO, přichází český voják.“
Politický vtip, po
deset let nepřítomný, se vrací s plnou vřavou do středoevropských kaváren,
vináren a pivnic, do novin a na stránky internetu. Vypadá takto:
„Vy nemáte žádný
image,“ říká prezident předsedovi vlády. „Navrhuji o vás rozšířit fámu, že
jste inteligentní, schopný a vysoce vzdělaný.“
Nebo takto: „Skvělý
návrh,“ chválí předseda parlamentu poslance. „Ale proč jste jej tak
rychle schvalovali? Mohli jsme o něm debatovat půl roku.“
Vtipy
„pitomostní“, kdysi vyhrazené pro politiky komunistické, si našly nový terč
v ministrech postkomunistických. Tento je nový: „Koupil jsem si takovou
pěknou skládačku zvanou puzzle,“ vypráví ministr financí ministrovi
školství u kávy v kantýně úřadu vlády. „Na krabici je napsáno » 3 až 6 let«.
Já jsem to vyřešil za šest týdnů.“
Politici, které
lid kdysi obdivoval, později mu byli protivní a pak trapní, jsou po deseti
letech pokládáni za ty nejlepší šprýmaře. Tento šprým se občas cituje jako
prvotřídní příklad břitkého humoru vůdce českých sociálních demokratů z dob,
kdy ještě býval předsedou parlamentu:
„Vláda nemá co
mluvit poslancům do toho, jak mají rozhodovat o parlamentním rozpočtu. I kdyby
se rozhodli, že se budou koupat v šampaňském, je to jejich věc.“
Za jedny z
nejhumornějších se na konci postkomunistického desetiletí pokládají perličky z
kdysi vážně braných projevů Václava Klause: „Vláda není tým odborníků, který
se vypravuje na Mount Everest, kam se vezme kuchař, elektrotechnik a další.
Vláda je o politice.“
„Hodnotit úspěch
transformace není jednoduché. Na to neexistuje nějaký teploměr, který’ si někam
zastrčíte.“
„V privatizaci nám
opravdu ani na chvíli nešlo o to, zda se udrží výroba budíků nebo dětských
botiček.“
„Džíny jsem měl a
mám, ale nikdy jsem neměl džínovou bundu. To mně bylo nesmírně cizí a falešné.“
Což přispělo ke
vzniku poměrně nového plemene šprýmu - šprým „hrdopyšnostní“:
„Jaký je rozdíl
mezi Bohem a Klausem?“ „Bůh netvrdí, že je Klaus.“
Ten prý pokládá za
humorný dokonce i sám Václav Klaus, ale ohrazuje se: „Já v žádném
případě netvrdím, že jsem Bůh. Nevím, nakolik je to vtipem.“
A kdo by si před
rokem 1989 pomyslel, že za deset let se veskrze egalitářští Češi zasmějí tomuto
šprýmu od svého nejúspěšnějšího podnikatele Viktora Koženého, který se rád
pokládá za českého Billa Gatese a který vytuneloval snad miliardu dolarů z
jejich ekonomiky na Bahamy: „Ta londýnská večeře stála 13 tisíc liber. Musím
ujistit, že nejsem jediný, kdo utratil takovou částku za večeři, a zde v
Londýně jsou takové částky běžně na každodenním pořádku.“
A tomuto: „Já
bych byl velmi rád, aby jednoho dne lidé pochopili, že co jsme udělali, bylo
dobré. To je můj sen.“
***
Humor je holt procitnutí z iluze, že
máme vlastní moc nad svým osudem, a od povinnosti brát se vážně.
BENJAMIN KURAS
Dvě kapitoly z
chystané knihy, která vyjde během roku 2000 v pražském nakladatelství ELK pod
názvem „Je na Marxu život?“