V mládí chtěla být jeptiškou, pak se stala dlouholetou komunistkou a na konci millenia v roce 1999 kandiduje na místo senátora za tzv. pravicovou ODS

Co to je za ženu a jaký vedla život” V tisku je zvána jako energická, vyléčená romantička, ironická, dáma s mimořádným osobním kouzlem, drobná, uznávaná herečka i umělkyně, výrazná osobnost naší kultury. Nedávno o ní vyšla kniha rozhovorů, kterou napsal agent StB s krycím jménem “Alex”. Tato herečka v šestnácti letech, na dlouhou dobu dvacet tří let, vstoupila do komunistické strany. Na svatbě v roce 1953, když si za muže brala herce Jiřího Valu, měla za svědka tehdejší (podle vlastních slov) nejlepší přítelkyni Jiřinu Švorcovou. Ač prý byla po roce 1969, kdy vystoupila z KSČ, dlouholetě perzekvována, nebránilo komunistickému režimu nic v tom, aby byla vyznamenána Za vynikající práci (1966) nebo titulem zasloužilé umělkyně (1988). Vlastní chalupu v šumavských lesích a dnes na ni nezapomněl ani polistopadový režim. V letech 1998 - 1999 bylo její celoživotní dílo oceněno cenou Thálie a zcela nedávno se ve čtenářské anketě Lidových novin stala nejsympatičtější Češkou roku. V týž novinách, kde se o ní píše, že odmítla podepsat Antichartu, což je vědomá lež.

Uhádli jste správně, následující řeč bude o ředitelce Divadla na Vinohradech, Jiřině Jiráskové (68). O té Jiráskové, kterou Václav Klaus, jako nestraníka, prosadil v centrálním obvodu jako uchazečku o vstup pro doplňovací volby do Senátu ve volebním okrsku dvacet sedm v Praze.

Autor: Josef Maraczi, srpen 1999

“Jirásková ve čtrnácti letech chtěla být jeptiškou. U voršilek v Kutné Hoře prý zlobila a v kvintě skoro propadla, naopak excelovala v roli prince na školní besídce. Studovala v Praze na konzervatoři, v patnácti, rok po válce vstoupila do KSČ, z níž odešla v roce 1969,” čteme v jejím životopise (Pátek LN 25 – ’99). Nicméně po studiích jednu jedinou divadelní sezónu byla v Krajském oblastním divadle v Hradci Králové a odešla do Prahy.

Dlouholeté angažmá získala ve vinohradském Divadle Československé armády (dnešní Divadlo na Vinohradech), a jejími hereckými partnery v padesátých letech byli Vlasta Chramostová, Jiřina Švorcová, Vlastimil Brodský, Jiří Vala, Antonie Hegerlíková, Josef Balvín, Jiří Sovák, Vladimír Leraus, Libuše Pospíšilová, Ludmila Pelikánová aj. Předsedou kompartaje v tomto divadle byl herec Ota Sklenčka.

Komunistická partaj a její fakani

“Do strany jsem vstupovala v šestnácti letech, což nemá být omluva. Spíš je zvláštní, že takové fakany ta partaj přijímala. Jenže, když má nějaká partaj dobýt moci, ať je to levice, nebo pravice, bere všechno - čisté nebo špinavé peníze, dospělé nebo děti,” trefně dnes tvrdí Jirásková. A pokud jde o skončení členství v KSČ v roce 1969, bylo to prý na protest proti odvolání Františka Pavlíčka z místa ředitele Divadla na Vinohradech. “Po procesech se Slánským a společníky jsem už jasně cítila, že všechno není v pořádku,” tvrdí dnes J. J.

O členství v KSČ herečky Jiráskové takticky mlčí i ODS. Je představována jako klasická demokratka a je zvána “velkou osobností moderního českého herectví.” ODS si myslí, že J. J. je člověkem, ke kterému mají lidé naší země důvěru. Václav Klaus jde ještě dál: “Paní Jiřiny Jiráskové si nesmírně vážíme. Vážíme si jí jako mimořádně zralé a lidsky vyzrálé osobnosti, vážíme si jí za její postoje, které předváděla po celý svůj život, vážíme si jí za postoje doby poslední, předposlední i předpředposlední. (...) Vím, že nám všichni závidí takového kandidáta, my si ji závidíme taky.” (Sedmička, č. 7, Praha 7)

Antichartu »prý« nepodepsala!

V příloze Lidových novin nazvané Pátek autorka článku Alena Plavcová vede s Jiráskovou rozhovor a v jejím životopisu stojí věta: “Odmítla podepsat tzv. Antichartu.” Je to nehorázná, a možná záměrná lež! Nalistoval jsem Rudé právo (8. února 1977) s titulkem “S pracujícími naší země”. V jeho úvodu se doslovně píše: “Již podeváté přinášíme jména těch umělců a kulturních pracovníků, kteří připojili své podpisy k provolání čs. výborů uměleckých svazů, k programu, který - jak se ukazuje v neustále širším a plastičtějším obraze - přijala za svůj celá kulturní a umělecká fronta.” V kapitole “dramatičtí umělci” mezi Jiřím Joskem a Milanem Messanym stojí: Jiřina Jirásková. Pokud by chtěla dnes tvrdit, že podepsala pouze jakousi prezenční listinu, či ji tam někdo úmyslně vepsal, proč proti lži a podvodu již tehdy neprotestovala?

Nakonec na Švorcovou a Antichartu zavzpomínala i herečka Milena Dvorská, která měla Antichartu podepsat v ředitelně divadla u Josefa Větrovce, kterému řekla, že nemůže. “Šla jsem za Švorcovou, tehdejší předsedkyní Svazu dramatických umělců. Cítila jsem nutnost té soudružce vysvětlit, že to podepsat nemůžu, protože v Chartě jsou mí přátelé... Vzpomínám na to moc nerada. Měla mastnou pusu od nějakého bůčku, který svačila, prsty si ještě vybírala maso ze zubů - a já jsem se zhroutila. Rozbrečela jsem se a podepsala to u ní.”

A co říká Jirásková směrem ke své nejlepší kamarádce? “Dnes s Jiřinou Švorcovou nemáme žádné kontakty, ale myslím, že nemáme vůči sobě ani žádnou hořkost a zlobu. Její postoje umím pochopit.”

Jirásková údajně podepsala dodatek k Dvěma tisícům slov a petici za osvobození Václava Havla, lze - li věřit Pátku LN.

Agent StB podpořil »pravicovou« herečku

Nakladatelství Formát nedávno vydalo třísetstránkovou knihu - rozhovor názvu Jiřina Jirásková o sobě, kterou s ní po dobu dvou let sepisoval dramatik Alexandr Koenigsmark. Ten o vlastní knize míní, že “je to kniha zajímavá a svým způsobem moudrá”. Pro přesnost dodejme, že v databázi ministerstva vnitra ČSSR je Koenigsmark, narozený 27. května 1944, veden jako agent StB s krycím jménem “Alex”, evidenční číslo 2928601. Je veden u Správy StB Prahy a Středočeského kraje. Ten původně psával pod jménem Alexandr, dnes se v deníku rudé Právo podepisuje bývalým krycím jménem jako Alex. A nazývají ho takto i přátelé.

A opět hrrr do politiky...

Když místní volební sdružení ODS z Prahy 1 a 7 a částí Prahy 2 a 6 hledala kandidáty do senátních voleb za zemřelého senátora Václava Bendu, vyhrál před Jiráskovou Jan Bürgermeister, starosta Prahy 1. Václav Klaus ale prosadil, že jediným kandidátem za ODS bude Jiřina Jirásková. Ta ke kandidatuře dodává: “Chci být senátorem, který vychází výhradně ze svých zkušeností. (...) Ale já jsem nikdy neměla k občanům daleko, myslím si, že hodně jich má ke mně důvěru a věří mi.” (Slovo 30. 6. ’99). Klaus se jí asi odvděčil za její veřejné vystoupení na předvolebním mítinku ODS na Staroměstském náměstí v sobotu 6. června 1998, kdy veřejně, až fanaticky, ODS podpořila z umělců např. Lucie Bílá (vlastním jménem Hana Zaňáková).

Jirásková za svého působení zahrála na sedmdesát divadelních rolí, více než padesát úloh rozhlasových, k sedmdesátce postav filmových a kolem dvou set rolí televizních.

Časopis Time Magazine V. Klause zařadil na prominentní seznam zkorumpovaných státníků vedle Mobutua a Berlusconiho.

Pravou rukou tehdejšího ministra financí V. Klause byl nynější finanční poradce Ing. JUDr. Dušan Tříska, nar. 14. 4. 1946, agent StB “Dušan” (evidenční číslo 7704), kdy společně ruku v ruce připravili kupónovou privatizaci, ve které statisíce lidí byly připraveny o svůj majetek v důsledku legální “koncentrace majetku.” V. K. nikdy nebyl schopen zavést pořádek na kapitálovém trhu ani v bankovnictví.

Podporu drobného podnikání hodil tehdejší premiér za hlavu, v roce 1995 vědomě zastavil transformaci železnice, za jeho vlády došlo k mnoha kontroverzním privatizačním rozhodnutím (Crystalex, Léčiva apod.). Klaus je velmi razantním odpůrcem jak restitucí, tak lustrací, znám je jeho despekt k církvi. Došlo nejen k jasným defraudacím a krádežím, ale tento euroskeptik, podle E. Mandlera, “dovedl tuto zemi za pomoci neviditelné ruky k velké transformačně - korupčně - privatizační nehodě a na okraj politické a sociální krize.” Nedošlo k vyrovnání se s minulostí natož se zločiny komunismu, nebyla očištěna justice od totalitních návyků a zkompromitovaných osob. Podobný stav můžeme sledovat v policejních složkách i v armádě.

“V. K. je schopen porušit jakoukoli dohodu a chová se jako typický politický oportunista, a nikoli jako politik z přesvědčení, jakým byla Margaret Tatcherová,” říká Jiří Lobkowicz. Týdeník Economist V. Klause nazval “kamarádíčkujícím se kapitalistou” a časopis Time Magazine ho zařadil na prominentní seznam zkorumpovaných státníků vedle Mobutua a Berlusconiho. Miliardář George Soros v knížce vlastních rozhovorů o Klausovi říká, že “ztělesňuje to nejhorší, co je na západních demokraciích, stejně jako předrevoluční český režim představoval to nejhorší, co je na komunismu.”

Klaus při sportovních kláních sám lhal, hráčům i rozhodčím, a tak se nemůžeme divit tomu, že např. obhajoval Maradonův gól z fotbalového mistrovství světa ve Španělsku, který tento hráč dal Angličanům rukou, s tím, že Maradona obehrál i rozhodčího.

Z těchto důvodů si myslím, že se Klaus k Jiřině Jiráskové plně hodí.

Stín z doby let padesátých

“Není ale opravdu běžné, aby se zastavila připravená výroba inscenace tři týdny před zahájením zkoušek. (...) Moje hra nechtěla soudit. (...) Asi jsem napsal něco, co dnes nikdo nechce slyšet. Je to jedno z traumat Vinohrad,” říká Vedral a dodává. “Mám z celé záležitosti pramalou radost.”

O co šlo v případě Štěpničkové” Ta po šestinedělním angažmá v divadle prchala 22. října 1951 s malým synkem přes hranice a její útěk zosnoval agent StB. Ač již byla za hranicemi, při návratu pro svého syna, kterého nedaleko hranic opatrovala chůva, byla chycena. Na 15 let vězení byla odsouzena třetího prosince roku 1952. Celých devět let si odseděla ve vězení.

Trest smrti pro Štěpničkovou

V rozsudku byl zmínka také o tom, že Štěpničková měla protisocialistické postoje. Existenci rezoluce, v níž herci požadovali trest smrti pro svoji kolegyni, potvrdil Zdeněk Hedbávný: “Podle svědectví Luboše Pistoria nepožadovala rezoluce schválená na schůzi vinohradského divadla pro J. Štěpničkovou trest smrti, pouze její čin odsoudila. To se příslušným stranickým a státním orgánům zdálo málo, a proto se v tehdy armádním divadle dala dohromady skupina asi pěti lidí, kteří sepsali rezoluci, v níž skutečně trest smrti žádali. A za celý soubor. Tato rezoluce pak byla publikována.”

Divadelní kritik Vladimír Just v České televizi v pořadu “21” dne 8. února tvrdil, že petice, žádající hereččinu smrt, byli dokonce čtyři. V televizi citoval z rozhovoru s Jiřinou Štěpničkovou z roku 1968, kde zmínka o listině žádající trest smrti je. Just, který kauzu letos otevřel v Divadelní revue, si je existencí rezoluce jistý. Neví však, kdo ji vlastně podepsal: “Známi jsou jen lidé, kteří se od ni distancovali. Byli to Josef Chvalina, Lída Vostrčilová, Rudolf Deyl ml. a Gustav Nezval.”

Svědci si radši nepamatují...

Jirásková se odmítla nejprve vyjádřit. “V tehdejší době soubor divadla její pokus o přechod hranic odsoudil. Několik herců, Štěpničkové vrstevníků, se zúčastnilo soudního přelíčení, a je pravděpodobné, že donesli stanovisko stranického výboru. Víte, zdá se mi velmi nelogické, že by býval někdo žádal trest smrti za přechod hranic, protože to byl neadekvátní trest i tenkrát. Taky k němu nedošlo. Byla bych ráda, kdybychom o tom už nemluvily,” říká v Pátku LN a dodává: “Ta aféra, nepodložená fakty, mě vzrušila víc, než by se předpokládalo u člověka, který už má určitou zkušenost. Já o tom opravdu nic nevím.”

Herečka Vlasta Chramostová dodává: “Vím o tom víc než jiní a napíši o tom ve svých Pamětech.”

...písemný důkaz chybí

Podle Zemských novin (25. 1. ’99) vzpomíná Antonie Hegerlíková takto: “V divadle byla tenkrát jedna jediná schůze o tom, jestli souhlasíme s odsouzením paní Štěpničkové. A kromě dvou lidí všichni souhlasili. Ti dva byli Lída Vostrčilová a Josef Chvalina.” Hegerlíková se svým advokátem v roce 1968 se - podle svých slov - vydala pátrat po soudních spisech, ale žádný doklad, v němž by členové divadla žádali trest smrti, nenašla.

“Vím, že se na délce jejího věznění osazenstvo divadla ve větší či menší míře podílelo,” dodává Vedral.

“Že jsme odsuzovali odchod kohokoli za hranice, je samozřejmé. Ale že by se navrhoval trest smrti, je absurdní,” popírá i Jiřina Švorcová. Podle ní ji slova “trest smrti” vsunul do úst Josef Träger v rozhovoru se Štěpničkovou v roce 1968 pro Divadelní noviny, kdy jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně.

Obrovský archiv, který v divadle byl, dnes také neexistuje. O jeho osud se “postaral” poslední stranický výbor, který zasedal až do roku 1989.

Pokud tedy Vladimír Just a další tvrdí, že rezoluce, požadující trest smrti Jiřiny Štěpničkové, existují až ve čtyřech provedeních, je třeba s nimi vyjít na veřejnost. Vždyť senátní volby a termín jejich konání ve dnech 27. - 28. srpna se blíží. A je nutné, aby se voličská veřejnost konečně dozvěděla pravdu.